Nacistická elita v první linii: Divize Das Reich prošla nejtvrdšími boji druhé světové války

Ač formálně vznikla až během druhé světové války, sahají kořeny divize Das Reich až k počátkům vlády nacistického režimu v Německu. Prapůvodním základem se v roce 1934 staly takzvané SS-Verfügungstruppen (SS-VT) – ozbrojené křídlo NSDAP čítající tři standarty (ekvivalent pluku). Nejstarší „mnichovský“ pluk obdržel označení Deutschland, druhá standarta zformovaná ve stejné době měla název Germania. Třetí – Adolf Hitler – byla záhy zrušena a reorganizována na Leibstandarte SS Adolf Hitler.

Čistokrevná elita

Vzhledem k propagandistické roli jednotek SS kladly sbory SS-VT vysoké nároky na své rekruty. Ti museli být nejen ve vrcholné fyzické kondici a věku mezi 17–21 lety, ale také se od nich očekávala patřičná rasová čistota; například od roku 1935 musel každý rekrut doložit árijský rodokmen minimálně do roku 1800. I přes takto restriktivní požadavky ale SS-VT do konce roku 1935 čítaly 5 040 mužů, zatímco po anšlusu Rakouska přibyl i třetí pluk Der Führer složený z rakouských dobrovolníků.

V tomto období se rovněž objevují jména důstojníků, kteří se později proslavili v čele formací Waffen-SS. V říjnu 1936 byl například do funkce vrchního inspektora SS-VT jmenován Paul Hausser, zatímco do čela pluku Deutschland se dostal Felix Steiner. Oba muži později divizi veleli.

Steiner při výcviku svých mužů dbal nejen na ideologickou průpravu, ale především na fyzickou zdatnost a odolnost. Z taktického hlediska se akcentovala taktika malých jednotek a vůdčí schopnosti, díky nimž mohli poddůstojníci v případě potřeby zastoupit své velitele. Tato filozofie se později stala základem pro výcvik celé divize Das Reich a velkou měrou přispěla k její bojové efektivitě.

Polská premiéra

V březnu 1939 se pluky Der Führer a Germania zapojily do okupace českých zemí, kde útvary SS-VT sehrály především propagandistickou a bezpečnostní roli. V létě téhož roku Adolf Hitler vydal rozkaz, aby se sbory SS účastnily plánovaného tažení v Polsku. Když proto 1. září 1939 překročily německé jednotky polskou hranici, z území Východního Pruska se do ní zapojila i Tanková divize Kempf zahrnující kompletní pluk Deutschland. Invaze se účastnil také pluk Germania postupující z protektorátního území coby součást 8. armádního sboru. 

Ve stavu Kempfovy divize bojoval pluk Deutschland u Mławy a Różanu, kde utrpěl bolavé ztráty při snaze zlomit odpor dobře zakopané polské pěchoty. Desátého září pluk překročil řeku Bug a stanul před pevností Modlin. Ta útokům odolávala celých 16 dní, než bezvýchodná situace donutila obránce kapitulovat. Pluk Deutschland vstoupil 28. září do Zakroczymi, kde následující den rozpoutal masakr civilistů jako pomstu za ztráty utrpěné při bojích s polskou armádou. Příslušníci pluku si tak připsali první položku na dlouhý seznam válečných zločinů.

Pluk Germania mezitím postupoval na jižním úseku fronty a mimo jiné se zúčastnil bojů v okolí Jaworówa, kde dvěma německým sborům čelily zbytky polského Jižního frontu. Obránci se zde udatně hájili a u vesnice Muzylowice se Polákům dokonce podařilo rozprášit jeden z praporů pluku Germania. Na výsledku tažení to ale nic nezměnilo a 5. října organizovaný odpor ustal.

První nasazení pluků SS-VT hodnotilo Vrchní velení pozemního vojska (OKH) přinejlepším rozporuplně. Štábní důstojníci sice oceňovali agresivitu a bojové schopnosti esesmanů, zároveň ale ostře kritizovali vážné nedostatky ve velení a nezkušenost důstojníků. Část generality Wehrmachtu proto volala po úplném rozpuštění SS-VT. Naopak Heinrich Himmler prosazoval, aby mohly sbory působit zcela samostatně pod vlastním velením.

Třenice mezi SS a Wehrmachtem nakonec vyústily v kompromis: všechny tři existující pluky budou sloučeny do motorizované divize SS-Verfügungstruppe (SS-V), ta však zůstane pod velením OKH. Oficiálně se tak stalo 19. října 1939 a do čela nové formace se postavil SS-Obergruppenführer Paul Hausser. Následujících šest měsíců divize strávila intenzivním výcvikem pro plánovanou invazi do Beneluxu a Francie, které se měla zúčastnit jako součást 18. armády s úkolem obsadit důležité mosty na jihu Nizozemska. Na počátku dubna pak divize získala označení SS-V erfügungsdivision.

První rytířský kříž

Desátého května 1940 se německé jednotky převalily přes hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska a zahájily tak operaci Fall Gelb – invazi do zemí západní Evropy. V úseku 18. armády stál v čele postupu pluk Der Führer rozdělený do pěti útočných oddílů. Ty během prvního dne zdolaly odpor nizozemské armády u Nijmegenu a Arnhemu, zatímco průzkumnému oddílu ze stavu Der Führer se podařilo rychlým úderem obsadit pevnůstku u Westervoortu.

Velitel jednotky SS-Oberscharführer Ludwig Kepplinger za tento čin obdržel Rytířský kříž a stal se prvním nositelem tohoto ocenění v řadách SS-VT. Jedenáctého května se pluk Der Führer účastnil průlomu nizozemské obranné linie Grebbe u Rhenenu, zatímco pluk Deutschland tvořil součást postupu na Amsterdam a 13. května stanul na březích Severního moře. 

Následně vedly elementy divize útok na ostrovy v ústí Šeldy, kde v náročném terénu jen těžce zdolávaly odpor spojeneckých sil. Po jeho zlomení 17. května se divize SS-V přesunula do stavu XLI. armádního sboru a v závěsu za tankovými jednotkami se hnala ke Calais. Východně od Arrasu ale do jejích pozic narazil mohutný spojenecký protiútok. Nejtěžší boje v úseku divize SS-V probíhaly u kanálu La Basée, kde se Francouzům téměř podařilo obklíčit a zničit část pluku Deutschland. Za úsvitu následujícího dne však esesmani nepřítele zastavili a po obsazení přechodů přes La Basée mohli pokračovat dále.

Jako nůž máslem

V posledních květnových dnech divize čelila britským protiútokům v Nieppském lese; při jednom z nich anglické tanky prorazily skrz obranu a v jednu chvíli se nacházely sotva pár desítek metrů od velitelství praporu Deutschland. Situaci tehdy zachránil jen včasný příchod protitankových útvarů divize SS Totenkopf.

Po této těžké bitvě čekalo formaci převelení k jednotkám držícím perimetr okolo obleženého Dunkerku. Šlo o vítaný odpočinek – divize během prvního měsíce bojů na západní frontě ztratila okolo 650 padlých, 1 900 raněných a 250 nezvěstných.

Pátého června se SS-V zapojila do finální ofenzivy, kdy v řadách Tankové skupiny Kleist překročila Sommu a po poměrně jednoduchém postupu narazila na silnou francouzskou obranu u řeky Aire. Vojáci SS-V zde získali několik předmostí, vysoké ztráty na tancích ale nakonec donutily štáb XIV. armádního sboru stáhnout celou skupinu za Sommu. Mezitím 14. června padla Paříž a organizovaný francouzský odpor se rychle hroutil. V druhé polovině června pak divize SS-V společně postupovala jižním směrem a 17. července dorazila k Dijonu. O několik dní později Francie kapitulovala.

Na Bělehrad

V srpnu 1940 se divize přesunula k Biskajskému zálivu, kde její vojáci absolvovali výcvik pro nikdy nerealizované vylodění ve Velké Británii. V tomto období prošla SS-V reorganizací, kdy pozbyla pluk Germania, jenž posloužil jako základ pro divizi SS Wiking. Výměnou formace obdržela dodatečné prapory dělostřelectva, motocyklový prapor a kompletní 11. pěší pluk SS Totenkopf. Název útvaru se pak změnil na SS-Division Reich (mot.) – Motorizovaná divize SS Reich. 

Zpět do akce útvar zamířil na jaře 1941, kdy se zapojil do útoku na Jugoslávii. Hranice země překročil coby součást XLI. tankového sboru a 12. dubna jeho průzkumný oddíl jako první vstoupil do nebráněného Bělehradu. Jugoslávská kapitulace následovala o pět dní později a divize Reich si tak připsala další úspěšné tažení. Vedle divizní kroniky se ovšem prodloužil i seznam válečných zločinů – v Alibunaru příslušníci Reich povraždili zhruba 200 civilistů poté, co se ocitli pod palbou místní domobrany.

V létě 1941 za sebou mělo Německo oslnivá vítězství v západní Evropě i na Balkáně. To už se ale schylovalo k nejambicióznější Hitlerově kampani – útoku na Sovětský svaz. Do něj divize (v té době již o síle čtyř pluků doplněných o prapor útočných děl) vyrazila 22. června 1941 coby součást XXXXVI. armádního sboru podřízeného Tankové skupině 2 Heinze Guderiana. Druhého července se vyznamenal motocyklový prapor divize, který po tuhém boji získal předmostí na Berezině.

Poté následoval rychlý postup na Smolensk, během nějž esesáci odráželi nájezdy mužů z rozprášených sovětských jednotek. Například při přechodu Prutu jednu z ženijních rot přepadl ze zálohy početný oddíl rudoarmějců, kteří všech 72 Němců nemilosrdně pobili. 

Těžké ztráty

Čtrnáctého července dosáhli Hausserovi muži Gorkého a o týden později vedli útok proti silným sovětským pozicím u Jelni. Esesmani zde čelili zuřivým protiútokům elementů 11 nepřátelských divizí. Byť utrpěli vážné ztráty, své pozice nakonec uhájili a jen během 22. července si připsali vyřazení 50 sovětských tanků. 

Počátkem srpna se pak divize stáhla ke Smolensku pro doplnění stavů. Na frontu se vrátila o měsíc později, kdy se účastnila ofenzivy s cílem obklíčit jádro sovětského Severozápadního frontu východně od Kyjeva. Při této operaci její vojáci získali důležitý přechod přes řeku Desnu u Sosnicy a později postupovala na Bachmač. Dne 26. září sovětské síly u Kyjeva kapitulovaly.

Místo odpočinku však na divizi čekalo další tažení. Pluky Der Führer a Deutschland do této chvíle přišly každý o zhruba 1 500 mužů a další útvary utrpěly podobné ztráty, přesto vyrazily do útoku v čele Guderianovy tankové armády. Během října formace obsadila Gžatsk a Borodino a 22. října stanula méně než 65 km od Moskvy. Dále už však nemohla – během tří týdnů postupu na metropoli SSSR její ztráty narostly na téměř 7 000 padlých, raněných a nezvěstných. Po začátku protiofenzivy Rudé armády v prosinci 1941 pak divizi nezbylo než se se zbytkem Guderianových jednotek stáhnout a přejít do defenzivy. 

Triumf u Charkova

Sovětský tlak však nepolevoval ani v dalších týdnech. Dne 16. ledna 1942 dostala divize Reich rozkaz k dalšímu ústupu až za Gžatsk a brzy nato se rozhořely brutální obranné boje u Rževu. Koncem ledna se elementy Reich účastnily obklíčení dvou sovětských armád a následně během února odrážely tvrdé protiútoky Rudé armády. O zuřivosti bojů svědčí ztráty – v prvních měsících roku 1942 divize přišla o více než 4 000 mužů a od začátku invaze v červnu 1941 přesáhly ztráty 10 600 padlých, raněných a nezvěstných. V březnu 1942 proto dostala rozkaz přesunout se do Francie k odpočinku a reorganizaci.

V květnu 1942 divize obdržela prapor tanků a prapor samohybných děl a v listopadu též nové jméno: 2. divize tankových granátníků SS Das Reich. Na počátku roku 1943 vytvořila Das Reich společně s divizemi Totenkopf a Leibstandarte SS Adolf Hitler Tankový sbor SS a zamířily zpět na východní frontu. Samotná Das Reich během února zaujala pozice severně od Doněcku, kde se zúčastnila obranných bojů u Charkova. Dne 19. února 1943 se následně divize zapojila do protiofenzivy, v níž asistovala při obklíčení a zničení čtyř sovětských tankových sborů.

Když 7. března zahájila skupina armád Střed protiofenzivu na Charkov, rozdělily se jednotky Das Reich na dvě bojové skupiny a jistily Tankový sbor SS ze západu a jihovýchodu. Desátého března pak Tankový sbor SS obdržel rozkaz obsadit město. Následovaly dva dny tvrdých pouličních bojů, během nichž Das Reich za cenu bolavých ztrát postoupila až k železničnímu nádraží. Poté se z města stáhla směrem na východ, aby přehradila cestu sovětským jednotkám snažícím se ustoupit. Dne 15. března bylo město prohlášeno za dobyté.

Obrněná řež u Prochorovky

Na sklonku března překazila bojové operace jarní obleva, čehož Das Reich využila k odpočinku a přísunu posil. V tomto období proběhla reorganizace, která přinesla především významné rozšíření tankového kontingentu v přípravách na operaci Citadela. V předvečer útoku tak formace čítala 116 tanků, 33 útočných děl, 10 stíhačů tanků. V řadách čerstvě přejmenovaného 2. tankového sboru SS ji pak čekal postup na jižním okraji kurského výběžku fronty. 

Na zteč Das Reich vyrazila 5. července 1943 v 6.00. Přes počáteční dílčí úspěchy se postup zpomalil kvůli tuhému odporu obránců a hustě zaminovanému terénu. Následující den pluk Der Führer vytvořil průlom v liniích 6. gardové armády, kteroužto mezerou následně tanky divize vyrazily k Prochorovce.

Osmého července svedli vojáci Das Reich tuhé boje se sovětskými obrněnými formacemi u Těterevina, Kalininu a Veselého. Při postupu k řece Psel pak Das Reich odrážela protiútoky na pravém křídle II. tankového sboru SS a 10. července se ocitla na dosah Prochorovky. 

Psal se 12. červenec 1943, když Das Reich vyrazila do jedné z největších tankových bitev v dějinách. Divize měla původně obsadit výšiny jižně od Prochorovky, neustálé protiútoky Rudé armády ji ale držely v defenzivě. Jakmile Adolf Hitler vydal rozkaz operaci přerušit, byla Das Reich vyslána do narychlo naplánované operace Roland, kdy se společně s III. tankovým sborem neúspěšně pokusila zničit sovětské obrněné zálohy soustředěné v jižním sektoru Kurského výběžku. Divize Das Reich se mohla pochlubit zničením 448 sovětských vozidel při vlastních ztrátách 46 obrněnců, ofenziva však skončila německým neúspěchem. 

Hitlerovi hasiči

Na konci července se divize znovu přesunula do stavu II. tankového sboru SS, v jehož řadách se vydala na řeku Mius. Zde německé síly zahájily protiofenzivu a v prostoru Stěpanovka–Kalinovka obklíčily pět střeleckých divizí. Das Reich jistila severní stranu vzniklé kapsy a odrazila několik pokusů protivníka o záchranu sevřených jednotek. Později vyrazila do útoku, dobyla Stěpanovku a přispěla ke kolapsu celé sovětské fronty v oblasti. Po ústupu Rudé armády následně německé síly opět ovládly 

Ani nyní ale divize nedostala příležitost k oddechu. Hned následující den totiž Rudá armáda nastoupila do ofenzivy směrem na Charkov a současně s tím přešly do útoku i rudé jednotky na Donci. Das Reich se proto společně s divizí Totenkopf urychleně přesunula k Charkovu, kde asistovala při odrážení sovětských ztečí. Po zhroucení tamní německé fronty se  přesunula na předměstí Charkova a odrážela jeden útok za druhým. Nakonec však museli Němci 22. srpna město vyklidit. 

Na konci léta 1943 vedla divize obranné boje na Dněpru a 15. září se musela stáhnout na jeho západní břeh. Stále si ovšem připisovala úctyhodné bojové úspěchy – jen mezi 30. červnem a 21. srpnem si její příslušníci nárokovali zničení 391 nepřátelských tanků a samohybek. Po pádu Kyjeva 6. listopadu se pak divize stáhla k Žitomiru, odkud kvůli vyčerpání stavů zamířila zpět do Říše. V té době formaci zbývalo sotva 20 bojeschopných tanků a rovněž přišla o velkou část pěchoty.

Už od konce října přitom nesla označení 2. tanková divize SS Das Reich. Ze Sovětského svazu Das Reich odjela do francouzského Montaubanu, kde její stavy doplnilo téměř 9 000 rekrutů; většina pocházela z řad Hitlerjugend, nebo šlo o příslušníky pozemních sborů Luftwaffe. V souladu s tím útvar obdržel tankový pluk složený z obrněnců PzKpfw IV a PzKpfw V Panther. První měsíce roku 1944 pak esesmani trávili výcvikem a protipartyzánskými akcemi.