První světová pandemie? Justiniánský mor paralyzoval Evropu a Malou Asii

20.06.2022 - Radomír Dohnal

Jak moc vlastně řádil justiniánský mor, pravděpodobně první historicky zdokumentovaná pandemie známých dějin? Situaci přibližuje aktuální studie z univerzity v Cambridge

<p>Justiniánský mor v druhé půlce 6. století mocně paralyzoval Evropu a Malou Asii. <em>(foto: Pexels, Tess Myrl, CC0)</em></p>

Justiniánský mor v druhé půlce 6. století mocně paralyzoval Evropu a Malou Asii. (foto: Pexels, Tess Myrl, CC0)


Reklama

V hodinách dějepisu se běžně uvádí, že morová nákaza doputovala do Konstantinopole kolem roku 541 s náklady obilí z Egypta. A během následujících let silně zasáhla celou oblast Malé Asie, rozšířila se do Středomoří a nakonec zaúřadovala i v západní Evropě. Dýmějový mor, šířený blechami v srsti nenechavých hlodavců, se v několika etapách vracel a silně zredukoval počty obyvatel v zasídleném prostoru. Kolik bylo mrtvých? Tady už se potýkáme s nejistotou: hovoří se o 15 milionech, zrovna tak jako o 100 milionech obětí. A těch rozsáhlých nejistot je víc. 

Odkud a kam

Nejasno je i v tom, kde se mor zrodil. Vzniklo prvotní ohnisko morové nákazy v srdci Afriky? Odtud by se nemoc přes již christianizovanou Etiopii dostala do Egypta. Nebo se šířila z daleké Asie, konkrétně z okraje říše Chan, odkud přes novo-perské sasánovské impérium (jež tehdy kontrolovalo i Etiopii) dorazila ke království na Nilu? Zmatky vyvstvávají i kolem toho, kudy se epidemie, nejspíš přerůstající ve světovou pandemii, valila dál. Kvůli rozsáhlému námořnímu obchodu se s ní totiž ve stejné době potkáme na území někdejší Mezopotámie, zrovna tak jako ve francké Galii a Irsku. A dá se subjektivně vyhodnotit, jak byla zlá?

Pochopitelně, že žádná morová rána není milá nebo snesitelná, ale vykreslení justiniánského moru jde ve výkladu současných historiků takříkajíc ode zdi ke zdi. Ještě v 80. a 90. letech minulého století byla tato pandemie považována za naprosto zničující a měla katastrofálně změnit dosavadní vývoj lidské populace. Nicméně před zhruba deseti lety se někteří odborníci přiklonili ke spíše umírněnější interpretaci. Tedy, že tenhle mor byl vlastně jen větší patálií regionálního charakteru. Neblaze dopadla na hustě zabydlené oblasti především Východořímské říše a pár dalších civilizačních center, ale do situace „na venkově“ se příliš nepropsala. 

Pro a proti

Toto tvrzení v současnosti nejsilněji hájí badatelé z univerzit Annapolis a Columbie, přesněji tedy Lee Mordechai a Merle Eisenberg a jejich kolegové, spoluautoři víceoborové studie z roku 2019 s názvem Justiniánský mor: nafouknutá apokalypsa? Jde o renomované vědce, i ti se ale mohou mýlit. V čem nejspíš udělali chybu? Na to upozornil svou vlastní studií, podloženou komplexní analýzou historických zdrojů a několika novými archeologickými objevy, Peter Sarris z univerzity v Cambridge. Že současné hádání učených pánů o dávné historii není zajímavé? Budete se divit.

Zmínky v kronikách

Eisenberg a Mordechai vystavěli svou interpretaci, že justinánský mor nebyl pro svět 6. století až taková darda, především na tom, jak málo se o něm dobové zdroje mimo Východořímskou říši rozepisují. A mají naprostou pravdu. Přímé vylíčení katastrofy nabízí vlastně jen byzantský dějepisec Prokopios z Kaisareie, který v roce 542 dorazil do Konstantinopole. V krátkosti psal o tom, že v půlmilionové metropoli hynulo až 10 tisíc lidí denně. Není ale úplně zřejmé, jak se k takovým číslům dobral. Jeho práce je přitom jediným historickým pramenem, v němž padají konkrétnější čísla. 

A Eisenberg s Mordechaiem soudí, že je notně zveličil. O morové nákaze se pak zmiňuje ve svých spiscích i exulant Jan z Efébu, popisující neradostnou situaci v Sýrii, i Evagrius Scholasticus, církevní učenec z města Antioch. Přesnými údaji ale šetří. Eisenberg a Mordechai zkoumali i další dostupné dějepisné zdroje informací z regionu, a zmínek o moru a nákaze v nich nalezli skutečně pomálu. Proto soudí, že justinánský mor byl spíše smrtící metlou velkých měst Byzance – Východořímské říše, ale v tehdy známém světě hlubší jizvu nezanechal.

Čtení mezi řádky

Peter Sarris na to šel jinak. Začal třeba tím, že v databázích starých svitků nehledal jen klíčová slova mor a nákaza (jako Eisenberg a Mordechai), ale přidal i termíny jako boláky, dýměje, vředy a hlízy. Tedy spíše popisné charakteristiky nemoci. Historických zdrojů rázem přibylo. Své hledání přitom neomezil jen na sektor někdejšího Egypta a Malé Asie, ale přidal i někdejší končiny etiopského království, sasánovské říše a západní Evropy. A zjistil, že se o nich psalo v 6. století víc než dost. I na nečekaných místech – třeba ve španělské Valencii nebo francouzském Lunel-Viel a Saint-Doulchar. Za zvláště silný argument přitom považuje tzv. kontextuální zdroje historických informací. Tedy různé listinné dokumenty, které sice přímo nezmiňují mor, ale jeho vedlejší důsledky. 

Záznamy například dokládají, že východořímské soudní dvory v rozmezí let 540 až 550 doslova paralyzovaly rozepře o dědictví. V krátkém časovém úseku totiž zemřelo nebývale velké množství lidí, jež po sobě nezanechali závěť. Nejspíš tedy umírali rychle. Nikde nenajdeme zmínku o moru, ale napojení na epidemii vystupuje poměrně zřejmě. Podobnou situaci kopírují daňové záznamy: úhrn vybraných peněz se citelně ztenčil. Nepřibylo neplatičů, ale ubylo plátců daní. Císař Justinián na vzniklou ekonomickou krizi velmi pružně zareagoval a ve čtyřicátých letech vydal řadu progresivních fiskálních a legislativních reforem. Ovlivnil jimi cenu zboží, potravin i řemeslné práce. Dělníky a stavitele přitom až přeplácel a nadhodnocoval. Proč? Panoval jich kritický nedostatek. 

Až na slova „v časech obklopujícího sevření smrtí“ přitom není v jeho nových nařízeních jediná zmínka o moru nebo nákaze. Takže může snadno zaniknout informace o tom, proč ony progresivní reformy zrovna činil. A do širšího kontextu spadá i vylehčení oběživ. V roce 542 začínají konstantinopolské mincovny razit solidi, jež nesou nápadně méně zlata a do módy přichází i měděné mince follis. Celospolečenský úpadek byl tedy znatelný. „A o tom to je: je třeba projít různé typy textu, od různých autorů a z nejrůznějších zdrojů. Do současnosti se zachovalo sice jen minimum historických textů z Východořímské říše, jež by zmiňovaly mor nebo nákazu, ale kontextuální zdroje o nich víc než zřetelně vypovídají,“ říká Sarris.

Smrt a venkov

Sarris dále upozorňuje na „objev“, na němž se v 80. letech minulého století podíleli britští archeologové, a který nyní výtečně doplnila laboratorní práce archeogenetiků z týmu Marcela Kellera. Ve vesničce Barrington se na kopci Edix Hill podařilo najít vydatné archeologické naleziště datované k 6. století. Velmi šlo o pravděpodobně hřbitov z anglosaské éry. Podobných se dá v okolí nalézt spousta, ale protože se jedná o řekněme hroby obyčejných lidí a ne šlechticů, nevěnovali jim vědci zprvu takovou pozornost. Ostatky upoutaly až genetika Kellera, který v chaotické skladbě těl a kosterních pozůstatcích identifikoval DNA dýmějového moru.

Neuspořádaný hřbitov, který archeologové odkryli a prozkoumali jen asi ze čtyřiceti procent, v sobě nese několik silně atypických „hromadných“ hrobů ukrývajících pozůstatky těch, kteří houfně hynuli na morovou nákazu. V čem je háček? Že Barrington rozhodně nemůžeme považovat za nějakou ranně středověkou metropoli. Zůstal naprosto izolovaným venkovem. Tedy místem, jež od Egypta dělí 5 tisíc kilometrů, a kde by podle Eisenberga a Mordechaie neměla být stopa „uměle nafouknuté“ morové nákazy z Konstantinopole vůbec patrná

TIP: Krize středověku: Tři rány, které ve 14. století proměnily tvář Evropy

Nález z Edix Hill přitom volně navazuje na totožně datované hroby odkryté na území nynějšího Bavorska, pobřeží Baltu a území Skandinávie. I tady lze nalézt otisk DNA bakterie Yersinia pestis, původce dýmějového moru. Navíc se zdá, že do těchto končin světa dorazila nákaza už kolem čtyřicátého roku, nejspíš ještě před tím, než se naplno projevila v centru Východořímské říše. Svět byl už v minulosti velmi propojeným místem, a to šíření nákazy silně napomohlo. Justiniánský mor tedy nebyl žádnou malou patálií, s níž se potýkala jen velká města skomírajícího impéria. Šlo o pandemii, která postihla opravdu celý tehdy známý svět, a to včetně izolovaných venkovských oblastí.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pachacuti, tvůrce velkolepé říše Tawantinsuyu, na anonymní malbě cuzské školy ze 17. století (foto: Wikimedia CommonsCC0 + Wikimedia Commons, Emmanuel DyanCC BY 2.0)

Zajímavosti

Krajina na Marsu, na snímku robotické laboratoře Curiosity

Vesmír

Světelná show Tribute in Light je pastí pro ptáky přelétající nad New Yorkem. (foto: Wikimedia Commons, King of HeartsCC BY-SA 4.0)

Příroda

Masivní závrt u chilského měděného dolu Alcaparrosa. (foto: Profimedia (Johan Godoy, AFP)

Věda

Zasahující hasiči Rubal a Torres. (foto: Brinnon Fire Department)

Revue

Emauzský klášter na přelomu 19. a 20. století. (foto: Wikimedia Commons, Deport & Panzer, CC0)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907