Čas a jeho neodvratnost fascinují člověka odpradávna. Co však čas přesně znamená? Jak souvisí s fungováním vesmíru? A především: Bylo by možné nějak narušit jeho věčné plynutí a přesunout se v něm jinam? Co bychom k tomu potřebovali?

Představu stroje, jehož pomocí by se dalo doopravdy cestovat mezi budoucností, současností a minulostí, zpopularizoval ve své novele Stroj času z roku 1895 anglický spisovatel Herbert George Wells. Od té doby tvoří rozmanitá zařízení uvedeného druhu běžnou rekvizitu vědecké fantastiky. Cestování v čase očividně přináší zábavné, nebo naopak děsivé situace, jimž hrdinové takových příběhů čelí.

Co na to věda?

V současnosti není jasné, zda bude někdy fyzicky možné cestovat do minulosti. Pokud by k tomu došlo, budou viset ve vzduchu vážné potíže ohledně kauzality – velmi základního vztahu mezi příčinou a následkem, na němž staví věda a v podstatě celé naše vnímání reality. Na druhou stranu je například kvantová mechanika známá tím, že si s podobnými principy nedělá příliš těžkou hlavu. Nelze vyloučit, že se v daném směru dočkáme nějakých překvapení.

Naproti tomu cestování do budoucnosti představuje vlastně běžně pozorovaný a rozsáhle zkoumaný fenomén z oblasti speciální a obecné relativity, v souvislosti s dilatací času. Dokonce víme, jak takové cesty dosáhnout, limitují nás ovšem technologické možnosti. Při rychlostech, které dokážou vyvinout nejvýkonnější stroje dneška, se lidé dostanou do budoucnosti vzdálené pouhé zlomky sekundy.

Podivuhodné zpomalení 

Teorie relativity počítá s tím, že se za určitých okolností relativně zpomaluje čas objektu vzhledem k pozorovateli. Podle speciální teorie relativity se uvedené týká objektů, jež se pohybují značnou rychlostí, a obecná relativita k tomu přidává objekty v silnějším gravitačním poli.

Dilataci času už prokázala celá řada pozorování a experimentů. Mezi nejslavnější patří osud mionů, nestabilních elementárních částic ze skupiny leptonů. Jde vlastně o masivní bratrance elektronů, vznikající v horních vrstvách atmosféry při nárazech vysokoenergetických částic kosmického záření.

Miony se za 2,2 mikro­sekundy zase rozpadnou a vlastně bychom je na zemském povrchu neměli detekovat – ale díky dilataci času to stihnou. Čas mionu běží oproti tomu našemu o něco pomaleji: Pomocí časové dilatace cestuje částice do budoucnosti, a proto doletí až na zem.

Pokud jde o cestování směrem do minulosti, i k tomu má vlastně Einstein co říct. Ve spletitých řešeních rovnic obecné relativity lze najít mnohé podivné věci, včetně návratu v čase. Problém spočívá v tom, že taková řešení obvykle vyžadují velmi exotické okolnosti, jako je například rotující černá díra. V teoretické fyzice má dokonce určitou omezenou podporu koncept cestování do libovolného bodu v časoprostoru. Typicky to souvisí buď s červími dírami, nebo s kvantovou mechanikou.

Fyzikální hrátky s časem

Některá řešení Einsteinových rovnic obecné relativity naznačují, že by cestování do budoucnosti i do minulosti mohly umožňovat určité vhodné geometrie časoprostoru nebo specifické typy pohybu prostorem, jsou-li ovšem takové geometrie či pohyby reálně uskutečnitelné. Fyzici se k danému problému stavějí podobně jako k ostatním, tedy spíš technicky. V teoretických studiích řeší, zda mohou existovat tzv. uzavřené časupodobné křivky neboli světočáry. Jde o množiny bodů v prostoročasovém diagramu, vyjadřující historii umístění událostí v prostoru a v jakémkoliv časovém okamžiku, které by mohly v časoprostoru vytvářet uzavřené smyčky. Takové světočáry by umožnily objektům vrátit se do jejich vlastní minulosti.

V současné době víme, že existují řešení rovnic obecné relativity, která popisují časoprostor a také obsahují uzavřené časupodobné křivky, jako je například Gödelův časoprostor. Kvůli jejich exotickým předpokladům však není jasné, zda jsou taková řešení fyzikálně možná.

Dědečkův paradox

Fyzici mají rovněž neustále na paměti, že každá teorie či koncept, které by umožnily cestu do minulosti, by zároveň mohly způsobit problémy s kauzalitou. Klasický příklad nabízí tzv. dědečkův paradox, kdy se někdo vrátí do minulosti a způsobí smrt svého předka – často dědečka – dřív než by mohlo dojít k vlastnímu početí cestovatele. V důsledku ovšem dotyčný nemůže existovat, natož aby cestoval v čase a někoho zabíjel…

Někteří vědci zas prezentovali nápady, jak se časovým paradoxům úspěšně vyhnout. Teoretický fyzik a kosmolog Igor Novikov vymyslel řešení, nazývané dnes Novikovův princip vlastní konzistence: Podle něj není možné, aby nějaký časový paradox vznikl, protože vesmír si to „nějak ohlídá“. Situace vždy dopadne tak, že k paradoxu z nějakého důvodu nedojde.

Další možnost nabízí mnohosvětová interpretace kvantové mechaniky amerického fyzika Hugha Everetta III, podle níž se kosmos při každém kvantovém ději větví, a neustále tak vzniká ohromující množství paralelních vesmírů. V nich se pak odrazí všemožné výsledky takového děje, což se týká i cestování v čase. Dotyčný se díky své cestě ocitne v novém paralelním vesmíru a vše, co udělá, se projeví pouze tam – nikoliv v jeho původním kosmu. Nemůže tedy změnit vlastní minulost, ale vytváří novou historii ve zmíněném paralelním vesmíru.

Cestování s obecnou relativitou

V rámci obecné relativity je teoreticky možné cestovat časem v některých exotických a dosud vesměs hypotetických geometriích časoprostoru, jež umožňují přesuny vyšší rychlostí, než je rychlost světla. Jde například o kosmické struny, podivuhodné jednorozměrné topologické defekty v podobě nesmírně hustých trubic o průměru protonu, které – pokud existují – se utvořily v raném vesmíru. Dále se jedná o průchozí červí díry nebo mechanismy jako Alcubierrův pohon, což je v podstatě warpový pohon, jenž vznikl rovněž jako řešení rovnic obecné relativity a staví na ohýbání časoprostoru.

Obecná relativita v zásadě nevylučuje cestování do minulosti, i když jde o velmi neobvyklé scénáře. Podle některých názorů je však docela dobře možné, že s budoucí kompletní teorií všeho, jež sloučí obecnou relativitu s kvantovou mechanikou, dnešní nejasnosti zmizí a ve fyzice se definitivně uzavřou teoretické základy pro cestování v čase. Nicméně teorie všeho zatím nevznikla a obecná relativita s kvantovou mechanikou nadále představují nesmiřitelné protiklady.

Geometrie časoprostoru

Obecná relativita popisuje vesmír soustavou komplikovaných Einsteinových rovnic gravitačního pole. Geniální fyzik je publikoval v roce 1915, tedy před sto deseti lety, a přesto stále dokážou dostat vědce do varu. Když je někdo řeší, jako by popisoval celý vesmír. Vzhledem k jejich složité a poněkud neurčité povaze existuje mnoho různých řešení, která se více či méně blíží světu, jak jej známe.

Pokud řešení Einsteinových rovnic obsahuje uzavřené časupodobné křivky – tedy již zmíněné světočáry, které protínají samy sebe – znamená to, že je určitý bod v budoucnosti současně bodem v minulosti, což odpovídá cestování v čase. Jedno takové řešení navrhl brněnský rodák, slavný fyzik a matematik Kurt Gödel: Tzv. Gödelův vesmír však staví na předpokladech, jež se při současném stavu poznání kosmu podle většinového názoru jeví jako nepravděpodobné.

Prolézání červí dírou

V Einsteinových rovnicích se ukrývají i takové věci jako průchozí červí díry. Jde opět o zatím zcela hypotetické objekty, které by měly vzniknout zkroucením časoprostoru tak, aby červí dírou mohlo něco projít z jedné strany na druhou, na místo vzdálené v prostoru nebo i v čase. Podle současných teorií by vytvoření takového objektu vyžadovalo velmi exotickou hmotu se zápornou energií nebo se zápornou hustotou energie. Ta by měla narušovat obvyklé formální předpoklady o energii, jež vyplývají z obecné relativity a odrážejí představu, že by hustota energie v kosmu neměla být záporná.

Zní to jako neřešitelná situace, nicméně zmíněné předpoklady o energii nejsou samy o sobě fyzikálně danou zákonitostí, ale spíš jakýmsi matematickým doporučením. Ve skutečnosti už dnes víme o celé řadě případů, kdy se daná doporučení o energii rozcházejí s pozorovanou fyzikální realitou.

K malým, ale měřitelným porušováním předpokladů o energii dochází díky kvantovým jevům. Na základě toho se řada fyziků domnívá, že by zápornou energii nezbytnou pro výrobu červí díry mohl zpřístupnit proslulý Casimirův jev. Jedná se o projev existence párů virtuálních částic, které se zjevují jako přízraky ve vakuu v souvislosti s kvantovou teorií pole. A přestože původní výpočty naznačovaly, že by si konstrukce červí díry vyžádala ohromné množství záporné energie, dle pozdějších analýz by jí nemuselo být tolik.

Kam se všichni poděli?

Mnozí lidé jsou vůči cestování v čase velmi skeptičtí z jednoho prostého důvodu: Zatím jsme ještě nenarazili na nikoho z budoucnosti, kdo by přesvědčivě prokázal, že se vrátil v čase. Naznačuje to existenci nějakého zásadního problému. Nejjednodušší vysvětlení přitom zní, že cestování časem prostě není technologicky možné. A ve skutečnosti si lze vymyslet celou řadu důvodů, proč se to kolem nás cestovateli z budoucnosti jen nehemží.

Podle amerického astronoma, astrofyzika a popularizátora vědy Carla Sagana se možná cestování v čase používá velice obezřetně, nenápadně a takoví cestovatelé se před námi úspěšně skrývají. Některé interpretace obecné relativity zas počítají s tím, že je cestování v čase možné pouze za velmi specifických podmínek, jež zahrnují oblasti časoprostoru výrazně ovlivněné extrémními gravitačními poli.

V uvedených scénářích se objevuje předpoklad, podle nějž by měli být cestovatelé v čase omezeni tím, že se nemohou pohybovat do minulosti dál než do doby, kdy se taková gravitačně výrazně ovlivněná oblast časoprostoru objevila.

Frustrující nedostatek podobných cestovatelů již vedl k několika experimentům, kdy někdo uspořádal akci, na niž dostali pozvánku výslovně právě cestovatelé v čase (viz Večírek bez hostů). Popsané akce se intenzivně inzerovaly v médiích, aby se o nich co nejvíc vědělo a informace o nich se mohly dostat i do vzdálenější budoucnosti. Nicméně ani na jednu z nich žádný cestovatel v čase nedorazil.

Ostatně jestli platí Everettova mnohosvětová interpretace kvantové mechaniky, tito cestovatelé mizí v paralelních vesmírech a my se s nimi nejspíš nesetkáme.

Již ve 12. století docházelo na šlechtických statcích k přísnějšímu stíhání poddaných. Často se jednalo o kolektivní trest, i když bylo zjevné, že má daný delikt jen jednoho pachatele. Pokud byl například na území dané vsi někdo zabit a nebyl nalezen konkrétní viník, pak byla vysokou pokutou stižena celá pospolitost. Tato částka pak připadla právě danému pánovi, což také vysvětluje onu zvýšenou péči a nově nalezenou přísnost. 

Zvykové nikoli však primitivní

Podobně jako ostatní oblasti života, nevzniklo ani právo vrcholného středověku ex nihilo (z ničeho), ale programově čerpalo z forem, které existovaly dříve. Díky tomu bylo jeho důležitou složkou takzvané obyčejové (zvykové) právo, které coby jakýsi archaický relikt přežívalo dlouhá staletí. To, že šlo o záležitost starou a konzervativní, však automaticky neznamená, že bylo primitivní.

Právní kniha města Brna z počátku 14. století například dochovala starobylou praxi, ke které se přistupovalo v případě únosu panny. Dotyčná dívka si měla stoupnout do kruhu, který tvořili její příbuzní a pachatel, a poté si někoho zvolit. Pokud přistoupila ke svůdci, stala se jeho ženou a obžalovaný byl zproštěn obvinění. Pokud však přistoupila k otci, vrátila se pod jeho ochranu a pachatel byl odsouzen.

Toto ustanovení bylo velice praktické. Poměrně často totiž docházelo k únosům se souhlasem nebo dokonce pomocí dívky, ale občas se něco zvrtlo a celý případ skončil před soudem. S jistou mírou nadsázky také můžeme říci, že daný únosce ženu zbavil (iluzorní) možnosti rozhodovat o svém osudu a tato metoda naopak vkládala jeho život do rukou postižené.

Dalším, poměrně dlouho přežívajícím principem, byla soukromá pomsta, která však byla postupně omezována a regulována státem. Typickým příkladem byl ordál soubojem. Je zajímavé, že v případě sexuálně motivovaného napadení mohla do takového souboje nastoupit i postižená žena, ale v takovém případě musel stát pachatel až po pás v jámě, aby se vykompenzoval jednoznačný nepoměr sil. Soukromá pomsta se však postupně omezovala a nahrazovalo ji placení náhrady za způsobenou škodu či jakési pomyslné bolestné, se kterým se v poměrně rozvinuté podobě setkáváme již ve 14. století.

Schovat se pod ženskou sukni

Dalším projevem soukromého charakteru trestního práva byla instituce asylu. Ještě na konci 14. století mohl ten, kdo se vyhýbal trestnímu souboji, vyhledat osobní ochranu královny, a to tak, že se ukryl pod její roucho. Velmi podobně fungovalo i to, když nějaká panna přikryla hlavu odsouzence svým šátkem. Takový muž pak již nepatřil smrti, patřil dané dívce a namísto pohřbu se slavila svatba. 

Postupem času se objevila zásada, že zločince na útěku nesmí nikdo chránit. Tento zákaz se vztahoval dokonce i na samotného panovníka. Královský hrad, na kterém by se delikvent ukrýval, mohl být dokonce dobýván. Trest se tak postupně stal mnohem abstraktnějším principem a zmizela ona dřívější osová souměrnost, která  jen přiřkla pomstu adekvátní útoku.

U trestání se také objevila složitá symbolika a svérázná logika, takže žháře čekalo upálení a rouhače vytržení jazyka. Ne vždy však byl výběr trestu tak průzračný. Například zrádce byl hodnocen jako muž, který jinak přísahá a jinak jedná, a je tudíž vnitřně rozpolcený. Je proto spravedlivé, aby byl rozpolcený i zjevně a tak mělo být jeho trestem trhání koňmi.

Obecně pak platí, že trest musel být veřejný, a to proto, aby odradil další potenciální pachatele a všem ukázal, že se zločinnost nevyplácí. Snad i proto bylo vězení pouze místem dočasného pobytu před vyřčením rozsudku a nikoli samotným trestem.

Ve druhé polovině 13. století se veřejný trestní zájem ještě zvětšil a to díky rozšíření královské moci. Objevila se i zásada, že se má proti delikventům zasahovat bez ohledu na jejich stav. To samozřejmě nešlo mnohým pod nos.

Když pak chtěl Karel IV. ještě více rozšířit princip veřejné iniciativy a omezit šlechtu, narazil na prudký odpor. Generální sněm zemí koruny české takzvaný Codex Carolinus zamítl a Karlovi došlo, že zákoník nepůjde prosadit. Nyní se však nabízela otázka, jak z ošemetné situace ven. Král a císař tedy sáhl po těžko uvěřitelné historce, že jediný rukopis zákona omylem shořel a protože náhodou neexistuje žádný opis, není ho možné ani zrekonstruovat. Pravděpodobně tomu nikdo nevěřil, ale naivní lež splnila svůj účel a zchladila vášně na obou stranách. 

V oblasti, kde dnes leží francouzské Nice, se kolem roku 350 př. n. l. usadili Řekové a svou osadu tehdy pojmenovali Nikaia, na počest bohyně vítězství Niké. V následujícím bouřlivém období region postupně ovládli Římané, Gótové, Frankové a kolem roku 800 téměř na dvě století také muslimští Saracéni. Následně o město soupeřili hlavně Italové a Francouzi, kterým pak v roce 1860 definitivně připadlo.

Italský vliv je však v tamních ulicích patrný dodnes a odráží se nejen v barokní architektuře, nýbrž i v gastronomii. Mimochodem, na počátku 19. století se v Nice narodil legendární italský revolucionář Giuseppe Garibaldi…

Ráj pro pěší

Turisté přitom do města na Azurovém pobřeží proudili právě již v průběhu 19. století. Jednalo se o útočiště Britů, kteří utíkali před ostrovní nevlídnou zimou – a na jejich počest dokonce vznikla slavná sedmikilometrová přímořská tepna Promenade des Anglais. Vedle Britů však přijížděli rovněž zástupci evropské šlechty, včetně ruské carské rodiny. Na pozadí významných návštěv se pak odehrával stavitelský boom, takže Nice dodnes láká řadou pozoruhodných budov ve stylu belle époque. Po druhé světové válce, která metropoli příliš nezasáhla, se tam začali stěhovat hlavně movití Francouzi, což přispělo k povznesení celého regionu.

Hlavní pamětihodnosti turisticky přívětivého města se dají obejít pěšky, ovšem ideálně si na jeho prohlídku vyhraďte alespoň tři dny. Toulání ulicemi vám může usnadnit některá z mnoha autobusových linek, zatímco například tramvaj číslo dvě vás proveze celou metropolí od západu na východ, a kromě jiného tak spojuje letiště s centrem i přístavem.

Pod kupolí od Eiffela

Procházku můžete zahájit na krásném náměstí La Place Garibaldi, v jehož středu se tyčí socha zmíněného revolucionáře. Výhled nejen na ni si přitom můžete vychutnat ze spousty kaváren a restaurací pod arkádami. Poté se vydejte na jih: Úzké uličky, schody a serpentiny vás dovedou na pahorek Colline du Château, kde se rozkládají pozůstatky původního hradu, ale hlavně se odtud nabízí nádherný pohled na přístav a staré město.

Po schodech se potom dostanete dolů k nábřeží Quai Rauba Capeu, kde začíná tepat přímořský život: Pláže jsou převážně kamínkové a na těch soukromých si lze na den pronajmout lehátko i slunečník, přičemž nabízejí také občerstvení zahrnující místní speciality. Navazující nábřeží Quai des États-Unis přechází do již zmíněné Promenade des Anglais. A jakmile po ní urazíte pár stovek metrů, stanete před zřejmě nejslavnější budovou ve městě. 

Hotel Le Negresco z roku 1912 má fasádu vyvedenou ve stylu belle époque a opulentní interiér, zatímco jedinečnou růžovou kupoli nad vchodem navrhl samotný Gustav Eiffel. Těžko byste přitom hledali známou osobnost, která se zde alespoň jednou nezastavila – ať už se jednalo o členy britské královské rodiny, Salvatora Dalího, Louise Armstronga, či třeba Eltona Johna. Poslední majitelka Jeanne Augierová se navíc postarala o velkorysou rekonstrukci a vyzdobila hotel řadou děl věhlasných umělců.

Nejstarší zahrada

Zahrada Alberta I. na východním konci Promenade des Anglais pochází z druhé poloviny 19. století, a jde tedy o nejstarší park ve městě. Obdivovat můžete místní exotickou flóru, ale konají se tam také koncerty a divadelní představení. Procházka parkem vás přivede na architektonicky zajímavé náměstí Place Masséna, oblíbené u domácích i návštěvníků, kde si můžete dát kávu – ale rovněž se osvěžit u fontány Fontaine du Soleil, jejíž středobod tvoří socha Apollona. V neposlední řadě vás pak jistě zaujme netradiční dílo španělského umělce Jaume Plensy, který v otevřeném prostoru rozmístil sedm různě osvětlovaných postav na devítimetrových sloupech.

Hned za náměstím začíná krásná, asi kilometrová Promenade du Paillon. Široký pruh zeleně s vodními plochami potom končí u Národního divadla, za kterým najdete muzeum moderního a současného umění MAMAC: Jeho dvě budovy nabízejí kromě obměňovaných výstav také stálé expozice významných umělců, například Niki de Saint Phalleové, Yvese Kleina či Christa. 

Díla velikánů

Milovníky umění jistě potěší, že se s městem pojí i jména velkých světových malířů. Muzeum zasvěcené Marcu Chagallovi přivítalo první návštěvníky již v roce 1973, a mistr se dokonce jeho otevření sám zúčastnil. Obdivovat můžete nejrozsáhlejší sbírku děl tohoto rusko-francouzského umělce, který se mimo jiné postaral o výmalbu stropu pařížské opery. Mezi zhruba čtyřmi stovkami jeho maleb, kreseb a mozaik rozhodně zaujme mimo jiné dílo nazvané Biblické poselství, jež sestává z obrazů s osobitým ztvárněním stvoření světa, ráje a potopy.

Henriho Matisse pro změnu prezentuje elegantní vila v janovském stylu, jež předloni prošla důkladnou rekonstrukcí. V jejích interiérech dnes můžete zhlédnout řadu umělcových děl, od obrazů, kreseb a tisků až po „malby nůžkami“, jak Matisse přezdíval svým kolážím. Nechybějí však ani jeho sochy a předměty z pozůstalosti. Umělec se do Nice přestěhoval v roce 1917 a žil tam až do své smrti – pohřben je na klášterním hřbitově v těsné blízkosti muzea.

Padesát tisíc květů

Labyrint uliček starého města severně od nábřeží Quai des États-Unis ukrývá mimo jiné katedrálu sv. Reparáty, ale vedle ní také řadu drobných podniků. Na hlavní ulici Cours Saleya se již od roku 1860 konají trhy – ten květinový skoro denně, často ve spojení s prodejem gastronomických produktů, třeba provensálského koření. Zajímavý je také pondělní bleší trh, kde se dají kromě jiného sehnat nejrůznější umělecké předměty.

A pokud vám nevadí statisícové davy, můžete do Nice zavítat v únoru, kdy se tam odehrává slavný karneval s tradicí sahající až do 13. století. Součást průvodu tvoří i jedinečné květinové korzo šestnácti alegorických vozů, s bohatou výzdobou z padesáti tisíc květů. Účastníci v kostýmech je rozhazují také mezi přihlížející, přičemž nejčastěji se jedná o mimózy, které jsou v únoru na Azurovém pobřeží již v rozpuku.

Krásnou Francouzku Inessu Armandovou oficiálně pojilo s Leninem pouze osobní přátelství a společná snaha o osvobození světového proletariátu. Jeho pravou družkou byla přece Naděžda Krupská, která jej věrně provázela už od jeho mladých let a prošla s ním všemi vyhnanstvími. Přesto spolu tato trojice v Paříži sdílela jeden byt, práci i vášeň! 

Šlechtična ve službách revoluce 

Podobně jako Lenin měla i Naděžda Krupská šlechtický původ. Její otec býval carským armádním úředníkem, avšak později se znelíbil nadřízeným, byl z armády propuštěn a prakticky až do konce života se živil jakoukoli prací, která se objevila. Podobně její matka pocházela z urozené, ale chudé rodiny. Oba však byli poměrně dobře vzdělaní a totéž chtěli i pro svou dceru. Naděžda skutečně vystudovala nejprve gymnázium a později získala i učitelský diplom, ale nemínila celý život přednášet dívenkám z bohatých rodin. Raději pozorovala život kolem sebe, zejména mezi dělníky, hodně četla a účastnila se různých debatních kroužků. Právě na jedné z takových diskuzí potkala poprvé Lenina.

Sama přiznávala, že ji zaujal více jeho projev než jeho osobnost, ale kvůli společné práci zůstali v kontaktu. Ostatně už od gymnaziálních let byla Naděžda známá jako uzavřená dívka, kterou flirt příliš nezajímal a která daleko více času věnovala knížkám. 

Společně na Sibiř

Další věc, kterou s Leninem sdílela, bylo zatčení a vyhnanství na Sibiř v roce 1896. Původně měl být poslán každý jinam, ale Lenin přišel s návrhem, aby předstírali své zasnoubení – pak by mohli zůstat spolu. Úřady jim skutečně setkání povolily, avšak s podmínkou, že se bezodkladně vezmou. Krupská souhlasila. Přestože tou dobou byli s Leninem oba ateisté, na naléhání své matky zvolila církevní obřad. Lenin se také podřídil a Krupskou si před oltářem vzal za ženu 10. července 1898. 

Odloučení vyhnanství ani těžký život nebyly těmi pravými důvody, proč mělo manželství daleko do divoké vášnivé romantiky. Ani jeden z manželů o ni příliš nestál. Pro Naděždu byl Lenin idolem revolucionáře a ona pro něj spolehlivou hospodyní a sekretářkou, plnící zodpovědně všechny úkoly, které jí dal. Jejich vztah tak byl spíše partnerstvím pro praktické účely. Neznamenalo to však, že by byl zcela bez citu nebo že by dvojice netoužila po dětech – pouze na prvním místě byla vždy práce, až potom láska. 

V lednu roku 1900 byl Lenin propuštěn, Naděžda jen o něco později. Tváří v tvář vyhlídkám na život v nepřátelsky naladěném Rusku oba příliš neváhali a odjeli do Evropy. Vystřídali Německo, Švýcarsko, Anglii i Francii, stále jako dva nerozluční vojáci revoluce, zcela oddaní uvádění marxistických ideálů do praxe. Avšak právě v Paříži se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal – Lenin se opravdu zamiloval...

Ve sladké Francii

Budoucího vůdce rudých bolševiků v krvavé občanské válce okouzlila krásná Inessa Armandová, napůl Ruska a napůl Francouzka. Když se s Leninem seznámila v jedné z pařížských kaváren, měla už za sebou dosti bouřlivý milostný život.

Byla několik let vdaná za syna rusko-francouzského podnikatele a měla s ním i čtyři děti. Jenže později se zamilovala do jeho mladšího bratra, utekla s ním a měla s ním další dítě. A jelikož byl její nový partner sám aktivním revolucionářem, brzy se zapojila po jeho boku do politiky – a byla za to i dvakrát uvězněna. Její manžel však přes to všechno prokázal značnou dávku tolerance a až do své smrti Inessu nejen hmotně podporoval, ale i vychovával jejich děti. Brzy však zemřel na tuberkulózu a Inessa se vrátila do Francie. Ve svém politickém úsilí však nepolevila, naopak, zapojila se do bolševické frakce francouzské sociálnědemokratické strany. A právě jedné z jejich schůzí, podobně jako kdysi Krupská, fascinovaně poslouchala Leninovy projevy. 

V jenom bytě

Netrvalo dlouho a zamilovaná Inessa se přestěhovala do těsné blízkosti Leninova bytu. Naděždě nemohlo dlouho unikat, co se děje. Zachovala se však neuvěřitelně – nabídla svému manželovi, že pokud chce, může ona dobrovolně vyklidit pole své konkurentce! 

S tím však Lenin nemohl souhlasit. Kdyby nic jiného, Naděžda jej velmi dlouho znala, starala se o něj a navíc byla neocenitelnou pomocnicí v jeho politických aktivitách. Zároveň se však nechtěl odloučit od Inessy… Jak situaci vyřešit? Vladimir, Inessa a Naděžda nakonec vytvořili vskutku unikátní trojúhelník – všichni včetně Inessiných dvou dětí se usadili ve společném bytě. Obě ženy si rozdělily práci a péči o svého společného muže a dokonce se v rámci možností spřátelily. Naděžda, která nemohla mít vlastní děti, se dokonce velmi ráda starala o Inessiny potomky. 

Takto komunitní život vedl bolševický vůdce několik let, než došel k názoru, že toho bylo dost. Rozhodl se, že jako jeho partnerka a pomocnice může pokračovat už jen jedna. A Naděžda byla celé ty dlouhé roky zcela poslušná, spolehlivá a rozumná! 

Opět jenom dva

Když Inesse Lenin oznámil své rozhodnutí vrátit se plně ke své manželce, zdrtilo ji to. Nicméně souhlasil s tím, že zůstanou blízkými přáteli. A přestože Inessa stále Lenina milovala, souhlasila – a dokonce se s ním rozjela oním zaplombovaným železničním vagonem na východ do Ruska. Když pak Lenin pronášel přímo na nádraží svůj ohnivý projev a pomalu zapaloval doutnák bolševického sudu s prachem, obě ženy stály vedle sebe v pozadí a fascinovaně jej sledovaly… 

Na Petrohradském nádraží se však jejich cesty rozdělily. Lenin chtěl dál pokračovat už jen s Krupskou. Neváhali a vrhli se do práce – jako dřív Lenin řečnil a rozhodoval a Krupská se starala o hosty, vyřizovala korespondenci, sbírala tajné informace… V jejich pracovně byl téměř stále cítit spálený papír se šifrovanými tajnými vzkazy. Jako organizátor prokázala svému muži a straně neuvěřitelnou službu. A čím víc se blížil bolševický puč, tím více práce bylo, ale poslušná žena si nikdy nestěžovala – vždyť měla svého manžela jen pro sebe! 

Po úspěšném převratu se stal Vladimir Iljič Lenin řídící osobností státu a jeho žena uznávanou soudružkou. Rozhodla se věnovat hlavně tomu, co vystudovala, tedy vzdělání. S jejím jménem se například pojil vznik mládežnických organizací Komsomol a pionýr a významně se angažovala ve vzdělávacím systému sovětského svazu vůbec – včetně uplatňování cenzury. Zastávala posty v důležitých politických orgánech země. Nicméně středobodem jejího života byl stále Lenin.

Národní muzeum západního umění vzniklo v roce 1956, aby oslavilo obnovu diplomatických vztahů mezi Francií a Japonskem po skončení druhé světové války. Země galského kohouta zde přitom nefiguruje nijak náhodně: Poté, co se Japonsko během období Meidži otevřelo světu, se právě francouzské umění – a především impresionismus – stalo pro ostrovní umělce zdrojem obdivu a inspirace. Vzájemný vztah potom podpořila skutečnost, že jak Claude Monet, tak Vincent van Gogh se ve svých dílech inspirovali právě japonskou estetikou.

Základ kolekce západního umění vytvořila sbírka průmyslníka Kódžiró Macukaty, která byla uložena ve Francii a tamní vláda ji za války zkonfiskovala. Když potom Japonsko požádalo o její navrácení, měli Francouzi podmínku: Pro kolekci musí vzniknout muzeum a musí ho postavit jejich architekt. Bylo jasné, že nepůjde o nikoho jiného než o Le Corbusiera, který již tehdy představoval legendu.

Brutální, přesto jemné

Le Corbusier se stal průkopníkem železobetonových konstrukcí, jejichž éra sice začala už před válkou, ale naplno propukla teprve v 50. letech. Architekt patřil mezi hlavní hybatele tzv. brutalismu, který z funkcionalismu přejal důraz na plochy a jako jediný prvek zdobnosti k nim přidal plně přiznanou režnou strukturu betonu.

Francouzský tvůrce přiřkl japonské budově relativně nízký a jednoduchý profil, jenž nevyčnívá nad okolní stromy, s bohatě strukturovanou fasádou. Po vnitřním obvodu stavbu ve dvou patrech obepínají galerie, ale její jádro se otevírá do velkého prostoru hostícího umění 19. století. Další haly pro expozici artefaktů potom prosvětluje bezpočet kulatých stropních oken. Interiér je strohý a jednoduché prostředí s kachličkami v pískových, béžových či okrových odstínech evokuje tradiční japonské příbytky.

Brutalistní stavba podobného druhu je každopádně na Dálném východě unikátní a zápis na prestižní seznam UNESCO – spolu s dalšími sedmnácti budovami navrženými Le Corbusierem – si plně zaslouží.

Pastýřské měsíce, anglicky shepherd moons, představují malé souputníky obíhající v blízkosti prstenců planet – zejména Saturnu. Díky své gravitaci udržují zmíněné planetární ozdoby ostré, ohraničené a stabilní, přičemž jejich jméno znamená metaforu: Tak jako pastýři drží pohromadě stádo, zmíněné měsíce „hlídají“ částice prstenců, aby se nerozptýlily, nebo naopak zodpovídají za jejich známé mezery.

Pastýřské měsíce Saturnu tvoří součást jeho bohatého systému prstenců a průvodců. Například Prometheus a Pandora krouží uvnitř, respektive vně velmi úzkého prstence F a společně udržují jeho tvar. Keelerovu mezeru v prstenci A „pase“ měsíček Daphnis, kdežto Pan se nachází v Enckeho dělení.

Tělesa ovlivňující tvar prstenců přitom známe i u zbylých obřích planet: Prstenec ε obepínající Uran zřejmě stabilizují měsíce Cordelia a Ophelia. Prachový prstenec Jupitera možná zásobují Metis a Adrastea. A u Neptunu nejspíš gravitace Galatey přispívá ke stálosti obloukové struktury Adamsova prstence, zatímco Despina může představovat pastýřský měsíc pro Leverrierův prstenec.

Archeologické objevy se mohou nacházet velmi vysoko. Nedávno to zjistili vědci ve španělské provincii Girona u hranic s Francií, když tam v Pyrenejích, v nadmořské výšce kolem 2 235 objevili jeskyni s bohatou „úrodou“ archeologických nálezů z doby před tisíci let.

V jeskyni se našly lidské i zvířecí kosti, střepy z keramických nádob a prehistorická ohniště. Všechno to ukazuje na to, že lidé tato místa využívali déle než čtyři tisíce let, od doby zhruba před sedmi tisíci lety. Jak se ale zdá, děly se tam zajímavé věci. Dokládá to nálet asi 200 záhadných zelených kousků, které určitě nepocházejí z dotyčné jeskyně.

Vysokohorská tavírna mědi

Carlos Tornero z Katalánského institutu lidské paleoekologie a sociální evoluce (IPHES-CERCA) se svými kolegy předpokládá, že zelené úlomky, které v jeskyni upoutaly jejich pozornost, pocházejí z malachitu, zeleného minerálu, který je vlastně uhličitanem mědi s OH skupinou. Malachit se obvykle se nachází v oblastech s ložisky mědi. V jeskyni, kde pracovali archeologové, by ale být neměl.

Podle badatelů si tehdejší lidé z nějakého důvodu do této jeskyně nosili malachit a topivo, aby tam tavili měď. Potvrzuje to i skutečnost, že mnohé ze zelených úlomky nesou stopy působení vysokých teplot, zatímco jiné materiály nalezené v jeskyni nikoliv. To svědčí o záměrném zpracování zeleného minerálu, z něhož lze relativně jednoduchým způsobem získat měď. Výzkum historie jeskyně v Pyrenejích uveřejnil odborný časopis Frontiers in Environmental Archaeology.

Využívání objevené jeskyně z velké části spadá do období chalkolitu, takzvané doby měděné, která se v Evropě odehrála zhruba v letech 5000 do 2000 před naším letopočtem. Lidé v tomto období začali využívat měď z přírodních zdrojů a vyráběli z ní nástroje, šperky i nádoby. V tomto období žil i slavný ledový muž Ötzi, u něhož byla nalezena měděná sekera a podle některých odborníků to vlastně byl prospektor, který v Alpách hledal právě minerály bohaté na měď.

Když v roce 1751 zveřejnil anglický malíř a grafik William Hogart svou slavnou rytinu Gin Lane (Ginová ulička), svírala kolektivní opilost Londýn již více než tři desetiletí. Aby povzbudil zákonodárce k zavedení dalších omezení, připomněl umělec svým současníkům všechny prvky „ginového šílenství“.

Sám Hogarth popsal obsah obrazu takto: „Člověk nevidí nic než zahálku, chudobu, bídu a rozklad. Zoufalství až k šílenství a smrti, ani jeden dům v přijatelném stavu, jedinou výjimkou jsou zastavárna a gin bar.“ Lidé museli zastavit svůj poslední majetek za sklenku alkoholu. Jak mohly v hlavním městě Anglie věci zajít tak daleko?

Řešení problému s obilím

Nejprve se podívejme na ústřední nápoj této éry. Gin pochází z Nizozemska, kde byl pod jménem genever velmi oblíbený už od druhé poloviny 17. století. Jeho výroba zahrnovala smíchání obilného destilátu s jalovcem (v nizozemštině genever) a dalším kořením a bylinkami a následnou druhou destilaci.

V Anglii byly alkoholické nápoje s jalovcovou příchutí dlouho známé pouze jako lék. Od 70. let 17. století se ale stále častěji objevují zprávy o podávání geneveru v anglických přístavních městech. Angličané přitom název zkrátili na gin, nicméně zpočátku se konzumovala jen dovážená kořalka. První písemná zmínka o palírně ginu v Anglii pochází z roku 1697. Výrobce destiloval nový nápoj v bývalém klášteře v Plymouthu.

Říká se, že se genever dostal do Anglie v zavazadlech nizozemského místodržícího Viléma Oranžského, který nastoupil na anglický trůn jako Vilém III. v roce 1689. Zda tomu tak skutečně bylo, nevíme. Zato je jisté, že zákon z prvních let vlády tohoto krále spustil následný proud událostí: v roce 1690 schválil parlament zákon na „podporu destilace lihovin a alkoholu z obilí“. Předchozí zákazy a omezení byly zrušeny. Nyní mohl destilovat a prodávat lihoviny prakticky kdokoli.

Vilém III. věřil, že tímto zákonem našel řešení zásadního problému na trhu s obilím. Dlouhá léta se totiž výnosy této plodiny zvyšovaly víc, než rostla poptávka, což představovalo pro farmáře a velké vlastníky půdy riziko, že jim zůstane neprodané obilí. Zemědělci nyní mohli prodávat své přebytky i méně kvalitní obilí palírnám. To zase vytvořilo novou pobídku k rozšíření osevních ploch. Byl tu však ještě jeden důvod. Kvůli válce, kterou vedl proti francouzskému králi Ludvíkovi XIV., zakázal Vilém III. dovoz brandy z Francie. Rázem tak vznikla potřeba domácí náhražky.

Metropole bez hranic

Podle satirika Neda Warda (1667–1731) se v Londýně již kolem roku 1700 ozývaly stížnosti na „páchnoucí páru stoupající z destilačních přístrojů lihovarů“. Spisovatel a novinář Daniel Defoe (1660–1731) poznamenal: „Brzy naši palírníci vyráběli gin stejně dobrý jako ti Nizozemci.“

V roce 1690 produkovaly palírny v Londýně půl milio­nu galonů lihovin; do roku 1720 se produkce zvýšila na dva miliony galonů, což odpovídá přibližně devíti milio­nům litrů. O tři roky později dosáhla již 3,25 milionu galonů. Toto obrovské množství alkoholu se setkalo s londýnskou populací, která ho absorbovala jako houba.

Do Londýna přicházeli noví obyvatelé z vesnic, kteří ve svých venkovských hrabstvích se zakořeněnými sociál­ními strukturami neviděli žádnou možnost, jak zlepšit svůj život. Někteří přišli jednoduše ze zvědavosti. Ale zdaleka ne všichni našli práci a s růstem populace rostla i chudoba. Mnoho nově příchozích žilo v narychlo vybudovaných čtvrtích za hranicemi města, jež připomínaly slumy. Jedním z těchto neustále se rozrůstajících sídel se stalo St. Giles. Pro mnoho lidí z nižších sociálních vrstev se gin rychle stal preferovaným prostředkem k úniku z bezútěšné každodenní reality.

Trhovkyně, která se v roce 1725 musela zodpovídat před soudem za opilství, ve své výpovědi zdůraznila, že vstávala každý den časně ráno a tvrdě pracovala: „Nikdy jsem nešetřila své tělo,“ proto si nyní občas dovolila něco, „co ubohé duše rády pijí... Pokud si občas nedopřejete něco, co vás udrží v chodu, proti mokru a zimě, pane můj, pak to nezvládnete.“

Hlavní důvod zhýralosti

Kvůli laxní legislativě a enormním objemům produkce bylo opíjení levnější než kdykoli předtím v anglické historii. Vypuklo doslova ginové šílenství. V roce 1721 vynesla rada smírčích soudců v Middlesexu (většina tohoto hrabství se ve 20. století stala součástí Velkého Londýna) jasný verdikt – gin je hlavním důvodem všech neřestí a zhýralosti, kterým se oddávají obyčejní lidé.

Švýcarský cestopisec César de Saussure v roce 1726 nelichotivě informoval o podmínkách v hlavním městě Velké Británie: „Tyto hospody jsou vždy plné mužů a žen, a někdy i dětí, které se s takovou radostí opijí, že po odchodu sotva chodí.“ To, co žízniví hosté ginshopu – česky bychom nejspíš řekli ginové knajpy – našli ve svých skleničkách, by dnešnímu pijákovi způsobilo přinejmenším husí kůži. Do kořalky se přidávaly i mimořádně odpudivé přísady jako terpentýn, kyselina sírová, hořké mandle, pálené vápno či kamenec.

Výmluvné názvy destilátů, jako například „Zabij mě rychle“ nebo „Svleč mě do naha“, naznačují, že cílová skupina neočekávala od nápoje jemné chuťové tóny – hlavní byla intenzita. Průměrný obsah alkoholu v lihovinách v té době je z dnešního pohledu obtížné odhadnout. Nicméně i v 18. století byla běžná hodnota kolem 40 %. Pro zvýšení zisku se však gin často ředil vodou a pálivost alkoholu se simulovala přidáním pepře nebo zázvoru.

Opilé páchnoucí ženy

Jedna novinka spojená s ginovou mánií současníky obzvlášť šokovala – alkoholu propadalo stále více příslušnic něžného pohlaví. Opilé ženy na veřejnosti přitom představovaly zcela nový fenomén. Satirik Ned Ward vyprávěl o procházce květinovým trhem v Covent Garden, kde skupina veselých, rudolících žen prodávala své zboží, ale tak mocně páchly brandy, silným alkoholem a tabákem, že to zcela přebilo vůni jejich bylin a květin.

Ženy, které zřídka navštěvovaly hospody nebo taverny, měly náhle přístup k levnému alkoholu. Gin se dal koupit všude. Jeden pozorovatel v roce 1751 napsal: „Téměř každý bylinkářský obchod má zadní místnost pro ženy, kde si mohou nerušeně dát drink.“ Dokonce i malý zelinář na rohu přidal ke svému běžnému sortimentu demižon, ze kterého rozléval do kalíšků. „V těchto obchodech se služebné a ženy z nižších vrstev učí pít gin,“ napsal Robert Campbell v roce 1747 v knize Londýnský obchodník.

Právě tato směs alkoholu, dramatických sociálních problémů a morálního úpadku proměnila „ginové šílenství“ ve společenskou krizi. Ženy se také pustily do obchodu s alkoholem, a tak si vydělávaly vlastní peníze. Tato ekonomická nezávislost znepokojovala mnoho (mužských) současníků. Historik Patrick Dillon píše: „Představa, že se ženy vzdávají svého přiděleného místa ve společnosti, byla nejděsivější změnou ze všech.“ 

Není náhoda, že alegorickou personifikací ginového šílenství se stala žena – od 20. let 18. století byla označována jako „Madam Geneva“ nebo „Matka Gin“. Je také pozoruhodné, že ženy se častěji stávaly terčem orgánů činných v trestním řízení. Ačkoli tvořily ženy pouze 20 % nelegálních dealerů, podíl žen v případech, které se dostaly k soudu, činil 70 %.

Matka vražedkyně

Problém s pitím u žen měl ještě další rozměr. Lékaři totiž rozpoznali souvislost mezi konzumací alkoholu během těhotenství a vrozenými vadami u dětí. Vedoucí osobnosti expandujícího Britského impéria se náhle začaly obávat dopadu ginu na tolik potřebný přísun rekrutů. Spisovatel Henry Fielding (1707–1754) pochyboval, zda se děti alkoholiček mohou stát budoucími námořníky a vojáky.

Tragický případ otřásl celým Londýnem v roce 1734. Mladá žena Judith Defourová, pracující v přádelně hedvábí, byla svobodnou matkou dvouleté Mary a obě žily v londýnském chudobinci Bethnal Green Parish House. V lednu 1734 si Judith vzala dítě na výlet. Zaměstnanci chudobince dítě oblékli do nových šatů a matka slíbila, že dítě odpoledne přivede zpět. Místo toho přišla večer do práce opilá a bez dítěte. Tvrdila, že ho nechala na poli, kde pak holčičku nalezli mrtvou. Ukázalo se, že ji Judith uškrtila kapesníkem a svlékla, aby mohla prodat její šaty a koupit si gin. Alkoholička následně stanula před soudem a vyslechla si trest smrti. 

Proces se dostal na titulní stránky novin a podpořil argumenty kritiků ginu. Politické elity země si čím dál jasněji uvědomovaly, že se musí něco změnit. Zákonodárci ale s narychlo připraveným ginovým zákonem (Gin Act) z roku 1736 naprosto selhali. Astronomicky vysoké licenční poplatky měly za cíl učinit prodej destilátu nerentabilním. Nakonec však sice o licenci nežádal téměř nikdo, ale prodej ginu jednoduše pokračoval nelegálně ve stejném rozsahu.

Než zákon vstoupil v platnost, existovalo v nových městských čtvrtích jen v Middlesexu více než 7 000 obchodů s ginem. Pro kontrolu dodržování nařízení byla určena jen hrstka úředníků, kteří však náročný úkol nemohli efektivně zvládnout.

Vynalézaví lékárníci nyní chtěli gin znovu prodávat jako lék na koliku. Dávkovací pokyny přikládané k malým lahvičkám, byly poměrně štědré: „Užívejte dvě nebo tři lžičky čtyřikrát nebo pětkrát denně, nebo kdykoli máte nevolnost.“ Na podzim roku 1738 vyšla tiskem Krátká historie zákona o ginu, v níž autor uvedl: „Obchod se přesunul... k těm, kteří nedodržují žádnou právní dohodu, darebákům, kteří nenechají kámen na kameni a ženou lidi k excesům, proti nimž byl zákon namířen.“ 

Situace vyvrcholila v roce 1748 návratem britských vojsk z právě skončené války o rakouské dědictví. Na 70 000 demobilizovaných mužů vracejících se do města přetékajícího samohonkou nevěstilo nic dobrého…

Spásná neúroda

Bezprizorní vojáci se nikoliv překvapivě opíjeli a pácháním násilností přitahovali pozornost. Noviny Whitehall Evening Post v roce 1749 napsaly: „Už se nemůžeme večer odvážit vyjít z našich domů, aniž bychom riskovali rozbitou lebku nebo ztrátu majetku.“ Londýnský parlament opět musel hledat cestu z krize. Spor o gin přitom zahrnoval tři skupiny s protichůdnými zájmy. Zatímco náboženští fanatici chtěli zcela zastavit konzumaci, běžní Londýňané se obávali o zajištění dostatečného zásobování a politici hledali způsoby, jak naplnit státní pokladnu.

V roce 1751 už zákonodárci po dřívějších zkušenostech postupovali obratněji. Poplatky za licence stanovili velmi mírné, což vedlo ke zvýšení počtu legálních prodejních míst. To usnadnilo kontroly a přineslo příjmy eráru. Poprvé byly ve větší míře zdaněny i velké palírny stojící na začátku produkčního řetězce. Zároveň zákon od držitelů licence vyžadoval, aby obchodovali z prostor, za jejichž pronájem platili nejméně 10 liber ročně.

Tentokrát se už zdálo, že je možné zabít všechny mouchy jednou ranou. V letech 1751 až 1752 klesla produkce ginu ze 7 milionů na 4,5 milionu galonů. A přesto ceny obilí zůstaly stabilní, respektive rostly, neboť na konci 50. let 18. století přišlo několik neúrod po sobě, v důsledku čehož bylo používání obilí k výrobě lihovin přísně omezeno. V roce 1760 už palírny vyráběly pouze čtvrtinu množství alkoholu z roku 1751. Kvůli souvisejícímu nárůstu cen ztratil gin na popularitě. Ginové šílenství skončilo. 

Parlamentní brandy

V letech 1729–1751 vydal britský parlament celkem osm zákonů týkajících se výroby a prodeje ginu. Poslanci se snažili různými způsoby omezit prodej destilátu, nebo alespoň jej zdanit tak, aby se zvedly státní příjmy. Dopouštěli se však přitom řady chyb, jichž výrobci a prodejci vynalézavě využívali. 

Například hned první zákon definoval gin jako lihovinu, do které byly přidány „jalovcové bobule nebo jiné ovoce, koření či přísady“. Zákon se tedy obcházel tím, že se tyto přísady jednoduše nepřidávaly a výsledný nápoj si vysloužil název „parlamentní brandy“. Tradičním nástrojem bylo také zvyšování daní z prodeje ginu, nebo využívání placených informátorů, kteří měli nahlašovat nelegální nálevny. Ti se sice horlivě činili, ale přistižení hříšníci měli jen málokdy na zaplacení vysoké pokuty, zatímco informátoři svou odměnu museli dostat vždy, takže erár na tom výrazně tratil.

Žraloci malohlaví (Somniosus microcephalus), někdy označovaní také jako žraloci grónští, patří k nejzáhadnějším tvorům planety. Jejich život plyne v extrémně pomalém tempu: srdce jim udeří zhruba jednou za 12 sekund, plavou rychlostí okolo 30 centimetrů za sekundu, za rok vyrostou sotva o centimetr a pohlavní dospělosti dosahují až kolem 150 let věku.

Tento pomalý životní rytmus má své výhody – umožňuje těmto obřím parybám dožívat se dvou set a možná i čtyř set let. Nedávné výzkumy navíc ukázaly, že si i po více než století zachovávají funkční zrak v šeru hlubokých moří.

Právě tato mimořádná dlouhověkost přitahuje pozornost vědců. Pokud bychom dokázali pochopit, jak jejich tělo funguje po tak dlouhou dobu, mohlo by to jednou přispět k lepšímu porozumění stárnutí i u člověka.

Dlouhověkost zapsaná v genech

U dlouhověkých živočichů se často setkáváme se „zpomaleným stárnutím“ na buněčné úrovni. Disponují účinnějšími mechanismy oprav DNA, lepší ochranou proti nádorům i odolnějším imunitním systémem. Ani žralok malohlavý není v tomto směru výjimkou – jeho genom obsahuje řadu genů spojených s potlačováním zánětů, ochranou proti rakovině a odolností vůči poškození buněk.

Zásadní otázka ale zůstává: jak je na tom jeho nejdůležitější orgán, srdce? Dokáže i ono vzdorovat času, nebo na něm stárnutí zanechává patrné stopy?

Staré srdce v dlouhověkém těle

Tým vědců vedený Alessandrem Cellerinem se zaměřil právě na srdeční tkáň žraloků malohlavých. Tu porovnal se srdci jiných druhů – krátkověkého afrického halančíka tyrkysového (Nothobranchius furzeri), který slouží jako modelový organismus pro studium stárnutí, a hlubinného světlouna trnitého (Etmopterus spinax) s výrazně kratší délkou života.

Výsledky byly překvapivé: srdce žraloků malohlavých nepůsobila „mladě“. Naopak nesla jasné známky stárnutí. Objevila se výrazná fibróza, tedy hromadění vazivové (jizevnaté) tkáně, která snižuje pružnost srdce a může zhoršovat jeho schopnost pumpovat krev.

V srdečních buňkách se navíc hromadilo velké množství lipofuscinu – pigmentu vznikajícího při nedokonalém odbourávání poškozených buněčných částí, který je typickým znakem stárnutí. Vědci také zaznamenali poškození mitochondrií i zvětšené lysozomy, podílející se na rozkladu buněčného odpadu.

Přesto se nabízí zásadní otázka: jak je možné, že srdce, které zjevně stárne, dokáže bez selhání fungovat po stovky let?

Vědci zatím nemají definitivní odpověď, nabízejí ale několik hypotéz. Jednou z nich je nízký krevní tlak, který snižuje mechanickou zátěž srdečního svalu. Dalším faktorem může být specifická stavba cév, zejména ventrální aorty, jež by mohla pomáhat udržovat pružnost srdeční tkáně navzdory jejímu poškození.

Inspirace pro lidské zdraví

Ačkoliv studie nepřinesla jednoznačné vysvětlení, nabízí důležitý poznatek: dlouhověkost nemusí znamenat absenci stárnutí. U žraloků malohlavých stárnutí probíhá, jeho důsledky jsou však zřejmě zmírněny nebo kompenzovány jinými mechanismy.

Pro vědu je to cenné zjištění. Naznačuje, že klíčem k dlouhému životu nemusí být úplné zastavení stárnutí, ale spíše schopnost organismu vyrovnat se s jeho následky.

Zkoumání těchto „mořských rekordmanů“ tak může jednou pomoci i lidem. Pokud porozumíme tomu, jak jejich těla dokážou dlouhodobě udržet funkčnost orgánů – i přes postupné opotřebení – může to otevřít nové cesty v prevenci srdečních onemocnění i ve snaze zpomalit proces stárnutí.

Existuje zvláštní druh zážitku, při němž člověk na okamžik ztratí slova. Tělem projede mrazení, mysl se zastaví a dostaví se pocit, že jsme jen nepatrnou součástí něčeho nesmírně většího. Psychologové tomuto stavu říkají „awe“, česky nejčastěji „úžas“ nebo „posvátné ohromení“. Podle současného výzkumu může mít tato emoce překvapivě silný vliv na naši psychiku, odolnost vůči stresu i celkové duševní zdraví.

Úžas vzniká ve chvíli, kdy se setkáme s něčím tak velkým, silným nebo nečekaným, že to překračuje naše běžné chápání světa. Typicky ho popisují astronauti při pohledu na Zemi z vesmíru. Když vidí naši planetu jako malou modrou kouli ztracenou v nekonečném prostoru, často prožívají hlubokou změnu pohledu na život i lidstvo. Tento stav je známý jako „overview effect“ – efekt nadhledu.

K podobnému zážitku ale člověk nepotřebuje cestovat na oběžnou dráhu. Úžas může vyvolat monumentální horská krajina, vodopád, silný hudební koncert, umělecké dílo nebo třeba okamžik, kdy se člověk ztratí v energii davu během tance či společného zpěvu. Neurovědci dnes stále častěji upozorňují, že právě takové pozitivní zážitky mohou fungovat jako přirozená psychická vzpruha.

Na hranici radosti a strachu

Úžas je zvláštní tím, že neleží čistě na straně příjemných emocí. Psychologové ho někdy popisují jako stav na hranici mezi potěšením a strachem. Obě emoce totiž vyvolávají podobné tělesné reakce: zrychlený tep, husí kůži, mrazení nebo pocit napětí. Rozhodující je kontext a způsob, jakým si situaci vyložíme.

Když stojíme před nádherným západem slunce nebo obří horskou stěnou, může nás zaplavit klidný a povznášející úžas. Pokud se ale ocitneme tváří v tvář ničivé přírodní katastrofě, stejný pocit velikosti a vlastní bezmoci se může změnit v děs.

Představme si například člověka sledujícího blížící se tsunami. Vedle strachu o život může zároveň cítit ochromující vědomí síly přírody a vlastní nicotnosti. I to je forma úžasu – jen v temnější podobě. Právě tato dvojznačnost činí z úžasu jednu z nejkomplexnějších lidských emocí.

Podle neurovědců je náš mozek neustále zaměstnán předvídáním reality. Neustále filtruje informace a porovnává je s tím, co už známe. Vytváří si takzvaná schémata – mentální modely světa, které nám pomáhají orientovat se v každodenním životě. Když zažijeme něco nového, mozek se to obvykle pokusí zařadit do existujících kategorií. Pokud ale narazí na zážitek natolik mohutný nebo nečekaný, že se do žádné známé „škatulky“ nevejde, vzniká právě úžas.

Typickým příkladem může být vodopád. Každý člověk má určitou představu o tom, jak vodopád vypadá – voda, skály, hluk, příroda. Jenže když se někdo poprvé postaví před Viktoriiny vodopády, obrovská masa vody, rachot, vibrace i sluneční světlo v kapkách vytvoří zážitek, který překračuje běžná očekávání. Mozek najednou nestačí zpracovávat realitu podle starých pravidel.

A právě v tomto momentu vzniká úžas: střet mezi tím, co očekáváme, a něčím mnohem větším.

Mozek v úžasu

Výzkumy mozku naznačují, že během prožitku úžasu se utlumuje aktivita oblastí spojených se sebestředným přemýšlením. Jde o síť, která běžně pomáhá vytvářet náš pocit identity, vzpomínky a představu o vlastním místě ve světě. Když se její aktivita sníží, pozornost se přesouvá od vlastního ega směrem k okolnímu světu. To může vysvětlovat známý pocit, že se během úžasu „zmenšujeme“. Na okamžik přestaneme řešit sami sebe a pohltí nás něco většího.

Rozdíl existuje i mezi pozitivním a negativním úžasem. Negativní forma aktivuje sympatický nervový systém – tedy mechanismus „bojuj nebo uteč“, který tělo připravuje na ohrožení. Pozitivní úžas naopak více zapojuje parasympatický nervový systém, jenž organismus uklidňuje, zpomaluje tep a navozuje pocit vnitřního ztišení. Proto může být hluboký zážitek úžasu současně intenzivní i uklidňující.

Mentální doping

Výzkum vlivu úžasu na duševní zdraví je zatím relativně mladý, první výsledky jsou ale velmi slibné. Psychologové a neurovědci upozorňují na několik důležitých efektů.

Pozitivní úžas může pomáhat nervovému systému lépe relaxovat a snižovat stres. Zároveň omezuje přehnané soustředění na sebe sama, které často doprovází úzkosti nebo depresivní myšlenky. Když člověk na chvíli vystoupí z vlastních problémů a zažije něco přesahujícího, mohou se každodenní starosti zdát méně tíživé.

Výzkumy také naznačují, že lidé po prožitku úžasu častěji projevují ochotu pomáhat druhým a cítí větší propojení s ostatními. Úžas totiž posiluje pocit, že jsme součástí něčeho většího než jen vlastního života. Dalším významným efektem je posílení pocitu smysluplnosti. Zážitky, které nás hluboce přesahují, mohou člověku připomenout širší souvislosti existence – ať už jde o přírodu, vesmír, umění, vědu nebo spiritualitu.

Psychologové proto předpokládají, že vědomé vyhledávání podobných momentů by mohlo dlouhodobě přispívat k vyšší životní spokojenosti a psychické pohodě.

Důležité je, že úžas nemusí být výjimečný nebo vzácný zážitek dostupný jen dobrodruhům či astronautům. Pro každého může vypadat jinak.
Někdo ho najde při horské túře, jiný při poslechu hudby, návštěvě galerie nebo během meditace. Silným zdrojem úžasu bývají také kolektivní zážitky – koncerty, sportovní utkání, náboženské rituály nebo chvíle, kdy se lidé pohybují a prožívají něco společně.

Úžas ale může vyvolat i intelektuální objev. Některé lidi fascinují velké vědecké myšlenky, nekonečnost vesmíru, evoluce života nebo složitost lidského mozku. Pocit ohromení tak nemusí být jen fyzický či estetický – může vzniknout i při poznávání nových idejí.

Psychologové dokonce doporučují procházky zaměřené na vědomé hledání krásy, velikosti a překvapení v okolním světě. Může jít o pozorování stromů, architektury, světla, oblohy nebo drobných detailů, kterých si člověk běžně nevšimne. Možná právě v tom spočívá největší síla úžasu: nezačíná nutně velkolepou událostí, ale obyčejnou schopností opravdu si všimnout světa kolem sebe.