Atlantik se mění v hurikánovou dálnici: Riziko seskupených bouří stouplo desetkrát
Severní Atlantik se stal novým světovým centrem hurikánových shluků. Pravděpodobnost vzniku vícenásobných bouří se za půlstoletí zvýšila desetkrát.
Nová studie ukazuje, že Severní Atlantik se stal světovým epicentrem tzv. hurikánových shluků – tedy situací, kdy se v jedné oblasti oceánu ve stejnou dobu objeví dva či více tropických cyklon, které udeří v rychlém sledu a násobí škody. Za posledních 46 let se pravděpodobnost, že se takové shluky vytvoří právě v této části světa, zvýšila z 1,4 % na 14,3 %. To je zhruba desetinásobný nárůst oproti dřívějšímu stavu, kdy prvenství v tomto směru držela západní část severního Pacifiku.
Atlantik v éře hurikánových shluků
Podle vědců z čínské univerzity Fudan za současnou situací stojí změny v mořských teplotách. Posuny v poměru mezi chladnějšími a teplejšími oblastmi vytvářejí ideální podmínky pro vznik několika bouří najednou. Vědci konkrétně hovoří o tzv. „La Niña-like“ oteplovacím vzorci, kdy se východní Pacifik ohřívá pomaleji než ten západní. Tento jev ovlivňuje nejen četnost bouří, ale také sílu tzv. synoptických vln – velkoprostorových pohybů atmosféry, které mohou podporovat vznik cyklon a někdy dokonce spustit řetězovou reakci, kdy jedna bouře pomáhá produkovat další.
Hurikánové shluky jsou pro Spojené státy obzvlášť nebezpečné. Pobřeží Mexického zálivu, východní pobřeží i americká území v Karibiku, jako je Portoriko nebo Americké Panenské ostrovy, se mohou častěji potýkat s několika ničivými bouřemi v rychlém sledu. V praxi to znamená méně času na opravy infrastruktury, přetížení záchranných složek, přerušení dodavatelských řetězců a kumulující se škody. Historické příklady, jako rok 2017 s hurikány Harvey, Irma a Maria, nebo rok 2020 s pěti pojmenovanými bouřemi současně v Atlantiku, ukazují, jak rychle může být systém zasažen opakovaně.
Riziko pro USA prudce roste
Tým z Fudan University a University of Hong Kong analyzoval téměř půlstoletí pozorovacích dat a použil detailní klimatické modely. Vytvořili pravděpodobnostní model založený na základních parametrech – četnosti bouří, jejich trvání a sezónním výskytu. Ten měl vysvětlit, proč se shluky tvoří. Když se model u některých let minul s realitou, přidali do analýzy data o synoptických vlnách, které pomohly odlišit náhodně vzniklé shluky od těch, které jsou fyzikálně propojené.
Podle predikcí se trend růstu hurikánových shluků nezastaví minimálně do poloviny 21. století. To znamená, že i v budoucnu bude pravděpodobnější několik bouří soustředěných do krátkého časového úseku.
Autoři studie, zveřejněné v Nature Climate Change, zdůrazňují, že tyto jevy by měly být součástí oficiálních hodnocení rizik – většina současných modelů totiž stále předpokládá, že hurikány přicházejí nezávisle na sobě. Přesnější pochopení „hurikánových dopravních zácp“ by mohlo výrazně zlepšit plánování prevence a reakce na přírodní katastrofy.
Další články v sekci
Winston Churchill v Normandii: Odvážný lídr, který chtěl být u všeho
V čase války potřebuje každá země silného lídra, který se nebojí dělat nepopulární rozhodnutí a dokáže být vždy v centru dění, aby měl o všem perfektní přehled. Velká Británie takového muže našla ve Winstonu Churchillovi, který svou angažovanost prokázal mimo jiné i během vylodění v Normandii.
Spojenecká invaze do Německem okupované západní Evropy se měla stát jedním z rozhodujících momentů celé druhé světové války. Vedly k ní měsíce příprav a důkladného plánování a klíčovou roli přitom sehrál mimo jiné i britský ministerský předseda a ministr obrany Winston Churchill. Není tedy divu, že se vzhledem ke své nátuře hodlal osobně zúčastnit samotného dne D, tedy alespoň na palubě jedné z válečných lodí, které měly ostřelovat pobřeží.
Příliš velké riziko
O tomto záměru Churchill informoval krále Jiřího VI. koncem května na společné večeři. Panovník byl jeho plánu nakloněn a naznačil, že by se rád přidal. Naopak osobní sekretář krále Alan Lascelles a generál Hastings Ismay, který působil jako Churchillův náčelník štábu, se postavili striktně proti a nebyli sami. Za nešťastný tento nápad považoval také vrchní velitel spojeneckých expedičních sil generál Dwight Eisenhower a admirál Bertram Ramsay, který stál v čele námořních sil operace Overlord. Král brzy vyslyšel argumenty o příliš velkém a zbytečném riziku takové akce, a tak záhy změnil názor. Již 1. června Churchillovi oznámil, že by neměl jet ani jeden z nich. Ministerský předseda ale opáčil, že on sám určitě pojede.
Z králova deníku
S tím se ovšem Jiří VI. nesmířil. Do deníku si zapsal, že Churchill se na věc dívá poněkud sobecky, a 2. června mu proto poslal dopis, v němž apeloval na opětovné zvážení tohoto riskantního záměru. Mimo jiné napsal: „Chci na vás ještě jednou apelovat, abyste v den invaze nevyplouval na moře. Zvažte prosím mou situaci. Jsem mladší než Vy, jsem námořník a jako král jsem hlavou všech ozbrojených složek. Nejraději bych vyplul na moře, ale svolil jsem, že zůstanu doma. Je pak regulérní, abyste Vy učinil přesně to, co bych byl rád učinil sám? (...) A nyní zvažte svou situaci: uvidíte velmi málo, podstoupíte značné riziko, budete nedostupný v době, kdy možná bude nutné učinit životně důležitá rozhodnutí, a i když se budete chovat diskrétně, pouhá Vaše přítomnost na palubě logicky silně zvýší odpovědnost admirála a kapitána.“
Odpovědi se však nedočkal, neboť Churchill již seděl ve vlaku do Portsmouthu. Alan Lascelles se proto na královu žádost s premiérem spojil telefonicky, načež od něj získal otrávený souhlas, že nikam nepojede. Churchilla to silně zklamalo a 3. června králi napsal poněkud troufalý dopis, v němž stálo mimo jiné i toto: „Jako ministerskému předsedovi a ministru obrany by mi mělo být dovoleno jet tam, kde považuji za nezbytné plnit své povinnosti.“
Směr Caen
Britský premiér se tak do Normandie vypravil až šestý den po vylodění. Ráno 12. června se v doprovodu polních maršálů Alana Brookse a Jana Smutse nalodil na palubu torpédoborce Kelvin, který je převezl přes průliv. Churchill pak u francouzského pobřeží přesvědčil kapitána lodě, aby to „Němčourovi natřel“, a děla Kelvinu se tak na zhruba šestikilometrovou vzdálenost zapojila do ostřelování cílů na pobřeží, zatímco na obloze se objevovaly vlny amerických bombardérů. Na palubě obojživelného vozidla DUKW se poté Churchill i s doprovodem dostal na pevninu u Courseulles, kde je uvítal generál Bernard Montgomery a doprovodil je na své velitelství v Creully.
Po cestě viděli zničenou techniku či přelety nepřátelských letounů a slyšeli štěkot protiletecké palby i hřmění námořních děl. Churchill s Montgomerym poobědval jen necelých pět kilometrů od frontové linie a později mohl sledovat kouř stoupající z Caen, o nějž právě spojenečtí vojáci sváděli s Němci tvrdé boje. Churchill byl zcela ve svém živlu a admirál Andrew Cunningham si druhý den po jednání Obranného výboru v Londýně zapsal toto: „Zdá se, že návštěvou předmostí nám ministerský předseda značně omládl. Občas se choval dost dětinsky.“
Znovu se Churchill do Normandie vypravil 21. července na palubě lehkého křižníku Enterprise. Opět navštívil Montgomeryho velitelství nedaleko Blay v departementu Calvados a prohlédl si lazaret i polní pekárnu. Po přespání na Enterprise pokračoval 22. července návštěvou některých poničených francouzských měst, například Arromanches, Bayeux a Caen.
Během posledního dne své cesty po normandském bojišti zavítal mimo jiné na velitelství 2. armády generálporučíka Milese Dempseyho nebo promluvil k pilotům RAF na letišti St. Croix-sur-Mer. Po návratu do Londýna pak válečnému kabinetu sdělil svůj dojem, podle nějž „ještě nikdy neviděl tak spokojeně, tak skvěle vyhlížející armádu.“
Další články v sekci
Radioastronomové detekovali rádiový záblesk z rekordně vzdáleného zdroje
Jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT zachytila rychlý rádiový záblesk, který k nám urazil vzdálenost přes 11 miliard světelných let.
Rychlé rádiové záblesky jsou kratičké rádiové „výkřiky“, které sice trvají jen asi milisekundu, ale přilétají k nám z nesmírně velké vzdálenosti. Často to jsou miliardy světelných let, z čehož lze usoudit, že zdrojem těchto do značné míry stále záhadných rádiových záblesků, jsou nesmírně energetické události.
Astrofyzička Manisha Calebová s početným výzkumným týmem detekovala rychlý rádiový záblesk, který k nám uletěl doposud rekordní vzdálenost. Jak uvádějí ve studii, uveřejněné na preprintovém serveru arXiv, zdroj tohoto záblesku se nachází ve vesmíru, který byl starý jen asi 3 miliardy let po Velkém třesku. Tomuto období se mezi astronomy říká kosmické poledne a panovala v něm intenzivním tvorba hvězd.
Záblesk z rekordní dálky
Dotyčný rádiový záblesk FRB 20240304B zachytila jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT 4. března 2024. Poté přišla na řadu detektivní práce, když se badatelé snažili s pomocí pozorování pozemních observatoří a archivních dat určit galaxii, z níž tento záblesk vylétl. Tento přístup bohužel kýženou odpověď nepřinesl a do hry tak musel vstoupit Webbův dalekohled, jehož zařízení NIRCam a NIRSpec detekovala hostitelskou galaxii rychlého rádiového záblesku FRB 20240304B a získala spektroskopická data, z nichž bylo možné určit uvedenou rekordní vzdálenost, kterou k nám tento rádiový výkřik urazil.
Odhalená hostitelská galaxie je podle vědců relativně mladá a stále v ní vznikají nové hvězdy. Z toho je možné odvodit, že původcem záblesku nebyl proces, který by se vyvíjel dlouhé miliardy let, ale pravděpodobně něco, co by vzniklo za relativně krátkou dobu. Jako nejpravědpodobnější se jeví například mladé magnetary – extrémně silně magnetické neutronové hvězdy.
Další články v sekci
Smrtící marináda: Pavouci bez jedu zabíjejí pomocí agresivních žaludečních šťáv
Pavouci z čeledi pakřižákovitých loví bez jedových žláz – svou kořist místo kousnutí zaživa „marinují“ v agresivních trávicích šťávách.
Drobní pavouci z čeledi pakřižákovitých (Uloboridae) vědce dlouho mátli. Na rozdíl od drtivé většiny pavouků totiž postrádají jedové žlázy – zbraň, která je u pavouků spojena s jejich evolučním úspěchem. Přesto pakřižákovití patří mezi úspěšné lovce. Výzkum vědců z univerzity ve švýcarském Lausanne nyní odhalil jejich velmi neobvyklou loveckou techniku.
Tým biologů se zaměřil na pakřižáky chluponohé (Uloborus plumipes). Ukázalo se, že tito pavouci skutečně nemají jedové žlázy a ani jinou možnost vpravit oběti jed klasickým kousnutím. V jejich trávicím ústrojí ale vědci objevili geny, které produkují bílkoviny podobné toxinům.
Smrtící marináda
Pakřižáci podle vědců svou oběť nejprve pevně zabalí do husté vrstvy pavučiny a poté ji doslova polijí dávkou velmi agresivních trávicích šťáv. Ty následně začnou rozkládat tkáně a kořist tak zaživa marinují.
Když vědci tyto trávicí tekutiny injekčně vpravili do octomilek, stačilo pouhých 230 nanogramů (miliardtiny gramu), aby během hodiny usmrtily více než polovinu hmyzu. To podporuje teorii, že pavouci kořist zabíjejí právě touto bílkovinou směsí.
Zajímavé je, že podobné toxiny se v trávicích šťávách objevují i u některých jiných druhů pavouků, kteří ale zabíjejí klasickým jedem. To vyvolává otázku, jaký mají tyto látky u těchto jedovatých druhů skutečný účel.
Podle odborníků tento objev řeší jednu z biologických záhad pavouků, přináší ale také nové otázky: mohou se podobné trávicí toxiny vyvinout i u jiných živočichů? Někteří vědci nevylučují, že by podobná strategie mohla existovat například u některých ještěrek. Ať už je ale toxická směs unikátní zbraní pakřižákovitých či nikoli, jedno je jisté – příroda dokáže být krutě kreativní.
Další články v sekci
Strach, sankce a násilí: Život japonské menšiny v USA na počátku války
Po útoku na Pearl Harbor se v USA během několika hodin proměnili Japonci a jejich potomci v podezřelé, čelili raziím, ztrátě zaměstnání i násilí v ulicích.
Napětí ve vztazích mezi USA a Japonskem ve druhé polovině 30. let minulého století rychle rostlo a přinejmenším od masakru civilního obyvatelstva v čínském Nankingu v roce 1937 bylo Američanům jasné, že se válce s ostrovním císařstvím nevyhnou. Přesto ještě během roku 1941 pokračovala vzájemná diplomatická jednání, která k 7. prosinci nebyla oficiálně ukončena.
Útok na základnu
Vzhledem k probíhajícím jednáním Američany útok na Pearl Harbor zcela zaskočil. Ztráty na lidských životech i na válečném loďstvu byly obrovské, ale ještě víc je pobouřila zákeřnost útoku, protože japonský velvyslanec ve Washingtonu doručil státnímu tajemníkovi Cordellu Hullovi nótu o vypovězení války až po zahájení bojových akcí.
Prezident Franklin Delano Roosevelt oznámil 8. prosince v Kongresu vyhlášení války Tokiu a zároveň postup císařství tvrdě odsoudil jako „nízký a hanebný“. Mezi obyvateli se přirozeně ihned vzedmula obrovská vlna protijaponských nálad. Lidé se také začali panicky bát, že by nepřítel mohl zaútočit přímo na západní pobřeží Spojených států a využít přitom místní japonské menšiny jako „páté kolony“. Američtí Japonci se během několika hodin stali objektem všeobecné nenávisti.
Stačilo mít asijský vzhled a z každého byl hned nepřítel. Zejména mladou generaci, která v zemi svých rodičů nikdy ani nebyla, nejvíc deprimovalo, že hlavním kritériem se stala rasa a že i po vstupu USA do války s Německem a Itálií zůstávalo postavení příslušníků bílé německé a italské menšiny lepší. Situaci v prosinci 1941 vystihl jeden novinář v Los Angeles Times: „Ať se ze zmijího vejce vyklube mládě kdekoli, vždycky to bude malá zmije. A stejně tak z dítěte, které se narodí japonským rodičům v USA, nevyroste Američan, ale Japonec.“
První sankce
Američané sice původně nepočítali s tím, že jejich konflikt s asijskou velmocí začne již v roce 1941, ale plány na to, jaká opatření v takovém případě podniknou vůči japonské menšině, měli připravené již řadu měsíců. Hned v noci ze 7. na 8. prosince FBI zahájila rozsáhlé razie a ponižující domovní prohlídky v domovech starších Japonců první generace (kteří neměli americké občanství), již už dříve vyhodnotila jako nejvyšší hrozbu. Kritéria výběru byla ale dost sporná – šlo například o úspěšné podnikatele organizované v obchodní komoře japonských Američanů, o lidi aktivní v některých typech spolků (třeba i těch zaměřených na výuku angličtiny), osoby, které v posledních 20 letech navštívily Japonsko nebo měly občasné styky s japonským konzulátem.
Bez jakéhokoli příkazu k domovní prohlídce vtrhly tisíce policistů do soukromí domácností a začaly pátrat po předmětech, které by obyvatele mohly usvědčit ze špionáže, kromě výbušnin a střelného prachu byly podezřelé například fotoaparáty nebo rozhlasové přijímače. Žádné důkazy o špionáži ani protiamerické činnosti sice nalezeny nebyly, ale přesto došlo k zatčení asi 1 300 osob. Někteří se znovu sešli se svými blízkými až v roce 1945, z větší části však byli na jaře 1942 přeřazeni k ostatním Japoncům do mírnějších internačních táborů.
Pouliční střety
Ještě 8. prosince uzavřela vláda hranice USA s Kanadou a Mexikem pro všechny Japonce. Dále byl těm, kteří neměli americké občanství, zmrazen přístup k bankovním účtům. To stačilo ke zhroucení většiny jejich podnikatelských aktivit, protože japonské firmy byly převážně rodinné a účty vedeny vždy na rodiče. Během několika málo následujících dnů pak došlo k propuštění téměř všech Japonců zaměstnaných v soukromých i státních firmách – například učitelé a personál v hotelech a restauracích. Američané už s nimi dál nechtěli spolupracovat.
V prosinci 1941 žilo na celém západním pobřeží USA asi 127 000 Japonců, z toho víc než 90 000 jich bylo v Kalifornii, asi 30 000 v San Francisku, 7 000 v Seattlu a ostatní pobývali převážně na venkově, kde buď farmařili, nebo se věnovali drobnému podnikání – vlastnili menší obchody nebo třeba holičství.
Všeobecná nenávist vůči Japoncům v prvních týdnech roku 1942 rychle rostla. Hlavně v Kalifornii se množily bitky mezi bílými a Asiaty na ulicích menších i větších měst a časté byly i přímé útoky na domy, v nichž Japonci žili. Američané se netajili s tím, že Japonci jsou pro ně hrozbou, a Japonci měli stále větší strach ze svých sousedů, s nimiž předtím vcelku bez problémů vycházeli.
Další články v sekci
Vzestup hladiny oceánu ohrožuje sochy moai na Velikonočním ostrově
Podle nové studie může vzestup hladiny moře do konce století ohrozit nejslavnější sochy moai na Velikonočním ostrově. V ohrožení je podle vědců ceremoniální plošina Ahu Tongariki a desítky dalších kulturních památek Rapa Nui.
Ikonické sochy moai na Velikonočním ostrově (Rapa Nui) by se už během několika desítek let mohly ocitnout v přímém ohrožení silných příbojových vln. Nová studie publikovaná v odborném periodiku Journal of Cultural Heritage varuje, že do roku 2080 by stoupající hladina moře mohla umožnit sezonním bouřím dosáhnout až k Ahu Tongariki – největší ceremoniální plošině ostrova, na níž stojí 15 majestátních moai. Ohroženo je podle vědců i zhruba 50 dalších kulturních lokalit v oblasti.
Digitální dvojče
Tým vedený Noahem Paoou, doktorandem z University of Hawaii a rodákem z Rapa Nui, vytvořil detailní digitální model východního pobřeží ostrova a simuloval dopady příbojových vln při různých scénářích vzestupu hladiny moře. Model následně propojil s mapami kulturních památek a určil, které lokality by mohly být během příštích desetiletí zaplaveny.
Výsledky ukázaly, že Ahu Tongariki, klíčové turistické lákadlo a symbol kulturní identity ostrova, by mohlo být zasaženo vlnami už na konci tohoto století. Areál leží v rámci Národního parku Rapa Nui, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.
Vědci pracovali se scénáři, které počítají se vzestupem hladiny oceánu do konce století o 0,32–0,70 metru až 0,48–0,94 metru ve srovnání s referenční hodnotou z let 1995–2014, i s extrémní variantou, která by znamenala zvýšení hladiny oceánu v roce 2100 až o dva metry.
Historická paralela
Podobné ohrožení není v historii Rapa Nui úplnou novinkou. V roce 1960 zasáhla ostrov vlna tsunami po zemětřesení u chilského pobřeží, která posunula již povalené sochy dále do vnitrozemí a poškodila je. Ahu Tongariki bylo obnoveno až v 90. letech.
Studie zároveň připomíná, že nejde jen o problém Rapa Nui – UNESCO nedávno zveřejnilo zprávu, podle níž je zhruba 50 památek světového dědictví vysoce ohroženo pobřežními záplavami. Týká se to například vietnamského komplexu památek Hue, historických staveb na pobřeží Ghany, ptačí rezervace na pobřeží Žlutého moře a Pochajského zálivu nebo Národního parku Banc d'Arguin v Mauritánii.
Možná řešení k ochraně soch moai na Velikonočním ostrově zahrnují technická opatření, jako je opevnění pobřeží či stavba vlnolamů, případně přemístění samotných soch. Podle Noaha Paoy by však diskuse měly začít ihned: „Je lepší dívat se dopředu a jednat proaktivně než čekat na nevratné škody.“
Další články v sekci
Probuzení spícího giganta: Astronomové sledují novou supermasivní černou díru
Astronomové poprvé zachytili probouzení supermasivní černé díry v galaxii vzdálené 6 miliard světelných let. Získali tak unikátní pohled na rané stádium její aktivity a překotnou tvorbu hvězd v její domovské galaxii.
Astronomové poprvé zachytili probuzení supermasivní černé díry v jádru galaxie nacházející se v kupě galaxií CHIPS 1911+4455. Supermasivní černá díra, od níž nás dělí zhruba 6 miliard světelných let, se podle vědců probudila teprve před tisíci lety, což je v astronomickém měřítku pouhý okamžik.
To, co činí tuto černou díru výjimečnou, je její novorozenecká aktivita. Pozorování radioteleskopů Very Long Baseline Array a Very Large Array v Novém Mexiku ukazují, že tato probuzená černá díra vystřeluje materiál do vzdálenosti okolo 100 světelných let od svého středu. Přestože v pozemském měřítku jde o obrovskou vzdálenost, pro supermasivní černé díry jde o hodnotu takřka zanedbatelnou – aktivní supermasivní černé díry v jiných galaxiích totiž vystřelují materiál do vzdálenosti desetitisíců světelných let.
Probuzení spícího giganta
Zajímavá je i samotná galaxie v níž sídlí supermasivní černá díra. Hostitelská galaxie podle vědců produkuje nové hvězdy neuvěřitelnou rychlostí 140–190 hmotností Slunce ročně. Pro srovnání, celá naše Mléčná dráha vytvoří jen zhruba jednu hvězdu velikosti Slunce za rok. Vědci předpokládají, že tento proces úzce souvisí s probuzením černé díry – chladnoucí horký plyn v okolí poskytuje palivo potřebné k zahájení hvězdotvorné aktivity. Francesco Ubertosi z Univerzity v Bologni popisuje objev jako probuzení spícího giganta.
Pozorování takto raného stádia supermasivní černé díry je zásadní pro pochopení evoluce galaxií. Supermasivní černé díry regulují tvorbu hvězd a formují největší struktury ve vesmíru. Zachycení jejich probouzení umožňuje studovat tento proces přímo, místo aby vědci pozorovali jen jeho následky. Astronomové se hodlají supermasivnímu novorozenci věnovat dlouhodobě. Jejich výzkum by mohl zásadním způsobem změnit naše chápání toho, jak nejmocnější objekty ve vesmíru začínají formovat své okolí.
Další články v sekci
Švédský masomlýnek: Bitva u Nördlingenu patří k velkým střetům třicetileté války
Bitva u Nördlingenu v září 1634, při níž protestantské síly vedené Bernardem Sasko-Výmarským a Gustafem Hornem utrpěly drtivou porážku, se stala zlomovým bodem třicetileté války a zásadně otřásla mocenskou rovnováhou v Evropě.
Válka, která měla později získat označení třicetiletá, spěla koncem léta roku 1634 ke zlomovému bodu. Pro Švédy, jejichž král Gustav Adolf padl o dva roky dříve u Lützenu, znamenala nadcházející bitva v jižním Německu skutečně velmi mnoho. Pokud by je císařská vojska, která obléhala Nördlingen, porazila, zcela by ztratili své mocenské postavení ve střední Evropě. Naopak císařským by pád Nördlingenu otevřel cestu ke strategicky důležité pevnosti Donauwörth.
Oba protestantští velitelé – Bernard Sasko-Výmarský a švédský generál Gustaf Horn – proto sdružili svá vojska a chystali se utkat s protivníkem v bitvě. Spojili se ovšem jen formálně, protože oba vojevůdci spolupracovali pouze s obtížemi a jeden druhému se odmítal podřídit. Švédská posádka se ve vyhladovělém okupovaném městě mezitím musela potýkat s neklidným obyvatelstvem, které vůbec nestálo o to, aby je potkal osud Magdeburgu, který císařští zcela vypálili o tři roky dříve.
Hlad a nemoci
Bernard sliboval, že město vysvobodí z obležení. Snažil se shromáždit všechny protestantské síly v jižním Německu. Příliš však neuspěl – pouze Württembersko vyslalo kontingent své zemské domobrany. Tito bojovníci ale neměli vysokou úroveň a žádné další posily se nepodařilo sehnat.
Patnáctého srpna stála švédská armáda před Nördlingenem. Bernard nařídil svým vojákům vybudovat dobře opevněný tábor, zatímco Horn se přiblížil k městu od severu, prolomil kruh obléhatelů a posílil posádku o 250 mušketýrů. Pod rouškou tmy se pak ovšem zase stáhl. Mezitím císařské jednotky zintenzivnily obléhání. Ve městě se šířil hlad a nemoci. Kanony obléhatelů pálily bez ustání do městských hradeb a prorážely v nich stále se zvětšující otvory. Obránci každým dnem očekávali útok.
Na počátku září se k císařským vojskům obléhajícím město připojily jednotky vedené kardinálem infantem Ferdinandem Španělským – synem španělského krále Filipa III. Švédové váhali, jak zareagovat. Horn vzhledem ke komplikovanému terénu odmítl město zachraňovat, ale Bernard věděl, že porážka by znamenala ztrátu jihoněmeckých protestantských spojenců. A právě jeho názor převážil.
Klíčové kopce
Nördlingen leží uprostřed pohoří Švábská Alba. Krajina jižně od města je protkána kopci, a proto špatně přehledná – což pro vojevůdce ve třicetileté válce nepředstavovalo ideální situaci. Císařsko-španělská armáda se nacházela v rovinatém terénu před středověkými hradbami. Z jihu vedla do města široká cesta lemovaná dvěma nevelkými kopci, které císařská vojska obsadila na začátku září. Bernardův tábor ležel asi o kilometr jižněji. Mezi oběma tábory se rozkládal malý lesík, který chtěl 5. září zabrat španělský kardinál infant a vyslal sem proto jednotku mušketýrů. Oddíl byl však příliš slabý a o něco později jej vyhnala Bernardova pěchota, která zde vzápětí sama zaujala pozice.
Zároveň císařský generál Matyáš Gallas a kardinál infant vypracovávali plán bitvy na nadcházející den. Jednoznačně očekávali švédský útok. Rozhodli se proto posílit předsunutá stanoviště na dvou kopcích jižně od města a soustředit hlavní síly na planině před Nördlingenem. Německá vojska tvořila první linii, zatímco Španělé zůstávali vzadu, aby buď posílili bojovou linii, nebo odrazili útok švédské posádky z města. Katolická armáda čítala 13 tisíc jezdců a 20 tisíc pěšáků, včetně Španělů, považovaných v té době za bojovou elitu.
Bernard mohl proti této armádě postavit pouze 16 tisíc pěšáků a 9 tisíc jezdců. Ty ale oslabily epidemie a demoralizovalo je nedostatečné zásobování. Přes to všechno prostě musel Nördlingen osvobodit. Z jeho pohledu by císařské síly ztratily převahu, pokud by Švédové dokázali obsadit dva kopce jižně od města, které dominovaly katolickému táboru. Gustav Horn měl proto do svítání 6. září postoupit s pravým křídlem vojska k úpatí východního kopce, který se jmenoval Allbuch.
Kdyby se útočníkům podařilo tento pahorek dobýt, získali by tím výraznou výhodu. Bernard se chtěl přesunout údolím a rozmístit se k boji před císařskou armádou, aby jí zabránil v posílení pozic na výšinách. Problém tkvěl v tom, že husté lesy a kopce bránily oběma částem protestantské armády, aby se navzájem viděly.
Přesun
Plán sice vypadal nadějně, Hornův postup se však zvrtl. Místo pěchoty a lehkých plukovních děl vyslal vpřed vozy a těžká litinová děla, která na nerovném terénu rachotila a varovala tak nepřátelská stanoviště na kopcích. Než vyšlo slunce, nacházely se Hornovy jednotky konečně pozicích. Generál měl v plánu napadnout císařské svou infanterií a následně vést rozhodující útok pomocí jezdectva. Jakmile dal švédský vojevůdce svým plukovníkům patřičné rozkazy, vyjel na nedalekou vyvýšeninu, aby měl na bojiště lepší výhled. Ale ještě předtím, než pěchota dospěla k císařské armádě, švédské jezdectvo již postupovalo vpřed. Přestože se mu podařilo prorazit na jednom místě nepřátelské linie, zbývající císařské oddíly dostaly pěchotu pod silnou palbu. Přesto Hornova infanterie pokračovala v postupu, což přimělo císařské jednotky, aby ve spěchu opustily své dělostřelecké baterie.
Bitva byla téměř vyhraná, ale pak došlo k tragickému omylu – dvě protestantské pěší brigády se navzájem zaměnily za nepřítele a zaútočily na sebe. Trvalo dost dlouho, než se je podařilo oddělit. Krátce nato navíc v sevřených formacích protestantů explodoval císařský muniční vůz, což způsobilo těžké ztráty na životech i výzbroji. Kardinál infant si všiml zmatku mezi švédskými vojáky a vyslal svou jízdu a pěchotu do protiútoku. Protože Hornovy jezdecké oddíly se kvůli předčasnému útoku ocitly příliš daleko na pravém křídle bojiště, a navíc jim kouř z děl bránil získat přehled o situaci, mohli Španělé bez větších potíží zahnat obě ztrátami oslabené pěší brigády opět z kopce Allbuch.
Hlavou proti zdi
Horn byl ale umanutě hodlal pahorek dobýt znovu. Tento jednačtyřicetiletý brunet s pěstěnou bradkou strávil většinu své vojenské kariéry po boku krále Gustava Adolfa. Proslul jako zkušený, klidný, pracovitý a opatrný velitel – ovšem zcela bez fantazie. Právě nedostatek představivosti ho u Nördlingenu proslavil. Znovu a znovu se řady mužů draly na svah Allbuchu a opětovně je salvy císařských nemilosrdně drtily a nutily ustoupit zpět na úpatí. Tam je křičící důstojníci mávající kordy znovu sešikovali a hnali zase vzhůru. Španělé na náspech dělostřeleckých šancí nahoře na kopci napočítali 15 útoků za sebou. Hornovi nedocházelo, že hlavou zeď neprorazí... Přestože doufal, že úspěch se skrývá hned v dalším útoku, naděje pohasínala. Zatímco obráncům přicházely stále nové posily, Hornových vojáků ubývalo a byli čím dál unavenější.
Blížilo se už poledne, když si švédský generál konečně uvědomil, že akce je odsouzena k neúspěchu a přestal hnát své zubožené muže do mlýnku na maso. S jeho rozkazem k ústupu však všechno teprve začalo. Kolem poledne hlásil Horn svému vrchnímu veliteli, že jeho vyčerpané voje ustupují ke kopcům na jihu a připravují se tam zaujmout obranné postavení. Na tuto chvíli císařští trpělivě čekali.
Celá jejich útočná linie vyrazila z pahorků a s voláním „Santiago!“ a „Viva España!“ zahájila protiútok. Pod tlakem útočníků mezi Hornovými vysílenými vojáky propukl chaos a poté panika. Vlny císařských jezdců se převalily přes pravé křídlo švédské pěchoty a rozehnaly je. I levé křídlo pod velením Bernarda Výmarského rozprášil protiútok a zbytky protestantských pluků se daly na zoufalý útěk.
Zničující porážka
V lesích a polích na jih od města se obě ustupující švédské armády – Bernardova a Hornova – setkaly a promíchaly. Bernardův kůň se zhroutil pod návalem prchajících mas. Když se s částí dragounů rozhodl dorážejícího nepřítele zastavit, ocitl se bezbranný velitel v obklíčení chorvatských jezdců, kteří jej oloupili. Na pomoc mu nakonec přišel jeden dragoun, který Bernardovi přivedl koně, s nímž protestantský vojevůdce uprchl z bojiště. Gustaf Horn ale dopadl ještě mnohem hůře: zajali ho a propuštění se dočkal až o osm let později, kdy ho vyměnili za tři císařské generály.
Na Allbuchu vítězní Španělé vyhazovali klobouky do vzduchu a provolávali slávu Habsburkům. Pak pět dní hodovaly na mase a víně, které zde prchající Švédové zanechali. Vítězství u Nördlingenu dodalo císařským silám nové sebevědomí. Naopak pro Švédy se tato bitva stala nejtěžší porážku v třicetileté válce a zlomovým bodem konfliktu, neboť Švédové museli vyklidit jižní Německo a krátce nato ztratili jednoho ze svých nejdůležitějších spojenců – kurfiřtské Sasko. Jeho panovník, Jan Jiří I., uzavřel s císařem mír a přešel na stranu Habsburků.
Další články v sekci
Posvátná lastura by mohla posloužit jako netradiční léčba spánkové poruchy
Indičtí vědci zjistili, že pravidelné troubení do tradiční lastury šankha může výrazně zmírnit příznaky obstrukční spánkové apnoe a zlepšit tak kvalitu spánku.
Dravý mořský plž vázovka indická (Turbinella pyrum), který žije v mělčinách u pobřeží Indického oceánu, se těší pozornosti buddhistů a hinduistů pro svou lasturu, kterou označují jako šankha a považují ji za symbol štěstí. Zdobí ji řezbami, kovem či drahokamy, a také z těchto lastur vyrábějí ceremoniální trumpety.
Krishna Sharma z indického výzkumného centra Eternal Heart se svými kolegy uspořádal experiment, který ukázal, že pravidelné troubení do lastury podstatně omezuje symptomy obstrukční spánkové apnoe, při které během spánku dochází k zablokování dýchacích cest.
Šankha pro zdravější spánek
Experimentu se zúčastnilo 30 pacientů se středně závažnou obstrukční spánkovou apnoe ve věku 19 až 65 let. Sharma navázal na svá pozorování během klinické praxe. Několik pacientů mu sdělilo, že se po pravidelném troubení do lastury, což je vlastně tradiční jogínské dechové cvičení, cítí lépe. Vědci se rozhodli tyto zkušenosti ověřit experimentem. Jejich výsledky publikoval odborný časopis ERJ Open Research.
Experiment probíhal tak, že 16 pacientů troubilo do lastury minimálně 15 minut denně, 5 dní v týdnu, po dobu 6 měsíců. Zbylí účastníci experimentu prováděli po stejnou dobu dechová cvičení. Vědci monitorovali jejich spánek a sledovali i jejich únavu během dne. U skupiny, která troubila do lastury, došlo k citelnému zlepšení zdraví, včetně 34% snížení ospalosti během dne a zvýšení hladiny kyslíku v krvi během noci.
Vzhledem k omezenému počtu účastníků šlo jen o skromnou studii a její výsledky je proto nutné brát s rezervou. Současně ale potvrzuje závěry podobných studií z nedávných let, které dospěli například k tomu, že troubení do lastury zlepšuje stav dýchací i kardiovaskulární soustavy. Je to slibná pozice pro rozsáhlejší výzkum a případné klinické využití lastur v léčbě obstrukční spánkové apnoe.
Další články v sekci
Tajemství kamenné hrobky: Nejstarší známá deformace lebky na našem kontinentu
Vědci potvrdili, že 12 500 let stará lebka z italské jeskyně Arene Candide je nejstarším známým příkladem umělé deformace lebky v Evropě – prastaré kulturní praxe, jejíž význam zůstává zahalen tajemstvím.
V italské jeskyni Arene Candide, známého pohřebiště doby kamenné, byla už ve 40. letech 20. století objevena neobvyklá lidská lebka. Teprve nyní se díky moderním technologiím vědcům podařilo potvrdit, že jde o nejstarší známý příklad umělé deformace lebky v evropské historii. Stáří lebky označované jako AC12 vědci odhadují na 12 500 let.
Dějiny tělesných úprav
Umělá kraniální deformace je záměrná úprava tvaru lebky, kdy se kojencům hlava po určitou dobu stlačuje pomocí pevných obvazů či podobných pomůcek, k dosažení protaženého tvaru. Tento postup byl v minulosti doložen na mnoha místech světa – od Ameriky přes Asii až po Austrálii, přičemž obvykle šlo o snahy spojené s nějakou formou kulturního nebo sociálního významu.
Lebka AC12 byla nalezena v části jeskyně, kde byly uložené desítky kosterních pozůstatků v rituálním uspořádání. Původně rozlámaná lebka byla zrekonstruována v 70. letech a už tehdy vědce zaujala svým nezvyklým tvarem. Po desetiletí se badatelé řady oborů přeli, zda šlo o následek úrazu, nemoci, nebo záměrného tvarování.
Tým italských vědců použil CT skeny a počítačovou rekonstrukci, aby lebku digitálně rozebrali a znovu složili ve čtyřech verzích. Následná geometrická morfometrická analýza prokázala, že její tvar odpovídá spíše jiným úmyslně deformovaným lebkám než lebkám poškozeným úrazem či chorobou. Podrobnosti popisuje studie publikovaná v časopise Scientific Reports.
Vědci se domnívají, že deformita vznikla v důsledku obvazování hlavy látkou, prováděného během raného dětství. Přesný důvod zůstává nejasný – mohlo jít o estetický úkon, symbol postavení nebo náboženský akt. Podobně jako u jiných forem tělesných úprav mohlo jít o vyjádření identity či příslušnosti ke konkrétní skupině.
Nález deformované lebky není jediným dokladem úprav těla z Arene Candide – analýzy zubů například naznačují, že někteří lidé nosili ozdobné „zátky“ ve tvářích. Jak rozšířená byla praxe deformace lebek či jiných modifikací v této konkrétní oblasti, se však kvůli roztříštěnosti nálezů nedá s jistotou určit.
Příklady umělých deformací se objevují v mnoha koutech světa: v Asii jsou doloženy už před 11 600 lety, v Austrálii před více než 13 000 lety a široce rozšířená byla tato praxe i ve Střední a Jižní Americe. Zda šlo o praxi vzniklou nezávisle na sobě na různých místech, nebo se přenos mezi kulturami, ale není zatím úplně jasné.
