Žraloci malohlaví se dožívají přes 200 let a nová studie odhaluje, že jejich tajemství nespočívá v zastavení stárnutí

Žraloci malohlaví (Somniosus microcephalus), někdy označovaní také jako žraloci grónští, patří k nejzáhadnějším tvorům planety. Jejich život plyne v extrémně pomalém tempu: srdce jim udeří zhruba jednou za 12 sekund, plavou rychlostí okolo 30 centimetrů za sekundu, za rok vyrostou sotva o centimetr a pohlavní dospělosti dosahují až kolem 150 let věku.

Tento pomalý životní rytmus má své výhody – umožňuje těmto obřím parybám dožívat se dvou set a možná i čtyř set let. Nedávné výzkumy navíc ukázaly, že si i po více než století zachovávají funkční zrak v šeru hlubokých moří.

Právě tato mimořádná dlouhověkost přitahuje pozornost vědců. Pokud bychom dokázali pochopit, jak jejich tělo funguje po tak dlouhou dobu, mohlo by to jednou přispět k lepšímu porozumění stárnutí i u člověka.

Dlouhověkost zapsaná v genech

U dlouhověkých živočichů se často setkáváme se „zpomaleným stárnutím“ na buněčné úrovni. Disponují účinnějšími mechanismy oprav DNA, lepší ochranou proti nádorům i odolnějším imunitním systémem. Ani žralok malohlavý není v tomto směru výjimkou – jeho genom obsahuje řadu genů spojených s potlačováním zánětů, ochranou proti rakovině a odolností vůči poškození buněk.

Zásadní otázka ale zůstává: jak je na tom jeho nejdůležitější orgán, srdce? Dokáže i ono vzdorovat času, nebo na něm stárnutí zanechává patrné stopy?

Staré srdce v dlouhověkém těle

Tým vědců vedený Alessandrem Cellerinem se zaměřil právě na srdeční tkáň žraloků malohlavých. Tu porovnal se srdci jiných druhů – krátkověkého afrického halančíka tyrkysového (Nothobranchius furzeri), který slouží jako modelový organismus pro studium stárnutí, a hlubinného světlouna trnitého (Etmopterus spinax) s výrazně kratší délkou života.

Výsledky byly překvapivé: srdce žraloků malohlavých nepůsobila „mladě“. Naopak nesla jasné známky stárnutí. Objevila se výrazná fibróza, tedy hromadění vazivové (jizevnaté) tkáně, která snižuje pružnost srdce a může zhoršovat jeho schopnost pumpovat krev.

V srdečních buňkách se navíc hromadilo velké množství lipofuscinu – pigmentu vznikajícího při nedokonalém odbourávání poškozených buněčných částí, který je typickým znakem stárnutí. Vědci také zaznamenali poškození mitochondrií i zvětšené lysozomy, podílející se na rozkladu buněčného odpadu.

Přesto se nabízí zásadní otázka: jak je možné, že srdce, které zjevně stárne, dokáže bez selhání fungovat po stovky let?

Vědci zatím nemají definitivní odpověď, nabízejí ale několik hypotéz. Jednou z nich je nízký krevní tlak, který snižuje mechanickou zátěž srdečního svalu. Dalším faktorem může být specifická stavba cév, zejména ventrální aorty, jež by mohla pomáhat udržovat pružnost srdeční tkáně navzdory jejímu poškození.

Inspirace pro lidské zdraví

Ačkoliv studie nepřinesla jednoznačné vysvětlení, nabízí důležitý poznatek: dlouhověkost nemusí znamenat absenci stárnutí. U žraloků malohlavých stárnutí probíhá, jeho důsledky jsou však zřejmě zmírněny nebo kompenzovány jinými mechanismy.

Pro vědu je to cenné zjištění. Naznačuje, že klíčem k dlouhému životu nemusí být úplné zastavení stárnutí, ale spíše schopnost organismu vyrovnat se s jeho následky.

Zkoumání těchto „mořských rekordmanů“ tak může jednou pomoci i lidem. Pokud porozumíme tomu, jak jejich těla dokážou dlouhodobě udržet funkčnost orgánů – i přes postupné opotřebení – může to otevřít nové cesty v prevenci srdečních onemocnění i ve snaze zpomalit proces stárnutí.