Mozek a umění: Jak náš mozek reaguje na obrazy, hudbu a filmy?
Funkční magnetická rezonance je stále dokonalejší a vědci díky tomu dokážou zaznamenat i drobné změny v mozkové aktivitě, které leccos napovědí o procesech v nejsložitějším orgánu ve známém vesmíru. Co se v mozku děje, když si prohlížíme umělecká díla, ať už jde o obrazy, nebo filmy?
Při pohledu na objekty, které považujeme za krásné, zareagují i naše neurony. Pokud bychom v danou chvíli provedli snímky mozku, zjistíme, že se „rozsvítí“ příslušné oblasti – ovšem pokaždé jiné. „Prožitek“ krásy je úzce spjatý s emocemi, přičemž již víme, že na hodnocení síly dojmů při sledování vizuálního umění nebo hudby se podílí střední část orbitofrontální kůry, tedy část mozku umístěná přímo nad očima (kromě toho však ovlivňuje i řadu dalších pochodů, podílí se na vědomí, motivaci k činnosti, schopnosti empatie či morálního úsudku).
Jak uvádí doc. PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D., z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) v Klecanech u Prahy, abnormality ve vnímání uměleckého díla, jakož i v kognitivních a emočních mechanismech zpracování příslušných vjemů mohou charakterizovat různé duševní poruchy. „Jejich studium tak přispívá k lepšímu porozumění podstatě duševních nemocí a k jejich diagnostice. Další významnou souvislost a rozsáhlé výzkumné pole představuje působení mediálních obrazů, jimiž jsme zahlceni, a potenciálně rozvoj duševní poruchy,“ dodává Kesner.
Ostatně s duševními nemocemi (například temporální epilepsií nebo bipolární poruchou nálad) má řadu společných znaků i samotná kreativita – zejména intenzivní představivost, sklon spojovat věci, které ostatním připadají nespojitelné a otevřenost myšlenkám, jež ostatní rychle házejí za hlavu. Rozdíl mezi vysoce kreativními osobami a těmi, kteří trpí duševní chorobou, je ten, že prvně jmenovaní si dokážou udržet nadhled a poznají, že jejich představy nejsou skutečné.
Obraz si sám řekne
Díky moderním technologiím v NÚDZ v jednom ze starších výzkumů zjistili například to, že diváci se zaměřují na jiná místa výjevu zachyceného na obrazu než na zdrojové fotografii, podle níž byl obraz namalován. Vědci tedy zkoumali, nakolik to koresponduje se záměrem malíře určitá místa na obraze zvýraznit, a také prostředky, které k dosažení tohoto cíle nejlépe fungují.
„V navazujících studiích se pokoušíme potvrdit teorii, že pokud tvůrce obrazu dokáže pozornost diváka přitáhnout na začátku jeho ‚putování‘ obrazem do míst s určitou významotvornou hodnotou, bude tímto vstupním bodem ovlivněno jeho následné prohlížení, nebo ve výsledku i jeho reakce na obraz,“ vysvětluje docent Kesner.
Vědci z Klecan také experimentálně potvrdili teorii pohledu, již v minulém století zavedl francouzský psychoanalytik Jacques Lacan. Podle něj obraz, na nějž se díváme, do určité míry sám určuje, jakým pohledem na něj budeme pohlížet. Při experimentálním ověření předkládali vědci dobrovolníkům dvojice portrétů – jeden s přímým a druhý s odvráceným pohledem na diváka. Experiment prokázal, že se u každého typu portrétu v mozku aktivují jiná centra, která ovlivňují, jak je obraz vnímán.
„Přímý pohled portrétovaných postav diváky skutečně donutil k sociálně angažovanějšímu pohledu, vyvolal v nich větší zaujetí dívat se postavám do očí a na ústa, a tak připravoval diváky k případné interakci obdobně jako s živým člověkem,“ shrnul docent Kesner.
Desetkrát silnější dojem
Chcete-li si umělecký zážitek vychutnat naplno, asi nepřekvapí, že svůj mozek nejlépe „nasytíte“ při pohledu na originál, nikoliv reprodukce konkrétních děl. Vědce však překvapilo, že neurologická reakce je v takovém případě až desetkrát silnější než při pozorování například plakátu s vyobrazením téhož motivu. Takové výsledky přinejmenším přinesla studie provedená nizozemskými odborníky, kteří se zaměřili mimo jiné na slavný obraz Dívka s perlou malíře Johannese Vermeera. Tým badatelů pod vedením Martina de Munnika, spoluzakladatele výzkumného ústavu Neurensics, nechal dvacítku dobrovolníků ve věku od 21 do 65 let prohlédnout si pět obrazů visících na stěně v muzeu a následně tatáž díla zhotovená v podobě plakátu.
„Pokud chcete vědět, co si lidé myslí, je lepší to změřit než se jich ptát,“ tvrdí de Munnik. Vědci pomocí elektroencefalogramu sledovali aktivitu mozku a prostřednictvím zařízení pro sledování pohybů očí skenovali směr jejich pohledu. Ukázalo se, že při pozorování reálného díla se objeví silná pozitivní odezva v oblasti zvané precuneum, části mozku, která se podílí na vědomí, sebereflexi a osobních vzpomínkách. Ovšem pohled na totéž dílo, nicméně zmenšené a reprodukované, má na danou oblast jen minimální vliv. Například reálný obraz Houslista od Gerrita van Honthorsta vyvolal pozitivní podnět v hodnotě 0,41, zato jen 0,05 v případě plakátu.
Filmový test mozku
O něco složitější procesy v mozku nastávají v případě, kdy člověk sleduje nikoliv statický výjev, ale pohyblivý film. Na řadu tehdy přichází hned několik oblastí – ty, jež zpracovávají obrazové, zvukové, emocionální i další vjemy. Z toho důvodu vědci pod vedením Rezy Rajimehra z Massachusettského technologického institutu uspořádali studii, v níž zkoumali mozkovou aktivitu právě při sledování filmů. „Při magnetické rezonanci v klidovém stavu neexistuje žádný podnět; lidé jen vnitřně přemýšlejí, takže nevíte, co tyto sítě aktivovalo,“ nastínil Rajimehr. „Ale s naším filmovým testem se můžeme podívat zpět a zjistit, jak různé mozkové sítě reagovaly na různé aspekty filmu,“ doplnil.
Jako zdroj informací využili vědci data z Human Connectome Project, který si klade za cíl vytvořit jakousi síťovou mapu anatomického a funkčního propojení zdravého lidského mozku. V jeho rámci získali skeny celého mozku 176 mladých lidí pořízené během sledování celkem šedesáti minut krátkých klipů. Šlo o scény z méně známých snímků, ale i z hollywoodských trháků, jako je Sám doma, Počátek či Impérium vrací úder.
Jednoduché a složité scény
Za pomoci umělé inteligence následně vědci zmapovali aktivitu v mozkové kůře. Ukázalo se, že pokud jde o konkrétní aspekty smyslového nebo kognitivního zpracování informací (například rozpoznávání lidských tváří nebo těl, pohybu, míst a orientačních bodů, sociálních interakcí, neživých objektů a řeči), roli hraje hned čtyřiadvacet neuronových sítí. Skeny z magnetické rezonance navíc prokázaly vztah mezi oblastmi mozku zodpovědnými za plánování, řešení problémů nebo určování priority příchozích informací. V situacích, kdy obsah filmu nebyl zcela jednoznačný a kladl na diváka vyšší nároky (jako tomu bylo třeba v případě Počátku režiséra Christophera Nolana), zvýšila se mozková aktivita v oblastech s výkonnou kontrolou.
Během srozumitelnějších scén, jež obsahoval například film Sám doma, naopak dominovaly oblasti se specifickými funkcemi jako zpracování jazyka. „Vypadá to, že když jsou filmové scény poměrně snadno srozumitelné, například když probíhá jednoznačná konverzace, jsou aktivní jazykové oblasti,“ vysvětluje Rajimehr. „Oproti tomu při obtížných úkolech, kdy je kognitivní zátěž vysoká, se aktivují domény vysoké kontroly.“ Jedná se o složité scény s mnoha souvislostmi, komplikovanými formulacemi a dějovými nejasnostmi.
