Mezi ostrovy Guadalcanal, Florida a Savo v souostroví Šalomounových ostrovů se v letech 1942 až 1943 odehrávaly líté boje mezi spojeneckým a japonským námořnictvem, které souvisely s neméně urputnými pozemními střety na Guadalcanalu, kde se bojovalo především o slavné Hendersonovo letiště. Spojenečtí námořníci tuto oblast pokřtili na Průliv se železným dnem (Iron Bottom Sound), podle desítek lodí a stovek letadel obou stran, které tam klesly pod hladinu v pěti velkých námořních bitvách a mnoha menších šarvátkách.

Bývalé válečné lodě a letouny jsou dnes rájem podmořského života, což z nich dělá atraktivní cíl potápěčů i vědeckých expedic. Vraků ze druhé světové války je tam ale tolik, že ani dnes přesně neznáme polohu všech, které se tam nacházejí. Nedávno do této oblasti zamířila expedice organizace Ocean Exploration Trust s výzkumným plavidlem EV Nautilus.

Historie pod hladinou

Expedice detailně prozkoumala celkem 13 vraků válečných lodí. Čtyři z těchto vraků expedice nasnímala poprvé od jejich potopení, včetně nově objeveného japonského torpédoborce Teruzuki a doposud pohřešované přídě amerického těžkého křižníku USS New Orleans, kterou tam křižník ztratil v jedné z bitev.

Výprava strávila na moři celkem 22 dní, během nichž pořídila vizuální a radarová data s velmi vysokým rozlišením. Jedním z hlavních úkolů expedice bylo ověřit, v jakém stavu jsou plavidla potopená před více než osmdesáti lety. Badatelé při práci využívali hladinové robotické plavidlo (USV) DriX a dálkově řízené ponorky lodi Nautilus.

„Bylo skvělé vrátit se do Průlivu se železným dnem, kde jsme již před 34 lety objevili vraky japonských, australských a amerických válečných lodí,“ přiznává prezident Ocean Exploration Trust Robert Ballard. „Teď jsme měli příležitost filmovat v těchto místech tak, jak to dříve nebylo možné, zdokumentovali jsme další lodě, a také jsme svou práci sdíleli s celým světem prostřednictvím online přenosů.“

Sluneční soustavou se pohybuje již třetí známý mezihvězdný návštěvník, kometa 3I/ATLAS, která se řítí rychlostí neuvěřitelných 210 tisíc kilometrů za hodinu. Jde o nejvyšší rychlost, jakou jsme doposud u podobného objektu zaznamenali. Vzhledem k její vysoké rychlosti a chybějící infrastruktuře, která by umožňovala vyslat k ní nějaké zařízení, se musíme spokojit s pozorováním teleskopy.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl David Jewitt z Kalifornské univerzity v Los Angeles, pořídil zatím nejlepší snímek této komety v pondělí 21. července zařízením Wide Field Camera na palubě Hubbleova vesmírného dalekohledu.

Mezihvězdný poutník

Snímek, který ukazuje kometu ve viditelné oblasti spektra, vědcům mimo jiné umožnil, aby zúžili odhad velikosti kometárního jádra mezihvězdného návštěvníka. Dospěli k velikosti menší než 5,6 kilometrů a větší než 320 metrů. Není to sice oslnivě přesné, ale pevné kometární jádro zatím není přímo vidět, ani s mocnou pozorovací silou Hubbleova dalekohledu.

Časem nepochybně přijdou na řadu další výkonné observatoře, včetně Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, které by měly zjistit víc, včetně upřesnění velikosti kometárního jádra mezihvězdného návštěvníka a zjištění jeho chemického složení. Již teď je na snímku Hubbleova dalekohledu zřetelný výtrysk materiálu na straně ozářené Sluncem a směrem od komety se již táhne ohon, byť zatím není příliš patrný.

V pořadí již třetího známého mezihvězdného návštěvníka objevil 1. července systém Asteroid Terrestrial-impact Last Alert System (ATLAS) ve vzdálenosti asi 675 milionů kilometrů od Země. Ohromující rychlost komety zřejmě souvisí s tím, že se potuluje vesmírem už miliardy let a během té doby ji už mnohokrát urychlil gravitační prak, když se přiblížila ke nějaké hvězdě. 

Image

Čtěte také

Třetí posel z hlubin vesmíru: Vědci objevili další mezihvězdný objekt

V dějepise se o ní příliš neučí. Přitom byla Eliška Rejčka v mnoha ohledech výjimečnou ženou. Narodila se 1. září 1288 jako jediné dítě Přemysla II. Velkopolského a jeho druhé ženy Richenzy. Dětství si příliš neužila. Otec, jenž se v roce 1295 stal polským králem, byl poněkud neurotický a násilnický typ. Svou první ženu Lutgardu nechal zavraždit, druhou, vlastní matku Richenzy, zřejmě utýral k smrti. Třetí žena, Markéta Askánská, ho přežila jen díky tomu, že byl v únoru roku 1296 ubit skupinou šlechtických předáků. 

Po jeho smrti odvedla Markéta osmiletou Richenzu do své vlasti Braniborska, kde jí vybrala za ženicha stejnojmenného syna braniborského markraběte Oty V. Dlouhého. Nápadník však nečekaně zemřel a malá Richenza se „uvolnila“ pro dalšího potenciálního snoubence. 

Eliška Rejčka 

Tím se stal český král Václav II., který si dělal zálusk na polskou korunu, a polská šlechta mu proto nabídla Richenzinu ruku. Psal se rok 1300 a dvanáctiletá princezna byla v Praze oddána s o 17 let starším mužem. Ten, zvyklý na milostné avantýry se svými dvorními dámami, o děvče příliš nestál a poslal ji na vychování ke své tetě Griffině Haličské do Budyně nad Ohří. 

Oddělený život královského páru se nelíbil královým rádcům. Zbraslavskému opatovi Konrádovi se po třech letech podařilo krále přesvědčit, aby pro manželku poslal a nechal ji konečně korunovat. Tak se 26. května roku 1303 stala Richenza českou i polskou královnou a zároveň, na přání Václava II., si změnila své jméno na Elišku. Její původní a půvabně znějící jméno Richenza zkomolili Češi na Rejčku. 

Ve stejném roce, kdy proběhla korunovace, vyhořel královský palác na Pražském hradě a králův dvůr musel přesídlit do domu zlatníka Konráda na Starém Městě pražském. V těsnějších prostorách měšťanského obydlí to Eliška Rejčka neměla lehké. Často se tam míjela s o tři roky mladší nevlastní dcerou Eliškou Přemyslovnou. Tu její macecha, která prý byla velmi půvabná a okouzlující, spíše rozčilovala. Vzájemná averze, která se jako červená nit táhla jejich životy, začala právě zde. Dne 15. června 1305 se Václavovi a Elišce Rejčce narodila dcera Anežka. Šest dní nato Václav II. těžce sužován tuberkulózou skonal. Eliška Rejčka, zabezpečená 20 tisíci hřivnami stříbra, které ji odkázal Václav II., byla opět volná. 

A zase královna 

Když za horkého letního dne 4. srpna roku 1306 v Olomouci ukončila dýka tajemného vraha život Václava III., zvolila si šlechta za českého krále Jindřicha Korutanského, manžela Václavovy sestry Anny. S tím se však nehodlal smířit římský král Albrecht Habsburský, opírající se o menší část českých přívrženců většinou z řad duchovních. Zcela v rozporu s dikcí Zlaté buly sicilské prohlásil osiřelé Čechy za léno spadlé na říši a požadoval, aby se českým králem stal jeho nejstarší syn Rudolf. Habsburské vojsko vpadlo v říjnu do Čech a na Moravu, což mnohé váhavce přesvědčilo. Zabral i Albrechtův titul římského krále.

To vše vystrašilo Jindřicha Korutanského natolik, že z Prahy raději uprchl do Korutan. I díky tomu šlechta 16. října 1306 zvolila novým králem Albrechtova syna Rudolfa. V tentýž den jej oddali s mladou vdovou Eliškou Rejčkou, která se tak podruhé stala českou královnou. 

Na otázku, proč si Rudolf Habsburský raději nevzal nezadanou Elišku Přemyslovnu, není lehké odpovědět. Historikové se domnívají, že Albrecht chtěl oslabit slavnou přemyslovskou tradici, a tak svého syna raději oženil s vdovou, která byla navíc stále i královnou polskou. Je však i docela možné, že skutečným důvodem bylo „obyčejné“ milostné vzplanutí mezi stejně starými novomanžely, jak se už tehdy v Rakousku povídalo. 

A zase vdova 

Rudolf Habsburský však už 3. července roku 1307 na tažení proti odbojným šlechtickým skupinám umírá. Kdo usedne na český trůn? Mnozí se přikláněli na stranu korutanského vévody, který po smrti konkurenta už zase pospíchal zpátky do Čech. Habsburkové měli své věrné přívržence z řad duchovních, ale i některých šlechticů a měst, mezi něž patřila i věnná města čerstvé vdovy Elišky Rejčky. V zemi přetrvávalo napětí, nechyběly výbuchy vášně ani zákulisní intriky. Při jednáních došlo i k vážným incidentům. Přímo před očima Elišky Rejčky byl například zavražděn přívrženec Habsburků, maršálek Tobiáš z Bechyně. 

Jindřich Korutanský mezitím přitáhl do Prahy a 15. srpna byl zvolen českým králem. Zneklidněná královna vdova v obavách o vlastní bezpečnost raději Prahu tajně opustila. „S jednou služkou nesouc v náručí svou dcerku Anežku,“ jak píše Zbraslavská kronika. Za městskými branami ji čekal její švagr Fridrich Sličný, který ji dovedl do habsburského ležení před Kutnou Horou. 

Jelikož se Kutná Hora dokázala Habsburkům ubránit, odtáhl římský král i se synem do Rakouska, aby nabral nových sil na letní tažení. S nimi odjela i Eliška Rejčka. Když však byl 1. května roku 1308 římský král zavražděn, podepsal Fridrich Sličný v srpnu 1308 ve Znojmě smlouvu, v níž se zřekl za tučnou náhradu 45 tisíc hřiven pražských grošů české královské koruny. 

Jindřich Korutanský mohl tedy konečně v klidu vládnout, musel však zaručit beztrestnost pro Elišku Rejčku a zároveň potvrdit držbu jejích pěti věnných měst. Eliška Rejčka se vrátila do Čech. Rozumí se samo sebou, že ne do Prahy, kde žil Jindřich Korutanský s Annou Přemyslovnou, nýbrž do „svého“ Hradce, který právě podle ní dostal přízvisko Králové. 

Šlechtická milenka 

Kdy se Eliška Rejčka sblížila se svým posledním osudovým mužem? Podle některých historiků to bylo v roce 1315, v době jeho zatčení a přechodného uvěznění. Pravděpodobnější se však jeví podzim roku 1310, kdy budoucí král Jan Lucemburský vydal listinu, v níž se zavázal vyplatit hradecké královně důchod ve výši 6 tisíc hřiven pražských grošů, které jí dlužil Jindřich Korutanský. A to právě na přímluvu a radu Jindřicha z Lipé. Dramatické události související s nástupem Lucemburků na český trůn sledovala Eliška Rejčka zpovzdálí. Byla nazývána hradeckou královnou a její dvůr se svého času skvěl mnohem více než skromný dvůr pražský, který spravovala její sokyně Eliška Přemyslovna. 

Právě v době nástupu Lucemburků na český trůn se Rejčka začínala stále více stýkat s předním českým velmožem Jindřichem z Lipé, jenž pomalu rostl v předního muže českého království. O sebevědomí tohoto páru svědčí svatba Eliščiny dcery Anežky se slezským knížetem Jindřichem Javorským, která proběhla, aniž by k ní dostali souhlas od vládnoucí Elišky Přemyslovny, Anežčiny nevlastní sestry. Není třeba připomínat, že už tak špatný vztah obou královen se ještě zhoršil. 

V roce 1320 se společně s Jindřichem z Lipé, který v té době stojí na vrcholu své slávy, odstěhovala Rejčka na Moravu. Rozepře 20. let mezi českým králem a předním českým velmožem, podporované energickou Eliškou Přemyslovnou, ustoupily zcela stranou. Jan Lucemburský udělil Jindřichovi z Lipé úřad moravského zemského hejtmana, který zastával až do své smrti. Eliška Rejčka, jež se svým ženatým milencem vystupovala bez skrupulí na veřejnosti, získala od krále Jana dům na Rybím trhu (dnešní Dominikánské náměstí) a patronátní práva ke kostelům sv. Prokopa a Panny Marie na Starém Brně. 

Eliška Rejčka nechala vybudovat i kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž můžeme v Brně obdivovat dodnes. V něm v roce 1329 svého milence a důvěrného přítele Jindřicha z Lipé pochovala. O jejich blízkém vztahu svědčí i slova zbraslavského kronikáře: „Pro jeho smrt tolik plakala a žalostnila královna Eliška, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek.“ O šest let později, 19. října roku 1335, spočinula po jeho boku i sama Eliška Rejčka.

Image

Čtěte také

Cesta do Čech: Jak vypadala první léta kralování Elišky Rejčky?

Servalové (Leptailurus serval) loví brzy ráno a pozdě odpoledne a mají zcela mimořádnou loveckou úspěšnost – zhruba o 48 % vyšší než všechny ostatní kočkovité šelmy. Zaměřují se na menší savce, ale loví i ptáky a občas žáby, ještěrky a někdy i hmyz.

Při lovu postupují velmi metodicky – najdou si vhodné místo k pozorování a zůstanou strnule stát až 15 minut. Zároveň se svým mimořádným sluchem snaží zaměřit potenciální oběť. Jakmile zjistí, kam zaútočit, vznesou se do až čtyřmetrového skoku a předníma nohama s velkou jistotou skočí oběti na hřbet. V mimořádných případech dokážou ulovit i ptáky, za nimiž se v okamžiku překvapení vrhají do výšky až jednoho a půl metru. Dokážou takto chytit plameňáky, kolpíky, kachny a další vodní ptáky.

Serval dorůstá délky přibližně 60–90 cm měřeno od hlavy po hýždě a výšky kolem 60 cm. Samci bývají 9–18 kilogramů těžcí, největší samice váží 13 kilogramů.

Servalové žijí jako samotáři a velmi krátce se potkávají jen v období páření, které nemá nijak ostře vymezený interval, ale převážně k němu dochází na jaře. Samice mívá 2–3 mláďata, která kojí po dobu 5 měsíců. Mladí servalové zůstávají s matkou až do roku svého věku a pak si hledají vlastní teritorium. Pohlavně dospívají mezi jeden a půl až dvěma roky. 

Image

Čtěte také

Dobře organizovaní lovci: Skupinový lov asijských kun charza

Standardizované pojetí gladiátorských her (munus legitimum) se začalo objevovat na přelomu letopočtu se za prvního císaře Augusta a skládalo ze tří základních částí. Po ranních venationes neboli soubojích lovců (bestiarii) se zvířaty, či boji zvířat proti sobě navzájem následovaly polední popravy, u nichž byli odsouzenci (noxii) pobíjeni k smrti nejrůznějšími kreativními způsoby. Mohla je doplňovat vystoupení atletů, komické vsuvky nebo různé umělecké performance. Vrchol zábavy představovaly odpolední gladiátorské zápasy, kde proti sobě nejčastěji bojovaly dvojice trénovaných zápasníků podle daných pravidel a za dozoru rozhodčích. 

Jak sehnat účastníky 

Představení se připravovala se značným předstihem. Sponzor a hlavní producent her zvaný editor musel nejdříve zajistit gladiátory. Pokud sám žádné nevlastnil, kontaktoval majitele nebo správce gladiátorské školy (lanista). Následně vyjednal počet, typ a schopnosti pronajímaných zápasníků. 

Cena byla odstupňována do pěti kategorií podle jejich zkušeností v boji. Nejdražší gladiátor mohl stát až 15 000 sestercií, což byl ekvivalent několika desítek kilogramů stříbra. Částka se také odvíjela od toho, zda se bojovník během her těžce zranil nebo zemřel. V tom případě bylo potřeba jeho majiteli uhradit plnou tržní hodnotu. Pokud ale přežil, platila se mnohem menší suma pouze za jeho pronájem. Při obstarávání gladiátorů ke hrám se nicméně mohly vyskytnout nečekané komplikace, například na kvestorských hrách v roce 393 spáchalo 29 zajatých Sasů těsně před vstupem do arény hromadnou sebevraždu. 

Dále museli pořadatelé her sehnat zvířata na ranní program. K ohromení diváků hledali stále exotičtější kombinace tvorů, čímž se hry stávaly z hlediska logistiky čím dál tím komplikovanějšími. Od záměru si zvíře obstarat ze vzdálených krajů až po finální dodávku do Říma mohlo uběhnout klidně i několik let, ani tento předstih ale nezajišťoval úspěch. Zvířata totiž při přepravě často umírala a odchyt populárních druhů na venatio dokonce v některých místech vedl k jejich vyhubení. 

Po úspěšném transportu do Říma se shromažďovala ve speciálním zvěřinci (vivarium) za hradbami města u Porta Maggiore. Jejich krmení a péče však byly extrémně nákladné, a tak se v ideálním případě na místo dopravovala až těsně před zahájením her. Termín dodání musel být plánován přesně, jelikož absence tvorů by vedla ke skandálu a ztrátě prestiže pořadatele. I přes vysoké náklady spojené s odchytem, přepravou a péčí o zvířata byly jejich souboje stále levnější než ty gladiátorské. 

Pro hladký průběh akce bylo potřeba najmout také velký počet muzikantů. Všechny části her byly doprovázeny melodií, jež dávala chystanému programu rytmus. Editor zajišťoval a platil též pomocníky, kteří šili kostýmy, pořizovali zbraně a zbroje pro účastníky, vyráběli i stavěli rekvizity a zároveň koordinovali nácvik a přípravu všech zúčastněných. 

Přípravy vrcholí 

Po zajištění účastníků her mohla odstartovat reklamní kampaň. Pořadatel najal profesionální písaře a malíře, kteří po městě a okolí nakreslili na zdi domů reklamní billboardy (edicta muneris). Na nich si každý kolemjdoucí mohl přečíst datum, místo a důvod konání, jméno producenta her, počet bojujících gladiátorů a informace o programu či přítomném vybavení, například o stínění i vonných postřicích pro ovlažení. Lidé se z propagačních kreseb mohli rovněž dozvědět, zda se během her budou rozdávat dárky, jídlo či drobné mince, zda bude hrát hudba, a jaké jsou možnosti ubytování pro diváky. Podrobný program se mezi obyvatele města a okolních obcí rozšiřoval i v listinné podobě, byl zdarma distribuován a rozkřikován na veřejných místech placenými promotéry. 

Na základě velikosti rozpočtu her a bohatosti programu se přizpůsoboval samotný amfiteátr. Dle potřeb se přichystal dřevěný povrch překrytý vrstvou písku (harena), po němž získala aréna své jméno. Ale pokud to scénář vyžadoval, mohl být povrch jakýkoliv – kamenný či hliněný se zelení. V podzemí objektu chystali otroci zvířata, kulisy, zbraně a další potřebné věci, které se skrze systém výtahů, plošin, skrytých dveří a jevištních zařízení mohl kdykoliv nečekaně objevit přímo na scéně. Jen v římském Koloseu bylo na 60 takových zařízení. Pokud se v programu objevovaly souboje s divokými šelmami, byla dvou- až čtyřmetrová zeď, vedoucí okolo arény pod pódiem, opatřena sítěmi či mřížemi. Bezpečí diváků bylo pro pořadatele prioritou. 

Den či dva před zahájením akce, kdy přípravy a očekávání vrcholily, se konala veřejná přehlídka všech účastníků, které si zde Římané mohli zblízka prohlédnout. Večer před slavnostním začátkem her se na účet editora uskutečnila i veřejná večeře (cena libera), na níž se občané zdarma dosyta najedli. Čím více chtěl organizátor na budoucí diváky zapůsobit, tím různorodější jídla jim poskytl na výběr. Po uplynutí her obdaroval i přeživší gladiátory. Vítězové nejčastěji obdrželi palmovou ratolest, vavřínový věnec a odpovídající sumu peněz, která se stala výhradním majetkem zápasníka, i když měl ve společnosti status otroka. Nejdražší dar pro gladiátory však představoval dřevěný meč coby znak svobody. 

Prestiž, nebo ztráta moci 

Příprava her zabrala minimálně dlouhé měsíce, u větších akcí i několik let, což je značně prodražovalo. I když byl editor her pouze jeden (zpravidla císař či jiný politik), stál za ním tým desítek až stovek lidí, kteří se na organizaci podíleli a měli na starost například tvorbu rozpočtu, logistiku, marketing, plánování nebo bezpečnost akce. Největším nepřítelem pořadatelů byla laxnost. Pokud se příprava zanedbala, nebo se zajištění nějakého aspektu her nechalo na poslední chvíli, hrozilo, že se utkání budou muset posunout a v nejhorším případě zrušit. 

Gladiátorské zápasy představovaly vizitku a odraz prestiže i moci editora. Jejich neúspěch znamenal pohromu, která mohla mít fatální důsledky pro další život a kariéru ctižádostivých jedinců, již si pořádáním her chtěli zajistit přízeň veřejnosti. Například silný oponent Caesara Gaius Scribonius Curio (asi 84–49 př. n. l.) se organizací těchto zápasů zadlužil natolik, že paralyzoval svou svobodnou politickou činnost.

Image

Čtěte také

Slavní borci z římských arén: Kteří gladiátoři se stali celebritami?

Naši nejbližší příbuzní neandertálci a denisované se od nás po genetické stránce lišili jen velice málo. Současně ale platí, že i nepatrné genetické změny mohou mít zcela zásadní vliv, a mohly stát za ohromujícím evolučním tažením, díky němuž Homo sapiens opanoval celou planetu.

Siang-Čchun Ťü z Okinnawského institutu vědy a technologií (OIST) s týmem kolegů v rámci nedávného výzkumu zjistil, že vcelku nepatrná změna v enzymu adenosylsukcinát lyáze (ADSL), k níž došlo po oddělení našeho druhu Homo sapiens od neandertálců a denisovanů před opuštěním Afriky, mohla přispět k našemu úspěchu. Výsledky výzkumu publikoval vědecký časopis PNAS.

Nepatrná změna enzymu

Enzym ADSL tvoří spletitě uspořádaný řetězec 484 aminokyselin. Zmíněná změna, se týká jediné aminokyseliny na pozici 429. V původní formě enzymu se v ní nacházela aminokyselina alanin, která se ale během evoluce našeho druhu změnila na valin. ADSL má zásadní význam pro biosyntézu purinu, který je základním stavebním kamenem DNA, RNA a dalších biomolekul.

Tato změna musela být velmi úspěšná, protože jejími nositeli je dnes asi 97 procent lidí. Jak je ale v pohodných případech obvyklé, není úplně snadné zjistit, jaké jsou její důsledky pro funkci enzymu ADSL a související procesy v lidském těle. Zdá se, že změna alaninu na valin snižuje stabilitu enzymu, což ovlivňuje biosyntézu purinu, především v mozku.

Jaký dopad měla tato změna vědci zjišťovali v experimentech na myších, kterým změnili jejich verzi enzymu ADSL na moderní lidskou variantu a sledovali, co se bude dít. Myši s lidskou variantou enzymu úspěšněji vyhledávaly vodu, když měly žízeň, což naznačuje, že změna enzymu vedla k lepším výkonům v konkurenci o cenný zdroj. Myši se od lidí pochopitelně v mnoha ohledech liší, experiment ale naznačil, co mohou i nepatrné změny enzymů způsobovat.

Image

Čtěte také

Lidé a neandertálci jsou si geneticky bližší než hnědí a lední medvědi

Když americké síly v září 1944 vstoupily do Německa, 1. armáda generálporučíka Courtneyho Hodgese zahájila ofenzivu s cílem dobýt Düren a Kolín nad Rýnem. Vrchní spojenecký  velitel generál Dwight Eisenhower ohledně obránců poznamenal: „Lidé s takovým přesvědčením a válečnými sklony se nevzdávají. Musíme je zadupat do země.“

Výsledkem se stalo tažení, které patřilo k nejtvrdším za celou válku a v němž Spojenci neprojevili příliš strategicko-taktického umu. Spoléhali na materiální převahu a soustředili se na jediný záměr – neustále útočit východním směrem. 

V ose Hodgesova postupu se ocitly Cáchy, které měly pro Němce symbolický význam – šlo o první velké město třetí říše, které čelilo spojeneckému náporu, a navíc se v něm nachází hrob zakladatele Svaté říše římské Karla Velikého. Generálporučík očekával rychlé vítězství, avšak obránci se jen tak zadupat nenechali a Cáchy padly až 21. října 1944.

Krveprolití se blíží

V téže době postupovaly další silné svazky 12. skupiny armád k Rýnu, přičemž formace Wehrmachtu zaujaly postavení na Westwallu a snažily se americkou 1. i 9. armádu zadržet na hranici třetí říše. Aniž to kdokoliv tušil, schylovalo se k nejdelší bitvě, jakou americké ozbrojené síly za celou válku vybojovaly. Jejím dějištěm se měly stát rozlehlé lesy rozprostírající se mezi městy Cáchy, Düren a Monschau v severní části vrchoviny Eifel.

Zatímco pro obránce představoval hustý porost plný bystřin a roklí téměř ideální terén, pro útočníky a obrněnou techniku šlo o noční můru. Podle jedné z obcí Američané oblast souhrnně nazvali Hürtgenský les. Akce v oblasti zahájila 9. pěší divize, která měla u Dürenu překročit řeku Rúr. Dne 14. září její 47. pěší pluk obsadil za cenu relativně malých ztrát městečko Schevenhütte, ovšem již o den později začal německý odpor sílit.

V hlubokých lesích

Divize v tomto prostoru sice Němce překvapila, ovšem vzhledem k následnému odvelení části jejích vojáků na jih nedisponovala dostatkem sil k dalšímu postupu. Údery v okolí Monschau vedené přemístěným 39. a 60. plukem také ztroskotaly na tuhé defenzivě, a i když se Američanům podařilo dobýt Lammersdorf, nedokázali vytlačit z pozic nepřátele zakopané v lese za vesnicí. Německé 275. a 353. divize hájící oblast sice měly daleko k plným stavům, zato držely pečlivě připravené a opevněné linie. 

Již během úvodních střetů se Američané důvěrně seznámili s hlavními nástrahami Hürtgenského lesa. Hustě zarostlý terén skrýval obránce před letectvem a nacházelo se v něm velmi málo cest vhodných pro pásová vozidla. Prostory vhodné k postupu střežily četné německé kulomety, minomety i děla. Samotným americkým vojákům naopak dělostřelecká podpora často chyběla. Aby problémů nebylo málo, měli útočníci kvůli potížím s průzkumem pouze matnou představu o síle obránců a jejich připravenosti. 

Postup se zadrhl

Deváté divizi se tedy zatím nepodařilo vyhnat Wehrmacht z periferie lesa, a tak se raději stočila na severovýchod ve snaze obsadit Hürtgen a Kleinhau. Ofenziva v tomto směru začala 19. září, kdy se vpřed pokusily opakovaně proniknout předsunuté hlídky. Němci pálící z pečlivě vybudovaných pozic tento záměr zmařili. A tak zatímco 47. pluk přešel začátkem října do obrany, 39. a 60. pluk raději udeřily na významnou dopravní křižovatku ve vesnici Schmidt. Pěchota sice záhy přerušila silnici mezi Monschau a Dürenem, ale její postup byl tuhou obranou postupně zpomalován a Američané utrpěli těžké ztráty – kupříkladu jeden z praporů 60. pluku přišel o dvě třetiny mužstva.

Úzké cesty společně s léčkami nepřítele učinily zásobování i evakuaci raněných takřka nemožnými. V lesnatém terénu navíc dělostřelecké granáty často vybuchovaly už ve vzduchu po kontaktu s korunami stromů a vojáky na zemi tak zasypávaly tisíce střepin, před nimiž prakticky nebylo úniku ani ve vyhloubených krytech a „liščích norách“. Také orientace byla značně problematická – velitel jednoho z praporů 60. pluku dokonce prohlásil, že „pokud někdo tvrdí, že se v lese vyznal, pak je to lhář!“

Boj s Němci i terénem 

Nahradit těžce pošramocenou 9. divizi dorazila 24. října čerstvá 28. pěší divize, posílená o 707. tankový prapor. Nově příchozí vojáky doslova šokoval pohled na špinavé, otrhané a zkrvavené spolubojovníky, avšak velitelé jim na přemýšlení o jejich dalším osudu neposkytli příliš času. Zatímco jeden z pluků 28. divize měl hájit severní křídlo, další dostal rozkaz udeřit na Germeter a poslednímu připadl hlavní úkol – konečně dobýt Schmidt.

Špatné počasí donutilo velení posunout termín útoku z původně plánovaného 31. října na 2. listopad, kdy v 8.00 přerušila ranní ticho dělostřelecká příprava ze stovek hlavní všech kalibrů. Jen na německé pozice kolem obce Vossenack dopadlo přes 11 000 granátů, nicméně příval „ohně a síry“ obránce nijak zvlášť neoslabil. Příslušníky 28. divize, kteří měli obsadit les severně od Germeteru, takřka okamžitě zastavila minová pole, minometná i dělostřelecká palba a rušivé protiútoky.

Během dvou dnů Američané postoupili o méně než dva kilometry a nedařilo se ani oddílům, které se snažily obsadit cestu nezbytnou k zabezpečení zásobování jednotek postupujících ke Schmidtu. Jindy klíčová převaha ve vzduchu byla zatím pěšákům brigádního generála Normana Coty, velitele 28. divize, k ničemu, protože příšerné povětrnostní podmínky až do 5. listopadu stíhací bombardéry zcela uzemnily.

Úspěchu dosáhl pouze 112. pěší pluk, který během prvního odpoledne obsadil Vossenack a okolní kopce. Do 3. listopadu jeho příslušníci dobyli Schmidt a přerušili zásobovací cestu nepřítele k Monschau, avšak obtížný terén v údolí říčky Kall, který byl navíc infiltrován Němci, jim znemožňoval přeskupení i přísun posil.

Nadšení na velitelství 28. divize utnul už za úsvitu rozhodný protiútok obrněnců 116. tankové divize, s jehož pomocí 89. pěší divize Američany z obce vytlačila. Palba tanků a děl navíc vyvolala takovou paniku, že část vojáků omylem prchla na východ a skončila v německém zajetí. Zbytek ustoupil do Kommerscheidtu, kam se ho z druhé strany údolí vydalo podpořit osm shermanů ze 707. tankového praporu.

Zničení 28. divize 

Překonat strmé břehy říčky Kall se navzdory veškerému úsilí ženistů podařilo pouze třem z nich, Wehrmacht využil potíží protivníka a pěchota s tanky udeřila přímo na Kommerscheidt. Přes početní nevýhodu se Američané s vypětím všech sil ubránili, když trojice shermanů podporovaná pěchotou vyřadila čtyři PzKpfw IV, a konečně aktivní stíhačky P-47 si připsaly na konto jeden stroj stejného typu. Když 6. listopadu na americký 112. pěší pluk ve Vossenacku udeřil pluk tankových granátníků 60 a rozdělil obránce na izolované skupinky, pomohla vesnici udržet jen rychlá pomoc ženistů.

Ještě téhož dne dostal velitel 707. tankového praporu plukovník Ripple rozkaz sestavit z dostupných oddílů smíšenou jednotku a znovu dobýt Schmidt. Když si uvědomil, že jeho muži jsou na pokraji sil a že podporu jim může poskytnout pouhých sedm stíhačů tanků, raději útok odvolal a 8. listopadu se americké jednotky začaly stahovat zpět na druhou stranu Kallu.

Enormní ztráty 28. pěší divize za měsíc bojů se staly symbolem bitvy o Hürtgenský les. Přišla o téměř 5 700 mužů a její stav klesl na třetinu, pozbyla též 16 stíhačů tanků M10, tři desítky shermanů a mnoho dalších vozidel i zbraní. Vyřazení divize šokovalo vrchní velení natolik, že Eisenhower osobně přijel na její velitelství vyšetřit situaci. Městečko Schmidt naopak zůstalo v německých rukou až do února 1945, kdy jej obsadila 82. výsadková divize.

Proti dělům a kulometům 

Hodges i velitel 12. skupiny armád generál Omar Bradley byli stále odhodláni Hürtgenského lesa se zmocnit a poslali do akce 4. pěší divizi, která však bojovala nepřetržitě už od vylodění v Normandii a potřebovala spíše odpočinek. Místo něj nyní měla vyčistit severní polovinu lesa mezi Schevenhütte a Hürtgenem, obsadit samotný Hürtgen a jižně od Dürenu dosáhnout řeky Rúr.

Zatímco 12. pluk podnikl několik útoků na znovudobytí Kommerscheidtu, které krvavě odrazili tankoví granátníci 89. divize, na zbývající dva pluky (8. a 22.) čekalo u Hürtgenu 6 500 příslušníků 275. pěší divize Wehrmachtu se 150 děly. Širší ofenzivě amerického VII. sboru, která začala 16. listopadu 1944 a jejíž součástí byl také útok 4. pěší divize, předcházelo mohutné letecké bombardování, které však německou obranu nijak zvlášť neoslabilo.

Jako v pohádce

Oba výše zmíněné pluky útočily v paralelně postupujících proudech – 8. se pohyboval podél severního okraje lesa směrem k Dürenu, 22. postupoval jižněji na Hürtgen. Američané si nicméně ponechali nekryté oba boky, čímž usnadnili Němcům protiútoky ze stran. Obě formace navíc brzy narazily na tuhý odpor, přičemž účinnost mistrně ukrytých kulometných hnízd znásoboval těžký terén, déšť, sníh i bláto. Nejhorší překážku v Hürtgenském lese tvořily vyvrácené a polámané stromy, o nichž kdosi z vojáků poznamenal, že mu připomínají scény z ponurých pohádek bratří Grimmů.

Po pěti dnech 4. pěší divize postoupila o necelých 2,5 km, přičemž přišla o téměř 1 500 mužů. Hodges přes všechny potíže věřil, že dalším útokem se podaří defenzivu prolomit, a vrhal do bitvy jeden oddíl za druhým. Nepřipouštěl si však, že dokud zůstanou v německých rukou jižněji situované přehrady na Rúru, nedostane se přes řeku jediný spojenecký voják. Historici generálporučíkovi dodnes vyčítají, že kdyby se nejprve zmocnil přehrad, Němci by se museli z lesnaté oblasti stáhnout a mnoho životů tak mohlo být ušetřeno.

Mlýnek na maso

Velkým problémem zůstávala komunikace mezi oddíly i zásobování, takže 19. listopadu museli Američané ofenzivu přerušit, aby doplnili munici i proviant a evakuovali raněné. Tuhé boje si v řadách 4. divize vybraly krvavou daň – v Hürtgenském lese měly některé její pěší roty až 150% ztráty z původních stavů. Navíc dočasného klidu zbraní využil též nepřítel a posílil pozice držené 344. a 353. divizí lidových granátníků, které nahradily do týlu odsunutou 116. tankovou a prakticky zničenou 275. pěší divizi.

Těžiště útoku měla nově převzít americká 8. pěší divize patřící pod V. sbor, která konečně vystřídala vyčerpanou 28. pěší divizi a 21. listopadu udeřila přímo k Hürtgenu. I přes podporu obrněnců utrpěl její 121. pluk prakticky okamžitě těžké ztráty a pěchota každý den nepostoupila o více než půl kilometru. I přes veškeré obtíže však 8. divize nakonec nenáviděný Hürtgen 29. listopadu v zuřivém boji muže proti muži dobyla. Poté se její příslušníci snažili zatlačit Němce dále na východ, avšak do 3. prosince byla divize zcela vyčerpána a téměř neschopna dalšího nasazení.

Vojáci bojovali bez většího odpočinku čtyři dny v kuse, trpěli omrzlinami, průjmy i posttraumatickými stresovými poruchami. Boje ovšem probíhaly i na severovýchodním okraji lesa. Dvěma rotám 1. pěší divize se tam sice podařilo poměrně rychle dobýt vesnici Langerwehe, ale záhy je takřka vyhladil německý protiútok.

Výpomoc elitních rangerů 

Zajímavou kapitolou v boji o Hürtgenský les je také účast elitních vojáků Rangers. Jejich 2. prapor dorazil do oblasti v polovině listopadu, aby vystřídal části 112. pěšího pluku. Hlavním úkolem, který je čekal, bylo dobytí takticky významné kóty 400 na východním okraji lesa. Rangeři se 7. prosince po půlnoci přesunuli do vesnice Bergstein, ve 3.00 se zakopali na úpatí cílového kopce a za úsvitu zaútočili.

Někteří z bojovníků patřili mezi veterány legendárního úderu na Pointe du Hoc z 6. června 1944 a posléze prohlašovali, že kóta 400 jim dala zabrat mnohem více. Nejprve se při zteči pozic lidových granátníků plazili po čtyřech, poté museli běžet nekryti přímo proti hlavním kulometů. Kótu přesto dobyli a celý další den i noc čelili protiútokům. Teprve 8. prosince je vystřídal 13. pěší pluk, který ale Němci z kopce rychle vytlačili, a pozici pak udrželi až do února 1945. 

Bez odpočinku 

K 16. prosinci boje v Hürtgenském lese utichly, pro vyčerpané Američany to však neznamenalo žádný oddech, neboť Němci toho dne zahájili ofenzivu v Ardenách, od níž si slibovali celkový obrat na západní frontě. Kompletně se tak Spojencům podařilo krví nasáklou zalesněnou oblast vyčistit až začátkem února 1945.

Hürtgenský les se pro americkou armádu stal synonymem zmaru a beznaděje. V mnohatýdenní bitvě přišli o zhruba 33 000 mužů, z čehož zhruba 9 000 připadlo na nebojové ztráty a palbu do vlastních řad, asi 12 000 Američanů ztratilo život. Wehrmacht stálo jedno z jeho posledních velkých defenzivních vítězství zhruba 28 000 vojáků, z nichž více než 10 000 padlo. 

Polární záře představují velmi efektní podívanou a z velké části za ni může magnetické pole Země, které má dipólový charakter – naše planeta se chová jako tyčový magnet. Vědci již dlouho vědí, že zemské magnetické póly na rozdíl od těch geografických nejsou stále na stejném místě. Polární badatel James Ross v roce 1831 poprvé určil polohu severního magnetického pólu: Zjistil, že se nacházel na území Kanady, a že tedy nesouhlasil se severním geografickým pólem. Nové určení jeho pozice provedl významný polárník Roald Amundsen roku 1904, tedy o sedm dekád let později. A ukázalo se, že se severní magnetický pól za uvedené období posunul o 50 km k severu.

Další sledování polohy zemských magnetických pólů se již odehrávalo na vědecké bázi. Podařilo se zjistit, že ten severní se posouvá k severu, přičemž se jeho pohyb částečně odklání na západ. Za posledních sto let se přemístil asi o 1 100 km, a bude-li současný trend pokračovat, překoná zmíněný magnetický pól zhruba za 50 let Severní ledový oceán a dostane se na Sibiř.

Ochranný deštník Země

Zemská magnetosféra tvoří velmi dynamický útvar, který se mění v závislosti na činnosti Slunce. Působením tlaku částic slunečního větru se siločáry magnetického pole Země na straně přivrácené ke Slunci stlačují na vzdálenost 6–10 zemských poloměrů od povrchu naší planety. Na noční straně se pak magnetosféra natahuje až do vzdálenosti kolem tisíce zemských poloměrů a utváří tzv. magnetický chvost.

Již od roku 1958 odborníci vědí, že Zemi obklopují dvě oblasti, kde se soustřeďují nabité částice o vysokých energiích – především elektrony a protony. Jedná se o části zemské magnetosféry pojmenované Van Allenovy radiační pásy. Jejich detailní výzkum hraje důležitou roli při pilotovaných misích do vzdálenějšího vesmíru, neboť při průletu zmíněnými oblastmi existuje riziko zvýšeného vlivu radiace na lidský organismus. Vnitřní radiační pás se rozkládá 1 600–12 900 km nad zemským povrchem a je velmi stabilní. Nicméně vnější radiační pás, ležící 19 000–40 000 km od Země, vykazuje značnou proměnlivost: V průběhu několika minut či hodin mohou být tamní elektrony urychleny na rychlosti blízké světlu a mohou uniknout.

Protože částice nesou elektromagnetický náboj, putují po spirále podél siločar magnetického pole, které je odsouvá do prostoru za Zemí. Některé však mohou podél siločar sklouznout do oblasti magnetických pólů. Zmíněný mechanismus chrání život na Zemi: Nebýt magnetického štítu zvaného magnetosféra, jenž působí jako ochranný deštník, pronikaly by částice svévolně skrz atmosféru až k zemskému povrchu a radiace by nás brzy zahubila. Naštěstí tomu tak není a místo toho jsme občas svědky mimořádně efektní nebeské show v podobě polárních září.

Může za to sluneční vítr

Polární záře představují nesmírně zajímavé atmosférické úkazy, i když je v našich zeměpisných šířkách pozorujeme jen zřídka. Jedná se o projevy srážek nejmenších částic vyvržených ze Slunce s vysokými vrstvami zemské atmosféry. Vzhledem k jejich rychlosti a množství jde mnohdy o úchvatnou podívanou. Slunce vysílá do prostoru mimo jiné tzv. sluneční vítr – elektricky nabité částice, jež se v blízkosti naší planety pohybují rychlostí kolem 500 km/s.

Aurory se obvykle vyskytují ve výškách 80–400 km, ale někdy i 1 000 km nad zemským povrchem. Částice, jež se s ohledem na svůj elektrický náboj pohybují podél siločar magnetického pole Země, odevzdávají energii atomům ve vysoké atmosféře, jež jsou následně uvedeny do vyššího energetického stavu. Při rekombinaci ionizovaných atomů a molekul vzniká světelné záření, které pozorujeme jako polární záři, a to nejčastěji v oblastech kolem 70° zeměpisné šířky. V obdobích zvýšené aktivity Slunce však pronikají částice slunečního větru do atmosféry rovněž ve středních šířkách, a občas i v rovníkových oblastech. Díky tomu lze polární záře jednou za čas pozorovat také ve střední Evropě, přičemž roku 1909 byly zaznamenány dokonce v Singapuru ležícím téměř na rovníku!

Tvary polárních září bývají rozmanité, od jednoduchých světelných pásů a souvislých barevných ploch až po pohybující se a vlnící se „záclony“. Jejich barva pak závisí na složení atmosférických vrstev, ve kterých vznikají, a na rychlosti částic slunečního větru. Běžně se jedná o žlutozelenou až zelenou, ale vyskytují se i červené, modré a fialové odstíny.

Podívaná jen na pólu?

Polární záře se koncentrují do oblastí poblíž zemských magnetických pólů, nemusíte však pokaždé cestovat na sever, chcete-li spatřit severní polární záři, nebo na jih, abyste mohli pozorovat tu jižní. Ve skutečnosti se na samotných geomagnetických pólech aurory vyskytují docela vzácně. Na severní hemisféře se objevují od západu na východ napříč Kanadou přes Grónsko, Skandinávii a Rusko. Může se přitom stát, že ze severních oblastí Aljašky spatříte za normálních podmínek severní polární záři při pohledu na jih.

Aurory se vyskytují v blízkosti polárních oblastí na severní i jižní polokouli. Přibližně na 70. stupni vzniká tzv. auro­rální ovál, který může dosahovat šířky až pěti stupňů. Nejlépe je viditelný z kosmu v oboru ultrafialového záření, přičemž může být různě deformovaný. V období zvýšené sluneční aktivity se v jeho oblasti vytvářejí nádherné strukturované polární záře, jež mohou být pozorovány i mimo něj, pak ovšem mají výrazně chudší strukturu. Celý zmíněný ovál lze spatřit pouze z vesmíru a v roce 1981 jej poprvé zaznamenala družice NASA Dynamics Explorer. Pozorovatel na zemském povrchu, který se nachází právě pod aurorálním oválem, spatří nádhernou podívanou přímo nad hlavou… 

Image

Čtěte také

Překvapivé vysvětlení: Proč se liší polární záře na severní a na jižní polokouli

Podobně jako vzhled, tón hlasu nebo způsob chůze i rukopis náleží mezi zcela jedinečné a individuální rysy každého z nás. Nabízí se proto myšlenka, že na základě posouzení rukopisu můžeme odhalit povahu autora. Jak tvrdí amatérští či profesionální grafologové, z písma lze vyčíst temperament člověka (jeden ze čtyř klasických charakterů podle Hippokrata, tedy zda je sangvinik, cholerik, melancholik nebo flegmatik), jeho emocionální vlastnosti, sklon k podřízenosti či dominanci, ale údajně i nástup psychických poruch.

Zatímco ve forenzní praxi zůstává grafologie nepřípustná (viz Grafologie vs. písmoznalectví), našla své poměrně stabilní uplatnění v personalistice. Někteří manažeři pro lidské zdroje nechávají uchazeče o zaměstnání napsat krátký text, aby mohli posoudit mimo jiné jeho pracovní výkonnost. Věří, že zachovává-li například na linkovaném papíře předkreslenou základnu linky a „nepřetahuje“, znamená to, že dodržuje normy a pravidla a jeho výsadou bude sebeovládání.

Pisatel velkého písma se podle téže teorie s nadšením vrhá do nových projektů a disponuje vysokým sebevědomím. Sami grafologové ale připouštějí, že řadu informací vyčíst nedokážou – kupříkladu pohlaví, věk nebo inteligenci pisatele. Vzhledem k tomu, že množství vysoce vzdělaných lidí se může „pochlubit“ značně neuhlazeným, a dokonce nečitelným písmem, nelze jednoznačně tvrdit, že by uspořádaný rukopis souvisel s intelektuálními schopnostmi, mnohdy je tomu přesně naopak.

Mozek a písmo

Jedna z teorií, z níž grafologové vycházejí, tvrdí, že písmo jakožto tělesný projev musí zákonitě zrcadlit duševní stav jednotlivce, včetně jeho dlouhodobých charakteristik a sklonů. Jinými slovy, mozkové rysy se projeví v tom, jakým způsobem ovládá svaly ruky. Při psaní provádíme mnoho pohybů tužkou zcela automaticky až nevědomě, a právě ty prozradí o našem duševním rozpoložení nejvíce pravdivých informací. Alespoň to tvrdil německý filozof, psycholog a propagátor grafologie Ludwig Klages.

Zatímco začátky a konce věty jsou provedené vědomě a mohou být výsledkem snahy vyvolat dojem nebo zakrýt určitou skutečnost, prostřední část bývá bezděčná, a proto jí posuzovatel přikládá největší hodnotu. Kritici ovšem namítají, že podobu písma ovlivňují i psychomotorické dovednosti a s nimi související specifické poruchy učení jako například dysgrafie, které však s povahou nesouvisejí.

Příjemné překvapení

Existuje však nějaký všeobecně uznávaný a „vědecký“ způsob, jak posoudit povahu člověka? Psychologové za tímto účelem používají různé metody, například Rorschachův test osobnosti (ony proslulé „skvrny“, které každý subjekt individuálně interpretuje), Torranceho test kreativity, Warteggův kresebný test a další. Teoreticky by tedy porovnáním jejich výsledků a grafologického posudku bylo možné zjistit, do jaké míry se grafolog „strefil“.

V roce 1999 takovou analýzu provedla redakce deníku Mladá fronta Dnes a závěr zněl jasně: „Srovnávací test ukázal, že dobrý grafologický posudek dává podobné výsledky jako jednoduchá série testů psychologických,“ píše se v článku. Redaktoři oslovili pětici vybraných grafologů, kterým předložili text psaný třemi různými uchazečkami o zaměstnání ve středním managementu, a požádali je, aby sestavili jejich osobnostní profil a seřadili je podle vhodnosti pro danou práci. Všichni oslovení odborníci se shodli, pokud šlo o pořadí. Zrovna tak se ale ukázalo, že osobnostní hodnocení odpovídá výsledkům standardního psychologického testu, který paralelně provedl psycholog z katedry psychologie Univerzity Karlovy Radvan Bahbouh.

„Vcelku mne erudice grafologů příjemně překvapila,“ uvedl s tím, že „je vidět, že oficiální grafologové s dlouhodobým školením nejsou žádní podvodníci.“ Jak dodal, kvalitní grafologickou práci by měl profesionál doprovodit dokladem o několikaletém vzdělání v oboru, které poskytuje například Česká grafologická komora (ČGK). Ta vypracovala i etický kodex, v němž se dočteme například to, že „grafolog by měl mít především základní psychologické vzdělání a znát principy psychologie výrazu. Minimálně stejně podstatná je pro jeho praxi rozvinutá emoční inteligence, která se projevuje především znalostí vlastních emocí a pocitů, schopností vcítit se do výrazu dalších lidí a vnímavostí k jejich emočním projevům“. 

Vědecké selhání

V rozporu se slovy Bahbouha ovšem hovoří mnozí skeptici. Americký vědecký novinář Brian Dunning si vzal grafologii na pranýř v jednom z dílů svého podcastu Skeptoid. Připomněl v něm práci Geoffreyho Deana, který vypracoval pravděpodobně nejrozsáhlejší literární průzkum grafologie, jaký byl kdy proveden. V metaanalýze přibližně 200 studií došel k závěru, že grafologové jednoznačně neprokázali žádnou platnost nebo spolehlivost svého umění pro předpovídání pracovního výkonu, schopností nebo osobnosti.

Grafologie tedy selhává podle standardů, které musí splnit skutečný psychologický test, aby mohl být eticky uvolněn pro použití na veřejnosti. Dean rovněž zjistil, že žádný grafolog nebyl schopen prokázat spolehlivě lepší výsledky než neškolení amatéři. Svá zjištění uzavřel srovnáním grafologie s dalšími pseudovědeckými obory, jako například astrologií nebo čtením z ruky, které rovněž vyžadují dlouholetá školení a drahé certifikáty, při vědecky kontrolovaném testu však spolehlivě selhávají.

Pohyb a forma

Pomiňme ovšem na chvíli fakt, že grafologie patří oficiálně mezi pseudovědy, a podívejme se na to, jak konkrétně takový grafolog postupuje. Než se pustí do samotné analýzy nejnápadnějších a měřitelných charakteristik, jako je velikost nebo sklon písma, zaměří se na celkový dojem, jaký v něm rukopis vyvolává (to je pochopitelně značně subjektivní). Pro kvalitně provedený rozbor je zásadní mít dostatek podkladů, tedy ideálně text o rozsahu alespoň formátu A4 včetně pisatelova podpisu. Protože podobu rukopisu mohou značně ovlivnit i krátkodobé vlivy, jako změny nálad nebo situace, doporučuje se obstarat si větší množství textu z různých časových období a vzít v potaz okolnosti jejich vzniku, například zda se jedná o formální dokument, nebo nákupní seznam.

Mezi komplexní dojmové znaky patří zejména pohyb a forma – tedy zda je písmo jednotné a pravidelné, podobné školnímu vzoru, nebo spíše rozmáchlé, „odbyté“ a hůře čitelné. Leccos může napovědět také umístění textu v rámci papíru – je-li využitý celý do nejzazších okrajů, nebo pisatel nechává množství volného prostoru po stranách. Grafolog se dále zaměřuje na rozložení slova na řádku.

Menší a vzdělanější?

Teorie říká, že horní pásmo (například kličky u písmene k či h) se vztahuje k duchovnu, víře či fantazii, střední pásmo odráží náš každodenní život a dolní část, tedy ta pod linkou, zobrazuje pudovost, vitalitu a vztah k materiálnu. Za normální se považuje písmo o velikosti 2 až 3 milimetry. Větší rozměr se zpravidla objevuje u osob s nižším vzděláním, naopak drobná písmena jsou typická pro vzdělanější jedince. Zároveň by podle grafologů mělo platit, že čím větší písmo, tím sebevědomější a dominantnější pisatel je, „blešky“ naopak poukazují na pasivnějšího jedince s nízkým sebehodnocením.

Čím širší jsou jednotlivá písmena, tím víc prostoru autor věnuje sám sobě. Mezery mezi písmeny pak odpovídají prostoru, jaký dopřává ostatním, zatímco mezery mezi slovy mohou indikovat případné bariéry v komunikaci. Vztah k okolí naznačuje rovněž sklon písma a také tzv. vázání neboli způsob spojení hlavních a vertikálních tahů. Kupříkladu písmena m a n mohou mít kulaté, ale i ostré horní obloučky. V prvním případě (tzv. arkáda) je pisatel spíše uzavřený, klade velký důraz na formu a sebeovládání; ve druhém (tzv. girlanda) se popisuje jako vnímavý, citlivý, přátelský, ale rovněž často nerozhodný a nesamostatný. Výčet znaků, které může grafolog posuzovat, tím však ani zdaleka nekončí. Zaměřit se dá mimo jiné na způsob řádkování, tlak pera na podložku, spojitost či nespojitost a další. 

Image

Čtěte také

Osobnost vepsaná do skvrn: Jak funguje Rorschachův test a co na vás prozradí?

Dnešní státní hranice mezi tímto koutem jižní Moravy a Rakouskem je výsledkem celé řady mocenských změn, které začaly už v raném středověku a pokračovaly v dalších dobách. Po vzniku českého přemyslovského státu se Morava jakožto jeho součást stává oblastí, o jejíž hranice se znovu a v mnohem větší míře vedou spory, velice často vrcholící ozbrojenými srážkami. Jakýmsi „strážcem“ se stává právě Bítov, jeden z těch velmi důležitých objektů v tzv. Břetislavově soustavě strategických pevností. Nicméně zda to byl právě Břetislav I. († 1055), kdo dal pokyn k vybudování Bítova, není zcela prokazatelné, neboť první přijatelný písemný doklad o hradu je o celých sto let mladší. 

Války dvou pánů 

Za snad už autentickou zprávu o existenci hradu Bítova můžeme považovat údaj Kosmova pokračovatele, milevského kronikáře Jarlocha, z roku 1185. Ten se zmiňuje o tom, že se do bezpečí hradu uchýlily řeholnice z premonstrátského kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích. Za válek mezi moravským markrabětem Konrádem Otou a českým knížetem Bedřichem byla část jižní Moravy oběma dosti popleněna. Boje mezi soky byly kruté, až se vítězství přiklonilo na stranu českou, tehdy už vedenou Bedřichovým bratrem Přemyslem Otakarem I. O tom také vypráví jedna jihomoravská legenda. Vojáci českého knížete se onehdy vypravili na lup do zmíněného dolnokounického kláštera, odkud před nimi řeholnice uprchly právě na Bítov. 

Tlupa, která premonstrátky pronásledovala, vtrhla za nimi dokonce až do hradu. Jednomu z pronásledovatelů se podařilo přeběhnout přes padací most a proskočit bránou. Než se strážce brány vzpamatoval, surovec vytasil dýku, ukrutnou ranou mu proklál srdce a okamžitě bránu otevřel dokořán. Spustil most a jeho komplici jeptiškám v patách vběhli do hradu. 

Jaké to však bylo pro lotrase překvapení, když nádvoří bylo pusté a prázdné, nikde ani živáčka. Obránci hradu se totiž rozhodli, že útočníky zlikvidují nikoli vojensky, ale lstí. Jedna skupina zavedla vystrašené a vyčerpané ženy do sklepení a se zbraněmi v ruce čekala, zda se sem vrahouni odváží. Druhá skupina se za svitu loučí urychleně vrhla do podzemní chodby, která spojovala hrad s roklinou v údolí Dyje. Rozhodli se při tom využít toho, že systém bítovských tajných chodeb měl několik ramen, z nichž některá byla z bezpečnostních důvodů slepá. Obránci se správně domnívali, že nechají-li okatě pootevřené dveře do podzemního labyrintu, divoká cháska nebude hrad prohledávat a požene se hlava nehlava rovnou cestou do podzemí. 

A na tom také založili svůj plán. Hradní posádka samozřejmě důmyslný systém chodeb dobře znala, vždyť je musela udržovat v pohotovosti. Ušli tak několik desítek metrů tmavým podzemím a jen občas zasvítili loučemi, vždycky na místech, kde se chodby rozdvojovaly či dokonce roztrojovaly. Pronásledovatelé na tento trik skutečně „sedli“ a bezhlavě se vrhli do tmavého chřtánu. 

Netušíce ovšem léčku, zacházeli stále hlouběji do sklepních chodeb, aniž by věděli, kde se nacházejí. Vedeni krvelačným pudem se snažili co nejrychleji dostihnout mihotavé světlo loučí. Ale to jim vždycky v okamžiku, když ho měli takřka na dosah, zase zmizelo. Začali bloudit, několikrát obcházeli stejná místa, točili se v kruhu… Najednou světla zmizela. Drsní vojáci se ocitli v neproniknutelné tmě. Posádka se totiž mezitím vrátila k východu a vchod do podzemí pevně uzavřela. Necitové se tak dostali do pasti, z níž nenašli cestu zpět. Jejich kostry prý straší na Bítově dodnes! 

Lest slabšího 

Pověst je pověst, realita je však poněkud jiná. V době vlády Přemysla Otakara I. se Bítov stává sídlem jednoho z tehdy šesti nově zřízených správních center. Přitom pravomoci hradského správce sahaly až od Jihlavy na jedné straně k zemské hranici na straně druhé. Hrad je nově opevněn, podle odborníků podle vzoru francouzské pevnosti La Rochele-Guyon. 

Pozici hradu stvrdil i Václav I. Ovšem i za jeho vlády se Bítov stal místem střetnutí panovníka s jeho mladším bratrem – moravským markrabětem Přemyslem. Oba bratři se příliš v lásce neměli, a tak se na začátku 30. let 13. století dostali do vojenského konfliktu. Podle dosažitelných indicií se Přemysl spojil s rakouským vévodou Fridrichem Bojovným a s jeho pomocí chtěl odtrhnout Moravu od Čech. Jeho záměru však bránila bítovská posádka stranící Václavovi. Tehdy se taková situace řešila obležením hradu, ten však byl natolik opevněný, že odolával. 

Král se samozřejmě rozhodl vytáhnout bítovským na pomoc, ale jeho vojenská hotovost nebyla tak silná, aby se mohl pustit do přímého boje. Utábořil se proto v lese kousek od Bítova a spolu se svým užším velením spřádal strategický plán. Nakonec ho jeho hlavní rádce Boček z Kunštátu přesvědčil, aby všemi dosažitelnými prostředky předstíral, že má silnou a dobře vyzbrojenou armádu. Měli se k obléhajícímu nepříteli přiblížit natolik, aby ho zmátli. Bubeníci bubnovali, pěšáci halasili a zpívali, tloukli meči do svých štítů, koně ržáli, zbraně řinčely… 

Přemysl ani Fridrich Bojovný tuto lest neprohlédli. V jejich táboře pochopitelně vypukla panika. Domnívali se, že se blíží ohromné vojsko. Na jejich tábor padl strach, a čím hlasitější bylo bubnování a řinčení zbraní, tím rychleji Přemyslovi muži brali do zaječích. Nejprve pár jedinců, za chvíli další a pak už skoro všichni kvapem prchali. Strach o vlastní krk byl silnější než mocenské zájmy pánů. Někteří velitelé pár vojáků vrátili na bojiště, jenže ty už král Václav lehce rozehnal a osvobodil hrad z obležení. Vévoda Fridrich uprchl ze země a Přemysl se schoval za hradby svého markraběcího města Brna. Bratr Václav si ho ale i tady „podal“ a od dalšího nepřátelství je zachránila až jejich matka Konstancie Uherská. 

Lichtenburkové i lapkové 

Když byl v roce 1306 zavražděn Václav III., stal se držitelem Bítova Raimund Krušina z Lichtenburka, který ho dostal jako zástavu za své služby Jindřichu Korutanskému. Bítovští Lichtenburkové nebyli žádnými svatoušky a čas od času – ale spíše dost pravidelně – se zapletli do nejrůznějších sporů. Bítovský hrad se tak stával vyhledávaným cílem všech, kterým páni tak či onak uškodili. Proto bylo nutno hrad takřka neustále opevňovat a i jinak ho udržovat v pohotovosti. 

A podle další z místních legend byl nejproslulejším lapkou v kraji bítovský pán Kolda. Ten se dokonce kdesi pod hradem pokusil okrást královskou kolonu převážející poklad. A podařilo se mu to! Spolu se svou družinou stačil neprávem nabyté drahocennosti ještě i ukrýt. Kolda se při tom však smrtelně zranil a v posledních okamžicích svého bídného života potřeboval ulehčit svému svědomí a prozradil, kde je poklad uložen. Přizvaní vojáci ho podle pokynů našli a bítovského pána pochovali ve sluji nad řekou, kde ukradené zboží ukryl. Jenomže po čase se klenba jeskyně propadla, stěny se částečně zřítily a navždy zasypaly jeho mrtvolu. Jeho kostra tady prý ale straší každou noc… 

Zda se to stalo, či nikoli, na to se nedá dost dobře odpovědět. Dost možná se v pověsti odráží boj Hynka Bítovského proti králi Jiřímu z Poděbrad z let 1463 až 1465. Ten ale s Koldou nemá vůbec nic společného.

Image

Čtěte také

Obléhání Hasištejna: K čemu došlo mezi Václavem IV. a vzpurným šlechticem?