Příběhy obyčejného slumu: Reportáž Davida Těšínského ze současné Ghany

05.09.2021 - David Bimka

Africké slumy a ghetta si Evropan často představuje jako nekonečnou záplavu špíny, zločinů a mizérie. A přestože je to mnohdy pravda, i v nejchudších částech světa plyne čas v poklidném tempu každodenní rutiny. Na vlastní kůži to zažil fotograf David Těšínský

<p>Pokec, hudba a nuda: 56 % obyvatel Akkry ještě neoslavilo 24. narozeniny, ale moc šancí uniknout ze slumů nemají.</p>

Pokec, hudba a nuda: 56 % obyvatel Akkry ještě neoslavilo 24. narozeniny, ale moc šancí uniknout ze slumů nemají.


Reklama

Africká ghetta a slumy neznamenají jen špínu, zlocin a mizérii, ale také celkem poklidný život Na vlastní kůži to zažil fotograf David Těšínský.

Co vás vedlo k tomu, odjet fotit do Ghany? 

Do Ghany jsem vyrazil, aniž bych vůbec věděl, co tam budu dělat. Dostal jsem kontakt na Josefa, Čecha, který žije v hlavním městě Akkra a nabídl mi, že u něj můžu tři týdny zůstat. Měl jsem tím pádem čas se jen tak rozhlížet po okolí a najít zajímavé příběhy. 

On je Josef hrozně zajímavá postava. Býval rasista a nácek – jak o sobě říká, „blb, co chodil mlátit cikány“. A ono mu pak přeskočilo, ale hrozně hezky: Úplně otočil, odjel bydlet do Afriky a místní prý naprosto miluje. A jestli by dneska někoho mlátil, tak rasisty. Nejlepší na tom je, že on si tu absurditu moc dobře uvědomuje a má z toho tak trochu legraci (směje se).

Pro focení jste si vybíral běžné části města, nebo spíš okrajové čtvrtě? 

Jde o výběr fotek z několika ghett. Narazíte na ně téměř v každém větším africkém městě, takže v daném ohledu to standard je. Ne každý z Akkry je samozřejmě zvyklý na život v ghettu, to by bylo zkreslení, ale já jsem takové kontakty vyhledával schválně, protože je zajímavé je dokumentovat. Navíc ghetto nemusí být nutně na okraji města. Zrovna v Akkře leží chudinské čtvrtě často na pobřeží a navazují na pláže, které by jinde patřily k nejluxusnějším oblastem. Prostě vůbec nejsou připravení na turismus a nějaké resorty tam fakt nenajdete. Seznámil jsem se hlavně s „ghetto omladinou“, tu mám na fotkách hodně. 

Podobných míst jste během svých cest viděl už spoustu. Dají se tyto části ghanské metropole srovnávat s jinými africkými ghetty? Je to horší, nebo vlastně „v pohodě“? 

Vlastně docela normál. Ale lidi jsou tam divočejší, mají velkou svobodu se vyjádřit. V Česku se na ulici prostě nenosí, že bychom na sebe neustále pořvávali, případně troubili z aut, zato v Akkře je to běžné. Ta svoboda je vidět už v řeči těla, v rozjívenosti. My Evropani jsme konzervativní vlastně už v pohybech. A když začnete fotit, tak se vás nikdo nepůjde hezky zeptat, co tam děláte, ale rovnou do vás párkrát strčí. Ale na to jsem zvyklý a moc se jim ani nedivím. Byl jsem jediný běloch široko daleko, a navíc jsem chodil do nejzastrčenějších míst, kde člověk obvykle nevěří vlastním očím.

Vím, že se v ghettech hulí docela dost, ale tam to byl extrém. Jednou jsem narazil na plácek, kde seděla asi stovka mladých kluků a všichni kouřili hašiš, jedno cigáro za druhým, už vlastně bez požitku. Alkohol se tam nepije vůbec, stojí stejně jako u nás a na místní je moc drahý. A tabák vlastně taky. Můžete si vybrat: Dáte si jedno pivko, nebo deset jointů? Takže když vidíte někoho s cigaretou, můžete si být jistý, že je v ní ubalený hašiš nebo tráva. 

Na jedné z fotek kluci zvedají nějakou dívku a vypadá to hodně uvolněně. Jak tam vlastně fungují vztahy? Jsou otevřené? 

Je typické, že lidi mají víc partnerů, všichni to vědí a nikdo to neřeší. Říkali mi: „Vy v Evropě jste zvyklí mít jednoho partnera a být mu věrní, ale tady je to jinak.“ Samozřejmě najdete monogamní lidi, každopádně s opakem nemá nikdo problém. Zajímavé ale je, že jistá separace mezi pohlavími existuje – žádnou holku nenajdete, jak posedává venku a kouří. To dělají jen kluci. 

Z čeho místní žijí? 

Živí se především obchodem, a kdybych to měl říct nahrubo, tak pořád něco šmelí. Není snad nikdo, kdo by aspoň občas něco někam nepřeprodal. Tedy nechci je nějak ponižovat, můžeme tomu říkat třeba podnikání. Najdete například části zaměřené na elektrotechniku, takže jsou na ulicích poházené procesory a bedny od počítačů. Jinde lidi opravují auta a motorky. Vlastně narazíte na všechny služby a nakoupíte nebo vyřídíte cokoliv, co potřebujete. Nestane se vám, že by se něco nedalo sehnat – teda pokud nejste jako já a nejíte v podstatě jen veganské věci jako tofu nebo sóju. To byl fakt problém, dokonce i ve slušném obchoďáku západního stylu v lepší části města. Život je tam nabitý a vidíte ho hodně zblízka: Sprchy jsou někdy přímo na ulici a místní si vystačí jen s nějakou malou plentou. 

Jak navazujete kontakt s lidmi, kteří se třeba nechtějí nechat fotit a jste pro ně podezřelý?

Vždycky se obracím na někoho místního, kdo mě dokáže do nějaké komunity dostat. Stojí za to si průvodce zaplatit, což vám ve finále dost ušetří. Jednou mi třeba lidi, které jsem chtěl fotit, řekli, že kdybych nepřišel s někým známým, rovnou by mě obrali. Pro průvodce nejde o snadno vydělané peníze, stráví se mnou spoustu času: Když chci s lidmi před focením navázat kontakt a získat jejich důvěru, musím s nimi pár hodin posedět, dát si pivo a párkrát si potáhnout z jointu. V přepočtu se vejdete třeba do stovky nebo dvou, což se zdá v pohodě, ale když za den obejdete víc skupinek, tak ty dvě „kila“ vyndáte pokaždé a focení se může docela prodražit. 

Bylo focení příjemné? Chtěli být lidé před objektivem? 

Jasně, jsou to strašní pozéři, chtějí dělat kouřové efekty a pak se na ty fotky dívat, jak dobře vypadají. 

Přijel jste do Ghany v době vrcholící epidemie covidu. Na snímcích jsem ale moc roušek neviděl. Nikdo to neřeší? 

Nikdo to moc neřešil v tom ghettu, ale lidi v Ghaně jako celek jo. Na rozdíl od nás se totiž dost bojí, protože nemají pojištění a zdravotnictví tam skoro nefunguje. Takže pokud covid chytí a situace se nějak zkomplikuje, tak umřou. A pokud už se do nemocnice dostanou, nejspíš umřou taky. To se tam obecně říká – do nemocnic se chodí umírat. Navíc se roušky zavedly povinně, takže bez ní riskujete pokutu. Bílých se místní bojí nejvíc, jsme pro ně přenašeči virů. Když jsem si na ulici sundal roušku, abych si zapálil, okamžitě mě požádali, ať si ji zase hezky nasadím. Říkali mi „corona-man“. 

Zavedla Ghana nějaký lockdown?

Vyhlásili ho zrovna po prvním týdnu, co jsem tam byl, a nařídili zavření všech barů. V centru města, kam chodí lepší lidi, to skutečně udělali, ale malé lokální podniky zůstaly prostě otevřené – jen zhasly víc světel a ztlumily hudbu. Tohle zrovna docela procházelo. Ale risk je menší než u nás, většina barů se nachází venku a vlastně ani není důvod chodit dovnitř, kvůli horku je to mnohem příjemnější. Lidi navíc nesedí namačkaní na sebe. 

Věkový průměr lidí na fotkách může být odhadem okolo pětadvaceti let. Je Ghana zemí mladých? 

Jo, mladých je tam spousta. Hrozně podobné focení jsem dělal na Jamajce, kde vedou úplně stejný život. Kdybyste na chvíli zapomněl, kde jste, vůbec nepoznáte rozdíl. Poslouchají hudbu streamovanou z mobilu přes bluetooth do repráku, posedávají venku, hulí trávu a řeší, že nemají peníze. Naštěstí v Ghaně nejsou zbraně, protože je známá extrémně aktivní a funkční policií. Dalo by se říct, že jde skoro o policejní stát. Vedle v Nigérii mají zločinnost obrovskou a otázka zní, jestli bych si tam takové focení vůbec mohl dovolit – a pokud ano, jestli bych se taky vrátil. Ale v Ghaně lidi policii respektují a bojí se jí. Všichni mi říkali: „Chceš vidět zbraně? Jeď se mrknout do Nigérie.“

TIP: Neodvratný konec Amazonie: Původní reportáž Davida Těšínského

Co vás při vytváření ghanské série nejvíc zasáhlo? 

Fotil jsem taky těžce pracující děti. Samozřejmě mě tam místní neviděli rádi, nejdřív chtěli peníze, a když je nedostali, tak to chvilku vypadalo, že dostanu přes hubu. Ale to by se stalo každému bělochovi, který by se ochomýtal na podobném místě (směje se). V Agbogbloshie, jedné z částí Akkry, leží ohromné smetiště, a když se chcete dostat do jeho centra, jdete dvacet minut horami odpadu. Děti tam hledají poklady a sbírají kovy. Oficiálně se jedná o nejtoxičtější místo v celé Africe a ty děcka tam tráví půl dne. Když mají štěstí, vydělají si v přepočtu tak sto korun. Dožívají se běžně třeba třiceti let. Ale nemusí jít jen o ty nejchudší, kteří dělají špinavou práci. Je úplně normální, že šestiletý syn nebo dcera pomáhají otci v obchodě. Prostě jiný svět. 

David Těšínský

Narozen v Praze. Nezávislý fotoreportér, který rád rozbíjí stereotypy a otevírá jiné pohledy. Nejraději poznává nové lidi, země a kultury. Ve volném čase skládá hudbu a hraje na několik nástrojů. Pije pivo a miluje veganská vietnamská jídla. Více fotoreportáží Davida Těšínského najdete na webu tesinskyphoto.com. Nedávno představil svou knihu Jiná krása, která shrnuje jeho nejpodivnější a nejextrémnější zážitky: exorcismus v Etiopii, válku na Donbase, hořící Amazonii i fotografie japonských byznysmenů, kteří omdlévají z pracovního vytížení. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pekelná studna – návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být pro jeskyňáře dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

Věda

Navrátilci končili v karanténě, kde jim zabavili věci a agenti StB je tlačili ke spolupráci.

Historie

Střelnice, či holubník?

The Wonderful Barn
kde: Irsko | kdy: 1743

„Nádherná stodola“ stojí v irském Leixlipu od roku 1743: Projekt financovala Katherine Conollyová a jde o jeden z následků velkého hladomoru, který zemi sužoval v letech 1740–1741. Filantropka chtěla zaměstnat dělníky v nouzi, a tak je najala na vybudování prapodivné stavby ve tvaru vývrtky. Dodnes není zcela zřejmé, zda měla stodola také nějaké praktické využití. Podle některých teorií její špička sloužila jako holubník, jiné zas hovoří o ideálním prostoru pro sportovní střelbu. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kolo od vozu tvoří součást skupiny galaxií vzdálené asi 400 milionů světelných let. Obvod Kola představuje ohromná prstencovitá struktura o průměru 100 tisíc světelných roků, složená z hvězdotvorných oblastí plných extrémně jasných a hmotných stálic.

Vesmír

Nelze pochybovat o tom, že lesů závratně rychle ubývá. Takto vypadá odlesňování v Brazílii - dobytek se pase na místě, kde ještě nedávno byl prales.

Příroda

<p>V Buddhově rodišti - chrám zasvěcený královně Máje ukrývá i kámen označující přesné místo Buddhova narození.</p>

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907