Boston se s náležitou hrdostí považuje za kolébku USA. Vznikl kolem roku 1630, nicméně na významu zásadně získal až v polovině 60. let 18. století, kdy se tam začal zvedat odpor proti britské daňové politice. V roce 1773 vyústil buřičský projev Samuela Adamse, jednoho z budoucích otců zakladatelů USA, ve slavné Bostonské pití čaje: Tehdy několik desítek tzv. synů svobody vtrhlo na paluby tří lodí britské Východoindické společnosti kotvících v přístavu a celý jejich náklad čaje vysypali do vody. O dva roky později již docházelo k přímým vojenským střetům mezi kontinentální armádou vedenou Georgem Washingtonem a Brity. Druzí jmenovaní museli nakonec v roce 1776 Boston opustit a 4. července téhož roku byla ve Filadelfii slavnostně podepsána Deklarace nezávislosti.

Útěk před hladomorem

V polovině 19. století přišly do Bostonu desetitisíce Irů, kteří ze své domoviny prchali před hladomorem v důsledku bramborové sněti. Kolem roku 1900 už tvořili největší etnickou skupinu ve městě a získali vliv na politické scéně. Ukázkový příklad jejich cesty k moci nabízí rodina Kennedyů, jejíž nejznámější člen John Fitzgerald se díky svému původu stal prvním katolickým prezidentem v dějinách USA. 

Devatenácté století však Bostonu přineslo také nebývalý ekonomický i kulturní rozkvět: V roce 1848 tam otevřela své brány první veřejná knihovna v USA a v následujících letech vznikaly další významné instituce. Od konce 19. století pak ve městě fungovala první nadzemní dráha v Americe.

Růst metropole se však nezastavil ani ve století dvacátém. Například roku 1958 mohli občané poprvé vyrazit na Freedom Trail neboli „stezku svobody“, která dodnes vede kolem všech pečlivě zrekonstruovaných pamětihodností připomínajících boj za nezávislost. Z novějších počinů pak stojí za zmínku tzv. Big Dig neboli přeložení městské dálnice pod zem. Největší urbánní projekt svého druhu v USA znamenal zklidnění dopravy na povrchu, vznik nového parku nesoucího jméno Rose Kennedyové i stavbu spektakulárního Zakimova mostu, přes nějž denně přejede na dvě stě tisíc aut.

Po stopách svobody

Díky bezmála čtyřem stoletím dějin představuje Boston pro turisty jedno z nejzajímavějších měst ve Spojených státech. A vaše první seznámení s ním by se mělo odehrát právě na trase Freedom Trail, která měří zhruba čtyři kilometry a prochází kolem šestnácti historických míst spojených s bojem za svobodu. Stezka začíná u informačního centra v Boston Common, nejstarším veřejném parku Spojených států. Na jeho okraji vás uvítá impozantní budova State House s kopulí pokrytou 23karátovým zlatem, sídlo vlády i dalších důležitých institucí státu Massachusetts, kam navíc můžete nahlédnout zdarma.

Další zastávku tvoří památný kostel Park Street Church, kde abolicionista a novinář William Lloyd Garrison pronesl v roce 1829 první veřejné odsouzení otroctví. Hned vedle se rozkládá Old Granary Burial Ground, jeden z nejslavnějších hřbitovů v USA, který se stal místem posledního odpočinku mimo jiné řady bojovníků za svobodu – včetně Samuela Adamse či Paula Reverea. O pár kroků dál pak narazíte na Old South Meeting House, kde roku 1773 již zmíněným Adamsovým projevem začala americká revoluce. A dnes tam na vás čeká velmi zajímavá výstava věnovaná následné cestě za nezávislostí.

Knížky od Washingtona

Vaše další kroky mohou vést k Old State House neboli původnímu sídlu britského guvernéra, odkud byla veřejnost v roce 1776 seznámena s Deklarací nezávislosti. Dobové artefakty si lze prohlédnout ve Faneuil Hall, jíž se přezdívá „kolébka svobody“ a která sloužila jako shromaždiště revolucionářů. Na protilehlém tržišti Quincy Market se potom můžete občerstvit po první části trasy a pokračovat do Charlestownu, kde na vás čekají další pozoruhodnosti: Jde především o 67metrový žulový Bunker Hill Monument, připomínající první bitvu s Brity z roku 1775. Evropská mocnost tehdy sice zvítězila, nicméně prohra kolonisty ještě pevněji utvrdila v jejich odporu. Procházku pak můžete zakončit u řeky na Charlestown Navy Yard, kde kotví několik historických lodí.

Po zdárném zdolání stezky svobody se můžete vrátit například do čtvrti Beacon Hill, jejíž řadové domy i vily v georgiánském a viktoriánském stylu, kočičí hlavy v ulicích či útulné obchůdky a kavárny působí starosvětsky příjemně. Z tamních významných budov vyniká Boston Athenaeum na Beacon Street, jedna z nejstarších knihoven v USA, zahrnující na sedm set tisíc svazků. Místní muzeum navíc schraňuje i část knihovny George Washingtona.

Něco pro každého

Milovníci umění si přijdou na své v Museum of Fine Arts na Huntington Avenue, které od svého založení v roce 1870 shromáždilo přes půl milionu artefaktů, od staroegyptských pokladů po moderní díla. Za návštěvu stojí také nedaleké Isabella Stewart Gardner Museum na Evans Way, jehož zakladatelka a mecenáška dala během svých cest dohromady jedinečnou uměleckou sbírku. Vrchol expozice pak tvoří Tizianův sál se slavným obrazem Únos Europy. Isabella Stewart Gardnerová si přitom ve své vůli vymínila, že řada exponátů nebude mít popisky: Hodlala tak návštěvníky přimět, aby u děl strávili víc času a pronikli víc do hloubky.

Vynechat byste ovšem neměli ani pozoruhodné Museum of Science v Science Parku. Tamní nabídka sahá od působivých IMAX projekcí přes exponáty objasňující fungování lidského těla až po umělé blesky či sedmimetrovou fosilii triceratopse, jehož pouhá lebka váží 362 kilogramů. Rozsáhlý komplex přitom zahrnuje i planetárium a sekci o historii dobývání kosmu. Boston zkrátka nabízí pestrou škálu atrakcí, v níž si každý může najít „to svoje“.

Image

Čtěte také

Kolébka Spojených států: Filadelfie je místo, kde se rodila Amerika

Vědci dlouhodobě zkoumají tzv. hygienickou hypotézu (z angl. the hygiene hypothesis), podle které žijeme v přehnaně čistém (z hlediska celopopulační hygieny) světě. „Nadměrná čistotnost paradoxně oslabuje lidský imunitní systém, kvůli čemuž se pak snáz rozvíjí astma, alergie, zánětlivá onemocnění střev a autoimunitní choroby,“ popsala Erika von Mutiusová, dětská alergoložka na univerzitě v Mnichově a jedna z prvních, kdo tuto myšlenku zkoumal a dále rozvíjel. Hygienická hypotéza tvrdí, že děti jsou v dnešním „bohatém“ světě nedostatečně vystaveny bakteriím, virům a alergenům – ty ale potřebují k normálnímu vývoji imunitního systému, což v konečném důsledku negativně ovlivňuje řadu tělesných procesů.

Vzdělávání imunitního systému

Jako vždy u každé „nové“ hypotézy, i u té hygienické, se lékařská komunita dělí na dva „nesmiřitelné“ tábory – jedni hledají (a nacházejí) důkazy potvrzující negativní vliv přehnané hygieny, druzí se ohrazují tvrzeními, že nic takového jako nadměrná čistotnost neexistuje; hygiena je přece vždy a v jakémkoliv množství přínosná. Pravda je, zdá se, někde uprostřed. Začněme táborem číslo jedna – příznivci hygienické hypotézy.

„Imunitní systém potřebuje od narození kontinuálně vzdělávat, stejně jako jakýkoliv jiný vyvíjející se orgán lidského těla,“ říká Erika von Mutiusová. „Raná expozice mikrobům pomáhá ‚vychovat‘ odolný imunitní systém. Nevystavíme-li děti špíně, vyvinou se jim imunitní systémy náchylné k útoku na chybný cíl – v případě autoimunitních onemocnění na ně samotné,“ doplňuje. 

To vysvětluje, proč je výskyt alergií a astmatu v bohatých zemích mnohem vyšší – ve studii imunoložky Susan V. Lynchové z roku 2014 se píše, že u dětí vyrůstajících v domech s vyšším výskytem určitých typů bakterií (přenášených šváby, myšmi a kočkami) je mnohem menší pravděpodobnost rozvinutí astmatického sípání a alergií v intervalu tří let. Před Lynchovou a von Mutiusovou si podobných souvislostí začali lékaři všímat už v 80. letech 20. století.

Zpět do osmdesátek

Britský epidemiolog David Strachan studoval koncem 80. let dětské alergie ve východním a západním Německu a postupně si začal všímat přímých souvislostí. „Zjistil jsem, že ve špinavějších, znečištěnějších a chudších městech ve východním Německu se mezi dětmi vyskytovaly případy senné rýmy a astmatu mnohem méně než v čistších a bohatších městech západního Německa,“ napsal si Strachan do svých poznámek. Aby pochopil souvislosti, sledoval nejrůznější rozdíly v životním stylu na obou stranách Berlínské zdi. „Západoněmecké děti tráví mnohem méně času v centrech denní péče v blízkosti jiných dětí než východoněmecké děti,“ zjistil. Snížená expozice bakteriím, jež běžně „přeskakují“ z jednoho dítěte na druhé, negativně ovlivnila jejich imunitní systém a rapidně zvedla riziko rozvoje autoimunitních onemocnění.

V následujících desetiletích došlo ke shromáždění dalších epidemiologických důkazů podporujících Strachanovu myšlenku. Například v Británii měly děti z větších rodin nižší riziko rozvoje astmatu a senné rýmy, a to pravděpodobně proto, že byly vystaveny většímu množství bakterií od svých sourozenců. Dokonce i v rozvojových zemích, například v Ghaně a Ugandě, se mezi bohatými městskými dětmi vyskytovala autoimunitní onemocnění mnohem více než mezi chudšími venkovskými dětmi. 

„V bohatých domácnostech, kde se vybavení čistí antibakteriálními spreji, máme potvrzený vyšší výskyt astmatu, alergií, senné rýmy a zánětů střev, zatímco na farmách a v domácnostech s domácími mazlíčky je míra alergií a astmatu mnohem nižší,“ potvrzuje Harriet Mpairweová z ugandské výzkumné jednotky pro AIDS.

Nebojte se ušpinit

Christopher A. Lowry, profesor integrativní fyziologie na Coloradské univerzitě do The New York Times napsal: „Nebojte ušpinit sebe nebo své děti. Stačí jít na procházku do přírody, protože už jen tím, že jsme venku na čerstvém vzduchu, dýcháme množství rozmanitých mikrobů.“ V The New York Times se objevil také článek The Surprising Health Benefits of Getting Dirty, v němž se píše: „V 70. letech 20. století vědci našli bakterii žijící v půdě, nazvanou mycobacterium vaccae, která má protizánětlivé účinky na mozek, dokáže snižovat míru stresu a zlepšuje imunitní odpověď organismu na širokou škálu mikrobů.“

V poslední době se o zdraví lidského mikrobiomu zajímá čím dál více odborníků i laiků – lidé užívají probiotika a potraviny obsahující živé kultury, aby „dokrmili“ a „přiživovali“ svou střevní mikroflóru, ale přitom zapomínají, že někdy stačí jen „vyjít ven a strčit ruce do hlíny, neboť špína může být občas čistější a prospěšnější než všechny pilule světa“. To ostatně potvrdil i finský experiment z roku 2020, v němž se píše, že děti docházející do městských mateřských škol opatřených tzv. lesním patrem (tj. vysázenými stromy, keři, květinami) měly silnější imunitní systém a zdravější mikrobiom než děti chodící do školek v klasických zástavbách se štěrkovými dvory – a i do budoucna měly tyto „lesní děti“ zdravější střeva a lepší psychiku.

Kdo si dovolí nesouhlasit?

„Ve snaze vyhnout se další pandemii koronaviru skupujeme lahvičky antibakteriálního mýdla a balíčky dezinfekčních ubrousků rychleji, než je obchody stíhají doplňovat,“ poukázal alergolog a imunolog James Fernandez a na lavinu spekulací na sociálních sítích, že přehnané dezinfikování a mytí rukou může oslabovat naši imunitu, lakonicky odpověděl, že „neexistují žádné vědecké důkazy naznačující, že by dočasné zintenzivnění hygieny mělo jakýkoliv negativní dopad na lidský imunitní systém“.

Fernandez smetl ze stolu i hygienickou hypotézu. „Ta myšlenka vychází z tvrzení, že děti z rozvojových zemí vystavené patogenům mají tendenci být méně náchylné s rozvoji určitých onemocnění, jako jsou alergie a astma,“ poznamenal a vzápětí dodal: „Teoreticky to smysl dává, ale nestojí za tím žádná robustní a dlouhodobá vědecká studie.“ Kromě toho je podle jeho názoru také kontraproduktivní „takto bezostyšně nabádat k bezuzdnému vystavování se bakteriím a tvrdit, že špína je lepší než čistota“. 

Clevelandští internisté jsou v názorech střídmější a poukazují pouze na to, že existuje spousta dalších faktorů ovlivňujících imunitu a nesouvisejících s hygienou. James Fernandez tedy podle všeho chtěl říct, že neexistuje přesvědčivý důkaz, že krátkodobé zintenzivnění hygieny poškodí imunitní systém, ten totiž ovlivňuje celá řada dalších faktorů.

Důležitost blízkého kontaktu

Proti vyhraněným názorům Jamese Fernandeze se staví celá řada imunologů, například S. F. Bloomfield z Londýnské školy hygieny a tropických nemocí, který ve svém článku Too clean, or not too clean píše, že nemají pravdu ti, co tvrdí, že neexistují studie dokládající vztah mezi „špínou a silnější imunitou“.

„Podle průzkumu Evropského společenství pro respirační zdraví mělo sourozenecké sdílení dětského pokoje ochranný účinek před rizikem rozvoje atopického onemocnění,“ doplňuje Bloomfield. Podle studie Tucson Children’s Respiratory byly děti náchylnější k častějšímu nachlazení ve dvou letech a naopak méně náchylné ve věku od šesti do jedenácti let než tzv. domškoláci, kteří se vzdělávali v domácím prostředí a nepřišli do kontaktu se spolužáky.

Image

Čtěte také

Jak často se sprchujete? A nepřeháníte to už trošku?

Nejrůznější módní trendy provázejí lidstvo již od nepaměti. Ať už jde o oblékání, účesy či taneční kreace, vždy se najde dostatek příznivců a následovníků. Móda a módní trendy ale nejsou výhradní záležitostí lidského druhu. I některá zvířata si navzájem předávají různé zvyky a chování, které bychom mohli označit za módu.

Většina podobného chování bývá tak či onak spojena s přežitím, může jít například o sdílení technik na hledání potravy. Občas se ale i u zvířat můžeme setkat s projevy, které na první pohled nemají žádný zjevný přínos. Je to i případ šimpanzů, kteří se začali chovat jako modelové a modelky.

Ozdoba z trávy

V roce 2010 začala jedna šimpanzí samice v zambijském útulku nosit stébla trávy v uchu. Podle veterinářů k tomu nebyl žádný konkrétní důvod – vyšetření neodhalilo žádný zánět spojený se svěděním ani žádný jiný zdravotní neduh, který by popsaný projev vysvětloval. Vypadalo to jako projev čisté marnivosti, či chcete-li módy. Brzy se k ní přidalo dalších sedm šimpanzů. Tento zjevně absurdní zvyk si tlupa udržela i po smrti samice a někteří šimpanzi ho praktikují dodnes.

O několik let později si vědci z univerzit v Utrechtu a Durhamu všimli ještě větší kreativity u jiných šimpanzů ve stejném útulku. Tentokrát si nekladli stébla trávy jen do uší, ale zdobili si s nimi i další části těl. Zda šlo o projev šimpanzího humoru nebo módního chování, se nejspíš nikdy nedozvíme. Jisté ale je, že toto chování přijali jen členové jedné konkrétní tlupy. Jiní šimpanzi v tomtéž prostředí se k němu nepřidali.

Tým výzkumníků pod vedením Edwina Van Leeuwena zjistil, že tento trend pravděpodobně nezanikl náhodně. Šimpanzi často napodobují chování ostatních a vzorem jim v tomto případě nejspíš byli sami chovatelé. Ti někdy používali stébla trávy nebo zápalky k čištění uší a šimpanzi to pravděpodobně začali napodobovat.

Šimpanzí kreativci

Ve volné přírodě by se šimpanzi museli soustředit na přežití – na shánění potravy a vyhýbání se nebezpečí. V zajetí, kde je život o něco jednodušší, ale mají šimpanzi více volného času a mohou se věnovat i kreativnějším činnostem. Začali se tak věnovat i svému zevnějšku. Tato zjištění naznačují, že šimpanzi mohou mít vlastní kulturu, v níž je prostor pro kreativní chování bez zjevné racionální příčiny a smyslu. 

Vědci začali přemýšlet, zda tento trend nemá hlubší význam, než se původně předpokládalo. I když to může vypadat jako bezúčelná zábava, napodobování chování ostatních může mít pro šimpanze důležitý sociální rozměr. Možná jde o jejich způsob, jak vyjádřit náklonost, přátelství, spojení a přijetí v rámci skupiny.

Podobně jako u lidí, kteří se začnou chovat nebo oblékat podle aktuálních trendů, i šimpanzi si mohou vytvářet silnější vazby prostřednictvím těchto podivných zvyků. Možná, že i když jejich móda vypadá nesmyslně, slouží k něčemu mnohem důležitějšímu: k posílení sociálních vztahů.

Image

Čtěte také

Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť

Během Markomanských válek, které probíhaly zhruba v letech 166 až 180 našeho letopočtu, bojovali Římané pod vedením císaře Marka Aurelia s celou řadou barbarských kmenů. Byli mezi nimi germánští Markomani, kteří žili na sever od Dunaje a Sarmati, pastevci pocházející z jihoruských stepí.

Markomanské války přiměly Římany, aby v této „horké“ oblasti v širokém okolí dolního toku Dunaje vybudovali opevnění a vojenské tábory, například v dnešním Sotinu a Iloku na území východního Chorvatska. Archeologové v této části Chorvatska nedávno učinili zajímavý objev, když ve vesnici Mohovo odkryli pozůstatky římské strážní věže.

Opevnění břehů Dunaje

Tato věž, která byla vybudovaná asi před 1 800 lety, vyrostla na strategicky významném místě na březích Dunaje, který v této oblasti tvoří přirozenou hranici mezi dnešním Chorvatskem a Srbskem. Na této lokalitě byla objevena i celá řada římských artefaktů, včetně vojenského vybavení, šperků a keramiky. Vědci na základě těchto nálezů usoudili, že strážní věž vznikla na konci 2. století s byla používána během 3. století.

Jak pro platformu Live Science uvádí vedoucí vykopávek Marko Dizdar, v té době byla tato část hranice Římské říše po velkým tlakem, což vedlo Římany k jejímu posílení a vybudování dalších opevnění kvůli ochraně břehů Dunaje před nepřátelskými útoky. „Strážní věž vyrostla u jednoho z brodů přes Dunaj,“ vysvětluje Dizdar. „Poskytovala výborný přehled o širokém okolí a současně byla ze tří stran chráněná hlubokými roklemi.“

Dizdar se s kolegy domnívá, že ze strážní věže bylo možné vizuálně komunikovat se sousedními věžemi, které byly vzdálené 2 až 3 kilometry. Pravděpodobně na ní působila posádka několika vojáků, kteří mohli v případě nebezpečí vyvolat poplach a mohli upozornit posádky ve vojenských táborech v Sotinu a Iloku, vzdálených zhruba 12 kilometrů.

Image

Čtěte také

Španělští archeologové objevili uprostřed lesů mohutnou pevnost z 5. století

Radioastronomie významně přispěla k našemu porozumění vesmíru. Díky ní můžeme vesmír pozorovat v rozsáhlé oblasti elektromagnetického spektra, která je jinak nepřístupná našim smyslům. Vědci s pomocí velkých radioteleskopů objevili pulsary, kvasary, rádiové galaxie, supermasivní černé díry i molekuly chemických látek v mezihvězdném prostoru.

Naslouchání „vesmírné hudbě“ rádiových vln je ale komplikované, protože Země není zrovna moc rádiově klidné místo. Rádiový hluk, který ruší astronomická pozorování, se navíc stále zhoršuje s tím, jak přibývají další a další technologie využívající rádiové vlny, od rádia a televize až po chytré telefony.

První lunární radioteleskop

Astronomové se snaží řešit tento problém různými filtry a dalšími technologiemi, které „vylepšují“ rádiové signály. Snaží se také budovat radioteleskopy v odlehlých oblastech. Zřizují se dokonce zákonem chráněné zóny rádiového klidu, v nichž jsou radioteleskopy vzdálené od rušivých zdrojů rádiových signálů. Všechna tato opatření ale mají jen omezený vliv a nenabízejí stoprocentní řešení. 

Odborníci Národní laboratoře Brookhaven, která je součástí ministerstva energetiky Spojených států, hodlají být prvními, kdo si splní dávný sen radioastronomů a zahájí pozorování rádiových vln vesmíru z odvrácené strany Měsíce. V takovém případě by totiž Měsíc fungoval jako obří clona, která radioteleskop odizoluje od rušivého vlivu pozemských rádiových vln.

V Brookhavenu proto připravili misi LuSEE-Night (Lunar Surface Electromagnetics Experiment), která zahrnuje technologický demonstrátor radioteleskopu. Měl by být součástí landeru Blue Ghost 2 společnosti Firefly Aerospace. Na cestu k našemu souputníkovi by měl vyrazit koncem letošního nebo na počátku příštího roku. Pokud lander úspěšně přistane na odvrácené straně, radioteleskop LuSEE-Night by měl ověřit, zda je možné i na „neviditelné“ straně Měsíce dálkově ovládat radioteleskop a pořizovat s ním smysluplná vědecká data.

Image

Čtěte také

Měsíc je ideální pro stavbu radioteleskopů: Jejich výstavba je v našich možnostech

Válka v 18. století představovala jistý druh umění. Velitel, který rychlými přesuny vojsk a pohotovými reakcemi uprostřed bitevní vřavy dokázal pro svého panovníka dosáhnout klíčových vítězství, patřil podle dobových měřítek mezi nejváženější osobnosti. 

Taktéž Marie Terezie (1740–1780) měla po svém boku vojevůdce, jimž vděčila za mnohé. Je však smutnou pravdou, že skutečně oslnivých vítězství dosahovaly habsburské zbraně po jejím nástupu na trůn spíš výjimečně. Rakouští velitelé zkrátka k naprosté elitě tehdy nepatřili. Na jejich obranu je ale třeba dodat, že jejich protivníkem byl ve většině případů pruský král Fridrich II., který bývá mnohými vojenskými historiky považován za jednoho z největších vojevůdců všech dob.

Oblíbený prohrávač bitev 

Princ Karel Lotrinský (1712–1780), mladší bratr císaře Františka I. a manžel Marie Anny (sestra Marie Terezie), představoval pro monarchii skutečnou pohromu, neboť prohrál, co se dalo. On sám se však cítil být stvořený k vojenskému řemeslu, proto v roce 1736 vstoupil do rakouské armády a záhy se zúčastnil neúspěšného tažení proti Turkům (1737–1739). 

Přestože jeho vojevůdcovské schopnosti byly nulové, panovnice nedala na svého švagra dopustit. Vrchní velení mu svěřovala ráda a často a podle toho také výsledná bilance vypadala. Přiléhavě se mu říkalo „oblíbený prohrávač bitev Marie Terezie“. V květnu 1742 mu Fridrich Veliký uštědřil první lekci v bitvě u Chotusic. Další porážky od pruského krále pak Karel utrpěl o tři roky později ve střetech u Hohenfriedbergu a u Žďáru. 

Princ „nezklamal“ ani za sedmileté války, kdy byl znovu jmenován vrchním velitelem rakouské armády. Nejdříve 6. května 1757 podlehl Prusům u Štěrbohol a definitivně ho Fridrich znemožnil v prosinci téhož roku v bitvě u Leuthenu. Teprve poté došla panovnici trpělivost a svého švagra definitivně zbavila velení. Ten se pak mnohem lépe uplatnil jako státník úředník, když se stal na dlouhá léta guvernérem rakouského Nizozemí.

Strůjce dílčích úspěchů 

Mořic Lacy (1725–1801) nepatřil mezi vojenské génie, i když tu a tam dokázal překvapit. Petrohradský rodák vstoupil do habsburské armády v 18 letech jako praporčík a v hodnosti kapitána se zúčastnil bitev u Hohenfriedbergu a u Žďáru. U Lovosic v roce 1756 už měl hodnost generálmajora a velel brigádě, stejně jako při střetu u Štěrbohol, kde utrpěl v boji zranění. Měl značný podíl na vítězství v bitvě u Vratislavy (22. listopadu 1757) a na několika dalších dílčích úspěších rakouské armády v bojích s Pruskem. Po Daunově smrti se stal prezidentem Dvorské válečné rady (1766–1774). 

Lacyho neschopnost samostatného velení a nedostatek vojevůdcovské kreativity naplno odhalila až válka s Osmanskou říší, která vypukla roku 1787. 

Během jeho vrchního velení zemřelo na následky epidemií a špatné zdravotní služby daleko větší množství vojáků než v bojích. Proto byl Lacy záhy odvolán a poslán zpět do Vídně. Narychlo reaktivovaný Laudon pak musel horko těžko zachraňovat, co se dalo.

Smrt s úsměvem na rtech 

Maxmilián Ulysses Browne se narodil 23. října 1705 v Basileji. Již v mládí vstoupil jako důstojník do habsburské armády a v jejích řadách pak válčil na všech bojištích rakouské monarchie, a to až do své smrti v roce 1757. Vynikal osobní statečností, rozvahou a inteligencí. Poprvé na sebe výrazně upozornil během konfliktu o polské dědictví (1734–1735), kdy se vyznamenal v bojích proti francouzsko-sardinským vojskům v Itálii a v Tyrolsku. Na konci 30. let pak válčil také proti Turkům na Balkáně. Roku 1739 získal hodnost generálmajora a stal se členem Dvorské královské rady. 

Během válek o rakouské dědictví nejprve asistoval Neippergovi při porážce u Mollwitz a následně Karlu Lotrinskému při nezdaru u Chotusic. Reputaci si napravil až při střetech s Francouzi a Bavory a také v bojích proti Španělům na Apeninském poloostrově. 

Tam dobyl Guastallu a Parmu, obsadil Janov a 16. června 1746 si připsal jeden z největších triumfů své kariéry, když rozdrtil francouzsko-španělskou armádu v bitvě u Piacezny. Na podzim se přesunul do severních Čech, kde se střetl s Fridrichem II. u Lovosic. Přestože byl poražen, podařilo se mu zastavit nepřátelský postup a pruský král se musel po bitvě stáhnout zpět do Drážďan. 

Roku 1751 byl Browne jmenován zemským vojenským velitelem v Čechách a o tři roky později obdržel hodnost polního maršála. Během bitvy u Štěrbohol (květen 1757) se vyznamenal osobní statečností, když odvrátil pruský pokus o obklíčení. V boji ale utrpěl těžké zranění a s nohou utrženou pod kolenem jej převezli do Prahy. Za ostřelování města Prusy byl na svou výslovnou žádost přenesen do hlavního štábu rakouských vojsk, kde se navzdory těžkému zranění nadále podílel na velení a odmítl požadavek, aby se Praha vzdala. Zemřel ve velkých bolestech 26. června 1757. Krátce před svou smrtí ještě s ohromnou radostí přijal zprávu o vítězství Rakušanů v bitvě u Kolína.

Tlustá excelence 

Legendární postavou se stal hrabě Leopold Daun (1705–1766). Jako syn polního maršála Wiericha Filipa Vavřince Dauna vstoupil již ve 13 letech do císařského vojska a v roce 1731 se stal velitelem otcova pluku. Bojoval proti Španělům, Turkům i ve válkách o rakouské dědictví a aktivně se účastnil řady reformních snah o povznesení armády i prostého lidu. Jeho průměrnou kariéru v roce 1745 zásadně ovlivnil sňatek s hraběnkou Fuchsovou (dcera vychovatelky Marie Terezie). 

Jako iniciátor řady vojenských reforem a autor nových cvičebních řádů pro pěchotu a kavalerii byl Daun na počátku 50. let jmenován ředitelem Vojenské akademie ve Vídeňském Novém městě a následně obdržel i hodnost polního maršála. Během sedmileté války si vydobyl nehynoucí slávu vítězstvím nad Fridrichem II. v bitvě u Kolína a stal se vrchním velitelem rakouské armády. 

Nutno ale říct, že pruského krále v tomto případě zklamala výzvědná služba. Předsunuté hlídky mu podaly chybné hlášení o síle nepřítele, a tak zhruba 35 000 Prusů zaútočilo na asi 54 000 Rakušanů. Proto Daun zvítězil, rozhodně nešlo o žádný oslnivý úspěch. Nepřátelé jej později posměšně přezdívali „tlustá excelence od Kolína“.

S Fridrichem II. se Daun znovu střetl 14. října 1758 u Hochkirchu a i v tomto případě zvítězil, nikoliv však díky vojenskému umu, ale více jak dvojnásobné početní převaze (přibližně 80 000 Rakušanů proti zhruba 35 000 Prusů). Svou váhavostí pak v srpnu 1760 zapříčinil nezdar u Lehnice. Kdyby on a Lacy přispěchali Laudonovi včas na pomoc, mohla Prusy sevřít trojnásobná přesila. Jejich nerozhodnost ale způsobila, že Fridrich z obklíčení vyvázl, a navíc uštědřil Laudonovi těžkou porážku. 

Samotného Dauna pak pruský král porazil 3. listopadu 1760 u Torgau, ačkoliv měl rakouský vojevůdce i tentokrát početní převahu. Marie Terezie jej poté zbavila vrchního velení a jmenovala polního maršála státním ministrem a prezidentem Dvorské válečné rady. Za úředním stolem se Daunovi vedlo podstatně lépe než na bitevním poli a svými dílčími reformami přispěl k rozvoji vojenského školství a modernizaci rakouské armády.

Himmel, Laudon! 

Za jediného opravdového génia mezi rakouskými vojevůdci tereziánské a josefínské éry lze označit maršála Gideona Laudona (1717–1790). Tento původem livonský šlechtic neměl na rozdíl od svých kolegů u dvora protekci a vypracoval se de facto „od píky“. Důvěru si získal nespornými úspěchy a tvrdou prací. Často musel zachraňovat to, co pokazili jeho kolegové, a kdyby se dostal do vrchních velitelských pozic dříve, patrně by Vídni ušetřil nejednu blamáž. Do rakouských služeb vstoupil Laudon roku 1744 a čest habsburským zbraním dělal téměř půl století. Jeho současníci jej charakterizovali jako muže, který „… miloval samotu a nebyl přítelem velkých šprýmů. Smál se jenom o samotě. Hovořil málo, ale uvážlivě a jadrně“. 

K Laudonovým nejvydařenějším kouskům patřilo rozprášení pruské zásobovací kolony u Domašova nad Bystřicí (30. června 1758), které vyprostilo Olomouc z obležení a znemožnilo nepříteli postupovat na jih k Vídni. 

Livonský šlechtic jako jediný z rakouských velitelů dokázal svým talentem konkurovat Fridrichovi II. a za příznivých okolností ho i porazit. Pruští vojáci údajně v obavách před jeho vojenským uměním zvolávali „Himmel, Laudon!“ 

Právě on spolu s carským generálem Saltykovem vedl 12. srpna 1759 rakousko-ruskou armádu v proslulé bitvě u Kunnersdorfu. Nutno ovšem říci, že v tomto střetu měli spojenci nad Fridrichem výraznou početní převahu, čímž lesk jejich vítězství trochu bledne. Na sklonku sedmileté války pak s ruskou pomocí dobyl Svídnici ve Slezsku, ale následný hubertusburský mír z února 1763 přiřkl téměř celé Slezsko a Kladsko opět Prusku. 

Významná role pak připadla Laudonovi během takzvané bramborové války (1778–1779). Jako novopečený polní maršál se stal nejbližším spolupracovníkem císaře Josefa II. (jako císař Svaté říše římské vládl 1765–1780) v jeho válečném štábu. Svou jedinečnou kariéru pak završil „vojnou s Turkem“, která vypukla v roce 1787. Mohamedánům v ní uštědřil řadu porážek a svou převahu stvrdil na podzim 1789 dobytím Bělehradu. V té době však již byl generalissimus v hodně pokročilém věku, a byť zdravotní problémy zvládal s obdivuhodnou statečností čas zastavit nedokázal a 14. července 1790 podlehl v Novém Jičíně zápalu plic.

Otec nevýhodného míru 

„Čestné“ místo mezi neschopnými vojevůdci si zaslouží i Vilém Reinhard von Neipperg (1684–1774). Příslušník německého šlechtického rodu Neippergů sloužil Habsburkům od roku 1702. V pluku svého otce dosáhl hodnosti plukovníka a roku 1724 převzal regiment pod své velení. Ve 30. letech zastával nejdříve funkci guvernéra Lucemburska a později se stal vojenským velitelem v Temešváru. Jenže v roce 1739 uzavřel Neipperg bez souhlasu Vídně v Bělehradu nevýhodný mír s Osmany, za což putoval do vězení. Marie Terezie ho ale po svém nástupu na trůn omilostnila a počátkem roku 1741 mu svěřila vrchní velení armády ve Slezsku.

Dne 10. dubna 1741 byl ale Neipperg poražen u Mollwitz vojsky pruského krále Fridricha II., a nepřímo tak pomohl Prusům upevnit nadvládu nad nedávno obsazeným Slezskem. 

Navzdory tomu získal krátce po bitvě hodnost polního maršála. Svou váhavostí nahrál nepřátelům i v dalších fázích válek o rakouské dědictví. Často napáchal víc škody tím, že se boji vyhýbal, než aby se protivníkovi postavil. 

Zatímco Karel Lotrinský se snažil alespoň „slavně prohrát“, Neipperg většinou jen „slavně zahálel“. Po bitvě u Dettingenu (27. června 1743) byl odvelen do Vídně, kde mu svěřili velení tamního armádního sboru. Později se stal i viceprezidentem Dvorské válečné rady a vrchním vojenským velitelem rakouské metropole. Zemřel v hlavním městě monarchie roku 1774 jen den před svými 90. narozeninami.

Image

Čtěte také

Příběh slavného vojevůdce: Jak se maršál Radecký vydal na pochod dějinami

Na přelomu 40. a 50. let sovětské diplomatické orgány a následně také armáda přešly z tradiční rádiové komunikace na využívání pozemního telefonního vedení. Jestliže americké tajné služby již od roku 1943 díky projektu Venona dokázaly zachycovat značnou část rádiových depeší, chyběly jim prostředky k „napíchnutí“ telefonních linek. O Venoně se navíc Moskva záhy dozvěděla a systematicky využívala rádiové zprávy k podsouvání falešných informací a ke krytí svých „krtků“ uvnitř západních bezpečnostních složek.

Jako průkopnické řešení se ukázala operace Silver, provedená v letech 1949–1955 ve Vídni, během níž se britská Secret Intelligence Service (MI6) dokázala prostřednictvím tunelu nepozorovaně napojit na telefonní síť a odposlouchávat hovory sovětského vojska. Použila k tomu vedení spojující vojenské letiště ve Schwechatu s lokálním velitelstvím. Projekt skončil až s obnovením rakouské suverenity. Teprve později vyšlo najevo, že během posledních dvou let Moskva o odposleších věděla.

Po Vídni Berlín

V roce 1951 se Ústřední zpravodajská služba (CIA) obrátila na Brity s žádostí o spolupráci na podchycení sovětské telefonní komunikace. Teprve nyní Londýn americkým kolegům odhalil detaily o běžící operaci Silver. Na základě vídeňských zkušeností pak padlo rozhodnutí vykopat tunel do východního Berlína a umístit tam odposlouchávací zařízení. 

Plán vycházel z poznatků od šéfa západoněmecké špionáže Reinharda Gehlena, který CIA a SIS upozornil na sovětský telekomunikační uzel ležící pouhých pár metrů od hranice s americkou zónou. Tudy procházela komunikace z velitelství sovětských okupačních sil v Zossenu. Z obav před hrozícím únikem informací se však britsko-americký realizační tým rozhodl Gehlena a jeho lidi do svého záměru raději nezasvětit. 

Spojené státy se zavázaly zajistit většinu financí a pracovní sílu, britská strana přislíbila dodat odposlouchávací techniku. Kvůli utajení z většiny porad nevznikly písemné záznamy. Navzdory pochybnostem o nákladném a logisticky náročném plánu Londýn i Washington posvětily jeho realizaci poté, co Sovětský svaz v srpnu 1953 provedl testy vodíkové bomby. Rostoucí strach z nukleárního konfliktu podtrhoval potřebu zkvalitnit sběr informací o plánech Moskvy.

Práce na tunelu začaly v prosinci 1953 a řídil je agent CIA William King Harvey. Zkušený operativec během druhé světové války sloužil u FBI. Počátkem 50. let se, již v řadách CIA, podílel na vyšetřování britského zpravodajce Kima Philbyho, jehož podezíral ze zrady. Právě Harveyho pátrání významně přispělo k Philbyho rozhodnutí utéct před hrozícím zatčením do Sovětského svazu. Později po návratu z Berlína v roce 1960 se Harvey účastnil příprav atentátů na představitele kubánského režimu. V dalších letech se objevily konspirace o jeho zapojení do příprav atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho. 

Jako dvě letadla

Samotnou konstrukci tunelu organizoval kapitán ženijního vojska  Robert Williamson. Ten si pro speciální tajný úkol vybral asi 20 pečlivě prověřených vojáků. Ti nejprve vybudovali areál „skladiště“ ve čtvrti Neukölln, ve skutečnosti sloužící jako úkryt signalizační techniky. Od září 1954 do února následujícího roku potom probíhalo kopání samotného tunelu, jehož délka činila 450 m. Williamsonovi muži vytěžili přes 3 000 tun zeminy, k jejíž přepravě se používala úzkorozchodná kolejová trať. Vozíky musely mít pryžová kola, aby nezpůsobovaly hluk a otřesy. Přísně utajené práce pod nejbedlivěji střeženou hranicí vyšly na 6 500 000 dolarů, což se rovnalo ceně dvou špionážních letounů Lockheed U-2. 

Chodba končila pod sídlištěm Treptow, kam britští technici natáhli odposlouchávací zařízení. Poslední kabely tam osobně zapojil šéf berlínské centrály SIS Peter Lunn, bývalý olympijský lyžař a klíčová figura vídeňské operace Silver.

Odposlechy s vědomím odposlouchávaných?

Navzdory všem snahám CIA a SIS o maximální utajení sovětská strana o celém projektu věděla od samého začátku. Mezi účastníky přípravných porad byl totiž britský zpravodajec George Blake. Ten měl za sebou zajetí během války v Koreji v roce 1950. V průběhu téměř tříletého věznění se stal přesvědčeným marxistou a sám nabídl sovětské rozvědce své služby. Ačkoliv Blake po návratu do vlasti kvůli svému egyptsko-nizozemskému původu v hierarchii SIS ani ve společenském žebříčku nevystoupal na vyšší patra, stále měl přístup k řadě cenných informací. Již před zahájením berlínské akce předal Sovětům mimo jiné i detaily o vídeňském projektu Silver.

Přestože Blake KGB na přípravu tunelu upozornil, Moskva se rozhodla proti projektu nikterak nezakročit. Řídící důstojníci se domnívali, že hodnota dat od Blakea převýší případné škody, jež mohly vzniknout v důsledku úniků komunikace vojenských posádek. Sovětské jednotky v Berlíně ani východoněmecké úřady tak neobdržely od KGB žádné varování. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by se Sověti pokusili využít svého povědomí o britsko-amerických odposleších k cílenému šíření dezinformací. 

Při pozdějším hodnocení projektu se výrazně lišily názory SIS a CIA. Zatímco podle Američanů protivníci nadále plně využívali tradiční komunikační kanály, v Londýně panovalo podezření, že Sověti plánovitě vypouštěli do oběhu jen informace nevalného významu. V řadách SIS navíc zaznívaly názory, že KGB mohla kvůli kompetenčním sporům s armádou a s její rozvědkou GRU cíleně tolerovat úniky z vojenského prostředí se záměrem diskreditovat  konkurenty. Samotná KGB používala separátní komunikační kanály nezávislé na armádě, takže ji operace Gold neohrožovala.

„Náhodný“ objev

Teprve po Blakeově přeložení v roce 1955 se KGB rozhodla zasáhnout. K tomu však musela zinscenovat „náhodné objevení“ tunelu. Dne 21. dubna 1956 do šachty vnikli sovětští a východoněmečtí vojáci. V příštích dnech úřady NDR vydaly prohlášení, v němž projekt označily za „porušení mezinárodního práva“ a „akt gangsterismu“. 

Ohledně bližších okolností odhalení tunelu však oficiální místa zůstala značně skoupá. Intenzivní medializace celé kauzy ze strany SSSR a NDR Brity a Američany dost zaskočila. Západní tajné služby totiž dosud předpokládaly, že pokud KGB někdy tunel odhalí, bude se chtít vyhnout ponížení a kritice za to, že nedokázala projekt zastavit už v zárodku. Zahraniční tisk primárně vyslovoval uznání nad technickou promyšleností konstrukce, přičemž mocensko-politické souvislosti se paradoxně dostávaly do pozadí. Sovětská a východoněmecká média pranýřovala USA, přičemž o britském podílu se příliš nezmiňovala. I přesto, že na publikovaných snímcích mohli čtenáři zřetelně vidět britské vybavení. Nicméně v době probíhající Chruščovovy návštěvy ve Spojeném království Moskva nechtěla zbytečně jitřit vztahy s Londýnem.

Za pozornost stojí, že dva dny před „objevením“ šachty došlo v Portsmouthu k incidentu, když se potápěči najatí SIS pokusili prozkoumat lodní šrouby křižníku Ordžonikidze, na němž Chruščov přicestoval. Během akce jeden z potápěčů Lionel Crabb za nevyjasněných okolností zmizel. Nelze vyloučit, že načasování berlínského „objevu“ představovalo reakci na britskou diverzi nebo pokus o odvedení pozornosti od Crabbova únosu či vraždy. Zároveň „diplomatické“ zamlčení účasti SIS na berlínské operaci mohlo poskytnout Chruščovovi a jeho doprovodu lepší vyjednávací pozici během pobytu v Londýně. 

V neposlední řadě odhalení tunelu značně zaskočilo sovětskou vojenskou rozvědku GRU a východoněmeckou Stasi. Jejich exponenti netušili, že je KGB obešla. Prozrazení projektu překvapilo také Gehlenův Bundesnachrichtendienst. Skutečnost, že Američané a Britové západoněmecké kolegy nezasvětili, přirozeně vyvolávala jisté napětí a nedůvěru. Nicméně SRN z pozice nového člena NATO, dosud se vyrovnávajícího se stigmatem druhé světové války, si nemohla dovolit protestovat.

Rozporuplné výsledky

Ústřední zpravodajská služba a SIS z počátku věřily, že operaci Gold protivníci skutečně odhalili nahodile. Blake díky tomu nerušeně pokračoval v práci pro KGB až do roku 1961, kdy na základě udání od polského přeběhlíka Michaela Goleniewského skončil za mřížemi. Teprve tehdy vyšlo najevo, že Sověti o tunelu celou dobu věděli. Blake po pěti letech s pomocí trojice spoluvězňů uprchl a dostal se do SSSR. Až do své smrti v 98 letech v roce 2020 zůstal přesvědčeným marxistou. Berlínská akce získala západním rozvědkám rozsáhlý materiál v podobě 67 000 hodin nahrávek, na jejichž přepisu a analýze pracovalo přes 300 ruských emigrantů a germanistů ve Velké Británii. Některé kódované zprávy SIS předávala k rozluštění týmu amerických kryptologů pod vedením Franka Rowletta. 

Ředitel CIA Allen Dulles i po zjištění o Blakeově zradě nadále hodnotil akci jako úspěšnou a přínosnou. Zdůrazňoval, že operace Gold přinesla zásadní informace o struktuře sovětské armády a jejích plánech v případě ozbrojeného konfliktu se západními mocnostmi. Kritičtější stanovisko zaujala National Security Agency (NSA), podle níž celá akce vedla pouze ke sběru nepodstatných poznatků, případně informací zjištěných i jinými cestami. Rozdílnost názorů ovšem mohla vycházet také ze soupeření mezi oběma agenturami. Navíc Dulles měl motiv nadsazovat zásluhy ve snaze hájit pověst CIA, která počátkem 60. let utrpěla v důsledku berlínské a kubánské krize. Jednoznačnému zhodnocení brání fakt, že některé z dokumentů americké, britské i sovětské provenience dosud zůstávají utajené. 

Později v průběhu 90. let část tunelu zanikla. Jeden z úseků byl zdemolován kvůli výstavbě nového bytového sídliště. Zlomek konstrukce v délce 12 metrů v roce 1997 vyzvedlo Spojenecké muzeum v Berlíně. Segment zařízení tunelu o dva roky později získalo také Muzeum špionáže ve Washingtonu. Co se týče dalších osudů klíčových postav operace, William Harvey, jenž řídil práce na tunelu, zemřel na infarkt v 60 letech v roce 1976. Šéf berlínské centrály SIS Peter Lunn se dožil 97 let a do pozdního věku zůstal aktivním sportovcem.

Image

Čtěte také

Zpravodajský skandál století: Americká CIA skrytě prodávala prolomitelné šifry

Bouře doprovázená blesky je vždy fascinující podívanou. Někdy ale může dosahovat až dramatických rozměrů. Světová meteorologická organizace (WMO) nedávno potvrdila neuvěřitelný rekord, který pochází z roku 2017. Tehdy 22. října udeřil ve východním Texasu blesk, který doletěl až do blízkosti Kansas City.

Prosvištěl nad Velkými planinami a překlenul při tom vzdálenost 829 kilometrů, což je nový světový rekord v délce jednotlivého blesku. Na celém světě jsou přitom jen dvě oblasti, kde se takové megablesky mohou objevit. Jde o místa, kde vznikají gigantické bouřkové systémy s drsnými bouřemi.

Rekordman z Velkých planin

Jednou z těchto oblastí jsou shodou okolností právě Velké planiny, které se rozprostírají z Kanady až na kraj Mexika. Dalším místem s extrémní úrodou blesků je pánev La Plata v Jižní Americe. Studii o rekordně dlouhém blesku uveřejnil odborný časopis Bulletin of the American Meteorological Society.

Proporce rekordní blesku jsou ohromující. Dopravní letoun Airbus A320 by na překonání této vzdálenosti potřeboval 90 minut. Shodou okolností byl v oblasti Velkých planin zaznamenán i předešlý rekordně dlouhý blesk. Ten udeřil v roce 2020 a urazil vzdálenost 768 kilometrů.

Pozorování blesků přitom není jen honbou za rekordy. „Blesky jsou sice úchvatné, ale zároveň představují velké riziko. Každoročně mají na kontě mnoho lidských životů,“ uvádí generální tajemník WMO Celeste Saulo. „Nový rekord připomíná, čeho jsou mraky plné elektřiny schopné. Že mohou vytvářet výboje, které putují na extrémně velké vzdálenosti a mohou páchat značné škody, například v letecké dopravě anebo zakládáním požárů v krajině.“

Image

Čtěte také

Život a smrt v záblesku světla: Co se děje, když do vás uhodí blesk?

Idea kolejí nebyla nová: Vznikaly přirozeně, na hliněných cestách, jež se za deště proměnily v bláto a kola vozů v nich vyhloubila brázdy. I nejprostší člověk tak věděl, že po zaschnutí bahna drží vůz ve vzniklých liniích směr, což inspirovalo umělou nápodobu. Mezi prvními vytvářeli samozřejmě „kolejnice“ Řekové, kteří jimi opatřovali posvátné cesty spojující jejich chrámy a hrobky: Do plochých kamenů tesali zářezy vzdálené od sebe 163 centimetrů, podle rozchodu kol tehdejších vozů.

Rýhy v zemi se vysypávaly pískem a oblázky, aby kola nezapadávala do bahna a nedrncala. Jízda tak byla plynulejší, pro tažná zvířata tudíž méně namáhavá a rychlejší. Povozník pak mohl i přidat víc nákladu. Koleje sice omezily možnost jet mimo vyznačenou trasu, ale zato přinášely a dodnes přinášejí výhody v podobě zkrácení času na cestě a větší přepravní kapacity. Později se na jejich klady zapomnělo a objevily se až ve středověku v dolech – ovšem už jako skutečné, byť primitivní kolejnice, nikoliv jen coby rýhy v zemi či kameni.

Koleje pod zemí

Středověk byl z našeho pohledu krutý, ale z hlediska lidských práv přece jen o poznání osvícenější než otrokářství. Mezi důvody, proč v Římské říši nikdo seriózně nezvažoval využití páry, patřil fakt, že práce otroků byla levná a neuvěřitelně dostupná. Pokud se nějaký projekt vlekl a byl náročný, investor na něj jednoduše vyčlenil víc otrocké síly.

Jinak na tom byla Evropa, především po odeznění černé smrti, jež zahubila polovinu populace. Nedostatek pracovníků nutil majitele dílen, polností i dolů neustále vylepšovat své postupy a zefektivňovat práci, což položilo základ pozdějšímu ohromnému technologickému rozvoji. Skokové zlepšení zažilo především hornictví a hutnictví, kde se v 15. a 16. století v německy mluvících zemích odehrála revoluce se vznikem čerpadel, zdviháků a sofistikované důlní přepravy. 

Humanistický učenec a polyhistor Sebastian Münster se osobně spustil do dolů v alsaském Leberthalu a zůstal v údivu nad vozíky, které horníci posouvali po dřevěných trámech. Dostaly název „hund“ neboli „pes“, protože jejich kolečka vydávala nepříjemný skřípavý zvuk podobný vytí.

Koncem 16. století se kolejová důlní doprava rozšířila i do Anglie a jako novinka se tam začala víc rozvíjet. Už v roce 1602 postavil Henry Beaumont povrchové dřevěné koleje z uhelného dolu ve Wollaton Hallu k řece Trent, přičemž vozíky táhli koně: Vznikla tak první koňská dráha v dějinách. Kolem roku 1716 se dřevěné koleje začaly pobíjet plechem, přesto se bořily do země a rozjížděly se. Někoho tedy napadlo, že by se kolejové trámy mohly spojit příčnými prahy pomocí hřebů. 

Železo na scéně

Již záhy se však coby konstrukční prvek uplatnilo železo: Stalo se tak v roce 1767 a šlo o kuriózní historku. Spolumajitel hutí v Coalbrookdale Richards Reynold zažíval bezesné noci, protože poptávka po železe tehdy nečekaně klesla. Společnost ho ovšem měla plné sklady a nedařilo se je vyprázdnit za rozumnou cenu. Pak ovšem podnikatel dostal geniální nápad, a sice že materiál vnutí dolům a bude jim dodávat trámce pro jejich uhelné dráhy.

Jeho kolejnice s profilem písmene „L“ měřily metr na délku, deset centimetrů na šířku a měly patku na vnitřní straně. Nikdo nevěřil, že by se výroba a používání železných kolejnic vyplatily, ale přesně to se překvapivě stalo. Po nové hladké dráze jely vozy plynuleji a nezůstávaly po nich žádné rozdrcené trámy. Tak se zrodila železnice – přestože zatím jen na rozvážení rud a uhlí, s vagony taženými koňmi. 

V roce 1801 pak v Anglii započal provoz na první veřejné koňské železnici z Croydonu do Wandsworthu na Temži. Nejdřív se po ní mělo přesouvat uhlí, obilí i jiné zboží, po roce se potom doprava rozšířila o cestující. Koně i vůz musel mít přepravce vlastní a platil pouze za použití kolejí.

Druhý otec

Za „otce železnice“ bývá označován George Stephenson. Lokomotivu ovšem nevynalezl – zmíněné prvenství náleží Richardu Trevithickovi (viz Vynálezce lokomotivy). Řada technických postupů, jež Stephenson použil, jde potom na vrub jiným inženýrům. Nesmírně schopný konstruktér však rozuměl potřebám rodícího se dopravního odvětví. Založil rovněž továrnu na výrobu lokomotiv a vyvážel je do celé Evropy: Byly rychlé a jezdily spolehlivě celá desetiletí. Zakládal také železniční tratě, vynalezl návěstí, výhybky, točny… Jeho výkon byl o to působivější, že se vypracoval od nuly a strojařinu si „osahal“ díky studiu na večerní škole.

Své třiatřicetiny opožděně oslavil v roce 1814, kdy úspěšně předvedl parní lokomotivu Milord, jež utáhla do svahu osm vozů s nákladem třiceti tun. Podobala se však rozzuřenému funícímu drakovi, vypouštějícímu páru do všech stran, a děsila zvířata i lidi. Stephenson se nicméně nevzdal a použil Trevithickův nápad odvádět páru z kotle komínem. Drak se tím změnil v odfukující stroj, a navíc se díky komínu zvýšil tah, takže se uhlí spalovalo rychleji a kotel poskytoval větší výkon. 

O devět let později vyprojektoval konstruktér první veřejnou železniční trať na světě určenou pro osobní dopravu: V délce 39 kilometrů spojovala britská města Stockton a Darlington a do provozu byla uvedena v září 1825. Ovšem největší sláva na Stephensona teprve čekala – přesněji řečeno na něj a jeho syna Roberta, který měl na rozdíl od otce i univerzitní technické vzdělání.

Cesta ke slávě

Ohromný přístav Liverpool a Manchester plný tkalcovských továren představovaly klíčová průmyslová města. Spojovaly je dva průplavy, jenže v tom tkvěl kámen úrazu. Zdlouhavý převoz bavlny a zboží na pramicích, jež ze břehu táhli koně, přestal v 19. století vyhovovat. Majitelé průplavů se navíc chovali velmi arogantně, jelikož neměli konkurenci. Nespokojení kupci a průmyslníci však našli řešení: Už v roce 1821 informoval obchodník Joseph Sandars své kolegy o výhodách důlních železnic, založil výbor zájemců a sjednal předběžné zaměření trati mezi oběma městy.

Majitelé průplavů samozřejmě zahájili boj. Podplatili tisk, některé členy parlamentu, rychtáře i faráře a začali proti železnici štvát lidi. V novinách se neustále psalo o její škodlivosti a zeměměřiče v terénu napadali obyvatelé, které ponoukali místní loďaři a velkostatkáři. Železnice nakonec zvítězila, přičemž její akcie obdrželi vlivní poslanci i jeden z majitelů kanálů. Projektem a výstavbou byli pověřeni otec a syn Stephensonovi, a přestože zažili ještě řadu strkanic, podařilo se jim dráhu dokončit.

Nakonec vítězství

Stephenson chtěl mít na trati parní stroje, ale majitelé dráhy nesouhlasili. V tisku se opět objevily články a vědecká pojednání dokazující „zhoubný vliv parního provozu na dobytek, bažanty a lišky i na slepice, které přestanou nést vejce“. Nakonec ovšem pára vyhrála u vedení i akcionářů a byla vypsána soutěž o 500 liber pro konstruktéra nejlepší lokomotivy. Podle zadání nesměla být dražší než 550 liber, měla vážit maximálně šest tun a utáhnout 20 tun rychlostí 16 kilometrů za hodinu při tlaku páry nanejvýš 3,5 atmosféry. Pro spravedlivé a objektivní posouzení pak posloužila tříkilometrová část trati u vesnice Rainhill.

Aby dodržel požadovanou hmotnost lokomotivy, potřeboval Stephenson vyřešit uspořádání topeniště a kotle. Ten musel mít malou výhřevnou plochu, což ovšem znemožňovalo docílit vyššího tlaku páry. Tajemník dráhy Henry Booth však konstruktérovi poradil skvělé řešení: Místo aby se topeniště nacházelo v jádru stroje a voda okolo něj procházela v trubkách, zůstala ve velkém bojleru, okolo kterého se vinulo potrubí. Do něj se vháněly žhavé plyny z topeniště a díky značně zvětšené výhřevné ploše se tlak vody skutečně zvýšil. Booth tak vynalezl trubkový kotel, který se pak u parních lokomotiv používal až do konce jejich éry. Vylepšené stroje poskytly tolik potřebnou sílu pro dopravu zboží a odstranily poslední překážku v nástupu průmyslové revoluce. Svět už nikdy neměl vypadat jako dřív. 

Image

Čtěte také

Historické železnice: Sedm nejkrásnějších vyhlídek z oceli a páry

Když přijde řeč na prstence planet, každý si automaticky vybaví Saturn. Jako první u něj ikonickou ozdobu pozoroval již Galileo Galilei v roce 1610. A než lidé odhalili pravou podstatu prstenců, nazývali Saturn „ušatou“ planetou. Dnes samozřejmě víme, že jde o uskupení částic vodního ledu, které nabývá tloušťky v řádu desítek až stovek metrů. Výraznost zmíněných útvarů a relativní blízkost Saturnu k Zemi navíc zajištují, že je lze spatřit i v malých dalekohledech. 

O něco méně zřetelné, ale stále významné jsou prstence Uranu. Poprvé se o nich zmínil již objevitel ledového obra William Herschel pouhých osm let poté, co jej poprvé spatřil. Podstatně větší vzdálenost od Země činí jejich pozorování o mnoho obtížnějším než v případě Saturnu, ale výkonnější dalekohledy je dokážou zobrazit ve vysokém rozlišení. Sklon rotační osy Uranu nám je navíc umožňuje vidět hezky shora. Složením se podobají prstencům Saturnu, mimo vodní led bychom v nich ovšem našli rovněž organické sloučeniny.

Také Neptun obklopuje systém prstenců. Nejsou tak znatelné jako v případě Saturnu a Uranu, takže v kombinaci s ohromnou vzdáleností není divu, že je astronomové spatřili teprve před čtyřiceti lety. Jejich pozorování neusnadňuje ani fakt, že se skládají převážně z málo odrazivých organických sloučenin. 

Na základě všech uvedených informací se tedy zdá, že prstence tvoří častý „doplněk“ plynných obrů. U Jupitera však jako by dané tvrzení neplatilo. Prstence u něj sice najdeme také, ale jsou mnohem hůř rozlišitelné než u zbylých oběžnic. Až do průletu Voyageru 1 v roce 1979 neměli vědci o jejich existenci tušení, přičemž je nezaznamenaly ani sondy Pioneer 10 a 11, které se k planetě dostaly o několik let dřív.

Nenápadný přízrak

Jupiterovy prstence lze rozdělit na tři oblasti. První z nich se označuje jako hlavní prstenec, začíná asi 50 000 km nad svrchní vrstvou atmosféry planety a na šířku měří přibližně 6 500 km. Předpokládá se, že se útvar zformoval z prachu dvou malých měsíčků Adrastea a Metis. Ty totiž kolem plynného obra krouží ve stejné oblasti, kde se rozkládá hlavní prstenec. Jeho tloušťku je přitom obtížné určit: Záleží, odkud se na něj díváme a jak se od jeho prachových částic odráží sluneční světlo. Může se však jednat až o několik desítek kilometrů. Zároveň připomeňme, že navzdory zdánlivě velké oblasti, kterou prstenec zaujímá, obsahuje velmi málo materiálu.

Tvar druhé oblasti prstenců, nazývané halo, můžeme přirovnat k donutu. Její vnitřní hranice leží pouhých 20 000 km nad horní vrstvou Jupiterovy atmosféry, zatímco vnější hranice celkem přesně kopíruje vnitřní linii hlavního prstence, asi 50 000 km nad atmosférou. V porovnání s ním je však halo mnohem tlustší a sahá až 27 000 km nad rovinu ostatních prstenců. Utvářejí ho prachové částice o rozměrech v řádech miliontin metru, takže je již zásadně ovlivňuje elektromagnetická síla a nejspíš je vytlačuje nejdál od roviny ostatních prstenců.

Dva tzv. Gosammerovy prstence se pak rozprostírají až do vzdálenosti 150 000 km od svrchní atmosféry, jejich tloušťka může dosahovat řádově tisíců kilometrů a mají podobný původ jako hlavní prstenec: Tvoří je prach z měsíců Thebe a Amalthea, které jsou však podstatně větší než souputníci Adrastea a Metis v případě hlavního prstence – dosahují průměru 50 km, respektive 80 km. Prach je z Gosammerových prstenců neustále vytlačován, a naopak z měsíců se do nich uvolňuje nový. Popsaný koloběh zároveň představuje důvod, proč zřejmě nikdy nebudou výraznější než nyní. 

Od dob Voyageru 1 už Jupiterovy prstence pozorovala řada pozemních i vesmírných observatoří. Největší podíl na jejich výzkumu si připsaly Keckovy dalekohledy na havajské sopce Mauna Kea a Hubbleův kosmický teleskop. Před dvěma lety je zachytil rovněž Webbův dalekohled, ale zajímala se o ně také sonda Galileo, která soustavu Jupitera zkoumala celých osm let. Na své pouti k Saturnu spatřil prstence Jupitera rovněž automat Cassini a cestou k Plutu pak i sonda New Horizons. Víc o jejich původu nám však prozradily až superpočítačové simulace.

Zjevný nesoulad

Jupiter je o 15 % větší a třikrát hmotnější než Saturn, přičemž dokonce překonává souhrnnou hmotnost všech zbylých planet naší soustavy. Astronomové by u něj proto očekávali ještě výraznější prstence než u Saturnu. Právě značná hmotnost by mu totiž měla umožnit shromáždit ve svém okolí velké množství materiálu, z něhož by se mohly utvořit. Proč Jupiter takové prstence nemá, je tedy zdánlivě přímočarý dotaz. Přesto se o daný problém dlouho nikdo příliš nezajímal. Nedávno nicméně zmíněnou otázku nastolil planetární astrofyzik Stephen Kane z University of California v Riverside. On a jeho kolega Zhexing Li vypracovali studii, jež si neklade za úkol nic menšího než ožehavý problém objasnit.

Ke známým mechanismům tvorby prstenců patří impakty menších těles. V minulosti, kdy se ve Sluneční soustavě nacházelo mnohem víc volného materiálu než nyní, přitahoval Jupiter právě takováto tělesa ve velkém, a díky své hmotnosti dokonce podstatně víc než Saturn. Přestože tedy dnes zřetelné prstence nemá, nelze vyloučit, že v minulosti panovala jiná situace. Astronomové si totiž stále nejsou úplně jistí, o jak trvalou strukturu se jedná. Je docela dobře možné, že se prstence v průběhu stamilionů let u planet postupně objevují a opětovně mizí. Dané hypotéze nahrává i nedávná práce založená na datech sondy Cassini, podle níž ozdoba Saturnu existuje pouhých 400 milionů let, kdežto celkové stáří planety dosahuje asi 4,5 miliardy roků.

Jedna z hypotéz vysvětlujících, proč nyní u Jupitera podobně výrazné útvary nepozorujeme, hovoří o velikosti částic. Zatímco jeho prstence tvoří prachové částice o velikosti v řádech miliontin metru, v případě Saturnu jde o mnohem větší kusy ledu, které jsou tedy i hmotnější a víc ovlivňované gravitační silou. Malé částice, u nichž začíná hrát roli síla elektromagnetická, tudíž nemusí gravitace v blízkosti planety udržet. Další teorie staví na prostém nedostatku materiálu v okolí Jupitera. 

Saturnovy prstence formuje z 98 % vodní led, nicméně v těch Jupiterových se nevyskytuje vůbec. Je tedy možné, že u „krále planet“ zkrátka nebyl ledu dostatek? I vzhledem k existenci jeho ledových měsíců zůstává bohužel taková hypotéza nepravděpodobná. Vědci z Riverside se proto rozhodli zkusit jiný přístup a využít simulace na superpočítačích – což je dovedlo k dosud nejlepšímu řešení popsané záhady. 

Cesta do minulosti

Kane a Li prováděli simulaci tzv. problému N těles. Konkrétně pak simulovali systém Jupitera a jeho čtyř největších průvodců neboli Ganymedu, Io, Kallisto a Europy. Všechny ostatní z 95 potvrzených měsíců planety jsou totiž příliš malé, než aby pohyb dalších těles zásadně ovlivňovaly. Později vědci do simulace přidali zrnka prachu a s napětím očekávali, jak se budou v soustavě chovat v časovém rozmezí deseti milionů let. 

Ukázalo se, že se kolem planety skutečně utvářely výraznější prstence. Gravitační síla Europy, Ganymedu a Io, které Jupiter obíhají ve vzdálenosti 15–29násobku jeho poloměru, však vytlačila takřka všechny částice z prostoru odpovídajícího 3–29 poloměrům planety. Měsíce tak zmíněné prstence soustavně ničily po celou dobu jejich formování. K podobnému efektu docházelo i u Saturnu, ale v mnohem menší míře.

U Saturnu se již podařilo potvrdit ne­uvěřitelných 146 měsíců, ale kromě Titanu nejsou tak velké. Přesto mohou způsobovat vyvrhování ledu z tamních prstenců. Vedle toho ovlivňuje ikonickou ozdobu i magnetické pole planety a někteří planetologové se domnívají, že do 300 milionů let prstence úplně zaniknou. Jupiter je však kvůli popsaným efektům neměl zřejmě nikdy. Jak ukázala simulace, většina využitelného materiálu byla z okolí planety vytlačena za pouhý milion let a po deseti milionech roků už nezbyl téměř žádný. A jelikož největší měsíce provázejí Jupiter nejspíš po většinu jeho existence, významnější prstence pravděpodobně nedostaly ke zformování potřebný čas.

Nepříjemná souhra

V porovnání se Saturnem hraje přitom v Jupiterův neprospěch souhra hned několika faktorů: Nejenže jsou měsíce Ganymed, Europa a Io velmi hmotné, ale navíc kolem planety krouží v tzv. Laplaceově rezonanci, a jejich oběžné doby tedy navzájem tvoří celočíselné násobky. Ganymedu tak trvá jeden oběh Jupitera dvakrát déle než Europě a té zas dvakrát déle než souputníkovi Io. Výsledkem se stávají ještě silnější gravitační účinky působící na částice prstenců než při odlišných oběžných periodách. Naopak v soustavě Saturnu vyznívají zjevně všechny podobné faktory ve prospěch zmíněných útvarů: Planetu neprovází příliš mnoho hmotných měsíců, nenacházejí se v orbitální rezonanci a gravitace plynného obra dokáže udržet vodní led v místech, kde se z něj mohou prstence formovat.

V budoucnu hodlají autoři studie provést podobnou simulaci s Uranem, s nímž se pojí další dlouho nevyřešená otázka. Jeho rotační osa se totiž nezvykle sklání vůči rovině oběhu kolem Slunce, konkrétně o celých 98° – zatímco například v případě Země se jedná o 23,5°. Ledový gigant se tak na své pouti okolo centrální hvězdy vlastně „kutálí“ na boku. Astronomové se domnívají, že k takovému vychýlení osy mohlo dojít v důsledku dávné gigantické srážky s jiným tělesem. Při uvedené události pak mohly vzniknout právě i prstence, a díky jejich studiu chtějí tudíž vědci zjistit víc rovněž o původu a formování planety.

Popsaná studie každopádně potvrdila, že přítomnost prstenců závisí na mnoha faktorech a velká hmotnost planety může oproti očekávání znamenat spíš překážku. V souvislosti s tím nám daná práce také přiblížila historii Jupitera a poukázala na potenciál studia prstenců při odhalování vývoje samotných planet. Nové poznatky by se pak daly v budoucnu uplatnit rovněž u oběžnic za hranicemi Sluneční soustavy. 

Image

Čtěte také

Saturnovy prstence zřejmě vznikly už před miliardami let