Hladomor v českých zemích si v 18. století vyžádal 200 000 až 260 000 obětí. Nejhůře byly zasažené kraje v Čechách

V českých dějinách můžeme hladomory sledovat od raného středověku, protože nejstarší záznamy o nich pocházejí už ze začátku 11. století. Vůbec nejhorší v těch dobách byla patrně léta 1282–1283 vylíčená drasticky v latinské kronice Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II. V nejisté éře bezvládí přerostla počáteční nouze v katastrofu obrovského rozsahu. Lidé umírali hladem po stovkách, množily se vraždy a loupeže pro pár nejskrovnějších zbytků potravin, docházelo ke kanibalismu.

Prameny hladu

Hladomory přicházely nepravidelně, čas od času, a někdy trvaly dva i více roků. Objevovaly se častěji v době válek, kdy plenění vojsk zbavovalo místní obyvatelstvo potravy i zásob osení na příští rok. K tomu docházelo v masovém měřítku zvláště za třicetileté války, která vylidnila celé oblasti střední Evropy, a po ní se dostavilo ještě několik hladových let menšího rozsahu. Připomínají se například roky 1704, 1714, 1730 a pak během sedmileté války s Pruskem 1757 a 1763.

Hlavní příčina hladových let však ležela jinde. Vyvolávaly je neúrody způsobené vlhkým a deštivým počasím, v menším počtu případů i suchem. Ty největší s nejhoršími následky pocházely z nadměrné srážkové činnosti, kdy podmáčená půda přestala rodit. Naši předkové se naučili sledovat bedlivě všechny zdroje vlhkosti půdy, mokřiny, zbahnělá místa a snažili se své zemědělské pozemky odvodňovat pomocí příkopů, struh a úprav vodních toků. V deštivých letech ale ani tyto zásahy do půdy nepomáhaly.

Už po sedmileté válce přišla v letech 1766–1769 klimaticky nepříznivá doba se silnými mrazy a častými průtržemi mračen nad celou střední Evropou. Velké hladovění však nastalo až roku 1770, kdy silné deště přivodily katastrofu, jež těžce zasáhla české země a zvláště Čechy.

Náhlá pohroma

Jarní setba roku 1770 ve většině krajů proběhla úspěšně a všichni čekali dobrou úrodu. Začátkem června ale nastaly vytrvalé deště. Neustupovaly pět týdnů. Prudké lijáky rozmáčely půdu a vyplavily zaseté zrní. Na mnoha místech zůstaly vesnice i města pod vodou, což znemožňovalo polní práce. Úroda nevzešla a ceny obilovin vzrostly do závratné výše.

Stejná situace s mnoha srážkami se opakovala i následujícího roku, na polích ležel sníh ještě o Velikonocích a mrzlo v květnu. Naděje na novou sklizeň znovu vyšly naprázdno. Nejen obilí, ale veškeré potraviny pak ještě více podražily. Stodoly prostých poddaných i panské sýpky byly vymeteny, mlýny přestaly pracovat a nastal hlad. Začalo se nedostávat i píce pro dobytek, který pak hynul. Zvlášť těžce byly postiženy horské oblasti.

Pomoc v podobě obilních zásob narychlo přivezených z Uher lidé rychle zkonzumovali a začali se živit pochybnými náhražkami potravin, jen aby zaplnili žaludek. Nejdříve se spotřebovaly všechny slupky a košťály, chléb se pekl z nejrůznějších směsek včetně otrub a řezanky, pak došlo na žaludy a polévky vařené z trávy a všemožných bylin. Nakonec se lidé vrhali i na mršiny uhynulých zvířat. Hlad vyústil v hladomor.

Jako průvodní jev té bídy se dostavily otravy a nemoci. Do Vídně dorazila mimo jiné burcující zpráva z krajského hejtmanství v Jihlavě, podle které celé rodiny po požití škodlivých náhražek upadaly do stavu blouznění a omdlévaly.

Celou tuto katastrofální situaci je však nutné vnímat v širších souvislostech. Hlavní problém spočíval v tom, že český venkov byl zaostalý, obyvatelstvo bylo spoutáno nevolnictvím a sužováno poddanskými povinnostmi včetně roboty a dávek odváděných státu, církvi a vrchnosti. Přitom se zemědělství tehdy potýkalo se zastaralostí a malou výkonností. Všechny zemědělské oblasti Čech, Moravy a rakouského Slezska byly zralé pro reformu stávajícího systému a volaly po inovaci celého agrárního hospodářství. Rolníci, nejpočetnější složka obyvatel země, žili většinou v bídě a otřesných hygienických poměrech, v nuzných chalupách a často pohromadě s domácími zvířaty.

Francouzský osvícenský filozof Charles Louis de Montesquieu, který v roce 1728 na svých cestách projel Rakousko a Uhry, zaznamenal, že postavení českých poddaných rolníků je srovnatelné s poměry v Uhrách a je příkladem přetrvávání starověkého otrokářství v Evropě.

Reakce státních úřadů

S prvními pokusy zvládnout nastalou bídu přišly zemské úřady v Čechách. Nejvyšší purkrabí Filip hrabě Kolowrat Krakowský, jako hlavní představitel zemské vlády, si však s nastalou situací nevěděl rady – stačil jen ustavit komisi, která měla zmapovat krizi v zemi, a zastavil vývoz obilí z Čech do německých oblastí. Vídeň pak poslala do Prahy zplnomocněného radu Franze Karla Kressla von Gualtenberga, jenž vydal přísný zákaz vývozu obilí ze země a nařídil vizitaci obilních skladů za účelem zjištění stavu zásob. Na jeho základě pak došlo ke stanovení úředně zavedených cen obilovin, které ale při všeobecné bídě a nedostatku nebylo možné udržet. Na základě Kresslových informací byla vídeňská vláda vyburcována k aktivitě a začala organizovat dovoz obilí do českých zemí z Uher a z přístavu v Terstu.

Problémem zásobování potravinami do postižených oblastí se začal vážně zabývat císař Josef II. jako spoluvladař své matky Marie Terezie. Dne 7. ledna 1772 vydal patent, kterým pod vysokými tresty zakazoval veškerý vývoz obilí. To se přesto pašovalo hlavně do Bavor, kde také začal hlad. Hranici dal proto Josef II. hlídat pomocí vojenského kordonu.

V úřadu nejvyššího purkrabího vystřídal zestárlého hraběte Kolowrata roku 1771 schopný Karl Egon kníže von Fürstenberg, jenž se kromě potírání hladomoru musel potýkat i s epidemií nemocí, které propukly důsledkem hladu a hubily bez rozdílu chudé i bohaté. Je zajímavé, že mezi prostými lidmi se o každé epidemii téměř vždy mluvilo jako o „moru“, i když nešlo o tento případ.

Iniciativa Josefa II.

Pod dojmem burcujících zpráv přicházejících ze zemí Koruny české apeloval Josef II. neustále na svou matku, aby zasáhla ve prospěch trpícího obyvatelstva, zmírnila útisk poddaných na venkově a zorganizovala rozsáhlou pomoc hladovějícím. Takové úvahy však šly nad rámec uvažování Marie Terezie, a tak u ní osvícený syn nenacházel dost pochopení pro změny poddanského a nevolnického systému, který pokládala za Bohem daný a v podstatě jediný možný.

Držitelkou dědičných zemí monarchie byla Marie Terezie, takže zvolený císař římské říše Josef II. jí jako spoluvladař mohl jen asistovat, ačkoliv byl sám mnohem lépe informován o celkové situaci, mimo jiné na základě inspekčních cest, které podnikal po zemi. Vnitřní politiku monarchie držela v rukou jeho matka a radikálněji smýšlejícímu potomkovi všemožně bránila do ní vstupovat. Volnost mu dopřávala jedině ve vojenských otázkách, v nichž se příliš nevyznala. Dnes už je známo, jak často mezi nimi docházelo k těžkým sporům a hádkám o základní otázky politiky.

Během druhého roku hladové kalamity začal narůstat počet mrtvých hlavně v Čechách. Lidé padali jako mouchy ve svých domech i pod širým nebem a nebylo je ani možné řádně pochovávat. Končili většinou v hromadných hrobech.

Kromě podvýživy a hladu způsobovaly jejich smrt druhotně blíže neidentifikované epidemie. Odhaduje se, že od 1. ledna do 10. srpna 1772 zemřelo jen v Čechách 167 tisíc osob. Hrůzný obraz té doby podávají početné zápisy místních kronikářů (viz Svědectví o nemocích). Koncem léta se rozhodl Josef II. vypravit osobně do postižených oblastí, aby na místě zjistil skutečný stav věcí. Odhodlal se k tomu přes počáteční nesouhlas své matky, jež se hrozila nebezpečí epidemií, kterému by byl vystaven.

Císařova okružní cesta

Dne 1. října 1772 opustil císař Vídeň a zamířil na Moravu. Zastavil se v Brně a v Olomouci a pak směřoval do slezské Opavy. Všude vyžadoval podrobné zprávy nejen o rozsahu katastrofy, ale i o tom, co místní úřady proti hladomoru vykonaly. Z Opavy pokračoval do Čech. Projížděl přes Hradec Králové, Pardubice, Litoměřice, Chomutov a Žatec do Plzně. Odtud do Klatov, Písku a Tábora. Zjišťoval, oč horší byla pohroma v českých krajích než na Moravě a ve Slezsku. Všude slyšel nářky na nouzi a hlad, ale také na útisk poddaných ze strany vrchností. Cestou rozdával velké částky peněz pro nejvíce postižené a napravoval neřády ve státní správě. Dne 24. října dorazil do Prahy, kde zůstal až do 10. listopadu.

Mezitím zajistil velký nákup obilí z Uher a z Banátu za čtyři miliony zlatých a přikázal všem formanům a povozníkům, aby pro ně pod trestem pokut jezdili do Uher. Z Prahy poslal své matce do Vídně první zprávy o výsledku své okružní cesty.

Při všech snahách centralizované státní moci měla výživa tak velkého množství obyvatel své meze a císařovy příkazy přinášely jen omezené výsledky. Z Prahy se Josef vracel přes Tábor, České Budějovice a Linec do Vídně, kam dorazil v polovině listopadu. V těch dnech psal svému bratru Leopoldovi do Florencie a stěžoval si na neschopnost a neochotu státních úředníků, kteří nezvládají své povinnosti při potlačování hladové pohromy. „Ubohé Čechy trpí,“ uvedl Josef, „a oni vedou papírovou válku, místo aby pomáhali“. Sám se stal svědkem toho, jak se jeho politika osvícenské filozofie a pořádku dostává do slepé uličky.

Konec hladu a sčítání ztrát

V roce 1773 se klima ve střední Evropě stabilizovalo. Po předchozí neúrodě byla sklizeň obilí i ostatních zemědělských produktů toho roku úspěšná. Skončila éra hladu a život se postupně vracel do starých kolejí. Nastal čas bilancování a také úvah o tom, kde hledat nápravu.

Obětí na lidských životech bylo mnoho, ale odhady o jejich počtu se různily. V zásadě se předpokládalo úmrtí 200 000 až 260 000 osob, v extrémních hodnoceních ještě mnohem víc. Sám císař Josef II. uváděl sumu pouze 30 000 mrtvých. V roce 1754 podle prvního soupisu obyvatelstva českých zemí žilo v Čechách okolo dvou milionů lidí, na Moravě a v rakouské části Slezska přibližně jeden milion. Celkem tedy asi přes tři miliony obyvatel. Pokles populace byl proto silný a trvalo patnáct let, než byl tento schodek vyrovnán.

Vídeňská vláda se snažila aspoň částečně vyjít vstříc postiženým krajům. V říjnu 1771 došlo ke jmenování takzvané urbariální komise za účelem urovnání sporů poddaných s vrchnostenskými úřady. Pro nákup osiva zavedl stát nižší, takzvané královské ceny. Ke slovu přišla nová potravina, dosud málo oblíbené brambory, jejichž pěstování se do budoucna stalo užitečným opatřením proti hladu. Začalo se s oséváním ozimým ječmenem, který uzrával dříve než žito, jako pícnina pro dobytek se rozšířilo ve velké míře setí jetele.

Už dříve zakládali poddaní na některých panstvích obecní sýpky, do nichž ukládali část obilní sklizně jako rezervu v případě přírodních pohrom. Josef II. jejich budování v českých zemích roku 1782 podpořil a později pro ně stanovil i podrobná pravidla.

Selské bouře

K řešení poddanských poměrů však vláda přistupovala váhavě. Výnosem vídeňské dvorní kanceláře z dubna 1774, který panovnice stvrdila podpisem, byla sice stanovena maximální délka robot, ale nebyla všude dodržována. Na českém venkově se prohlubovala majetková diferenciace, a tak robotní úleva přinášela některým poddaným tu více, tu méně výhod. Na venkově rostla nespokojenost poddaných už od sedmileté války a vystupňovala se v čase hladu. Docházelo k lokálním vzpourám proti vrchnosti, k odmítání placení daně a vykonávání roboty. Sedláci marně doufali ve zrušení poddanských dávek a povinné práce pro majitele panství. Bylo potřeba silnějšího impulsu k zavedení reforem.

Ten přišel na jaře 1775, tedy tři roky po hladomoru, kdy propuklo velké selské povstání v hradeckém kraji a rychle se šířilo do dalších krajů Čech. Houfy vzbouřených sedláků táhly k Praze a cestou plenily panská sídla, vrchnostenské kanceláře a často i fary. Mezi lidmi převládla fáma, že Marie Terezie vydala „zlatý patent“, jímž rušila robotu a nevolnictví, který však vrchnostenské úřady zatajily. Vzpoura byla sice potlačena vojskem, ale dvůr teď jevil větší ochotu jednat o úpravách poddanských poměrů.

Panovnice se zhrozila z představy, že by mohla nastat občanská válka, a přikláněla se k ústupkům. Proto došlo 13. srpna 1775 k zavedení nového robotního patentu, jehož hlavní zásadou bylo, že se robota vyměřovala poddaným pouze podle daňových povinností, a to na základě výměry jejich půdního majetku. Robota byla rozdělena do jedenácti tříd, vrchnost už nesměla do robotních povinností svévolně zasahovat.

Marie Terezie tak učinila první krok k reformám poddanských poměrů, ve kterých po její smrti v roce 1780 pokračoval císař Josef II. Vzpomínka na hladomor let 1770–1772 už pomalu patřila minulosti. Co se jen obtížně mohlo zvládat v podmínkách regionálně patriarchálního hospodářství staré habsburské monarchie, se s přechodem k liberální tržní ekonomice dalo řešit mnohem snadněji.