Manty obrovské využívají hluboké ponory ke kalibraci své biologické GPS
Vědci zjistili, že manty obrovské se potápějí do hloubek přes 1 200 metrů. Nejde přitom o lov nebo útěk před predátory. Tyto majestátní paryby využívají extrémní ponory k mapování oceánu a aktualizaci svého „přírodního GPS“.
Vědci odhalili překvapivé tajemství mant obrovských (Mobula birostris). Tyto „okřídlené“ paryby se běžně potápějí do hloubek přes 1 200 metrů. Jenže v jejich případě nejde o lov ani o útěk před predátory, jak by se možná mohlo zdát. Podle nové studie si manty při těchto extrémních ponorech kalibrují svůj vnitřní navigační systém.
Hlubokomořští průzkumníci
Na výzkumu spolupracoval mezinárodní tým vědců z Peru, Indonésie a Nového Zélandu, kteří sledovali chování 24 mant obrovských – největšího zástupce rejnoků, jejichž rozpětí „křídel“ dosahuje až 4,5 metru. Tyto majestátní paryby nemají plynový měchýř, takže zvládají prudké změny tlaku a mohou se ponořit mnohem hlouběji než většina mořských tvorů. Přesto i zkušené biology šokovalo, jak hluboko dokážou manty sestoupit.
Zvířata byla opatřena elektronickými značkami ve třech oblastech – v indonéském Raja Ampat, u peruánského města Tumbes a u pobřeží severního ostrova Nového Zélandu. Získaná data pokryla přes 2 700 „značkovacích dnů“. Osm vysílaček se podařilo získat zpět, takže vědci mohli analyzovat detailní údaje o pohybu mant, zbylou část dat vědci získali ze satelitního sledování.
Výsledky vědce překvapily: během 79 dnů zaznamenali badatelé ponory do extrémních hloubek, nejhlouběji až 1 250 metrů. Většina z těchto hlubokých sestupů probíhala u novozélandských břehů – tedy v místech, kde se kontinentální šelf prudce propadá do hlubokého oceánu.
Potápění kvůli orientaci
Každá manta provedla svůj první hluboký ponor krátce poté, co opustila kontinentální šelf a vplula do otevřeného oceánu. Způsob potápění navíc naznačoval, že nešlo o lov – manty neklesaly přímo dolů, ale sestupovaly v krocích, na dně zůstávaly jen velmi krátce a opět se po „stupíncích“ vracely zpět na hladinu. Po takovém ponoru následoval zpravidla delší přesun – až 200 kilometrů během několika dní.
Podle hlavního autora studie Calvina Bealea z Murdochovy univerzity manty během ponorů sbírají informace o okolním prostředí – vnímají změny magnetického pole, koncentrace kyslíku, teploty a světla. Tím si vytvářejí mentální mapu oceánu, která jim umožňuje přesněji se orientovat při migraci. Jinými slovy: manty si při každém hlubokém ponoru aktualizují své „přírodní GPS“.
Navigace podle magnetických linií
Zvlášť u novozélandských mant vědci zaznamenali, že hluboké ponory prováděly při zahájení své severní migrace. Jak vysvětluje spoluautor Mark Erdmann z organizace Re:wild, manty tak pravděpodobně „odečítají“ magnetické linie dna oceánu, aby získaly přesnější směr pohybu. Po ponoru strávily delší čas zahříváním u hladiny – studené vody v hloubce mohou způsobovat značný tepelný stres – a poté se vydaly na dlouhou, přímou cestu severním směrem.
Důvod, proč se manty noří právě tak hluboko, souvisí i s tím, že hlubší vrstvy oceánu jsou stabilnější a předvídatelnější než proměnlivé proudy blíže u hladiny. Pro tvora, který se orientuje bez vizuálních orientačních bodů, může být právě tato stabilita hlubin klíčová pro přesnou navigaci.
Podle Bealea přináší studie nové poznatky o tom, jak se velcí mořští migranti dokážou orientovat v oceánských pustinách a propojují tak ekosystémy vzdálené tisíce kilometrů. Přestože šlo o relativně malý vzorek, výsledky mohou být základem pro širší výzkum mořské navigace u dalších druhů. Výzkum navíc připomíná, jak zásadní jsou pro tyto živočichy zdravé oceánské ekosystémy – a jak málo toho o oceánských hlubinách víme. Oceánské manty jsou ohroženým druhem, závislým jak na pobřežních, tak na otevřených vodách. Jejich ochrana proto vyžaduje mezinárodní spolupráci.
