Kam zmizel postrach Evropy: Kdo stál za pádem obávaných Vikingů?

10.06.2022 - David Bimka

Téměř 300 let ovládali vikingové velkou část Evropy. Jak je možné, že se skvělí mořeplavci a válečníci během jediné generace ztratili z dějin?

<p>Loupení se nakonec přežilo a nahradil ho obchod výhodný pro všechny strany. Vikingové se usadili.</p>

Loupení se nakonec přežilo a nahradil ho obchod výhodný pro všechny strany. Vikingové se usadili.


Reklama

Konec věku vikingů přišel poněkud paradoxně právě v době jeho největšího rozmachu. Následovníci švédského válečníka Rurika splynuli se slovanskými obyvateli a postupně přijali jejich jazyk i zvyky. Stali se novou vládnoucí elitou, kterou už k původní severské vlasti nepoutaly žádné vazby.

Předchozí část: Když Vikingové drancovali Evropu: Vzestup seveřanů umožnila slabost jejich protivníků

Podobně zanechali pirátství vikingové dotírající na Franskou říši: V roce 911 se Dánové pokoušeli dobýt město Chartres, jež úspěšně vyplenili již několikrát předtím. Záhy se však ukázalo, že ho Frankové v mezičase důkladně opevnili a tentokrát se na nepřítele dobře připravili – takže se z lovců záhy stala kořist a opěšalé seveřany kosila franská jízda. Když pak jezdci zastavili prchající vikingy těsně u pobřeží a nedovolili jim opustit bojiště v lodích, došlo k patu: Finální útok na dosud silné, byť poražené vojsko by byl totiž nesmírně krvavý. 

Karel III. proto vyzval vikingského vůdce Rolla k jednání a dal mu velkorysou nabídku: Může si ponechat území na pravém břehu Seiny až k pobřeží a na oplátku uzná Karla svým vládcem a bude jeho říši chránit před nájezdy jiných vikingů. Protivník přijal, a vznikla tak Normandie neboli „země seveřanů“. Novopečený kníže Rollo se nechal pokřtít a z nesmiřitelných nepřátel se stali spojenci. 

Protivníci sílí

Také v případě Británie se posilování obrany změnilo v účinnou zbraň. Alfréd, král Wessexu, se ukázal jako skvělý organizátor a tvrdý bojovník. Ačkoliv ho vpády Vikingů dotlačily téměř k pádu, a načas se musel dokonce skrývat v bažinách, nikdy se nevzdal. Uvědomil si, že hlavní výhodu lupičů tvoří jejich mobilita i nepředvídatelnost a bránit se jim dá pouze důkladnou přípravou. V jeho časech totiž neexistovala stálá armáda a jediní soustavně trénovaní muži ve zbrani byli členové osobní stráže jednotlivých velmožů. Svolávání vojska, tzv. fyrdu, trvalo celé týdny a mělo smysl jen v případě skutečně masivní invaze. Když ale pobřežní město či klášter přepadne pouhých pět lodí se stovkou válečníků? Během několika dní jsou pryč i s kořistí. 

S vypětím všech sil dokázal Alfréd seveřany v sérii bitev zastavit a vyjednat mír. Dánové s ním uzavřeli formální dohodu, která dělila Anglii na severskou a saskou polovinu. Král dostal čas svou zemi reorganizovat a vytvořit systém tzv. burhů, pevností rozmístěných tak, aby měli obyvatelé k nějaké z nich nejdál třicet kilometrů. V případě nebezpečí se potom mohli stáhnout k té nejbližší i s dobytkem a cennostmi.

Burhy spojoval systém udržovaných cest a každá pevnost měla stálou jízdní posádku. Na vyvýšených místech navíc vznikla síť světelných majáků pro bleskové předávání zpráv, takže blížící se lodě či armáda už nemohly nikoho překvapit. Burhy vybíraly na svém území daně a místní úředníci soudili spory, takže se kromě robustního vojenského systému zrodila i byrokracie jednotně prosazující vůli krále. Šlo o první krok na cestě ke skutečnému sjednocení Anglie. 

Proměny severu

Téměř na dvě stě let se poměry v Anglii zakonzervovaly, ale v následujících staletích dobyli Anglosasové své země zpět. Prostí farmáři, jakkoliv zruční se zbraněmi, se ukázali jako nedostatečná síla proti stálým, dobře trénovaným vojákům. A situace se měnila také „doma“: Na počátku 9. století byla severská společnost rozdrobená a žila v nekonečných válkách mezi jednotlivými jarly. Jen v Norsku, předtím než ho v roce 872 sjednotil Harald I. Krásnovlasý, existovalo nejméně třicet „království“ – ačkoliv zmíněný termín mohl zahrnovat i větší vesnici s přístavem a několika podřízenými osadami. Stejně tak se odehrálo postupné sjednocení v Dánsku a Švédsku, kde největší a nejmocnější jarlové v průběhu let zašlapali do země všechny potenciální protivníky. 

Vzrůst autority jediného muže, „krále králů“, se stal začátkem konce vikingů. V centralizovaném státě nebylo místo pro osobní rozepře, které přinášejí nestabilitu. Dlouhá a „slavná“ tradice vražd i následných krvavých odplat, jichž jsou severské ságy plné, se uzavřela. Vzpurný a nezávislý duch, který v prvních staletích vikingské výpravy poháněl, byl potlačen. Nájezdy mužů z jednoho či několika spřátelených klanů, vedené obyčejnou touhou po bohatství, najednou potřebovaly svolení panovníka a malý lup velkého krále nezajímal. Individuální výpravy se proměnily v masivní invaze s cílem získávat další území.

Když se později ukázalo, že se kdysi slabí protivníci začínají lépe organizovat a bránit, takže prolitá krev za trochu půdy nestojí, skončily nájezdy úplně. Králové budovali větší sídla, zvelebovali zemi a toužili být uznáni jako rovní vladařům z „civilizované“ části kontinentu – k čemuž se image lupiče příliš nehodila. 

Vzestup kříže

Poslední ranou se stal příchod křesťanství. Obyčejní seveřané tvrdohlavě lpěli na starém náboženství a prvotní kazatelské mise, které v Norsku začaly v roce 710, příliš neuspěly. S novou vírou se tak setkávali především obchodníci: Přestože dnes vikingy vnímáme především jako válečníky, jejich umění směňovat bylo v té době neméně důležité a zajišťovali například styk s arabským světem. Místní vládci mnoha křesťanských měst však nechtěli povolovat obchod pohanům, proto bylo běžné, že jakmile kupci ztratili z dohledu břehy domoviny, věšeli si na krk kříže. 

Po křesťanství ovšem záhy „sáhli“ severští panovníci, jelikož jim skýtalo řadu výhod. Nejenže znamenalo vstupenku do „lepší společnosti“, tedy mezi vládnoucí elity zbytku Evropy, ale také nabízelo jistou ochranu. Vojska Karla Velikého masakrovala pohany ze Saska ve velkém, a to s požehnáním papeže. Ovšem zaútočit na jiného pokřtěného vládce bylo porušením dobrých mravů a církev proti válkám mezi křesťany ostře vystupovala. Do třetice přinesla nová víra velmi výhodný étos poslušnosti: Zatímco staří bohové si libovali v krvi a hrdinství jednotlivců, křesťanství zdůrazňovalo pokoru, harmonii a respekt k panovníkovi, což pomáhalo při centralizaci moci

Kristus vedle Thora

Seveřané tedy nakonec přijali novou víru pozvolna a dobrovolně. Církev nesáhla k tvrdým opatřením a zákazům starých tradic, ale využila pohanskou toleranci, jež bez problémů umožňovala uctívání více božstev naráz – a k Odinovi či Thorovi tak jednoduše přibyl Kristus (viz Kladivo i kříž). Řadě konvertitů bylo dovoleno navštěvovat bohoslužby obou náboženství a křest se zpočátku nevyžadoval, postačilo viditelně nošené znamení kříže. Mnohé přitahoval i samotný proces přechodu k nové víře, protože novokřtěnec dostával bělostné roucho z jemného plátna, což byla věc mezi chudými seveřany téměř nevídaná. 

Samozřejmě se našli i horliví kněží, kteří se pokoušeli vymýtit staré způsoby rychle a rázně, ale ostré reakce obyvatel na sebe obvykle nenechaly dlouho čekat. Vládci tak raději zachovávali rovnováhu a případný povinný křest ukládali vysoce postaveným představitelům rodů, nikoliv prostému lidu, jenž dále uctíval staré mocnosti. Na Islandu dokonce přijali novou víru demokraticky na sněmu svobodných mužů zvaném Althing, kde si tak trochu kupecky spočítali, co z toho budou mít. 

Kam zmizeli?

Díky tomuto hladkému přechodu nedostalo nikdy pohanství nálepku čehosi špinavého, čeho by se měl dobrý křesťan štítit. Například islandská kniha Landnámabók z přelomu 9. a 10. století líčí příběh námořníka, který byl sice přesvědčeným křesťanem, ale když jej na moři zastihla bouře, bez skrupulí vzýval Thora. Můžeme si přitom domyslet, že šlo o vcelku modelový příklad. Shovívavost vrchnosti vůči staré víře se pak neocenitelně odrazila například v tom, že kronikáři zaznamenali mýty a pověsti svých pohanských otců, a to bez výraznějšího zkreslení. Díky práci Snorriho Sturlusona a jeho Starší i Mladší Eddě se nám tak detailně zachovaly příběhy severských bohů. Nic podobného se u středoevropských Germánů ani Slovanů nepodařilo. 

TIP: Ztracené mýty dávného severu: Kterak Thor a Odin vzdorovali křesťanství

Kam tedy vikingové zmizeli? Nikam – snad s výjimkou Grónska, kde se klima zhoršilo natolik, že místní populace skutečně musela ostrov opustit. Ve skutečnosti zmizel jen svobodný a brutální způsob obživy, který ovšem i na vrcholu slávy praktikovala pouze malá část populace. Loupení se přežilo, nahradil ho obchod výhodnější pro všechny strany a ze svobodných jarlů se stali poslušní leníci bohem pomazaného krále. Výměnou za kdysi tak žárlivě střeženou nezávislost dostali seveřané vzdělání, architekturu i technologie západní části kontinentu – a v neposlední řadě také uznání coby civilizovaní lidé. 

Kladivo i kříž

Asi nejlépe ilustruje vztahy mezi pohanstvím a křesťanstvím nález z dánského Trendu: Archeologové tam objevili kovárnu s pecí a v ní odlévací formu, jež umožňovala současně vyrobit jak Thorovo kladivo, tak kříže. Podobně se například v dánském Jellingu dochovala velká stéla z 10. století zpodobňující Krista, přičemž veškerá ornamentální výzdoba i pozice Spasitelových rukou jasně odkazují na podobná starší ztvárnění Odina.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nejdražší kartička Pokémon TCG se loni prodala v přepočtu za neuvěřitelných 8,2 milionu korun. (ilustrační foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Dostupnost kyslíku bude pro pilotované vesmírné mise klíčová. (foto: NASACC0)

Vesmír

Vydáte-li se do národního parku Inthanon v severním Thajsku, zastavte se ve vesnici Ban Khun Klang. U ní najdete botanickou zahradu věnovanou stromovým kapradinám. (foto: © Topi Pigula - se souhlasem k publikování)

Příroda

(ilustrační foto: Wikimedia Commons, Satyamon1993CC BY-SA 4.0)

Věda
Zajímavosti

Evropští lídři 50. let - Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi (zcela vlevo) býval označován jako prorok či velvyslanec Evropy. (foto: Wikimedia Commons, van Duinen (Anefo), CC0 1.0)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907