Dávná Patagonie na konci období křídy byla krajinou s horkým klimatem a zaplavovanými oblastmi, která oplývala životem, včetně celé řady býložravých i masožravých dinosaurů. Mezi nebezpečnými tvory, s nimiž by se dnes určitě nikdo nechtěl setkat, ale nebyli jen dinosauři. Paleontologové zde nedávno objevili fosilii mohutného predátora z příbuzenstva krokodýlů.

Ve formaci Chorrillo na jihu Patagonie, která pochází z doby před 70 miliony let, tedy těsně před dramatickým koncem období křídy, byla asi 30 kilometrů jihozápadně od argentinského města El Calafate objevena skvěle zachovalá fosilie krokodylomorfa. Jde o vůbec první fosilii krokodyliforma nalezenou v této geologické formaci a zároveň o jednu z nejkompletnějších svého druhu na světě.

Hypermasožravý prakrokodýl

Paleontologové získali lebku s čelistmi i mnoho kostí z celého těla. Robustně stavěný „prakrokodýl,“ který měl oproti dnešním krokodýlům delší nohy orientované směrem pod tělo, dostal jméno Kostensuchus atrox, podle výrazu kosten pro patagonský vítr v jazyce původních obyvatel a egyptského krokodýlího boha Sobeka neboli Súchose.

Kostensuchus měl tělo dlouhé asi 3,5 metru a vážil kolem 250 kilogramů. Podle vědců to byl hypermasožravec, jehož potravu tvoří z nejméně tří čtvrtin maso. S mohutnými čelistmi plnými nebezpečně vypadajících zubů mohl lovit i hodně velkou kořist, včetně dinosaurů střední velikosti. Podrobnosti objev nového krokodylomorfa uveřejnil vědecký časopis PLOS One.

Formace Chorillo je vyhlášená velmi rozmanitými fosiliemi z období konce křídy, od pylu, spor a zbytků rostlin až po suchozemské i vodní bezobratlé, ryby, žáby, savce, dinosaury, a teď také příbuzné krokodýlů. Nově objevený kostensuchus byl jedním z vrcholových predátorů místního ekosystému a významně rozšiřuje jeho biologickou diverzitu.

Image

Čtěte také

Tajemství přežití: Jak linie krokodýlů přečkala dvojí masové vymírání?

Od počátku římských dějin byla služba v legiích výsadou svobodných mužů, kteří patřili k římským občanům. V době císařství pak řady stálého vojska rozšířili také muži z námořnictva a menších pomocných oddílů, již pocházeli zpravidla z Římany dobytých území a neměli statut římských občanů. I oni však byli osobně svobodní. Naproti tomu otrokům byla služba v armádě zakázána, proto je nutné od sebe jasně rozlišovat římské vojáky a gladiátory, bojovníky z římských arén, kteří zabíjeli pouze pro potěšení přihlížejících diváků. 

Naděje na svobodu 

Tradici pořádání zápasů ozbrojených otroků převzali Římané od sousedních kmenů v Itálii kolem roku 300. Postupně se stala oblíbenou zábavou a už v časech diktatury Julia Caesara (45–44 př. n. l.) se v dřevěných arénách střetávaly i stovky bojovníků. Hry s gladiátory se staly vítaným způsobem, jakým si bohatí Římané mohli získat popularitu u širších vrstev obyvatelstva. Mnozí šampioni se těšili značné oblíbenosti a těm nejšťastnějším byla po čase dokonce udělena svoboda. Ti se pak stávali trenéry či majiteli gladiátorských škol a v mnoha případech se také nechávali bohatými římskými občany najímat jako placení rváči nebo tělesní strážci. Své popularitě navzdory ale i bývalí gladiátoři byli považováni za součást nejnižších vrstev společnosti. 

Přesto si římští vojevůdci uvědomovali určitý válečný potenciál těchto bojovníků. K povolávání otroků a gladiátorů do vojska však docházelo takřka výhradně jen v dobách velkých krizí, přičemž všichni tito muži museli být nejprve oficiálně propuštěni na svobodu a teprve poté mohli být do vojska přijati.

Poprvé se ve větším množství rekruti z řad gladiátorů objevovali v římských armádách během občanských válek na konci období republiky, zejména ve druhé polovině 1. století př. n. l. Oddíl těžce obrněných gladiátorů nazývaných crupellarii zařadil do svého vojska vzbouřený galsko-římský šlechtic Julius Sacrovir v roce 21. Ani tito do železa zakutí bojovníci ale povstalcům vítězství nezaručili. Vynalézaví římští legionáři se proti nim vyzbrojili těžkými pracovními sekyrami, které byly schopné prorazit i zbroj crupellariů. 

Pomoc v nesnázích 

Pozoruhodný případ účasti vojáků z řad bývalých gladiátorů představovaly boje během občanské války po smrti císaře Nerona v roce 69. Krátce vládnoucí císař Otho přibral do svého vojska asi dva tisíce těchto zápasníků a nasadil je zprvu úspěšně proti vojákům svého rivala Vitellia. V témže roce se před bitvou u Bedriaka 14. dubna pokusili někdejší gladiátoři zastavit postup Vitelliových elitních oddílů tvořených bojovníky z germánského kmene Batavů, avšak při střetu s těmito neohroženými a skvěle vycvičenými vojáky neměli mnoho šancí. Ve snaze zabránit přechodu Germánů přes řeku Pád tak Othonův oddíl skončil rozprášen. 

Příležitostně byli osvobození gladiátoři do vojska povoláváni i později, a to nejen v dobách občanských válek, ale i tehdy, když se nutně musely rychle doplnit stavy během rozsáhlejších konfliktů, jakými byly například markomanské války mezi lety 166–180, v nichž Římané bojovali i na území dnešní Moravy. Stále se však jednalo o velmi vzácné případy. Nejčastějším bojištěm gladiátorů tak zůstávaly četné amfiteátry, ve kterých bavili veřejnost krvavými souboji až do 5. století, kdy křesťanští císaři tento typ zápasů zakázali.

Image

Čtěte také

Slavní borci z římských arén: Kteří gladiátoři se stali celebritami?

Kromě oficiálních pojmenování typů objektů, schvalovaných Mezinárodní astronomickou unií, se v literatuře objevují i termíny, jež vznikly jaksi přirozeně. Patří mezi ně rovněž pojem „dvojplaneta“, kterým se myslí systém dvou hmotnostně poměrně blízkých těles – technicky vzato planety a jejího měsíce. Poměr obou hmotností lze tedy přímo použít k rozlišení „běžného“ systému planety a jejího měsíce (či měsíců) a soustavy, kterou můžeme označit za dvojplanetu. 

Planeta obvykle představuje výrazně hmotnější těleso než její měsíc či měsíce, takže se dá z hlediska nebeské dynamiky mluvit o tom, že ji její souputníci obíhají; společné těžiště systému se totiž nachází hluboko v jejím nitru. Klasický příklad nabízí soustava Jupitera nebo i dvojice Země–Měsíc, jejíž společné těžiště leží asi 1 700 km pod povrchem zeměkoule. Naproti tomu typickou „dvojplanetu“ reprezentují Pluto s Charonem: Druhý zmíněný dosahuje 12 % hmotnosti trpasličí planety a těžiště systému spočívá trvale mimo těleso Pluta, na čemž nic nemění ani zbývající satelity v soustavě.

Image

Čtěte také

Na počátku byl polibek: Jak Pluto ke svému obřímu měsíci přišel?

Budova hotelu Harmony vyrostla na zdejším nároží v důsledku nešťastné náhody. Původní architektonický plán počítal s vybudováním obchodního domu. A jeho realizace se v roce 1928 skutečně už zdárně chýlila k závěru. K nebi se impozantně tyčilo pět nadzemních pater. Pod úrovní ulice se ukrývaly dva suterény sahající do hloubky zhruba osmi metrů. Čas zbývající do nastěhování prvních nájemců se počítal už jen na dny. Nakonec ale všechno dopadlo úplně jinak: krátce před kolaudací se celá stavba tragicky zřítila a v jejích troskách zahynulo celkem 46 lidí. Šlo o největší stavební katastrofu v naší novodobé historii.

Rychle a honem!

Osudný okamžik nastal v úterý 9. října 1928 devět minut po patnácté hodině odpoledne. Takřka hotový dům, kde svou pobočku plánoval otevřít obchodní dům Jakesch, sice ještě pokrývalo lešení, uvnitř zatím neomítnutých stěn se ale již v plném nasazení dokončovaly stavební práce. Což byl také důvod, proč se v budově v tu chvíli pohybovalo množství dělníků a řemeslníků. Bezprostředně po zhroucení stavby tak nebylo možné určit, kolik jich vlastně zůstalo uvězněných v sutinách! Stavební firma Pražák a Moravec sice vedla dokumentaci o svých pracovnících, písemné záznamy ale nešťastně uchovávala v provizorní kanceláři zřízené uvnitř budovy.

Ve chvíli, kdy šla stavba k zemi, tak pod horou trosek pohřbila i klíčové seznamy. Na místě navíc pracovalo i několik externích dělníků z najatých specializovaných firem. Ještě několik dnů po katastrofě nebyl přesný počet přítomných známý a na místo přicházeli pozůstalí, kteří se v obavách o osudy svých nejbližších snažili zjistit, zda se náhodou tragická událost netýkala i jich. Mezi oběti se zařadilo také několik nešťastníků, kteří se v osudný okamžik náhodou ocitli na nesprávném místě a to odpoledne novostavbu pouze pěšky míjeli. Proto mezi postiženými najdeme i ženy.

Reportáže

Samotné zhroucení stavby můžeme dnes zpětně rekonstruovat díky očitým svědectvím dochovaným v dobovém tisku. Například deník Národní politika tragédii věnoval celou první stranu. Připomeňme, že v tehdejší době vypadal denní tisk o poznání jinak než ten dnešní a vyhradit některé zprávě tolik prostoru představovalo skutečně mimořádnou výjimku. „Obrovský sloup prachu zahalil na chvíli dějiště katastrofy. Když se opět usadil, bylo viděti celé okolí poseté tříští z přeražených dřev a rozbitých skel. Uprostřed do výše prvního patra kupila se beztvará hmota rozpukaného betonu a rozbitých cihel, ježících se přelámaných trámů a zohýbaných železných tyčí. V pozadí stála dřevěná vysoká věž pro vytahování materiálu,“ popsal reportér deníku.

Jediná část konstrukce, která zůstala nedotčená, byla dřevěná výtahová šachta pro tzv. páternoster. Stavba, která původně dosahovala výše sedmi nadzemních pater, náhle čněla jen dva metry nad zemí. Stavební sutiny totálně zničily elektrické vedení vedoucí přilehlou ulicí a částečně zasypaly právě projíždějící tramvaj.

Jedním z prvních, kdo pohotově přispěchal na místo, byl předseda pražského záchranného sboru Eugen Lederer. Na místo se záhy dostavili také zástupci vlády a vedení města – tehdejší pražský primátor Karel Baxa, náměstek vlády Jan Šrámek či vrchní stavební rada Oldřich Uher. Ministr železnic Josef Václav Najman dal dokonce k dispozici vlastní automobil.

Vyprošťování

Ihned po události byly zahájeny záchranné práce. Již v 15.15 pracovalo na místě 140 vojínů záchranného pluku. Trvalo však několik hodin, než se podařilo vyprostit první mrtvá těla. A to se do akce se zapojili všichni, kdo měli v danou chvíli volné ruce! Vedle 500 vojáků, 1 545 mužů s vrtacími stroji, desítek hasičů a pomocných dělníků přispěchalo také množství dobrovolníků. Ošetřování zraněných se na improvizovaném obvazišti ujalo pět vojenských lékařů a dvě ošetřovatelky.

Nalezená mrtvá těla se obvykle nacházela natolik zohavená, že nebylo možno je identifikovat. Lidové noviny přinesly také krátkou zprávu o jisté statečné ženě v zeleném svetru, která se odvážně pustila do záchranných prací po boku mužů. Mělo jít o jistou Růženu Škardovou, manželku kočího, který zůstal i se svým povozem uvězněn pod zřícenými sutinami. Zda byla v hledání svého muže úspěšná, však již bohužel noviny nesdělují. V sedm hodin večer bylo nalezeno zatím šest mrtvých těl a 29 zraněných bylo dopraveno na chirurgickou kliniku profesora Jiráska. Ta se nacházela se v dnešní Revoluční ulici, nebyla však dostatečně vybavena na takový přísun pacientů a nezbylo, než zbudovat provizorní lazaret na chodbách.

Deník, který přinášel příběhy pátrání po zasypaných tělech ještě osmý den po tragédii, zaznamenal rovněž podrobná svědectví o záchranných pracích. Dnes se tak můžeme dočíst jak o konkrétních osudech zasypaných těl, která se postupně dařilo nacházet, tak o hrdinských činech doprovázejících záchranné akce. Například jistý hasič si prý všiml toho, že výtahová šachta se riskantně naklání, a ihned vyšplhal nahoru, aby konstrukci zajistil dříve, než se zhroutí. Mezi desítkami tragických příběhů se občas dal nalézt i šťastný konec – mnozí totiž jako zázrakem unikli téměř jisté smrti, když se jim podařilo včas se vzdálit od hroutícího se betonu.

Maximální úsilí

Brzy bylo jasné, že odklidit tuny zřícené hmoty bude vyžadovat mnohem více času, než kolik toho dne zbývalo do setmění. Městští zřízenci proto nainstalovali na tramvajové vedení, stožáry lamp a balkony okolních domů dvanáct mohutných osvětlovacích reflektorů. Potřebovali záchranářům zajistit co možná nejlepší viditelnost.

Až díky dvěma traktorům protiletadlové obrany bylo možno odstranit tři ohromné betonové kvádry z pilířů, jež zůstaly vcelku. Na místě pracovaly dva vrtací stroje, pneumatické bourače, přístroje na autogenní svařování a dvanáct automobilů. Ve čtvrtek se podařilo zajistit také pojízdné jeřáby ze Škodových závodů. Ty významně přispěly k urychlení odklízecích prací. Firma Lana z Černého Kostelce tentýž den za pomoci vojska dopravila na místo dva mohutné zvedací výtahy, slibující urychlit odstraňování popadaných betonových pylonů.

Vrchní stavební rada Oldřich Uher nařídil, aby byl navrtán sklep sousedního domu č. 31. Tak vznikl prostor, kudy se mohli záchranáři dostat do podzemí zhroucené stavby. Pracovalo se po celou noc, vojáci se střídali na dvě směny. Občerstvení jim zajišťovaly kasárny na náměstí Jiřího z Poděbrad, hasiči pak přímo na místě rozdávali horký čaj. Přidalo se i několik soukromých firem, které dodaly dohromady stovky porcí jídla. 

Na policejní stanici v sousední Biskupské ulici vzniklo shromaždiště předmětů, které se ve zřícenině našly – šlo o osobní majetek dělníků, obvykle části oděvů, doklady, peněženky, hodinky, kapesníky apod. Zástupci elektrických podniků hlavního města usilovali o co nejrychlejší obnovení provozu tramvají a k odklízení neštěstí se proto přidali i jejich zaměstnanci.

Ti šťastnější

Zkáza tak obřích rozměrů na první pohled nenabízela naději, že snad mohl některý z dělníků přežít. Přesto se několik takových zázraků odehrálo. Po jednadvacáté hodině večer záchranáři vytáhli z trosek prvního z nich – tesaře Antonína Nováka, který se shodou okolností v době zřícení nacházel v prostorách sklepení a díky tomu vyvázl jen se škrábanci. Jiní přeživší už měli méně štěstí. Mnozí z nich zůstali v bezvědomí nebo těžce raněni. Nicméně i tak počet zachráněných překonal očekávání.

V podzemních prostorách, kam se záchranáři dostali poté, co probourali otvor ve stěně sklepení sousedního domu v Biskupské ulici, se ukrývali tři další lidé. Než se je podařilo dostat ven, strávili v podzemí více než deset hodin. Není těžké si představit úlevu, která se jich zmocnila poté, co se opět dostali na čerstvý vzduch. „Stačil se od chvíle, kdy věděl, že bude zachráněn, dostatečně vzpamatovat a byl vyveden čilý a rozradostněný. Dojatě děkoval svým zachráncům: Děkuji vám, vojáčkové, zaplať vám to Pán Bůh,“ přiblížil zpravodaj Národní politiky záchranu jistého Rudolfa Zicha, kterého doma čekala mladá manželka s dítětem.

Po první noci se z trosek povedlo vyprostit celkem třináct mrtvých těl, přičemž u poloviny se nepodařilo zjistit totožnost. Vedlejší obětí se stal zasahující policejní strážník, kterého ve Vysočanech nešťastnou náhodou srazilo projíždějící hasičské vozidlo mířící do ulice Na Poříčí. Jak informovala Národní politika, šlo o jistého Václava Petra z Malešic. Sanitky dopravily do nemocnic 36 přeživších, část z nich byla propuštěna hned, jiní zůstali delší dobu a někteří svým zraněním na místě podlehli. 

A ti druzí

Mrtvá těla ale přibývala, a poslední z nich se našla ještě čtvrtý den po události. Hned druhý den po tragédii se ale v reakci na absolvovaný šok vydaly do ulic zástupy stavebních dělníků a demonstrovaly za zlepšení pracovních podmínek a především důkladnější dodržování bezpečnostních zásad. V reakci na to došlo mimo jiné k dočasnému zastavení všech probíhajících stavebních prací na jiných staveništích na celém území Velké Prahy. Za týden uspořádala Praha smuteční pohřební průvod.

Další mrtvé nacházeli záchranáři ještě v pátek, tedy s odstupem čtyř dnů. Případné přeživší se pokoušeli nalézt i pomocí klepání na betonové traverzy. Záchranáři hovořili o tom, že zespod zaslechli ozvěnu, nicméně později uznali, že jim fyzické i psychické vyčerpání možná způsobilo sluchové halucinace. Třetí den bylo z trosek vytaženo celkem 33 mrtvých. Předpokládalo se ale, že pod zřícenými deskami se mohou stále ještě ukrývat přeživší, neboť uvnitř šachty prokopané ze sousedního domu byl vzduch. Jeden z rotmistrů uvedl, že zezdola zaslechl brzy nad ránem čtyři rány a pokusil se dostat dovnitř trosek. Bezúspěšně. Někteří dělníci se stále pohřešovali. Teprve v sobotu 13. října záchranáři oficiálně ukončili vyhledávání obětí. Konečná bilance nalezených těl dosáhla 37, dalších 9 pak na následky zranění zemřelo později.

K atmosféře celkového znepokojení nijak nepřispěla ani událost ze čtvrtečního pozdního večera, kdy došlo v nedaleké Libni ke zhroucení další z novostaveb. K zemi se kácel čtyřpatrový dům na rohu tehdejší Drahobejlovy a Lihovarnické ulice. Díky štěstí v neštěstí se sice vše obešlo bez lidských obětí, protože v noci na místě nepobýval nikdo z dělníků, nicméně událost opět rozvířila debatu o vhodnosti a dostatečnosti současných stavebních předpisů. Deník Národní politika poukázal na to, že trestní řád upravující odpovědnost v oblasti stavebnictví pochází z roku 1803, a je tedy více než na místě jej aktualizovat.

Dozvuky

Vyjádření soustrasti přicházely z celé republiky i ze zahraničí, jmenovitě z Polska a Německa. Místo tragédie navštívilo hned několik vysokých státních úředníků, včetně tehdejšího ministra pro veřejné práce dr. Spina. V parlamentu se hned následujícího dne začal projednávat návrh zákona o zřízení inspektorátů stavebních živností. Ty měly v budoucnu důsledně kontrolovat projekty prováděných staveb a jakost po­užitého materiálu. Na schůzi Poslanecké sněmovny přednesl 11. října předseda Jan Malypetr soustrastný projev a poslanci naplánovali zařadit v nejbližších dnech na bod programu právě otázku zpřísnění kontrol.

Je pochopitelné, že se svědkové, novináři a další zainteresovaní pokoušeli najít viníka. Za příčinu neštěstí sice zvláštní vyšetřovací komise označila přetížení rohových pilířů, mezi lidmi ale kolovaly jiné názory. V dobovém tisku se téměř okamžitě objevily kritické komentáře směřující na zákon o stavebním ruchu. Označovaly ho za „bezhlavý“ a sloužící jen k honbě za ziskem. Obchodní dům v lukrativní lokalitě poblíž vlakového nádraží představoval atraktivní adresu a nájemci měli slíbeno, že na konci roku se už mohou nastěhovat.

Neoficiální závěry tvrdí, stavitelé spěchali, aby vše stihli právě před tímto datem, a použili proto nekvalitní cement. Podle bratra jednoho z majitelů, Ing. Pražáka, nakupovala firma cement u menšího výrobce, protože všechny větší cementárny byly tou dobou plně zaměstnány množstvím objednávek. Materiál použili i přesto, že s ním v minulosti neměli dobré zkušenosti – údajně se začal mírně oddrolovat zhruba týden poté, co ztuhl.

Ještě během úterní noci zadrželi strážníci stavebního inženýra Rudolfa Mondla, který byl pověřen dozorem na stavbě. Při výslechu na strašnické policejní stanici popřel, že by za nehodou stál nekvalitní cement. Připustil sice, že v nižších poschodích dělníci této směsi použili, ve vyšších patrech však již údajně pracovali s dostatečně vhodným materiálem. Tvrdil také, že dělníci odstraňovali bednění nezbytné během vysychání stavební hmoty až po uplynutí 10 až 14 dnů, přitom podle výrobce měly stačit pouze dva dny. Jeho samého však událost zjevně značně rozrušila, neboť poté, co se o ní dozvěděl, se údajně pokusil zastřelit. Pro teprve sedmadvacetiletého inženýra muselo jít o zvlášť traumatickou zkušenost. Nezjistíme už však, zda si ji sám kladl za vinu.

Laboratorní analýza použitého cementu ale nevyzněla pro firmu Pražák a Moravec nijak pozitivně. Vyšlo najevo, že dělníci míchali písek a cement v poměru 18:1. Doporučoval se však o poznání hustší poměr 8:1. 

Mondla ve čtvrtek umístili do vyšetřovací vazby a nakonec se octil i před soudem. Podle obžaloby vyprojektoval celou stavbu v přílišném spěchu a nepřímo tak stál za jejím zhroucením. Přesto vyvázl jen s podmínkou. Vinu – jeho, ani nikoho jiného, stejně jako zcela přesnou příčinu – se nikdy nepodařilo plně prokázat. Roční podmínku dostal ještě Vlastimil Pražák, bratr spolumajitele firmy, který měl stavbu dozorovat.

Ozvuky

V Lidových novinách se události ve svém sloupku z 11. října věnoval i Karel Čapek. Stejně jako jeho kolegové nešetřil kritikou vůči příliš benevolentním úřadům a především systému stavební a pozemkové spekulace. Čapek připomínal, že tato „nejpohodlnější a nejbezohlednější lichva“ vyhnala cenu půdy tak vysoko, že developerům nezbývá nic jiného, než hnát stavby do hloubky či výšky a šetřit všude, kde je to možné. Dodejme, že sáh půdy, tj. 3,59 m², vyšel tehdy v centru Prahy na 60 tisíc korun. „Zrodilo se u nás jakési velikášství, chceme mít Prahu velikou, Prahu obchodních paláců a veledomů. Již nám nikde a v ničem nestačí ta drobná intimita minulých let. Popadl nás hřích pýchy, rozpřahujeme se po rozměrech, na které patrně nestačíme,“ napsal tehdy osmatřicetiletý Čapek.

Z jeho slov jasně vyplývá, že problémy, s jakými se tehdy česká metropole potýkala, se v mnohém nelišily od těch dnešních. „Náš poměr k Praze je nezdravý již tím, že ji přelidňujeme. Bylo by načase již přemýšlet, aby pevně rostla a rostla krásněji. Černý stavební rok již mnoho pokazil; neorganické nástavby, regulační bezohlednosti, zastavování ploch, které měly býti plícemi příštího zdravějšího města, to vše svědčí o zbarbarizování překotného stavebního ruchu při trvající bytové tísni,“ pokračuje rozhořčený spisovatel.

Image

Čtěte také

Voda se neptá: Protržení přehrady Desná v roce 1916 si vyžádalo 65 obětí

Už delší dobu víme, že města bývají podstatně teplejší než okolní krajina. Tyto takzvané městské tepelné ostrovy vznikají z celé řady důvodů. Zásadní vliv má menší rozloha ploch s vegetací, která může ochlazovat vzduch odpařováním vody a větší počet budov a komunikací, které naopak město ohřívají.

Dosavadní výzkum městských tepelných ostrovů se obvykle soustředil na vliv zástavby, cest, a také znečištěného ovzduší na teplotu měst. Márcia Mattiasová z portugalské Lisabonské univerzity a její kolegové se zaměřili na další, doposud spíše přehlížený faktor při vzniku městských tepelných ostrovů – vysoký počet automobilů, především v městských centrech.

Ohřívače na kolech

Materiály, z nichž jsou vyrobené automobily, mají tendenci se snadno ohřívat. Obzvláště to platí o automobilech tmavší barvy. Z toho plyne, že by automobily měly nikoliv malou měrou přispívat k jevu tepelného ostrova. Tým Mattiasové to potvrdil a své výsledky uveřejnil v odborném časopisu City and Environment Interactions.

Badatelé zjišťovali, jaký je vliv automobilů na teplotu ve městech. Měřili teplotu v místech kolem vybraných automobilů různé barvy během dlouhého a slunného dne, v němž slunce intenzivně ohřívalo městské prostředí. Poněkud nepřekvapivě se ukázalo, že klíčovou roli hraje zbarvení automobilů. Světlé vozy odrazí až asi 85 procent slunečního záření, zatím co černé automobily odrazí jen asi 10 až 15 procent. V důsledku toho ohřívají tmavé vozy okolní vzduch v průměru o 3,8 °C oproti asfaltu vedle vozu.

Vědci na základě výsledků výzkumu doporučují několik možných opatření, která by mohla omezit vliv automobilů na teplotu ve městech. Otevřené parkovní plochy, na nichž jsou auta přímo vystavena slunci, by mohly být zastíněny, například stromy nebo vhodnými konstrukcemi. V blízkosti parkovišť by mohla být posílena zelená infrastruktura, jako jsou zelené střechy nebo koridory s vegetací. V případě potřeby by také bylo možné v oblastech nejvíce ohrožených horkem omezovat parkování automobilů tmavé barvy.

Image

Čtěte také

Oteplování podzemí měst může destabilizovat základy budov

V naprosté většině případů můžeme pozorovat netopýry, jak létají, případně visí. Důvod, proč je nevidíme chodit, je prostý: Většina z nich totiž tuto schopnost zcela postrádá. Netopýři jako jediní savci umějí létat, na což se s postupnou evolucí vysoce specializovali. Jejich tělo má aerodynamický tvar, kosti jsou velmi lehké a křídla relativně velká, tenká, pružná a citlivá na dotek. Vyvinula se z předních končetin, přičemž zahrnují téměř dvě desítky kloubů umožňujících značnou pohyblivost.  

Co však příroda netopýrům přidala na schopnosti létat, to jim naopak ubrala na zadních končetinách, jež se jim nehodí prakticky k ničemu – kromě možnosti se zavěsit. Jsou totiž velice tenké a slabé, jejich kosti trpí značnou křehkostí, a kolena navíc zůstávají otočená dozadu. Pokud tak létavec spadne na zem, musí přední končetiny (spojené s křídly) použít k plazení, zatímco ty zadní táhne za sebou.

Mezi zhruba 1 200 netopýřími druhy přesto najdeme dva, jež chodit zvládají – upíra obecného (Desmodus rotundus) a mystacinu novozélandskou (Mystacina tuberculata). Laboratorní studie například prokázaly, že první zmíněný k tomu využívá především přední končetiny a může vyvinout rychlost až 4,3 km/h, což představuje u jinak převážně létajícího savce víc než slušný výkon.

Image

Čtěte také

Netopýří šeptanda: Mozambická bioložka odhaluje tajemství komunikace létajících savců

V roce 1935 zahájila francouzská armáda srovnávací zkoušky, díky kterým chtěla vybrat nový vzor služební pistole. Vítězem se stala konstrukce společnosti SACM (Société Alsacienne de Constructions Mécaniques), velmi dobrá hodnocení však získala rovněž konkurenční zbraň značky MAS (Manufacture d’armes de Saint-Étienne).

Vítězná pistole byla formálně zařazena do služby jako Pistolet automatique modèle 1935A (zkráceně Mle 1935A) a armáda objednala její sériovou produkci, ačkoli kvůli zrychlení procesu vyzbrojování se později rozhodla zavést i typ firmy MAS, jenž se označoval jako Mle 1935S.

Nápad švýcarského inženýra

Zbraň Mle 1935A společnosti SACM zkonstruoval Charles Gabriel Petter (1860–1953), který pocházel ze Švýcarska. Pistole používala specifické francouzské náboje 7,65×20 mm Longue, jež se nacházely v osmiranném zásobníku, zatímco její funkční mechanismus vycházel z toho Browningova. Hlaveň a závěr nejdříve prováděly společný zákluz, ale potom došlo ke snížení zadní části hlavně, čímž se oba díly rozpojily a dozadu pokračoval jen druhý z nich, jehož pohyb zajistil vytažení nového náboje ze zásobníku. Petter ovšem upravil způsob pohybu hlavně, čímž oproti původní podobě Browningova mechanismu dosáhl vyšší přesnosti střelby.

Švýcarský konstruktér vytvořil rovněž nový spoušťový systém, jenž v sobě integroval spoušť, kohout, jeho záchyt a bicí pružinu. Celý mechanismus byl zabudovaný v odpojitelném nosníku, což zvyšovalo spolehlivost a usnadňovalo rozebírání zbraně. Na závěru byla umístěna manuální pojistka a pistole Mle 1935A dostala také výstražník, jenž vyčníval z jejího závěru a upozorňoval střelce, že se v komoře zbraně nachází náboj.

Pro okupanty i kolaboranty

Navzdory formálnímu schválení v roce 1935 však trvalo hodně dlouho, než francouzští vojáci nové pistole opravdu převzali. Sériová produkce se totiž rozběhla až v roce 1937 a první zbraně Mle 1935A se dostaly do armády teprve na podzim 1939. Koneckonců právě tento pomalý náběh výroby potom vedl k rozhodnutí objednat i konkurenční pistole Mle 1935S firmy MAS. 

Továrna značky SACM v alsaském městě Mulhouse (v češtině známém jako Mylhúzy) stačila do okupace v létě 1940 vyrobit přibližně 10 700 sériových Mle 1935A, ale vyspělá konstrukce vzbudila i zájem Němců. Některé německé pomocné složky tedy tyto zbraně přijaly do služby pod jménem Pistole 625 (f) a za okupace vzniklo kolem 23 850 sériových kusů, kdežto pistole dodané dříve francouzské armádě většinou užívaly síly věrné vládě ve Vichy. Produkce však běžela i po osvobození a skončila až v roce 1950 po vyrobení celkem 84 950 kusů.

Zmíněný integrovaný spoušťový systém se po válce uplatnil v nové zbrani švýcarské firmy, pro kterou pak pracoval také Charles Petter. Onou novou zbraní byla pistole P210, jež vznikla v dodnes fungující zbrojovce SIG.

Image

Čtěte také

Pistole vz. 52: Československou zvláštnost si oblíbili italští levicoví teroristé

Mnoho zajímavých vesmírných objektů jsme objevili teprve nedávno, především díky novým výkonným přístrojům. V takovém případě známe jen současný stav a jejich vývoj můžeme zatím jen odhadovat. Existují ale i objekty, které astronomové pozorují již dlouhá desetiletí. U nich naopak můžeme sledovat, zda a jak se mění v průběhu času.

Albert Zijltra z Manchesterské univerzity a Quentin Parker z Hongkongské univerzity nedávno zpracovali pozorování planetární mlhoviny Spirograf (známé též jako IC 418), která probíhají už 130 let s rozmanitými typy teleskopů. Výsledky unikátní analýzy v těchto dnech uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Vývoj planetární mlhoviny

Spirograf je jednou z překrásných planetárních mlhovin, které představují materiál odvržený umírající hvězdou ve stádiu červeného obra. V tomto případě k tomu došlo ve vzdálenosti asi čtyř tisíc světelných let. Planetární mlhoviny představují vizuálně zajímavou podívanou, na rozdíl od galaxií nebo hvězd ale mají jen „jepičí“ životnost.

Odhaduje se, že existují jen asi 10 tisíc let a během té doby se průběžně mění. Proto má smysl sledovat jejich evoluci i za dobu zmíněných 130 let, přestože z hlediska existence vesmíru je zcela nicotná. Astronomové pozorovali mlhovinu Spirograf poprvé v roce 1893 a od té doby mnohokrát. Zijltra a Parker tak mohli díky tomu zhodnotit, jak se mlhovina Spirograf měnila v čase.

Badatelé například zjistili, že od roku 1893 asi 2,5krát zesílilo zelené záření mlhoviny Spirograf, za které jsou zodpovědné atomy kyslíku. Tato změna odpovídá zvýšení teploty centrální hvězdy mlhoviny o zhruba 3 000 °C. Podobné zvýšení teploty prodělalo i naše Slunce při svém vzniku, ale trvalo mu to asi 10 milionů let.

Image

Čtěte také

Dalekohled Jamese Webba odhalil příčinu ikonického tvaru slavné planetární mlhoviny

Těsně před návratem do Československa v létě 1945 mělo čs. letectvo ve svazku britské RAF celkem 1 602 příslušníků. Z nich bylo později 444 aktivováno a nadále sloužilo v obnovené armádě. Letci ze Západu měli v následujících několika letech po skončení války do jisté míry privilegované postavení – stali se páteří vojenského letectva i znovu se rodících civilních aerolinií.

Privilegovaní letci

Důvod k tomu byl prostý. Na východní frontě vznikla čs. letecká jednotka až v roce 1944 a její jádro stejně tvořili bývalí veteráni z RAF. Slovenští letci, ze kterých se v posledních měsících války skládala většina tehdejší 1. čs. smíšené letecké divize, jim svojí odbojovou minulostí nemohli dost dobře konkurovat. Jednalo se totiž buď o nováčky, nebo naopak o veterány, jež byli nositeli vysokých německých vyznamenání z východní fronty.

Čeští letci, kteří se účastnili domácího odboje, za nimi po skončení války zaostávali naopak z hlediska profesní způsobilosti. Tři ze čtyř leteckých divizí čs. poválečné armády měly základ v bývalých čs. stíhacích perutích RAF a páteří jejich výzbroje byly britské letouny. Důsledkem toho byla mimo jiné zvýšená pozornost ze strany komunisty ovládané armádní kontrarozvědky, tzv. Obranného zpravodajství (OBZ), v jehož čele stál Bedřich Reicin. Na jeho zásah se zdržovala povyšování západních letců známých svými protikomunistickými postoji, jejich jmenování do vyšších funkcí, ale například také jejich přijetí ke studiu na Vojenské akademii nebo na Vysoké škole válečné.

Aféra Nepolapitelného Jana

OBZ se před únorem 1948 neomezovalo jen na činnost v armádě, ale při podpoře komunistů aktivně zasahovalo i do vnitropolitických záležitostí. Důkazem toho může být například případ legendárního odbojáře Jana Smudka. Po svém dobrodružném útěku z vlasti, při němž si vysloužil přezdívku „Nepolapitelný Jan“, se v roce 1940 dostal do čs. zahraniční armády.

Od února 1942 sloužil u RAF, prodělal výcvik leteckých operátorů a operačně létal u 68. noční stíhací peruti RAF. Po návratu z války se stal národním správcem továrny v Aši. Ve volbách roku 1946 kandidoval za Čs. lidovou stranu v Karlovarském kraji, nicméně do parlamentu nebyl zvolen. Otevřeně však vystupoval proti KSČ.

OBZ spolu s dalšími komunisty ovládanými bezpečnostními složkami se proto v únoru 1947 rozhodlo využít zatčení bezvýznamného uprchlíka, snažícího se dostat do „Prchalovy armády“ (údajné protibenešovsky zaměřené jednotky shromažďující se v Německu), a zorganizovat proti Smudkovi provokaci, jež by jej umožnila očernit jako „reakcionáře“ a stoupence imaginárního prchalovského podzemního hnutí v republice.

Vážné varování

Kvůli amatérismu zúčastněných Smudek úmysly provokatérů prohlédl. Přesto byl zatčen a napaden v komunistickém tisku. V ještě relativně svobodné atmosféře třetí republiky však akce skončila naprostou blamáží a měla pro komunisty nepříjemnou dohru mimo jiné i na půdě parlamentu. Pro Smudka však představovala vážné varování. Zřejmě ještě během únorového převratu odešel znovu za hranice a zpátky do vlasti se vrátil až v 90. letech.

Řada dalších letců cítila podobný tlak a nebrala jej na lehkou váhu. Britská vláda po skončení války nabídla bývalým příslušníkům RAF ze spojeneckých zemí, kteří se nechtěli vrátit do svých domovů, možnost rychlé naturalizace. Využilo jí i několik desítek čs. letců. Britským občanem se tak již v roce 1947 stal například nejúspěšnější noční stíhač Karel Kuttelwascher. Ten se, stejně jako řada jiných, vrátil po válce do vlasti, ale v důsledku vývoje politických poměrů se rozhodl ještě před únorovým převratem vystěhovat do Velké Británie.

První úder

Čistky v armádě začaly jen několik hodin po komunistickém převratu 25. února 1948. Již k poslednímu dni téhož měsíce byl postaven mimo službu například divizní generál Karel Janoušek, za války generální inspektor (tedy faktický velitel) čs. letectva ve Velké Británii. Přitom již v polovině února 1947 byl odvolán z relativně vlivného místa podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly a „odklizen“ do funkce zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu.

Ve stejný den, kdy musel gen. Janoušek opustit svoji funkci byl na hrázi rybníka mezi obcemi Litvínovice a Šindlovy Dvory na dohled od českobudějovického letiště nalezen 44letý podplukovník Václav Martínek, který krátce předtím spáchal sebevraždu. Za války sloužil u 311. bombardovací perutě a později na Inspektorátu čs. letectva. Martínek byl o tři dny dříve doslova vyhozen ze své kanceláře na velitelství letectva 2. vojenské oblasti. Byl totiž znám jako důsledný odpůrce KSČ a již před únorem byl na popud OBZ stíhán za protistátní (ve skutečnosti protikomunistické) výroky. Stal se prvním z řady obětí.

Druhá emigrace

Pro opětovný odchod za hranice se rozhodla řada bývalých letců. Jestliže až do převratu mohli ze své staré vlasti odjet legálně vycestovat, od února 1948 již tato možnost neexistovala. Jedním z takto postižených byl například major Viktor Kašlík, bývalý stíhač, naposledy zastávající funkci velitele leteckého dopravního pluku na kbelském letišti. Dne 12. dubna 1948 byl postaven mimo službu a 1. prosince téhož roku propuštěn do civilu. V následujících dnech se mu podařilo letadlem odeslat z Prahy svoji britskou manželku a dvě malé děti. Sám však musel přes „zelenou hranici“. První pokus o přechod se mu nepodařil a teprve podruhé, počátkem roku 1949, byl úspěšný.

V uprchlickém táboře nepobyl dlouho. RAF totiž zorganizovala akci na pomoc svým bývalým čs. kolegům. Během několika týdnů byl Kašlík u své rodiny ve Velké Británii a 1. července 1949 mohl dokonce znovu obléknout leteckou uniformu. Stal se tak jedním z nejméně 105 znovu přijatých příslušníků RAF, kteří před únorem 1948 sloužili jako vojáci z povolání, a po komunistickém převratu odešli do exilu.

Komunistická odplata

Britské letectvo přijalo zpět do svých řad celkem asi 300 čs. letců (včetně po válce demobilizovaných), kteří uprchli po komunistickém převratu. Řada z nich zde pak sloužila dlouhé roky až do odchodu do výslužby. Nový režim se mstil alespoň na jejich bližních. V Roztokách u Prahy, kde Viktor Kašlík před svým odchodem za hranice žil, byl následně pozatýkán a odsouzen větší počet jeho přátel, kteří mu pomáhali. Z dalších tajné služby sestavily „ilegální protistátní skupinu“, kterou údajně před odchodem založil.

K 18 rokům odnětí svobody byla odsouzena Kašlíkova sestra, kterou již nacisté uvěznili v rámci akce „E“ (příbuzní emigrantů) na tři roky v internačním táboře Svatobořice. V komunistickém vězení strávila nakonec více, než deset let… 

Také generál Karel Janoušek se rozhodl pro odchod za hranice. Měl však smůlu. Mladík, který jej kontaktoval s nabídkou bezpečného přechodu hranic a představil se jako Jan Hrubý, vyakčněný student ČVUT, byl ve skutečnosti Ing. Jaroslav Doubravský, placený agent-provokatér OBZ.

Legenda za mřížemi

Na cestě k západním hranicím byl dne 30. dubna 1948 Janoušek spolu s plukovníkem Vlastimilem Chrástkem (také bývalým příslušníkem RAF) a podplukovníkem Janem Štěpánem zatčen a následně 17. června 1948 Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let do vězení. Při odvolacím líčení mu tribunál zvýšil trest ještě o další rok.

Janouškův příběh tím však nekončí – během pobytu ve věznici v Plzni na Borech se měl zúčastnit útěku, který údajně plánovali někteří s odsouzenými sympatizující dozorci. V novém procesu, který se konal u Státního soudu, byl dne 28. března 1950 odsouzen na doživotí. Z věznice jej propustili až v rámci velké amnestie v květnu 1960. Za mřížemi strávil více než 12 let. Bývalý generál pak dalších sedm let pracoval v dělnických profesích, než mohl odejít do důchodu. Roku 1968 byl rehabilitován, avšak již v roce 1971 zemřel.

Smutná statistika

Ze 444 vojáků z povolání s minulostí bývalých příslušníků RAF jich do konce dubna 1948 bylo z čs. armády vyhozeno 106, tedy téměř čtvrtina. Čistka se však nezastavila. K 20. říjnu 1950 v armádě sloužilo již jen 96 západních letců a zanedlouho zbývalo posledních 13, tedy pouhá 3 % původního stavu. Podobná byla situace i v Československých aeroliniích. V březnu 1950 došlo k synchronnímu úletu tří linkových dakot (z Ostravy, Brna a Bratislavy do Prahy) do bavorského Erdingu, kterou zorganizovalo osm členů jejich posádek – výhradně bývalých letců RAF.

Bývalí příslušníci Královského letectva v té době představovali u aerolinií 53 % létajícího personálu. Mezi piloty to pak byly téměř dvě třetiny. Po erdinském incidentu však i mezi nimi následovala nemilosrdná čistka, bez ohledu na omezení letecké dopravy. Desítky bývalých letců byly v této době zatčeny a souzeny ve vykonstruovaných procesech. Některé z nich držely bezpečnostní složky protizákonně ve vyšetřovací vazbě celé měsíce, jiné poslal režim do táborů nucené práce, v nichž se poměry od vězení téměř nelišily.

Nenávist až za hrob

Důstojníky posílali komunisté na Mírov, kde byl internován například autor knihy Sestřelen! Podplukovník František Fajtl. Někteří přišli v komunistických věznicích a lágrech dokonce o život. Zřejmě nejznámějším je v této souvislosti případ majora Josefa Brykse. Ten byl v roce 1941 jako příslušník 242. stíhací perutě sestřelen a zajat Němci. Do konce války se pokusil celkem pětkrát o útěk.

Po roce 1945 sloužil jako důstojník z povolání, ale patřil k prvním postiženým poúnorovými čistkami. Počátkem května 1948 byl zatčen a následně ve stejném procesu jako generál Janoušek odsouzen k 10 rokům vězení za přípravu odchodu do zahraničí. V roce 1950 mu komunistický soud za údajnou přípravu útěku z vězení zvýšil trest na 20 let odnětí svobody. V jáchymovských uranových dolech se brzy výrazně zhoršil jeho zdravotní stav. Josef Bryks zemřel v noci z 11. na 12. srpna 1957 v důsledku vězniteli úmyslně zanedbané lékařské péči.

Pozdní satisfakce

Existují však i případy dodnes téměř neznámé. Jaroslav Kocmánek patřil k nemnohým, kterým se v roce 1942 podařil nebezpečný útěk z obsazené vlasti přes Německo, jižní Francii, Španělsko a Gibraltar do Velké Británie. Poté sloužil u pozemního personálu 312. čs. stíhací peruti RAF. Po válce demobilizoval, ale v září 1949 byl zatčen a později souzen spolu s bývalým členem výsadkové skupiny CALCIUM Františkem Širokým. Mělo jít o jednu ze skupin, které údajně v součinnosti s americkou zpravodajskou službou založil major Jaromír Nechanský. Ve skutečnosti se zřejmě jednalo o zcela vykonstruované obvinění. Odsouzen byl ke 12 rokům vězení. Zemřel 4. dubna 1953 ve věku pouhých 35 let.

K mužům, kteří pomohli vybojovat jeho osvobození a samostatnost, se Československo zachovalo velmi nevděčně. První snahy o nápravu se v podobě částečných soudních i mimosoudních rehabilitací objevily poprvé v 60. letech minulého století. Většina bývalých čs. letců v RAF však byla zcela občansky, profesně i soudně očištěna teprve po změně státoprávních poměrů v roce 1989.

Image

Čtěte také

Armádní generál v. v. Emil Boček: Velký rozhovor s posledním čs. stíhačem RAF

Jeden z nejnebezpečnějších mikroorganismů planety – améba Naegleria fowleri, přezdívaná „pojídač mozků“ – byla nedávno odhalena v upravené pitné vodě ve dvou městech v australském státě Queensland. Úřady vydaly varování pro obyvatele Charleville a Augathelly poté, co testy potvrdily přítomnost tohoto patogenu.

Vzácný, ale smrtelný parazit

Naegleria fowleri se do těla dostává nosem – například při koupání či sprchování – a proniká přímo do mozku. Tam se mění do své aktivní formy, obaluje nervové buňky a doslova je tráví. Mezi typické příznaky nákazy patří vysoká horečka, extrémní bolest hlavy, zmatenost, únava, nevolnost, změny smyslů, halucinace a křeče.

Parazit v mozku spouští prudkou zánětlivou reakci, která během několika dní vede k těžké meningitidě, otoku mozku, kómatu a ve více než 97 % případů k úmrtí. Onemocnění, známé jako primární amébová meningoencefalitida (PAME), postupuje tak rychle, že i při léčbě moderními antifungálními léky je šance na přežití minimální.

Mikroskopický predátor Naegleria fowleri se obvykle vyskytuje v teplé, neupravené sladké vodě a v půdě. Případy nákazy bývají spojeny hlavně s koupáním, potápěním nebo vodními sporty, nikoli s pitím kontaminované vody. Od roku 1962 bylo celosvětově popsáno jen několik stovek případů – nejvíce v USA, Pákistánu, Mexiku, Indii a Austrálii – drtivá většina z nich ale bohužel skončila smrtí. Australské zdravotnické úřady přesto uklidňují obyvatelstvo, že riziko nákazy je minimální, pokud se zabrání vniknutí vody do nosu. 

Vědci varují, že s postupným oteplováním vody v důsledku klimatických změn se může výskyt tohoto smrtelně nebezpečného mikroorganismu rozšířit a stát se méně sezónním. Přestože nákaza zůstává extrémně vzácná, její fatální průběh činí z Naegleria fowleri jednoho z nejnebezpečnějších parazitů, s nimiž se člověk může setkat.

Image

Čtěte také

Biologický převlek: Parazitická měňavka uniká imunitě díky lidským proteinům