Vyřešení záhady: Co zahubilo miliardy hvězdic ve východním Pacifiku?
Na pacifickém pobřeží Severní Ameriky už více než deset let decimuje hvězdice smrtící infekce, jejímž původcem je podle nového výzkumu bakterie příbuzná choleře.
Od sedmdesátých let na pacifickém pobřeží Severní Ameriky probíhají epizody masového vymírání ostnokožců, především hvězdic, které se označuje jako chřadnutí hvězdic (Sea star wasting disease). V současné době probíhá vymírání, které vědci zaznamenali v roce 2013. Odborníci odhadují, že v něm od té doby zahynulo asi pět miliard hvězdic. Na jejich tělech se nejprve objevily léze a záhy se hvězdice rozpadly na kusy. Zmizelo tam přes 90 procent těchto ostnokožců.
Nejde přitom jenom o samotné hvězdice. Ty jsou totiž významným prvkem pobřežních ekosystémů, v nichž jako predátoři drží na uzdě další druhy. V Kalifornii a na dalších místech, kde hvězdice zmizely, došlo k ohromujícímu přemnožení mořských sasanek, které teď dramaticky ničí místní chaluhové lesy.
Viník chřadnutí hvězdic
Příčina hynutí hvězdic zůstávala dlouho nejasná. Vědci hledali viníka v oteplování mořské vody. Mezi lety 2014 a 2020 byl hlavním podezřelým DNA virus SSaDV (sea star-associated densovirus). Ani v jednom případě se ale potvrzení nepotvrdilo. Nyní se zdá, že snad konečně jasno, díky výzkumu, který vedla Melanie Prenticeová z kanadského Institutu Hakai na Calvertově ostrově v Britské Kolumbii. Dlouho očekávané objasnění apokalypsy hvězdic popisuje vědecký časopis Nature Ecology & Evolution.
Klíčové bylo, že se tým Prenticeové soustředil na coelomovou tekutinu (tedy jakousi krev hvězdic) nemocných hvězdic. Právě tam vědci nakonec objevili skutečného původce, kterým je blízký příbuzný cholery – bakterie Vibrio pectenicida, konkrétně kmen FHCF-3. Tento rod bakterií je nechvalně proslulý ničivými infekcemi korálů a měkkýšů. Když vědci izolovali bakterii a vpíchli ji zdravým jedincům, výsledkem byla rychlá a fatální infekce – definitivní důkaz příčiny nemoci.
Objev otevírá nové možnosti, jak hvězdice a jejich ekosystémy zachránit. Vědci chtějí zkoumat genetickou odolnost vůči nemoci, chovat hvězdice v zajetí a znovu je vysazovat do přírody. Důležitým směrem je i zkoumání souvislosti s oteplováním oceánů, protože bakterie rodu Vibrio se rychle množí v teplejší vodě.
Další články v sekci
Kdyby tisíc kartounů: Bratři Porgesové patřili k hvězdám českého průmyslu
Bratři Moses a Leopold Porgesové se výrazně zasloužili o průmyslový rozvoj pražského Smíchova. Roku 1830 založili na vltavském nábřeží továrnu na potiskování textilu, která se do konce 19. století rozrostla v jednu z největších kartounek v Čechách.
Historie Smíchova sahá do roku 1297. Opravdový rozkvět ale přišel teprve v polovině 18. století, kdy zde začaly vznikat první průmyslové podniky. V roce 1750 to byla manufaktura na zpracování kůží, poté továrna na výrobu bavlněných látek a v šedesátých letech také malá drátovna. Tyto továrničky sice nebyly v provozu dlouho, předznamenaly ale bouřlivý rozvoj Smíchova, kterému se už koncem 19. století říkalo „český stokomínový Manchester“. Významný podíl na tomto rozvoji měli Židé, kteří do roku 1800 žili většinou pouze uvnitř pražského ghetta. Počátkem 19. století se ale vlivem přirozeného vývoje začali čím dál víc zapojovat do běžného dění. Pronikli do politiky, vědy i kultury a mnoho z nich se prosadilo také v podnikání.
Z Josefova na Smíchov
V josefovském ghettu na Starém Městě pražském vyrůstali i bratři Moses a Leopold Juda Porgesové. Starší Moses se narodil 22. prosince 1781 a začínal jako podomní prodejce plátna. V mládí hodně cestoval a pobýval v německém Offenbachu a Frankfurtu nad Mohanem. Mladší Leopold, narozený 4. dubna 1784, zůstal v Praze a snažil se prosadit jako obchodník s lihovinami. Oběma ale záhy došlo, že bude výhodnější podnikat společně.
Rozhodli se pro tehdy moderní potiskování kartounu, hrubší bavlněné tkaniny, ze které se vyráběly například levné dámské a dětské šaty, zástěry nebo prapory. Roku 1812 si tedy na Jánském plácku, dnešním náměstí Curieových, otevřeli malou dílnu. Zpočátku byla vybavena jen jedním tiskacím stolem. Bratři byli ale houževnatí a do šesti let podnik rozšířili na malou továrnu – základ pozdější staroměstské kartounky.
Mnohem významnější byl ovšem rok 1830, kdy Porgesové po vzoru dalších židovských podnikatelů Arona Przibrama a Salomona Jerusalema zakoupili pozemky na rychle se rozvíjejícím Smíchově. Ještě tentýž rok na nich vybudovali zcela nový podnik, který předchozí staroměstský závod výrazně překonával. Stál zhruba v místech dnešního náměstí 14. října na pozemcích náležejících k letohrádku Buquoyka (nyní Portheimka). Továrnu tvořilo pět hlavních a několik menších budov a v technickém vybavení měla kromě tří parních kotlů také parní stroj o výkonu devíti kilowatt. Zmíněný letohrádek si Porgesové upravili na rodinné sídlo.
Těžký život kartounáře
V raném období průmyslové revoluce bylo kartounářství jedním z nejvíce prosperujících odvětví. Jen v Praze a její blízkosti fungovalo ve třicátých letech 19. století zhruba dvacet podobných továren a všechny bez výjimky vlastnili židovští podnikatelé. Poměry zaměstnanců byly ale dost neutěšené. Směna trvala 12 až 14 hodin, začínalo se v pět hodin ráno. Kvalifikovaní a lépe placení dělníci byli nuceni přibírat pomocné síly, které museli sami platit. Často zaměstnávali své ženy nebo děti, kterým se říkalo „štrajchpudlíci“ podle německého anstreichen (natírat). Jejich práce obvykle spočívala v máchání kartounů ve vodě a roztírání barev. Učedníci, jejichž učební doba závisela na zaměstnavateli, nedostávali až do vyučení žádný plat. Proto bylo v továrnách dvakrát více učňů než dělníků.
Práce to navíc nebyla voňavá ani čistá. Jiří Karásek ze Lvovic ve své knize Ztracený ráj píše: „Z kartounky to páchlo ohavně barvami vtiskovanými na laciné katrouny a odtud vycházeli dělníci a dělnice, jejichž ruce a někdy i obličeje nesly stopy těchto barev.“ Nicméně smíchovský podnik se úspěšně rozvíjel. Po zhruba deseti letech měl už pobočky v Hořicích, v Brodu u Nové Paky a v Luhu u Frýdlantu. Zaměstnával více než 2 000 tkalců a kromě jednobarevného potisku zvládal i tehdy nebývalý čtyřbarevný tisk.
Odstraňte ty stroje!
Porgesové zaváděli do výroby moderní stroje, což při své návštěvě smíchovské továrny ocenil roku 1841 i císař Ferdinand I. Vybavením byl tak nadšen, že se rozhodl oba bratry vyznamenat, a dal jim na výběr mezi císařským řádem a šlechtickým titulem. Porgesové se rozhodli pro druhou možnost a ke jménu získali přídomek von Portheim, odvozený od portugalského města Porto, odkud rodina podle tradice pocházela.
Modernizace výroby měla ale i své stinné stránky. Potiskovací stroje, nazývané podle francouzského vynálezce Jacquese Perrota perotiny (někdy též „perutínky“), dokázaly zastat práci dvaceti dělníků. Logicky tedy docházelo ke snižování mezd a propouštění, což dělníci nesli velmi nelibě.
Situace se vyostřila v červnu 1844. Poté, co bylo ohlášeno další snížení mezd, se šestičlenná skupina dělníků v čele s Josefem Ulbrichem vydala přímo k Porgesům. Naivně žádali původní mzdy a odstranění mechanizace z podniku pod pohrůžkou stávky. Moses Porges to rázně odmítl a nevybíravým způsobem zdůraznil, že milerád nespokojené zaměstnance propustí. V beznaději a zlosti se následně zmobilizovalo dělnictvo několika blízkých kartounek a stávku skutečně zahájilo.
Potlačení stávky
Ve dnech 19. a 20. června se asi tisícihlavý dav shromáždil před smíchovskou továrnou. Jeho vůdcové žádali při prosazování svých požadavků i podporu arcivévody Štěpána, místodržitele v Čechách, kterou ale pochopitelně nezískali. Dělníci tedy ve vzteku začali likvidovat strojní zařízení nejen v Porgesově kartounce, ale i v dalších podnicích. Došlo také k několika hrubým excesům, při nichž byl mimo jiné zbit a pomočen jeden ze synů Mosese Porgese.
Stávka na sebe rychle nabalila lůzu, která svůj hněv obrátila obecně vůči všem židovským podnikatelům a obchodníkům, jejichž provozovny houfně ničila. Zasáhnout tedy nakonec museli četníci i armáda. Přes 500 stávkujících dělníků bylo zatčeno. Soud s nimi proběhl hromadně a velmi rychle, protože ani jedna ze stran nestála o protahování této záležitosti. Vše skončilo v podstatě domluvou. Továrníci slíbili zlepšení poměrů, nepatrně a dočasně zvýšili mzdy a dělníci se vrátili do práce. Za zmínku stojí skutečnost, že zaměstnanci sousední Przibramovy kartounky se vzpoury neúčastnili. Výzvu svých kolegů odmítli s tím, že jim se zase tak špatně nevede.
Porcelán a dobročinnost
Po této události zájem Porgesů o potisk kartounů poněkud ochladl. Roku 1845 koupili porcelánku v západočeském Chodově a Leopold se začal naplno věnovat jejímu vedení. Podnik přitom velmi zmodernizoval. Závod byl jedním z prvních, který místo dřeva používal jako palivo kamenné uhlí. Kromě ozdobného nádobí se zde vyráběly populární pohárky pro karlovarské lázně, drobné figurky i celé porcelánové servisy. O zboží byl velký zájem a vzbudilo pozornost i na několika světových výstavách. Rodina vlastnila továrnu až do roku 1872, kdy ji prodala největšímu konkurentovi, firmě Haas a Czjzek z Horního Slavkova.
Oba bratři se kromě podnikání věnovali i dalším činnostem. Moses založil na pražském Josefově nadaci na podporu malých dětí a až do konce života byl jejím ředitelem. Poskytl tak vzdělání a celé zaopatření 120 dětem. Ve městě postavil dětskou opatrovnu, které věnoval 1 800 zlatých. Angažoval se i v komunální politice, byl členem smíchovského zastupitelstva a pět let také místostarostou. Kromě toho zasedal v představenstvu pražské židovské náboženské obce, kde působil i jeho bratr Leopold. Oba sourozenci se dožili požehnaného věku. Moses zemřel 21. května 1870 v 88 letech, Leopold 11. ledna 1869 v 83 letech.
Konec kartounů
Od roku 1856 se vedení pražského podniku ujal Leopoldův syn Eduard Porges. V roce 1872 ovšem továrna vyhořela a po obnovení byla ještě tentýž rok sloučena s konkurenční Przibramovou kartounkou. Vznikla akciová společnost Tkalcovna a tiskárna pražsko-smíchovské rukodílny na karotuny (Prag-Smichower Kattun Manufaktur), která byla jedním z největších podniků svého druhu v Čechách. Celkem 29 parních strojů zde pohánělo 1 026 tkalcovských stavů a 32 tiskařských strojů, které za rok dokázaly potisknout až 300 tisíc šedesátimetrových kartounů.
Porgesové zpočátku vlastnili polovinu akcií, postupně se jich ale zbavovali, až vedení podniku zcela opustili. Eduard Porges získal chemickou továrnu firmy Kinzelberger a spol. v Pelc-Tyrolce u Prahy, jejíž vedení později předal synům Emilovi a Friedrichovi. Sám podnikání zanechal a začal se věnovat dobročinnosti, podpoře uměleckých talentů a sběratelství.
Vlastnil vzácné obrazy, miniatury a knihy. Stal se místopředsedou České eskontní banky, České banky Union i Pražské akciové strojírny, dříve Ruston a spol. V letech 1880 až 1885 byl poslancem rakouské říšské rady. Za zásluhy ho roku 1879 císař František Josef I. povýšil do rytířského stavu a polepšil mu erb. Jeho bratr Gustav vybudoval roku 1868 Smíchovské kasino, které zároveň sloužilo k oživení kulturního života německy mluvících občanů. Byla zde čítárna a pořádaly se tu populárně naučné i zábavné přednášky. Roku 1890 přešla původní Porgesova kartounka, která už tou dobou nebyla v provozu, do vlastnictví města. Radní ji v roce 1902 dali zbořit a na jejím místě vyrostly smíchovská tržnice a Národní dům.
Další články v sekci
Záhada prvních hvězd: Počítačové modely přepisují dosavadní představy
Nové superdetailní simulace ukazují, že první hvězdy vesmíru mohly být mnohem menší a početnější, než se dosud předpokládalo, což by mohlo vysvětlit, proč po nich nenacházíme žádné stopy.
Porozumění ranému vesmíru je jedním z hlavních cílů dnešní vědy o vesmíru. To, co se tehdy dělo, zásadně ovlivnilo celý následující vývoj vesmíru. Jedním z klíčových momentů tehdy byl vznik prvních hvězd ve vesmíru, kterým astronomové ne úplně šťastně říkají hvězdy populace III. Tyto hvězdy a jejich vznik jsou pro vědce stále velkou záhadou.
Doposud převažuje názor, že hvězdy populace III. byly velice hmotné a poměrně řídce roztroušené ve vesmíru, kde po krátké době explodovaly jako supernovy, zřejmě jako takzvané supernovy párové nestability. Problém je v tom, že když badatelé hledali stopy po explozích těchto supernov, zatím nikdy neuspěli.
Simulace stvoření prvních hvězd
Ke-Jung Chen z Institutu astronomie a astrofyziky Akademie věd Tchaj-wanu a jeho kolegové použili k řešení záhady prvních hvězd pokročilý software pro simulace GIZMO s daty projektu simulací vesmíru IllustrisTNG. Podařilo se jim asi 10 000× zvýšit rozlišení původních simulací, díky čemuž mohli detailně sledovat bouřlivé nadzvukové turbulence primordiálních mračen v raném vesmíru.
Simulace, jejichž výsledky uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters, ukázaly vznik prvních hvězd vesmíru, které se velmi liší od dosavadních představ. Namísto monster s hmotností 80 až 260 Sluncí v simulacích vznikají mnohem menší a početnější první hvězdy. V jednom případě vědci zjistili hmotnost 8 Sluncí, což je zhruba na hranici minima pro explozi supernovy.
„Je to poprvé, kdy jsme byli schopni v simulacích detailně sledovat turbulence kosmického plynu v nejranějších fázích vzniku hvězd,“ popisuje Chen. „Ukázalo se, že tehdy probíhaly divoké a chaotické turbulence, které byly zásadní pro vznik prvních hvězd.“ Pokud má Chen se svým týmem pravdu, řešilo by to záhadu prvních hvězd a vysvětlilo, proč po nich vědci nenacházejí žádné stopy. Byly na to jednoduše příliš malé.
Další články v sekci
Lepidlo budoucnosti? Nový hydrogel odolává slané vodě i vysokému tlaku
Vědci vyvinuli hydrogel inspirovaný mořskými živočichy, který drží i v extrémních podmínkách.
Na severu Japonska byla nedávno k vidění zvláštní scéna: gumová kachnička, přilepená ke kameni, dokázala vzdorovat mohutným vlnám. Nešlo o filmařský žádný trik – spodní strana kachničky byla opatřena speciálním hydrogelem inspirovaným přírodou.
Hydrogely jsou měkké, želatinové materiály s širokým využitím – používají se v medicíně, v zemědělství nebo v nejrůznějších průmyslových aplikacích. Udělat je však opravdu odolnými je obtížné, zvlášť pod vodou a v slaném prostředí, kde běžná lepidla selhávají.
Superlepidlo inspirované přírodou
Příroda si s tímto problémem dokázala poradit – například mlži nebo korýši se dokážou pevně přichytit k mokrým povrchům pomocí speciálních proteinů. Tým vědců z Washingtonovy univerzity v St. Louis nedávno analyzoval struktury těchto přírodních lepidel a implementoval je do nového hydrogelu.
Výsledky experimentů poté vědci naservírovali umělé inteligenci, která navrhla tři mimořádně přilnavé varianty. Testy ukázaly, že všechny tři drží v mořské vodě neuvěřitelně pevně – v jednom z experimentů například udržely keramické, skleněné i titanové destičky s kilogramovým závažím déle než rok.
V terénních zkouškách vědci použili jednu z variant k utěsnění otvoru v třímetrovém potrubí s tlakovou vodou a druhou k přilepení gumové kachničky na mořský kámen – obě aplikace obstály. Do budoucna by podobné materiály mohly posloužit nejen k podmořským a pobřežním opravám, ale i k vývoji umělé kůže nebo chirurgickému uzavírání ran.
Podle odborníků jde o významný krok k rychlejším, spolehlivějším a odolnějším lepidlům pro použití ve vlhkém či mokrém prostředí – ať už v lékařství, stavebnictví, nebo při nouzových zásazích.
Další články v sekci
Phoenixské ostrovy: Laboratoř pro vědce a nedotčený potápěčský ráj
S celkovou rozlohou přesahující čtyři sta tisíc kilometrů čtverečních se Phoenixské ostrovy řadí mezi největší chráněné oblasti na světě. Díky bedlivému dohledu úřadů je navíc jen minimálně poznamenala lidská činnost.
Phoenixské ostrovy, známé také jako Rawaki, zahrnují osm atolů a dva korálové útesy v centrálním Pacifiku. Jedná se o smluvní území republiky Kiribati, která jej v roce 2008 prohlásila za chráněné. Vznikla tak jedna z nejodlehlejších i nejrozsáhlejších rezervací na světě: Její povrchová část sice pokrývá pouhých 32 km², ale dalších 408 250 km² se rozprostírá pod hladinou. Na seznam UNESCO se lokalita dostala v roce 2010 a od té doby platí za symbol nedotčené přírody a druhové rozmanitosti.
Ostrovy zformovala vulkanická činnost a v průběhu historie tam našlo domov jen velmi málo lidí. Také dnes zůstávají převážně neobydlené, pouze na Cantonu žije pár desítek obyvatel. V minulosti pevnina sloužila coby útočiště mořeplavců a v roce 1937 údajně v blízkosti ostrova Nikumaroro nouzově přistála slavná pilotka Amelia Earhartová, po níž se slehla zem při přeletu nad Tichým oceánem.
Ráj potápěčů
Jelikož jsou ostrovy takřka opuštěné a do jejich podoby nezasahuje lidská ruka, vyskytují se v lokalitě jedny z nejzdravějších korálových útesů Tichomoří. Coby pilíře podvodního ekosystému pak skýtají ideální prostředí přibližně pro 500 druhů ryb, ale také 18 druhů mořských savců a 40 druhů ptáků. V chráněných vodách lze tudíž natrefit na delfíny, rejnoky, žraloky i želvy. A aby se na popsané pestrosti ani v budoucnu nic neměnilo, reguluje se v oblasti rovněž turismus. Panenská vodní krajina tak slouží především coby laboratoř pro vědce, kteří zkoumají vlivy globálního oteplování.
Pokud se však milovníkům přírody či dobrodruhům přece jen podaří speciální oprávnění k návštěvě ostrovů získat a zároveň absolvují náročnou cestu na místo, odmění je nádherné podmořské scenérie. Ráj nadšenců šnorchlování či klasického potápění láká na vody plné barevných exotických ryb i roztodivných korálů a dokáže všechny zmíněné strasti vmžiku vynahradit.
Další články v sekci
Z Byzance až do Čech: Příběh vidličky v dějinách stolování
Lžíce, vidlička a nůž představují samozřejmost, na niž si lidstvo muselo počkat až do novověku. Ačkoliv vidličku jako jídelní náčiní používali v Byzantské říši již od 4. století, jinde se – snad kvůli četným církevním kritikám – její užívání prosazovalo jen zvolna.
Nejstarší známé archeologické nálezy vidliček pocházejí ze severní a střední Číny z doby bronzové. Vědci ale nevědí, zda se používaly k jídlu, servírování či přípravě pokrmů. Jednalo se o kostěné nástroje se dvěma hroty. Tvar vidličky znali i starověcí Egypťané, Řekové a je zmiňována též v Bibli (Kniha Samuelova 2:13), kde se užívala při obřadech v chrámu. Její rané formy v Egyptě a Řecku ale nesloužily přímo ke konzumování pokrmů, jako tomu bylo v případě lžíce, nýbrž k přidržování jídla, při jeho krájení a servírování.
Zhouba byzantské princezny
Až ve 4. století v Byzanci začali používat vidličku tak, jak jsme zvyklí dnes. Trvalo však dlouho, než ji vzaly na milost i okolní národy. Když se v roce 1004 přivdala do rodiny benátského dóžete Pietra II. Orseola, neteř byzantského císaře Basileia II. (vládl 976–1025), přinesla si s sebou do nového domova v Itálii i několik zlatých vidliček. Nástroj se ale nesetkal s kladným ohlasem, princezna Maria Argyra byla za to, že k jídlu nepoužívala své prsty, považována za arogantní a marnivou.
Za jedení vidličkou ji ještě půl století po smrti kritizoval svatý Petr Damian, podle nějž ji za používání hanebného nástroje stihl boží trest, neboť zemřela na morovou nákazu. Vidličku si nicméně ve výbavě přivezla už před Marií Argyrou byzantská princezna Theofano, která se provdala za císaře Otu II. Ani její způsob konzumace pokrmů se nesetkal s přílišným pochopením.
Díky užším vazbám na Byzantskou říši se užívání vidličky při jídle nejprve rozšířilo v Itálii, kde nakonec zdomácněla ve 14. století. První písemná zmínka o ní z tohoto prostředí pochází ovšem již ze 13. století z kuchařské knihy dedikované neapolskému králi Robertovi z Anjou. V ní se uvádí, že strávníci mají pomocí hrotu nabírat kluzké plátky lasagní. K rozšíření jídelního náčiní však došlo až díky jeho velké popularitě mezi italskými obchodníky. Lidé si nosili svůj osobní příbor v krabici zvané cadeta. Tento zvyk přinesla v 16. století Kateřina Medicejská na francouzský dvůr, kam si vzala několik těchto sad.
Dlouhá cesta na naše stoly
Než lidé přijali mezi jídelní příbory i vidličku, nabírali pokrmy přímo ze servírovacích mís lžící, která se držela v pěsti a sloužila jako univerzální příbor. Běžně se užívaly dřevěné, železné a archeologicky jsou dochované i lžíce z různých slitin. Nejbohatší jedinci si je v rámci reprezentace nechávali zhotovit z drahých kovů. Z německého prostředí známe také skládací kousky, které se nosily v koženém pouzdře. Dřevěné lžíce měly obvykle ve srovnání s kovovými kratší rukojeť, pokud tomu tak nebylo, jednalo se o luxusnější provedení, které vizuálně napodobovalo dražší kovové lžíce. Ke krájení a napichování soust sloužily nože.
Pokud to šlo, jedli prostí lidé především rukama, zatímco zámožní si na hostiny nosili své osobní jídelní náčiní, třeba i poháry. Mimochodem i užití talířů pro jednotlivé strávníky se rozšiřovalo až v době, kdy si začala na hodovní tabule hledat cestu vidlička.
Stejně jako v Itálii, i ve Francii a v Německu se vidličky začaly používat ve 14. století, zato jejich rozšíření do Čech na sebe nechalo čekat poměrně dlouho. U nás se objevují až na přelomu 15. a 16. století, teprve od přelomu 16. a 17. století je lze běžně najít v dochovaných inventářích domácností – například u Albrechta z Valdštejna je evidováno 368 stříbrných lžic a 157 vidliček. Užívání nože, lžíce a vidličky se však šířilo až od druhé poloviny 17. století, do té doby se vidlička užívala především ke konzumaci sladkostí. Než se příbor začal zakládat po stranách talíře, jak je zvykem v současnosti, uběhlo dalších sto let.
Nežádoucí trojzubec
Někteří spisovatelé římskokatolické církve argumentovali proti užívání vidličky tím, že Bůh nás ve své moudrosti vybavil přirozenými vidličkami v podobě prstů, a bylo by pro něj urážkou nahrazovat je kovovými pomůckami. Pro tvar náčiní ji také církev přirovnávala k nástroji satana. Ještě „král Slunce“ Ludvík XIV. (vládl 1643–1715) preferoval jedení pomocí rukou, přestože byl na jeho dvoře příbor již rozšířen. Dokonce měl zakázat užívání vidličky svým dětem, kterým to doporučil jejich vychovatel.
Nejluxusnější příbory byly ze zlata a stříbra. Mohly být intarzované a střenky a rukojeti zhotovené ze slonoviny, filigránu či exotického dřeva. Nejvíce se vyráběly příbory stříbrné, protože tento kov nejméně reaguje s jídlem. Zdokonalení procesu postříbřování potom umožnilo, aby si takový luxus mohly dovolit širší vrstvy obyvatel.
První vidličky měly jen dva hroty, až kolem roku 1620 se začaly vyrábět tříhroté a dvouhroté zůstaly servírovací. V 18. století přibyl v Německu vidličce hrot čtvrtý. Ve stejné době ji vzali na milost Angličané, kteří se přijetí vidličky dlouho bránili. Masověji se v ostrovním království rozšířila až v 19. století.
Další články v sekci
Mayů bylo víc, než jsme si mysleli: Nová studie mluví až o 16 milionech
Nová analýza leteckých dat odhalila, že mayská civilizace v pozdně klasickém období mohla mít až 16 milionů obyvatel, tedy výrazně víc, než se dosud předpokládalo.
Při studiu mayské civilizace hraje významnou roli technologie LIDAR, která je založená na měření vzdálenosti s využitím odrazů laserových pulzů. V roce 2018 proběhlo letecké mapování mayských měst na severu Guatemaly, z něhož vědci odhadovali celkový charakter mayského osídlení. Z výsledků tehdy vyplynulo, že v pozdně klasickém období, čili v letech 600 až 900 našeho letopočtu, žilo celkem asi 11 milionů Mayů.
Kolik bylo dávných Mayů?
Francisco Estrada-Belli z Tulaneho univerzity v Louisianě, který se podílel na tehdejší studii, vedl nedávno nový výzkum, zveřejněný v odborném časopise Journal of Archaeological Science: Reports, v němž vědci použili pokročilé metody a znovu zpracovali původní LIDARová data.
Estrada-Belli a jeho kolegové tentokrát dospěli k tomu, že dávná mayská civilizace byla početnější, než původně odhadovali. Tentokrát jsou přesvědčeni, že Mayů, kteří žili na území zahrnující části dnešní Guatemaly, jižního Mexika a západního Belize, v oblasti centrálních mayských nížin, žilo až 16 milionů lidí ve vysoce uspořádané společnosti.
„Staří Mayové mě vždy dovedou překvapit,“ říká Estrada-Belli. „S kolegy jsme čekali spíše kosmetické změny oproti našim odhadům z roku 2018, ale nárůst odhadovaného počtu Mayů v pozdně klasickém období byl opravdu razantní.“ Byla to krajina hustě osídlená lidmi se složitou sociální strukturou.
Výsledky nového výzkumu posouvají naše chápání mayské civilizace, doposud považované za seskupení mnoha jednotlivých městských států a osad. Nyní se ukazuje, že šlo spíše o civilizaci vysoce propojených sídel se strukturovaným systémem vládnutí, zemědělství a obchodu.
Další články v sekci
Supervulkán na Plutu? Kráter Kiladze možná ukrývá překvapivou minulost
Nová analýza dat sondy New Horizons naznačuje, že kráter Kiladze na Plutu je ve skutečnosti kaldera obřího kryovulkánu, který mohl být aktivní před méně než třemi miliony let.
Pluto, ještě do nedávna považované za ledový a mrtvý kout Sluneční soustavy, možná zažilo geologickou událost obřích rozměrů – explozi kryovulkánu, která mohla být srovnatelná s erupcemi supervulkánů na Zemi. Nová studie naznačuje, že útvar známý jako kráter Kiladze není pozůstatkem dopadu asteroidu, ale kalderou – propadlým vrcholem sopky chrlící „ledové magma“.
Od kráteru k supervulkánu
Když sonda New Horizons v roce 2015 proletěla kolem Pluta, objevila nečekaně bohatou geologickou krajinu. Zatímco útvary Wright Mons a Piccard Mons byly brzy potvrzeny jako kryovulkány, Kiladze byl původně klasifikován jako impaktní kráter. Planetární vědec Al Emran z NASA JPL však při podrobné analýze zjistil, že něco nesedí – kráter je příliš hluboký na svou velikost a nenaplňuje typické proporce impaktních útvarů na Plutu.
Průměr Kiladze činí asi 44 kilometrů, ale jeho dno klesá až tři kilometry pod okolní terén. Pokud by šlo o kráter, měl by být mělčí, zejména vzhledem k tomu, že povrch Pluta je aktivní a krátery se časem zanášejí.
Podle výpočtů mohl výbuch z útrob Kiladze vychrlit až 1 000 km³ kryomagmy – směsi vody a jiných těkavých látek – a rozmetat ji na vzdálenost přes 100 km. To splňuje definici supervulkánu. Není jasné, zda šlo o jediný gigantický výbuch, nebo o sérii erupcí, v obou případech by ale šlo o událost, která dramaticky přetvořila tamní krajinu.
Stopy v ledu a vůně čpavku
Kiladze leží severně od světlé oblasti Sputnik Planitia. Zdejší terén je neobvykle bohatý na vodní led – na Plutu jinak tvoří pevný „podklad“ –, a obsahuje i stopu amoniaku. Ten snižuje bod tuhnutí vody, takže může umožnit delší přežívání kapalných kapes pod povrchem. Amoniak je však křehká stopa – sluneční vítr a kosmické záření jej rychle ničí. Jeho přítomnost tedy naznačuje, že poslední erupce proběhla relativně nedávno, zřejmě před méně než 3 miliony let.
Na Plutu se postupně usazuje jemný opar z částic vzniklých sublimací metanu a dalších plynů. Tyto částice by časem zakryly vodní led a vytvořily povrch bohatý na dusík. K tomu, aby se led ztratil z dohledu, je zapotřebí alespoň 10 mm této „mlhovinové přikrývky“, což podle modelů trvá zhruba tři miliony let. Znamená to, že pokud je led stále viditelný, erupce je geologicky čerstvá – a Pluto může mít stále teplé nitro a tamní kryovulkanismus může být stále aktivní.
Al Emran přirovnává Kiladze k Yellowstonské kaldeře, která má za sebou několik supererupcí. Ačkoliv se Pluto nachází téměř šest miliard kilometrů od Slunce, jeho nitro může skrývat dostatek tepla na to, aby pohánělo obrovské erupce kryomagmy.
Další články v sekci
Letec Marcel Pliat: Černé eso v ruském rukávu
Příběh jediného černošského letce sloužícího v ruském carském letectvu je protkán obětavostí a hrdinstvím. Tento exotický mladík nejenže létal v ohromném bombardéru Ilja Muromec, ale byl také dvakrát vyznamenán svatojiřským křížem.
Původ Marcela Pliata je a asi i navždy zůstane zahalen tajemstvím. Ačkoliv se lidé v jeho okolí domnívali, že jde o Afričana, řada pramenů jako místo narození uvádí francouzskou Polynésii nebo přímo Paříž. Shodují se alespoň na datu narození (18. února 1890), následně chlapec žil se svou matkou právě v Paříži. Ta ale v roce 1907 zamířila do Ruska, kde sloužila jako chůva v bohaté kupecké rodině. Tam se mladý Marcel naučil jazyku a několik let se živil jako řidič v Rusko-Baltském vagonovém závodě v Rize. Později pracoval například v montážní dílně automobilového oddělení nebo v petrohradských dílnách leteckého oddělení, kde se vyráběly motory.
Služba carovi
Když vypukla válka, měl se jako francouzský občan vrátit do vlasti, ale raději vstoupil do carské armády. Nejprve sloužil jako svobodník v 1. záložní automobilové rotě železničního vojska a brzy získal poddůstojnickou hodnost. V září 1915 jej přeložili k bombardovací letce a krátce působil jako mechanik, ale brzy se stal členem osádky těžkého bombardéru Sikorsky S-22 (znám jako Ilja Muromec) poručíka Avenira Konstenčika.
Marcel Pliat se proslavil unikátními hrdinskými činy. Hned při jeho prvním letu 26. března 1916 praskla v jednom z motorů část hřídele a nařízla trubku s chladicí kapalinou, takže hrozilo zastavení motoru. Duchapřítomný černoch navzdory silné protiletecké palbě vylezl na křídlo a pokusil se trhlinu opravit. To se mu nepodařilo, a tak se usadil, sevřel trubku oběma rukama a více než hodinu – než letadlo přistálo – bránil unikání kapaliny. Za tento hrdinský čin později obdržel Kříž sv. Jiří IV. stupně.
Další výlet na křídlo
Již 13. dubna podnikla jeho osádka bombardovací nálet na železniční stanici Daudzeva v dnešním Lotyšsku. Silná německá protiletadlová obrana však stroj několikrát zasáhla a šrapnel dokonce zranil i velitele Kostenčika. Poškozené letadlo ztrácelo rychlost i výšku a Pliat dokonce vypadl ze své kabiny. Naštěstí se dokázal zachytit vzpěry křídla, načež přelezl k poškozenému motoru a pustil se do oprav. Také díky jeho zásahu se S-22 dokázal vrátit na letiště a statečný Francouz získal Kříž sv. Jiří III. stupně a byl povýšen na vyššího poddůstojníka. Během jednoho z dalších letů v říjnu 1916 Pliat sloužil jako zadní střelec, když bombardér napadly tři německé stíhačky. Osádce se ale útok podařilo odrazit a dva nepřátelské albatrosy sestřelit.
Během bojového nasazení Pliat získal řadu cenných zkušeností, o něž se později podělil s konstruktérem Igorem Sikorským, a dokonce si dovolil navrhnout několik úprav. Autor bombardéru prý vzal jeho rady v potaz a zohlednil je při dalším vývoji. Marcel Pliat se stal miláčkem ruské propagandy a několikrát se objevil na stránkách novin. Na začátku roku 1918 se pak vrátil do vlasti, kde byl mobilizován. S francouzskou armádou se pak dostal koncem roku 1918 do Československa, kde působil skoro rok. Poté zamířil opět domů, odešel do civilu a živil se jako mechanik ve francouzských leteckých závodech.
Další články v sekci
Dvě století paleontologie: Deset největších dinosauřích objevů
Prvního dinosaura badatelé objevili a popsali před více než 200 lety. Od původní představy pomalých, neohrabaných „ještěrů“ se pak paleontologové postupně dopracovali k popisu nesmírně košaté rodiny plazů, zahrnující jak ohromná býložravá monstra, tak smrtící hbité predátory.
