Africké Benátky zbavené romantiky: Původní reportáž z drsného nigerijského Makoku
Na okraji nigerijské metropole Lagos se rozkládá největší vodní slum Afriky. Silnice tam nahradily úzké kanály a domky balancují na vratkých kůlech. V Makoku našlo domov až tři sta tisíc lidí a jejich životy jsou pevně provázané s hladinou laguny.
Když se loďka pomalu pohybuje mezi dřevěnými domky na kůlech, má člověk pocit, jako by se vrátil zpátky v čase. Jen pár kilometrů od pulzujícího a moderního centra africké megapole Lagos existuje úplně jiný svět: V Makoku, často přezdívaném Benátky Afriky, se život neřídí městskými pravidly, nýbrž rytmem laguny. V oblasti, jež se dle některých odhadů stala útočištěm až pro tři sta tisíc lidí, neexistují silnice – pouze vodní cesty mezi domy, jimiž se proplétají dlouhé kánoe.
Na pokraji zkázy
Makoko vzniklo už před více než sto lety, ale pro nigerijskou vládu znamená bez ohledu na svou tradici trn v oku. Oficiálně se označuje jako „nelegální osada“, a několikrát se dokonce objevily snahy o jeho demolici. V roce 2012 už buldozery na popud starosty Babatundeho Fasholy drtily pevninskou část slumu a připravily o domov víc než tři tisíce lidí. Demolice však trvala pouhých dvaasedmdesát hodin, načež ji vedení města zastavilo. Vodní část Makoka tudíž stojí, ale osud slumu je nadále nejistý. Tvoří totiž pomyslnou vadu na kráse velkoměsta, jež se snaží prezentovat coby budoucnost Afriky. Těžko ovšem předstírat vznešenost a vizionářství, když takřka každý, kdo do metropole přilétá nebo jede po rušném mostě Third Mainland Bridge, pod sebou vidí obří slum…
Turisty v Makoku s největší pravděpodobností nepotkáte a vstup do velmi chudé a odříznuté kolonie se rozhodně nedoporučuje. Pokud vás však nebezpečí neodradí, najdou se místní průvodci, kteří si nechají dobře zaplatit a kanály vám ukážou. Tamní obyvatelé se živí převážně rybolovem: Zatímco muži každý den vyrážejí na lagunu s jednoduchými sítěmi, ženy jejich úlovky prodávají. Obchod se nicméně neodehrává v klasických stáncích – místo spletitého tržiště se hluk smlouvání a handrkování ozývá nad vodou, protože se nakupuje přímo z kývajících se člunů.
Nuzný, ale domov
Všichni se ovšem rybolovem neuživí, a tak si vydělávají například „těžbou“ písku: Ve svých loďkách vyrážejí na lagunu, načež se ponoří do vody s kbelíkem a u dna do něj naberou písek z podloží. Poté materiál vysypou do kánoe a celý postup opakují, dokud není takřka plná – na hranici potopení. S nákladem pak plují ke břehu, aby ho prodali. Surovina se nakládá na korby náklaďáků a odváží se do města, kde se využívá na stavební práce.
Každopádně ať už jste na svých cestách zažili cokoliv, Makoko vás bude fascinovat i šokovat. Kolébající se loďky tam klidně plují po zapáchající vodě plné odpadu. Rozesmáté bosé děti skáčou mezi chatrčemi a učí se pádlovat dřív, než umějí číst. Místní se často usmívají, přestože žijí bez přístupu k pitné vodě, elektřině či zdravotní péči. A když se jich zeptáte, proč neodejdou, odpovědí, že nechtějí.
Z pohledu Evropana se takový postoj může zdát přinejmenším nerozumný, ale oni jsou s osadou srostlí, mají tam rodinu i domov. Pro mnohé se slum proměnil v symbol africké vynalézavosti a přežití navzdory nepřízni osudu. Pro jiné jde naopak o důkaz zoufalé chudoby, jež nemá ve velkoměstě 21. století místo. Ať už ovšem budoucnost přinese cokoliv, zatím život v Makoku tepe dál.
Přerostlá vesnice
Makoko vzniklo ve druhé polovině 19. století coby rybářská osada, založená imigranty etnika Egun. Její populace prudce rostla, a když došlo místo na souši, začali si obyvatelé stavět domy na kůlech přímo v laguně. Dnes tam žijí lidé z různých říčních komunit podél nigerijského pobřeží.
