V severním Coloradu si lidé začali všímat králíků s podivnými výrůstky na hlavě, které vypadají jako rohy. Přestože zvířata vypadají jako z hororu, odborníci uklidňují: většině z nich nic vážného nehrozí.

Za tyto bizarní „růžky“ může Shopeho papilomavirus, příbuzný virům, které u lidí způsobují bradavice. Tento konkrétní virus postihuje výhradně králíky a zajíce a pro lidi ani jiná zvířata není nebezpečný. Rohovité výrůstky jsou tvořeny keratinem, tedy stejným materiálem, z jakého jsou vlasy nebo nehty.

Virus, který inspiroval

Podle odborníků si ve většině případů imunitní systém králíka s infekcí poradí. Jakmile virus odezní, rohovité útvary samy odpadnou. Nebezpečné jsou králíkům hlavně v případech, kdy se objevují v oblastí očí a tlamy a ztěžují tak zvířeti hledání a konzumaci potravy.

Virus objevil už roku 1933 virolog Richard Shope, který mimo jiné popsal také virus chřipky typu A a odhalil jeho souvislost s pandemií z roku 1918. Výzkum králičího papilomaviru se stal základem pro poznání lidského HPV, který může vést k rakovině, a vedl až k vývoji HPV vakcíny. Za šíření viru jsou zodpovědní komáři, klíšťata a blechy. Není přenosný dotykem a ani samotné výrůstky nejsou infekční.

Image

Čtěte také

Zaječí hrozba: Ve Spojených státech je na vzestupu nebezpečná tularémie

V průběhu dlouhého vývoje lednice lidstvo získalo dokonalého pomocníka v domácnosti, ale také ztratilo řadu znalostí o správném skladování potravin. Lidé se soustředili na to, jak vytvořit stále chladné klima, přestali však rozlišovat, co a jak dovnitř dát. Lednice uchovává potraviny déle čerstvé, je však třeba mít na paměti, že každá potravina má své dané místo a ne každé jídlo nebo surovina pobyt uvnitř uměle vytvářeného chladu vyžaduje. Pokud budete brát lednici jen jako velkoobjemovou spíž, do které budete klást předměty bez ladu a skladu, dočkáte se záhy toho, že se řada potravin zkazí nad očekávání dříve, případně ztratí na chuti.

Zelené listoví a bylinky

Pobyt v ledničce jim sice prodlouží život, ale výrazně ubere na kvalitě a chuti. Například bazalka do sebe přirozeně natáhne pachy okolního prostředí. Stejné je to i u listí libečku, pažitky, oregana nebo rozmarýny. Do ledničky prostě nepatří. Nejlepší způsob, jak uchovávat bylinky čerstvé, je pěstovat je za oknem v květináči. Pokud si je kupujete, vyplatí se rostliny rozdělit na několik svazečků a ty pak umístit do sklenice s vodou, podobně jako byste uchovávali řezané květiny. Ani ty nevydrží věčně, ale aspoň neztrácejí na kvalitě.

Rajčata

Sehnat taková, co nejsou vodnatá a bez chuti, je dnes problém. Může za to jejich pobyt v chladicích přepravních boxech. Přicházejí tím o aromatické těkavé látky. Domácím pobytem v ledničce jejich chuť také určitě nevylepšíte. Nevyplatí se kupovat přezrálá rajčata, pokud je nehodláte konzumovat ihned. Je lepší pořídit trs lehce nedozrálých, pevných rajčat a nechat je doma v průběhu následujících dní „dojít“. Odebírat z trsu tak můžete rajčata postupně, jejich chuť je výrazně lepší. Podobně si vedou i salátové okurky a hadovky.

Citrusové plody

V chladu měknou, přicházejí o tolik žádané vitaminy a jsou mnohem náchylnější k plesnivění. Jejich tlustá slupka je přitom tou nejlepší ochranou před nežádoucím rozkladem. Kůra citrónů, používaná na pečení, při pobytu v ledničce hořkne, sladká šťáva v pomerančích a mandarinkách se díky chladu „stáhne“ do středu plodu. I zde platí, že je lepší nedávat citrusové plody do ledničky vůbec. Pobyt na čerstvém vzduchu vaší kuchyně jim vůbec neuškodí. Jen pozor na otlaky. Vzájemně se mačkající citrusy v misce začnou také rychle plesnivět.

Brukvovité a košťálovité rostliny

Brokolice nebo květák kvůli svým záhybům a zvrásnění v lednici také trpí – na povrchu se jim tvoří plísně a chlad jim ubírá i na obsahu zdraví prospěšných látek. Květák je chráněn růžicí listů a brokolici stačí seříznout a uložit do vody. Oba přitom preferují uložení ve vertikální poloze.

Image

Čtěte také

Pravda o biopotravinách: Co se skrývá pod módní značkou BIO?

V pátek 13. dubna 2029 proletí kolem Země planetka Apophis – a půjde o pořádně blízké setkání. Se svými 340 až 370 metry v průměru mine naši planetu ve vzdálenosti pouhých 32 tisíc kilometrů, tedy mnohem blíž, než kolik činí vzdálenost mezi Zemí a Měsícem, a dokonce i blíž, než kolem Země krouží družice na geostacionární dráze.

Podle vědců půjde o událost, která nastává jen jednou za zhruba 7 500 let. Není proto divu, že se k Apophis chystá hned několik misí, které chtějí tohoto návštěvníka prozkoumat z blízka. Vedle větších projektů, jako je evropská sonda Ramses nebo americká OSIRIS-APEX, se o slovo hlásí i dva malé, ale nápadité koncepty.

Superlevný průzkumník

Prvním z nich je TERP RAPTOR – malý cubesat inženýrů Univerzity v Marylandu, který by se k Apophis mohl přiblížit až na vzdálenost pouhých 10 kilometrů. Jednalo by se sice „jen“ o velmi rychlý průlet, během nějž by cubesat stihl pořídit jen zhruba 15 snímků, jejich vědecká hodnota by ale byla obrovská.

Cubesat TERP RAPTOR má být podle vývojářů vybavený snímačem pracujícím ve viditelné a infračervené oblasti, díky kterým by mohl pořídit detailní snímky povrchu planetky. Rádiový přijímač na jeho palubě by zase prozradil mnohé o vnitřní struktuře Apophis. Šlo by navíc o nízkonákladovou misi – odhadovaná cena mise činí zhruba 10 milionů dolarů – což je na kosmickou misi doslova za hubičku.

Přímý zásah

Dalším průzkumníkem by se mohl stát Apophis Cratering Experiment (ACE), který na rozdíl od neinvazivního TERP RAPTORu vsází na přímý střet – tato zhruba 78 kilogramů vážící sonda by po roce 2030 úmyslně narazila do planetky Apophis a vytvořila v ní kráter.

Kromě možného studia vzniklých sutin a prachu by šlo o další příležitost otestovat si technologie planetární obrany před potenciálně nebezpečnými blízkozemními objekty. Samotná Apophis sice žádné nebezpečí pro Zemi nepředstavuje a ani střet se sondou ACE by neměl žádný dopad na její trajektorii, šlo by ale o unikátní příležitost si téměř „naostro“ vyzkoušet systémy autonomního navádění. Náklady na takovou misi odborníci odhadují na 55 až 70 milionů dolarů.

Image

Čtěte také

Těsné přiblížení Apophisu v roce 2029 může vyvolat velké planetkotřesení

Když dnes otevřete starý telefonní seznam, z ohmataných stránek na vás občas zasvítí barevně podtržená příjmení jako Kakáč, Prdilová nebo Šourek. V roce 1755 zase první čtenáře anglického slovníku Samuela Johnsona jímaly záchvaty smíchu u výkladů některých nespisovných slov. Laciná senzace prostě zase jednou zvítězila nad spoustou dřiny a namáhavá práce byla během chvíle znectěna, deklasována na pouhý zdroj pokleslého humoru.

Tak přesně takový pocit dnes u nepoučených laiků vyvolává debata odborníků okolo Tapiserie z Bayeux. Ta totiž není jen tak nějakou výšivkou, ale přímo historickým opusem. Netradiční obrazovou kronikou! Chcete-li, komiksem z raného středověku! Tahle vyšívaná tkanina totiž jehlou a nití detailně rozkresluje události, jež předcházely invazi Normanů do Anglie v roce 1066. A též invazi samotnou. 

Plátno možná neslo ještě více informací, ale přibližně desetina délky je nenávratně ztracena. I tak jde o dílko mimořádné: je široké 52 centimetrů a dlouhé necelých 69 metrů. Jeho hodnota tkví hlavně v detailních vyobrazeních, které na svých 35 m² nese. Díky němu vidíme dobové oděvy, výzbroj a techniku válečníků, podobu románských staveb i zvyklostí. Celkem 58 sekcí prozrazuje o tehdejším každodenním životě šlechty a prostých lidí mnohé, a činí tak velmi názorně. Svou výpovědní hodnotou a obsáhlostí, překonává i jiné zdroje, jako dochované kroniky, zpěvy nebo ságy z těch časů. 

Nejasný původ 

Není dodnes úplně jasné, kdo textilní veledílo nechal vyrobit. Mezi obvyklé podezřelé patří královna Matylda, manželka Viléma Dobyvatele. Této verzi fandí hlavně Francouzi. Mnohé nepřímé indicie ale hovoří ve prospěch biskupa Oda, Vilémova nevlastního bratra. Tato dnes šířeji přijímaná teorie je bližší Britům. Podstatné spíš je, že vyšívaná tkanina zobrazuje nejrůznější zápletky a děje té doby. A počíná si tak s neuvěřitelnou detailností, která nám otevírá další kontext. 

Dozvíte se například o „zjevení na obloze“ čili průletu Halleyovy komety, k níž prý došlo čtyři měsíce po korunovaci krále Haralda. Dnes už dokážeme vypočítat, že musela být k vidění 24. dubna 1066, tudíž velmi přesně odvodíme i datum slavnosti. Z tkaného obrazu se dokonce dozvíme i to, do kterého oka trefil Haralda šíp. Jenže tapiserie z Bayeux, kterou tu představujeme jako skvělý zdroj historický informací, v posledních letech fascinuje univerzitní badatele něčím jiným: svými penisy. Čtete správně – pohlavními údy. 

Profesor a pindíci 

Jako první od roku 2016 počet penisů na plátně řeší George Stephen Garnett, profesor středověkých dějin z univerzity v Oxfordu. K jeho profesní specializaci patří právě dějiny konce raného středověku a éra ovládnutí Anglie vojskem Viléma Dobyvatele. Proč se někdo takové odborné úrovně stará o něco tak… nezáměrného, jako vyobrazená přirození? Protože, ať už to zní sebepodivněji, penisy na vyšívance z Bayeux mají zásadní výpovědní roli. Vezmeme to raději postupně. Pokud se vybavíte lupou a obrníte trpělivostí, na celém plátně napočítáte dohromady 92 penisů. Určité uklidnění poskytne informace, že 88 jich patří koňům. Jen čtyři z nich jsou mužské. Tedy, možná jich je pět. 

Jde o to, že ten hypotetický, pátý, může být jen vyobrazením pochvy zavěšené u pasu, do níž se uchovávala dýka. Tomu by ostatně napovídalo, že má konec vyvedený žlutou nitkou. Jiné penisy, mužské i koňské, jsou na zbytku obrazu konstantně vyšity bez této žlutavé přízdoby. Snad někdo vyšíval pochvu na dýku a vyšil ji v penisovém vzoru. Může jít o chybu, anebo záměr. Která ovšem může vést ke spekulaci, že domnělé pochvy na meče a dýky jsou možná taky vlastně penisy, a může jich být na vyobrazení mnohem víc. Takže, akademicky nadhozeno, ta zásadní otázka slovutných historiků zní, kolik penisů na Tapiserii z Bayoux ve skutečnosti je. Čtenáře, zvláště pak ty, kteří si v telefonním seznamu nepodtrhávali legračně znějící příjmení a ve slovníku nehledají sprosťárny, bude spíš zajímat to, proč by na počtu penisů mělo záležet. Profesor Garnett má vědecké vysvětlení. 

Muži a koně 

Vyobrazení přirození u koně označuje hřebce vynikajícího původu – ušlechtilého a šlechtického. Máte-li někde na tapiserii vyšitého koně s bimbasem, není to nahodilý vtípek středověkého tkalce nebo rozverné šičky, ale jeden z drobných jinotajů, dotvářejících kontext díla. Díky tomu penisu víte, že na tom statném koni musí sedět nějaká historicky významná osobnost. Tohle poznání je napříč celým vyšívaným obrazem dobře potvrzené a zdokumentované. Jakmile má vyšívaný kůň něco mezi nohama, zpravidla na něm jede Harold Godwison, samotný Vilém Dobyvatel anebo některý z dalších hrdinů příběhu.

Ovšem penisy mužských postav? To je jiný příběh. V žertovném odkazu na Ezopovy bajky a další historické zdroje je penis u vyšité postavy znakem hlubokých morálních pochybení. Že by šlo o individua, která místo boje upřednostnila plenění a znásilňování. Dali přednost nízkým tělesným potěšením, místo aby konali odvážné činy na bitevním poli? Penisy u mužských figur zkrátka značí ty, kteří se mají za co stydět. Mohou to být zrádci a podvodníci. Jen si vzpomeňte na úsloví „lež má krátké nohy“. Tady jsou ty krátké nohy doslovně vidět. 

Ti čtyři nosiči penisů jsou pro celý příběh docela důležití, i když je vyobrazili stranou děje. Historii ovlivnili právě tím, že do ní ve správný čas nezasáhli. A profesor Garnett neřeší nic menšího než to, zda „záporných“ postav ve skutečnosti nebylo o jednu víc. Jde tedy o badatelské téma, které je z historického hlediska velmi hodnotné a přínosné. Tapiserie z Bayeux je totiž dílem velmi přesným, s velkou výpovědní hodnotou. A tím jedním penisem navíc nám může pomoci porozumět dějinám lépe.

Image

Čtěte také

Středověký hoax: Země kněze Jana lákala na smaragdovou řeku i fontánu mládí

Plán na výstavbu nových pevností na východních hranicích Francie se začal rodit na začátku 20. let 20. století. Jeden z důvodů kromě snahy ochránit domácí území před napadením, než by se povedlo mobilizovat domácí ozbrojené složky, představovala skutečnost, že francouzský generální štáb si uvědomoval početní převahu Německa, které mělo o 30 milionů obyvatel více. V letech Velké války se navíc ve Francii rodilo méně dětí, a proto se počítalo s tím, že v druhé polovině 30. let bude armáda čelit nedostatku branců. 

Po prvotních diskusích  vznikla v roce 1927 Komise pro organizaci opevněných oblastí. Velkým zastáncem výstavby se stal ministr války André Maginot. V roce 1930 se přešlo od slov k činům a postupně se rozběhlo budování opevnění s hlavním těžištěm v Alsasku-Lotrinsku. Dalším důležitým místem výstavby se staly Alpy a hranice s Itálií, která sice během první světové války bojovala po boku Francie, ale po nástupu fašistů k moci vztahy mezi bývalými spojenci výrazně ochladly.

Mezi Longuyonem a Švýcarskem

Silně opevněné pásmo začínalo u města Longuyon poblíž belgických hranic a táhlo se na jihovýchod k Rýnu, podél jehož toku pokračovalo až ke švýcarským hranicím. Hlavní obranný úsek o délce 200 km ležel právě mezi Longuyonem a Rýnem s výjimkou přibližně 40 km široké mezery, zvané Sárská, která nebyla záměrně opevněna (Sársko se v té době nacházelo pod správou Společnosti národů). V Alpách měly vyrůst pevnosti pouze v nejdůležitějších průsmycích, kudy by Italové mohli proniknout do země. Páteř linie tvořily velké dělostřelecké tvrze, které měly svou palbou podporovat ostatní objekty. Tyto tvrze disponovaly rozsáhlými podzemními prostory, kde se nacházelo vše potřebné pro dlouhodobý boj. Celkem v severní Francii stavební firmy vybudovaly 20 dělostřeleckých tvrzí.

Významná role připadla mezilehlým pěchotním srubům, vyzbrojeným jak pěchotními, tak později protitankovými zbraněmi. Tyto objekty měly zamezit průniku nepřítele skrz obranné postavení, přičemž vzdálenost mezi nimi se pohybovala od 600 do 800 metrů. Na důležitých místech vznikly pěchotní tvrze, které měly také podzemní prostory, ale jen menší počet objektů a nedisponovaly dělostřeleckými zbraněmi. Dohromady jich v severní Francii vyrostlo 27. 

Celou linii doplňovaly další objekty a zařízení, například pěchotní úkryty, pozorovatelny a pevnostní telefonní síť. V případě války se předpokládalo, že obranu posílí polní jednotky a dělostřelectvo a že opevnění nikdy nebude bojovat samostatně. V Alpách byla situace poněkud odlišná. Tam vzniklo 22 dělostřeleckých tvrzí doplněných o 29 menších pěchotních a armáda v horách nevybudovala samostatné pěchotní sruby.

Když chybí peníze

Výstavba linie začala v roce 1930 a během následujících čtyř let postupně vyrostlo impozantní opevnění, které blokovalo hlavní přístupy z Německa a Itálie do Francie. Rozsáhlé práce proběhly také podél řeky Rýn, kde se však neočekával žádný větší útok, a proto zde dělníci stavěli pouze samostatné pěchotní sruby. 

V roce 1934 se začal projevovat problém s nedostatkem prostředků kvůli výraznému překročení původního finančního plánu. To vedlo k omezování stavebních prací, což mělo za následek, že z některých původně plánovaných dělostřeleckých tvrzí projektanti vypustili dělostřelecké objekty, a tak se z nich staly pouze pěchotní tvrze. Škrty ale zasáhly prakticky veškeré ještě nedohotovené projekty. Hlavní stavební práce byly proto dokončeny během roku 1935 a koncem téhož roku Komise pro organizaci opevněných oblastí ukončila svou činnost. Pouze v Alpách, kvůli náročným podmínkám, pokračovala výstavba až do začátku druhé světové války.

Nová fronta

Koncem roku 1935 sice pomalu ustávala práce na hlavní části Maginotovy linie, ale to neznamenalo, že se přestaly budovat další bunkry – spíše naopak. V polovině 30. let, v důsledku změn v mezinárodní situaci, kdy Belgie garantovala svou neutralitu a obyvatelé Sárska se v plebiscitu rozhodli pro připojení k Říši, museli Francouzi přistoupit k dalšímu kolu výstavby a rozšíření linie. Tento úsek dostal označení Nová fronta a kvůli nedostatku financí se jednalo o výrazně skromnější opevnění.

Hlavní tíhu obrany zde nesly samostatné pěchotní sruby doplněné dvěma velkými dělostřeleckými a devíti pěchotními tvrzemi. Nová fronta se stavěla na několika místech: první úsek navazoval na Starou frontu (jak se označovala Maginotova linie vybudovaná v letech 1930–1935) a vedl od Longuyonu směrem k cípu Arden, kde končil nedaleko Sedanu. Druhý úsek zajišťoval přístupy k městu Maubeuge, důležitému dopravnímu uzlu na cestě z Belgie do nitra Francie. Výstavba částečně pokryla i Sárskou mezeru. Nová fronta byla stavebně dokončena v roce 1938. Kromě toho Francouzi opevnili také několik strategických míst na ostrově Korsika pomocí samostatných srubů.

Od roku 1935 se rovněž postupně rozběhla výstavba dalších pevnostních objektů, které doplňovaly stávající linii. Často byly jednodušší a s nižší odolností, ale našli bychom mezi nimi i hodnotnější stavby. Celkem vznikly stovky, možná i tisíce těchto objektů, které budovaly vojenské stavební jednotky až do začátku německé invaze v roce 1940. Opevnění tak nakonec dosahovalo až k Lamanšskému průlivu.

Image

Čtěte také

Poprvé proti pevnostem: Německé plány na dobývání československého opevnění

Lidé často chtějí radu. Své záležitosti často probírají s přáteli, známými nebo jen s kolegy v práci. Když ale přijde na velmi obtížná a komplikovaná rozhodování, kdy jde skutečně o hodně, pak lidé, kupodivu, obvykle o rady ve skutečnosti nestojí. K takovému závěru dospěl mezinárodní výzkumný tým, jehož výzkum uveřejnil vědecký časopis Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences.

Psycholog Igor Grossmann z kanadské Univerzity ve Waterloo a jeho spolupracovníci zařadili do výzkumu více než 3 500 lidí z rozmanitého prostředí, od megaměst až po komunity původních obyvatel v Amazonském pralese. Jejich cílem bylo zjistit, jak lidé dělají rozhodnutí. Šlo o studii preferencí při rozhodování s doposud nejširším záběrem mezi kulturami.

V těžké chvíli sami za sebe

Skutečnost, že i ve velmi různých společnostech většina lidí dává při těžkém rozhodování přednost vlastní volbě, bez ohledu na to, co říkají ostatní, by podle badatelů mohla pomoct objasnit rozmanitá mezikulturní nedorozumění. Výzkum Grossmannova týmu ukazuje, že všichni, ať žijeme v jakékoliv kultuře, se potýkáme s podobnými vnitřními spory.

Jak říká Grossomann: „Pochopení toho, že většina z nás instinktivně řeší těžká rozhodnutí podle svého, vlastně vysvětluje, proč často ignorujeme dobré rady, ať už jde o zdravotní záležitosti nebo třeba finance, a to i navzdory důkazům, že by nás taková rada mohla navést ke správnému rozhodnutí.“

Podle Grossmana nám tyto znalosti mohou pomoci lépe navrhnout týmovou práci. Například tak, že budeme pracovat s objevenou tendencí k soběstačnosti v rozhodování a necháme zaměstnance, aby si před poskytnutím rad od druhých, které by mohli odmítnout, raději nejdříve promysleli dotyčnou záležitost sami.

Image

Čtěte také

Neurologie radikalismu: Extremisté mají odlišnou strukturu mozku

Nová studie vědců z Univerzity v Readingu otřásá dosavadními představami o původu primátů – skupiny, do které patří i člověk. Podle dosavadních teorií byly domovinou našich dávných předků tropické pralesy. Podle nejnovějších zjištění ale sahají kořeny primátů až do chladných a nehostinných oblastí severní polokoule před 66 miliony let.

Evoluční puzzle

Tým výzkumníků analyzoval 479 druhů primátů – 178 vyhynulých známých z fosilií a 301 stále žijících. Vědci propojili genetická data, fosilní nálezy i geografické rozšíření a na základě tzv. „superevolučního stromu“ – rekonstruovali nejen příbuzenské vztahy, ale i to, kde a v jakých klimatických podmínkách naši předci žili. Do modelů badatelé zahrnuli také posuny kontinentů a paleoklimatické mapy, čímž vytvořili jakýsi atlas dávného klimatu. Studie byla publikována v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS).

Život v extrémech

Výsledky naznačují, že první primáti pravděpodobně obývali severní Ameriku s drsným, sezónně proměnlivým klimatem: horká léta střídaly mrazivé zimy. Tito tvorové museli být odolní, všežraví a schopní přizpůsobit se prudkým změnám prostředí. Někteří možná dokonce přežívali zimy v hibernaci, podobně jako dnešní medvědi – náznaky toho vidíme i u dnešních nártounů a lemurů, kteří stále dokážou upadnout do dlouhého spánku.

Podle hlavního autora Jorgeho Avaria-Llauturea výsledky „zcela převrací tradiční představu, že první primáti vzešli z džungle“. Spíš než dětmi tropů byli první primáti odvážní přeživší severských zim. Teprve později, jak se klima planety měnilo, pronikli jejich potomci i do tropických oblastí, kde se začali dále vyvíjet a diverzifikovat.

Zjištění, jak se dávní primáti dokázali adaptovat na extrémní klimatické změny, má význam i pro současnost. Může totiž pomoci pochopit, jak si dnešní primáti – včetně člověka – poradí s rychlými změnami prostředí, kterým čelí v důsledku globálních změn klimatu.

Image

Čtěte také

Odrodilci z Afriky: Předci lemurů se na Madagaskar dostali před miliony let

Na poloostrov Howth Head se přímo z centra Dublinu dostanete rychlodráhou DART. A nepojedete dlouho, protože trať měří pouhých čtrnáct kilometrů. Vede přitom po tzv. krku, který tvoří jedinou a velmi úzkou spojnici někdejšího ostrova s pevninou. Na místě se pak můžete vydat po trase nazvané Bog of the Frogs Loop neboli „okruh žabí bažiny“: Její zdolání vám potrvá čtyři až pět hodin, během nichž obejdete poloostrov kolem dokola. Neminete tak žádnou z jeho stěžejních lokalit a pokocháte se krásou místní přírody i architektury.

Pozor, letí míček!

Okruh sice není dlouhý, ale zahrnuje poněkud náročnější stoupání i klesání a jeho terén nepatří k nejschůdnějším. Zato se vám odmění nádhernými výhledy a užijete si chůzi po dřevěných chodníčcích přes fialová vřesovitě. Značení však není stoprocentně spolehlivé, takže možná budete chvílemi bloudit v hustém porostu kapradin a trochu se i namočíte. Po cestě nejspíš zdoláte také několik vrcholků, které váš původní plán nezahrnoval – jednoduše totiž podlehnete jejich kouzlu.

Ze začátku půjdete přes golfové hřiště, jehož přítomnost na zvlněném poloostrově nijak nepřekvapí, neboť tamní terén ke hře přímo vybízí. Golfisté jsou na návštěvníky zvyklí, přesto se určitě chovejte podle pokynů na tabulích podél stezky: Hřištěm se přesuňte ideálně rychle a tiše, sledujte trasu značenou bílými kameny a dávejte pozor na míčky – cedule vás dokonce upozorní na směr, odkud by mohl nějaký přiletět. Nepodceňte ani dobré oblečení, protože navzdory zdánlivě nízkým kopcům od moře často silně fouká.

Za křiku racků

Shielmartin patří se svými 163 metry mezi nejvyšší vrcholky poloostrova a otevře se vám z něj nádherný výhled do všech stran: na moře brázděné loďmi a tankery, na okolní ostrůvky i pevninu se zelenými horami Wicklow Mountains a na rýsující se siluetu nedalekého Dublinu s továrními komíny. Kulisou každé podívané se pak stane křik racků, kteří k oblasti neodmyslitelně patří a narazíte na ně i všude v dublinských ulicích. Kamenný kruh na Shielmartinu má představovat pozůstatek náhrobku dávného irského krále, jenž tu možná zakopal svůj poklad (viz Ztracená kořist). Cestou můžete odbočit i na nejvyšší vrchol poloostrova Ben of Howth, který snadno poznáte podle siluet dvou vysílačů.

Tabule upozorňující na golfové míčky postupně vystřídají varování před volně se pasoucími kozami a krávami. Stezka vás pak zavede k moři, a jakmile dorazíte na pobřeží, bude vaše následující trasa už víceméně jasná: Jednoduše budete sledovat linii vody a většinu cesty se od ní výrazněji neodchýlíte.

Zdi z mušlí

Místy natrefíte na dlouhé a nízké kamenné zdi s obrubou na vršku, přičemž bližší pohled ukáže, že je pojí jakási malta plná mušlí, kterých je často víc než kamenů. Stavitelé zřejmě použili takový materiál, jaký měli zrovna po ruce. Nejenže přitom jejich volba odolává času i povětrnostním vlivům, ale zároveň působí esteticky.

Při procházce po pobřeží se pod vámi budou o rozeklaná skaliska tříštit vlny. Někde se dá sejít až k vodě a prohlédnout si spousty pozoruhodných kamenů opracovaných vlnami. V uvedených místech vás cedule pro změnu upozorní na nebezpečné útesy: Fialová trasa vám dá přitom občas na výběr, zda půjdete blíž ke kraji srázu, nebo zvolíte mírnější cestu vnitrozemím. V obou případech však minete betonovou věž Martello Tower, která je v současnosti k pronájmu. 

Mezi nosem a okem

Bělostný maják Baily na špičce úzkého výběžku do moře patří k dominantám poloostrova a nepochybně se objeví na mnoha vašich fotografiích. Přímo k němu se bohužel dojít nedá, protože stojí na soukromém pozemku. Trasa se u něj stáčí a pokračuje po východním pobřeží k Nose of Howth neboli „nosu Howthu“. Postupně přitom míjí stále více známek civilizace – zpočátku zejména malé restaurace lákající k ochutnání místních rybích pokrmů či sladkostí. Prohlídka rybářské obce Howth s přístavem, datující se nejméně do 14. století, se pak stane hezkou tečkou za celým výletem.

Tamní bývalé opatství St. Mary’s Abbey s dosud využívaným hřbitůvkem vám nabídne přesně to, co si od irského venkova slibujete: Šedé pobořené zdi působí majestátním a zároveň poněkud truchlivým dojmem a okolní kříže spolu s kulisami moře a nedalekých ostrůvků navodí dokonalý dojem ostrovní melancholie. Nejvýraznější z uvedených kousků pevniny se jmenuje Ireland’s Eye neboli „oko Irska“ a kdysi tam stála osada mnichů. Pak je však nejspíš vyhnaly drsné vichry.

Pohled tuleně

Co se týká samotného opatství, první kostel dal prý v místě postavit dublinský vládce Sigtrygg už v roce 1042. Budova, jejíž mohutné trosky lze obdivovat dnes, pochází z 16. století a kdysi představovala proslulé centrum vzdělanosti. K místu přiléhá také oblíbená pláž: A přestože v Irsku bývá i v létě často zataženo a větrno, lákají zdejší vody nadšence, kteří si koupání v Irském moři jednoduše nedovedou odpustit.

Ke břehům se navíc stahují tuleni, kteří jsou na přítomnost lidí zvyklí. Snadno se vám tedy může stát, že se přímo vedle vás vynoří z vody vousatá hlava a pohlédnou na vás až nápadně lidské oči. Ostatně řada zdejších pověstí vypráví o tuleních „ženách“, jež se zamilovaly do obyčejného člověka a na souši pak získávaly lidskou podobu… Roztomilých ploutvonožců se tedy nebojte, jen je v žádném případě nekrmte – již několik let totiž platí nařízení, které to přísně zakazuje.

Image

Čtěte také

Skotský ostrov Skye: Mlžná země ovcí, tartanů a galštiny

Představte si, že si čistíte zuby pastou vyrobenou z lidských vlasů. Zní to trochu nechutně? Vědci z londýnského King’s College však tvrdí, že právě keratin z vlasů nebo vlny by mohl být revoluční surovinou pro ochranu našich zubů – účinnější než všechny současné přípravky s fluorem.

Dnešní zubní pasty s fluoridem umějí zpomalit erozi zubní skloviny, zázraky ale neumí: sklovina se sama od sebe nikdy nedokáže obnovit. Pokud ji ztratíme, jde o nevratný proces. A právě tady přichází na scénu keratin – strukturní bílkovina ze skupiny skleroproteinů, která se nachází v našich vlasech, nehtech, kůži i některých vnitřních orgánech.

Zubní pasta z ovčí vlny

Tým vědců pod vedením Sherifa Elsharkawyho extrahoval keratin z ovčí vlny (ale teoreticky by šly použít i lidské vlasy) a vytvořil z něj speciální pastu. Ukázalo se, že když se keratinová pasta dostala do kontaktu se slinami, vytvořila krystalickou „kostru“, která na sebe váže ionty vápníku a fosfátu. Výsledek? Ochranná vrstva napodobující přirozenou zubní sklovinu. 

Na rozdíl od fluoru, který jen zpomaluje rozpad, keratinová pasta podle testů dokáže zastavit poškození úplně. Alespoň tedy v laboratorních testech Elsharkawyho týmu. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu Advanced Healthcare Materials.

Výhody ale nejsou jen v účinnosti. Keratin je biologický materiál, který může být získáván z odpadních zdrojů, jako jsou vlasy nebo kůže. Odpadá tak potřeba toxických plastových pryskyřic, které se dnes v zubním lékařství používají, a navíc výsledná výplň působí přirozeněji – barvou i strukturou se blíží skutečnému zubu.

Možnosti využití jsou podle vědců široké: od běžné pasty na každodenní čištění až po gel, který by aplikoval zubař. Podle vědců by se první produkty mohly objevit už za dva až tři roky.

Image

Čtěte také

Nanočástice ochrání zuby před kazy a zároveň ušetří užitečné bakterie

Alžběta Hesensko-Darmstadtská (1864– 1918) byla dcerou hesenského velkovévody Ludvíka a princezny Alice, oblíbené dcery mocné britské panovnice. Jméno jí rodiče vybrali podle maďarské světice, ale doma jí neřekli jinak než Ella. Odmalička ji vedli ke zbožnosti, skromnosti a samostatnosti. Vyrůstala v rodině se šesti sourozenci – dvěma bratry a čtyřmi sestrami. Děvčata získala obvyklé vzdělání, ale naučila se i praktickým činnostem jako bylo šití, praní, vaření a péče o mladší sourozence, což nebylo ve šlechtických rodinách obvyklé. Děti také s matkou odmalička chodily do lazaretů a sirotčinců, aby viděly, jak umí být život někdy krutý a jak je třeba druhým pomáhat. 

První neštěstí potkalo rodinu v roce 1873. Tehdy dvouletý Alžbětin bratříček Fridrich při hře vypadl z okna. Pád z výšky šesti metrů sice přežil, zemřel však na nezastavitelné vnitřní krvácení, protože trpěl hemofilií, krutým dědictvím královny Viktorie. 

Na podzim roku 1878 postihla velkovévodskou rodinu epidemie záškrtu. Ella jí jako jediná unikla, protože pobývala na návštěvě u babičky z otcovy strany. Velká část rodiny však onemocněla. O všechny obětavě pečovala princezna Alice. Jenže se rovněž nakazila a v pětatřiceti letech spolu s nejmladší dcerkou Marií zemřela.

Její smrt nesla čtrnáctiletá Ella stejně jako ostatní sourozenci velmi těžce. Tehdy se jim snažila ztrátu matky nahradit babička královna Viktorie. Spolu se svou mladší sestrou Alix, pozdější poslední ruskou carevnou, žila Ella delší dobu u ní v Anglii. A protože obě dívky vyrostly v opravdové krasavice, neměly o nápadníky nouzi. 

Osudné Rusko 

Dívky si mohly vybírat. Jenže Ella se zamilovala do pohledného ruského velkoknížete Sergeje, mladšího bratra cara Alexandra III. a strýce posledního cara Mikuláše II. Královna Viktorie tomuto sňatku příliš nepřála. Rusko považovala za barbarskou zemi a obávala se o vnuččinu budoucnost. Bohužel se nemýlila. Svatba se konala v Zimním paláci v Petrohradě a Ella po třech letech, ač nemusela, přestoupila k pravoslaví a přijala nové jméno Jelizaveta Fjodorovna. Rychle se naučila rusky, mluvila bez přízvuku. Ostatně na jazyky měla nadání, s matkou v dětství mluvila anglicky a s otcem německy. 

Ella se životu v Rusku dokonale přizpůsobila a Rusové si zamilovali tu skromnou, vstřícnou a ochotnou dámu, která pomáhala každému, kdo se na ni obrátil. Manželství ale bohužel nebylo obdařeno dětmi, po nichž Ella tolik toužila. A ukázalo se, že není ani tak šťastné, jak si vysnila. Sňatek se prý nejvíc hodil Sergejovu bratru, caru Alexandrovi III. a měl snad zakrýt údajnou ženichovu homosexualitu. 

Atentát 

Intelektuálně si Ella se Sergejem rozuměla. Oba milovali umění a měli skvělý vkus. Často je navštěvovali hudební skladatelé a spisovatelé. Přátelili se například s Tolstým a Dostojevským. Když byl velkokníže Sergej jmenován gubernátorem Moskvy, manželé se přestěhovali do Kremlu. Sergej zahájil nekompromisní politiku – tvrdě potlačoval radikální levicové organizace, za třicetistupňového mrazu například vypověděl z města dvacet tisíc Židů. Na rozdíl od Elly ho lidé spíš nenáviděli. Měl dar udělat si nepřátele na mnoha frontách. A odplata na sebe nenechala čekat… 

Anarchisté měli na velkoknížete spadeno už dlouho, čekalo se jen na vhodnou příležitost. Ta nastala 17. února 1905. Tehdy na Sergejův kočár vhodili nitroglycerinovou bombu. Masivní výbuch roztrhal tělo gubernátora na kusy a rozmetal je do širokého okolí. Vážně zranění utrpěl i sám atentátník Ivan Kaljajev a několik dalších osob. 

Ella vše slyšela a okamžitě přispěchala na místo, kde spatřila tu hrůzu. Mezi kusy těla našla i manželův zlatý řetízek. Po několika dnech navštívila osmadvacetiletého revolucionáře ve vězení a snažila se pochopit důvody jeho činu. Chtěla ho přesvědčit, aby se dal na pokání a zachránil se. Dokonce mu odpustila. Žádala i cara Mikuláše, aby mu udělil milost. Ten odmítl a nechal atentátníka oběsit. 

Zapomenout na bolest 

Po manželově smrti se Ellin život totálně změnil. Úplně se stáhla z veřejného života. Žila asketicky, útěchu hledala v modlitbách. Oblékala prosté šaty a přísně se postila. Přes naléhání své německé rodiny odmítla opustit Rusko. Prodala všechny své šperky a koupila v Moskvě čtyři domy s velkou zahradou. Vše nechala náležitě upravit a v roce 1909 tam založila klášter zasvěcený sv. Marii a Martě, kde se stala řeholnicí a později i abatyší. Vedle kláštera provozovala též lékárnu, sirotčinec a nemocnici, která poskytovala péči pro všechny zdarma. U carského dvora se objevovala minimálně. Věnovala se pouze církvi a charitě. Především ale ošetřovala nemocné a ve válečných dobách i zraněné vojáky. 

Žádné slitování 

Ella odmítla opustit zemi i po bolševické revoluci v roce 1917. Jako členka carské rodiny se stala pro nový režim nebezpečná. A proto ji na jaře 1918 spolu s dalšími jejími příbuznými zatkli a uvěznili v Alapajevsku na východní straně Uralu. Údajně na Leninův příkaz si pak 18. července 1918, den po vyvraždění carské rodiny v Jekatěrinburgu, přišli i pro Ellu. Spolu s ostatními internovanými – většinou carovými vzdálenějšími příbuznými a jejich služebnictvem, ji přivedli k šachtě blízkého dolu. Bolševici je pak živé naházeli dovnitř a pro jistotu za nimi vhodili několik granátů. Štolu pak zasypali. Ti, co výbuch přežili, dlouho umírali na svá zranění. Ella také. 

Obavy babičky Viktorie se naplnily… Roku 1992 pak byla Alžběta Hesensko-Darmstadtská prohlášena pravoslavnou církví za svatou.

Image

Čtěte také

Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem