Horory na dobrou noc: O čem vyprávějí původní verze oblíbených pohádek?

15.03.2022 - Barbora Jelínková

Pořekadla, bajky či pohádky se skrz lidovou slovesnost předávají z generace na generaci. Vydáme-li se po jejich stopách daleko do minulosti, zjistíme, že na počátku leckterých notoricky známých příběhů, které dnes čteme dětem před spaním, stály události připomínající spíš žánr hororu

<p>Důraz na červenou barvu se objevil v 17. století ve Francii: Tehdy šlo o symbol prostituce či nelegální dětské práce. Ilustrace pochází z dětské knížky z roku 1911.</p>

Důraz na červenou barvu se objevil v 17. století ve Francii: Tehdy šlo o symbol prostituce či nelegální dětské práce. Ilustrace pochází z dětské knížky z roku 1911.


Reklama

Ačkoliv tradiční vyprávění známá z oblíbených sbírek bratří Grimmů (viz Praotcové z Německa) či jejich českých následovníků Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové vznikla přibližně před dvěma sty lety, doboví sběratelé jen literárně orámovali příběhy, jejichž kořeny lze vysledovat doslova k úsvitu dějin. Prapůvod některých pohádek leží zřejmě ještě v době bronzové, jsou tedy starší než první písemné záznamy a mohou poskytnout poměrně cenné svědectví o evoluci člověka. Typickou ukázku tvoří motiv vlka v příběhu o Červené karkulce: Šelma v něm hraje roli obávaného predátora, který ještě v raném středověku znamenal pro lidi smrtelné riziko. Nikoliv náhodou lze v jiných částech světa narazit na obdobné příběhy, v nichž místo vlka vystupuje třeba tygr.

Starší než Bible

Ve srovnávací studii z roku 2016 se antropoložka Sara Graça da Silva a její kolega Jamshid Tehrani vydali po stopách bezmála tří stovek příběhů: Vybrali je zhruba ze dvou tisíc pohádek, jež se v indoevropském regionu tradují, a soustředili se přitom na tzv. magická vyprávění, v nichž se objevují kouzla a nadpřirozené bytosti. Za vůbec nejstarší pohádku na světě lze podle nich označit příběh známý jako Kovář a ďábel, který dle lingvistických analýz koloval na starém kontinentu přibližně před šesti tisíci lety. Vznikl tak dlouho předtím než nejstarší báje a mýty, ale třeba i Starý zákon a další náboženské texty. Tehdy lidé na území severně od Černého moře začali poprvé zpracovávat kovy a podle předpokladů se příběh postupně rozšířil do celé Evropy díky kočovným kmenům. Napomohl tomu i fakt, že se tehdy indoevropský prajazyk ještě nečlenil do různých skupin. 

Motiv vyprávění je prostý: Čert nabídne zručnému kováři, že ho naučí pojit k sobě jakékoliv materiály – výměnou za jeho duši. Kovář kývne, ale jakmile se tajemnému umění naučí, čerta převeze: V nestřežené chvíli ho přiková ke skále, a svému osudu tak unikne. 

Prastará paměť lidstva

Popsaná zápletka o kováři v lecčems připomíná motivy známé z pozdějších literárních děl: Nejde o nic jiného než o zaprodání duše nadpřirozené bytosti, kterou hlavní postava následně přelstí. V českém folkloru najdeme tentýž námět například v Dařbujánovi a Pandrholovi či v Neohroženém Mikešovi od Boženy Němcové. 

Konkrétní ztvárnění se sice u různých etnik odlišuje, princip však zůstává stejný. Podle antropologů tak můžeme v pohádkách vysledovat jakousi archetypální paměť lidstva – dochované příběhy symbolicky ztvárňují události, jež se nezávisle na sobě opakují v různých koutech světa od nepaměti. Postavy, které v nich vystupují, pak plní univerzální a snadno srozumitelné role: Například jeden z členů rodiny opouští domov, hrdina porušuje zákaz, nepřítel se snaží oklamat svou oběť... Ruský lingvista Vladimir Propp v roce 1928 spočítal, že daných funkcí existuje celkem dvaatřicet.

Mládeži nepřístupno

Mezi žánrové charakteristiky současné pohádky patří šťastný konec, v minulosti však rozhodně zaručen nebyl. Ačkoliv se zmíněné příběhy zpočátku předávaly pouze ústně a s nabalováním staletí či geografických rozdílů doznaly značných proměn, původně nešlo o žádné mírumilovné vyprávění vhodné jako poklidná četba před usnutím. Strašidelné a syrové scény by dnes dokonce možná spadaly mezi mládeži nepřístupné a místo toho by se dobře vyjímaly na poličce s horory: Nezřídka se v nich objevoval sex, násilí, nebo i vraždy. Se záměrem potěšit děti ostatně nevznikly ani proslulé pohádky bratří Grimmů, které autorská dvojice sepisovala během Napoleonova obléhání Pruska, ve snaze uchovat německý folklor. 

Rodiče kanibalové

  • Jeníček a Mařenka | 14. století

Bez nadsázky celý svět zná příběh dvou sourozenců, kteří utečou před zlou macechou a zabloudí v lese, kde se málem stanou kořistí ježibaby žijící v perníkové chaloupce. Od roku 1812, kdy spatřil v Německu světlo světa první výtisk Pohádek bratří Grimmů, už se vyprávění dočkalo překladu do více než 160 jazyků – nehledě na to, že jej v regionální verzi zahrnuje folklorní historie většiny evropských zemí. V drobných detailech se sice příběh liší: Například místo macechy v něm někdy vystupuje samotná matka a někde hází Mařenka na zem kousky perníku, zatímco jinde popel či kamínky. Jeden motiv se však opakuje vždy, a sice opuštěné děti a hrozící smrt hladem.

Bratříček k večeři

Právě odtud se lze také odrazit, vydáme-li se po stopách původní verze pohádky. Její kořeny lze vysledovat do počátku 14. století, kdy se Evropa ocitla v sevření hladomoru. Šlo zřejmě o důsledek vulkanické činnosti v jihovýchodní Asii a související klimatické změny, jež postupně zasáhla celou planetu. Zejména starý kontinent čelil mimořádně špatné úrodě a v letech 1314–1322 kvůli tomu zemřela čtvrtina populace. Mnohým rodičům tehdy skutečně nezbylo než ponechat své děti osudu, neboť pro ně nedokázali sehnat jídlo. 

Ježibaba, která hodlá pozřít svou lidskou kořist, rovněž nemusí představovat ryzí fantazii: Podle historiků existují doklady, že se někteří lidé v nouzi uchýlili ke kanibalismu, a například jedna z irských kronik zaznamenala případy, kdy zoufalí obyvatelé vykopávali z hrobů mrtvoly a pojídali zetlelé maso. K nejdrsnějším národním variantám Perníkové chaloupky patří ta rumunská: Po návratu dětí domů zlá macecha Jeníčka zabije a Mařenku přinutí uvařit jeho tělo k večeři a naservírovat jej nic netušícímu otci. Dívenka poslechne, ale ukryje bratrovo srdce a kosti ve stromě, o čemž následujícího dne zahouká kukačka. Rozčilená macecha se po ptákovi ožene hroudou soli, ta se však odrazí od kmene a ženu zabije.  

Střevíček z Číny

  • O Popelce | 9. století

Na světě existuje okolo 700 více či méně podobných příběhů o dívce vychovávané nevlastní matkou, kterou nakonec zachrání princ, když svou vyvolenou pozná díky padnoucímu střevíčku. Univerzální vyprávění o tom, že i dcera z chudé rodiny může získat srdce bohatého šlechtice, znají děti po celé Evropě, stejně jako na Dálném východě, odkud podle jedné z teorií pochází. 

První známá verze vznikla v Číně kolem roku 860 za dynastie Tchang, kdy ji zaznamenal básník Tuan Čcheng-š’. Že v pohádce hraje klíčovou roli právě střevíc, není podle všeho náhoda: Až donedávna se v asijské zemi drobná nožka považovala za symbol krásy a rodiče holčičkám od útlého věku mrzačili chodidla, aby jim ani v dospívání příliš nevyrostla. Takový osud čekal i dívku Jie Sien, která žila s nenáviděnou macechou a jejími dcerami, než ji nakonec potkalo štěstí v podobě lásky prince. 

Z Popelky faraonkou

Jiní badatelé však poukazují, že se obdobný motiv objevil již ve starověku. Řecký historik Strabon zaznamenal kolem roku 7 př. n. l. osudy řecké otrokyně Rhodopis odvlečené do Egypta, kde se nakonec stala manželkou faraona, neboť jako jediná obula připravený sandál

Ať už ovšem první Popelka pocházela z Číny, či Řecka, jakmile se pohádka v následujících staletích dostala na západ, postupně vznikly stovky národních verzí. Svou vlastní Popelku má dnes většina států Evropy, osudy hlavní hrdinky i dalších postav se však mírně liší: V tuzemské verzi najde Popelka zlaté šaty v lískovém oříšku, zatímco čínská Jie Sien je získá od zlaté rybky a v jiných variantách je dívka dostane od kmotry víly či díky kouzelnému stromu.

Násilník v rouše babičky

  • O Červené karkulce | 1. století

Na světě existuje nejméně 58 variant příběhu, který známe jako pohádku O Červené karkulce, případně O neposlušných kůzlátkách – v obou případech hraje důležitou roli záporná postava vlka, jenž se v přestrojení pokouší oklamat důvěřivé malé hrdiny. Původně se literární vědci domnívali, že stejně jako v případě Popelky i kořeny tohoto příběhu leží v Číně, odkud se do Evropy dostal po hedvábné stezce. Moderní analýzy však prokázaly, že se děti v říši středu nejspíš s nebojácnou dívenkou nesetkaly jako první. Námět se patrně zrodil zhruba v 1. století v Evropě a do Číny, kde se do babiččina šátku halí místo vlka většinou tygr, pronikl až později. Na různé regionální modifikace lze potom narazit v Africe a zmíněná verze s kůzlátky je dost možná původně egyptská. 

Jak si ovšem celý příběh vyložit? Nabízí se samozřejmě poměrně jasné poselství, že není radno se vydávat do nebezpečných končin. I zde je však pozadí vyprávění daleko složitější a opět nikoliv právě vhodné pro děti. Zatímco grimmovská verze mu ponechala šťastný konec, kdy babičku s vnučkou vysvobodí ze spárů vlka hodný myslivec, mnohé původní varianty si „neberou servítky“: Nezřídka se v nich objevuje motiv kanibalismu, kdy vlk naservíruje Karkulce babičku jako hostinu a následně holčičku sežere sám.

Výstraha pro dívky

Hypotéz o možném prapůvodu pohádky existuje víc. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že osud dívenky symbolicky znázorňuje proces proměny: Ať už jde o přerod Karkulky v ženu, jakmile se vynoří z rozpáraného břicha, nebo o nové zrození slunce poté, co jej pozře noc. 

Není pochyb, že právě červená barva, zdůrazněná i v názvu pohádky, má svůj význam: Podle řady názorů představuje skrytý prvek sexuality. Jistě nikoliv náhodou je hlavní postavou dívka v pubertálním či předpubertálním věku, která se na počátku dohaduje se svou matkou. Německý psycholog Erich Fromm dokonce červenou čepičku – karkulku – vykládá jako symbol menstruace. Vlkovo jednání je pak de facto aktem znásilnění, a pohádka tak měla znamenat varovný prst před zlými muži, potažmo ztrátou panenství.

TIP: Pravda o Červené Karkulce: Výstraha před prostitucí a feministický manifest

Pozdější výklad v ní zase spatřuje svéráznou výstrahu před prostitucí: Červený pláštík patřil ve Francii 17. století ke znakům kurtizán. Právě z té doby také pochází nejstarší známá tištěná verze pohádky, kterou v roce 1697 publikoval pod názvem Le Petit Chaperon Rouge francouzský spisovatel Charles Perrault ve sbírce Pohádky matky husy a zřejmě jako první položil důraz právě na pokrývku hlavy. 

Praotcové z Německa

Naprostá většina dnešních „klasických“ pohádek vychází z příběhů, které před dvěma staletími zaznamenali němečtí folkloristé Jacob a Wilhelm Grimmovi. Bratři původem z hesenského Hanau systematicky navázali na první sběratele, jejichž zápisy vznikaly během 16. a 17. století coby nejstarší literárně zpracované verze tradičních příběhů. V letech 1812–1857 publikovali Grimmové na dvě stě pohádek v sedmi edicích, čímž jim zajistili nesmrtelnou popularitu nejen ve většině Evropy, ale i za oceánem: Například ve Spojených státech se kultovní dílo dočkalo již 120 vydání. Jako jedni z prvních rovněž došli k závěru, že historické kořeny mnoha pohádek sahají možná daleko hlouběji do minulosti, než se zdálo.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

(foto: Pexels, cottonbro, CC0)

Reklama

Oficiální výsledky sčítání z roku 1921 nebyly přijaty příznivě příslušníky národnostních menšin. Napočítáno jich totiž bylo méně než v roce 1910. (foto: PixabayCC0)

Historie

Sověti nasadili tanky T-54 (na snímku) a T-55 také během okupace Československa v srpnu 1968. (foto: Wikimedia Commons, František DostálCC BY-SA 4.0)

Válka

Při užívání antibiotik je úmrtnost nakažených břišním tyfem zhruba 1-4 procenta, u neléčených pacientů vzrůstá až na 20 procent. (ilustrace: Shutterstock)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907