Divadla hrůzy, krve a hnusu: Královrahové umírali ve strašlivých mukách
Troufli si vztáhnout ruku na svého panovníka. A jejich trest byl stokrát rafinovanější a trýznivější než cokoli jiného. Dlouhé hodiny mučení, pak veřejná poprava. Hrůzné divadlo mělo být výstrahou všem ostatním…
Krutými popravami se ve středověku rozhodně nešetřilo. A trest za královraždu byl příležitostí, jak oprášit ty nejsadističtější způsoby mučení. Jak prožívali své poslední hodiny a minuty královrahové? Není to pěkné čtení. Tak například trest za atentát na francouzského krále Ludvíka XV., o který se pokusil jistý Robert-François Damiens, šel daleko za hranice lidskosti. Damiensovi se jeho čin nepovedl. On sám se přesto navěky proslavil. Bohužel hlavně způsobem, jakým bídně a bolestně sešel ze světa.
Robert Ďábel královrah
Je začátek nového roku 1757 a Robert-François Damiens čeká na svou příležitost. Je tak trochu blázen. Z armády ho vyhodili a z jezuitské koleje, kde pracoval jako sluha, nakonec také. Byl příliš divoký a náladový. Dokonce dostal přezdívku Robert Ďábel. Pak se chytil víry. A začal tvrdit, že právě francouzský král Ludvík XV. je největší bezbožník. A měl by být potrestán. Možná ho ze začátku stačí jen postrašit, vykřikuje v hospodě. Jak? To všem ukáže právě 5. ledna 1757.
Stalo se to ve Versailles. Ludvík XV. právě vystupoval z kočáru, když k němu Damiens skočil a bodl. Kapesní dýkou. Králi, který byl kvůli zimě zachumlaný v několika vrstvách šatstva a kabátů, samozřejmě způsobil jen bezvýznamné poranění. Mělo to prý být varování, hájil se Damiens později. „Kdybych ho chtěl zabít, vezmu si kord nebo lovecký tesák,“ opakoval. „Kdybych to chtěl udělat, povedlo by se mi to!“ Jenže takové řeči už mu nebyly nic platné. Stal se aktérem jedné z nejkrutějších veřejných poprav v dějinách Evropy.
Ale peklu se podobaly i dva měsíce věznění. Krutými výslechy a mučením z něj chtěli dostat jména kompliců. Lili do něj hektolitry vody, řezali mu paže, španělskými botami drtili kotníky. Hrudník pálili žhavými železy. Vydržel, protože on prostě žádné komplice neměl… Nakonec se pokusil o sebevraždu. Šel na to dost kuriózně – chtěl si totiž utrhnout genitálie a poté vykrvácet. Nepodařilo se mu to a zbytek vazby strávil nonstop přikurtovaný k posteli.
V den, kdy mu přečetli rozsudek, už nemohl ani stát. Před tribunál ho dovlekli v pytli, z něhož mu koukala jen hlava. To aby přítomní neviděli jeho zohavené tělo. Verdikt si vyslechl detailní, jak scénář hollywoodského krváku!
„Na sírovém ohni mu bude upálena pravá ruka, která držela nůž, jímž chtěl královraždu spáchat. Budou mu kleštěmi utrženy prsní bradavky, rvány paže, stehna a lýtka. Do míst, kde mu bylo vyrváno maso, nalijí tekuté olovo, vroucí olej, smůlu a pryskyřici, vosk a síru svařené dohromady. Poté bude jeho tělo roztrháno čtyřmi koňmi a po smrti ostatky spáleny a popel rozmetán po větru.“ Ano, tato exekuce byla do posledního okamžiku zdokumentována v dobových pramenech.
A přitom se vlastně nic nestalo, král atentát přežil. Proč nestačila obyčejná poprava? Panovník odsouzenému milosrdnou smrt nedopřál. A stačilo jediné slovo. Místo toho se 28. března 1757 na pařížském náměstí de Gréve připravovala podívaná pro lid. Začala přesně ve čtyři hodiny odpoledne. Davy se tísnily všude kolem popraviště. Šlechta si pronajala „lóže“ v oknech okolních domů a dychtiví diváci se vyšplhali i na střechy. Program je nezklamal.
Na prvním pódiu má probíhat upálení pravé ruky a trhání masa kleštěmi. Na druhém pak bude tělo roztrháno. Monstrózní slavnost měli dirigovat dva mistři popravčí. Remešský a čestný pařížský kat Nicolas-Charles-Gabriel Sanson a jeho osmnáctiletý synovec Charles Henri Sanson, oficiální pařížský kat. Na několikahodinovou akci si vymínili patnáct pomocníků.
Živá mrtvola
Rozhodně se to vyplatilo: vše běželo jako na drátku. Damiens byl znehybněn železnými obručemi a k dlani mu přivázali nůž. Ano, tu osudnou dýku, kterou zaútočil na svého vládce. O pár vteřin později mu ruku vrazili do koše s hořící sírou. Strašlivě řval a zmítal sebou, ale pouta ho nemilosrdně držela. Stačilo několik minut a z ramene čouhal jen rudý pahýl. Při hoření se totiž síra chová jako žíravina. Následovalo mučení rozžhavenými kleštěmi. Pronikavý pach spáleného masa se šířil celým náměstím.
Bylo to neskutečně ohavné, ale lidé nemohli od hrůzné podívané odtrhnout oči. A Damiens překonal veškerá jejich očekávání. Nelidská bolest ho udržovala ve zvláštní agónii. „Ještě, ještě!“ křičel na své katany. Jeho obličej připomínal vzteklé zvíře s vypoulenýma krvavýma očima a pěnou u úst. Na chvíli omdlel. Ale ještě jej čekala půl druhá hodina utrpení.
Pacholci mezitím na jeho končetiny přivázali provazy. Roztáhli je do tvaru písmene X. Čtyři koně mu je měly odtrhnout od těla. Mladý Sanson zavelel, koně táhly každý na jinou stranu. Jenže uběhla půlhodina a nic. Paže a nohy se natahovaly k prasknutí, ale držely. Damiens už jen bez ustání kvílel a řval. Kat zkoušel jinou taktiku, nově koně zabíraly pouze jedním směrem. Uběhla hodina a první kůň padl únavou k zemi. Nepomáhaly ani biče a ostruhy. Trup Roberta Damiense nebylo možné rozervat.
Někteří diváci omdlévali, jiných se zmocňoval chtíč. Násilí na ně působilo jako afrodisiakum. Prameny líčí, jak se mnohé páry věnovaly orálnímu sexu. Neřešitelnou situaci bylo třeba rozseknout. A to doslova. Katův pomocník přeťal sekerou šlachy. Krev stříkala a brzy jí přibylo ještě víc. Koně konečně vyrvaly obě ruce a jednu nohu. Jenže týraný muž stále žil. Přerývavě dýchal, vlasy mu zbělely. Šeptal slova, která ale nikdo nezaslechl. Umírající tělo spolkla hořící hranice. Odehrálo se poslední dějství, definitivní konec. Zbývalo jen srovnat zločincův dům se zemí. Damiensova manželka s dcerou a tchánem raději prchla ze země.
Roztrhán koňmi i lidmi
Ve Francii měla disciplína drastických poprav královrahů dlouhou historii. Náš druhý, též velmi dobře zdokumentovaný případ se udál na začátku 17. století a váže se k Jindřichu IV. Navarrskému. Ten přežil mnoho pokusů o atentát, štěstí ho opustilo až 14. května 1610. Proč se tolikrát ocitl v hledáčku atentátníků? Byl totiž hugenot, tedy pro katolickou církev nepřijatelný a nebezpečný protestant. I když několikrát svou víru změnil, fanatické přívržence papeže to nezastavilo. Zatím však nedosáhli výraznějších úspěchů.
Jistý Jean Chastel, bigotní katolík, využil roku 1591 zmatků u královské audience. Ruka s dýkou už mířila na hrdlo, když se Jindřich nečekaně sehnul ke klečícímu prosebníkovi. Zbraň mu proto jen rozsekla ret a vyrazila přední zub. Stejně jako strůjci předchozích atentátů i Chastel naposledy vydechl v hrozných bolestech. Koně jej rozervali na čtyři kusy. Jak už víme, tento způsob popravy byl královrahům přímo vyhrazen.
Přesvědčit se o tom mohl právě další náboženský blouznivec – François Ravaillac. Horlivý katolík se zhlédl v brožurce španělského jezuity. Líčilo se v ní, že i lid smí vztáhnout ruku na panovníka, pokud je ohrožena pravá víra. Syn násilníka a jeptišky se rozhodl krále zabít. A podařilo se mu to. Vyčíhal si okamžik, kdy musel královský kočár zastavit kvůli vzpříčeným vozíkům s vínem a senem. Později jeho vyšetřovatelé odmítnou uvěřit, že si to předem nenaplánoval.
Onoho 14. května 1610 zasadil panovníkovi dvě rány dýkou mezi druhé a třetí žebro. Dál už se Ravaillacův osud zcela shoduje s popravou Roberta Damiense. I Ravaillac měl být roztrhán koňmi a i jeho tělo vzdorovalo příliš dlouho: celou hodinu. Protokol z popraviště uvádí, že na mrtvý trup se okamžitě sesypali diváci. Odřezávali z něj kusy masa a vyvrhli vnitřnosti. Svou kořist pak opékali a pojídali. Jedna z žen se chlubila, jak ochutnala vrahovo srdce.
Zákony na vše
Královražda a vlastizrada se krutě trestala i v Anglii. Zákon z roku 1571 líčí názorně, jak v těchto případech postupovat. Nejprve bylo nutno lid navnadit. Odsouzence proto z vězení vyvezli spoutaného a na voze či dřevěné desce jej táhli městem. Kodrcající se povoz se pomalu proplétal k popravišti. Cestu lemovalo obrovské množství natěšených přihlížejících. Pokřikovali na vězně, posmívali se mu, uráželi ho. Potupná jízda představovala jen předkrm této bizarní lidové hostiny. A také varování všem, kdo by snad pomýšleli na podobné zločiny.
Nejvíc ale měla odstrašit samotná exekuce. Někdy jí přihlíželo až deset tisíc lidí! Kat se na rozdychtěné publikum dobře připravil. Popravčí lešení stálo na vysokém pódiu tak, aby každý viděl, co se bude dít. Nahoře už čekala šibenice. Pokud neměl zlosyn královskou krev, každý věděl, co se v příštích minutách uskuteční.
S oprátkou na hlavě směl ještě odsouzenec promluvit k davu. Kat za jeho zády ale pečlivě sledoval, zda jeho poslední slova příliš nezavání buřičstvím. Podle ideálního scénáře měl odsouzenec naopak vyznat svou vinu a žádat spravedlivý trest. A v naprosté většině to po krutém mučení zcela vyčerpaný také udělal.
Podle staré tradice před něj předstoupil kat a poprosil ho za odpuštění. Inu, dělal jen svou práci... A přišla první část show. Kat skopl stoličku, na níž nebožák stál. Tělo se zhouplo, jeho váha utahovala smyčku, začal se dusit. Ale jen na krátký okamžik. Nesměl umřít jen tak, rychle a relativně bezbolestně. Katovi pacholci proto svíjející se tělo odřízli a znovu přikurtovali k desce. Teď přišlo na řadu čtvrcení. Dlouhým nabroušeným nožem mu rozřízli břicho. Vytrhli z něj žaludek a vnitřnosti a klestili si cestu dál, až k srdci. Mnohdy ještě splašeně bilo, když je zvedli nad hlavu a vhodili do hořícího koše. Prostranství naplnil pach škvařícího se masa. I poslední divák kdesi vzadu měl cítit, jak končí vlastizrádci.
Mrtvé tělo bylo sťato a hlava naražena na železné tyče zdobící blízký kamenný most Tower Bridge. Zbytek trupu rozsekali na čtyři části a rozvěsili na branách města nebo podél hřbitova. Jen ať se co nejvíc lidí třese hrůzou, aby se do něčeho podobného nezapletli i oni…
Monarchie Evropy však čekal strašák mnohem větší – postupující proměny celé společnosti. Už roku 1649 odsoudil zvláštní soud ve Westminsteru k trestu smrti anglického krále Karla I. a 30. ledna téhož roku byl panovník skutečně popraven. Do té doby umírali panovníci v boji, rukou atentátníků nebo přičiněním svých příbuzných. Teď se museli bát i toho, že jejich vládě mohou vystavit účet vlastní poddaní…
