Stromy vyprávějící příběhy: Co odhalilo mapování starých olivovníků na Krétě
Archeologickým pramenem už není pouze artefakt vyřazený z živé kultury, ale také živý organismus, který si v sobě nese celou nálož historických informací. Sem patří i letité olivovníky skrývající epická tajemství.
Klasické a tradiční definice archeologie říkají, že archeologie se zabývá lidskou společností, kterou poznává na základě pozůstatků lidské činnosti, jež se ocitly mimo živou kulturu. K nim se řadí třeba opuštěný dům, zapomenutá sekera, hrob nebo odpadní jáma. Dnes však žijeme v době velkých změn. Intenzivně se diskutuje, zda již skončilo období holocénu a začal antropocén. Snažíme se odpovídat na stále složitější otázky: Kdy kulturní systémy kolabují? Je možné zastavit vymírání druhů? Za jakých podmínek jsou lidské společnosti houževnaté?
Tyto problémy není možné vyřešit prostřednictvím starých metod, které mířily na hledání odpovědí na jednodušší otázky. Do archeologického balíčku nástrojů proto přibývají nové metody: izotopové analýzy osvětlující složení stravy a mobilitu, analýzy DNA lidí, zvířat i mikroorganismů či nejrůznější chemické analýzy půdy detekující činnost člověka na úrovni mikroorganismů až jednotlivých molekul a prvků.
Proč zrovna olivovníky?
Olivovník je jedním ze stromů zásadních pro ekonomiku středomořské oblasti. Poskytuje plody na olej, slouží jako potrava i stavební a palivové dřevo. Olej má všestranné využití od kuchyně přes medicínu, kosmetiku až po svícení. Strom je nenáročný na vodu a péči. V současnosti tvoří olivovníky monokulturu v mnoha oblastech Středomoří.
Například na Krétě, kam se soustřeďují naše výzkumné aktivity, se dnes střídají ohromné oblasti s vysázenými olivovníky a ohyzdné plochy plastových pařníků. Stromy jsou vysázené na 65 % zemědělsky obdělavatelné půdy a úřady jich evidují na 35 milionů. Takto si však ostrov nemůžeme představit v žádné z minulých dob.
I když se holocénní klima za posledních 13 tisíc let mírně měnilo a oscilovalo, střídaly se převládající plodiny, obyvatelé Kréty museli nutně udržovat potravinovou soběstačnost a monokultury nebyly možné. Olivovníky zabíraly zhruba desetinu obdělávané půdy. Největší podíl jak práce, tak rozlohy zemědělské půdy patřil obilovinám, následovaly luštěniny, pak vinná réva a ovoce. Své místo mělo průběžné pěstování zeleniny, mandlí nebo ořechů.
Vzhledem ke své dlouhověkosti a zvyšující se výnosnosti s věkem byly olivovníky součástí rodinných majetků. Polnosti i jednotlivé stromy se dědily, dávaly se jako věno nebo velké svatební dary či dary kmotrů křestním dětem. Tak tyto dřeviny přežívají celé generace a těší se péči svých majitelů (viz Lisování od pradávna).
Svědectví kultury
V mnoha turistických příručkách se dočteme o nejstarším olivovníku na daném ostrově, v dané zemi nebo i na světě. Na Krétě o toto prvenství bojují dva stromy: jeden na východě ostrova na katastru vesnice Kavousi a druhý na západě v Ano Vouves, oba staré asi 5 000 let. S věkem olivovníků je to složité, ale skutečností je, že mnoho z těchto starých stromů pamatuje celá tisíciletí. Při výzkumech a průzkumech krétské krajiny jsme si uvědomili, že je trochu nespravedlivé, aby byly konkrétní olivovníky turistickými atrakcemi, když jim podobných v krajině existuje mnohem více. Proto jsme si začali těchto dřevin všímat a systematicky se jimi zabývat.
Základní myšlenkou bylo, že olivovník, který i dnes rodí plody, je živým archeologickým a historickým pramenem. Aby dával plody, je totiž třeba se o něj soustavně starat. Pokud ho nikdo nesklízí, do deseti let zplaní. Zachovalý starý strom musel být tedy nedílnou součástí nějaké rodiny nebo rodinné ekonomiky. Každý rok k němu lidé chodili, starali se o půdu, dodávali vodu v případě jejího extrémního nedostatku, česali úrodu a čistili strom od uschlých větví. Kolem něj se vysazovaly další rostliny, nejčastěji luštěniny nebo vinná réva, které poskytovaly výživu jemu i místním obyvatelům. Tak se dělo po staletí, díky čemuž jsou letité olivovníky svědky aktivní lidské kultury. Prostřednictvím koncentrací těchto stromů je možné detekovat a mapovat oblasti, které byly zemědělsky dlouhodobě využívané, ale také období, kdy jejich využití započalo.
Jak poznat starý strom
Určováním stáří stromů se zabývá obor nazývaný dendrochronologie. Vychází z principu, že stromu každý rok naroste jeden letokruh. Pohlédnete-li na rozříznutý kmen, dokážete letokruhy spočítat. Také si všimnete, že nejsou stejné, některé jsou masivnější, jiné tenoučké. Síla jednotlivých vrstev závisí na životních podmínkách dřeviny v daném roce. Počítáním letokruhů současných stromů můžete postupně sestavovat škálu letokruhů směrem do minulosti. Z kombinací tenčích a silnějších vrstev dřeva se vytváří dlouhý čárový kód.
Kus kmene neznámého stáří, který má dostatek letokruhů, můžete umístit do dendrochronologické škály a najít shodný úsek čárového kódu. Jeho soustava letokruhů totiž bude shodná s ostatními stromy téhož druhu a regionu. Tak archeologové často získávají velice přesné chronologické údaje. Bohužel tento princip neplatí u všech stromů, což je i případ olivovníků, kterým nenarůstají letokruhy pravidelně: v jednom roce mohou narůst dva, jindy nerostou vůbec. Skutečně staré olivovníky navíc uhnívají uprostřed kmene, a nakonec se z nich stávají ohromné duté skořepiny. Máme tudíž k dispozici pouze poslední růstové fáze stromu.
Vědci nicméně vyvinuli metodu odhadu věku olivovníku, která pracuje s jeho rozměry. Měří se průměr kořenového balu viditelný na povrchu, průměr stromu těsně nad povrchem a průměry ve výšce 40 a 70 cm. Součástí výpočtu je i dlouhodobý průměrný roční přírůstek dřeva 0,4–0,5 cm. Přesnost věku olivovníku podle těchto údajů pak dosahuje zhruba padesáti let.
Spolupráce s aktivisty
Na Krétě jsme si pro náš projekt vybrali jako pilotní region oblast ierapetrské úžiny. V tomto místě je ostrov nejužší a spojuje Krétské a Libyjské moře. Nachází se zde řada významných archeologických lokalit a velmi rozmanitý terén. Centrální částí probíhá pás úrodných usazenin, kolem kterých se tyčí vysoké skalnaté hory směrem na východ. Z nich vyvěrají prameny a sezonní řeky, poskytující vodu zemědělským prostorám. Na západě se pak zvedá terasa bloku vulkanických hornin s usazeninami, jež jsou vhodné pro výrobu keramiky. Klasické archeologické metody potvrdily osídlení v této oblasti již v období raných zemědělců minimálně před 7 000 lety.
Naše překvapení bylo velké, když jsme zjistili, že se v námi zvoleném pilotním regionu pohybují místní aktivisté ze spolků Coccinella a Eptastichtos, kteří se systematicky zabývají tradičními zemědělskými metodami a biologickou produkcí potravin s týmž záměrem jako byl ten náš: zmapovat letité olivovníky. Jejich cíl byl památkový.
V době hospodářské krize začali lidé masově kácet stromy na topné dřevo a samozřejmě si vybírali mohutné staré kmeny. Spousta skutečně věkovitých dřevin tak vzala za své. Aby se nic podobného neopakovalo, začali aktivisté označovat olivovníky starší 500 let. I když v Řecku neexistuje zákon, který by zakazoval kácení stromů na soukromém pozemku, pokud se nejedná o evidované památné stromy, díky činnosti aktivistů se výrazně zvýšila citlivost místního obyvatelstva vůči označovaným olivovníkům a všechny se těší péči svých majitelů.
Naše projekty jsme tedy propojili a mapování stromů realizujeme společnými silami. Stejně tak jsme společně vylepšili metodologii a databázi. Na archeologickém týmu je mapování, historické intepretace, vedení databáze a provádění prvních experimentů s radiokarbonovým datováním nejstarších stromů. Také připravujeme manuál a osvětové akce pro aktivisty z dalších regionů. Momentálně jsme na prostoru zhruba 470 km² zaevidovali na 270 stromů. Nejstarší z nich pamatuje na dobu před 5 000 lety. Nejvíce olivovníků bylo vysázeno kolem roku 1000 n. l.
Zodpovězené otazníky
Pro antické Řeky byl olivovník živou a posvátnou bytostí. Jednak šlo o jeden z atributů samotné bohyně Athény, ale zároveň o symbol nesmrtelnosti a božské dobroty. Strom, který přinesla na svět bohyně Athéna, poskytoval Řekům tolik prospěšný olivový olej, stavební a palivové dřevo. Navíc vynikal velkou odolností a téměř věčností, jako božský svět. O takový strom bylo a je třeba důkladně pečovat. Vlastnit olivovník dodnes znamená zodpovědnost a uvědomění si propojenosti s předky.
Z našeho výzkumu vyplynulo několik zajímavých závěrů, které bychom z jiných archeologických pramenů nedokázali zjistit. Například, když se Kréta stala muslimským emirátem (824–961), bylo v tehdy osídlené oblasti Ierapetry vysázeno početné množství olivovníků. O tomto období existuje velmi omezené množství historických a archeologických dokladů. Křesťanská historiografie jej interpretuje jako dobu temna, kdy Krétu ovládali piráti. Arabské prameny naopak říkají, že Kréta tehdy představovala velmi bohatý ostrov, kde kvetlo zemědělství, ale také vzdělanost. Růst olivovníků nám nyní dokládá investiční zemědělské aktivity.
Stejně tak je zajímavé, že olivovníky pokrývají celé historické období od doby bronzové do současnosti. Prakticky neexistuje století, kdy by nebyly vysazovány. Starších stromů je pochopitelně méně, ale i tak jsou jejich počty signifikantní. Až se nám podaří zmapovat větší oblasti, bude možné generovat i mnohem obecnější výsledky.
Věčná rovnováha přírody
Patrně nejzásadnějším závěrem našeho mapování olivovníků je, že historie nejenom na Krétě probíhá ve dvou rovinách, které jsou na největším řeckém středomořském ostrově dobře sledovatelné. Zdejší pevnina má charakter kontinentu, ale zároveň je izolovaná natolik, aby vytvářela vlastní hospodářský a ekologický systém. Ačkoliv pravidelné spojení se zámořskými oblastmi nebylo do druhé poloviny 20. století možné, Kréta byla dostatečně komunikativní a propojená se svým okolím, takže fungovala jako součást historie a kultury širokého regionu v dané době.
I přesto, že se výrazně měnily politické dějiny, lidé, kteří žili na venkově a produkovali potraviny, pravidelně vykonávali vyzkoušené činnosti po tisíciletí. Venkované udržovali rovnováhu mezi tím, co z krajiny potřebovali dostat pro svou obživu, a tím, co do ní vraceli, aby ji nevyčerpali. Ať Krétě zrovna vládli mykénští Řekové, Římané, Arabové či Benátčané, ať bylo politické uspořádání jakékoliv, ke každému jednomu olivovníku chodila příslušná rodina a starala se o něj, aby nezplaněl, aby se stromu dobře dařilo a byla bohatá úroda.
Když se vylidní venkov a přestanou se produkovat potraviny udržitelným způsobem, nastaví společnost hodiny časované bombě svého vlastního zániku. I to je závěr, který může přinést archeologie. Proces likvidace tradičního vztahu obyvatel s půdou, stromy a krajinou probíhá právě teď, kdy se Kréta stává primárně centrem masového turismu a průmyslové produkce potravin.
Lisování od pradávna
Olivovník evropský (Olea europaea) je jedním z nejstarších doložených domestikovaných druhů olivovníku. Jeho pecky se objevují již v neolitických vrstvách. Dnes má zhruba 40 poddruhů. Jedná se o stále zelený strom, který je ve své divoké variantě spíš keřem. Daří se mu v subtropickém pásmu, roste do výšek 350 m n. m., ale v klimaticky příhodných oblastech Středomoří se vyskytuje i mnohem výš, a to hlavně v obdobích zvyšující se globální teploty. Na Krétě se pěstují velmi starobylé odrůdy zvané Koroneiki, které mají malé plody okolo 1 cm a jsou velmi bohaté na olej.
Strom kvete v dubnu a v květnu. Zralé plody se sklízejí od listopadu do konce února. V současnosti se používají různé mechanické pomůcky sběru drobných plodů a olej se lisuje ve velkokapacitních strojích. Avšak poměrně nedávno, na Krétě ještě v šedesátých letech minulého století, probíhal sběr ručně bez jakékoliv mechanizace. Pod stromy se natáhly sítě (obyčejně pytlovina) a holemi se klepalo do větví, ze kterých opadávaly plody. Ty se sesypávaly do pytlů zhruba po 50 kg. Jejich transport do lisoven se prováděl pomocí zvířecí síly. Jeden osel dostal naloženo po dvou pytlích. Jedna rodina byla schopna naklepat zhruba 200 kg oliv za den.
Následovalo lisování v ručně obsluhovaných lisech, jejichž základem byly dva na sebe nasedající ploché kameny. Otáčeli s nimi buď lidé, pomocí převodů usnadňujících pohyb těžkého mlecího kamene, nebo zvířata (obvykle osli, muly nebo koně). Tyto lisy se prakticky nezměnily za posledních 2 000 let. Předtím to byla menší zařízení, ale pracovala na stejném principu. Na úplném počátku pěstování oliv se nasbírané plody drtily ručně mezi dvěma kameny. Výnosnost je dnes v případě panenského oleje lisovaného za studena zhruba 1:5, tedy 1 kg oleje z 5 kg oliv. Ve starověku byl výnos horší, zhruba 1:7.
