Když se dnes mluví o příchodu mimořádně silného klimatického jevu El Niño, vědci často připomínají rok 1877. Tehdy totiž planeta zažila jednu z nejničivějších environmentálních katastrof v moderních dějinách. Extrémní výkyv klimatu spustil rozsáhlá sucha, kolaps zemědělství a následný hladomor, který si po celém světě vyžádal více než 50 milionů obětí. V přepočtu na dnešní populaci by šlo o katastrofu srovnatelnou se smrtí nejméně 250 milionů lidí.

Současné prognózy naznačují, že letošní El Niño by mohlo patřit mezi nejsilnější v historii měření. Oceánské vody ve východní a střední části tropického Pacifiku se mohou ohřát až o tři stupně Celsia nad dlouhodobý průměr. Tak výrazná změna dokáže narušit atmosférickou cirkulaci nad velkou částí planety a vyvolat extrémní projevy počasí – od ničivých dešťů až po dlouhotrvající sucha.

Jak El Niño mění klima planety?

El Niño je přirozený klimatický jev, který se objevuje v několikaletých intervalech. Jeho podstatou je neobvykle silné oteplení povrchových vod tropického Pacifiku. Tím se změní proudění vzduchu i rozložení srážek nad rozsáhlými oblastmi Země.

Někde přináší prudké lijáky a záplavy, jinde naopak vyvolává katastrofální sucho. Právě kombinace několika let trvajících neúrod a nedostatku vody způsobila v 70. letech 19. století globální humanitární katastrofu. Sucho se tehdy začalo rozšiřovat už v roce 1875 a v následujících letech ho ještě zesílily klimatické procesy v Indickém a Atlantském oceánu. Výsledkem byla mimořádně dlouhá a rozsáhlá epizoda klimatického kolapsu.

Nejhůře postižené byly Indie, Čína, Brazílie a další části tropů a subtropů. Miliony lidí přišly o úrodu i zdroje vody. Hladomory se šířily obrovskou rychlostí a zasáhly celé regiony.

Podle klimatoložky Deepti Singhové z Washingtonské státní univerzity ale samotné sucho ještě nemusí automaticky vést k hladomoru. Klíčovou roli hrály i tehdejší politické a ekonomické poměry.

Koloniální mocnosti v 19. století často rozbíjely tradiční systémy hospodaření a místní způsoby zvládání krizí, na nichž byly komunity závislé. Místní obyvatelé tak ztratili schopnost reagovat na dlouhodobé výkyvy klimatu. Katastrofa proto nebyla pouze přírodní, ale i společenská.

Právě v tom spočívá jeden z největších rozdílů oproti současnosti. Dnešní svět sice zůstává vůči extrémnímu počasí zranitelný, ale disponuje nesrovnatelně lepší infrastrukturou, dopravou, mezinárodní pomocí i možnostmi předpovědi.

Rizika moderní doby

Současně však existuje nový problém: globální oteplování. Atmosféra i oceány jsou dnes výrazně teplejší než v 19. století. To znamená, že podobně silné El Niño může vyvolat ještě intenzivnější projevy počasí.

Vědci upozorňují, že víceleté souběžné epizody sucha, podobné těm ze 70. let 19. století, se mohou opakovat i dnes. Vyšší teploty ale zvyšují pravděpodobnost extrémních veder, rychlejšího vysychání půdy a většího tlaku na vodní zdroje.

Riziko se netýká pouze zemědělství. Ohrožena může být také energetika, zásobování vodou i ekonomická stabilita některých států. V globalizovaném světě navíc problémy jedné oblasti rychle dopadají na zbytek planety prostřednictvím cen potravin, migrace nebo narušení dodavatelských řetězců.

V roce 1877 lidstvo vůbec netušilo, že se v Pacifiku odehrává něco mimořádného. Neexistovaly satelity, meteorologické modely ani globální systém měření oceánů. Katastrofa přicházela bez varování.

Zásadní obrat nastal až po dalším extrémně silném El Niñu v letech 1982 až 1983. Tehdy svět utrpěl obrovské ekonomické škody a vědci si uvědomili, že je nutné vytvořit systém pro nepřetržité sledování oceánu a atmosféry.

V následujících letech vznikla mezinárodní síť bójí rozmístěných napříč Pacifikem. Ty měřily teplotu oceánu, slanost vody, vlhkost vzduchu, tlak i sílu větru. V polovině 90. let už fungovalo přibližně 70 specializovaných bójí, které poskytovaly data v reálném čase.

Dnes situaci sledují tisíce přístrojů, satelitů a automatických senzorů. Vývoj El Niño lze monitorovat prakticky den po dni. Moderní superpočítače navíc dokážou z těchto dat vytvářet klimatické modely a předpovědi na týdny i měsíce dopředu.

Globální problém vyžaduje globální spolupráci

První úspěšné předpovědi El Niño vznikly už v druhé polovině 80. let. V 90. letech pak meteorologické instituce jako NOAA a Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí začaly provozovat sezónní prognostické systémy.

Právě díky nim se podařilo dopředu odhadnout příchod velmi silného El Niño v roce 1997, které bylo dokonce intenzivnější než událost z roku 1982. Přesto způsobilo škody v hodnotě desítek miliard dolarů.

Současné modely jsou mnohem přesnější než dříve, i když stále nejsou neomylné. Největší problémy mají zejména během jarních měsíců, kdy se klimatický systém v Pacifiku chová obtížně předvídatelným způsobem. Přesto představují zásadní rozdíl oproti minulosti. Vlády, humanitární organizace i zemědělci dnes mohou dostat měsíce dopředu varování před rizikem sucha, neúrody nebo povodní.

Vědci se shodují, že opakování katastrofy z let 1877–1878 v dnešním měřítku je málo pravděpodobné. Moderní svět disponuje lepšími technologiemi, rychlejší dopravou i rozsáhlými systémy mezinárodní pomoci.

To ale neznamená, že silné El Niño nebude nebezpečné. Nejzranitelnější regiony světa mohou čelit vážným problémům s vodou, potravinami i ekonomikou. A protože jsou dnešní státy propojené více než kdykoli dříve, mohou se důsledky rychle přelít i do vzdálených částí planety.

Klíčovou roli proto podle odborníků sehrají mezinárodní spolupráce, sdílení dat a včasná reakce. Lidstvo dnes sice dokáže El Niño sledovat a předvídat, ale stále nedokáže zabránit tomu, aby změny klimatu zasáhly miliony lidí po celém světě.

Od jejich korunovace často uplynuly jen dny nebo hodiny, než se jejich osud naplnil. Za naprostého rekordmana se přitom počítá vévoda z Angoulême a princ z dynastie Bourbonů Ludvík Antonín, který se po sesazení svého otce krále Karla X. stal 2. srpna 1830 na dvacet minut titulárním následníkem.

Celou tu dobu prý poslouchal stesky své ženy, aby vynucenou abdikaci nepodepisoval. Jenže francouzská poslanecká sněmovna měla tak jako tak jiný názor na to, kdo bude na trůně sedět. Ludvík Antonín neměl jinou možnost, než udělat to, co se po něm chtělo. 

Rok šesti císařů

Hodně rozkolísanou politikou se ve třetím století vyznačovala i římská říše. Marcus Antonius Gordianus Sempronianus zvaný Gordianus I. svůj život naplnil prací pro blaho Říma a za dlouhých osmdesát let se propracoval z řadového úředníka a kvestora až na prokonzula celé provincie Afrika. Po postu nejvyšším nijak zvlášť nebažil – ostatně za jeho života se v čele římské říše vystřídalo celkem jedenáct vládců (nebo také třináct, když počítáme narychlo odstraněné spoluvládce). 

Jenže potom přišel osudový rok 238. Císař a vojevůdce Maximinus Thrax neměl valnou podporu senátu a za ta tři léta své vlády vlastně ani do Říma nevstoupil – celou tu dobu válčil proti Germánům a Sarmatům. Když pak v severoafrickém Thysdru vypuklo povstání, zdejší vzbouřence nenapadlo nic lepšího, než za vzdoro-císaře jmenovat právě prokonzula Gordiana. Ten nakonec svolil pod podmínkou, že funkci bude spravovat s pomocí svého syna. Přece jen sám už byl stařec nad hrobem. 

Senát vše schválil. Jenže celou africkou vzpouru nakonec energicky ukončily vojenské jednotky iniciativního legáta Capelliana z vedlejší římské provincie Numidie. Gordianus II. byl přitom v bitvě zabit a Gordianus I. raději sám spáchal sebevraždu. Vládl pouhých dvacet dní! Krvavé žně ale teprve začaly. Senát si totiž zvolil další dva nové císaře. Ti sice Maximina Thraxe svrhli, ale přežili jej o pouhé dva měsíce. Jejich životy ukončila rebelující pretoriánská garda, která nakonec za nového vládce provolala Gordiana III. – vnuka Gordiana I.

Nemluvně s korunkou

Neradostný byl osud nejmladšího francouzského krále, Jana I. z rodu Kapetovců. Už jeho přídomek Pohrobek leccos naznačí. Na trůn „usedl“ pět měsíců po smrti svého otce Ludvíka X. a čekalo se vskutku jen na to, až se onoho 15. listopadu 1316 narodí. 

Jenže nemluvňata tehdy neměla zrovna dlouhou životnost. Jeho život záhy ukončila jedna z četných dětských nemocí. I když se bude spekulovat o tom, že za jeho skonem stál jeho strýc Filip řečený Dlouhý, budoucí král Filip V., atentátů nejspíš nebylo zapotřebí. Rekordně krátká vláda trvala pět dní.

Komu věřit?

I když by se mohlo stát, že za temného středověku se panovníci na trůnech střídali jak housky na krámě, ve skutečnosti dopláceli spíš na zákeřné nemoci než dýku vraha. Přece jen lid vnímal krále či císaře za vyvolené Bohem. Ambiciózní výjimky se samozřejmě našly. Ideálně v kombinaci s heslem „účel světí prostředky“.

Princ Minšinsó byl nejstarším synem barmského krále Sithua I., a tedy i jeho následníkem. Jen se podle toho choval víc, než bylo vládci po chuti. Poprvé Minšinsó rozčílil svého otce, když nazval jeho novou královskou manželku cizinkou a odmítl před ní kleknout. Podruhé se neudržel, když Sithu daroval drahé roucho jednomu z členů královského dvora. Minšinsó z něj šaty strhal a vykřikoval, že podobné dary mohou nosit jen princi. Horkokrevný princ se za to dostal do vězení a nakonec skončil roku 1152 v exilu.

Uběhlo celých patnáct let, dokud se Sithu I. neocitl na smrtelné posteli. Ideální okamžik pro to, vzít armádu a vyrazit k sídelnímu městu. Minšinsó už otce naživu nezastihl. Jeho mladší bratr Narathu mu slavnostně předal korunu. Po korunovaci následovala hostina – a v jídle skrytý jed, který už na nového krále čekal.

Minšinsó se rána nedožil – a to ani netušil, že Narathu má na svědomí nejen jeho život, ale i skon jejich otce – protože Sithu neumíral dost rychle, Narathu jej udusil přikrývkou. Minšinsó tedy vládl necelý den.

Jak ukončit válku

I v thajském Ajutthajském království platilo, že panovníci jsou skoro jako bohové. Když ale roku 1388 král Boromrachathirat zaútočil na sousední kraj, cestou do války onemocněl a zemřel. Jeho patnáctiletý syn Thong Lan se tak se značným zpožděním dozvěděl, že se stal sirotkem a současně novým králem. A také, že se armáda nepřátel blíží k hlavnímu městu.

Než stačil promyslet vhodný plán, zákeřně jej nechal zavraždit místní hodnostář Ramesuan. Prý proto, aby mohl ukončit zbytečnou válku. Thong Lan přitom vládl necelých sedm dní.

Jako horečné snění

Princ Milan Obrenović byl srbským knížetem a coby nejstarší syn v rodu měl garantováno dědictví koruny. Jenže když na konci června roku 1839 srbský král (a jeho otec) Miloš Obrenović abdikuje, prodělává princ těžký zápal plic. Blouzní v horečkách a trpí zimnicí, vůbec netuší, co se kolem něj děje. Nepostřehne ani to, že už je vlastně panovníkem.

Po šestadvaceti dnech od svého čestného jmenování umírá, aniž by podepsal jediný dokument nebo list.

Patnáctý car

Michail Alexandrovič Romanov se čistě teoreticky v pořadí patnáctým a posledním carem stal díky jedinému telegramu z 15. března 1917. Poslal mu jej, tak trochu jako černého Petra, jeho bratr, car Mikuláš II. Ten v psaní abdikoval z trůnu ve jménu svém i svého syna Alexeje, čímž se Michail podle některých interpretací stal ruským carem.

Ostatně tak jej i Mikuláš v telegramu tituloval. Takový zvrat osudu by ještě před pěti lety, kdy Michailovi zakázali přístup k carskému dvoru kvůli tomu, že se tajně oženil s neurozenou a dvakrát rozvedenou ženou, nikdo nečekal. Jenže nyní bylo celé mocné impérium v troskách.

Hned ráno, tedy zhruba o devět hodin později, předal Michail Alexandrovič všechnu moc nově vzniklé Prozatímní vládě. Krátce po této abdikaci byl uvězněn a v červnu následujícího roku popraven bolševiky u Permu.

Pokud jde o lidi, česnek je známým afrodisiakem a již od antiky se doporučuje pro zvýšení sexuálního vzrušení u obou pohlaví. Jak ale ukázal nedávný výzkum odborníků Yaleovy univerzity, u komárů je tomu přesně naopak. Vědci zjistili, že česnek pro komáry a další létající hmyz funguje jako přírodní antikoncepce. Objev by mohl otevřít cestu k novým šetrným metodám hubení škůdců.

K objevu vědce přivedl z části náhoda. John Carlson a jeho spolupracovníci zkoumli receptory a nervové okruhy, které řídí rozmnožovací chování octomilek. Carlsonova kolegyně Shimaa Ebrahimová dostala nápad, že když se octomilky rády oddávají sexu na ovoci, mohlo by nějaké ovoce či zelenina obsahovat látky, které jejich sexualitu podporují.

Česnek jako komáří antikoncepce

Badatelka vyrazila do supermarketu a nakoupila 43 různých druhů ovoce a zeleniny. Z každého připravila pyré a nabídla je octomilkám v podobě pestrého švédského stolu. Ebrahimová předpokládala, že alespoň jeden druh ovoce či zeleniny u octomilek zvýší aktivitu páření. K tomu ale nedošlo.

Vědce naopak překvapil česnek, který nejen že páření octomilek úplně zastavil, ale zablokoval u nich také kladení vajíček. Další experimenty navíc ukázaly, že podobné účinky nemá česnek jen na octomilky. Podobně účinkuje také na komáry další druhy dvoukřídlého hmyzu.

Následný výzkum ukázal, že octomilky neodrazuje štiplavý zápach česneku, ale jeho samotná chuť. Klíčem je receptor ukrytý v miniaturních chuťových orgánech hmyzu. Jak se zdá Carlsonův tým v tomto případě narazil na zcela přírodní látku, která u tohoto typu hmyzu úplně vypíná rozmnožovací proces.

Naivní modely předpokládají, že když protoplanetární mlhovina fragmentuje, přebírají planetesimály část jejího úhlového momentu a zachovávají smysl otáčení. Čekali bychom tedy, že rotační osa směřuje kolmo na oběžnou rovinu planety.

Realita je však pestřejší a náklony os otáčení se u jednotlivých oběžnic naší soustavy velmi liší: Například u Země se jedná o 23,5°, u Uranu o 98°, a u Venuše dokonce o 177°, což znamená rotaci retrográdní čili v opačném smyslu než oběh. Ve skutečnosti najdeme nízké sklony rotačních os pouze u Jupitera a Merkuru.

Na změnách jejich orientace se podílely nesčetné interakce v průběhu formování Sluneční soustavy. V rané fázi vývoje se náhodně srážely větší planetesimály a jejich impakty mohly polohy os otáčení významně ovlivnit. V současnosti se takto vysvětlují jejich extrémní pozice v případě Uranu či Venuše.

Dále se projevuje gravitační vliv dalších těles, který vede typicky ke kolísání nebo oscilacím náklonu vůči oběžné rovině. Na pozici osy má vliv i vnitřní dynamika či slapové působení přirozených satelitů: Například Měsíc ji u Země stabilizuje v náklonu 23,5° vůči ekliptice a jde o jeden z důležitých faktorů, které umožnily rozvoj bohaté biosféry.

V nehostinné krajině súdánské pouště Atbaj objevili archeologové pomocí satelitního průzkumu 280 záhadných kamenných monumentů, které po tisíce let unikaly pozornosti vědců. Rozsáhlé kruhové stavby rozeseté mezi Nilem a Rudým mořem představují pozůstatky dávno zaniklé pastevecké kultury, jejíž život byl úzce spojen s chovem skotu.

Nová studie publikovaná v odborném časopise African Archaeological Review ukazuje, že tyto monumenty nebyly nahodilými pohřebišti, ale součástí pozoruhodné kulturní tradice, která v oblasti přetrvávala po tisíce let.

Monumenty ukryté v písku

Výzkumníci označují objevené stavby jako „ohrazené pohřební monumenty Atbaje“ (Atbai Enclosure Burials). Jejich velikost je různá: nejmenší mají průměr kolem pěti metrů, zatímco ty největší dosahují až 82 metrů. Většina z nich tvoří uzavřené kamenné kruhy, některé ale obsahují vstup nebo složitější soustavu více propojených kruhů.

Uvnitř monumentů archeologové zaznamenali různě uspořádané pohřby. Někde se nachází centrální lidský hrob obklopený zvířecími ostatky, jinde jsou pohřby rozloženy po celé ploše stavby. Některé monumenty působí téměř jako malé kamenné komplexy budované podle předem promyšleného plánu.

Samotná výstavba těchto staveb přitom musela představovat mimořádně náročný podnik. Autoři studie odhadují, že vytvoření průměrného monumentu s obvodem asi 60 metrů vyžadovalo zhruba 161 pracovních dnů pro jediného člověka. Skupina deseti lidí by stejnou stavbu dokončila za více než dva týdny, padesát lidí přibližně za tři dny. Taková organizace práce naznačuje, že šlo o kolektivní projekty celé komunity.

Poušť, která kdysi nebyla pouští

Dnes je oblast Atbaje vyprahlou krajinou, kde je život velmi náročný. Před šesti tisíci lety však vypadala úplně jinak. Region se tehdy nacházel v přechodné fázi mezi takzvaným africkým vlhkým obdobím a postupným vysycháním Sahary. Klima bylo vlhčí, monzunové deště zasahovaly mnohem severněji než dnes a krajinou protékaly sezónní vodní toky.

Výzkum ukázal, že monumenty byly téměř vždy budovány v místech s dobrým přístupem k vodě. Nešlo přitom o náhodu: tehdejší obyvatelé pečlivě vybírali lokality vhodné pro pastvu a napájení stád. Rozložení staveb proto odráží způsob života kočovných pastevců, kteří se pohybovali mezi jednotlivými zdroji vody.

Radiokarbonové datování naznačuje, že tradice těchto monumentů trvala přibližně mezi lety 4500 a 2500 př. n. l. Podobné kamenné stavby známe i z jiných částí Afriky, například z Džibutska nebo Libye, ale specifická podoba monumentů Atbaje se zřejmě vyskytovala pouze v této části severovýchodní Afriky.

Dobytek jako symbol moci i identity

Nejnápadnějším rysem této dávné kultury byla mimořádná role skotu. V prozkoumaných monumentech archeologové nalezli nejen lidské ostatky, ale i velké množství hrobů dobytka. Největší objevený monument obsahoval asi 18 hrobů krav či býků. Objevily se sice i pozůstatky ovcí, skot ale zjevně představoval středobod zdejší společnosti.

Význam dobytka potvrzují také skalní kresby nalezené v regionu, na nichž dominují právě motivy krav a býků. Podle autorů studie šlo o součást širší kulturní tradice rozšířené ve východní Sahaře během středního a pozdního holocénu. Pastevecké společnosti severovýchodní Afriky se sice navzájem lišily, sdílely však silný symbolický i ekonomický vztah ke skotu.

Spojení lidských a zvířecích pohřbů naznačuje, že dobytek nebyl vnímán pouze jako zdroj potravy nebo majetek. Mohl mít i významnou duchovní či společenskou roli. Krávy a býci pravděpodobně představovali symbol prestiže, identity i spojení mezi živými a mrtvými.

Konec zelené Sahary

Postupné změny klimatu však tuto kulturu nakonec donutily oblast opustit. Sahara se stávala stále sušší, monzunové pásmo ustupovalo na jih a zdroje vody mizely. Pastevecké komunity byly nuceny oblast postupně opustit a přesunout se do příznivějších regionů.

Kultura monumentálních pohřebišť v Atbaji přesto přetrvala poměrně dlouho – až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Mohlo by to znamenat, že oblast fungovala jako klimatické útočiště, kde se vhodné podmínky udržely déle než v jiných částech Sahary. Dalším možným vysvětlením je, že dopady klimatických změn na zdejší obyvatele nebyly tak katastrofické, jak se dosud předpokládalo.

Mnohé otázky ale zůstávají stále nezodpovězené. Současná politická nestabilita v Súdánu výrazně omezuje terénní archeologický výzkum a většina monumentů zatím nebyla odkryta. Některé mohly být navíc zničeny erozí, povodněmi nebo moderní těžbou zlata, která je v regionu rozšířená.

I tak však kamenné kruhy v poušti představují mimořádné svědectví o době, kdy dnes vyprahlá Sahara bývala krajinou pastevců, stád a sezónních dešťů.

V českých dějinách můžeme hladomory sledovat od raného středověku, protože nejstarší záznamy o nich pocházejí už ze začátku 11. století. Vůbec nejhorší v těch dobách byla patrně léta 1282–1283 vylíčená drasticky v latinské kronice Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II. V nejisté éře bezvládí přerostla počáteční nouze v katastrofu obrovského rozsahu. Lidé umírali hladem po stovkách, množily se vraždy a loupeže pro pár nejskrovnějších zbytků potravin, docházelo ke kanibalismu.

Prameny hladu

Hladomory přicházely nepravidelně, čas od času, a někdy trvaly dva i více roků. Objevovaly se častěji v době válek, kdy plenění vojsk zbavovalo místní obyvatelstvo potravy i zásob osení na příští rok. K tomu docházelo v masovém měřítku zvláště za třicetileté války, která vylidnila celé oblasti střední Evropy, a po ní se dostavilo ještě několik hladových let menšího rozsahu. Připomínají se například roky 1704, 1714, 1730 a pak během sedmileté války s Pruskem 1757 a 1763.

Hlavní příčina hladových let však ležela jinde. Vyvolávaly je neúrody způsobené vlhkým a deštivým počasím, v menším počtu případů i suchem. Ty největší s nejhoršími následky pocházely z nadměrné srážkové činnosti, kdy podmáčená půda přestala rodit. Naši předkové se naučili sledovat bedlivě všechny zdroje vlhkosti půdy, mokřiny, zbahnělá místa a snažili se své zemědělské pozemky odvodňovat pomocí příkopů, struh a úprav vodních toků. V deštivých letech ale ani tyto zásahy do půdy nepomáhaly.

Už po sedmileté válce přišla v letech 1766–1769 klimaticky nepříznivá doba se silnými mrazy a častými průtržemi mračen nad celou střední Evropou. Velké hladovění však nastalo až roku 1770, kdy silné deště přivodily katastrofu, jež těžce zasáhla české země a zvláště Čechy.

Náhlá pohroma

Jarní setba roku 1770 ve většině krajů proběhla úspěšně a všichni čekali dobrou úrodu. Začátkem června ale nastaly vytrvalé deště. Neustupovaly pět týdnů. Prudké lijáky rozmáčely půdu a vyplavily zaseté zrní. Na mnoha místech zůstaly vesnice i města pod vodou, což znemožňovalo polní práce. Úroda nevzešla a ceny obilovin vzrostly do závratné výše.

Stejná situace s mnoha srážkami se opakovala i následujícího roku, na polích ležel sníh ještě o Velikonocích a mrzlo v květnu. Naděje na novou sklizeň znovu vyšly naprázdno. Nejen obilí, ale veškeré potraviny pak ještě více podražily. Stodoly prostých poddaných i panské sýpky byly vymeteny, mlýny přestaly pracovat a nastal hlad. Začalo se nedostávat i píce pro dobytek, který pak hynul. Zvlášť těžce byly postiženy horské oblasti.

Pomoc v podobě obilních zásob narychlo přivezených z Uher lidé rychle zkonzumovali a začali se živit pochybnými náhražkami potravin, jen aby zaplnili žaludek. Nejdříve se spotřebovaly všechny slupky a košťály, chléb se pekl z nejrůznějších směsek včetně otrub a řezanky, pak došlo na žaludy a polévky vařené z trávy a všemožných bylin. Nakonec se lidé vrhali i na mršiny uhynulých zvířat. Hlad vyústil v hladomor.

Jako průvodní jev té bídy se dostavily otravy a nemoci. Do Vídně dorazila mimo jiné burcující zpráva z krajského hejtmanství v Jihlavě, podle které celé rodiny po požití škodlivých náhražek upadaly do stavu blouznění a omdlévaly.

Celou tuto katastrofální situaci je však nutné vnímat v širších souvislostech. Hlavní problém spočíval v tom, že český venkov byl zaostalý, obyvatelstvo bylo spoutáno nevolnictvím a sužováno poddanskými povinnostmi včetně roboty a dávek odváděných státu, církvi a vrchnosti. Přitom se zemědělství tehdy potýkalo se zastaralostí a malou výkonností. Všechny zemědělské oblasti Čech, Moravy a rakouského Slezska byly zralé pro reformu stávajícího systému a volaly po inovaci celého agrárního hospodářství. Rolníci, nejpočetnější složka obyvatel země, žili většinou v bídě a otřesných hygienických poměrech, v nuzných chalupách a často pohromadě s domácími zvířaty.

Francouzský osvícenský filozof Charles Louis de Montesquieu, který v roce 1728 na svých cestách projel Rakousko a Uhry, zaznamenal, že postavení českých poddaných rolníků je srovnatelné s poměry v Uhrách a je příkladem přetrvávání starověkého otrokářství v Evropě.

Reakce státních úřadů

S prvními pokusy zvládnout nastalou bídu přišly zemské úřady v Čechách. Nejvyšší purkrabí Filip hrabě Kolowrat Krakowský, jako hlavní představitel zemské vlády, si však s nastalou situací nevěděl rady – stačil jen ustavit komisi, která měla zmapovat krizi v zemi, a zastavil vývoz obilí z Čech do německých oblastí. Vídeň pak poslala do Prahy zplnomocněného radu Franze Karla Kressla von Gualtenberga, jenž vydal přísný zákaz vývozu obilí ze země a nařídil vizitaci obilních skladů za účelem zjištění stavu zásob. Na jeho základě pak došlo ke stanovení úředně zavedených cen obilovin, které ale při všeobecné bídě a nedostatku nebylo možné udržet. Na základě Kresslových informací byla vídeňská vláda vyburcována k aktivitě a začala organizovat dovoz obilí do českých zemí z Uher a z přístavu v Terstu.

Problémem zásobování potravinami do postižených oblastí se začal vážně zabývat císař Josef II. jako spoluvladař své matky Marie Terezie. Dne 7. ledna 1772 vydal patent, kterým pod vysokými tresty zakazoval veškerý vývoz obilí. To se přesto pašovalo hlavně do Bavor, kde také začal hlad. Hranici dal proto Josef II. hlídat pomocí vojenského kordonu.

V úřadu nejvyššího purkrabího vystřídal zestárlého hraběte Kolowrata roku 1771 schopný Karl Egon kníže von Fürstenberg, jenž se kromě potírání hladomoru musel potýkat i s epidemií nemocí, které propukly důsledkem hladu a hubily bez rozdílu chudé i bohaté. Je zajímavé, že mezi prostými lidmi se o každé epidemii téměř vždy mluvilo jako o „moru“, i když nešlo o tento případ.

Iniciativa Josefa II.

Pod dojmem burcujících zpráv přicházejících ze zemí Koruny české apeloval Josef II. neustále na svou matku, aby zasáhla ve prospěch trpícího obyvatelstva, zmírnila útisk poddaných na venkově a zorganizovala rozsáhlou pomoc hladovějícím. Takové úvahy však šly nad rámec uvažování Marie Terezie, a tak u ní osvícený syn nenacházel dost pochopení pro změny poddanského a nevolnického systému, který pokládala za Bohem daný a v podstatě jediný možný.

Držitelkou dědičných zemí monarchie byla Marie Terezie, takže zvolený císař římské říše Josef II. jí jako spoluvladař mohl jen asistovat, ačkoliv byl sám mnohem lépe informován o celkové situaci, mimo jiné na základě inspekčních cest, které podnikal po zemi. Vnitřní politiku monarchie držela v rukou jeho matka a radikálněji smýšlejícímu potomkovi všemožně bránila do ní vstupovat. Volnost mu dopřávala jedině ve vojenských otázkách, v nichž se příliš nevyznala. Dnes už je známo, jak často mezi nimi docházelo k těžkým sporům a hádkám o základní otázky politiky.

Během druhého roku hladové kalamity začal narůstat počet mrtvých hlavně v Čechách. Lidé padali jako mouchy ve svých domech i pod širým nebem a nebylo je ani možné řádně pochovávat. Končili většinou v hromadných hrobech.

Kromě podvýživy a hladu způsobovaly jejich smrt druhotně blíže neidentifikované epidemie. Odhaduje se, že od 1. ledna do 10. srpna 1772 zemřelo jen v Čechách 167 tisíc osob. Hrůzný obraz té doby podávají početné zápisy místních kronikářů (viz Svědectví o nemocích). Koncem léta se rozhodl Josef II. vypravit osobně do postižených oblastí, aby na místě zjistil skutečný stav věcí. Odhodlal se k tomu přes počáteční nesouhlas své matky, jež se hrozila nebezpečí epidemií, kterému by byl vystaven.

Císařova okružní cesta

Dne 1. října 1772 opustil císař Vídeň a zamířil na Moravu. Zastavil se v Brně a v Olomouci a pak směřoval do slezské Opavy. Všude vyžadoval podrobné zprávy nejen o rozsahu katastrofy, ale i o tom, co místní úřady proti hladomoru vykonaly. Z Opavy pokračoval do Čech. Projížděl přes Hradec Králové, Pardubice, Litoměřice, Chomutov a Žatec do Plzně. Odtud do Klatov, Písku a Tábora. Zjišťoval, oč horší byla pohroma v českých krajích než na Moravě a ve Slezsku. Všude slyšel nářky na nouzi a hlad, ale také na útisk poddaných ze strany vrchností. Cestou rozdával velké částky peněz pro nejvíce postižené a napravoval neřády ve státní správě. Dne 24. října dorazil do Prahy, kde zůstal až do 10. listopadu.

Mezitím zajistil velký nákup obilí z Uher a z Banátu za čtyři miliony zlatých a přikázal všem formanům a povozníkům, aby pro ně pod trestem pokut jezdili do Uher. Z Prahy poslal své matce do Vídně první zprávy o výsledku své okružní cesty.

Při všech snahách centralizované státní moci měla výživa tak velkého množství obyvatel své meze a císařovy příkazy přinášely jen omezené výsledky. Z Prahy se Josef vracel přes Tábor, České Budějovice a Linec do Vídně, kam dorazil v polovině listopadu. V těch dnech psal svému bratru Leopoldovi do Florencie a stěžoval si na neschopnost a neochotu státních úředníků, kteří nezvládají své povinnosti při potlačování hladové pohromy. „Ubohé Čechy trpí,“ uvedl Josef, „a oni vedou papírovou válku, místo aby pomáhali“. Sám se stal svědkem toho, jak se jeho politika osvícenské filozofie a pořádku dostává do slepé uličky.

Konec hladu a sčítání ztrát

V roce 1773 se klima ve střední Evropě stabilizovalo. Po předchozí neúrodě byla sklizeň obilí i ostatních zemědělských produktů toho roku úspěšná. Skončila éra hladu a život se postupně vracel do starých kolejí. Nastal čas bilancování a také úvah o tom, kde hledat nápravu.

Obětí na lidských životech bylo mnoho, ale odhady o jejich počtu se různily. V zásadě se předpokládalo úmrtí 200 000 až 260 000 osob, v extrémních hodnoceních ještě mnohem víc. Sám císař Josef II. uváděl sumu pouze 30 000 mrtvých. V roce 1754 podle prvního soupisu obyvatelstva českých zemí žilo v Čechách okolo dvou milionů lidí, na Moravě a v rakouské části Slezska přibližně jeden milion. Celkem tedy asi přes tři miliony obyvatel. Pokles populace byl proto silný a trvalo patnáct let, než byl tento schodek vyrovnán.

Vídeňská vláda se snažila aspoň částečně vyjít vstříc postiženým krajům. V říjnu 1771 došlo ke jmenování takzvané urbariální komise za účelem urovnání sporů poddaných s vrchnostenskými úřady. Pro nákup osiva zavedl stát nižší, takzvané královské ceny. Ke slovu přišla nová potravina, dosud málo oblíbené brambory, jejichž pěstování se do budoucna stalo užitečným opatřením proti hladu. Začalo se s oséváním ozimým ječmenem, který uzrával dříve než žito, jako pícnina pro dobytek se rozšířilo ve velké míře setí jetele.

Už dříve zakládali poddaní na některých panstvích obecní sýpky, do nichž ukládali část obilní sklizně jako rezervu v případě přírodních pohrom. Josef II. jejich budování v českých zemích roku 1782 podpořil a později pro ně stanovil i podrobná pravidla.

Selské bouře

K řešení poddanských poměrů však vláda přistupovala váhavě. Výnosem vídeňské dvorní kanceláře z dubna 1774, který panovnice stvrdila podpisem, byla sice stanovena maximální délka robot, ale nebyla všude dodržována. Na českém venkově se prohlubovala majetková diferenciace, a tak robotní úleva přinášela některým poddaným tu více, tu méně výhod. Na venkově rostla nespokojenost poddaných už od sedmileté války a vystupňovala se v čase hladu. Docházelo k lokálním vzpourám proti vrchnosti, k odmítání placení daně a vykonávání roboty. Sedláci marně doufali ve zrušení poddanských dávek a povinné práce pro majitele panství. Bylo potřeba silnějšího impulsu k zavedení reforem.

Ten přišel na jaře 1775, tedy tři roky po hladomoru, kdy propuklo velké selské povstání v hradeckém kraji a rychle se šířilo do dalších krajů Čech. Houfy vzbouřených sedláků táhly k Praze a cestou plenily panská sídla, vrchnostenské kanceláře a často i fary. Mezi lidmi převládla fáma, že Marie Terezie vydala „zlatý patent“, jímž rušila robotu a nevolnictví, který však vrchnostenské úřady zatajily. Vzpoura byla sice potlačena vojskem, ale dvůr teď jevil větší ochotu jednat o úpravách poddanských poměrů.

Panovnice se zhrozila z představy, že by mohla nastat občanská válka, a přikláněla se k ústupkům. Proto došlo 13. srpna 1775 k zavedení nového robotního patentu, jehož hlavní zásadou bylo, že se robota vyměřovala poddaným pouze podle daňových povinností, a to na základě výměry jejich půdního majetku. Robota byla rozdělena do jedenácti tříd, vrchnost už nesměla do robotních povinností svévolně zasahovat.

Marie Terezie tak učinila první krok k reformám poddanských poměrů, ve kterých po její smrti v roce 1780 pokračoval císař Josef II. Vzpomínka na hladomor let 1770–1772 už pomalu patřila minulosti. Co se jen obtížně mohlo zvládat v podmínkách regionálně patriarchálního hospodářství staré habsburské monarchie, se s přechodem k liberální tržní ekonomice dalo řešit mnohem snadněji. 

Vstup USA do druhé světové války přinutil armádní velení přehodnotit zpravodajskou strategii. Dvě meziválečné dekády se nesly ve znamení koncentrace na udržení vlivu v Tichomoří a Latinské Americe, zatímco vůči evropským záležitostem panoval ve Washingtonu odtažitý přístup. Sílící vliv nacismu a rozšiřování konfliktu v Evropě nicméně přimělo Spojené státy hledat prostředky pro hrozící konfrontaci s Hitlerem.

Jako zásadní problém špionážní práce se ukazovala především nedostatečná znalost jazyka. Nově zřízená Vojenská zpravodajská služba (Military Intelligence Service, MIS), zformovaná na podzim 1941 v čele s generálem Hayesem Adlai Kronerem, proto usilovala o nábor osob, které by nejen ovládaly němčinu, ale také znaly německé prostředí, kulturu a mentalitu.

Jako ideální adepti se v tomto směru jevili emigranti, jež nikdo nemohl podezírat ze sympatií k nacismu. Šlo zejména o předválečné občany Německa a Rakouska, ale též Československa, Polska a dalších zemí. Převažovali u nich muži a ženy židovského původu, často též levicového či sionistického smýšlení. Nejednalo se však pouze o německy mluvící jedince, MIS současně pracovala na náboru mezi japonskou menšinou v USA.

Tábor Ritchie

Ve výcvikovém kempu ve státě Maryland se sešla pestrá směsice adeptů pro službu ve Vojenské zpravodajské službě. S ohledem na potřebné jazykové znalosti měli silné zastoupení reportéři, spisovatelé či učitelé. Někteří, jako saský žurnalista Stefan Heym, po nástupu Hitlera emigrovali do Československa a odtud následně za Atlantik. Uplatnění u MIS našel také dramatik, novinář a syn držitele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna Klaus.

Švýcarský rodák Philip Glaessner, který na počátku války žil ve Velké Británii a živil se jako úspěšný hudebník a zdravotník, byl v roce 1940 kvůli svému zahraničnímu původu internován. Do USA se mu podařilo dostat až po několika pokusech o dva roky později. Další rekruti Vojenské zpravodajské služby pocházeli z řad amerických Židů, kteří se ve Spojených státech již narodili, nebo tam přišli jako děti.

Výcvikem v táboře Ritchie během války postupně prošlo přes 22 000 osob, z toho zhruba 2 000 tvořily ženy, následně zařazené k Ženskému armádnímu sboru (Women’s Army Corps, WAC) jako řidičky či spojařky. Dále se v něm školili také Američané japonského původu. Úkolem frekventantů pocházejících z Evropy se mělo stát překládání zachycených německých depeší, výslechy zajatců, ale též tvorba letáků a dalších propagandistických materiálů v němčině. Vybraných 900 mužů dále prošlo zvláštním zpravodajským a bojovým kursem v kempu Sharpe v Pensylvánii.

Ve vzpomínkách na poměry v Ritchie Klaus Mann později kritizoval rasovou segregaci mezi bělošskými vojáky a afroamerickým personálem. Koexistence osob z řady zemí a z různých sociálních prostředí také vedla k občasnému politickému napětí mezi mužstvem. Ačkoliv většina výcviku spočívala ve zpravodajské práci, frekventanti absolvovali také lekce boje zblízka. Ty vedl bývalý zápasník a veterán první světové války Frank Leavitt.

Hrozba předáním do SSSR

Menší část absolventů včetně Klause Manna prošla nasazením ve Středomoří. Většina se pak účastnila bojů ve Francii a Německu. Generál Oscar Koch, který se proslavil jako zpravodajský důstojník 3. armády, později prohlásil, že zpravodajské informace, jež Ritchie Boys získali výslechem zajatců a analýzou zadržených písemností, přispěly k tomu, že Spojenci dokázali odrazit útok třetí říše v Ardenách. K rozšířené taktice při vytěžování zadržených nepřátelských vojáků patřilo využívání strachu ze sovětského zajetí. Ten s blížícím se koncem války sílil. 

Tlumočníci proto internovaným příslušníkům Wehrmachtu a Waffen-SS s oblibou zdůrazňovali, že mohou pomoci i svým spolubojovníkům, aby skončili v rukou Američanů, a nikoliv Rudé armády. V případě potřeby překladatelé neváhali zajatcům dokonce hrozit předáním do SSSR. Když se fronta v posledních měsících války přesunula na území Říše, připravovali členové MIS letáky odrazující vojáky i civilisty od dalšího odporu.

Mimo frontovou linii

Vzhledem k povaze služby působili příslušníci Ritchie Boys většinou v týlu mimo frontovou linii. Ostatně v případě zajetí by jim jakožto občanům Německa či okupovaných oblastí hrozila smrt. Během nepřátelské ofenzivy v Ardenách se však několik mužů dostalo do rukou nepřítele a dva skončili před popravčí četou. Ostatním se naštěstí podařilo utajit svůj původ.

Klaus Mann prošel nasazením v severní Africe a Itálii, kde se kromě výslechů zadržených příslušníků Wehrmachtu a Waffen-SS zúčastnil také tvorby propagačních letáků a tiskovin. V závěru války a po jejím skončení pak mapoval poměry v osvobozených koncentračních táborech a shromažďoval podklady, později využité při stíhání válečných zločinců.

Právě příprava informací pro soudní procesy s nacistickými špičkami v Norimberku se stala dalším klíčovým úkolem Ritchie Boys. Mnozí překládali německé dokumenty a svědecké výpovědi pro potřeby tribunálu. Jiní se v prvních poválečných měsících podíleli na vydávání novin a časopisů v americké okupační zóně Německa, jako například Steffan Heym v Mnichově.

Skoro zapomenutí hrdinové

Zásluhy Ritchie Boys dlouho zůstávaly nepovšimnuty. Jednak mnohé detaily podléhaly utajení, a pak řada přeživších veteránů se po skončení války vrátila z Ameriky do svých domovských zemí nebo se vystěhovala do Izraele. Již v průběhu konfliktu řada emigrantů ve službách MIS zažádala o občanství USA. Někteří však čelili administrativním obstrukcím kvůli svým sympatiím ke komunismu, ať již skutečným, či domnělým. V éře studené války pak na ně veřejnost často nahlížela jako na podezřelé cizince.

Osudy veteránů po skončení války vypadaly dosti různorodě. Klaus Mann propadl depresím z poválečného vývoje i osobních problémů, což vedlo k jeho dobrovolnému odchodu ze světa v květnu 1949. Uznávaný fotograf polsko-židovského původu David Seymour zahynul v listopadu 1956 jako zpravodaj během Suezské krize. Při cestě přes frontu za reportáží o výměně válečných zajatců spolu se svým kolegou Jeanem Royem je zastřelila egyptská hlídka.

Pražský rodák Hanuš Burger se již v USA a později po návratu do Československa uplatnil jako respektovaný filmový režisér. V období normalizace opět emigroval, tentokrát do západního Německa, kde se nadále věnoval své profesi.

Novinář Stefan Heym zůstal ve Spojených státech, ale kvůli svému levicovému smýšlení musel odejít z armády. V roce 1952 na protest proti politice mccarthysmu (obvinění z podvratné činnosti nebo velezrady bez ohledu na důkazy) vrátil válečná vyznamenání a vystěhoval se nejprve do Prahy a poté do NDR. S tamním režimem se však záhy dostal do konfliktu kvůli cenzurním zásahům do své publicistické a románové tvorby. Po znovusjednocení Německa se pak v 90. letech angažoval jako umírněně levicový poslanec.

Příběh Ritchie Boys se dostal do širšího povědomí teprve zhruba v poslední dekádě. Roku 2011 se v památníku holokaustu ve Farmington Hills v Michiganu uskutečnilo první setkání dosud žijících veteránů. V následujících letech se pak jednotka dočkala několika ocenění. V roce 2022 senátor Paul Corderman oznámil záměr vybudovat v někdejším táboře v Marylandu muzeum. Ve stejné době vystoupil kongresman David Trone s návrhem, aby jednotka Ritchie Boys obdržela Zlatou medaili kongresu. 

Sluneční soustava a s ní i naše planeta se ve vesmíru nenacházejí stále na stejném místě. Ve skutečnosti se majestátně pohybují nezměrnými prostory Mléčné dráhy při oběhu kolem galaktického centra, kde dřímá naše supermasivní černá díra. Pro vědce je ale obtížné minulý pohyb Sluneční soustavy se Zemí ve vesmíru stopovat.

Pomocnou ruku jim nabízejí důkazy, které kdysi zamrzly do antarktického ledu. Antarktický led se ukazuje jako neocenitelný zdroj informací o historii naší planety za posledních 35 milionů let, kdy v Antarktidě rostou ledovce vrstvu za vrstvou. Vědcům stačí vyvrtat ledová jádra, která jako přírodní časová schránka obsahují vodu, ale také vzduch a prach z příslušné doby.

Izotop železa z explozí supernov

Jaderný astrofyzik Dominik Koll z německého výzkumného centra Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf a jeho kolegové tímto způsobem narazili ve vyvrtaných ledových jádrech starých 40 až 81 tisíc let na vzácný izotop železo-60. Tento izotop je výjimečný tím, že vzniká za velmi specifických extrémních podmínek, jaké se na Zemi přirozeně nevyskytují, například při explozích supernov. Železo-60 má poločas rozpadu jen asi 2,6 milionu let. Pokud se nějaké dnes nachází na Zemi, muselo přiletět odněkud z vesmíru.

Kollův tým zjistil, že koncentrace železa-60 v ledu starém desítky tisíc let je výrazně nižší než v posledních desetiletích. Podle nich to odpovídá kosmickému prostředí, kterým naše planeta prolétá. Z tohoto úhlu pohledu je antarktický led vlastně záznamem putování Země.

Sluneční soustava momentálně prolétá Místním mezihvězdným mračnem, o němž se vědci domnívají, že vzniklo explozemi supernov. Mělo by tedy obsahovat prach se železem-60.

Díky studiu železa-60 v antarktickém ledu je podle Kolla a jeho kolegů možné odhalovat detailnější strukturu Místního mezihvězdného mračna. Ukazuje se, že v mračnu jsou oblasti, kde se nachází více nebo naopak méně kosmického prachu se železem-60. Záznam z ledových vrtů naznačuje, že Sluneční soustava prochází tímto mračnem nejméně 80 000 let. Nejprve se asi pohybovala řidší oblastí a pak vstoupila do hustší části, kde se podle všeho nachází dodnes.

V australských městech zažívají kurzy jízdy na kole pro dospělé nečekaný boom. Do sedel usedají lidé, kteří na bicyklu neseděli desítky let, ale i ti, kteří se jezdit nikdy nenaučili. Zájem roste zejména mezi ženami středního a vyššího věku, které v cyklistice hledají nejen levnější a ekologičtější dopravu, ale také nový pocit svobody, pohybu a sebevědomí.

Na nenápadné cyklostezce v parku na severu Melbourne se skupina žen učí zvládnout jednu z nejzákladnějších dovedností – udržet rovnováhu. Místo závodění nebo sportovních výkonů zde účastnice projíždějí pod pěnovou tyčí připomínající dětskou hru limbo. Právě podobná cvičení jim mají pomoci zvládnout koordinaci, zatáčení i reakce na překážky. Některé z žen přitom na kole neseděly celé dekády, jiné se jezdit nikdy nenaučily.

Od dětského kola k dospělé nejistotě

Instruktorka Mara Ferrarová vede kurzy pro školy, radnice i komunitní organizace a sama sebe s nadsázkou označuje za „babičku v lycře“. Podle ní je jedním z hlavních cílů podobných programů vrátit ženy zpět do veřejného prostoru a zvýšit jejich zastoupení mezi cyklisty. Domnívá se totiž, že čím více žen a starších lidí na kolech jezdí, tím bezpečnější a ohleduplnější jsou i samotné silnice. „Nikdo nechce přejet svou babičku, matku nebo sestru,“ říká Ferrarová pro The Guardian.

Ferrarová upozorňuje, že ještě před několika lety byla atmosféra vůči cyklistům v australských městech mnohem nepřátelštější. Situace se však mění díky budování nové infrastruktury, cyklostezek a širší podpoře takzvané aktivní dopravy. Radnice dnes investují do programů, které mají obyvatele motivovat k chůzi nebo jízdě na kole místo používání automobilů.

Podle instruktorky navíc zájem o cyklistiku posiluje i rostoucí cena pohonných hmot a obecně vyšší životní náklady. Kolo se znovu stává praktickým dopravním prostředkem, nikoliv jen sportovním vybavením.

Kolo jako forma péče o sebe

Mnohé účastnice kurzů ale nevnímají cyklistiku pouze jako dopravní prostředek. Pro některé představuje osobní výzvu nebo způsob, jak si osvojit dovednosti, na které dříve nezbyl čas. Devětatřicetiletá Oge například nikdy předtím na kole nejela. Po kurzech plavání se rozhodla naučit i jezdit na bicyklu jako součást péče o vlastní zdraví a psychickou pohodu.

Jinou motivaci měla čtyřicetiletá Rabia. Ke kurzu ji přivedla dcera se zdravotním postižením, která už dříve navštěvovala dětské lekce. Matka chtěla získat schopnosti, díky nimž by jí mohla při tréninku pomáhat. Zároveň ji lákaly zdravotní přínosy pravidelného pohybu. Sama přitom překvapila sebe i instruktory tím, jak rychle zvládla základní techniku.

Příběhy účastnic ukazují, že mnoho dospělých nevstupuje do kurzů kvůli sportovnímu výkonu, ale spíše kvůli obnovení důvěry ve vlastní schopnosti. To platí i pro ženy, které kdysi jezdit uměly, ale po letech zjistily, že jejich jistota v sedle zmizela.

Návrat ztracené jistoty

Sestry Vicki a Maria, kterým je téměř šedesát let, si uvědomily vlastní nejistotu během dovolené, kde bylo kolo hlavním dopravním prostředkem. Přestože jezdit technicky nezapomněly, chyběla jim jistota a schopnost reagovat automaticky, jako tomu bývalo v dětství.

Podobnou zkušenost popisují i ženy z kurzů pro seniorky pořádaných melbournskou radnicí Stonnington. Sedmašedesátiletá Jane zjistila, že známé úsloví „jezdit na kole se nezapomíná“ nelze brát úplně doslovně. Když po pandemii covidu znovu usedla na bicykl, nezvládla správně zařadit převod před kopcem a její jízda skončila pádem.

Právě zde se ukázala důležitost specializovaných kurzů. Instruktoři seniorkám znovu vysvětlovali techniky brzdění, správného zatáčení nebo práce s těžištěm. Dovednosti, které děti často získají intuitivně, totiž dospělí po letech ztrácejí nebo si je začnou příliš analyzovat. S věkem navíc přibývá obav z pádů a zranění.

Pětasedmdesátiletá Karen přiznává, že první návrat na elektrokolo byl psychicky náročný. Člověk podle ní ve vyšším věku mnohem více přemýšlí o tom, co všechno by se mohlo pokazit. Jakmile se však znovu rozjede, dostaví se známý pocit radosti a svobody.

Staré bicykly pro nový začátek

Instruktoři si všímají, že největší proměna často nenastává v samotné technice jízdy, ale v psychice účastníků. Naučit se udržet rovnováhu, bezpečně zastavit nebo projet zatáčku totiž pro mnoho lidí znamená překonat vlastní strach a nejistotu. Úspěch pak posiluje sebevědomí i v dalších oblastech života.

Kurzy zároveň ukazují, jak významnou roli může hrát komunita. Účastníci se vzájemně podporují, sdílejí obavy i malé úspěchy a zjišťují, že začínat znovu není ostuda ani ve vyšším věku.

Organizátoři kurzů se snaží odstranit i praktické překážky. Jednou z největších bývá samotné pořízení kola. Nové bicykly jsou drahé a začátečníci často nevědí, jaký typ si vybrat. Proto účastnice kurzu ve Whittlesea dostávají po skončení lekcí repasovaná kola z druhé ruky. Opravy zajišťuje místní komunitní dílna. Starší bicykly sice nejsou nejmodernější, ale pro začátečníky představují dostupnou možnost, jak pokračovat v jízdě i po skončení výuky.

Právě dostupnost a jednoduchost mohou podle organizátorů rozhodnout o tom, zda si lidé nově získaný návyk udrží. Jakmile získají první zkušenosti a jistotu, mohou později přejít na lehčí nebo kvalitnější modely.

Rozmach kurzů pro dospělé odráží širší proměnu městského života. Cyklistika se v Austrálii stále více stává symbolem zdravějšího, levnějšího a ekologičtějšího způsobu pohybu po městě. Zároveň ale představuje i něco osobnějšího – možnost začít znovu bez ohledu na věk.

Pro mnoho účastnic není největším úspěchem samotná technika jízdy, ale okamžik, kdy se po letech znovu rozjedou a pocítí stejnou lehkost a svobodu jako kdysi v dětství.