Vědci analyzující data z americké sondy MAVEN koncem roku 2023 narazili na zcela nečekaný jev v atmosféře Marsu. Poprvé v historii totiž zaznamenali efekt, který byl dosud známý pouze z magnetosfér planet, nikoliv přímo z jejich atmosfér. Objev naznačuje, že interakce mezi Sluncem a rudou planetou mohou být mnohem složitější, než se dosud předpokládalo.

Výzkumníci využili přístroje na palubě sondy MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Evolution), která kolem Marsu krouží od roku 2014. Při studiu měření si všimli zvláštních „vln“ a nepravidelností v magnetickém poli. Zpočátku nebylo jasné, co je způsobuje. Podrobnější analýza ale ukázala, že jde o takzvaný Zwanův–Wolfův efekt, známý ze zemské magnetosféry.

Kosmická „zubní pasta“

Zwanův–Wolfův efekt byl objeven už v roce 1976. Dochází při něm k tomu, že nabité částice jsou stlačovány podél magnetických struktur připomínajících trubice magnetického pole. Vědci tento proces přirovnávají k vytlačování zubní pasty z tuby. Na Zemi efekt pomáhá odklánět sluneční vítr kolem planety a chránit tak její okolí před energetickými částicemi přicházejícími ze Slunce.

Mars se však od Země zásadně liší. Nemá globální magnetické pole, které by planetu chránilo. Místo toho disponuje pouze slabou indukovanou magnetosférou vznikající interakcí slunečního větru s horními vrstvami atmosféry. Právě proto vědce překvapilo, že se zde Zwanův–Wolfův efekt vůbec objevil.

Pozorovaný jev se odehrával v ionosféře, tedy elektricky nabité vrstvě atmosféry nacházející se ve výškách pod 200 kilometrů. Data ukázala, že nabité částice byly v atmosféře Marsu stlačovány a přerozdělovány podobným způsobem jako v magnetosféře Země.

Klíčovou roli pravděpodobně sehrála silná sluneční bouře, která Mars zasáhla během měření. Indukované magnetické pole Marsu totiž může při intenzivním kosmickém počasí výrazně měnit svůj tvar i velikost. Právě tehdy se efekt podařilo zachytit. Podle autorů studie může tento proces v atmosféře Marsu probíhat neustále, jen bývá příliš slabý na to, aby jej přístroje sondy MAVEN dokázaly zaznamenat.

Nová fyzika rudé planety

Objev je významný nejen pro studium Marsu, ale i dalších těles bez silného magnetického pole. Vědci se nyní domnívají, že podobné procesy mohou probíhat například na Venuši nebo na Titanu, největším měsíci Saturnu.

Výzkum zároveň ukazuje, jak dramaticky může kosmické počasí ovlivňovat prostředí kolem Marsu. Silné erupce na Slunci a proudy nabitých částic mohou měnit dynamiku atmosféry, což je důležité nejen pro budoucí pilotované mise, ale i pro současné sondy a další techniku operující na oběžné dráze nebo přímo na povrchu planety.

Podle šéfky mise MAVEN Shannon Curryové je pochopení vztahu mezi Sluncem a Marsem zásadní pro výzkum vývoje planety. Právě sluneční vítr totiž pravděpodobně během miliard let připravil Mars o většinu jeho atmosféry, a tím i o podmínky vhodné pro dlouhodobou existenci kapalné vody.

Franklinova expedice patří k nejznámějším a zároveň nejtragičtějším polárním výpravám 19. století. Když v roce 1845 vypluly britské lodě HMS Erebus a HMS Terror pod velením zkušeného mořeplavce Johna Franklina do kanadské Arktidy, jejich cílem bylo najít takzvaný Severozápadní průjezd – cestu vedoucí Severním ledovým oceánem podél pobřeží Kanady.

Hledání arktické zkratky

Tou dobou už bylo známo prakticky celé pobřeží Severní Ameriky, stejně jako oblast od Baffinova zálivu na západ až po Melvillův ostrov. Mezi oběma lokalitami zbývalo proplout trasu dlouhou asi 1 700 km a dostat se na sever, do míst předpokládaného polárního moře (dnes už víme, že neexistuje).

Odhalení zmíněné cesty by potenciálnímu objeviteli nezajistilo jen nehynoucí slávu, ale také ohromné bohatství. Jelikož Panamský průplav tou dobou ještě neexistoval, zkratka z Evropy do Asie by představovala víc než výhodnou obchodní trasu.

Expedice byla na svou dobu mimořádně moderně vybavená. Obě lodě měly železnými pláty zesílený trup, parní motory i dodatečné zásoby potravin. Přesto se výprava změnila v katastrofu. Lodě uvízly v ledu poblíž Ostrova krále Viléma a posádky zůstaly uvězněné v extrémních podmínkách arktické zimy.

Samotný John Franklin zemřel už v roce 1847. O rok později se zbývajících 105 mužů rozhodlo opustit lodě a vydat se pěšky přes zamrzlé moře směrem k pevnině. Nikdo z nich nepřežil.

Pochod smrti v arktickém mrazu

Podle archeologa Douglase Stentona z kanadské Univerzity ve Waterloo musely být podmínky putujících námořníků naprosto otřesné. Teploty klesaly hluboko pod bod mrazu, pravděpodobně až k minus 30 stupňům Celsia, a muži byli po několika letech strávených v Arktidě fyzicky vyčerpaní a podvyživení.

Dlouhá desetiletí zůstával osud výpravy obestřen tajemstvím. Archeologové sice postupně nacházeli lidské ostatky i předměty patřící členům posádky, určit konkrétní totožnost mrtvých však bylo téměř nemožné. To nyní mění moderní genetické metody.

DNA odhaluje jména mrtvých

Výzkumníkům se podařilo pomocí analýzy DNA identifikovat kosterní pozůstatky čtyř členů expedice. Výsledky zveřejněné v časopise Journal of Archaeological Science: Reports tak pomohly přiřadit konkrétní jména dalším obětem tragické výpravy.

Mezi identifikovanými je William Orren, řadový námořník z lodi Erebus, sedmnáctiletý David Young, který se k expedici připojil jako začínající námořník, a John Bridgens, sluha nižších důstojníků. Všichni tři sloužili na Erebu a do výpravy nastoupili v Londýně. 

Čtvrtý identifikovaný muž, Harry Peglar z lodi Terror, byl nalezen jižněji od ostatních ostatků. Jeho totožnost má podrobně popsat samostatná studie připravovaná pro časopis Polar Record.

Pátrání po potomcích

Vědci určili totožnost mrtvých porovnáním DNA získané z kosterních pozůstatků s genetickými vzorky žijících příbuzných. Právě díky genealogickému pátrání a moderním metodám sekvenování DNA se podařilo propojit dávno mrtvé námořníky s jejich dnešními příbuznými.

Dosud bylo nalezeno nejméně 23 členů Franklinovy expedice. Jen u šesti z nich se však podařilo potvrdit identitu s vysokou jistotou. Nejnovější objevy proto představují významný posun ve snaze rekonstruovat poslední dny ztracené expedice.

Podle autorů studie přinášejí nové identifikace cenné informace o tom, co se dělo krátce poté, co posádky opustily uvězněné lodě Erebus a Terror. Rozmístění nalezených ostatků naznačuje směr pochodu i postupné rozpadání skupiny vyčerpaných mužů během zoufalého úniku z arktického ledu.

Přesto zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Franklinova expedice je dodnes symbolem lidské odvahy, ale také připomínkou toho, jak nemilosrdné mohou být podmínky v polárních oblastech. Moderní archeologie a genetika nyní po téměř 180 letech postupně skládají dohromady poslední kapitoly jednoho z největších tajemství dějin objevování Arktidy.

Když zapadne slunce a nastane tma, pro miliony mravenců začíná nejaktivnější část dne. Mnohé noční druhy opouštějí svá hnízda a vyrážejí za potravou, přičemž některé z nich dokážou během jediné noci urazit překvapivě dlouhé vzdálenosti.

Většina mravenců se při orientaci spoléhá především na pachové stopy, které zanechávají na trase mezi hnízdem a zdrojem potravy. Existují však i druhy, které používají mnohem složitější strategie.

Patří mezi ně i australští mravenci Myrmecia midas. Entomologové dlouho předpokládali, že tito mravenci potřebují k orientaci v krajině alespoň zbytky denního světla. Nový výzkum publikovaný v časopisu Current Biology ale ukázal, že jsou schopni pomocí vrozeného „měsíčního kompasu“ udržovat směr i hluboko po setmění.

Lunární navigace

Denní živočichové často využívají slunce jako stabilní orientační bod. U nočních mravenců Myrmecia midas je však situace mnohem složitější. Měsíc se po obloze pohybuje jinak než slunce a jeho poloha se navíc během měsíčního cyklu výrazně mění. Přesto si s tím mravenci dokážou poradit.

Podle studie Codyho Frease a Kena Chenga využívají takzvanou časovou kompenzaci, kdy si průběžně „hlídají“, kolik času uplynulo od chvíle, kdy opustili hnízdo, a na základě toho odhadují, kde by se měl Měsíc právě nacházet. Připomíná to způsob, jakým se kdysi orientovali lidští mořeplavci pomocí hvězdné oblohy.

Experiment v temných krabičkách

Aby badatelé zjistili, zda mravenci skutečně používají Měsíc jako hlavní orientační bod, připravili poměrně neobvyklý experiment. Hmyz odchytili během cesty za potravou a část jedinců umístili do temných schránek, v nichž neměli žádné informace o plynutí času ani o okolním prostředí. Jiní mravenci skončili v průhledných krabičkách a sloužili jako kontrolní skupina. Po několika hodinách vědci mravence vypustili na novém místě a sledovali, jak si poradí s návratem k obvyklé trase.

Ukázalo se, že jedinci držení dlouho ve tmě začali výrazně chybovat ve směru pohybu – zejména tehdy, když se mezitím poloha Měsíce na obloze výrazně změnila. Výsledek experimentu podle vědců naznačuje, že právě poloha Měsíce představovala jejich hlavní navigační vodítko.

Podle entomologa Rodolfa da Silvy Probsta z Kalifornské univerzity v Davisu, který se studie neúčastnil, jde o mimořádně překvapivý objev. Mravenci totiž nejen sledují Měsíc, ale zároveň musí průběžně zohledňovat jeho pohyb po obloze. Takový systém navigace působí na tak drobný mozek téměř neuvěřitelně. Jde navíc o první známý případ mravenců, kteří používají takto složitý systém navigace navázaný na pohyb Měsíce a vnímání času.

Kombinace orientačních bodů

Měsíc přitom není jediným nástrojem, který mravenci využívají. Výzkumníci zjistili, že svou „lunární navigaci“ kombinují také s dalšími vodítky z okolního prostředí. Za úsvitu a soumraku mohou využívat i polohu slunce nebo charakteristické body v krajině.

To je důležité zejména proto, že viditelnost Měsíce se během lunárního měsíce neustále mění. Někdy je vysoko na obloze, jindy téměř neviditelný. Mravenci si proto vytvořili mimořádně flexibilní systém, který jim umožňuje spolehlivě se orientovat i v proměnlivých podmínkách.

Na světě existuje více než 12 tisíc známých druhů mravenců a každý z nich se přizpůsobil svému prostředí trochu jinak. Objev měsíční navigace u australských mravenců Myrmecia midas proto ukazuje, že hmyzí smysly a orientační schopnosti mohou být mnohem rozmanitější, než si vědci dosud mysleli. 

Typický renesanční oděv se zrodil již na přelomu 14. a 15. století v italské Florencii. Do českých zemí však tyto trendy pronikaly jen pozvolna a pevně se zde ukotvily až na prahu 16. století. K tomuto zpoždění došlo mimo jiné i kvůli husitským válkám, které zpomalily rozvoj pozdně gotického odívání, jehož vrchol se tak posunul do doby, kdy se už ve zbytku Evropy naplno usadila renesance.

Na české šaty měla největší vliv německá reformační a později španělská móda. Mnohé prvky však Češi přebírali z Francie, a některé dokonce i z východu. Italský styl se projevoval spíše v detailech.

Množství dámských vrstev

Oděv pro dámy se skládal z těsného živůtku s hlubokým výstřihem a sukně, která se oddělila od vrchní části, aby mohla být bohatě řasená nebo skládaná. Rukávy se nosily výrazně nabírané a zdobené prostřihy a rozparky. Sukně i živůtky často zdobily pruhy kontrastních látek.

Důležitou součástí se stal i spodní šat – tedy košile, která nabývala stále většího významu. Již nezůstávala schovaná pod oděvem, ale díky módním prostřihům dávala na odiv svoji bohatost a její bílá barva kontrastovala s barevnými svrchními látkami. Košile často sahala až ke krku a byla zakončena nařaseným límečkem, který byl předzvěstí pozdějšího známého okruží, které můžeme vidět na obrazech z doby Rudolfa II. (vládl 1576–1611).

Přes svrchní šaty nosily dámy ještě šubu (svrchní kabát) nebo alespoň krátký pláštík zvaný mantlík. Pod jejich sukněmi bychom pak našli ještě spodní prádlo a podvazky. I z krátkého výčtu je tedy zjevné, že renesanční oděv byl doslova mnohovrstevnatý.

A to jsme ještě nezmínili rozmanité doplňky, jako různá zavinutí na hlavu, čepce či síťky, na které nasazovaly barety zdobené peřím nebo si kadeřily a umně splétaly vlasy po italském způsobu.

Kalhoty místo nohavic

Renesanční pánové navázali na gotickou tradici a nadále nosili úzké nohavice, jejichž vrchní část se ovšem už od dob gotiky postupem času zvedala do pasu, čímž se z nich stávaly skutečné kalhoty (nikoliv jen jednotlivé nohavice přivázané v pase). Nedílnou součástí zůstával už od dob gotiky poklopec – tedy krytí rozkroku. Ten si pánové v renesanci začali mohutně vycpávat a tvarovat, takže se tato provokativní móda stávala terčem mnohých mravokárců.

Na košili pánové nosili kabátec zvaný faltrok. Stejně jako u dam zdobily tento šat prostřihy. Módu rozparků převzala šlechta od landsknechtů, tehdejších nájemných vojáků, kteří tak vyjadřovali svou nezávislost a rebelii.

Móda pro méně urozené

Střední vrstva se chtěla co nejvíce přiblížit šlechtě, proto střihově i vrstvením napodobovala šaty šlechty. Její oblečení ale zůstávalo méně zdobené a bylo vyrobené z levnějších materiálů. Namísto brokátů a aksamitu (hedvábný samet) používali krejčí pro měšťany hlavně len a vlnu. Na vyobrazeních je vidět, že většina žen má přes šaty ještě zástěru. Ta slouží jako praktická i zdobná součást oděvu, proto ji překvapivě často začala nosit i šlechta. 

Perfluoroalkylové a polyfluoroalkylové látky neboli PFAS jsou ohromnou skupinou syntetických organických sloučenin, které obsahují fluor. Původně byly považovány za neškodné, ale postupně se ukázalo, že jsou mnohem problematičtější. Jsou velmi odolné, což jim získalo přezdívku „věčné chemikálie.“

Bohužel se díky tomu hromadí v prostředí a jak ukázal nedávný výzkum, publikovaný v odborném časopise Journal of Occupational and Environmental Hygiene, také v lidském těle. Laura Labayová a Lee Blum z toxikologických laboratoří NMS Labs v Horshamu v Pensylvánii zjišťovali, jak často se tyto látky vyskytují v lidské krvi.

Krev plná věčných chemikálií

Badatelé analyzovali celkem 10 556 vzorků lidského séra a plazmy, které reprezentovaly velký vzorek populace Spojených států. Pouhých 0,18 procent vzorků obsahovalo jednu detekovanou „věčnou chemikálii“. Ve zbývajících pozitivních vzorcích se nacházela směs různých PFAS.

Současně se ukázalo, že se celá řada odhalených látek vyskytuje v mnoha vzorcích a jsou tedy v lidském těle naprosto běžné. Jedna z těchto věčných chemikálií, vysoce stabilní kyselina perfluorhexansulfonová (PFHxS), která se nachází v textilu, nábytku nebo lepidlech, se dokonce objevila v 97,9 procentech testovaných vzorků.

Vlády a úřady berou nebezpečí věčných chemikálií už docela vážně. Zakazovat je ale není jej tak. Mimo jiné je nutné najít rozumnou náhradu. Součástí problému přitom je, že věčné chemikálie bývají velmi užitečné. Chrání rozmanité produkty před působením vody, horka, oleje a dalších nepříznivých faktorů.

Podle současných teorií vývoje galaxií se první galaxie po svém vzniku začaly otáčet díky momentu hybnosti proudícího plynu a působení gravitace. Pokud se ale galaxie opakovaně srážely a spojovaly s jinými galaxiemi, zejména ty v kupách galaxií, mohla se jejich rotace posílit nebo naopak vyrušit. Některé z dnešních galaxií, obvykle velice hmotné galaxie, proto rotují jen velmi málo, zatímco jejich hvězdy chaoticky víří.

Takový proces by ale měl trvat velice dlouho. Proto Bena Forresta z Kalifornské univerzity v Davisu a jeho kolegy překvapilo, když v mladém vesmíru objevili galaxii, která se prakticky vůbec neotáčí. Jde o galaxii XMM-VID1-2075, která se nachází ve vesmíru starém jen asi 2 miliardy let. Podle vědců to vypadá, jako by ohromnou rychlostí zestárla a přeskočila obvyklý vývoj galaxií.

Galaxie, která se zastavila

Forrest a jeho kolegové z projektu MAGAZ3NE (Massive Ancient Galaxies at Z>3 NEar-Infrared) tuto galaxii pozorovali již dříve, pomocí Keckovy observatoře na Havaji. Zjistili, že jde o jednu z nejhmotnějších galaxií raného vesmíru. Ukázalo se také, že obsahuje několikanásobně více hvězd než naše Mléčná dráha, a že už netvoří nové hvězdy. Nedávno ji pozorovali Webbovým dalekohledem a odhalili, že nerotuje.

Jak se mohla taková galaxie ve vesmíru starém asi 2 miliardy let prakticky zastavit? Badatelé mají hypotézu, podle které tato galaxie neprodělala sérii setkání a spojení s menšími galaxiemi, ale naopak srážku s jednou, poměrně velkou galaxií, která rotovala opačným směrem.

Tuto představu podporují i samotná pozorování. Zdá se totiž, jak uvádí Forrest, že jedna strana galaxie září nápadně víc. To naznačuje přítomnost dalšího objektu galaktické velikosti, který vstoupil do hry, vzájemně interaguje s galaxií XMM-VID1-2075 a ovlivňuje její dynamiku.

Alkohol metla lidstva

• mýtus: trocha alkoholu nevadí
• pravda: vadí vždycky

Češi stále vedou globální statistiku konzumace piva. Podle posledních dostupných čísel z roku 2024 připadá na každého obyvatele naší země 126 litrů, a ještě před několika lety bylo dané číslo dokonce o 16 litrů vyšší. Němečtí sousedé s „pouhými“ 88 litry na hlavu se s námi skutečně nemohou měřit… 

Zdálo by se, že popíjení zlatého moku bylo vždy velebenou národní tradicí, ale není to pravda. Například v roce 1948 vypil průměrný Čech „jen“ 74 litrů. Jak je možné, že se spotřeba alkoholu během osmi dekád téměř zdvojnásobila? Některé zdroje – především ty vytvořené marketéry z velkých pivovarů – vám budou tvrdit, že je pivo vlastně zdravé.

Ano, díky kvasnicím a sladu obsahuje vitaminy řady B. Litr piva pokryje denní dávku B6 z jedné třetiny, B2 z pětiny a B1 asi ze 3 %. Zároveň dodá 45 % niacinu B3 regulujícího metabolismus a 30 % kyseliny listové, jež přispívá ke správné krvetvorbě. Navrch dostanete hořčík a draslík. Jenže téměř všechny uvedené složky pohodlně získáte i z plátku grilovaného kuřete – pouhých 150 gramů masa dodá velké množství vitaminů B, s výjimkou B1 a B2, které ovšem doplní rýže jako příloha. Není nutné k tomu vypít čtyři piva.

Ale zlepšuje trávení!

Hořké kyseliny z chmele skutečně stimulují žaludeční výstelku a pomáhají uvolnit víc trávicích šťáv, což usnadňuje zpracování těžkých jídel. Některé studie naznačují, že se takto může dokonce mírně povzbuzovat rozvoj střevní mikroflóry. Ale zde benefity piva končí. Všechno ostatní, co s ním přichází, vám na zdraví nepřidá – naopak. 

Největší problém představuje samotný alkohol. Ačkoliv se totiž u nás celkový objem spotřebovaného piva každoročně o něco snižuje, množství čistého alkoholu nijak neklesá a zůstává na 13 litrech na hlavu. Popsaný paradox je způsobený tím, že zákazníci přestávají pít „na objem“ a preferují kvalitu. Výčep klasické hospodské desítky tak klesá, zatímco obliba speciálů a ležáků s vyšším podílem alkoholu roste.

Žádné bezpečné množství

Alkohol patří mezi největší zabijáky a jeho efekt se týká všech aspektů zdraví. Nejde jen o přímý dopad na mozek, kde při dlouhodobé konzumaci může poškozovat nervové buňky a přispívat k postupné atrofii orgánu. Velkou zátěž představuje také pro metabolismus: V jednom gramu alkoholu je sedm kalorií, téměř dvakrát víc než v bílkovinách či sacharidech. Uvedenou energii však tělo nedokáže ukládat a chová se k ní jako k toxinu. Označí ji pro játra nálepkou „nejvyšší priorita“, a její vyloučení z těla tak dostane přednost před vším ostatním. Cukry a tuky v krvi tudíž musejí čekat, spalují se pomaleji a mohou se v těle ukládat.

Mezi nejčastější příčiny úmrtí v Česku patří ischemická choroba srdeční a cévní mozkové příhody neboli mrtvice. Přispívá k nim špatná strava, kouření a nedostatek pohybu. Pokud pak do uvedeného mixu přihodíte ještě pravidelnou spotřebu alkoholu, jejich účinek se radikálně zhorší. Nejlepší pití je tedy žádné pití, nebo jen skutečně občasné. 

Každý den v pohybu

• mýtus: deset tisíc kroků ke zdraví
• pravda: stačí mnohem méně

Když se světem rozšířilo heslo „deset tisíc kroků pro zdraví“, nikoho ani nenapadlo, že se skutečným měřením vlivu chůze nikdo nezabýval. Žádná studie, žádné analýzy – ale znělo to tak věrohodně! Uvedený mýtus ve skutečnosti vznikl díky reklamě. Když se v roce 1964 konaly v Tokiu olympijské hry, celý národ se zbláznil do sportu. Populace, jež po druhé světové válce přešla z jednoduché stravy zahrnující rýži a ryby na americkou dietu plnou tuku a sacharidů, si začala nutnost cvičení uvědomovat. A protože Japonsko zažívalo masivní technologický rozvoj, ohlíželi se zákazníci po hi-tech zařízení, které by je dokázalo správně nasměrovat.

Jejich hlad využila firma Jamasa a přišla s krokoměrem: Pojmenovala ho Manpo-kei, doslova „měřič deseti tisíc kroků“, neboť japonský znak 万 pro „deset tisíc“ vypadá jako kráčející postavička. A odsud zbýval už jen pomyslný krůček ke vzniku reklamního sloganu, který by zaplnil mediální prostor.

Můžete zvolnit

Skutečně však musíme nachodit tolik? Průměrný člověk překoná při ujití deseti tisíc kroků vzdálenost zhruba osmi kilometrů, čehož se dá při běžném životním rytmu ve městě dosáhnout jen stěží. Obvykle to vyžaduje speciálně vyhrazený čas – což může být dobrá motivace například pro české pejskaře, kteří svých 2,5 milionu mazlíčků musejí někdy vyvenčit.

Současné studie však ukazují, že deset tisíc kroků představuje mírně přemrštěné číslo a dobrých zdravotních výsledků se dá dosáhnout už při podstatně nižší fyzické aktivitě. Vědci ze Sportovní univerzity v Šanghaji zkoumali před čtyřmi lety pomocí krokoměrů populaci ve 111 zemích a poté sestavili žebříček nejaktivnějších národů. Poněkud překvapivě se nejvíc nachodí obyvatelé vysoce urbanizovaného Hongkongu, s průměrem 6 880 kroků. Češi se pak se svými 5 500 kroky nacházejí v evropském průměru, spolu s Němci, Brity, Italy či Maďary.

Experti dnes žádný přesný počet kroků jako „minimální zdravou hranici“ neurčují. Spíš hovoří o „čase stráveném pohybovou aktivitou“. Světová zdravotnická organizace doporučuje 150–300 minut mírného nebo 75–150 minut vysoce intenzivního pohybu týdně. První údaj lze tedy přeložit jako půlhodinu až hodinu chůze denně. 

Zázračné potraviny

• mýtus: musíme jíst superpotraviny
• pravda: nepotřebujeme je

Taky už jste slyšeli o zázračných, život prodlužujících, zaručeně účinných potravinách s předponou „super“? Nepochybně ano. Útočí na nás totiž ze všech lifestylových časopisů i krátkých videí na sociálních sítích, kde o nich hluboce a zasvěceně promlouvají pánové s velkými svaly a dámy s plochými břichy.

Navzdory svému názvu však superpotraviny nepředstavují nic jiného než obyčejné jídlo, které jedí lidé po celém světě bez velkého humbuku už tisíce let. Slovo „obyčejné“ zde ovšem není nijak degradující. Obvykle se tím myslí potraviny, jež neprošly průmyslovým zpracováním a nabízejí v malém objemu velké množství živin – ať už se jedná o vitaminy, kvalitní bílkoviny, protizánětlivé látky, či třeba podporu bohaté střevní mikroflóry. 

Superpotraviny získávají na popularitě prostřednictvím mediálních kampaní, dřív tedy díky tradiční televizní reklamě, dnes vlivem influencerů na sociálních sítích. Jejich náhlé zrození na mediální scéně však není nikdy náhodné a obvykle za ním stojí snaha firem využít nejnovější vědecký výzkum.

Jak šly trendy

Podle dat z analytického nástroje Google Trends lze snadno identifikovat, které superpotraviny dobývaly svět. V 90. letech vzaly Ameriku útokem „divoké“ borůvky, které jsou prý chutnější než šlechtěné varianty a mají dvakrát vyšší obsah antioxidantů a vlákniny. Trend by ovšem nevznikl bez masivní kampaně státu Maine, kde se zmíněné borůvky téměř výhradně pěstují.

Mezi léty 2000 a 2010 zase západní svět okouzlily açaí, plody tropické palmy euterpe brazilské, protože si je dopřávala známá moderátorka Oprah Winfreyová. Po nich přišel „himálajský zázrak“ v podobě plodů goji z kustovnice čínské, jež obsahují vysoký podíl bílkovin. Ve stejné době dorazila rovněž obliba koktejlů smoothies z rozmixovaného ovoce, které marketing protlačoval coby recept na zdraví. Taktně přitom přecházel fakt, že se v jediné půllitrové láhvi může nacházet ekvivalent 2–3 banánů, a takové množství sacharidů člověk obvykle naráz nesní.

Jsou opravdu super?

Mezi roky 2007 a 2012 začal scénu dobývat merlík chilský neboli quinoa. Prastará obilovina pěstovaná po celá tisíciletí v podhůří And má vysoký podíl bílkovin, neobsahuje lepek, a navíc ji Organizace pro jídlo a zemědělství při OSN označila v roce 2013 za plodinu roku – což je ta nejlepší reklama. Trvalo jen rok či dva, než se na výsluní ocitla kurkuma, kořen z kurkumovníku dlouhého, který roste v Indii a po usušení a rozemletí se prodává jako jasně žluté koření. Skýtá přitom řadu vitaminů a potlačuje záněty, nicméně roli protizánětlivého šampiona převzal okolo roku 2020 zelený ječmen.

A nyní zásadní otázka: Jsou superpotraviny opravdu tak „super“? Odpověď zní: Ano, i ne. Pokud je váš jídelníček spíš chaotický nebo po česku „tradiční“ – čili hodně masa, žádná zelenina – pomůže jejich zařazení vyrovnat deficit vlákniny, vitaminů a minerálů. Jestliže však žijete alespoň trochu zdravě, superpotraviny vám zdraví nijak radikálně nezlepší. 

Vitaminy jako zaklínadlo

• mýtus: musíme brát vitaminy
• pravda: stačí zdravě jíst

Vitaminy jsou pro tělo nezbytné jako stavební prvky pro řadu vnitřních procesů. Některé si organismus umí vyrobit sám, ale další musíme získávat ze stravy. Pokud jich má tělo málo, pak chátrá. Zdálo by se tedy, že je nutné jich přijímat co nejvíc, ale jde o zásadní omyl. Jejich skutečně potřebné množství stanovují nutriční odborníci například ze Světové zdravotnické organizace nebo z uznávaných vědeckých institucí jako Mayo Clinic. Tzv. doporučená denní dávka (DDD) představuje množství vitaminu, které je pro tělo nezbytné, ale ještě nikoliv škodlivé. A to je důležité: Jakkoliv bez uvedených látek nedokážeme žít, platí i zde ona lidová moudrost, že „všeho moc škodí“.

Pokud to přeženete s vitaminem C, můžete si přivodit křeče v břiše a průjem; vysoké dávky „déčka“ zasahují srdce a ledviny, zatímco přemíra B9 poškozuje nervový systém. Nicméně není třeba hned panikařit: Dostat do těla skutečně škodlivé množství vitaminů znamená velmi obtížný úkol a omylem se vám to podaří jen stěží.

Přesto je namístě obezřetnost, neboť například vitamin A může škodit už při trojnásobku DDD; kdežto třeba vitamin E byste museli sníst v množství tisíckrát překračujícím stanovený limit.

Umělé versus přírodní

Zastánci biostravy a přírodního stylu označují vitaminy v pilulkách za „nepřirozené“. Existuje však mezi nimi a těmi získanými z potravy skutečně nějaký rozdíl? Například vitamin C se už od 40. let minulého století vyrábí z glukózy získané z kukuřičného nebo rýžového škrobu. Ta se pak chemickými a biologickými procesy přemění na kyselinu askorbovou – tedy stejnou látku, jaká se nachází třeba v citrusových plodech. Někdy se navíc váže na minerály, aby vznikly méně kyselé formy šetrnější k žaludku.

Jiné vitaminy se v laboratoři syntetizují z různých chemických surovin, často i z látek pocházejících z petrochemického průmyslu, což zní možná děsivě. Jedná se však o zcela bezpečný a praxí prověřený postup, jehož výsledkem je vždy molekula s přesně danou strukturou, kterou dokáže organismus rozpoznat a využít.

Samotný původ výchozí suroviny přitom nehraje roli – podobně jako voda zůstává vodou, ať už pochází z přírody, nebo z laboratoře. Přírodní i syntetické vitaminy proto obvykle působí v těle stejně, protože mají stejnou chemickou strukturu. V některých případech se sice mohou lišit jednotlivé formy nebo jejich vstřebatelnost, obecně však platí, že organismus nerozlišuje mezi molekulou vitaminu z pomeranče a tou z tablety.

Jarní detoxikace

• mýtus: musíme tělu pomoct s očistou
• pravda: stačí zdravě jíst

Přichází jaro, a tudíž čas na detoxikaci organismu! Fitness magazíny se plní reklamou na produkty, které zaručeně podpoří funkci jater, ledvin a dodají tělu antioxidanty. Reklamní jazyk je velmi přesvědčivý – ale bohužel nepravdivý… Proč se po odcházející zimě cítíme „pod psa“? Nejde o žádnou záhadu, ale o kombinaci nedostatku slunečního svitu, výrazně snížené pohybové aktivity, opakovaných respiračních infekcí a také o důsledek pracovních povinností: Ty totiž nijak neberou v potaz, že v zimě klesá naše duševní i fyzická výkonnost. Jistá čtyřletá studie prokázala, že počet dokončených úkolů se v zimních měsících snižuje o 17 %, což obratem vyvolává vyšší stres. Je ovšem snadné svést mizerný stav těla na jakési neurčité toxiny, které se v něm nahromadily. 

Dokonalý filtr

Játra zajišťují více než 500 vitálních funkcí, odstraňují z krve bakterie, shromažďují nadbytečnou glukózu a regulují hladinu aminokyselin, které zodpovídají za tvorbu bílkovin, hormonů a enzymů. Ledviny pak čistí krev od odpadních látek, jež vznikají jako vedlejší produkty metabolismu, kontrolují úroveň minerálů a řídí množství vody v těle. Uvedené funkce „jedou“ vždy na plný výkon a žádná vědecká studie dodnes nepřinesla jediný důkaz, že by se daly jakkoliv uměle zvýšit či podpořit.

Když se pustíme do očistných diet a přestaneme se na několik dní přejídat, pijeme hodně tekutin a odepřeme si sladkosti i alkohol, nijak tím nestimulujeme své tělesné schopnosti. Ve skutečnosti ulevíme chronicky přetíženým orgánům a necháme je, aby si „užívaly“ méně práce. Alkohol a ultrazpracované potraviny s vysokým obsahem tuku a soli totiž zaměstnávají játra a střeva mnohem víc než trávení zeleniny. Dobrý pocit po skončení jarního detoxu nespočívá v tom, co zdravého si dopřejeme, ale naopak v tom, co nezdravého jsme si odepřeli. Tragédií popsaného přístupu je, že jakmile se začneme cítit lépe, opustíme onen striktní režim, který našemu organismu tak prospívá.

S doplňky opatrně

Běžný protiargument zní, že detoxikací „se přece nedá nic pokazit“. Zvýšený přísun vlákniny nebo dvoudenní půst, který může nastartovat řadu ozdravných procesů, tělu skutečně prospěje.

Problém nastává ve chvíli, kdy začneme užívat množství potravinových doplňků, jejichž kombinovaný efekt nikdo neprozkoumal. Není třeba je registrovat jako léčiva a dokládat jejich vliv na zdraví. Česká potravinářská inspekce je čas od času kontroluje, ale pokuty padají spíš za to, že výrobky neobsahují takové množství účinné látky, jaké uvádí etiketa. O jejich případné škodlivosti vypovídá jedna americká studie, podle níž zhruba za pětinou všech otrav jater stojí právě doplňky stravy.

Část jde na vrub fitness doplňků, zbytek však způsobují na první pohled „neškodné“ herbální přípravky, jako třeba extrakt ze zeleného čaje – jehož nadužívaní vede k symptomům podobným hepatitidě. Nejlepší rada proto zní: Žijte zdravě, a detoxikaci nebudete potřebovat.

Obyčejná ranní procházka v jihozápadním Norsku se proměnila v mimořádný archeologický objev. Muž, který si během túry všiml pod stromem malé vyvýšeniny v zemi, do ní zvědavě šťouchl klackem. V hlíně se vzápětí zaleskl kovový předmět. Jak se později ukázalo, narazil na vzácnou zlatou ozdobu pochvy meče starou přibližně 1500 let.

Zlatý artefakt ze 6. století, který je dlouhý asi 6 centimetrů a váží 33 gramů, kdysi zdobil pochvu meče významného válečníka. V severní Evropě bylo dosud nalezeno pouze dalších 17 podobných objektů, přičemž a většina z nich byla součástí pokladů, které obsahovaly více předmětů.

Obětina z neklidných časů

Jak uvedl archeolog Håkon Reiersen z Archeologického muzea Univerzity ve Stavangeru, pravděpodobnost objevu něčeho takového je velice malá. Kování pochvy navíc nese výrazné známky opotřebení, což naznačuje, že jeho majitel meč dlouho používal, než se jej zbavil. Jak se zdá, pochva nebyla jen pro okrasu.

Kdokoli tento meč nosil, byl podle Reiersena v první polovině 6. století velmi pravděpodobně vůdcem zdejší oblasti a měl kolem sebe družinu věrných bojovníků. Kování pochvy, které nese jasné známky práce velmi zručného řemeslníka, podle archeologů mohlo být obětí bohům v nešťastné době hladomoru a společenských otřesů.

Právě v 6. století našeho letopočtu zasáhlo jižní Norsko vymírání lidské populace, kvůli vlivu vulkanických erupcí, dlouhodobého ochlazení a pandemií dýmějového moru. Jedním z tehdejších mocenských center bylo Hove, poblíž kterého bylo zlaté kování nalezeno. Podle Reiersena potvrzovali vůdci z Hove obětováním takto nádherných předmětů bohům své postavení a moc.

Oběť severským bohům?

Zlatá ozdoba patří do skupiny skandinávských artefaktů, mezi něž se řadí například spirálové prsteny, zlaté diskovité přívěsky nebo zvláštně tvarované ozdoby zbraní připomínající harmoniku. Tyto předměty archeologové často nacházejí mimo sídla či hroby, což naznačuje jejich rituální charakter.

Odborníci se domnívají, že šlo o takzvané „obětované“ nebo „zabité“ předměty. Lidé je záměrně ukládali do země jako dar bohům, aby si zajistili ochranu před přírodními katastrofami a společenskými otřesy. Právě kombinace klimatických změn, epidemií a politické nejistoty mohla tehdejší obyvatele vést k podobným mimořádně nákladným rituálním obětem.

JAXA se již desítky let věnuje průzkumu malých těles. Po odběru vzorků z asteroidů Itokawa a Ryugu plánuje nyní totéž uskutečnit na Phobosu, měsíci Marsu. Poté se zaměří na něco mnohem obtížnějšího – přistání na kometě 289P/Blanpain a odběr jejích vzácných vzorků.

Po objevu v roce 1819 byla 289P/Blanpain téměř dvě století ztracena, znovu byla objevena v roce 2003. Nejprve byla kvůli nízké aktivitě považována za blízkozemní asteroid, ale od neočekávaného zjasnění v roce 2013 je považována za kometu, jejíž průměr je asi 320 metrů. Vyznačuje se nízkou produkcí plynu a prachu, což z ní dělá bezpečnější cíl pro průzkum, než v případě často vybuchujících komet.

Ambiciózní mise

V současné době je start mise naplánován na rok 2034 a do návratu vzorků uplyne 12 let. Samotná kosmická sonda se bude skládat ze dvou hlavních komponent – Deep Space Orbital Transfer Vehicle (DSOTV) pro zajištění fáze letu mezi Zemí a kometou a landeru pro přistání na jádru komety.

Jakmile sonda v roce 2040 dolétne k cílovému tělesu, stráví rok a půl prováděním operací zaměřených na přiblížení a výzkum zpovzdálí. Během této doby bude ke sledování komety používat optickou navigační kameru, laserový výškoměr a termovizní infračervenou kameru. Po vyhodnocení dat použije malý impaktor k vytvoření kráteru na jádru komety a k odhalení nedotčeného podpovrchového materiálu. Přistávací modul zde přistane, odebere vzorky, které dopraví na Zemi.

Předpokládá se, že mohou obsahovat stavební kameny života. Materiál komet je bohatý na vysoce těkavé organické látky, které by se mohly změnit dříve, než se sonda dostane na Zemi. Proto bude přistávací modul vybaven miniaturním hmotnostním spektrometrem, který je bude analyzovat in situ.

K dosažení cíle sonda absolvuje v roce 2035 gravitační urychlení u Země, o pět let později přejde na společný let s kometou a bude provádět její výzkum. V roce 2042 zahájí návrat k Zemi s plánovaným přistáním v roce 2046.

Německé ozbrojené síly již během Velké války jako jedny z prvních vybavily své piloty padáky, které příležitostně využívaly také k vysazování agentů za nepřátelskou linií. Nepřekvapí tedy, že když po nástupu Hitlera k moci začali nacisté znovu budovat armádu, věnovalo vojenské i politické vedení země značnou pozornost výsadkovému vojsku. To spolu s tankovými sbory a silným letectvem zapadalo do konceptu bleskové války, jež měla zabránit opakování vleklých zákopových bojů z let 1914–1918.

Inspiraci pro výcvik parašutistů našla třetí říše především v SSSR, který na tomto poli intenzivně experimentoval už od roku 1930. Jedno ze sovětských cvičení navštívil i veterán první světové války a činovník německých kluzákových leteckých svazů Kurt Student (1890–1978).

Ostřílený důstojník, poté co se nacisté chopili moci, dostal od Hermanna Göringa pověření vybudovat výsadkové vojsko. To vznikalo z počátku v tajnosti pod hlavičkou Luftwaffe a jeho první rekruti pocházeli zejména z řad příslušníků speciálních policejních útvarů, vytvořených velitelem říšských vzdušných sil a složených výhradně z loajálních členů NSDAP. Cvičení probíhalo nejprve ve městě Stendal v Sasku-Anhaltsku a později i na dalších základnách. Od roku 1936 pak kurs navštěvovali i dobrovolníci z Luftwaffe.

Z Bruntálu na Eben-Emael

Během krize v československém pohraničí v létě 1938 Berlín zvažoval možnost výsadkové operace do týlu čs. armády. Nicméně velení se obávalo, že výcvik německých parašutistů, takzvaných Fallschirmjägerů (padákoví myslivci), dosud nedosáhl potřebné úrovně. Prvního září vznikla 7. letecká divize (Flieger-Division), jejímž velitelem se stal Kurt Student. Po „mírovém“ obsazení Sudet z plánovaného výsadku sešlo, nicméně 7. října jednotka provedla alespoň cvičný seskok na Bruntálsku, který měl zároveň demonstrovat sílu a připravenost branné moci třetí říše.

Poznatky získané ovládnutím čs. opevnění se měly Studentovým paragánům později hodit při jejich nejslavnějším bojovém nasazení na jaře 1940. Cílem 7. letecké divize se stalo ovládnutí belgického pevnostního komplexu Eben-Emael, chránícího mosty přes Albertův kanál. Systém fortifikací postavený v letech 1931–1935 se mezi odborníky těšil pověsti moderních a takřka nedobytných objektů.

Student se rozhodl použít k výsadku kluzáky DFS 230, jež měly přistát přímo na vrcholu pevnosti. Jelikož Eben-Emael ležel na pravidelné vzdušné lince z Kolína nad Rýnem do Paříže, mohla německá rozvědka celý tento areál pohodlně nafotografovat z civilních letadel.

Akci 500 výsadkářů, rozdělených do čtyř skupin, vedl kapitán Walter Koch. Nejdůležitější úkol připadl oddílu Rudolfa Witziga, jenž měl pomocí kumulativní nálože zničit hlavní dělostřeleckou kopuli a zajistit tak, že další útvary nebudou během obsazování mostů ostřelovány.

Útok začal brzy ráno 10. května 1940 současně se zahájením pozemního tažení na západ. Přestože Witzigův kluzák musel nouzově přistát, jeho oddíl úkol splnil. Padákoví myslivci dosáhli stanovených cílů během pouhých 20 minut. Následně pak s pomocí letecké podpory dokázali odrážet nepřátelské protiútoky, a to až do příštího dne, kdy posádka pevnosti kapitulovala.

První porážky

Současně s napadením belgické pohraniční fortifikace podnikli parašutisté rozsáhlejší mise i v Nizozemí. Zde šla 7. letecká divize do akce společně s 22. kluzákovou divizí (Luftlande-Division). Pokus ovládnout tři vojenské přistávací plochy v okolí Haagu a zajmout královnu Vilemínu spolu s představiteli holandské vlády však skončil fiaskem. Transportní stroje utrpěly těžké ztráty a přes 1 500 fallschirmjägerů padlo do zajetí.

Že padákoví myslivci nejsou neporazitelní, ukázala také zkušenost z nasazení 1. pluku Studentovy divize během invaze do Norska. Zde jeden z desantů zdárně ovládl strategické letiště Sola. Hůře si ovšem vedl oddíl vysazený 14. dubna u železničního uzlu Dombås, který v pětidenní bitvě utrpěl těžké ztráty. Část přepravních strojů navíc nedopatřením přistála ve Švédsku. V povědomí německé veřejnosti i politického vedení ovšem úspěch u Eben-Emael zcela přebil všechny problematické zkušenosti s nasazením parašutistů. Berlín tak začal plánovat další ambiciózní operaci.

Pyrrhovo vítězství

V lednu 1941 se paradesantní síly Říše sdružily v XI. letecký sbor (Fliegerkorps), jehož velitelem se stal opět Kurt Student. Krátce poté italské neúspěchy na řecké frontě přivedly Hitlera k rozhodnutí vyslat na Balkán vlastní vojáky. Studentův sbor dostal za úkol obsadit Krétu. Šlo o první invazní operaci v dějinách, vedenou primárně prostřednictvím výsadkových jednotek.

Dne 20. května na ostrov zaútočilo 22 000 padákových a horských myslivců s podporou 330 bombardérů a 180 stíhaček. Směsice řeckých, britských, australských a novozélandských oddílů se pod velením generálmajora Bernarda Freyberga postavila na tvrdý odpor a do bojů se hromadně zapojili také ozbrojení civilisté. Ovládnutí ostrova útočníkům nakonec trvalo 13 dní a ztratili při něm téměř 6 000 mužů.

Mezi padlými se nacházel i potomek pruského maršála Gebharda von Blüchera, vítěze od Waterloo, hrabě Wolfgang von Blücher a jeho dva bratři (Wilhelm a Hans-Joachim). Všichni tři zemřeli krátce po sobě 21. května v blízkosti Herakleionu. Jejich nejmladšího sourozence Adolfa poté uvolnili z vojenské služby, ale o tři roky později zahynul při nehodě během lovu. Ironií osudu potomek vedlejší linie Blücherů Nikolaus padl jako britský voják v severní Africe.

V úloze pěchoty

Ačkoliv invaze na Krétu ve výsledku skončila úspěchem, těžké ztráty elitních vojáků vedly k rozhodnutí upustit od dalších rozsáhlých výsadkových operací. Parašutisté měli napříště bojovat jako lehká pěchota. V září 1941 tak 7. letecká divize putovala na východní frontu do oblasti Leningradu a později se účastnila protipartyzánských akcí v okolí Smolensku. Odloučená část jednotky naopak působila v severní Africe a v květnu 1943 došlo k reorganizaci na 1. výsadkovou divizi (1. Fallschirmjäger-Division).

V červenci téhož roku výsadkáře čekalo přeložení na italské válčiště, kde se pod velením Richarda Heidricha zúčastnili obrany Sicílie. V příštích měsících útvar prošel mnoha ústupovými boji a v prosinci dva prapory padákových myslivců týden hájily pozice proti kanadské přesile u Ortony. Střety v husté městské zástavbě se do povědomí pamětníků zapsaly jako „italský Stalingrad“. Během února až května parašutisté sehráli důležitou roli v legendární bitvě o Monte Cassino. Poslední měsíce války pak jednotka strávila obrannými boji v severní Itálii pod velením Karla-Lothara Schulze.

Konec na Pádu

Zima 1944/1945 vedla k utlumení vojenských akcí v podhůří Alp. Počátkem dubna však Spojenci obnovili postup. Pod sílícím tlakem britské 8. armády se 1. výsadková divize začala stahovat k záložní obranné linii na řece Pád. Ve střetech s polským II. sborem ale útvar přišel o svoji bojovou zástavu, a když 21. dubna polské a americké oddíly obsadily Boloňu, parašutistům hrozilo obklíčení. O čtyři dny později proto jednotka překročila italský veletok a vydala se na pochod do Alp. Finální bitva o „Alpskou pevnost“, slibovaná nacistickou propagandou, se však nekonala. Namísto toho přišla německá kapitulace.

Kurt Student po válce stanul před soudem za násilnosti spáchané jeho jednotkami na Krétě vůči civilistům a válečným zajatcům. Nakonec jej čekal rozsudek ve výši pěti let žaláře. Kvůli zdravotním potížím se však dostal na svobodu už v roce 1948 a v 50. letech se stal předsedou Svazu německých parašutistů (Bund Deutscher Fallschirmjäger).

Vedle incidentů z Kréty čelili někteří důstojníci divize mnoha obviněním ze zločinů proti civilistům v Itálii. Podle pozdějších vyšetřování měli padákoví myslivci během dvou let na Apeninském poloostrově zabít asi 400 lidí. Největší masakr se odehrál v listopadu 1943 v Pietransieri, kde parašutisté postříleli 1 928 obyvatel, kteří odmítli opustit vesnici. Navzdory řadě kontroverzí úspěšné operace německých fallschirmjägerů v letech 1940 a 1941 prokázaly význam výsadkového vojska a podnítily další budování podobných jednotek v řadě armád. Akcemi Studentových útvarů navíc se do značné míry inspirovali i Spojenci při osvobozování Francie a Nizozemska.