Hned na začátek dobrá zpráva: V současnosti astronomové neevidují žádnou planetku, která by v dohledné době hrozila srážkou se Zemí. Existuje hned několik typů těles, jež se dostávají do blízkosti oběžné dráhy naší planety, a mohou tedy znamenat potenciální riziko kolize. Uvedené objekty se označují přívlastkem blízkozemní a v odborné literatuře je najdeme pod zkratkou NEO neboli Near-Earth Objects.

Speciální skupinu v jejich rámci pak tvoří tzv. PHA alias Potentially Hazardous Asteroids čili potenciálně nebezpečné planetky: Jejich rozměr přesahuje 140 metrů – což odpovídá empiricky stanovené hranici velikosti tělesa, jehož dopad by způsobil katastrofu globálních rozměrů – a jejich trajektorie se přibližuje k dráze Země na méně než 0,05 AU neboli asi na 20násobek vzdálenosti Měsíce a Země. Popsaných objektů známe přes dva tisíce a u žádného se nezdá, že by mohl naši planetu zasáhnout.

Asi největší vyhodnocené riziko se v současnosti pojí s planetkou (29075) 1950 DA, s rozměrem přes jeden kilometr a s pravděpodobností srážky okolo 1 : 2 700 (0,037 %) v roce 2880.

Naproti tomu „mediálně známé“ těleso Apophis, u nějž podle původních odhadů hrozila kolize v letech 2029 a 2036, po nových pozorováních zcela ustoupilo mimo oblast zájmu.

Mluvíme ovšem o detekovaných objektech: Větší hrozbu pro nás znamenají ty, jejichž trajektorie ještě stále neznáme, takže by nás mohly nepříjemně překvapit.

Není toho mnoho, co o Hippokratově přísaze můžeme tvrdit s jistotou. Je dokonce možné, že absolventi medicíny při promoci odříkávají symbolický slib jménem muže, který možná ani neexistoval. A pokud před více než dvěma tisíci lety přece jen žil jakýsi Hippokrates (viz Tajuplný otec lékařství), pak by zřejmě současnou podobu svého odkazu jen stěží poznal. Právě kvůli odlišnosti různých verzí už na řadě lékařských fakult opomíjejí i jméno údajného autora.

V první řadě je dnešní sponze výrazně kratší. Ve srovnání s originálem vynechává hned několik pasáží včetně té úplně úvodní, která se odvolává k antickým božstvům – konkrétně vzývá Apollona a Asklepia a jeho dcery, bohyně Panakeiu a Hygieiu. Pokračujeme-li ve čtení dál, zjistíme, že mezi antickou a dnešní přísahou postupně přibývají natolik výrazné rozdíly, že současní lékaři tu původní vlastně hrubě porušují. 

Otazník nad potraty

Jde zejména o dvě oblasti, shodou okolností i dodnes eticky velmi problematické: potraty a eutanazii. V obou otázkách měl Hippokrates poměrně jasno – ani jednu z uvedených praktik neuznával. „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu,“ psal autor starověkého textu. Jak známo, současná medicína už tak striktní názor nezastává a medikové nic podobného slibovat nemusejí.

Na druhou stranu, historická relevance fragmentu z roku 275 našeho letopočtu – do nějž se nejstarší dochovaná verze přísahy datuje – je dost sporná. Hippokratovi je totiž připisováno rovněž autorství spisu nazvaného O přirozenosti dítěte, kde vynechává jakékoliv morální hodnocení, že by snad na potratu bylo něco špatného. Popisy umělých potratů ostatně nacházíme v antické literatuře poměrně běžně, nehledě na to, že ve starověkém Řecku bývalo zvykem usmrcování novorozenců, kteří přišli na svět postižení.

Řezání (ne)povoleno

Pokud jde o zmíněnou eutanazii, i zde je situace o něco složitější. Není vyloučeno, že důvod opatření uvedeného v antickém originále měl čistě pragmatický základ: snahu zabránit politicky motivovaným vraždám. Mocní tehdejší doby totiž nezřídka umírali v důsledku záměrně podaného jedu z rukou zkorumpovaných lékařů; taková dilemata nicméně z dnešního hlediska patří skutečně jen do dob dávno minulých.

Moderních Hippokratových nástupců se příliš netýká ani další sporná pasáž, která přísně vzato zakazuje jakýkoliv chirurgický zákrok: „Nebudu lidské tělo řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.“ Pokud by to tak zůstalo dodnes, zřejmě by se medicína nikdy nedostala na takovou úroveň, kde se nachází.

Udržet tajemství

Hippokrates svým nástupcům dále klade na srdce, aby nabyté vědomosti a znalosti nezištně předávali svým žákům a zvlášť velkou úctu projevovali rovněž svým učitelům: „Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy.“ Ani z toho už v dnešní podobě přísahy příliš nezbylo.

Není navíc bez zajímavosti povšimnout si výhradně mužského rodu, jímž je text psaný – v době Hippokrata (a ještě o dlouhá století později) totiž zůstávala medicína čistě mužskou záležitostí, a ženy mívaly v různých dobách dokonce úplný zákaz ji provozovat, takže se musely spokojit „jen“ s rolí porodních bab. 

Najdeme tedy při srovnávání prastaré a moderní verze přísahy vůbec něco společného? Částečnou shodu lze spatřit kupříkladu ve větě: „Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.“ Koncept lékařského tajemství skutečně platí dodnes – a na rozdíl od samotné přísahy je dokonce právně závazný. Není však univerzální, neboť existují výjimky, při nichž má lékař naopak povinnost sdělit svůj nález příslušným místům (například při podezření na domácí násilí nebo jiný trestný čin). 

Napište si vlastní slib

Studenti lékařských fakult v České republice v současnosti skládají tři verze slavnostního slibu, přičemž ani jedna nenese oficiální jméno na počest antického autora. Jejich text sice obvykle vychází z historických základů, ovšem konkrétní podoba se měnila například i na základě aktuální politické situace. Ti, kteří promovali před rokem 1989, museli před děkanem přísahat na budování lepších zítřků a radostnou cestu k socialismu; podíváme-li se do ještě vzdálenější minulosti, můžeme podle textů tehdejších sponzí poměrně snadno odhalit, jaké poměry v českých zemích zrovna panovaly.

Lišila se například akcentace náboženství: zatímco v roce 1622 se na pražské medicíně pod vedením jezuitů přísahalo na neposkvrněné početí, osvícenství tuto pasáž nahradilo královským majestátem a boží pomoci se dovolávalo teprve zcela na závěr.

V zahraničí je skládání slavnostních slibů ještě různorodější, ani zde však už z původní verze mnoho nezbývá. Přesto najdeme lékařské fakulty, které si dodnes některé stěžejní body starověkého textu zachovaly.

Z dotazníku vyplňovaného v roce 1993 na více než stovce amerických a kanadských lékařských fakultách vyplynulo, že 14 % jich ve shodě s Hippokratovými zásadami zakazuje eutanazii a 8 % potraty. Ukázalo se také, že na každé desáté fakultě dosud přísahají jménem starověkých předků. Zato třeba ve Francii bývá běžné, že medikové sepisují a odříkávají slib vlastní. 

Pro společné blaho

Řada moderních přísah vznikla teprve v průběhu 20. století. Ve Spojených státech se například hojně používá text sepsaný v roce 1964 tehdejším děkanem lékařské fakulty Tufts University Louisem Lasagnou, který klade důraz zejména na pojetí člověka jakožto lidské bytosti, nikoliv „medicínského případu“. Zkušenost z nacistického provádění pokusů na lidech vedla po druhé světové válce ke vzniku „aktualizovaných“ slibů a prohlášení, které poprvé v historii akcentovaly vedle samotné léčby také etiku výzkumu.

Jedním z bezprostředních důsledků norimberského procesu (vedeného proti hlavním představitelům nacistického Německa) byl vznik tzv. Norimberského kodexu, prvního mezinárodního dokumentu tohoto druhu. Stanovuje například to, že pokusy prováděné na lidech musejí být vždy podmíněny souhlasem dané osoby a musí být jasně stanoven účel, směřující k dosažení vyššího společenského blaha. Uvedené principy pak v roce 1964 ještě rozšířila Helsinská deklarace, která rozdělila pokusy na léčebné (jejichž součástí je experimentální snaha o vyléčení pokusné osoby) a neléčebné.

Ve spleti paragrafů

Už jen z toho, že tradice slavnostního odříkávání Hippokratova slibu se leckde přestala dodržovat, je zřejmé, že jeho dodržování je dnes spíše symbolickou záležitostí, odvíjející se od svědomí každého budoucího lékaře. Jediné, čím se ve své práci musejí řídit, jsou platné zákony – což ovšem samo o sobě není vůbec nic jednoduchého.

Na každé lékařské fakultě dnes sice studenti povinně absolvují přinejmenším jeden semestr základů zdravotnické legislativy, ovšem k jejímu úplnému zdolání by patrně nestačilo ani celých šest let. Současná česká sbírka zákonů eviduje 1 498 zákonů, které se nějakým způsobem vztahují ke zdravotnictví. 

Sexuální život chobotnic patří k nejbizarnějším v živočišné říši a nová studie ukazuje, že je ještě zvláštnější, než jsme si mysleli. Samec totiž k páření nepoužívá klasický pohlavní orgán. Místo toho má speciálně upravené rameno zvané hektokotylus, které slouží k přenosu spermií.

Toto rameno samec zasouvá do plášťové dutiny samice – prostoru za očima, kde se nacházejí její orgány včetně těch rozmnožovacích – a tam musí najít správné místo pro uložení spermatu. Háček je v tom, že samec nevidí, co dělá. Jak tedy ví, kam má mířit?

Rameno, které „cítí“ hormony

Odpověď leží přímo v samotném rameni. Vědci zjistili, že hektokotylus dokáže detekovat pohlavní hormony samice. Přísavky na chapadlech chobotnic jsou vybaveny chemoreceptory, které umožňují kombinovat dotyk a „chuť“ – tedy chemické vnímání okolí. Ačkoliv samci běžně toto specializované rameno nepoužívají k lovu ani průzkumu, je plné těchto receptorů stejně jako ostatní chapadla.

Nový výzkum ukazuje, že právě tyto receptory hrají klíčovou roli při páření: umožňují samci „nahmatat“ správné místo na základě chemických signálů.

Chemická navigace

Aby vědci pochopili, jak celý proces funguje, sledovali páření chobotnic v laboratorních podmínkách. Kvůli jejich potenciální agresivitě oddělili samce a samici přepážkou s malými otvory. Překvapivě to páření vůbec nebránilo – samec jednoduše prostrčil rameno skrz otvor a pokračoval v reprodukčním aktu.

Experiment opakovali s několika páry, a to i v naprosté tmě. Výsledek byl vždy stejný: chobotnice se dokázaly úspěšně spářit bez jakýchkoli vizuálních podnětů. To naznačuje, že zrak – přestože je u chobotnic jinak velmi důležitý – není pro reprodukci klíčový.

Vědci předpokládali, že samice musí produkovat chemický signál, který samce navádí. A skutečně objevili, že vejcovod samice vytváří enzymy vedoucí k produkci hormonu progesteronu.

Právě tento hormon funguje jako „maják“. Když vědci nabídli samcům různé chemické látky, byli jednoznačně přitahováni k progesteronu. Dokonce i oddělená (amputovaná) ramena reagovala stejně – což ukazuje, že schopnost detekce je lokalizovaná přímo v chapadle, nikoli řízená centrálně mozkem.

U většiny živočichů jsou orgány pro detekci hormonů a pro přenos spermatu oddělené. U chobotnic však hektokotylus plní obě funkce zároveň. To je mimořádně efektivní strategie: samec nejen najde správné místo, ale zároveň má jistotu, že spermie uloží přesně tam, kde mají největší šanci na úspěch.

Vůně jako evoluční klíč

Tento mechanismus může mít i širší evoluční důsledky. Různé druhy chobotnic mohou produkovat odlišné chemické „podpisy“ a samčí receptory mohou být naladěny pouze na konkrétní kombinace hormonů. Takový systém by mohl pomáhat udržovat druhové bariéry – a dokonce přispívat ke vzniku nových druhů.

Evoluce zjevně nemusí měnit jen geny samotné, ale i to, jak organismy vnímají jeden druhého. A změna vnímání může zásadně ovlivňovat rozmnožování – a tím i vývoj života jako takového.

Antimikrobiální rezistence patří mezi největší zdravotní hrozby současnosti – každoročně si vyžádají přibližně 1,1 až 1,4 milionu lidských životů. Podle současných znalostí, je hlavním motorem tohoto problému nadměrné používání antibiotik. Nový výzkum ale ukazuje, že zdrojem rezistencí mohou být i běžně používané herbicidy, zejména glyfosát.

Podle studie vedené Danielou Centrónovou z Buenos Aires mohou některé bakterie získávat odolnost nejen vůči antibiotikům, ale i vůči vysokým koncentracím herbicidů.

Experiment v deltě Paraná

Vědci analyzovali celkem 102 bakteriálních kmenů z různých prostředí. Největší část tvořily vzorky odebrané v letech 2018 a 2020 v chráněné oblasti delty řeky Paraná v Argentině. Přestože se přímo v této rezervaci herbicidy nepoužívají, okolní zemědělská krajina je glyfosátem intenzivně ošetřována.

Každý kmen byl testován na odolnost vůči 16 běžným antibiotikům, ale také vůči čistému glyfosátu a komerčním herbicidům na jeho bázi. Pro srovnání vědci zahrnuli i bakterie z nemocnic a ze zemědělských provozů.

Výsledky byly znepokojivé: nemocniční bakterie vykazovaly vysokou odolnost nejen vůči antibiotikům, ale také vůči glyfosátu. Celkem 74 % těchto kmenů bylo rezistentních vůči karbapenemům, tedy širokospektrým antibiotikům běžně používaným jako léčba poslední instance. To naznačuje, že pokud se tyto mikroorganismy dostanou z nemocnic do prostředí – například prostřednictvím nedostatečně čištěné odpadní vody – mohou v zemědělské půdě dál prosperovat a šířit se.

Rezistence napříč prostředími

Zvlášť zajímavé bylo, že bakterie z přírodní rezervace – tedy z prostředí bez přímého kontaktu s herbicidy – rovněž vykazovaly určitou míru odolnosti vůči glyfosátu. To naznačuje, že rezistence se může šířit i nepřímo, například vodními toky nebo migrací mikroorganismů.

Některé rody bakterií, například Enterobacter, zvládaly extrémně vysoké koncentrace glyfosátu. Naopak jiné, jako Bacillus, byly mnohem citlivější. Přesto se ukázalo, že schopnost odolávat herbicidům i antibiotikům se často vyskytuje společně – a to i u bakterií známých z nemocničních infekcí.

Bakteriální „rodokmen“

Když vědci sestavili evoluční „rodokmen“ všech zkoumaných bakterií, zjistili, že ty nejodolnější si jsou často geneticky blízké – bez ohledu na to, zda pocházejí z nemocnice, farmy nebo přírodní oblasti. To naznačuje, že rezistence není izolovaný jev, ale že se šíří napříč různými prostředími.

Podle autorů studie fungují nemocnice a zemědělská půda jako propojené „ekologické niky“. V nemocnicích podporují vznik rezistentních bakterií antibiotika, zatímco v půdě může podobný efekt vyvolávat glyfosát. Výměnu mezi těmito prostředími pak zajišťuje například koloběh vody.

„Naše výsledky ukazují, že herbicidy, tedy látky, které jsou na rozdíl od antibiotik stále ve velkém množství aplikovány v krajině, mohou představovat nečekaný problém,“ vysvětluje Centrónová. „Zdá se, že by mohly nezamýšleným způsobem podporovat šíření rezistencí vůči antibiotikům u mikroorganismů v půdě.“

Kontroverzní herbicid

Glyfosát (v prodeji pod obchodním názvem Roundup) je již delší dobu předmětem debat. Je známé, že může negativně ovlivňovat hmyz, zejména opylovače, a Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny jej označila za pravděpodobně karcinogenní. Některé evropské země proto omezily jeho používání, alespoň v určitých kontextech. Nová studie přidává další rozměr této diskuse: možnou roli herbicidů při šíření antibiotické rezistence.

Autoři studie doporučují, aby se při schvalování pesticidů testoval i jejich potenciál podporovat vznik antibiotické rezistence. Zároveň navrhují, aby na obalech těchto látek byla upozornění na možná rizika šíření rezistentních genů.

Výzkum Daniely Centrónové tak naznačuje, že boj proti „superbakteriím“ nebude možné vyhrát pouze regulací antibiotik. Klíčovou roli může hrát i to, jakým způsobem hospodaříme s krajinou – a jaké chemikálie do ní uvolňujeme.

Průzkum povrchů jiných planet je dnes pomalý a opatrný proces. Například na Marsu musí vědci počítat se zpožděním komunikace mezi Zemí a vozítky, které může trvat čtyři až 22 minut. K tomu se přidávají omezení v přenosu dat. Každý krok mise se proto pečlivě plánuje dopředu.

Samotná vozítka jsou navržena tak, aby šetřila energii a minimalizovala rizika, což znamená, že se pohybují pomalu a překonávají jen omezené vzdálenosti – často jen stovky metrů denně. Výsledkem je, že vědci zkoumají jen malý zlomek okolního terénu a získávají relativně omezený geologický přehled.

Robotičtí psi na Marsu

Tým vedený Gabrielou Ligezou z Evropské kosmické agentury přišel s jiným řešením: nasadit poloautonomního robota, který dokáže pracovat samostatně a zkoumat více cílů postupně bez neustálého dohledu člověka. Místo toho, aby vědci detailně řídili každý pohyb robota a analyzovali jediný kámen, může stroj sám vyhledat několik zajímavých míst, přiblížit se k nim a provést měření.

Nejde přitom jen o návrh koncepce. Ligezová a její kolegové se pustili do praktických testů. Jejich výsledky v těchto dnech uveřejnil odborný časopis Frontiers in Space Technologies.

Tým Ligezové testoval technologii průzkumného robopsa ve speciální laboratoři Marslabor, která na Univerzitě v Basileji simuluje podmínky rudé planety. Při testech použili robotický systém ANYmal, vyvinutý v laboratořích Spolkové vysoké technické školy v Curychu. Robopes byl vybavený dvěma nástroji, terénní mikroskopem MICRO a terénním Ramanovým spektrometrem.

Experimenty potvrdily, že poloautonomně řízený robopes by pracoval na Marsu asi dvakrát rychleji než zařízení pod kontrolou operátorů na Zemi. Navzdory rychlejšími provozu byl přitom robopes v poloautonomním módu velmi úspěšný při plnění simulovaných vědeckých úkolů. 

Studie Gabriely Ligezové ukazuje, že ne vždy je nutné spoléhat na složité a těžké přístroje. I relativně jednoduché vybavení může přinést cenné poznatky, pokud je součástí inteligentního a autonomního systému. Do budoucna by tak mohly vesmírné agentury nasazovat menší, pohyblivější roboty, kteří rychle zmapují terén a označí slibná místa. Následně by se na ně mohly zaměřit detailnější analýzy.

Budova jihovietnamského národního shromáždění sloužila jako sídlo parlamentu od roku 1955, ale o 20 let později se vrátila ke svému původnímu účelu a začala hostit divadelní představení. Bojovníci na snímku mají vojenské uniformy. Během ofenzivy, která ukončila válku, se Vietnamská lidová armáda v dosud nevídané míře propojila s partyzánským hnutím, jemuž tou dobou dodávala většinu kádrů.

Vítězství revoluce

Hektický poslední dubnový den roku 1975 vyvrcholil v dopoledních hodinách, kdy jihovietnamský prezident Duong Van Minh ohlásil zastavení palby a bezpodmínečnou kapitulaci. Kolem dvanácté hodiny prorazil tank bránu vládního paláce, a když komunisté vešli dovnitř, našli prezidenta i jeho kabinet sedět u oválného stolu. Minh řekl velícímu nepřátelskému důstojníkovi, že tu čekají, aby mohli oficiálně předat vládu.

Severovietnamský plukovník však odvětil: „Otázka předání moci není na pořadu dne. Vaše moc se již rozdrolila. Nemůžete předat něco, co nemáte.“ Později odpoledne pak komunistický velitel ohlásil rádiem rozpuštění dosavadní jihovietnamské vlády i všech jejích podřízených orgánů.

V následujících dnech vojáci a partyzáni odřízli metropoli od okolí a zároveň hlídkovali v jejích ulicích, aby obnovili pořádek. O rok později pak přišlo symbolické přejmenování Saigonu na Ho Či Minovo Město. 

Start mise Artemis II byl plánován na středu v 18:24 místního času (čtvrtek 00:24 středoevropského času). Kvůli drobným problémům nakonec start proběhl asi o deset minut později.

Na palubě kosmické lodi Orion usedla čtveřice astronautů: Reid Wiseman, Christina Kochová, Victor Glover a Jeremy Hansen. Čeká je zhruba desetidenní mise, během níž obletí Měsíc a vrátí se zpět na Zemi. Posledními lidmi, kteří něco podobného absolvovali, byli Eugene Cernan, Ronald Evans a Harrison Schmitt v rámci mise Apollo 17 v prosinci 1972.

Na astronauty čeká řada vědeckých experimentů, zároveň jde o klíčový test technologií, které budou potřeba pro budoucí mise – včetně plánovaných výprav, jež mají astronauty dopravit přímo na povrch Měsíce. To by se podle aktuálního harmonogramu mělo uskutečnit v roce 2028.

Krátce po startu se kosmická loď Orion dostala na oběžnou dráhu Země a rozvinula své solární panely, které jí zajišťují energii. Následně začala série testů a kontrol systémů, aby bylo možné přejít z fáze startu do standardního letového režimu.

Během prvního dne si astronauté vyzkouší manuální řízení lodi, aby ověřili její ovladatelnost. Paralelně budou pokračovat detailní kontroly všech systémů ve spolupráci s řídicím střediskem v Houstonu. Pokud bude vše fungovat správně, přijde na řadu několikaminutový zážeh, který nasměruje Orion k Měsíci. Loď následně využije jeho gravitaci k obletu a návratu zpět k Zemi.

Odvrácená strana Měsíce

Jedním z vrcholů mise bude průlet kolem Měsíce, během něhož astronauti pořídí snímky jeho povrchu. Poprvé po desítkách let lidé znovu uvidí některé oblasti odvrácené strany Měsíce na vlastní oči.

Po úspěšném obletu Měsíce se Orion vrátí k Zemi a přistane do Tichého oceánu. Tím však mise Artemis II nekončí – naopak tato přelomová mise otevírá dveře dalším krokům. NASA plánuje postupně složitější mise, které povedou k vybudování stálé základny na Měsíci. Tyto zkušenosti pak poslouží jako odrazový můstek pro ještě ambicióznější cíl: vyslat lidi na Mars.

Artemis II tak není jen testovací let. Je to začátek nové éry, ve které se lidstvo znovu vydává za hranice Země – tentokrát s cílem zůstat a stát se skutečně multiplanetárním druhem.

Přestože byla mohyla Raknehaugen opakovaně zkoumána už od 19. století, archeologové v ní nikdy nenašli jasný důkaz o tom, že by pod ní byl někdo pohřbený.

První vykopávky vedl Anders Lorange v letech 1869–1870, další následovaly ve 20. století pod vedením Sigurda Griega. Žádný z archeologů ale nedokázal nalézt žádný hrob, což vyvolalo pochybnosti, zda Raknehaugen vůbec někdy sloužila jako pohřebiště.

Neobvyklá konstrukce

Raknehaugen je impozantní stavba – původně měřila asi 15 metrů na výšku a 77 metrů v průměru. Její konstrukce je ale velmi neobvyklá.

Základ tvoří vrstva drnů, na níž byly střídavě navršeny vrstvy jílu a písku. Nad nimi vznikla složitá struktura z borovicového dřeva, větví, mechu a hlíny. Celkem bylo použito asi 25 000 kmenů, které byly naskládány do jakési „stanové“ konstrukce a překryty dalšími vrstvami zeminy.

Zajímavé je, že kvalita dřevařské práce byla podle některých badatelů překvapivě nízká – konstrukce působí neuspořádaně a chaoticky, což neodpovídá očekávání u monumentu určeného pro významnou osobnost.

Překvapení z laserového průzkumu

Moderní analýzy, včetně radiokarbonového datování a dendrochronologie, ukazují, že mohyla vznikla kolem roku 551 n. l. To je období, které se shoduje se sérií masivních sopečných erupcí mezi lety 536 a 660 n. l. Tyto erupce způsobily dramatické ochlazení klimatu na severní polokouli, neúrodu, hladomory a výrazný pokles populace. Stavba Raknehaugenu tedy spadá do doby hluboké krize.

Zajímavým detailem je i nález spálených lidských kostí. Ty sice naznačovaly pohřeb, ale ukázalo se, že pocházejí z doby o více než tisíc let starší.

Klíčový zlom přinesl průzkum krajiny pomocí LiDARu. Archeolog Lars Gustavsen z Norského institutu pro výzkum národního dědictví při něm objevil stopy dávného sesuvu půdy – dlouhého asi 3,8 kilometru. Tento sesuv je dnes téměř neviditelný, v digitálních modelech terénu se ale jasně projevil.

Mohyla se nachází v těsné blízkosti této oblasti a leží na rozhraní různých typů půdy – písčité na severu a jílovité na jihu. Právě jílovité půdy jsou náchylné k destabilizaci, zvláště při kombinaci silných dešťů, ochlazení a odlesnění.

Památník dávné katastrofy?

Podle nové interpretace mohla mohyla Raknehaugen vzniknout jako rituální reakce na ničivý sesuv půdy. Tomu odpovídá i charakter použitého dřeva – mnoho kmenů bylo zlomených, vyvrácených i s kořeny nebo pokácených neobvyklým způsobem. Zdá se, že materiál nebyl pečlivě vybírán, ale spíše rychle shromážděn, možná přímo z oblasti katastrofy.

Podobné reakce jsou známé i z jiných kultur – například v Africe nebo západní Evropě lidé stavěli monumenty jako odpověď na epidemie či zemětřesení. Raknehaugen by tak mohla představovat severoevropský příklad takového „památníku katastrofy“.

Největší vietnamský ostrov si díky své husté vegetaci vysloužil přívlastek „nefritový“. V posledních letech však do tamního dění výrazně zasahuje vláda, která zelenou pevninu obklopenou tyrkysovým oceánem postupně pomáhá přetvořit v obří turistické centrum. Od roku 2012 tam funguje nové letiště a vznikla nezbytná infrastruktura, která v okolí nádherných písečných pláží umožnila stavět hotely a pětihvězdičkové resorty.

Pozor na pepř!

Do příchodu francouzských kolonialistů v roce 1869 se přitom jednalo o nenápadný domov několika málo rybářských rodin. Evropská mocnost však na ostrově zbudovala plantáže kaučukovníků a kokosových palem, což jej předurčilo k proměně v důležitý ekonomický uzel. V současnosti tvoří tamní nejdůležitější plodinu pepř, kterému místní podmínky opravdu svědčí a jeho kvalita je pověstná. Pěstuje se na mnoha farmách, jejichž majitelé rádi přivítají turisty a vezmou je na prohlídku.

Díky názornému výkladu snadno pochopíte, jaké mezi jednotlivými druhy pepře panují rozdíly. A zároveň zjistíte, že je práce na farmě opravdu náročná – sběr drobných kuliček se nedá automatizovat, tudíž musí probíhat ručně. Nakonec vám pěstitelé samozřejmě nabídnou, abyste si za příznivou cenu nějaký ten pepř, chilli papričky nebo další plody koupili.

Nutno však dodat, že pokud jejich svodům podlehnete, měli byste posléze s nakoupenými ingrediencemi zacházet opatrně: Oproti produktům běžně dostupným v Česku mají totiž nesrovnatelnou kvalitu, a jestliže je budete dávkovat stejně jako doma, přivodíte si intenzivní zážitek zahrnující plný nos a slzy v očích… 

Za vůní rybiny

Phu Quoc zároveň patří k nejslavnějším oblastem, kde se vyrábí vietnamská verze rybí omáčky – oblíbeného dochucovadla, které si získalo popularitu nejen ve Vietnamu, potažmo v jihovýchodní Asii, ale našlo si cestu prakticky do celého světa (viz Kvasící ryby). Obvykle má jantarovou barvu a vzniká několikaletou fermentací ryb obalených v soli.

I v tomto případě lze navštívit výrobnu, ale na prohlídku by se měli vypravit pouze nejotrlejší jedinci. Kvašení se totiž odehrává v dřevěných kádích, umocněné každodenním horkem, a výsledný odér je pro našince velmi odpudivý.

Ryby si proto raději dopřejte běžnou cestou: Ve městě Duong Dong narazíte na úžasný noční trh, který nadchne každého gurmána. V nabídce objevíte vše od chobotnic a krevet až po mušle, přičemž některé stánky prodávají mořské plody již uvařené, zatímco jinde mají akvária plná ryb a vy si ukážete, na co zrovna máte chuť. Všechno je samozřejmě naprosto čerstvé, výborné a za příznivé ceny.

Tygří klece i gondoly

Vedle rozběhnuté ekonomiky zbylo po francouzských kolonialistech bohužel i nechvalně proslulé vězení, které vznikalo v letech 1949–1950 a původně mělo sloužit hlavně pro disidenty. Během vietnamské války nad ním pak převzaly kontrolu Spojené státy a dál jej rozšířily pro zajaté příslušníky Vietkongu či severovietnamské armády, kterých tam skončilo až 40 tisíc. Nyní se jedná o muzeum, kde se můžete velmi naturalistickou cestou dozvědět o způsobech mučení vězňů.

Ve stavbách z vlnitého plechu panuje přes den nesnesitelné vedro a bezútěšnost čpí z každého kouta. Místní „specialitu“ pak tvořily tzv. tygří klece se stěnami z ostnatého drátu: Byly příliš malé, než aby v nich vězni mohli vzpřímeně stát, a jejich utrpení ještě umocňovalo spalující slunce.

Po tísnivém výletu do minulosti se můžete vypravit na sever ostrova, kde vyrůstá ohromné zábavní centrum cílící hlavně na Vietnamce: Krásný příklad nabízí areál Grand World Phu Quoc coby napodobenina italských Benátek. Na břehu kanálu stojí domy v evropském stylu, přes vodu se klenou typické mosty a nechybějí ani gondoly s elektromotorem, vozící turisty. Pro dokonalou iluzi se pak z reproduktorů ozývají italské árie, a zatímco evropský turista si klepe na čelo, místní jsou nadšení. Našince zřejmě víc zaujme část parku s replikami původních vietnamských obydlí, kde se pořádají i představení tanečníků v překrásných tradičních krojích.

Disney by žasnul

Součást areálu tvoří také ikonická stavba Bamboo Legend, vysoká 15 metrů a obklopená vodou. Vytvořil ji vietnamský architekt Vo Trong Nghia, který se specializuje na práci s bambusem a snaží se zmíněnou dostupnou a ekologickou surovinu zpopularizovat po celém světě. Nedaleko pak uvidíte park posetý současným uměním: Některé sochy jsou sice takřka kýčovité, ale stojí v blízkosti fontán a vodotrysků, takže se zmíněné místo při západu slunce mění v romantické zátiší pro pěkné fotky.

Ve zdejší obdobě Disneylandu, nazvané VinWonders, najdete nejrůznější adrenalinové atrakce, aquapark i velké akvárium. Nechybějí samozřejmě ani pohádkové stavby, středověká ulička či vikingská vesnice. Vstupenky nejsou zrovna levné – rodina s jedním dítětem zaplatí v přepočtu přes dva tisíce korun.

Dá se ovšem ušetřit, pokud si koupíte kombinovaný lístek se vstupem do Vinpearl Safari, kde jsou k vidění sloni, nosorožci, žirafy nebo třeba lvi. Na safari se však můžete vydat pouze v autobuse s průvodcem: Pokud by vám tedy chyběla volnost, navštivte Open Zoo, kde se budete moct procházet dle libosti.

Na skok do přírody

Podobné atrakce naleznete i na jihu ostrova, tentokrát v komplexu Sunset Town. Také zdejší budovy se snaží napodobit italskou architekturu a nechybějí mezi nimi ani typické věže. Některé stavby pak dokonce zacházejí v detailech tak daleko, že imitují i oprýskanou omítku.

Nedaleko velmi oblíbeného mostu Polibků stojí budova, jež zvenku připomíná Koloseum, uvnitř však skrývá nástupní stanici lanovky na ostrov Hon Thom: Dráha měří celých osm kilometrů a z kabiny se vám naskytne úžasný panoramatický výhled na okolní ostrovy. V cíli se pak můžete natáhnout do písku na některé z nádherných pláží a vykoupat se v moři nebo zavítat do akvaparku Aquatopia.

Kdybyste však prahli po klidnějších zážitcích bez davů, nachází se na ostrově Phu Quoc hned několik buddhistických chrámů a pagod. Nedaleko nočního trhu v Duong Dongu stojí například svatostánek Dinh Cau, jehož historie sahá až tři sta let do minulosti.

Za vidění stojí také největší z místních buddhistických chrámů Chua Ho Quoc na východním pobřeží, který zároveň funguje jako poutní místo. Z přírodních krás pak určitě nevynechejte pláž Starfish beach na severu, která dostala jméno podle červených hvězdic uzlovitých, žijících v tamních mělčinách… 

Snad žádný jiný panovník se tak hluboce nezapsal do dějin Egypta jako faraon Ramesse II. Jeho jméno připomínají chrámy, kolosální sochy i nápisy, na něž egyptologové narážejí prakticky na každém kroku. Veliký vládce totiž nevynechal žádnou příležitost, aby budoucím pokolením připomněl svou důležitost. Však se také měl čím chlubit!

Za dobu své rekordní šedesáti šesti leté vlády stihl rozšířit egyptské území, vystavět nová města i svatostánky a dát své říši léta blahobytu. Kromě úspěchů na poli válečném i diplomatickém přitahuje pozornost také faraonův vztah k jeho velké královské manželce Nefertari. Údajně se totiž jednalo o snad nejromantičtější svazek v období starověkého Egypta. Co o královně žijící více než před třemi tisíci let víme?

Tajemná krasavice

Na dvůr faraona Sethiho I. dorazí poselstvo z cizí země. Velvyslance doprovází půvabná dívka s útlým pasem a uhrančivýma očima. Patnáctiletého prince Ramesse cizinka okamžitě uchvátí. Brzy poté se s teprve třináctiletou dívkou ožení. Nějak takto mohlo proběhnout seznámení budoucího faraona Ramesse II. s Nefertari. Nebo se vše odehrálo docela jinak? To se bohužel dnes nedozvíme. Na to, že se Nefertari stala hlavní chotí tak významného panovníka, o ní máme žalostně málo informací.

Pravděpodobně však nepocházela z panovnického rodu, neboť nápisy ji nikdo neoznačují za královskou dceru. Někteří historikové se domnívají, že patřila k představitelkám nubijské šlechty, jiní tvrdí, že pocházela z rodiny vysokého dvorského hodnostáře v Thébách. Za Ramesse se zřejmě provdala ještě před jeho osednutím na trůn. 

Ačkoliv měl královský syn rozsáhlý harém žen, žádnou ze svých manželek údajně nemiloval více než Nefertari. Když se po smrti otce stal roku 1279 př. n. l. faraonem učinil z Nefertari velkou královskou manželku. Jednalo se o poměrně neobvyklý krok. Tento titul totiž zpravidla náležel faraonově sestře i ženě v jedné osobě. Ramesse II. si tak Nefertari skutečně musel velice vážit. Co dalšího svědčí o jeho mimořádné náklonosti ke královně?

Sláva Nefertari!

Faraonova vyznání lásky si mohou dnes egyptologové přečíst díky mnoha dochovaným nápisům. „Tyto chrámy tady stojí pro tebe, má nejdražší Nefertari, a navždy budou připomínat tvou krásu a přívětivost,“ hlásá například jeden z textů v takzvaném malém chrámu v Abú Simbelu. Ten nechal Ramesse II. vystavět speciálně pro Nefertari. Už to představuje velkou poctu.

Rovněž skutečnost, že královniny sochy se výškou vyrovnají těm faraonovým, vypovídá o tom, že mocný panovník si své drahé polovičky velmi považoval. Starověcí Egypťané totiž při vyobrazení osob používali takzvanou hieratickou perspektivu. To znamenalo, že velikost postavy v sousoší či malbě se odvíjela od její významnosti. Největší velikosti proto dosahovalo zpodobnění faraona. Tím, že kameníci vytesali Nefertařinu sochu stejně vysokou jako Ramesseho přiznali královně určitou rovnoprávnost. Přesto dal faraon vyniknout své větší důležitosti jinak. Ze šesti soch zdobící průčelí malého chrámu v Abú Simbelu patří pouze dvě královně. Zbylé čtyři zobrazují Ramesseho!

K jiné situaci ovšem dochází v Nefertařině hrobce. Tam malby skutečně oslavují jenom královnu. O jejím pyšném manželovi zde chybí jakákoli zmínka. Pokyny k pracím na této zádušní stavbě vydal Ramesse již v prvních letech své vlády. Nemohl přece dopustit, aby jeho milovaná choť spočinula v nějaké narychlo zbudované komůrce!

Víc než jen matka

Prvořadou povinnost královny v jakékoli době představovalo rození dětí. Této úlohy se Nefertari zhostila dokonale. Svému božskému manželovi darovala nejméně šest potomků, z toho čtyři syny. Ani jeden z princů se však vytouženého nástupnictví nedočkal. Jejich otec je totiž všechny přežil. Však se také dožil asi devadesáti let! Určitý podíl na vládě čekal pouze jednu z dcer – princeznu Meritamun. S ní se Ramesse podle egyptského zvyku oženil. Nikdy jí však nepřiznal takovou pravomoc, jakou dal její matce. Četné doklady totiž svědčí o tom, že Ramesse II. neviděl v Nefertari jen rozkošnou a plodnou manželku…

Královna podle všeho hrála důležitou roli v náboženství. Mnohá vyobrazení ji představují, jak po boku svého manžela obětuje bohům. Rovněž se pyšní tituly jako Paní obou zemí, Paní veškeré půdy či Milovaná bohy. Podobná označení obvykle náležela faraonovi. To naznačuje, že Nefertari podílela na vládě svého muže. K čemu zřejmě Ramesseho inspirovala?

Mistryně diplomacie

Už od počátku své vlády usiluje Ramesse II. o rozšíření egyptského území. K tomu však potřebuje porazit mocné Chetity. Roku 1274 př. n. l.  s cizí mocností svede slavnou bitvu u Kadeše. Přestože ji dochované egyptské prameny oslavují jako velké Ramesseho vítězství, podle historiků jde s nejvyšší pravděpodobností jen o propagandu. Bitva dopadla spíše nerozhodně. Z hlediska dějin tak onen oslavovaný střet vlastně nepředstavuje nic výjimečného, mnohem důležitější událost následuje po bitvě…

Několik let po konfliktu se vlády nad chetitskou říší ujme král Chattušiliš III. Ten k Ramessemu vyšle poselstvo s návrhem mírové smlouvy. Přijme ji faraon? Ano a zásluhu na tom dost možná nese jeho drahá Nefertari. Právě ta se totiž po podpisu smlouvy ujme úlohy diplomatky. S chetitským vládcem a jeho chotí si vymění množství dopisů. Cizí královně dokonce pošle jako dar zlatý náhrdelník!

Co vlastně ve vůbec první známé mírové smlouvě na světě stojí? Oba panovníci se zavazují, že přestanou druhou stranou jakkoli vojensky ohrožovat, navzájem si pomohou v případě nepřátelského útoku od dalšího protivníka a dohodnou se, že ze svých říší vypovědí politické uprchlíky. Tato úmluva nebyla nikdy porušena! I díky tomu mohl Egypt čile obchodovat s okolními zeměmi a Ramesse se mohl věnovat horlivé budovatelské činnosti.

Nenahraditelná?

O několik let později faraon smlouvu stvrdí svým sňatkem s chetitskou princeznou, která přijme egyptské jméno Maathornefrure. Co na to asi říkala Nefertari? Co by, vždyť její muž měl manželek i konkubín mnoho. Věděla, že žádná z jejích konkurentek se jí nemůže vyrovnat. Alespoň to platilo, dokud ji nezradilo zdraví. Ze zbytků královniných ostatků archeologové zjistili, že Nefertari na sklonku života sužovaly četné neduhy. Trpěla například artritidou a kornatěním tepen. Zhruba ve dvacátém čtvrtém roce Ramessovy vlády umírá. I proto se na výjevech v malém chrámu Abú Simbel objevuje Nefertari jen na začátku, pak místo ní vykonává oběti její dcera Meritamun.

Role Velké královské manželky připadne Esetnofret. Právě ta přivede na svět budoucího faraona Merenptaha I., kterému se na rozdíl od jeho dvanácti bratrů podaří svého dlouhověkého otce přežít. Po Esetnofret si postavení hlavní manželky přisvojí postupně ještě šest dalších žen. Žádné z nich však Ramesse II. neprojeví takovou náklonnost jako Nefertari.