Není žádným tajemstvím, že Arktida čelí větším dopadům globálního oteplování, než většina jiných oblastí na Zemi. Vědecké týmy, které tam pracují, to zažívají na vlastní kůži. 

V únoru 2025 vyrazil vědecký tým vedený Dr. Jamesem Bradleym z Univerzity královny Marie v Londýně na arktickou výpravu na Špicberky. To, co mělo být běžným zimním výzkumem v jednom z nejchladnějších koutů planety, se ale rychle změnilo v něco zcela nečekaného – teploty nad bodem mrazu, dešťové srážky, roztátý sníh a vegetace rašící ze země. Vědecké vybavení připravené na extrémní mrazy se v nových podmínkách zdálo jako pozůstatek z jiné klimatické éry.

„Stát v únoru u čela ledovce po kotníky ve vodě nebo na holé, zelené tundře bylo surrealistické,“ popisuje Dr. Bradley. Během pár dní zmizela silná vrstva sněhu a s ní i původní cíl výpravy: sbírat čerstvě napadaný sníh.

Oteplující se Špicberky

Podle komentáře publikovaného v Nature Communications se Arktida, konkrétně Špicberky, otepluje několikanásobně rychleji než globální průměr. Zvláště zima – dříve považovaná za stabilní a spolehlivě mrazivé období – se stává obdobím nečekaných teplotních výkyvů a odtávání. Tento fenomén není ojedinělou anomálií, ale novým standardem.

Překročení bodu mrazu v zimních měsících zásadně mění dynamiku arktického prostředí. Tání sněhu odhaluje půdu, kde vznikají dočasná jezera. Dochází k urychlení tání permafrostu, rozkladu organického uhlíku a potenciálnímu úniku skleníkových plynů. Biologická aktivita, která se obvykle probouzí až na jaře, se nyní rozjíždí už v zimě.

Dopady ovlivňují i celé ekosystémy – narušuje se koloběh uhlíku a životní podmínky pro arktickou faunu. Tento nový typ zimy může způsobit ekologické i klimatické zpětné vazby, které proces globálního oteplování dále urychlují.

Nestačí reagovat, je třeba předvídat

Autoři vyzývají k intenzivnějšímu monitoringu Arktidy během zimy, protože právě o tomto období máme stále velmi málo dat. Nestačí již reagovat na důsledky – je třeba je předvídat a plánovat předem, zejména s ohledem na dopady na místní komunity, infrastrukturu a záchranné systémy v odlehlých oblastech.
Závěry vědců nejsou jen varováním, ale také výzvou. „Možná jsme byli až příliš opatrní v našem dosavadním vyjadřování. Nezvratné změny v Arktidě se odehrávají přímo před našima očima,“ říká spoluautor studie Donato Giovannelli z Univerzity v Neapoli.

Pod komentářem jsou podepsáni vědci z řady institucí – kromě Univerzity královny Marie také z Přírodovědného muzea v Londýně, Univerzity v Neapoli, CNR Institutu pro polární vědy v Itálii či Středozemního ústavu oceánografie ve Francii. Společný apel odborníků zní jasně: Arktida se dramaticky mění, a pokud na to nezareagujeme dostatečně rychle, ztratíme kontrolu nad jedním z nejdůležitějších klimatických regulátorů naší planety.

Image

Čtěte také

Nevítaný rekord: Letošní léto v Arktidě bylo nejteplejší ve známé historii

Cesty do vesmíru nejsou pro lidské tělo žádnou procházkou růžovým sadem. Astronauti v mikrogravitaci čelí celé řadě změn – oslabují jim svaly, řídnou kosti, zhoršuje se jim zrak a dochází k posunům v činnosti jejich kardiovaskulárního systému.

O tom, co se děje s těly astronautů během jejich pobytu ve vesmíru, mají vědci a lékaři již poměrně přesnou představu. Jaký je ale dlouhodobý dopad pobytu v takovém prostředí na zdraví srdce a cév?

Odpovědi nabízí nová studie publikovaná v odborném časopisu Journal of Applied Physiology, která přináší povzbudivé výsledky. Vědci sledovali 13 astronautů NASA po dobu až pěti let po jejich návratu z Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Tito muži a ženy strávili mezi 30 a 50 rokem svého věku od čtyř měsíců po téměř rok na orbitální stanici. Během misí prošli typickými změnami, jako je zhoršení krevního oběhu, sníženou fyzickou výkonností a závratěmi při návratu do prostředí s gravitací.

Co ukázaly testy? Vědci a lékaři prozkoumali pomocí ultrazvuku stav jejich krčních a pažních tepen, které slouží jako důležité ukazatele zdraví cév. A nenašli žádné známky zúžení nebo jiné degradace tepen, které bývají předzvěstí kardiovaskulárních onemocnění.

Srdce astronautů drží krok i po letech na Zemi

Testy krve a moči navíc ukázaly, že zvýšené hodnoty zánětlivých markerů a oxidačního stresu, zaznamenané během pobytu ve vesmíru, se vrátily do normálu už do týdne po přistání. Cévy astronautů si zachovaly schopnost správně se roztahovat, což vědci považují za další důležitý ukazatel zdraví srdce a cév.

Nejzásadnějším zjištěním ale bylo, že během celého pětiletého sledování se u žádného z astronautů neobjevily příznaky, diagnózy ani náznaky srdečně-cévního onemocnění. Když vědci použili běžné nástroje pro odhad rizika srdečních chorob v následujících deseti letech, zjistili jen mírné zvýšení, které bylo navíc přičítáno přirozenému stárnutí, nikoli pobytu ve vesmíru.

Objevily se sice drobné změny – hladiny cholesterolu a glukózy u části sledovaných astronautů mírně vzrostly, jiné ukazatele cukrovky ale zůstaly stabilní. Vědce zaujalo i to, že většina astronautů si udržela aktivní životní styl i po odchodu z NASA. To naznačuje, že ochranné účinky nejsou jen výsledkem pravidelného tréninku, ale svědčí o skutečné odolnosti kardiovaskulárního systému.

Podobná zjištění jsou velmi důležitá v době, kdy se plánují delší a odvážnější mise, například na Mars, které mohou trvat i několik let. Pokud chceme, aby lidé mohli bezpečně objevovat hlubší vesmír, musíme rozumět tomu, co s tělem dělá dlouhodobý pobyt mimo Zemi.

Image

Čtěte také

Jak se ve vesmíru nezbláznit? Jak vypadá péče o duševní zdraví astronautů

Tato pochoutka se ovšem zjevně konzumovala už dlouho předtím, než se pod názvem „tvarůžky“ objevila ve zmíněné písemnosti z 16. století. Brzy se stala pevnou součástí regionálního jídelníčku a občas se používala i jako platidlo. Například když roku 1601 v Hradečné u Uničova kopali studnu, dělníci dostali za každý vykopaný sáh jeden zlatý a dvě kopy tvarůžků. Nejspíš pro svou ostrou a pikantní chuť se tvarůžky dobře hodily k pivu. I proto k jejich rozšíření výrazně přispěly zájezdní hostince podél cest, kde byla tato lahůdka vyhledávaným pokrmem a hostinští ji začali objednávat pravidelně. Díky železnici se pak tvarůžky mohly přepravovat na větší vzdálenosti, což jim otevřelo cestu na nové trhy.

Z Hněvotína do Loštic

Na přelomu 18. a 19. století se tato specialita podomácku vyráběla na mnoha místech Olomoucka. Centrem produkce byl zpočátku Hněvotín, ale později začaly dominantní úlohu přebírat Loštice. Průkopnicí zdejší výroby se stala vdova Anna Sekaninová, která do městečka přišla roku 1870 právě z Hněvotína, kde její rodiče tvarůžky vyráběli. Recept brzy okopírovali další nadšenci a domácích dílen rychle přibývalo. Jednu založil roku 1876 i Josef Wessels, jehož syn Alois později celé odvětví ovládl.

Josef Wessels se přitom k výrobě tvarůžků dostal náhodou. V Lošticích vedl povoznictví a příležitostně se živil jako punčochář. Potravinářství ho zpočátku nezajímalo, ale po úspěchu olomouckých tvarůžků na světové výstavě ve Vídni roku 1872 změnil názor. O krajovou specialitu výrazně vzrostl zájem a tvarůžkářství se rázem stalo velmi výnosnou živností. Roku 1876 proto i Wessels začal silně vonící bochánky připravovat a do podnikání brzy zapojil také manželku.

Josef a Alois

Výroba byla velmi namáhavá a časově náročná. Hotové výrobky se rozvážely po olomouckých trzích (odtud název olomoucké) i jednotlivým zákazníkům. Nová práce rodinu uživila. Wessels dokonce koupil dům v dnešní Palackého ulici blízko loštického náměstí a domáckou výrobu převedl na manufakturu. Jeho firma se postupně vzmáhala, v silné tvarůžkářské konkurenci se však začala výrazně prosazovat až po roce 1897, kdy její vedení převzal Josefův syn Alois.

Alois Wessels se narodil 16. června 1864 a otci s podnikáním pomáhal už od dětství. Krátce po třicítce měl tedy dostatečnou praxi a navíc se nebál inovací. Jeho manželkou byla dcera troubelického handlíře Františka Piková, jež do podniku přivedla čtyři koně, pacholka a dvě děvečky, kteří se okamžitě zapojili do práce. Wessels si hned první rok půjčil 1 500 zlatých, které investoval do modernizace tvarůžkárny. V letech 1907–1909 pak nechal zastavět i dvůr u domu, protože výroba neustále rostla a počet zaměstnanců se zvýšil na 36. 

Sesterské dělení

Roku 1912 byla firma „Alois Wessels“ zapsána do obchodního rejstříku a patřila k největším tvarůžkářským firmám v Hněvotíně a Lošticích. K Wesselsově úspěchu přitom určitě přispělo i jeho působení v Zemském mlékařském spolku pro Markrabství moravské. Významnou část členstva totiž tvořili mlékaři, u kterých si mohl zajistit pravidelné a cenově výhodnější dodávky tvarohu. Jiní tvarůžkáři se členy spolku stávali jen zřídka, což dokázal Wessels obratně využít. Z dobových výkazů je dále patrné, že i když první světová válka znamenala pro mnohé výrobce tvarůžků úpadek nebo stagnaci, Wesselsově firmě přinesla další růst. Dobře nastartované podnikání se ovšem záhy nečekaně zkomplikovalo.

Wessels měl totiž dvě dcery a jako správný otec jim chtěl dát pořádné věno. V Lošticích proto založil ještě druhou tvarůžkárnu a každé z dcer dal jeden podnik. Starší Marie Amálie se provdala roku 1912 za Jaroslava Dubského a dostala novou továrnu. Mladší Františka se roku 1917 stala ženou Karla Pivného a nechala si původní závod. Místo spolupráce si ovšem sestry začaly konkurovat a jejich spory vyústily až v osobní nepřátelství. Alois Wessels tento rozkol sledoval s nelibostí, nicméně do své smrti v roce 1944 nedokázal znesvářené rodiny usmířit.

Sázka na stroje

Podnikatelsky byli o něco napřed majitelé staršího podniku manželé Pivní, kteří převzali většinu Wesselsových zakázek. Firmu přejmenovali na „Alois Wessels nástupci“ (A. W. Nachfolger) a nadále ji rozvíjeli. Stoupající produkce vedla ke snaze zefektivnit výrobu zaváděním nových strojů. Roku 1924 byl zprovozněn první formovací stroj a o čtyři roky později přibyl elektrický motor ke mletí tvarohu. Výroba se rychle zvyšovala a počet zaměstnanců stoupl už na 70.

Roku 1929 se proto Karel Pivný rozhodl pro nákup dalšího strojního vybavení. Mechanizovány přitom byly všechny fáze výrobního procesu, od zpracování tvarohu přes formování tvarůžků až k jejich následnému omývání. Stroje se používaly i na mytí prken, na nichž tvarůžky dozrávaly, a sbíjení beden sloužících k expedici.

Koncem července téhož roku Pivný požádal také o stavební povolení k rozšíření podniku. Nová tovární budova, postavená v duchu moderní průmyslové architektury, byla dokončena v červnu 1930 a plocha výrobních prostor se tak mnohonásobně zvětšila. Výkon elektromotoru dosahoval podle dobových informací už 30 koňských sil a do roku 1938 se ještě zdvojnásobil. Od roku 1937 měla firma k dispozici i nákladní auto.

Užitečný celofán

Vývoz směřoval hlavně do tradičních odbytišť – do Rakouska, Maďarska, Polska, ale také na Balkán. Pro převoz zboží se používaly dřevěné bedničky, které se už výrobcům zpátky nevracely. V nich byly zpočátku tvarůžky naskládané bez obalu. Teprve v průběhu dvacátých let se pro balení začal používat celofán, což byla tehdy v sýrařské výrobě naprostá novinka. Exportu tvarůžků výrazně pomohla. Nepříjemný zápach a mazlavost na dotek celofán z velké části odstranil. Zvýšila se také hygiena a usnadnila manipulace, zejména při prodeji v malém množství. Do celofánu se tvarůžky balily ve sloupečcích po pěti až deseti kusech a k jejich uzavření se používala viněta s údaji o výrobci. Na obal se začalo nově uvádět i datum trvanlivosti. 

Prvním výrobcem, který používal celofán k balení tvarůžků, byl však Jaroslav Dubský, jehož firma tak alespoň v něčem svého konkurenta předběhla. Podnik fungoval jen několik desítek metrů od původního Wesselsova závodu, v dnešní Sokolské ulici, s firmou Karla Pivného byl však v ostrém konkurenčním vztahu. Ekonomicky mnohem výhodnější by samozřejmě byla vzájemná spolupráce, nicméně tu obě rodiny striktně odmítaly. Usmířil je až trpký osud. Roku 1950 byly obě továrny znárodněny a původní vlastníci nad nimi ztratili kontrolu. 

Období socialismu nebylo pro tvarůžkárny nijak šťastné. Od roku 1952 se Pivného i Dubského znárodněné továrny staly součástí Olomouckých tvarůžkáren, n. p. Loštice, po roce 1960 je převzaly Severomoravské mlékárny Ostrava. Výrazně se snížil export a do technologie ani objektů se neinvestovalo. Stagnující výrobu znovu oživil až rok 1991 a návrat do soukromých rukou.

Chráněné označení

Potomci Dubských a Pivných se ovšem rozpomněli nejen na tradiční výrobu, ale i na prvorepublikovou řevnivost. Vnuci Jaroslava Dubského založili firmu JD a pokusili se ihned ovládnout co největší část trhu. Dědicové Karla Pivného naopak navázali na Aloise Wesselse a svou společnost A. W. rozvíjeli a modernizovali postupně. Letitý spor vyřešil až krach firmy JD roku 2004.

Důležitým mezníkem pro vývoj firmy A. W. se stal rok 1997, kdy došlo k zásadní změně technologického zařízení. Namísto zastaralých formovacích strojů byla instalována automatická formovací linka s dvojnásobnou kapacitou a současně byly dřevěné desky (šindele) nahrazeny nerezovými zracími rošty. Výroba olomouckých tvarůžků se tak dostala na úroveň hygienicky a mechanizačně odpovídající současným světovým standardům.

Základním a jediným výrobním sortimentem jsou olomoucké tvarůžky – jediný původní český sýr. Ty se vyrábějí ve více než 30 různých tvarových a hmotnostních variantách. Jsou také žádanou surovinou dalších výrobků, například tavených a krémových tvarůžkových sýrů, tvarůžkových pomazánek a jiných lahůdek. Jedinečným vlastnostem olomouckých tvarůžků se v srpnu 2010 dostalo vysokého uznání, když jim Evropská komise udělila chráněné zeměpisné označení. Pravé olomoucké tvarůžky se tak od toho roku mohou vyrábět pouze na Olomoucku.

Image

Čtěte také

Sýr, sýrek, syreček: V čem se lišily středověké mléčné produkty?

Minomet si oblíbily zejména partyzánské skupiny a další jednotky operující stylem udeř a uteč. Pěchotní minomet – na rozdíl od dělostřeleckého, který je o staletí starší – se poprvé objevil v počátečních fázích první světové války. Tenkrát se zprvu pohyblivá válka stala obětí kulometů a ostnatého drátu a uvízla ve stokilometrových liniích zákopů.

Ideální do zákopů

Jak zasáhnout nepřítele skrytého za předprsní nebo v zákopu se stalo naléhavou otázkou pro samotné frontové jednotky. Za použití dlouhých trubek, plechovek od džemu naplněných výbušninou a dalších podivností vynalezli vojáci přímo na bojišti první primitivní minomety, které dokázaly vrhat granáty přes překážky. Nápad to byl dobrý, ale zbraně trpěly značnou nepřesností. Až britský inženýr a vynálezce sir Wilfred Stokes vyvinul minomet, který představoval větší hrozbu pro nepřítele než pro vlastní obsluhu. Jeho zbraň, ani německé minomety, které se jí okamžitě postavily, se nevyznačovala velkou přesností, pro zákopovou válku ale stačila. Dostřel činil asi tři až čtyři kilometry, a pokud první střela nezasáhla cíl, obsluhy prostě v rychlém sledu vypálily několik dalších. 

Mnohem důležitější roli hrála v této fázi války levná výroba. Zbraň připomínající „vylepšenou okapovou rouru“ stála pár liber nebo marek, takže se zdálo zbytečné utrácet peníze za příliš sofistikované granáty. Ty tak představovaly hrubé odlitky naplněné nekvalitní výbušninou s plechovými křidélky přivařenými na konci. Často se tak stávalo, že se křidélka při výstřelu rozpadla a mina (tak zní oficiální název munice do minometu, v článku používáme i synonyma jako granát či bomba, pozn. red.) dopadla nebezpečně blízko minometu.

Meziválečný vývoj

Po skončení prvního globálního konfliktu se zdálo, že minomet kvůli svému specializovanému využití v zákopových bojích upadl v zapomnění. Ale kupodivu to byl právě jeden aspekt zákopové války, který mu zajistil další existenci. Mnoho ofenziv v letech 1914–1918 skončilo bezvýsledně, protože pěchota po počátečním postupu ztratila dělostřeleckou podporu, neboť artilerie se nedala přes rozbombardovaný terén přisunout dopředu dostatečně rychle. Němci se pokusili odpovědět tím, že své pěchotě poskytli vlastní lehké podpůrné zbraně, a v poválečných letech toto řešení vyzkoušelo několik dalších zemí. Tehdy totiž armády neoplývaly penězi a minomety byly levnější než děla. 

Dalším důvodem přežití minometů se stala hrozba nasazení bojových plynů v budoucím konfliktu. Zkušenosti ukázaly, že nejúčinnějším způsobem použití chemických látek je zasypat nepřítele v co nejkratším čase množstvím velkokapacitních granátů a zaplavit ho vysokou koncentrací plynu. K tomu byl minomet vhodnou zbraní, protože měl vysokou rychlost palby a díky nízkému tlaku v hlavni mohl vypálit tenkostěnnou minu s vyšším užitečným zatížením plynu, než jaké měl dělostřelecký granát stejné ráže.

Nová standardní zbraň

Minomet tedy zaujal své místo jako standardní zbraň a na začátku druhé světové války měl každý pěší prapor minometný oddíl se zbraněmi ráže kolem 76 mm střílejícími na vzdálenost kolem 2 800 m. Pěší čety pak měly 50mm  modely. Jednotky určené pro chemický boj byly vybaveny těžšími zbraněmi ráže 120 mm, ve druhé světové válce však k použití plynů nedošlo, takže tyto minomety sloužily jako podpůrné zbraně pěchoty střílející tříštivotrhavé granáty.

Tento konflikt také přinesl nové způsoby využití minometu. Jedním z příkladů je používání kouřových granátů pro skrytí pohybu jednotek, neboť vyžádání kouřové clony od klasického dělostřelectva vyžadovalo příliš mnoho času. Bylo třeba připravit munici a vypočítat nastavení roznětek. Kanonýři museli střílet zástřelné rány a nezbytný byl pozorovatel, který musel vyhodnotit a nahlásit opravné prvky, převést je na palebné údaje a předat obsluhám děl.

S minometem však voják prostě jen sáhne do jiné schránky pro zadýmovací granát a spustí ho do hlavně. Sám pak sleduje dopad miny s nárazovým zapalovačem a náplní bílého fosforu, který ihned vyvíjí dým. Od oka pak koriguje náměr, dokud nevytvořil dostatečně hustou clonu. Po kouřových granátech přišly osvětlovací pro osvícení bojiště, barevné kouřové a světlicové pro signalizaci ve dne i v noci, a dokonce i propagandistické, které obsahovaly letáky pro ovlivnění morálky nepřítele. 

Přesnější a účinnější

Pravděpodobně nejdůmyslnější variantu představoval skákající granát, vyvinutý Němci pro 81mm minomet. Jejich záměrem bylo odpálit střelu ve vzduchu tak, aby střepiny dopadly na vojáky v úkrytu. To lze provést tak, že se granát opatří časovou roznětkou, což však přináší nežádoucí komplikace při určování času letu, nastavování zapalovače a podobně. U skákající střely se používal nárazový zapalovač a stačilo ji pouze spustit do hlavně. Při dopadu na cíl pak zapalovač inicioval malou nálož bezdýmného prachu v hlavici granátu, která ji vymrštila zpět do vzduchu a zapálila přitom krátkou zpožďovací roznětku. Když se granát odrazil asi 10 m do výšky, zpožďovací roznětka dohořela a odpálila tříštivotrhavou nálož, čímž došlo k výbuchu s vysoce smrtícím účinkem. 

Proč byl minomet tak nebezpečný a často obávanější než dělostřelectvo? Odpověď spočívá ve zvláštních balistických vlastnostech miny – je to bomba s velkým množstvím výbušniny a vysokou trajektorií. Minomet střílí s náměrem 45–85˚, v důsledku čehož vyletí granát vysokým obloukem k obloze a strmě klesá k zemi. Oproti tomu dělostřelecký granát dopadá obvykle pod úhlem přibližně 30˚. Mnoho střepin tak přijde nazmar – buď se zaryjí do země, nebo letí vzduchem mimo cíl, dokud nedopadnou neškodně na zem bez větší rychlosti, než jim uděluje gravitace. Ale minometná puma, která dopadne téměř kolmo, se rozletí mnohem efektivněji a pokryje smrtícími střepinami daleko větší plochu. Kromě toho má minometná střela výrazně větší kapacitu výbušniny – až 18 % své hmotnosti oproti dělostřeleckému granátu s osmi až 10 %. Minomet se může chlubit i dalšími dvěma velkými výhodami: je levný na výrobu i na zajištění munice a snadno se obsluhuje.

Levné dělostřelectvo

Tyto minometů přitahovaly velké armády s masami vojáků rekrutovanými z řad rolníků, jako byla Rudá armáda za druhé světové války. V sovětských rukou se minomet vyvinul z jednoduché lehké zbraně pro pěchotu v „levné dělostřelectvo“ o ráži až 240 mm. Tento trend však přinesl i určité komplikace. Minomet o ráži 76 mm s dostřelem kolem tří kilometrů mohl ovládat desátník s polním dalekohledem a nasliněným prstem,  aby odhadl směr větru. Oproti tomu 240mm minomet vrhající 150kg bombu na vzdálenost přes 10 km potřeboval vycvičené předsunuté pozorovatele, středisko řízení palby a stejně rozsáhlé zázemí, jako vyžadovalo dělostřelectvo. Vysoce kvalifikovaných mužů k jeho obsluze však bylo třeba přece jen méně než u artilerie a obrovský objem účinné palby, které mohly baterie těžkých minometů poskytnout, stál za to.

Po druhé světové válce měl minomet pevné místo ve většině armád zajištěné. Doplácel však částečně na rozvoj raketových zbraní, neboť generálové ve snaze získat pro tyto nové prostředky dost financí začali na minomety pohlížet i kriticky. V důsledku toho byly standardní pěchotní minomety v armádách velmocí nahrazeny dražšími, ale pečlivě zpracovanými zbraněmi střílejícími smrtonosnější a mnohem přesnější projektily na větší vzdálenosti. Zatímco britské třípalcové (76,2 mm) a americké 81mm minomety z roku 1944 mohly vrhnout 20 granátů na plochu o rozloze fotbalového hřiště, model stejné ráže z roku 1974 dokázal zasypat stejným počtem bomb tenisový kurt (čili třetinovou plochu) při téměř dvojnásobném dálkovém dostřelu.

Pro svou lacinost, nízkou hmotnost a jednoduchost se stal minomet oblíbenou zbraní partyzánů od druhoválečných hnutí odporu přes Vietkong až po nejrůznější guerilly celého světa. Obvykle totiž představoval jedinou možnost, jak mohly dosáhnout velké palebné síly. Pro partyzány představovala akční rychlost minometu zásadní plusový faktor; průměrně dobře vycvičené družstvo mohlo vyrazit do akce, vypálit 20 granátů, sbalit se a zmizet ještě dřív, než vybuchl poslední z nich. Tato taktika po celá léta způsobovala, že odvetná palba nepřátelské strany vyzněla do prázdna. Na druhou stranu měly tyto údery „udeř a zmiz“ za následek postupný vznik efektivních technik boje proti minometům.

Protiminometný radar

Problém, jak čelit minometům, se stal naléhavějším během druhé světové války zejména s rostoucím používáním vynikajícího německého 120mm středního minometu (Granatwerfer 42). Experimenty britské armády ukázaly, že je možné detekovat minometnou střelu za letu pomocí centimetrového radaru, a ke konci války byla v Evropě řada protiletadlových radarů upravena pro použití k odhalování pozic minometů. Tato technika vyžadovala zručné operátory, protože znamenala zachycení miny za letu, její sledování, aby se určila trajektorie, a poté zpětné dokreslení dráhy letu, dokud se neprotnula se zemí v místě, kde se měl teoreticky nacházet minomet.

Po válce byla řada radarových přístrojů upravena tak, aby dokázala část práce vykonávat elektronicky a méně spoléhat na lidské schopnosti. Mezitím konstruktéři v USA a Velké Británii začali pracovat na zařízení, které by tuto činnost vykonávalo ještě efektivněji. V polovině 50. let se dostavily výsledky, které se osvědčily a staly se standardním vybavením.

Kladivo na partyzány

Na počátku 70. let vyžadoval boj proti minometům od obsluh mnohem méně dovedností. Radar lokalizoval minu za letu a uložil její polohu do paměťové banky. Poté bombu lokalizoval podruhé, výše na trajektorii, a tuto polohu také zapsal. Na základě těchto dvou údajů a časového intervalu mezi nimi počítač rekonstruoval dráhu letu a vypočítal polohu minometu s přesností na 25 m, ještě než mina dopadla na zem. Propojením radaru se systémem zpracování dat, kterým disponuje dělostřelecká baterie, lze prakticky během několika sekund po zjištění bomby vypracovat pokyny k palbě a zahájit odvetnou palbu dříve, než se minometné družstvo vůbec pořádně pustí do práce. 

Tento systém se stal tak účinným, že minometné přepady partyzánů ztratily do značné míry svou účinnost. V Adenu v 60. letech 20. století ukončil příchod britského lokalizačního radaru používání minometů partyzány po vypálení jediné rány okamžitou a smrtící protiminometnou palbou. Podobně účinné byly americké radarové komplety ve Vietnamu.

Pod ochranou transportéru

Protiminometný radar jistě ukončil používání těžších minometů ze statických pozic, ale lehčí pěchotní verze se stále vyplatí. Při rychlém použití nejsou obvykle předmětem radarového vyhledávání, zatímco velmi lehké 50mm modely, které fungují jako vrhače granátů s prodlouženým dosahem, pravděpodobně nebudou vůbec detekovány. U těžších minometů se v 70. letech přistoupilo k jejich umisťování na obrněné transportéry, které minometu poskytly větší mobilitu a obsluze ochranu před odvetnou palbou. Tato myšlenka pochází z druhé světové války, kdy americká armáda experimentovala s montáží svých 81mm a 107mm minometů na zadní části polopásových vozidel. Cílem bylo dopravit zbraň přes ostřelovaný terén na vybranou pozici, ale objevila se i další výhoda: jakmile minomet dorazil na místo, mohla obsluha ihned zahájit akci, aniž by musela sesednout a vystavit se palbě. Britská armáda vyvinula pro stejný účel obrněný pásový transportér, který však převážel minomet demontovaný, a družstvo muselo být dopraveno na chráněné nebo skryté místo, aby mohlo sesednout a připravit zbraň k akci na zemi.

Koncem 60. let Izraelci mimo jiné používali obrněné transportéry s minomety namontovanými na otočném ložišti uvnitř korby, které střílely otevřeným poklopem ve střeše. Minometná vozidla zaznamenala ve zbytku 20. století velký rozmach a uplatnění nacházejí i v současnosti. Ovšem těžší a méně mobilní zbraně nemají proti bateriím vybaveným protiminometným radarem žádnou šanci. Odbojové a partyzánské síly, které nedisponují obrněnými transportéry, proto místo nich používají raketomety a bezzákluzové zbraně.

Image

Čtěte také

Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl (1)

Mrchožrouti patří k důležitým aktérům přírodního koloběhu a ekosystémů. Nová studie ale odhaluje znepokojivý trend: více než třetina těchto „přírodních uklízečů“ vymírá, a jejich úbytek může mít vážné dopady na lidské zdraví. V ekosystémech se bez nich hromadí rozkládající se těla a rostou počty zvířat, která přenášejí nebezpečné nemoci.

Tým vědců ze Stanfordské univerzity zkoumal 1 376 druhů obratlovců, kteří se živí mršinami, a zjistil, že 36 % z nich je ohroženo nebo je jejich populace na ústupu. Největší pokles postihuje velké specializované mrchožrouty, jako jsou supi či hyeny. Tito tvorové, kteří stojí na vrcholu potravního řetězce, jsou mimořádně efektivní v likvidaci mrtvých těl. Jakmile však zmizí, prostor zaplní menší oportunisté – například potkani, toulaví psi nebo havrani – kteří bývají nositeli zoonotických nemocí, tedy těch, které jsou přenosné ze zvířat na člověka.

„Důkazy jsou jasné. Mrchožrouti ubývají – a zvláště ti velcí, kteří jsou nejdůležitější. Jejich roli menší druhy nahradit nedokážou,“ varuje profesor Rodolfo Dirzo ze Stanfordu. „Navíc sami představují riziko pro lidi, protože mohou být zdrojem infekcí.“

Když místo supa přijde pes

Uvedený problém má reálné dopady. V Indii došlo v 90. letech k dramatickému úbytku supů kvůli veterinárnímu léku toxickému pro ptáky. Výsledkem byl populační boom toulavých psů – a mezi lety 1992 a 2006 zaznamenala země 39 milionů případů pokousání a přes 48 000 úmrtí na vzteklinu. Díky zákazu léku se populace supů začala pomalu zotavovat.

Podobně v Etiopii v roce 2021 studie ukázala, že hyeny skvrnité v okolí města Mekelle zlikvidovaly ročně až 200 tun živočišného odpadu, čímž zabránily vzniku až 140 ohnisek nemocí v dobytčích stádech a pěti případům přenosu nákazy na lidi, včetně antraxu a tuberkulózy.

Ani rozvinuté země nejsou výjimkou. V Austrálii hrozí zvýšení výskytu patogenů v důsledku mizení tasmánských čertů, kteří rovněž fungují jako mrchožrouti. A v USA vědci zjistili, že orli a další ptáci pomáhají snižovat riziko šíření brucelózy – infekce, která se může přenést z divokých zvířat i na lidi, často přes mléčné výrobky.

Mrchožrouti a rovnováha přírody

Mrchožrouti hrají v přírodě podobnou roli jako predátoři – pomáhají udržovat ekologickou rovnováhu. Příkladem je například nedávné vyhubení vlků v Yellowstonském národním parku a následné přemnožení jelenů wapiti, kteří decimovali místní vegetaci. S návratem vlků se začala obnova krajiny a vrátili se do ní i například bobři.

Podobné narušení hrozí při vymizení mrchožroutů, jen si ho často tolik nevšímáme. Mnohé studie sledují pokles konkrétních druhů, ale výzkumníci ze Stanfordu upozorňují, že ztráta celé funkční skupiny živočichů, jakou mrchožrouti tvoří, může být ještě ničivější.

Vědci zároveň upozorňují, že velkou část problému tvoří i negativní vnímání mrchožroutů. Supi, hyeny nebo vrány jsou často považováni za „nechutná“ nebo „špinavá“ zvířata. Kvůli tomu jsou cílem trávení, odstřelů či úmyslného ničení hnízdišť. Ale jak připomíná profesor Dirzo: „Jsou to zvířata klíčová pro zdraví ekosystémů – a tedy i pro zdraví lidské.“

Řešením podle odborníků může být lepší ochrana přirozeného prostředí, přísnější postih pytláctví a větší veřejné uznání jejich ekologického přínosu. Vědci také volají po důslednějším výzkumu toho, jak mrchožrouti ovlivňují zdraví lidí a snižují rizika přenosu nemocí.

Image

Čtěte také

Pyrenejští mrchožrouti mají problém s dostupností potravy

Obytné domy a další stavby se dnes stále častěji využívají technologii 3D tisku. Obvykle se vyrábějí z betonové směsi, která je připravená podle konkrétní situace. Výsledkem je pak betonová stavba, jejíž případné odstraňování je podobně komplikované, jako v případě staveb vystavěných tradičním způsobem ze stejného materiálu.

Japonská stavební společnost Lib Work Co. rovněž využívá pro stavbu domů 3D tisk. Jako zdrojový materiál ale nepoužívá beton, nýbrž materiál, který je do značné míry založený na půdě. Velkou výhodou tohoto postupu je, že když takový dům doslouží, lze ho rozebrat a většinu jeho materiálu navrátit zpět do půdy. Díky tomu značně klesá množství stavebního odpadu.

3D tisk s hlínou

Lib Work nedávno vybudovali s touto technologií a ve spolupráci se společnostmi Arup a WASP jednopatrový dům Lib Earth House Model B o výměře 100 metrů čtverečních. Stojí ve městě Jamaga v prefektuře Kumamoto na japonském ostrově Kjúšú. Použitý stavební materiál je výsledkem nedávného výzkumu.

Jak zdůrazňují představitelé Lib Work, tento materiál tvoří zejména zemina společně s vápencem a přírodními vlákny. Všechny tyto materiály jsou levné, mají přírodní povahu a jejich použití jen málo zatěžuje životní prostředí. Stavba domu je velmi podobná jako v případě 3D tisku s betonem. 3D tiskárna vytiskne hrubou stavbu a lidští specialisté zařídí zasklení, dveře, střechu a vše ostatní potřebné k tomu, aby se ze stavby stal útulný dům.

Lib Work hodlají již od letošního srpna přijímat předobjednávky na tento typ domu. Do roku 2040 by jich rádi postavili deset tisíc. Rovněž doufají, že časem automatizují celou stavbu domu až na závěrečné detaily, zřejmě s využitím robotů. Dostupnost domu Lib Earth House Model B je zatím omezená na Japonsko, je ale pravděpodobné, že se s podobnými projekty budeme setkávat stále častěji i v dalších regionech.

Image

Čtěte také

Budoucnost bydlení: Bungalov vytvořený 3D tiskem vzniká pouhých 120 hodin

Diváci v hledištích často ventilovali negativní a sociálně patologické jevy, jež by jinak mohly být nasměrovány proti vládnoucímu císaři. I proto byla sportovní utkání přístupná prakticky všem římským občanům. Chvilkové vytržení z kruté reality, v duchu latinského úsloví panem et circenses (chléb a hry), se Římanům stalo jedním z vrcholů radosti a štěstí. Mnohdy zoufale toužili po vítězství oblíbeného gladiátora, vozataje nebo atleta. 

O změně role diváctví ze starořecké participace na posvátnu k římskému ventilu vzteku z hlediště referoval historik Ammianus Marcellinus ve 4. století: „Mezi nimi (diváky) se často ti, kteří už do sytosti žili a mají svou letitou vážností větší vliv, dovolávají svých šedin a vrásek a vykřikují, že se může zhroutit stát, nevyřítí-li se o příštích závodech z ohrady v čele startujících ten, koho se právě kdo zastává, a neobjede-li s proklatými koňmi na povolených opratích metu.“ 

Sázky na smrt 

Gladiátorské hry patřily k jednomu z hlavních diváckých a fanouškovských zážitků. Gladiátoři nevystupovali jen v arénách amfiteátrů, ale také v domech a palácích na soukromých hostinách bohatých Římanů a císařů, pravděpodobně rovněž jako boxeři s rukavicemi typu caestus, do nichž se našívaly kusy želez. Císař Elagabalus (218–222) pořádal tyto hostiny údajně i v amfiteátru při soubojích lidí se zvěří zvaných venationes. Na soukromou sešlost s význačnými muži nechával mezi chody přivolat ochočené lvy a leopardy, což hosté ovšem nevěděli, a smál se jejich děsu. 

Dále byla pořádána veřejná hostina gladiátorů (cena libera), na kterou mohl kdokoli přijít prohlédnout si gladiátory a jejich tabulky se skórem. Tato akce byla důležitá zejména pro sázející diváky, již se rozhodovali o svých favoritech podle vzhledu zápasníků a počtu V – victoria (vítězství), M – missus (porážka a přežití), S jako stantes (nerozhodný zápas). 

Dá se předpokládat, že sázky probíhaly podobně jako v současnosti, lidé zejména tipovali, kdo vyhraje. V Římě se vsázení sice považovalo za sociální zlo, za rané republiky se ho dokonce snažili omezit, ale tento jev prostoupil celou společností natolik, že se nedal vymýtit. Ostatně vsázeli si i mnozí císaři, kupříkladu Augustus a Claudius. 

Rozbuší dívčí srdce 

Fanoušci gladiátorů se dělili především na dvě kategorie. Takzvaní scutarii podporovali zápasníky s velkým štítem typu murmillo či secutor. Patřil k nim císař Nero a Domitianus. Naproti tomu parmularii, do jejichž řad náležel Caligula nebo Titus, povzbuzovali gladiátory s malým štítem, například thraex a hoplomachus. 

Specifické fanoušky měl retiarius. Tento typ bojovníků nebyl obecně oblíben, protože svou taktikou v podobě ústupů či útoků ze zálohy nereflektoval hlavní římskou ctnost virtus neboli statečnost, vyhledávanou diváky jak při zápasech gladiátorů, tak závodech vozů. Muži ovšem byli z poloviny těla odhaleni, takže byla vidět jejich šlachovitá a svalnatá figura, která se lišila od ostatních zápasníků podsaditějšího typu. Fanouškovskou základnu těchto gladiátorů tvořily často ženy. K typu retiarius se řadil například Celadus jako „ten, který dokázal rozbušit dívčí srdce“, nebo Crescens jako „ten, který dokázal chytit mladé dívky do svých nočních sítí“. 

Sportovní fanoušky sdružovaly ve starověku také různé spolky zvané collegia, vázané vždy na určitou lokalitu. V Philoploi se shromažďovali milovníci zbraní, v Philokunegoi se setkávali nadšenci do štvanic. V obou případech se jednalo o příznivce her z východních částí říše. Dále existoval spolek Amatores fanoušků retiaria Glauka či skupina 23 gladiátorů z družiny císaře Commoda, vyznávající boha Silvana. 

Proč umíráš tak nerad?

Jak již bylo naznačeno, římské diváctví se vyznačovalo krutostí, kterou autoři v pramenech zaznamenávají prostřednictvím různých výkřiků a nálad návštěvníků gladiátorských zápasů. Ti v hledišti často skandovali „missus“ (ušetři ho), „mitte“ (propusť ho), ale i „ure“ (spálit), „verbera“ (zbičovat) nebo „iugula“ (prořízni mu hrdlo). Při davovém křiku posledního ze jmenovaných výrazů ukazovali diváci gesto palcem, kdy jej otočili vzhůru a naznačili proříznutí hrdla. Proto se předpokládá, že zdvižený palec symbolizoval smrt. 

Římský filozof Seneca (asi 4 př. n. l. až 65 n. l.) zmiňuje i další nelítostná zvolání: „Zabíjej, bičuj, upaluj!“ „Proč tenhleten nabíhá na meč tak bázlivě?“ „Proč vraždíš tak váhavě?“ „Proč umíráš tak nerad?“ „Žeňte je bičem, aby se bili!“ „Ať se spolu bijí s nastavenou holou hrudí!“ O přestávkách mezi zápasy zase zaznívalo: „Popravujte lidi, ať se něco děje!“ Na toto chování měla velký vliv psychologie davu, kterou velmi dobře vykreslil už řecký filozof Platon a později francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon. 

Kousek lidskosti ale přesto v divácích zůstával, jak dokládá venatio pořádané Pompeiem (106–48 př. n. l.), v němž byli proti sobě postaveni sloni a muži na speciálně vycvičených koních. Majestátní zvířata čelila prvním útokům, když si uvědomila beznadějnost svého postavení, sklonila se a začala prosit o milost. Tento výjev dohnal diváky k slzám a na jejich popud organizátor střetnutí zastavil. Téměř jistě však byli sloni následně utraceni. 

Nelidská zábava 

Římský spisovatel Plinius mladší i historik Tacitus podotýkali, že v přímé úměře s růstem zájmu o divadelní představení, gladiátorské zápasy a závody v cirku klesaly lidské ctnosti a zájem o ušlechtilé nauky. Velkými kritiky her a jejich diváků se později stali křesťané, kteří vstup do arén přirovnávali ke vstupu do veřejného domu. Kartaginský biskup Cyprianus ve 3. století o gladiátorských hrách napsal: „Obrátíš-li své oči a tvář i na ta města, shledáš tam ruch smutnější než sebevětší opuštěnost. Chystají se gladiátorské hry, aby chtíč surových očí byl ukojen krví. Tělo (gladiátora) se nacpává pro sílu vydatnějšími pokrmy a mohutná masa údů tloustne bochánky tuku, aby zahynul dráže, až bude vykrmen pro popravu. Člověk se zabíjí pro pobavení člověka, a umí-li kdo zabíjet, je to zkušenost, cvik, umění; zločin se nejen koná, nýbrž se mu i vyučuje. Co lze vyslovit nelidštějšího, co krutějšího? Je to věda, když někdo umí usmrcovat, a sláva, když usmrcuje.“ 

Aurelius Augustinus (354–430) si posteskl, že zápasy kazí čestné a dobré duše, a popisoval Alipia coby typického diváka, který propadl gladiátorským hrám: „Jakmile spatřil tu krev, vsál do sebe sám krvelačnost, neodvrátil, nýbrž upřel zrak a nevědomky sál zuřivost, jásal nad ohavným zápasem a opájel se krvelačnou rozkoší. A již nebyl takovým, jaký přišel do cirku, nýbrž jako jeden z davu, mezi který přišel, a jako pravý společník těch, kteří ho tam uvedli. Co mám dále říci? Díval se, křičel, hořel, odnesl si odtamtud šílenou touhu vraceti se tam nejen s těmi, kteří ho tam odvedli, nýbrž častěji než oni, i jiné tam odváděje.“ 

Touha po této kruté zábavě se nezastavila skoro před ničím, dokonce ani před přímým ohrožením. Město Augusta Treverorum (dnes Trevír) bylo čtyřikrát dobyto Franky, všude ležely nepohřbené mrtvoly a šířila se nákaza, přesto jeho obyvatelé žádali roku 421 od spoluvládnoucích císařů Flavia Honoria a Konstantina III. jako jedinou kompenzaci organizaci gladiátorských her.

Image

Čtěte také

Slavní borci z římských arén: Kteří gladiátoři se stali celebritami?

Jak je možné, že z některých dětí vyrostou hudební či výtvarní virtuosové, zatímco jiné mají takříkajíc „obě ruce levé“? Odpověď se možná ukrývá v anatomii našeho mozku. Jak naznačila studie britských vědců, jejíž výsledky publikoval v roce 2014 časopis Neurolmage, umělci mají vrozeně mohutnější nervovou hmotu v oblastech souvisejících s jemnou motorikou, vizuálními představami a tzv. procedurální pamětí. 

Tajemství tvořivosti 

Tým badatelů pod vedením psycholožky Rebeccy Chamberlainové skenoval mozky jednadvaceti studentů umění a porovnal je se skeny třiadvaceti osob, jež se uměním nijak nezabývají. Výsledky odhalily, že první skupina disponovala výrazně větším množstvím šedé hmoty v oblasti mozku zvané precuneus v temenním laloku. 

„Tato oblast se podílí na řadě funkcí, ale potenciálně i na věcech, které by mohly souviset s kreativitou, jako je vizuální představivost, schopnost manipulovat s vizuálními obrazy v mozku, kombinovat je a dekonstruovat,“ uvedla Chamberlainová. Dobrovolníkům rovněž zadala úkol nakreslit obrázek a následně zjistila, že ti, kteří si vedli lépe, měli zvětšenou šedou a bílou hmotu v mozečku a také v doplňkové motorické oblasti – v obou případech jde o oblasti podílející se na jemné motorické kontrole a provádění rutinních činností.

„Odpovídá to dosavadním zjištěním, že odborná činnost v umělecké oblasti skutečně mění mozek. Je to neuvěřitelně flexibilní orgán a v reakci na trénink existují obrovské individuální rozdíly, které teprve začínáme využívat,“ vysvětluje Chamberlainová. 

Vzhledem k tomu, že zmíněný nárůst byl zaznamenán v obou polovinách mozku, lze ovšem považovat za vyvrácený s oblibou tradovaný mýtus o tom, že umělci používají převážně pravou hemisféru. Tomu by koneckonců napovídalo i nedávné zjištění neurologů z americké Duke University, kteří přišli na to, že centrum lidské kreativity leží právě v prostoru mezi oběma hemisférami, konkrétně v bílé hmotě tvořící tkáň jejich propojení. 

Při testování kreativity dobrovolníků (ti měli za úkol například kreslit co nejvíce geometrických tvarů a následně pro ně vymyslet využití v běžném životě) se ukázalo, že úspěšnější řešitelé měli v tomto místě zvýšené množství nervových spojů.

Image

Čtěte také

Mozek a umění: Jak náš mozek reaguje na obrazy, hudbu a filmy?

Heliostaty jsou zrcadla, která odrážejí sluneční záření tak, aby odraz směřoval na stále stejné místo, bez ohledu na pohyb Slunce po obloze. V současnosti se využívají v solárních elektrárnách, a také v solárních teleskopech. Během noci nemají heliostaty vůbec nic na práci. To by se ale teď mohlo změnit.

John Sandusky z Národních laboratoří Sandia ministerstva energetiky USA přichází se zajímavým nápadem, před časem zveřejněným v odborném časopise Unconventional Imaging, Sensing, and Adaptive Optic, který by mohl heliostatům vdechnout život i v noci.

Zrcadla pro detekci planetek

Sandusky navrhuje, že by heliostaty se svými velkými zrcadly mohly pomoci s lovem planetek. Vlastně by to mohla být významná pomoc při hledání blízkozemních objektů, navíc relativně malými náklady. Je pochopitelně v zájmu lidstva, abychom měli o blízkozemních objektech co největší přehled. Minimálně kvůli riziku, které představují pro celou planetu.

V dnešní době se většina úsilí „planetární obrany“ soustředí na pozorování teleskopy různých observatoří, které pořizují snímky hvězd a galaxií. Na těchto snímcích se občas objevují šmouhy, které odpovídají pohybu planetek. Tato metoda je přesná, ale je velmi časově náročná a závisí na snímkování oblohy pro jiné účely.

Oproti tomu heliostaty solárních elektráren sledují celé noci oblohu bez užitku. Mohou přitom podle Sanduskyho zachytit nesmírně malá množství (femtowatty) slunečního záření, která se odrážejí od planetek. Podle vědce by stačilo upravit software heliostatů na noční provoz a tyto systémy by mohly detekovat prolétající planetky. Projekt, pokud bude dotažený do konce, by mohl zajímat i americké vesmírné síly, protože ho lze využít pro detekci cizích satelitů.

Image

Čtěte také

„Soumračné“ teleskopy odhalují neznámé a potenciálně nebezpečné planetky

Až do druhé poloviny 20. století představovalo Aralské jezero, dříve známé jako Aralské moře, třetí největší vodní plochu svého druhu na Zemi. Jeho hladina zaujímala zhruba 68 000 km², a pojala by tedy většinu České republiky. Ve vodách jezera se nacházelo na 1 100 ostrůvků, podle nichž také dostalo své jméno, které lze z uzbečtiny přeložit jako „moře ostrovů“. Kolem jeho břehů vyrostla řada komunit, rybáři si na úlovky nemohli stěžovat a lokalita si pro svou krásu vysloužila přezdívku „perla Střední Asie“.

Začátkem 60. let se však Sovětský svaz zaměřil na pěstování bavlny, která tehdy platila za vynikající exportní surovinu a mluvilo se o ní jako o bílém zlatě. Sověti se ji ovšem rozhodli pěstovat v nehostinných pouštních oblastech a k tomu potřebovali vodu. Započal tedy projekt přesměrování řek Amudarja a Syrdarja, tvořících hlavní přítoky Aralského jezera. 

Jenže mizerně postavené kanály vodu sice rozváděly, ale zároveň na mnoha místech prosakovaly, a docházelo tak k ohromným ztrátám. Nedostatky se řešily „za pochodu“, obdělávaná půda se nepřiměřeně hnojila a používala se agresivní zemědělská chemie, jež postupně zničila zeminu a spodními vodami prosakovala i do jezera. Projekt se stal dokonalým zosobněním posměšného ruského rčení „Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy“. Cíle se podařilo dosáhnout, avšak za příliš vysokou cenu. 

Dno plné jedů

Z Uzbekistánu se sice stal k roku 1988 největší vývozce bavlny na světě, ale došlo k tomu na úkor komunit, a hlavně na úkor jezera: Jeho přítoky zeslábly natolik, že během letních měsíců vysychaly, což pro vodní plochu znamenalo pozvolnou zkázu. Mezi roky 1961 a 1970 klesala hladina v průměru o 20 cm ročně a 70. léta byla ještě drastičtější, neboť úbytek vzrostl až na 60 cm. Katastrofa vyvrcholila v následující dekádě, kdy hladina každý rok klesala až o 90 cm. Závratné ztráty vyústily v roce 1989 v rozdělení vysychajícího rezervoáru na dva menší – severní a jižní. Od 60. let do roku 1998 se povrch Aralského jezera zmenšil o 60 %, přičemž zmizely čtyři pětiny jeho objemu.

V důsledku vysychání se ve zbytkové vodě koncentrovaly soli, takže se stala neobyvatelnou pro většinu života. Rybáři neměli co chytat, komunity kolem jezera se rozpadaly. Navíc ustupující hladina odkrývala dno, na němž se dlouhé dekády hromadil chemický odpad z testování různých zbraní, ale také z rakovinotvorných zemědělských postřiků včetně DDT. Písek ze dna plný chemie pak vítr roznášel po okolí a lidé nebezpečné látky pili, dýchali, ale také jedli, neboť zamoření se nevyhýbalo ani chovaným zvířatům a obdělávané půdě. V oblasti tak narostl počet pacientů s rakovinou, dýchacími onemocněními, zažívacími problémy či anémií.

Zkáza podle plánu

Pro Sovětský svaz šlo přitom o přijatelný a očekávaný následek investice do pěstování bavlny. Politbyro údajně považovalo vysychání jezera za neodvratné a předpokládalo, že se vodní plocha nakonec z povrchu zemského ztratí i bez jeho přičinění. Následující pětileté plány na budování kanálů a zavlažování pouště pak nikdo nezpochybňoval. 

S pádem SSSR se však okolnosti začaly měnit. Vládám Kazachstánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu ležel osud jezera na srdci a v lednu 1994 se zavázaly vyčlenit 1 % svých státních rozpočtů na řešení kritického stavu. Cílem vzniklého Fondu na záchranu Aralského jezera (IFAS) bylo „vyvinout a financovat projekty a programy, které v oblastech zasažených aralskou katastrofou pomohou zlepšit ekologickou situaci a také budou řešit socioekonomické problémy regionu“.

Na pozadí se tedy rozjelo několik programů, ale zmenšování jezera nakonec dokázalo nejvíc zpomalit vybudování přehrady Kokaral na úzké spojnici mezi severní a jižní plochou. Díky tomuto 12kilometrovému předělu se podařilo zmírnit dopady faktu, že jižní část leží níž než severní, a tudíž do ní odtékalo nadměrné množství vody. Přehrada průtok reguluje, čímž severní plochu stabilizovala – její hladina začala stoupat, a naopak klesala slanost, takže se do jezera zvolna vracel život. Dnes tvoří jeho severní část domov více než 20 rybích druhů.

Stromy proti bouřím

Přehrada však znamená jen jeden krok na cestě k obnově. K loňskému prvnímu lednu se vedení IFAS ujal Kazachstán a pod záštitou organizace momentálně probíhá na 40 iniciativ rozdělených do 10 sektorů a zaměstnávajících dva tisíce lidí. Kolem severní vodní plochy se nově vysazují například stromy Haloxylon ammodendron, nazývané také saxaul, a v současnosti porůstají zhruba 500 hektarů. Dřeviny s výškou do osmi metrů jsou velmi odolné, a proto se jimi zalesňují i suché oblasti Číny. Také v blízkosti Aralského jezera se vsází na jejich vytrvalost, neboť mají zastavit rozpínání pouště. Osazuje se jimi rovněž vyschlé dno, protože pomáhají zbavovat půdu soli a obecně zvyšují její kvalitu. V plném vzrůstu pak vytvářejí bariéru, která brání roznášení toxického písku větrem.

Zcela se změnilo i nakládání s vodou zmíněných řek, které kdysi hrály v existenci jezera klíčovou roli. Koncem letošního roku by se měla dokonce obnovit delta Syrdarji, jež zásadně přispěje ke stoupání hladiny severního jezera. Kromě toho jsou přítoky silnější, protože se v zemědělském regionu Kyzylorda zavádějí úsporná vodohospodářská opatření. Rozsáhlá rýžová pole už se neplánují „od oka“, ale pomocí samonivelačních laserů, jaké se používají na stavbách.

Díky tomu mají vyrovnanou výšku a nedochází k nechtěným únikům vody. Jen popsaná změna pomohla ušetřit na 200 milionů metrů krychlových vody, která se neztratila a mohla skončit v jezeře. Kromě toho se rýži na precizně vyměřených plochách mnohem víc daří a výnosy v některých oblastech stouply až o 80 %. Vedle větší sklizně přitom zemědělce k zavádění úsporných technologií motivují rovněž státní dotace.

Neodvratná zkáza

Tyto a řada dalších iniciativ mají za následek, že hladina severního Aralského jezera stoupá: V roce 2022 zahrnovalo 18,9 miliardy metrů krychlových vody, zatímco v současnosti se jedná o 22,1 miliardy a do konce letošního roku by mohlo jít o 23,4 miliardy. Celková plocha severní části tedy aktuálně činí 3 065 km², což lze srovnat s rozlohou Libereckého kraje. Nad jižním jezerem se však nadále vznášejí otazníky a podle řady odborníků už jeho zkázu nedokáže nic zastavit. Na sever se tak vracejí lidé a místní rybáři ročně uloví na 8 000 tun ryb, ale tamní nadějné vyhlídky znamenají jen slabou náplast na katastrofu, k níž nikdy nemuselo dojít.

Image

Čtěte také

Až půl miliardy lidí by v roce 2100 mohlo přijít o zdroj pitné vody