Komáří štípnutí většinou znamená jen svědivý pupínek na kůži. V některých částech světa ale představuje mnohem vážnější problém. Komáři totiž přenášejí řadu nebezpečných nemocí, mezi které patří malárie, horečka dengue, žlutá zimnice, západonilský virus nebo virus zika. S oteplováním klimatu se navíc sezóna komárů v mnoha regionech prodlužuje a některé druhy se šíří i do oblastí, kde se dříve téměř nevyskytovaly.

Zajímavé je, že komáři si své oběti nevybírají náhodně. Někteří lidé je přitahují výrazně více než jiní a stávají se pro ně doslova magnetem. Roli přitom může hrát tělesný pach, chemické složení potu i množství oxidu uhličitého, které člověk vydechuje.

Armádní repelent

Odborníci se shodují, že nejspolehlivější ochranou proti komářím štípancům je DEET. Tato syntetická látka byla vyvinuta už před zhruba osmdesáti lety pro americkou armádu a dodnes je považována za zlatý standard v ochraně proti hmyzu.

V Česku je běžnou součástí řady repelentů určených proti komárům, klíšťatům i tropickému hmyzu. Na obale bývá uveden buď přímo jako „DEET“, nebo pod chemickým názvem N,N-diethyl-meta-toluamid (někdy také diethyltoluamid).

Přesto se s ním dlouhodobě pojí určité obavy. Část lidí váhá, zda je vhodný i pro děti, zda je bezpečné jeho používání během těhotenství a zda jej lze aplikovat přímo na pokožku. Tyto obavy částečně vycházejí ze zpráv z 80. a 90. let, kdy byly popsány některé zdravotní komplikace u lidí, kteří DEET opakovaně používali nesprávným způsobem nebo jej dokonce požili.

Následné výzkumy však ukázaly, že při správném používání je riziko DEET velmi nízké. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) považuje tuto látku za bezpečnou i pro těhotné a kojící ženy. Americká pediatrická akademie doporučuje pouze opatrnost u dětí mladších dvou let, u nichž by se měl repelent používat střídmě.

DEET má ale své nevýhody. Některým lidem vadí jeho typický zápach nebo mastný pocit na kůži. Navíc může poškozovat některé plasty a syntetické materiály.

Picaridin a další alternativy

Lidé, kteří DEET používat nechtějí, mají i jiné možnosti. Velmi dobrou alternativou je picaridin – další syntetický repelent registrovaný americkou Agenturou pro ochranu životního prostředí (EPA). Některé studie dokonce ukazují, že může být stejně účinný nebo účinnější než stejně koncentrovaný DEET.

Výhodou picaridinu je především příjemnější použití. Nezanechává mastný film a většinou nemá výrazný zápach. V Česku bývají picaridinové repelenty někdy označované také jako icaridin nebo obchodně Saltidin.

Další možností jsou repelenty obsahující olej z citronového eukalyptu (OLE). Jde o přírodní látku registrovanou EPA, která může fungovat poměrně dobře. Není však doporučována pro děti mladší tří let.

Fungují esenciální oleje?

Mnoho lidí v ochraně před hmyzem spoléhá na přírodní esenciální oleje, například hřebíčkový nebo skořicový. Vědecké studie skutečně ukazují, že některé z nich mohou komáry odpuzovat. Jejich účinnost je ale výrazně kratší než u běžných repelentů. Ve výzkumu, který testoval dvacet různých esenciálních olejů, vyšel nejlépe hřebíčkový olej. Poskytoval téměř dvě hodiny ochrany. Skořicový olej chránil asi osmdesát minut.

Problém spočívá v tom, že účinnost přírodních produktů se výrazně liší podle koncentrace i původu použitých olejů. Komerční přípravky často obsahují jen malé množství účinné látky, a proto nemusí fungovat tak dobře jako laboratorně testované směsi. Odborníci navíc varují před domácí výrobou repelentů. Některé esenciální oleje mohou při dlouhodobém používání dráždit pokožku nebo vyvolat alergické reakce.

Citronelové svíčky a ultrazvuk?

Různá elektronická zařízení slibující odpuzování komárů pomocí ultrazvuku většinou podle expertů nefungují. Podobně jsou na tom i známé elektrické lapače hmyzu. Ty sice zabijí velké množství létajícího hmyzu, ale komáři mezi jejich nejčastější oběti nepatří.

Určitý efekt mohou mít prostorové repelenty, které do okolí vypouštějí chemické látky ve formě páry. Ani ty však neposkytují stoprocentní ochranu, pokud člověk není zcela obklopen ochrannou zónou.

Překvapivě účinným pomocníkem může být obyčejný ventilátor. Komáři jsou slabí letci a silnější proud vzduchu jim komplikuje orientaci i přistání. Nevýhodou je, že ventilátor musí běžet poměrně intenzivně.

Citronelové svíčky, často propagované jako přírodní obrana proti komárům, mají podle studií jen omezený účinek. Některé výzkumy dokonce nenašly žádný měřitelný efekt.

Nejlepší ochrana je prevence

Repelent ale není jedinou obranou. Velkou roli hraje i prevence v okolí domova. Komáři potřebují ke svému rozmnožování stojatou vodu, proto je důležité odstraňovat nádoby, ve kterých se drží voda, čistit okapy nebo kontrolovat sudy a květináče.

Důležité jsou také okenní sítě a omezení pobytu venku za svítání a soumraku, kdy bývají komáři nejaktivnější. Při pobytu venku odborníci doporučují nosit dlouhé rukávy a dlouhé kalhoty. Moskytiéry pak představují velmi účinnou ochranu zejména pro malé děti nebo kojence v kočárku.

Kdy může být štípnutí nebezpečné?

Běžná reakce na komáří štípnutí zahrnuje zarudnutí, svědění a lehký otok. Jde o reakci organismu na směs proteinů a enzymů v komářích slinách. Ty obsahují například látky zabraňující srážení krve i mírné anestetikum, díky kterému si člověk štípnutí často ani nevšimne. Pokud se však místo po štípnutí během několika dní zhoršuje, výrazně otéká nebo nemizí, doporučují lékaři kontaktovat odborníka.

Pozornost je třeba věnovat i celkovým příznakům. Horečka, bolesti hlavy, bolesti svalů nebo vyrážka po komářím štípnutí mohou signalizovat infekci přenášenou komáry. Například nákaza západonilským virem, který vyvolává nebezpečnou západonilskou horečku, probíhá u většiny lidí bez příznaků, u některých se mohou objevovat příznaky podobné chřipce nebo neurologické komplikace.

Lékaři upozorňují, že kvůli globalizaci a cestování přibývá i případů exotických nemocí, jako je horečka dengue, které si lidé přivezou ze zahraničí. Pokud se tedy po štípnutí objeví příznaky připomínající chřipku, je vhodné vyhledat lékařskou pomoc.

Součástí systému africké Velké příkopové propadliny je Afarská pánev, tektonická proláklina u Rudého moře, která se rozkládá na území několika států východní Afriky, včetně Etiopie. Jsou tam velmi příhodné podmínky pro fosilizaci a tato oblast se proslavila jako místo mnoha paleontologických a paleoantropologických nálezů.

V oblasti riftu Afar v Etiopii pracuje početný mezinárodní výzkumný tým, který zde působí již od roku 1981. Jeho členem je expert na evoluci a paleontologii savců Ferhat Kaya z finské Univerzity v Oulu, který se podílel na nejnovějších objevech v souvrství Halibee. Týkají se života lidí našeho druhu Homo sapiens zhruba před 100 tisíci lety.

Pradávná kremace

Jak vyplývá ze studie, kterou uveřejnil vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences, mezi nálezy jsou i lidské kosti, vystavené velmi vysokým teplotám. Podle vědců to může znamenat kremaci čili pohřbívání žehem. Mají-li pravdu, byl by to daleko nejstarší doklad záměrného spalování mrtvých lidmi.

Na kostech z oblasti riftu Afar byly také objeveny stopy po zubech predátorů a známky toho, že dotyční byli pohřbeni náhle a ve spěchu. Tisíce nalezených kamenných nástrojů rovněž naznačují, že se lidé do této oblasti opakovaně vraceli na krátkou dobu do sezonně zaplavované krajiny.

„Tento výzkum nám pomáhá vytvořit představu o tom, jak ranní lidé našeho druhu Homo sapiens žili a interagovali s okolním prostředím,“ vysvětluje Ferhat Kaya. „Naše zjištění naznačují, že místní faktory spojené s vodou a jejich proměny během sezón byly pro tyto lidi důležitější než tehdejší globální klimatické změny.“

Když se v atmosféře rané Země začal hromadit kyslík, změnilo to vývoj života jednou provždy. Tento přelom, známý jako Velká oxidační událost (někdy také nazývaný Velká kyslíková katastrofa), otevřel organismům cestu k mnohem účinnějšímu získávání energie a nakonec umožnil vznik složitých forem života.

Nová studie jihokorejských vědců nyní naznačuje, že důležitou roli v tomto procesu mohly sehrát dávné impakty asteroidů. Krátery po kosmických srážkách totiž mohly fungovat jako malé „oázy kyslíku“, kde se životu mimořádně dařilo.

Výzkum vedli odborníci z Korea Institute of Geoscience and Mineral Resources (KIGAM), kteří objevili fosilizované stromatolity v kráteru Hapcheon – jediném potvrzeném impaktním kráteru na Korejském poloostrově. Přestože samotný kráter vznikl teprve před asi 42 tisíci lety, jeho prostředí může podle vědců připomínat podmínky, které panovaly na Zemi před miliardami let.

Dávní tvůrci kyslíku

Stromatolity jsou vrstvené útvary vytvářené mikroorganismy, především sinicemi. Právě sinice byly prvními organismy, které na Zemi dokázaly produkovat kyslík fotosyntézou. Po stovky milionů let postupně měnily chemické složení atmosféry a vytvořily podmínky, bez nichž by složitý život pravděpodobně nemohl vzniknout.

Fosilie stromatolitů patří k nejstarším známkám života na naší planetě. V kráteru Hapcheon vědci objevili hned několik exemplářů o velikosti 10 až 20 centimetrů. Důležité však nebylo jen jejich nalezení, ale hlavně prostředí, ve kterém vznikly – okraje hydrotermálního jezera vytvořeného po dopadu meteoritu.

Podle autorů studie právě taková místa mohla fungovat jako lokální centra zvýšené produkce kyslíku. V době, kdy byla zemská atmosféra stále převážně bez kyslíku, mohly podobné „kyslíkové oázy“ poskytovat mikroorganismům ideální podmínky k růstu.

Samotný dopad asteroidu je krátká a obvykle ničivá událost, jeho následky ale mohou přetrvávat velmi dlouho. Po impaktu se v místě dopadu spouští složitý systém geologických procesů. Šoková vlna zahřívá okolní horniny a vytváří hydrotermální prostředí – tedy oblast s horkou vodou bohatou na minerály. Právě tato hydrotermální fáze mohla být pro život mimořádně příznivá. Teplo, chemické živiny i přítomnost vody vytvářely podmínky vhodné pro mikrobiální ekosystémy. Některé hydrotermální systémy v impaktních kráterech mohly přetrvávat velmi dlouho.

Vědci se domnívají, že během období známého jako Pozdní velké bombardování, kdy byla raná Země často zasažena asteroidy, vznikly desetitisíce impaktních kráterů. Toto období probíhalo přibližně před 4,1 až 3,8 miliardy let, některé studie však naznačují, že intenzivní bombardování mohlo pokračovat ještě déle.

Asteroidy jako pomocníci života

Dávná Země mohla být doslova posetá obřími krátery. Některé z nich mohly mít průměr přes pět tisíc kilometrů, i když stopy po nich už dnes dávno zmizely v důsledku geologických procesů.

Každý takový kráter mohl po dopadu vytvořit jezero napájené hydrotermální aktivitou. A právě tato jezera mohla sloužit jako inkubátory života. Vědci analyzovali sedimenty uvnitř stromatolitů pomocí rentgenové fluorescenční spektroskopie a zjistili zvýšený obsah materiálu pocházejícího z jiných oblastí, včetně možných meteoritických příměsí. Pokud se podaří potvrdit, že stromatolity skutečně obsahují materiál pocházející z asteroidů, ještě více to posílí hypotézu, že kosmické impakty přímo podporovaly rozvoj raného života.

Myšlenka, že asteroidy mohly pomoci vzniku života, není nová. Už dříve vědci zjistili, že komety a planetky obsahují složité organické molekuly i aminokyseliny – základní stavební kameny života. Existuje hypotéza, že právě tyto látky byly na mladou Zemi dopraveny z vesmíru.

Nová studie však ukazuje ještě jiný mechanismus. Asteroidy nemusely přinést pouze organické molekuly; mohly také vytvářet prostředí, ve kterém se mikroorganismům mimořádně dobře dařilo. Hydrotermální jezera v impaktních kráterech mohla poskytovat stabilní zdroj energie, minerálů i tepla a zároveň podporovat růst sinic produkujících kyslík.

Pokud podobných kráterů existovaly na rané Zemi tisíce, mohly výrazně urychlit okysličování atmosféry. To by znamenalo, že srážky asteroidů nebyly jen ničivými katastrofami, ale také jedním z klíčových motorů biologické evoluce.

Co víme o dávných obyvatelích Dánska, Norska a Švédska, opředených mýty a legendami? Opravdoví představitelé barbarské epochy se vynořili zdánlivě odnikud, když na konci 8. století začali přepadávat pobřeží dnešní Velké Británie a Irska. Brzy své výpady rozšířili do severního a východního Atlantiku a postupovali dál na jih – dokonce se nebáli obeplout Gibraltar a rabovat až v Itálii, jak dosvědčuje slavná výprava Bjørna Železného boku z let 859–861.

Kromě toho podnikli rovněž expanzi v Baltu, až se nakonec po řekách dostali do oblasti Novgorodu a Kyjeva a nejpozději roku 839 dosáhli i Konstantinopole coby tehdejšího srdce západní civilizace. Navíc osídlili Island, objevili Grónsko a dopluli až do Severní Ameriky, ačkoliv tento jejich čin zůstal po mnoho staletí fakticky zapomenutým. Ve velkém počtu se usazovali v Anglii a od franských králů získali jako léno Normandii.

Na vrcholu své moci na přelomu 10. a 11. století ovládali vikingští panovníci značnou část severní Evropy, Anglii a Normandii, jejich pomalu se asimilující potomci panovali v Novgorodu a východořímského císaře střežila věrná varjažská garda.

Starší bere vše

Co však stálo u kořenů této nebývalé rozpínavosti? Podle dřívějšího bádání vyháněla mladé muže z domova nemožnost obživy, jelikož veškerou půdu dědil nejstarší syn a na mladší sourozence zbýval úděl „karlů“ – sice plnoprávných, ale obvykle nemajetných farmářů či řemeslníků.

Kronikář Adam Brémský spatřoval v 11. století důvod expanze v ekonomické nouzi, jež mohla souviset s přelidněním. Jako možný motiv se uváděl i nedostatek žen, zatímco v Králově zrcadle pro změnu čteme: „Jednou z pohnutek je sláva a soutěživost, druhou je zvědavost, protože je přirozeností člověka chtít na vlastní oči spatřit věci, o kterých slyšel. Tou třetí je touha po výdělku, neboť lidé se snaží získat bohatství (…), ačkoli jim hrozí i velké nebezpečí.“

Důvodem pro odchod a připojení se k nájezdům se tak stala celá směsice faktorů – od beznadějné budoucnosti až po prostou touhu po dobrodružství a s trochou štěstí i návrat s naloupenými poklady. Nelze však podceňovat ani obchodního ducha Seveřanů: Už před obdobím expanze udržovali rozsáhlé obchodní styky a ve vrcholné éře se jako obchodníci plavili mezi Grónskem a Černým mořem, kam pronikli po Dněpru, zatímco od Kaspického moře se s karavanami dostali až do Bagdádu.

Od plenění k usídlení

Za příznivého větru trvala cesta z Norska na Orkneje či Shetlandy pouhých pár dní, proto se počátkem 9. století začali vikingové usazovat právě tam. Ostrovy kolem Skotska však obývali Piktové a Skotové, přičemž není úplně zřejmé, jak se domácí s nově příchozími „srovnali“. Každopádně tam pak po 300 let vládli norští jarlové.

Ostrovy zprvu sloužily jako výchozí bod k nájezdům do Anglie a Irska a po celou vikingskou éru pak coby zastávka při dalších plavbách. Na Faerských ostrovech se vikingové usazovali během první poloviny 9. století a živili se chovem dobytka, lovem ryb, velryb a ptáků. Analýza DNA prokázala, že místní obyvatelé představují potomky skandinávských kolonistů.

Když roku 865 dánští vikingové poprvé neodtáhli z Anglie na zimu domů, stali se lidé sužovaní věčnými nájezdy Seveřanů svědky nové etapy. Po letech bojů vznikly v prostoru křesťanských států tři skandinávské mocenské útvary: V Anglii se jednalo o Danelaw, v okolí irského Dublinu o norskou enklávu a na severu Západofranské říše o Normandii, kterou vikingský vůdce Rollo nakonec „legalizoval“. Roku 911 ji obdržel od franského krále v léno pod podmínkou přijetí křesťanství a slibu, že ji bude bránit proti svým severským bratrům. Díky důkladné znalosti vikingských taktik si pak skutečně dokázal se všemi dalšími nájezdníky poradit a učinil z Normandie prosperující základ budoucího knížectví. Naopak vikingská panství v Anglii podlehla v polovině 10. století vytrvalé snaze Anglosasů dobýt ztracené území zpět.

Také v Irsku se vikingům nakonec přestalo dařit a v roce 1014 utrpěli rozhodující porážku. Mnozí se tam ovšem natrvalo usadili pod irskou autoritou.

Země ledu

Zatímco jedni Seveřané plenili či zakládali království, jiní se vydávali do neprobádaných končin. Velké ostrovy a země na západě objevili náhodou. K Islandu prý dopluli dva vikingové krátce po sobě, jeden z Norska a druhý ze Švédska, když se v bouři odchýlili od kurzu. Zprávy o nové zemi inspirovaly Nora Flókiho zvaného Havran, aby se k Islandu okolo roku 860 vypravil s rodinou, družiníky, dobytkem a třemi havrany. Zmíněné ptáky pak jednoho po druhém vypouštěl, aby zjistil, je-li země nablízku. Na ostrově ovšem vydrželi jen dvě zimy a vrátili se. Nicméně právě Flóki jej pojmenoval Island čili „země ledu“, když při jeho průzkumu narazil na fjord plný plovoucích ker.

Prvním trvalým islandským kolonistou se stal Nor Ingólfur Arnarson, který připlul v roce 874. Sága praví, že při spatření pevniny vhodil do moře sloupky svého náčelnického křesla, aby se usadil tam, kde je voda vyplaví na břeh: Našel je po třech letech na jihozápadě, v oblasti dnešního Reykjavíku. Poté započalo velké stěhování rodin z Norska i z vikingských osad na Britských ostrovech, s koňmi, dobytkem a otroky.

Podle analýz DNA má skandinávský původ zhruba 75 % islandských mužů, zato jen 37 % žen, z čehož plyne, že většinově pocházely z keltských rodin v Británii.

Bájení Erika Rudého

Kvůli sporu, který skončil smrtí jednoho z účastníků, byl okolo roku 960 z Norska vyhoštěn otec Erika Rudého. Odplul i s rodinou na Island, ale v zemi ledu se pro změnu projevila horká hlava jeho syna: Erik se dopustil několika vražd a na tři roky jej z ostrova rovněž vykázali. V mezičase se tedy vydal hledat zemi, kterou někteří cestovatelé spatřili asi o šedesát let dřív. Skutečně pak dorazil k východnímu pobřeží Grónska, obeplul jej z jihu a tři roky strávil jeho průzkumem. V místě zvaném Brattahlið, dnešním Qassiarsuku, potom vykolíkoval prostor pro svůj budoucí dvorec.

Po návratu na Island bájil o Groenlandu neboli „zelené zemi“ – do jisté míry šlo ovšem o podvodnou snahu získat příznivce pro vlastní kolonizační projekt. Pobřežní Grónsko tehdy sice nabízelo mírnější a zelenější prostředí než dnes, ale ze čtyř pětin ostrov stále pokrýval ledovec a rozhodně se nedalo mluvit o úrodné krajině. V roce 985 či 986 se tam přesto s Erikem vypravilo 25 lodí a víc než polovina jich doplula k cíli.

Na místě vikingové založili dvě kolonie, kde pak podle odhadů žily v čase největšího rozkvětu v chráněných vnitřních fjordech dva až tři tisíce Seveřanů. Roku 1261 se Grónsko a Island staly součástí Norska, nicméně kvůli nástupu malé doby ledové a neschopnosti přizpůsobit se drsným podmínkám nakonec osady nejpozději v průběhu 15. století zanikly.

Šťastlivec Leif

Koncem léta roku 986 se do Grónska vydal také Islanďan Bjarni Herjólfsson, avšak v husté mlze a silném severáku doplul k zalesněné, mírně zvlněné krajině, která popisu ostrova vůbec neodpovídala. Po dvou dnech plavby na sever narazil na zemi spíš rovinatou, avšak porostlou hustými lesy, načež po dalších třech dnech spatřil kamenité pobřeží. S blížící se zimou se však chtěl vrátit domů, otočil se na východ a za pár dní konečně dorazil do Grónska. Aniž to tušil, doplul předtím nejspíš k dnešnímu kanadskému Newfoundlandu a objevil pro Evropany nový kontinent.

O několik let později se po jeho trase vydal Leif Eriksson zvaný Šťastlivec, syn Erika Rudého. Nejdřív našel skalnatý Helluland, poté lesnatý Markland, a nakonec i Vinland, zemi vína či pastvin. Tam také přezimoval a následujícího jara se vrátil do Grónska. Další výpravu podnikl jeho bratr Thorvald, ale při zpáteční cestě se střetl se skrelingy neboli „ohyzdy“ – jak vikingové nazývali místní domorodé obyvatele – utrpěl zranění šípem a podlehl mu.

Následovaly i další expedice: Thorfinn Karlsefni se kolem roku 1020 pokusil založit ve Vinlandu stálou kolonii s šedesáti muži a několika ženami. Vydrželi tři zimy, ale neustálé střety s indiány je přiměly k návratu do Evropy.

Došlo zřejmě rovněž na další plavby, ačkoliv ságy o nich mlčí – cesta z Grónska ke břehům Ameriky prý netrvala o moc déle než z dánského Jutska do Anglie a hojnost kožešin i dřeva na stavbu lodí byla velmi lákává. Přestože kronikář Adam Brémský zmiňuje zemi jménem Vinland už roku 1075, jeho svědectví upadlo v zapomnění. Když ale archeologové v roce 1960 nalezli stopy vikingského osídlení na severu Newfoundlandu, bylo jasné, že Kryštof Kolumbus objevil Nový svět až jako druhý…

Pobaltí a východ

Seveřané však nezaháleli ani doma. Po celé Skandinávii vznikaly během 8. a 9. století kupecké osady v dopravních uzlech přístupných po moři i po souši: Proslulá byla Birka na jezeře Mälaren nebo ostrov Gotland. Sloužily jako překladiště zboží, přičemž ze severu směřovaly hlavně kožešiny, peří, vosk, med, mroží kly a otroci, zatímco naopak panoval zájem o dovoz luxusních produktů – byzantských brokátů, fríských vlněných látek, čínského hedvábí, rýnského bílého vína, franského skla a drahých kovů, hlavně stříbra.

Archeologické nálezy dokládají usazování Skandinávců ve slovanských přímořských osadách na území Německa i Polska, například v Ralswieku na Rujáně, v Oldenburgu, Rostocku či Wolinu. Švédští vikingové, na východě Evropy nazývaní varjagové, pak pluli přes Balt do Finského zálivu, dál po Něvě do Ladožského jezera a po řekách Volchov a Lovať až na místo, kde museli lodě vytáhnout a vléct je k pramenům Dněpru či Volhy – po nichž se pak dostali do Černého a Kaspického moře. S varjažským náčelníkem Rurikem a jeho dynastií se potom pojí vznik Kyjevské Rusi, kde se postupně propojily slovanské a skandinávské prvky. 

Britská společnost JCB, známá především svými žlutými bagry a stavební technikou, se chystá znovu vstoupit do historie rychlostních rekordů. Na legendárních solných pláních Bonneville v americkém Utahu chce letos v srpnu otestovat nový speciál Hydromax – téměř deset metrů dlouhý vůz poháněný vodíkem, jehož cílem je překonat hranici 350 mil za hodinu (přibližně 563 km/h).

Pokud se to podaří, půjde o mimořádný výkon. Současný rekord mezi automobily s vodíkovým spalovacím motorem drží prototyp BMW H2R z roku 2004 rychlostí necelých 302 km/h. Ještě rychlejší byl pouze experimentální Buckeye Bullet 2 z Ohio State University, využívající vodíkové palivové články, který v roce 2009 dosáhl téměř 488 km/h.

JCB si klade za cíl překonat oba rekordy během jediného pokusu – a zároveň ukázat, že vodík nemusí patřit jen do laboratoří nebo futuristických konceptů.

Vodík místo nafty

Hydromax využívá dvojici vlastních vodíkových spalovacích motorů JCB. Nejde přitom o exotickou technologii vytvořenou výhradně pro rekordní jízdu. Základ motorů vychází z agregátů, které firma již připravuje pro komerční stavební stroje, zejména bagry a těžkou techniku. Každý motor byl upraven tak, aby poskytoval výkon kolem 800 koní. Síla obou motorů míří na všechna čtyři kola přes speciální dvouspojkové ústrojí se dvěma převodovkami.

Inženýři zároveň kompletně přepracovali aerodynamiku vozu. Hydromax má mít výrazně propracovanější aerodynamiku než jeho slavný předchůdce Dieselmax, který používal dieselový pohon. Vývojáři optimalizovali prakticky každý detail – od geometrie zavěšení přes nastavení kontroly trakce až po rozmístění kamer. Než se vůz vůbec dostal na solné pláně, prošel rozsáhlými simulacemi a zátěžovými testy.

Muž, který překonal zvuk

Za volant usedne britský pilot RAF Andy Green, legenda světa rychlostních rekordů. Green už jednou s JCB uspěl: v roce 2006 vytvořil s vozem Dieselmax rekord pro dieselové automobily, když dosáhl rychlosti přes 563 km/h. Tento rekord dosud nikdo nepřekonal.

Green je ale známý především tím, že jako jediný člověk v historii překonal zvukovou bariéru na zemi. V roce 1997 se speciálem Thrust SSC dosáhl rychlosti 1 227,9 km/h, což zůstává absolutním pozemním rekordem dodnes.

Podle Greena je nový Hydromax lehčí, výkonnější a rychlejší než dieselový rekordman z počátku tisíciletí. Projekt podle něj není jen o rychlosti, ale také o demonstraci britského inženýrství a schopnosti přenést vodíkovou technologii do reálného průmyslu.

Rekord jako reklama na budoucnost

Celý projekt má mnohem širší význam než pouhé překonání rychlostního maxima. JCB během posledních pěti let investovala do vývoje vodíkových spalovacích motorů přibližně 100 milionů liber (zhruba 2,8 miliardy korun). Technologie už nyní míří do sériově vyráběných stavebních strojů. Rekordní pokus navíc přichází krátce před otevřením nové obří továrny firmy v texaském San Antoniu, jejíž hodnota se odhaduje na půl miliardy dolarů.

V automobilovém světě dnes dominují hlavně bateriové elektromobily a částečně také vodíkové palivové články. JCB ale tvrdí, že právě spalování vodíku může být praktičtější cestou pro těžkou techniku. Bagry, nakladače nebo traktory totiž potřebují vysokou energetickou hustotu a rychlé doplňování paliva – oblasti, kde mají baterie stále významná omezení.

Vodíkový spalovací motor navíc připomíná klasické dieselové agregáty, což výrobcům usnadňuje přechod na novou technologii. Firma tak v rekordním speciálu nevidí jen marketingovou atrakci, ale především demonstraci funkční alternativy pro průmysl budoucnosti.

Předseda společnosti Anthony Bamford připomíná, že podobnou filozofii měl už rekordní Dieselmax. I tehdy šlo o neobvyklý projekt, který měl světu ukázat schopnosti moderních dieselových motorů mnohem výrazněji než obyčejný stavební stroj.

Hydromax má nyní sehrát stejnou roli pro vodík. Extrémní rychlost zde funguje jako laboratorní test pod drobnohledem veřejnosti – pokud technologie obstojí v podmínkách, kde rozhodují aerodynamika, spolehlivost i maximální výkon, může podle JCB obstát také v každodenním průmyslovém provozu.

Bonneville tak letos nebude jen dějištěm dalšího pokusu o rekord. Půjde také o symbolický souboj různých představ o budoucnosti bezemisní dopravy – a o otázku, zda může vodík kromě osobních aut a experimentálních prototypů pohánět i nejtěžší stroje světa.

Acanthostrongylophora ingens je houbovec ze skupiny rohovitých, který se vyskytuje především u pobřeží Indonésie. Shodou okolností se stal významným zdrojem různých bioaktivních látek a je mezi vědci po celém světě velmi žádaný.

Jeho výzkum je ale velmi komplikovaný. Speciálně vyškolení potápěči sbírají vzorky tohoto houbovce z mořského dna a často je ihned zmrazují, aby zabránili rozkladu obsažených látek během transportu.

Laboratorní syntéza klíčových molekul získaných z tohoto houbovce by umožnila provádět výzkum bez těchto komplikací, a také bez omezení daných velikostí přirozených populací těchto mořských organismů. Nedávno v tomto směru uspěli chemici z americké Floridské státní univerzity, kteří syntetizovali dvě slibné molekuly původně získané od bakterií nalezených v houbovci.

Léky z hlubin moře

Jak uvádí doktorand Zackary Firestone, který vedl studii, jejíž výsledky uveřejnil odborný časopis Journal of the American Chemical Society, jejich úspěch představuje významný průlom pro budoucí vývoj léčiv, zejména proti vzácným formám rakoviny. S kolegy syntetizovali zmíněné látky, alkaloidy tetradehydrohalicyklamin B a epi-tetradehydrohalicyklamin B, jako první na světě.

Chemici, kteří dokážou tyto biologicky aktivní látky obyvatel oceánu synteticky připravit, hrají klíčovou roli v hodnocení jejich přínosu pro další výzkum a případné využití jako nových léčivých látek proti různým nemocem.

„Tyto složité molekuly vykazují slibný potenciál pro medicínské využití, ale získávání větších množství je obtížné a drahé,“ uvádí Firestone. „My je vyrábíme z materiálů běžně dostupných od dodavatelů.“

Obě látky mají velmi neobvyklou chemickou strukturu. Tetradehydrohalicyklamin B, který byl objevený u bakterie houbovce v roce 2018, dokáže potlačovat funkci proteazomů, velkých proteinových komplexů, které v buňkách fungují jako systém likvidace odpadu a odstraňují poškozené bílkoviny. Zdá se, že řada nádorů při svém bujení tento buněčný odpadní systém intenzivně využívá. Látky, které ho vyřadí z provozu, jsou tím pádem velmi zajímavé pro léčbu nádorů.

Plynní obři Sluneční soustavy jsou velmi vzdálení od Slunce, a proto jsou na povrchu velice chladní. Lovci exoplanet zase znají mnoho horkých plynných obrů, kteří obíhají své hvězdy naopak velice blízko a jsou rozžhavení na vskutku pekelné teploty. Plynní obři, jejichž teplota by byla mírná, podobná Zemi, jsou, pokud víme, spíše vzácní.

Na jednu takovou exoplanetu, která nese název TOI-199b, se nedávno zaměřil Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Aaron Bello-Arufe z Laboratoře proudového pohonu NASA se svými kolegy s jeho pomocí zkoumal svět přibližně velikosti Saturnu, ale s teplotou relativně blízkou Zemi, který obíhá hvězdu vzdálenou více než 330 světelných let od Země jednou za přibližně sto dní.

Atmosféra plná metanu

Teplota na povrchu TOI-199b dosahuje asi 80 °C. Z našeho pohledu je to stále horké prostředí, byť ne o mnoho teplejší než nejvyšší zaznamenané teploty v prostředí na Zemi. Ve srovnání s horkými Jupitery, jejichž teploty mohou dosahovat tisíců stupňů, nebo s chladnými plynnými obry sluneční soustavy, kde teploty klesají stovky stupňů pod nulu, jde o výrazně mírnější svět.

Bello-Arufe se svými spolupracovníky využil data Webbova dalekohledu ke studii atmosféry tohoto „přívětivého“ Saturnu. Ukázalo se, že atmosféra této exoplanety je bohatá na metan, a že se tam vyskytuje i amoniak a oxid uhličitý. Výzkum atmosféry TOI-199b uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Badatelé využili k výzkumu atmosféry transmisní spektroskopii, při níž zkoumají záření hvězdy procházející atmosférou dotyčné planety. Aby metoda fungovala, musí být oběžná dráha planety orientovaná tak, že se planeta pohybuje mezi svou hvězdou a teleskopem. Nové poznatky o této exoplanetě a o složení její atmosféry pomohou zpřesnit modely vzniku a vývoje planet. Mohou také zlepšit porozumění vědců tomu, jak funguje atmosféra Země. 

V roce 1961 zařadili Američané do svého námořnictva první plavidla s atomovým pohonem určená pro operace v útočných svazech – letadlovou loď USS Enterprise (CVN-65) a raketový křižník USS Long Beach (CGN-9). Díky téměř neomezenému operačnímu dosahu mohly demonstrovat sílu USA ve světových oceánech.

Moskva výstavbu těchto jednotek dobře znala. Spuštění prvního jaderného ledoborce na světě Lenin v roce 1959 doprovázel sice slogan „za mírové využití atomu“, ale realita byla složitější. Sovětské ledoborce se daly použít i jako pomocné bojové lodě – na jejich paluby šlo namontovat dělostřeleckou výzbroj, o čemž se nemluvilo

Chruščovova nedůvěra

Od roku 1956 probíhal vývoj lehkého jaderného raketového křižníku Projekt 63, který měl nést 18–24 řízených střel typu P-40 asi s tunovou hlavicí, s doletem 200–350 km a rychlostí až 1 700–2 000 km/h. Současně vznikal i protiletadlový (PL) jaderný křižník – Projekt 81. V roce 1958 bylo k výstavbě křižníků Projekt 63 vše připraveno tak, aby v období 1961–1964 vyplulo sedm jednotek. Jenže už roku 1959 zazněl příkaz program zrušit.

Za rozhodnutím vzdát se výstavby hladinového atomového loďstva na konci 50. let stál Nikita Chruščov, ministr obrany maršál Georgij Žukov a další představitelé. Ti upřednostňovali pozemní raketové jaderné zbraně, ponorkové síly a strategické letectvo. Sovětské vedení se navíc obávalo vysokých nákladů a složité údržby hladinových plavidel s nukleárním pohonem.

Koncem 60. let se ukázalo, že kvůli Chruščovově doktríně neměl SSSR jak čelit americkým svazům letadlových lodí. Navíc likvidace téměř dokončených lehkých křižníků Projektu 68bis třídy Sverdlov frustrovala konstruktéry a nadlouho ochromila zájem o výstavbu velkých hladinových válečných lodí. Ve výsledku šlo o ztrátu cenných zkušeností, které Sověti museli později znovu získat.

Orlan atomový i parní

„Párová teorie“ předpokládala společné nasazení jaderného útočného křižníku a specializované PL lodi – od ní se ale později upustilo. Očekávalo se, že nový křižník o výtlaku asi 9 000 tun budou ohrožovat především vzdušné síly a protilodní řízené střely (PLoŘS), proto musí mít vícestupňovou PL obranu.

Projekt 1144 Orlan se postupně zvětšoval, protože ambice zadavatelů-politiků převážily nad technickým racionalismem a omezení výtlaku už nebylo nutné dodržet. Orlan dostal prodlouženou příď pro PL systémy a v zadní části paluby přibyla přistávací plocha a hangár pro tři protiponorkové vrtulníky Kamov Ka-27.

Do věci se vložil ještě vrchní velitel sovětského námořnictva admirál Sergej Gorškov, obávající se u orlanu současného vyřazení hlavního i záložního reaktoru daleko od základny. Požadoval proto přidání pomocného parního pohonu na organické palivo, takže křižník dostal komín, což u lodi s nukleárním pohonem poněkud zarazí.

Další neobvyklý krok představoval návrat k pancéřování trupu, od něhož se ve světě upustilo. Ocel o tloušťce 100 mm tak chránila muniční sklady a reaktor před řízenými střelami, velitelská věž dostala 80mm pancíř a proti torpédům mělo zafungovat dvojité dno. Přitom chyběl jasný koncept, jak tento jaderný křižník vlastně nasazovat. V roce 1972 se technický návrh navzdory přibývajícím „vylepšením“ podařilo dokončit.

Předimenzovaná loď

Těžký jaderný raketový křižník projektu 1144 Orlan se tak vyvinul v univerzální plavidlo s kombinací silné útočné raketové výzbroje, protiponorkových systémů a vícevrstvé PL obrany, která dosud nemá přímý ekvivalent v námořním stavitelství. Délka činí 230 metrů, šířka 28,5 metru, výška 59 metru a výtlak 25 860 tun. Cestovní rychlost na atomový pohon je 33 km/h (18 uzlů), maximální rychlost 60 km/h (32 uzlů), při použití parních kotlů na tradiční palivo 31 km/h (17 uzlů).

Na osmi palubách se nachází 56 důstojnických kajut, společných ubytoven pro poddůstojníky a námořníky s kapacitou 6 a 30 míst, tři sauny s bazénem, 15 sprch, klub pro 200 osob a salon s kulečníkem. Ve dvoupatrovém lékařském bloku funguje rentgen, ambulance, operační sál a zubní ordinace. Loď disponuje vlastní kabelovou televizí a malou tiskárnou. Posádku tvoří 105 důstojníků, 130 praporčíků a 400 námořníků.

Koncem prosince 1977 Sověti spustili na hladinu první projekt 1144 Orlan – křižník Kirov (od roku 1992 Admirál Ušakov), v prosinci 1980 ho předali námořnictvu. V říjnu 1984 nastoupil do služby druhý – Frunze (1992 Admirál Lazarev) a v prosinci 1988 následoval třetí – Kalinin (1992 Admirál Nachimov). V roce 1986 pak začala stavba Petra Velikého (původně Kujbyšev), završená v roce 1996. Další plánovaný křižník Dzeržinskij vláda v roce 1990 stopla již v rané fázi výstavby. V klasifikaci NATO nesou plavidla označení Kirov-class battlecruiser podle jména vedoucí jednotky třídy.

Hlavní výzbroj orlanů tvoří 20 odpalovacích zařízení PLoŘS P-700 Granit (v kódu NATO SS-N-19 Shipwreck) s konvenční 750kg bojovou hlavicí nebo jadernou o síle až 50 kt. Granity mají napadat námořní svazy nebo jednotlivé cíle do vzdálenosti 700 km, zjištěné družicovým průzkumem nebo námořním letectvem.

Současné verze střely dokážou díky umělé inteligenci určit, jaká sestava plavidel se před ní nachází, a zaměřit se na klíčové cíle. Při salvovém odpalu přebírá jedna raketa roli navigátora – letí rychlostí Mach 2,5 (2 650 km/h) ve výšce až 17 000 m, aby zajistila co nejširší pokrytí cílové oblasti, zatímco ostatní se pohybují asi 25 m nad hladinou rychlostí Mach 1,5 (1 840 km/h).

Během letu si střely neustále vyměňují informace, a pokud dojde ke zničení rakety-navigátoru, její roli okamžitě přebírá jiná. Rakety si samy rozdělují cíle podle priority, klasifikují je a určují manévry na základě naprogramovaných algoritmů. Sestřelit granit lze jen obtížně – i v případě jeho zásahu blízko u lodi může díky své hmotnosti a rychlosti zasáhnout cíl čistě kinetickou energií. Po zničení hlavního objektu v sestavě si zbývající střely přerozdělí cíle a napadají další nejvýznamnější lodě. Akce „hejna“ P-700 připomíná útok vlčí smečky, přičemž paradoxně největší šanci na přežití mají nejslabší jednotky.

Několik vrstev flaku

Dálkovou PL obranu orlanů zajišťuje námořní verze PLŘS typu S-300 Fort, schopných ničit vzdušné cíle na vzdálenosti 5–200 km a do výšek 25 000 m, letící rychlostí až 1 800 km/h. První tři lodi série (Kirov, Frunze a Kalinin) dostaly 12 bubnových odpalovacích zařízení skrytých pod palubou, z nichž každé pojme osm raket, což celkově znamená zásobu 96 střel. Křižník dokáže současně zasáhnout až 12 cílů pomocí 24 raket.

Petr Veliký obdržel šest zařízení se 48 raketami S-300F a dalších šest se 46 kusy modernizované verze S-300FM. Disponuje také 16 odpalovacími zařízeními pro rakety 3K95 Kinžal. Každé má buben po osmi střelách (celkem 128 raket), jejich dálkový dosah činí 1 500–12 000 metrů a výškový 6 000 metrů, přičemž kinžaly se „specializují“ na cíle s rychlostmi až 700 m/s. První lodě série měly ale místo kinžalů PL systém Osa-M.

Poslední obrannou linii tvoří šest raketovědělostřeleckých komplexů Kortik. Každý se skládá jednak ze dvou 30mm šestihlavňových kanonů AO-18 s kadencí až 4 500–5 000 ran/min a s účinným dostřelem 1 500–2 000 metrů. Kanon má připravený zásobník s 500 náboji. Rakety systému Kortik typu 9M311 (SA-N-11 Grison) mají v závislosti na verzi zásobu 6 až 8 střel, rychlost až 900–910 m/s, maximální dostřel 8 000 m a výškový dosah 4 000 m.

Pro souboje v hlubinách

Protiponorkovou výbavu orlanů tvoří dva 533mm raketotorpédové komplety RPK-6M Vodopad, po pěti vrhačích na každém boku. Munice Vodopad-NK kalibru 400 mm se po odpalu z torpédometu nejprve zanoří. Po dosažení bezpečné vzdálenosti se aktivuje hlavní motor, raketa vystoupá nad hladinu a pokračuje po balistické dráze. V závěrečné fázi letu se z ní pak lehké torpédo UGMT-1 pomocí padáku snese na hladinu a vyhledává ponorku vlastní naváděcí soustavou.

Zmíněné torpédo s 60kg hlavicí dosahuje rychlosti 76 km/h (41 uzlů), maximální dosah činí 8 000 metrů, a to do hloubky až 500 metrů. Kompletní systém Vodopad-NK tak umožňuje napadání ponorek vzdálených až 50 km.

Pokud jde o vlastní obranu proti torpédům, disponovaly původně křižníky reaktivní zbraní RBU-1200 Uragan, kterou nahradil modernější komplex Udav-1M ráže 300 mm. Má likvidovat nebo odklánět příchozí torpéda, ale dá se použít i proti ponorkám a potapěčským diverzním silám.

Při detekci torpédové hrozby vypálí systém najednou několik typů reaktivních střel, každou na předem vypočítanou vzdálenost. První obrannou linii zajistí dva klamné náboje, které vytvoří čtyři falešné cíle ve vzdálenosti 3 000 metrů. Pokud se nepřátelské torpédo nenechá zmást, následuje „plovoucí“ minové pole vytvořené zábranovými střelami na vzdálenost 2 000 metrů. Pokud i to selže a torpédo se přiblíží na blízkou vzdálenost, dojde k salvě hlubinných střel na minimální dálku 100 metrů. Na každém boku křižníku se navíc nachází systém RBU-1000 Smerč-3. Má rovněž především likvidovat torpéda, přičemž jej lze rovněž použít proti ponorkám v pásmu 100–1 000 metrů s hloubkou zásahu 15–350 metru.

Křižníky na suchu

Gorbačovova perestrojka a následný rozpad Sovětského svazu způsobily, že nově vzniklé Ruské federaci (RF) chyběly nanční i technické kapacity pro provoz tak náročných a drahých lodí jako orlany. Vůdčí jednotku série, křižník Admirál Ušakov (původně Kirov), námořnictvo v roce 1991 odstavilo a v roce 2002 vyřadilo – sloužil pouhých 11 let. Stejně dopadl i druhý zástupce třídy – Admirál Lazarev (Frunze) – jenž od roku 1999 čekal zakonzervován na Dálném východě. Jeho aktivní služba trvala jen 15 let. Ironií osudu je skutečnost, že RF dosud nemá dostatečné zkušenosti ani s likvidací takto obrovských plavidel, což způsobilo prodlevy i při sešrotování.

U třetího orlanu, Admirála Nachimova (Kalinin), nepadlo rozhodnutí „sešrotovat“, nýbrž „modernizovat“. V opravárenských dílnách se nacházel již od roku 1997, přestavba však začala až roku 2011. Původně se počítalo s jeho návratem do služby v roce 2018, avšak rozsah nutných prací značně předčil očekávání. Doba jeho aktivní služby se odhaduje na devět let.

Ani působení nejnovější jednotky Petra Velikého neprobíhalo bezproblémově. Po vyřazení letounů včasného varování Tupolev Tu-95RC, helikoptér Ka-25C a zániku satelitního systému Legenda v 90. letech došlo k výraznému omezení schopnosti detekce námořních cílů. Petr Veliký tak prakticky „oslepl“ ještě před uvedením do služby. V současnosti probíhá vývoj nového satelitního systému Linza, který má Legendu nahradit, avšak veřejné zdroje dosud neuvádějí, zdali se skutečně nachází na oběžné dráze.

Prvním nasazením Petra Velikého bylo v roce 2000 pátrání po jaderné ponorce Kursk a účast na záchranné operaci. Postupně se z plavidla určeného k ničení rozsáhlých  otilových uskupení a ponorek stal symbol moci, vyslaný například proti somálským pirátům.

Orlan dnes

V roce 2019 nastoupil Petr Veliký do generální opravy. Původně se předpokládalo, že se vrátí do služby v roce 2022, avšak práce se protáhly na neurčito a doprovází je spekulace o vyřazení křižníku. Co se týká Admirála Nachimova, začaly na něm počátkem roku 2025 opět pracovat jaderné reaktory. Během modernizace dostal nový univerzální odpalovací systémem 3S14, schopný nést až 80 různých řízených střel typu Kalibr, Oniks a Zirkon i protiponorkových řízených střel 91RT2.

Admirál Nachimov obdržel rovněž komplexy PL obrany Pancir-ME a S-300FM, protiponorkový a protitorpédový komplex Paket-NK a rovněž protilodní řízené střely Redut. Po návratu do služby Admirál Nachimov dokáže údajně provést masivní raketový úder a zároveň zajistit protiraketovou obranu svazu lodí v okruhu až 200 km. Má jít o nové plavidlo ve starém trupu.

Názory západních analytiků na orlan se vesměs shodují s hodnocením ruských odborníků, kteří jej považují za nejmocnější bojovou loď světa. Zároveň však upozorňují, že s ohledem na rychle se vyvíjející technologie v oblasti PLoŘS a dronů lze tuto kategorii atomových raketových křižníků považovat za zranitelnou. 

V některých západních médiích se objevuje přirovnání křižníku ke Hvězdě smrti ze série Hvězdné války. Metafora dobře vystihuje ohromující palebnou sílu, impozantní rozměry a rozsáhlý arzenál těchto lodí – které však mají svá slabá místa. Vlajkovou loď ruské Černomořské flotily – víceúčelový raketový křižník Moskva projektu 1164 Atlant – potopily dvě ukrajinské PLoŘS R-360 Neptun 14. dubna 2022.

I v samotném Rusku se názory na tato plavidla liší. Patriotická a propagandistická média považují křižníky za symbol síly a národní hrdosti, v odborné komunitě ale převládá skepse, zejména kvůli jejich přebytečné výzbroji, enormní finanční náročnosti, technické složitosti a nejasnosti jejich úlohy v moderní námořní doktríně Ruska. Každopádně dlouholeté zpoždění modernizace křižníku Admirál Nachimov a podobné problémy s letadlovou lodí Admirál Kuzněcov poukazují na hlubší strukturální potíže ruského lodního průmyslu… 

Umělá inteligence v řadě věcí usnadňuje novinářům, výzkumníkům nebo třeba právníkům jejich práci. Nezřídka ale také vytváří problémy – a ty mohou být někdy velmi drahé. Soudy po celém světě se v posledních letech potýkají s případy, kdy advokáti předkládají dokumenty obsahující zcela smyšlené citace soudních rozhodnutí, která nikdy neexistovala. Nejde přitom o ojedinělé přešlapy několika nezkušených uživatelů. Ukazuje se, že lidé mají tendenci důvěřovat odpovědím AI i ve chvíli, kdy dobře vědí, že mohou být chybné.

Výmluvný případ se odehrál letos v Alabamě. Tamní nejvyšší soud potrestal právníka, který do svých podání zahrnul množství neexistujících precedenčních rozsudků vytvořených generativní AI. Když byl upozorněn, že použil smyšlenou citaci, slíbil nápravu – jenže hned v následující větě opět odkázal na další neexistující případ. Podobné incidenty už přitom nejsou výjimkou, ale téměř rutinní součástí soudní agendy.

Na rozdíl od Česka a dalších zemí kontinentální Evropy stojí právní systém v USA a dalších anglosaských zemích ve velké míře na takzvaném precedentním právu. Rozhodnutí vyšších soudů zde totiž neslouží jen jako inspirace, ale často představují závazný výklad práva pro budoucí podobné případy. Advokáti proto ve svých podáních běžně odkazují na dřívější rozsudky, které mají podpořit jejich argumentaci.

Pokud však AI „vymyslí“ precedent, který nikdy neexistoval, nejde jen o formální chybu – právník se fakticky opírá o neexistující právní autoritu. Právě proto soudy reagují na podobné případy tak přísně.

Epidemie „halucinací“

Francouzský výzkumník Damien Charlotin z pařížské školy HEC Paris vede databázi soudních rozhodnutí souvisejících s chybami AI. Za poslední tři roky do ní zaznamenal více než 1 400 případů, kdy soudy řešily falešné informace vytvořené umělou inteligencí. Nejčastěji šlo právě o smyšlené právní citace v podáních advokátů nebo lidí zastupujících sami sebe.

Podle Charlotina počet podobných incidentů ještě nedávno prudce rostl. Dnes se situace stabilizovala na přibližně 350 až 400 případů za čtvrtletí. To ale neznamená, že problém mizí – spíše se stal běžnou součástí fungování justice.

Právní prostředí navíc představuje jen špičku ledovce. Soudní dokumenty jsou veřejné a advokátům za nepravdivé informace hrozí sankce, takže se chyby dají relativně snadno odhalit. V jiných profesích ale mohou zůstat bez povšimnutí.

AI už způsobila problémy novinářům, akademikům, programátorům i vládním poradcům. Nedávno například vyšlo najevo, že kniha The Future of Truth pojednávající o vlivu AI na veřejnou debatu obsahovala několik smyšlených nebo chybně přiřazených citátů vytvořených právě generativními modely.

Proč lidé AI věří víc než sobě?

Psychologové upozorňují, že lidé mají dlouhodobou tendenci považovat stroje za spolehlivější než vlastní úsudek. Podle odborníka na interakci člověka a robotů Alana Wagnera mnoho lidí automaticky předpokládá, že stroje „vědí víc“, nedělají chyby a fungují téměř neomylně.

Současná generativní AI však přidává nový problém. Na rozdíl od běžných automatizovaných systémů dokáže vytvářet velmi přesvědčivě znějící odpovědi, které ale mohou být zcela falešné. A právě tato kombinace sebejistého tónu a jazykové plynulosti vede lidi k tomu, že její výstupy přijímají bez většího ověřování.

Studie publikovaná letos v únoru ukázala, jak silný tento efekt může být. Účastníci experimentu plnili úkoly spojené s rozpoznáváním obrázků a dostávali rady, které údajně pocházely buď od lidí, nebo od AI. Háček byl v tom, že doporučení byla správná jen v polovině případů. Přesto lidé, kteří věřili, že radu poskytla umělá inteligence, častěji přijímali chybné odpovědi – zejména pokud měli k AI pozitivní vztah. Když stejné rady údajně pocházely od člověka, podobný efekt se neprojevil.

Podle autorky studie Sophie Nightingaleové z univerzity v anglickém Lancasteru tedy AI vyvolává specifický druh důvěry, který může systematicky zkreslovat lidské rozhodování.

Když špatná rada zabíjí

Důsledky slepé důvěry v AI přitom nemusí končit u chybných právních dokumentů. Výzkum inspirovaný používáním vojenských dronů ukázal, že lidé mohou kvůli doporučení stroje změnit své rozhodnutí i v situacích se smrtelnými následky.

Dobrovolníci v experimentu dostali za úkol rozlišovat civilisty od nepřátelských bojovníků na snímcích z bezpilotních letounů. Poté měli rozhodnout, zda odpálí raketu. Následně jim robot poskytl zpětnou vazbu – ta však byla zcela náhodná. Přesto účastníci ve většině případů změnili svůj původní, často správný úsudek, pokud s nimi systém nesouhlasil.

Výzkumníci upozorňují, že účastníci brali simulaci vážně. Viděli záběry civilistů, útoků dronů i následků bombardování. Kdyby šlo o skutečný bojový scénář, vedla by podle autorů studie důvěra ve stroj k zabití mnoha nevinných lidí.

Kognitivní kapitulace

Moderní AI se od starších automatizačních nástrojů liší tím, že zvládá mnohem širší spektrum úkolů – od psaní právních podání až po programování. Uživatel tak nemusí pouze kontrolovat jednotlivé kroky systému, ale může na něj přenést celé přemýšlení. Výzkumníci z Wharton School při Pensylvánské univerzitě tento jev označují jako „kognitivní kapitulaci“.

V experimentech například zjistili, že lidé sice méně důvěřují chybné AI, pokud dostávají průběžnou zpětnou vazbu nebo finanční odměny za správné odpovědi, ale ani to problém zcela neodstraňuje. Jinými slovy: i když mají uživatelé silnou motivaci kontrolovat správnost výstupů, často se na AI spoléhají více, než by bylo rozumné.

Nabízí se jednoduché řešení – uživatele vzdělávat a upozorňovat na limity AI. Dosavadní výzkumy ale naznačují, že samotná varování mají jen omezený účinek.

V jedné studii vědci studentům předem vysvětlili, že ChatGPT často chybně shrnuje akademické texty a mívá problémy se složitější matematikou. Následně měli studenti pomocí AI plnit různé úkoly.

Varování vedlo k častějšímu ověřování citací a shrnutí zdrojů, ale u matematických příkladů se téměř nic nezměnilo. Mnozí účastníci totiž stále věřili, že AI matematiku zvládá dobře. Další roli sehrál časový tlak – studenti pod stresem jednoduše nestíhali výsledky kontrolovat.

Podle autorů studie tedy samotné povědomí o chybovosti AI nestačí. Důvěru ve stroj přebíjejí jiné faktory: snaha ušetřit čas, tlak zaměstnavatelů na používání AI nebo marketing technologických firem, které zdůrazňují především schopnosti svých systémů.

Začarovaný kruh důvěry

Paradoxem je, že čím lepší AI v mnoha oblastech bude, tím méně ji lidé pravděpodobně budou kontrolovat. Pokud systém většinu času funguje správně, uživatelé ztratí motivaci ověřovat jeho výstupy – a tím pádem si často ani nevšimnou zbývajících chyb.

Psycholožka Sophie Nightingaleová upozorňuje, že mnoho lidí se nikdy nedostane k „základní pravdě“, tedy k možnosti zjistit, zda AI skutečně měla pravdu. Pokud se chyba neprojeví okamžitě, uživatel pokračuje v přesvědčení, že systém funguje správně. A právě tato neviditelná, postupně rostoucí důvěra může být jedním z největších rizik éry generativní umělé inteligence.