Proti nevěřícím: Jak papež Urban II. přesvědčoval k cestě do Jeruzaléma?

26.01.2020 - Redakce Kauzy (extra Historie)

Proč se tolik evropských rytířů, kněží i obyčejných lidí rozhodlo vydat na dalekou cestu do Svaté země?

<p>Koncil v Clermontu. Papež <strong>Urban II.</strong> zde využil první kruciátu k vlastnímu zviditelnění.</p>

Koncil v Clermontu. Papež Urban II. zde využil první kruciátu k vlastnímu zviditelnění.


Reklama

Latinská kronika Historia Hierosolymitana (Dějiny jeruzalémské) mnicha Roberta le Moine začíná těmito slovy: „V roce vtělení Páně 1095 se v Galii shromáždil v kraji Auvergne a ve městě jménem Clermont velký koncil. Předsedali mu papež Urban II., kardinálové a biskupové. Ten koncil se stal velmi proslulým díky Němcům a Francouzům, jak biskupům, tak i knížatům. Poté, co uspořádal církevní záležitosti, vyšel papež na prostorné místo, neboť žádná stavba nemohla pojmout ty, kteří jej přišli vyslechnout.“

Koncil v Clermontu

Bylo úterý 27. listopadu 1095, koncil už trval dva týdny a nadcházelo jeho poslední, v pořadí desáté zasedání. Muselo se odehrát na veřejném prostranství někde za městem, nejspíše na vyvýšeném místě, aby bylo Svatého otce dobře slyšet. Shromáždily se tu totiž zástupy urozených i prostých lidí, kteří tušili, že půjde o cosi pro západní křesťanský svět, zmítaný mnoha spory, mimořádně závažného

„Mužové francouzští i vy zpoza hor, […] vy všichni víte, jak bolestná věc nás do vaší země přivedla…,“ zněla první slova Urbana II., po nichž zástupy napjatě ztichly. Očekávaly cosi opravdu důležitého a možná i šokujícího, avšak to, co následovalo, bylo mnohem větší. „Od hranice Jeruzaléma a města Konstantinopole doléhaly často k našim uším smutné zvěsti: lidé z království perského, národa prokletého, národa Bohu zcela cizího, rasy, která k němu svá srdce ani trochu neobrátila a Pánu své duše v nejmenším nesvěřila, tam napadli území křesťanů, poničili je železem, vyloupili, spálili, část s sebou do zajetí odvedli a jiným uchystali bídnou smrt. Chrámy Boží rozmetali, či je přeměnili na místa své víry a oltáře svrhli poté, co je znečistili…“

Po těchto slovech už publikum, zděšené podobným rouhačstvím, ani nedýchalo a soustředěně sledovalo obrazy, jež papežova slova vyvolávala. Urban mluvil o krvi prolité na oltářích, o tom, jak pohané vyprazdňovali svá střeva do svatých nádob, bičovali a mučili dobré křesťany, až jim vnitřnosti vyhřezly, stříleli do nich šípy, rdousili a pobíjeli je meči a ženy hanobili. Středověké posluchače žádná z hrůz nezarazila. Tak se přece válčilo, dobývalo a plenilo i v jejich světě. Mnohý z nich viděl něco podobného na vlastní oči, nebo to dokonce sám spáchal, ale nedotkl se přitom věcí pro křesťana posvátných, souvisejících s jeho vyznáním. To bylo od nevěřících cosi neslýchaného a do nebe volajícího po pomstě!

Papežova výzva

Papež dostával publikum do varu, a tak mohl přistoupit k jádru věci: „Komu, když ne vám, tedy přísluší, aby je ztrestal a vyrval jim to, čeho se zmocnili. Koho si Pán vyvolil ze všech národů, aby mu přiřkl slávu zbraní a velikost ducha, zručnost těla a sílu schopnou srazit hlavy všem, kteří vám vzdorují?“

Zaznělo ještě několik podobných vět, v nichž už Urban oslovoval chrabré a neporazitelné rytíře, k nimž se obrátil s plamennou výzvou, již uvedl Kristovými slovy z evangelia svatého Matouše: „Kdo svého otce a matku miluje víc než mne, není mě hoden. Kdokoliv opustí v mém jménu svůj dům či bratry nebo sestry, svého otce i matku, svou ženu a děti nebo své statky, tomu se dostane stonásobek a získá život věčný.“

Papež tato slova rozvedl a pak jeho hlas ještě zesílil: „Uhaste tedy mezi sebou všechnu nenávist. Ať umlknou spory, ať se války utiší […]. Vydejte se na cestu k Svatému hrobu, vyrvěte tu zem ze spárů odporných národů a podrobte ji vaší moci. Bůh dal Izraelitům, aby vlastnili zemi, o níž Písmo říká, že oplývá mlékem a strdím. Jeruzalém je jejím středem a půdu má úrodnou tak, že nabízí téměř rajské slasti…“

Vydejte se tedy na cestu

Tohle nebyla jen výzva k boji proti nepřátelům křesťanstva, papežova řeč obsahovala i příslib, lákavou vidinu města Jeruzaléma, v porovnání s nímž jsou posluchačstvem obývané země chudé a nehostinné. Pouť do míst Kristova působení a utrpení byla už dříve vcelku obvyklým jevem. Jenže nyní papež nevyzýval k prosté pouti, ale volal do války ve jménu očisty znesvěcených míst. Ve jménu Božím!

Současně říkal, že tam odvážné bojovníky i oddané syny církve čeká odměna mnohem větší, než jakou mohou mít ve Francii či dalších koutech Evropy. Nejednalo se ovšem jen o odměnu materiální. Mnohem důležitější byla ta duchovní, kterou si Svatý otec nechal na konec: „Vydejte se tedy na cestu kvůli odpuštění vašich hříchů a vězte, že vás za to čeká v království nebeském nehynoucí sláva.“

Mnich Robert le Moine ve své kronice už pak jen dodal, co celá řeč způsobila: „Papež Urban pronesl slova […], která spojila pocity všech přítomných v jediný celek tak, že všichni vykřikli: Dieu le veut, Dieu le veut! Ctihodný pontifex, když to slyšel, vzdal Bohu dík…“

Text onoho projevu v Clermontu je možná vyšperkovaný, neboť přímý záznam či písemný zápis neexistuje a my jej známe z celkem devíti variant, které se od sebe poněkud liší. To podstatné mají ale společné, neboť planina pod hradbami Clermontu se vskutku otřásla nadšeným voláním, či spíše drsným řevem v mnoha jazycích, v nichž převládala románština, kterou nejspíš papež i promluvil. Ať už volali přítomní latinsky: „Deus vult!“ či v jiné řeči, šlo o výkřiky významově shodné: „Bůh tomu chce! Bůh tomu chce!“

Geniální výzva

Svým způsobem šlo z hlediska Urbana II. o geniální proklamaci a plán, jehož prvotním cílem kupodivu nebylo vrazit klín mezi křesťanský a muslimský svět. Papež vycházel z problémů zmítajících už řadu let západní křesťanstvo v podobě zápasu mezi duchovní a světskou mocí. Zcela konkrétně šlo o investituru. Pokud ji chceme stručně popsat bez teologických nuancí, bylo to soupeření, občas přerůstající v ozbrojený zápas, o to, zda je moc papežova nadřazena moci císaře Svaté říše římské, či naopak. Půdu k papežově argumentaci připravovali benediktini v Cluny, reformním klášteře, v němž Urban II. dospíval.

Zápas propukl s plnou silou roku 1075, kdy papež Řehoř VII. vydal bulu Dictatus papae, vyhlašující nároky na papežský universalismus, tedy na téměř neomezenou moc Svatého stolce. Proti těmto požadavkům, které obsahovaly dokonce právo odvolávat a dosazovat světské panovníky, se postavil římskoněmecký král Jindřich IV. Tak se rozhořel konflikt, v němž došlo i na Jindřichovu exkomunikaci, jeho pokornou cestu s bosýma nohama do severoitalské Cannossy, či vyhnání papeže z Říma. Boj pokračoval i v době clermontského koncilu, byť už ne tak dramaticky.

TIP: Výprava maličkých: Proč vyrazili bojovat s nevěřícími zrovna děti?

Výzva k záchraně Božího hrobu a k jeho osvobození od muslimů měla za cíl posílení papežské moci, vlivu, autority i, řečeno současným jazykem, papežovo zviditelnění. Šlo o spojení víry, o níž se nedalo v Urbanově případě pochybovat, s politickou kalkulací, která chtěla oslovit a získat především jednu klíčovou část středověké společnosti: urozené válečníky. K nim měl Svatý otec blízko i navzdory době strávené v klášterních zdech, neboť z této vrstvy pocházel. V jeho žilách kolovala urozená krev, a tak rodící se rytířský svět dobře chápal.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Vypadal takhle nějak mladý Mars?

Vesmír

EHang 216F předvádí hašení požáru ve výškové budově.

Věda

Jak dosvědčuje i tento snímek, vylézt na nízké větve stromů není pro gepardy až takový problém.

Příroda

Bariéra se skládá z desíti ocelových bran – šesti zvedacích a čtyř padacích –, které protínají řeku v úseku, jenž měří 520 metrů na šířku.

Zajímavosti

Konstantin a Metoděj

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907