Dovolená snů: Netradiční místa, kde je zážitkem i nocleh sám
Podzimní měsíce vybízejí k odpočinku jinak než horké léto – místo přeplněných pláží vás čeká klidnější atmosféra a originální zážitky. Co takhle noc na skalách, v letadle nebo v iglú, které vám nabídne magický výhled na polární záři?
Další články v sekci
Mravenčí dýchání: Když si tělo řídí přísun kyslíku jinak než plíce
Mravenci mají k dýchání vlastní promyšlený systém, který se liší od všeho, co známe u savců.
Na rozdíl od savců nedostali mravenci do vínku plíce, a tudíž jim k přenosu kyslíku neslouží krev. Místo toho mají po stranách těla až deset párů dýchacích otvorů zvaných spirakula, jimiž proudí vzduch do sítě vzdušnic neboli tracheí. Ty dopravují kyslík k jednotlivým buňkám a stejným způsobem odvádějí pryč oxid uhličitý.
Popsaná soustava však funguje pouze u velmi malých živočichů a jen pár centimetrů navíc znamená, že jsou průdušnice příliš dlouhé, než aby mohl vzduch postupovat dostatečně rychle. Větší hmyz si tak musí vypomáhat pasivním dýchacím systémem a například prostřednictvím ohýbání břicha pumpovat do tělesné schránky další vzduch. U malých mravenců ovšem výzkum naopak ukázal, že v určitých případech musejí některé své dýchací otvory dokonce uzavírat, aby se jim do těla nedostalo kyslíku příliš.
Další články v sekci
Webbův dalekohled si prohlédl mladé hvězdy ve hvězdokupě Pismis 24
Fascinující snímek Webbova dalekohledu nabízí pohled na jednu z nejbližších hvězdných porodnic, kde se v zákoutích Humří mlhoviny rodí velké a žhavé hvězdy.
Na nedávném snímku Vesmírného teleskopu Jamese Webba, pořízeném v blízce infračervené části spektra, se třpytí hvězdy mladé hvězdokupy Pismis 24, která se nachází v centrální části nedaleké krásné mlhoviny NGC 6357, známé jako Humří mlhovina, poblíž pomyslného bodce Štíra ve stejnojmenném souhvězdí.
Humří mlhovina se nachází ve vzdálenosti asi 5 500 světelných let od Sluneční soustavy a je jednou z nejbližších hvězdných porodnic. Právě se tam rodí nové hvězdy, včetně hodně velkých a horkých. Tato oblast představuje jedno z nejlepších míst, kde můžeme zrození a raný vývoj hvězd pozorovat.
Hvězdná porodnice na bodci Štíra
V srdci hvězdokupy Pismis 24 se nachází masivní Pismis 24-1, objekt dříve považovaný za nesmírně masivní hvězdu. Ve skutečnosti jde o dvojhvězdou, složenou z velice hmotných hvězd. Na snímku jsou rovněž patrné stovky dalších různobarevných hvězd hvězdokupy Pismis 24, stejně jako tisíce dalších hvězd Mléčné dráhy, které pozorujeme za touto hvězdokupou.
Dramatické rysy hvězdné porodnice utváří spalující záření čerstvě zrozených a velice horkých hvězd. Teplota některých z nich přesahuje teplotou slunce až osmkrát. Mlhovina samotná připomíná snové pohoří ze Středozemě Tolkienova Pána prstenů, kolem jehož vrcholků se vznášejí jemné závoje plynu a prachu, osvětlené září hvězd.
Modrá barva na tomto okouzlujícím snímku označuje ionizovaný plynný vodík, který je zahříván masivními mladými hvězdami. Oranžově je znázorněný kosmický prach, konzistencí podobný pozemskému kouři. Červená barva představuje chladnější a hustší molekulární vodík. Čím tmavší červená, tím hustší je plyn. Černá označuje nejhustší plyn, který nezáří. Jemné bílé útvary jsou prach a plyn, na nichž se rozptyluje záření hvězd.
Další články v sekci
Potupa pod Vesuvem: Když Spartakovi muži rozprášili římskou armádu
Gaius Claudius Glaber pochodoval s třemi tisíci muži k hoře Vesuv, aby se vypořádal s uprchlými otroky. Ačkoli vzbouřenci měli výraznou početní převahu, nedělal si s tím příliš těžkou hlavu. Jeden voják vydá přece za dvacet otroků...
Spartakus organizoval z Vesuvu výpady do okolí. Kampánie byla úrodná krajina a přední římští aristokraté zde vlastnili značný majetek – vily, vinice, olivové háje… Netrvalo tedy dlouho a boháči v Římě požadovali okamžité potlačení vzpoury. Čím dříve, tím větší bude naděje na záchranu majetků. Římanům však chyběla v Itálii silná armáda, protože většina legií bojovala v Hispánii proti Sertoriovi a na Východě proti Mithridatovi. Pověřili tedy praetora Gaia Claudia Glabra, aby sehnal narychlo vojsko.
Zdá se, že Claudius svoji misi podcenil. Spíše než vojsko dal dohromady jen oddíl domobrany čítající tři tisíce mužů, tedy necelou jednu legii. Podle slov řeckého historika Appiána si „Římané tehdy mysleli, že jde o bezvýznamný útok bandy pobudů, a ne o skutečnou válku“.
Žebříky z vinné révy
Claudius Glaber předpokládal, že to bude snadné vítězství a že se po bleskové bitvě za pár dnů vrátí do Říma jako vítěz. Ale mýlil se. Nejprve vše probíhalo podle plánu. Glaber v čele domobrany přispěchal pod Vesuv a oblehl vzbouřence s cílem je vyhladovět. Byl však Spartakem přelstěn. Glaber obsadil jedinou schůdnou cestu k sopce, protože všude jinde byly srázné a hladké skály, porostlé bujným divokým vínem. A právě výhonky této divoké révy nechal Spartakus nařezat a splést z nich pevné žebříky. Byly tak dlouhé, že od vrchu skály, kde byly upevněny, sahaly až k úpatí. Co následovalo, popsal řecký historik Plútarchos: „...všichni až na jednoho po nich bezpečně slezli. Ten zůstal na hoře kvůli zbraním: když ostatní sestoupili, spustil dolů zbraně, a když bylo všechno dole, zachránil se nakonec i on sám.“
O ničem takovém neměli bohorovní Římané ani potuchy. Spartakus Glabra obešel a znenadání na něho zaútočil. Nečekaný útok měl za následek drtivou porážku Římanů. Nakonec se otroci zmocnili i vojenského tábora a překvapené vojáky pobili.
Zpráva o Spartakově úspěchu pod Vesuvem povzbudila další otroky k útěkům. A ke Spartakovi se přidávali i pastýři a chudí rolníci. Spartakus pokračoval ve výcviku vzbouřenců a s využitím ukořistěných zbraní sestavoval organizovanější armádu – udílel hodnosti a vytvořil i účinnou síť špehů. Netrvalo dlouho a bývalý gladiátor ovládl takřka celou Kampánii.
Praetorské hodnosti v prachu
Římané zatím nepanikařili a reagovali vysláním dalšího vojska. Jeho vedení se ujal druhý praetor Publius Varinius. Ten rozdělil nově sestavenou armádu mezi své podvelitele Furia a Cossinia. Sebevědomý Spartakus nejdříve porazil Furiův dvoutisícový oddíl. Potom si počíhal na Cossinia a málem ho zajal při koupání. Lehkovážnému Cossiniovi se jen taktak podařilo uniknout. Ale jeho vojenský zásobovací oddíl takové štěstí neměl a padl Spartakovi do rukou. Pak začalo dlouhé pronásledování Cossinia a rozmetání jeho vojska, při němž sám Cossinius padl.
Proti nadšeným vzbouřencům se zle vedlo i samotnému praetoru Variniovi, který byl Spartakem poražen, a nechybělo mnoho, aby padl do zajetí. Spartakovi se ale podařilo alespoň symbolicky dostat věčné město na kolena. Římanů se muselo silně dotknout, když se dozvěděli, že otroci potupili jejich posvátné symboly, když „svému veliteli přinesli i ukořistěné odznaky praetorské hodnosti i svazku prutů...“
Po vítězné bitvě Spartakus uspořádal pohřby svých padlých velitelů, mezi nimiž měl být i Oenomaus, jeden z prvních vůdců gladiátorského povstání. Zajímavé je, že stačilo pár počátečních úspěchů a otroci se začali chovat stejně jako jejich bývalí páni. Spartakus totiž nechal při pohřbech zápasit ozbrojené zajatce, jako by podle slov historika Flora „rolí pořadatele her chtěl smýt celou svou minulou úlohu gladiátora“.
Teprve po porážce dvou praetorských armád v Římě pochopili, že se nejedná jen o nějaké bandity. Ve vzduchu visela jedna z největších a nejsvízelnějších válek. Příliv do Spartakova vojska neslábl, počet Spartakovců se blížil k sedmdesáti tisícům mužů. S takovou silou si už mohl dovolit útočit nejen na osady a vesnice, ale i na města.
V zimě roku 73–72 př. n. l. Spartakus podle Flora zpustošil Nolu a Nucerii v Kampánii, ale armáda otroků dopochodovala až do jihoitalských přístavů Thúrie a Metapontum v Tarentském zálivu. Řím se proti Spartakovi rozhodl vyslat řádnou konzulskou armádu...
Další články v sekci
Život pod ledem? Europa Clipper nám přiblíží Jupiterův měsíc jako nikdy předtím
Roušku tajemství Europy by mohla poodhalit sonda NASA. Na svou dalekou cestu se vydala loni 14. října a k cíli by měla dorazit v roce 2030.
Europa Clipper představuje první sondu určenou k podrobnému studiu Jupiterova čtvrtého největšího měsíce. Existují vědecké důkazy, že Europa patří mezi nejslibnější místa k hledání podmínek pro život mimo Zemi. „O této misi sníme už pětadvacet let, od doby, kdy jsem ještě byla na vysoké škole,“ přibližuje planetární geoložka Cynthia Phillipsová z NASA Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně.
Automat doletí k plynnému obrovi v dubnu 2030 s jediným cílem – zjistit, zda na Europě a dalších podobných světech může existovat život. V 90. letech totiž získala mise NASA s názvem Galileo přesvědčivé důkazy, že se pod ledovým pláštěm souputníka ukrývá kapalný rezervoár, jenž může obsahovat dvakrát víc vody než všechny pozemské oceány dohromady.
Gigantické výtrysky vody
Europa je nepatrně menší než Měsíc a má jeden z nejhladších povrchů ve Sluneční soustavě. Postrádá velkorozměrové struktury jako krátery či pohoří, a to v důsledku významné tektonické aktivity způsobované slapovými silami, jež jsou tam až tisíckrát mohutnější než obdobné jevy – příliv a odliv – na Zemi. Těleso pokrývají velké ledové kry a prasklinami mezi nimi proniká na povrch zakalená voda. Na snímcích poutají pozornost dlouhé tmavé linie, představující zmrzlou podpovrchovou vodu. Rozsáhlé oblasti označované jako „chaotický terén“ utváří patrně popraskaný led nad rozlehlými podpovrchovými jezery. A tamní voda může skýtat vhodné prostředí pro život.
Hubbleův teleskop vyfotografoval vodní výtrysky stoupající až 200 km nad povrch v oblasti jižního pólu měsíce. Uvedené rovněž patří k indiciím, že se na Europě pod vrstvou ledu rozkládá hluboký oceán. Slapové síly a tření v důsledku gravitačních interakcí s Jupiterem vytvářejí dostatek tepla k udržení kapalného prostředí.
Mimo jiné se podařilo zjistit, že ledem pokrytý měsíc generuje každých 24 hodin zhruba 1 000 tun kyslíku – dost na to, aby mohl milion lidí dýchat celý den. Europu obklopuje řídká atmosféra obsahující molekuly kyslíku, jež vznikají štěpením molekul vody na povrchu vlivem silné radiace. Část kyslíku pak může být v důsledku tektonické subdukce zanesena do podpovrchového rezervoáru a následně se tam podílet na biologických procesech. „Oceán na Europě se považuje za jedno z nejnadějnějších míst ve Sluneční soustavě, které by mohlo tvořit potenciální útočiště života,“ uvedl Geoffrey Yoder z NASA. „A pozorované výtrysky nabízejí možnost získat z něj vzorky.“
Poklad pod povrchem
Máme přesvědčivé důkazy, že se na Europě nachází globální oceán kapalné vody, což z ní dělá jeden z cílů s nejvyšší prioritou při pátrání po živých formách mimo Zemi. Voda tvoří nezbytný předpoklad pro život, jak ho známe, přičemž podmínky v podpovrchové zásobárně nám mohou hodně napovědět o historii měsíce. A co víc – oceán na Europě je zřejmě v kontaktu se skalnatým mořským dnem, tudíž tam očekáváme chemické reakce, které vytvářejí hydrotermální průduchy. Na Zemi tito tzv. černí kuřáci podporují prosperující ekosystémy, takže by mohli podobně fungovat i na Jupiterově průvodci.
Rezervoár pod zmrzlým povrchem Europy může být hluboký více než 100 km. Důkazy o jeho existenci zahrnují například gejzíry tryskající skrz ledovou kůru, slabé magnetické pole či již zmiňovaný chaotický terén, deformovaný možná právě podpovrchovým oceánem. Ledový štít o tloušťce kolem 30 km jej izoluje před extrémním chladem, vakuem i před intenzivní radiací. „Základní chemické prvky jako uhlík, vodík, kyslík, dusík, fosfor a síra a zdroje energie, dvě ze tří podmínek života, se nacházejí po celé Sluneční soustavě. Třetí z nich, kapalná voda, se však mimo Zemi hledá obtížněji,“ zmínil planetolog NASA Lucas Paganini. Europa tak může mít vše potřebné pro život, jak ho známe.
Nevídaně blízko
Úkolem Europa Clipperu je získat víc informací o geologii povrchu i složení nitra měsíce a posoudit jeho biologický potenciál. Vzhledem k intenzivnímu radiačnímu prostředí Jupitera provede sonda řadu průletů a při nejtěsnějším z nich se k přirozenému satelitu přiblíží na pouhých 25 km. Vědecké přístroje na palubě poslouží k analýze přítomnosti geotermální aktivity a indukovaného magnetického pole, což následně umožní potvrdit existenci podpovrchové vodní zásobárny.
Automat však nenese přístroje pro hledání života. Místo toho musí nejprve určit tloušťku ledového krunýře Europy a zjistit, jak oceán působí na její povrch. Dále musí prozkoumat složení rezervoáru a určit, zda obsahuje složky, které umožňují a podporují život.
S vědeckou výzbrojí
K uvedeným úkolům sonda využije sofistikované přístrojové vybavení. Kamery WAC a NAC budou pořizovat snímky Europy a zmapují 90 % jejího povrchu s vysokým rozlišením. Odražené infračervené záření pak analyzuje spektrometr MISE, aby bylo možné stanovit složení povrchu: Zařízení bude hledat organické látky jako sírany a uhličitany i další sloučeniny.
Radar REASON prozkoumá strukturu a tloušťku ledu a bude pod ním pátrat po podobných jezerech, jaká spočívají pod ledovým příkrovem Antarktidy. Magnetometr ECM má za úkol měřit sílu a orientaci magnetického pole měsíce – indukují ho změny magnetického pole Jupitera, a to zřejmě prostřednictvím elektrických proudů vířících ve slaném oceánu Europy. Detektor PIMS se zaměří na proudění plazmatu v blízkosti měsíce a pomůže kalibrovat údaje z magnetometru. Gravitační experimenty zpřesní tloušťku ledové kůry, zatímco přístroj THEMIS bude hledat nedávné výrony teplejší vody na povrchu či v jeho blízkosti.
Ultrafialový spektrograf UVS by měl pátrat po možných vývěrech vodní páry, jež by mohly odhalit vlastnosti oceánu, a poskytne údaje o povrchu i řídké atmosféře měsíce. Je navržen tak, aby vyhledával a studoval potenciální výtrysky vycházející z trhlin v ledu. „Jakmile detektor UVS zjistí výskyt oblaků, může jimi sonda proletět, aby si přístroj MASPEX tyto těkavé plyny ‚očichal‘,“ přiblížil James Burch ze Southwest Research Institute. Hmotnostní spektrometr MASPEX bude tedy s vysokou přesností určovat molekulární identitu plynů ve slabé atmosféře Europy a z možných vývěrů. Analyzátor prachu SUDA pak zachytí větší částice a určí jejich chemické složení.
Na dráze u plynného obra
Europa Clipper bude obíhat kolem Jupitera a během čtyř let absolvuje 49 blízkých průletů okolo Europy. Při každém z nich se přitom zaměří na jiné místo, aby prozkoumal téměř celý měsíc, a jeho vědecké přístroje budou při průletu pracovat vždy současně. Na každém oběhu stráví automat v radiační zóně v blízkosti přirozeného satelitu necelý den, načež se vrátí do bezpečné vzdálenosti a o dva až tři týdny později se celý proces zopakuje. Elektronika sondy spočívá v trezoru se stěnami z hliníko-zinkové slitiny o tloušťce 9,2 mm, které ji ochrání před intenzivním zářením planety.
Blízké průlety zvyšují šance, že budoucí sondy zvládnou odebrat vzorky z podpovrchového oceánu, aniž by musely na měsíci přistát a provrtat se ledovou vrstvou o síle desítek kilometrů. Jinou, avšak složitější možnost představuje dosednutí v oblasti jednoho z gejzírů a spuštění automatického průzkumníka do praskliny v ledu. Plánované sondy by měly například přesně určit místa, kudy voda proniká na povrch, zjistit, jak silný je povrchový led, kolik vody rezervoár obsahuje a jak je slaná. A také by mohly spolehlivě stanovit složení gejzírů.
Která přiletí první?
V současné době studuje Jupiter sonda NASA s názvem Juno. Do kosmu se vydala v roce 2011 a na oběžnou dráhu kolem plynného obra byla navedena o pět let později. Její mise však zřejmě skončí letos v září. Evropský automat JUICE alias Jupiter Icy Moons Explorer odstartoval 14. dubna 2023 na raketě Ariane 5. Loni 19. srpna využil gravitaci Měsíce a o den později prolétl okolo Země. Letos na konci srpna minul Venuši, načež se ještě v letech 2026 a 2029 vrátí k „rodné“ planetě – což jej urychlí na dlouhé cestě k Jupiteru, kam dorazí v červenci 2031.
Europa Clipper zamířil do vesmíru na Falconu Heavy loni 14. října, tedy o 1,5 roku později než JUICE. K úpravě jeho trajektorie mají posloužit dva gravitační manévry: Letos 1. března už prolétl kolem Marsu a příští rok začátkem prosince absolvuje urychlení u Země. Do soustavy gigantické planety tak dorazí 11. dubna 2030 čili víc než o rok před automatem JUICE.
Další články v sekci
Protilátka z alpaky nabízí recept proti herpesvirům
Jihoamerická lama alpaka pomohla německým vědcům vyvinout nanoprotilátku, která dokáže blokovat klíčový protein herpesvirů a otevírá cestu k nové léčbě těchto celoživotních infekcí.
Lamy alpaky patří k živočichům, od nichž můžeme získat nanoprotilátky, malé protilátky s jednoduchou strukturou, které jsou podstatně menší než běžné protilátky, což jim poskytuje celou řadu výhod. Včetně toho, že jsou vysoce stabilní, velmi specifické a snadno pronikají i do obtížně přístupných částí těla.
Německý výzkumný tým, který vedl Benjamin Vollmer z Univerzity v Hamburgu a dalších institucí, využil služeb alpaky jménem Max, ze které získali protilátku, následně upravenou na nanoprotilátku, která může účinně zasahovat proti proteinu klíčovému pro infekci herpesvirů. Výzkum využití nanoprotilátek proti herpesvirům zveřejnil vědecký časopis Nature.
Nanoprotilátka proti herpesvirům
Herpesviry jsou nepříjemné patogeny. Jakmile se dostanou do těla, už tam zůstanou po zbytek života. Vytvářejí latentní infekce, při nichž se skrývají před imunitním systémem v nervových buňkách. Čekají tam na příležitost, která by jim umožnila rozpoutat infekci, například na oslabení imunitního systému nemocí nebo třeba stresem.
Aby se herpesvirus dostal do buňky, musí se spojit s její buněčnou membránou. V tomto spojení hraje klíčovou roli molekula glykoproteinu B (gB). Byl by to dobrý cíl pro antivirové léky, ale kriticky významné oblasti glykoproteinu B jsou velmi obtížně dostupné pro nějaké další molekuly zvenčí.
Volmer a jeho kolegové získali nanoprotilátku z alpaky, která se ukázala jako velmi účinná. Neutralizuje glykoprotein B už ve velmi nízkých koncentracích. Naváže se na tento glykoprotein a zabrání mu v provedení splynutí virové částice s buněčnou membránou. Vývoj nanoprotilátky proti herpesvirům je ještě nutné dotáhnout do konce, aby v budoucnu mohla pomáhat lidem ohroženým infekcemi herpesviru.
Další články v sekci
Císařův chorvatský maršál: Svetozar Borojević von Bojna
Nepřátelé se jej obávali, zatímco vlastní podřízení jej kvůli jeho důrazu na disciplínu, přísnost a smysl pro povinnost často nenáviděli. Řeč je o jediném chorvatském důstojníkovi, který dosáhl v rakouské armádě nejvyšší vojenské hodnosti.
Dne 23. května 1920 zemřel v rakouském Klagenfurtu téměř v zapomenutí někdejší polní maršál c. a k. armády Svetozar Borojević von Bojna. Takřka celý svůj život strávil ve službách habsburské monarchie a v jejích ozbrojených složkách udělal závratnou kariéru. V době, kdy se říše na podzim 1918 rozpadala, dokonce nabídl své služby císaři Karlovi a nabádal jej, aby proti rozkladným tendencím zasáhl vojensky, ale panovník odmítl. Borojeviće o pár týdnů později nevzala do služeb ani vláda nově vznikajícího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a tak slavný vojevůdce nakonec dožil v zahořklosti a chudobě.
Mládí a kariérní růst
Svetozar Borojević byl srbského původu, ale narodil se nedaleko chorvatské Kostajnici a později o sobě mluvil jako o Chorvatovi. Jeho otec Adam sloužil jako důstojník a ve stejných šlépějích zamířil i syn. Po absolvování pěchotní kadetky Liebenau u Štýrského Hradce nastoupil jako plukovník k pěšímu pluku č. 52. S ním se v roce 1878 zúčastnil okupace Bosny a dobytí Sarajeva, za což byl vyznamenán, a následně nastoupil na Královskou Vojenskou Akademii ve Vídni. Následovala služba ve štábu 63. pěší brigády a mezi lety 1887–1891 působil jako instruktor na Vojenské akademii ve Wiener Neustadtu.
Kariérní povinnosti vedly jeho kroky z jednoho koutu monarchie na druhý – současně stoupal i na hodnostním žebříčku. Mezi roky 1898–1904 Borojević působil v Praze jako náčelník štábu VIII. sboru a roku 1905 byl povýšen do šlechtického stavu a získal přídomek von Bojna. Do první světové války vstupoval jako generál pěchoty a velitel VI. sboru, jenž v létě 1914 zamířil do Haliče. Samotný Borojević zůstal navzdory nepřátelství se Srbskem loajální a opakovaně zdůrazňoval, že on sám je Chorvat.
Podobně jako mnozí jiní oficíři ani on příliš nevěřil vojákům slovanské národnosti a vyšším důstojníkům VI. sboru adresoval následující zprávu: „Nejsem nadšen tím, co jsem dosud viděl u bojových a služebních jednotek tohoto sboru. Chybí vážná kázeň a pořádek, muži se nechávají unášet a někteří důstojníci také. Chybí soustředění a koncentrace není na úrovni, která bude vyžadována v bezprostředním střetu s nepřítelem... Proto je povinností a také požadavkem moudrosti bez prodlení přivést důstojníky a mužstvo k pochopení, že prvotní a nejvýznamnější podmínkou úspěchu je železná kázeň.“
Problém však spočíval také v mnohonárodnostním složení samotného sboru. Vojáci čelili komunikačním problémům, neboť mluvili nejméně pěti jazyky a vyznávali pět různých konfesí, proto k nekázni a nedorozumění docházelo již jen z těchto důvodů. I přes zmíněné problémy se Borojevićovi podařilo díky zavedení tvrdé disciplíny nastolit pořádek a kázeň, což mělo brzy přinést kýžené ovoce.
Vítězství i porážky
V srpnu 1914 začalo docházet k prvním potyčkám i větším střetům mezi Rusy a rakousko-uherskou armádou. Šestý sbor se zapojil do bitvy u Komarówa (26. srpen–2. září) v rámci c. a k. 4. armády. Borojevićova formace útočila jako první, ale zpočátku nic nešlo podle plánu a habsburské síly utrpěly těžké ztráty. Za úsvitu 28. srpna se zdálo, že císařské divize čeká porážka, ale Borojević reorganizoval své velení i zdecimované jednotky, díky čemuž se podařilo zastavit ruský protiútok. Bitva nakonec skončila vítězstvím rakousko-uherských zbraní a velitel VI. sboru si ve vlasti vysloužil přízvisko „vítěz od Komarówa“. On sám se pak nepříliš skromně vyjádřil v dopise svému příteli: „… beze mne by byla bitva o Komarów prohraná.“
Ve stejnou dobu krvácela 3. armáda pod tlakem ruské přesily u Lvova. Po pádu města 2. září 1914 byl její původní velitel odvolán a na jeho místo 4. září dosazen právě Svetozar Borojević. Ten následně oslovil své nové podřízené: „Jako vítěz sedmidenní vražedné bitvy jsem byl jmenován velitelem 3. armády; rád bych všechny příslušníky téže pozdravil jako voják a kamarád. Jsou mi známy služby statečných vojáků této armády, stresy a vypětí, strádání, které snášeli, ztráty, které dosud utrpěli. Ale ty jednotky, jimž nyní velím a které utrpěly velké ztráty, budou trpět ještě více, ale nejvíce budou trpět naši protivníci! Mé staré vojenské štěstí mě postavilo do této pozice. Rád bych toto štěstí přenesl s sebou do 3. armády. (…) Jsem si jist, že 3. armáda v žádném případě neudělá své vlasti ostudu a v příštích dnech dosáhne našeho nejvyššího cíle – spokojenosti našich velitelů!“
Obránce Karpat
Další vítězné vavříny získal Borojević jako velitel během bitvy u Limanowa (1.–13. prosince 1914). Třetí armáda zpočátku zůstávala stranou na jižním křídle rakousko-uherské sestavy a v jednu chvíli se dokonce zdálo, že váhání jejího velitele způsobilo krach útoku severně dislokované 4. armády. Borojević ale v souladu s rozkazem vrchního velení 8. prosince vyslal své jednotky z předhůří Karpat, aby napadly nepřátelské síly postupující na Limanowu. Jeho IX. sboru se o pár dní později podařilo obsadit Nowy Sącz a sevřít tak carské jednotky. Nastalá situace přiměla celou ruskou sestavu k ústupu na východ.
Borojević zůstal na východní frontě až do května 1915 a jeho muži se zapojili do několika větších střetnutí v Karpatech. Generál umně využíval vysokohorský terén, jenž výrazně napomohl k zastavení ruského náporu a zabránění průniku carských divizí hluboko do rakousko-uherského vnitrozemí. Jeho metody a způsob komunikace mu však mnoho příznivců nezískaly a stále častěji se dostával do sporů se svým nadřízeným – zároveň na něj pohlíželi spatra i němečtí spojenci. Třetí armáda se pak v květnu 1915 zapojila do velké ofenzivy v prostoru Gorlice-Tarnov, ale to už si její velitel pomalu „balil kufry“. V reakci na otevření nové fronty v Itálii předal velení části formace a se zbytkem zamířil na jih, kde na Soči převzal 5. armádu.
Náš Sveto
Nový nepřítel zpočátku disponoval výraznou přesilou a soustředil své útoky v Tyrolích a na řece Soča (Isonzo). Právě tam probíhaly až do podzimu 1917 nejtěžší boje celé fronty, ale Italům se příliš nedařilo a nedosáhli žádného významnějšího úspěchu. Střety se vyznačovaly velkou brutalitou a obě strany utrpěly těžké ztráty včetně Borojevićovy 5. a později Sočské armády. Generál vydržel na tomto válčišti po zbytek konfliktu a vysloužil si nové přízvisko – „lev ze Soči“. Jeho velitelský styl se stále vyznačoval přísností a požadavkem na disciplínu. Většina podřízených na něj však nedala dopustit a říkali mu „náš Sveto“.
V květnu 1916 získal hodnost generálplukovníka a další pocty se mu dostalo o rok později. Dne 23. srpna 1917 povýšil na pozici velitele Jihozápadního frontu, který později dostal název skupina armád Boroević. V říjnu a listopadu udeřila spojená německo-rakousko-uherská vojska u Caporetta a slavila dosud nevídaný triumf, když postoupila až k řece Piavě. Za tento úspěch později Borojević převzal komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie nebo
nejvyšší německé vyznamenání – Řád Pour le Mérite.
Poslední rok
K ocenění jeho služby patřilo také povýšení na polního maršála, k němuž došlo 1. února 1918. Stal se tak jediným chorvatským velitelem během první světové války, který dosáhl takové hodnosti. V červnu 1918 začala poslední rakousko-uherská ofenziva na Piavě, další operace prováděla severněji skupina armád Conrad – polní maršál Franz Conrad von Hötzendorf. Habsburští vojáci se pokoušeli vybudovat předmostí na západním břehu řeky a postoupit dále do italského vnitrozemí, ale silný odpor spojených jednotek Dohody i nepřízeň počasí nakonec operaci odsoudily k selhání. S narůstajícími ztrátami padl 21. června rozkaz ke stažení na východní břeh a Vídeň hledala obětního beránka. Volba nakonec padla na Conrada, protože vyhozením Borojeviće by císař Karel riskoval nepřátelství Jihoslovanů, což by mohlo způsobit velké komplikace uvnitř říše.
Ani jeho setrvání v čele habsburských vojsk ale monarchii nezachránilo. Armáda se nakonec rozložila zevnitř, o čemž v posledních týdnech polní maršál informoval: „Obranyschopnost našich jednotek nápadně ochabuje, o to více, jak roste počet jednotek, které vypovídají poslušnost s odvoláním na manifesty proklamující nezávislost Polska, Uher, českého, slovenského a jihoslovanského státu, a kdy chybějí prostředky k tomu, jak je přivést k poslušnosti. Je nezbytně nutné okamžitě vyjasnit současný stav a přijmout příslušná politická rozhodnutí, jinak nastane anarchie přinášející pro monarchii a armádu katastrofu s nedozírnými následky.“ Varování starého polního maršála bylo trefné, ale nikdo už se podle něj nemohl zařídit. S koncem války a rozpadem říše tak skončila také vojenská kariéra jednoho z nejschopnějších rakousko-uherských velitelů.
Další články v sekci
Bronzový válečník z doby železné potvrzuje sílu a umění Keltů
Bavorský Manching, kdysi centrum keltského kmene Vindeliků, vydal další poklad – amulet, který spojuje vojenskou pověst Keltů s jejich uměleckou dovedností.
Nedaleko dnešního bavorského Ingolstadtu se před 2 200 lety v oblasti města Manching nacházelo velmi významné oppidum z pozdní doby železné. V době největšího rozkvětu v zde žilo 5 až 10 tisíc obyvatel. Zřejmě to bylo to hlavní sídlo starověkého kmene Vindeliků, kteří nejspíš patřili mezi Kelty. V roce 15 před naším letopočtem dobyl jejich zemi císař Tiberius a připojil ji k Římské říši.
V oppidu Manching probíhají v posledních letech vykopávky, přičemž doposud se podařilo prostudovat jen asi 15 procent původního oppida. Přesto tam již bylo objeveno přes 40 tisíc artefaktů. Jedním z nich je pozoruhodný bronzový amulet, který představuje figurínu keltského bojovníka.
„Keltové byli v té době vyhlášenými válečníky,“ vysvětluje Mathias Pfeil, hlavní kurátor Bavorského státního úřadu pro ochranu památek. „Jak se zdá, tehdejší zprávy o obávaných Keltech potvrzuje i tato malá bronzová soška.“
Bojovník pro štěstí
2 200 let starý amulet představuje bojovníka v akci a je ukázkou mistrovského umění při práci s bronzem. Soška měří jen 7,5 cm, váží 55 gramů a vznikla sofistikovanou metodou tzv. ztraceného vosku. Tento postup vyžadoval vytvoření detailního voskového modelu, který se obalil jílem. Po vypálení vosk vytekl a do vzniklé dutiny se nalila roztavená bronzová slitina. Výsledkem je jemná a složitě vyvedená figurka s očkem, které naznačuje, že sloužila jako přívěsek.
Zpodobněný válečník je zachycen v pohybu, se štítem typickým pro keltskou výzbroj a krátkým mečem. Podle archeologů jde o vzácné potvrzení dobových popisů keltských bojovníků, kteří byli známi svou udatností a promyšlenou výzbrojí. Připomíná to i debatu o tom, zda Keltové skutečně bojovali nazí, nebo spíše využívali přilby a kroužkové zbroje.
Další vědecké analýzy mají teprve ukázat, jaký byl přesný význam tohoto drobného válečníka – zda šlo o osobní ochranný talisman, součást kultu, nebo symbol prestiže. Jisté je jedno: i po 2 200 letech dokáže působit jako hmatatelný důkaz, že keltský svět byl mnohem sofistikovanější, než si často představujeme.
Další články v sekci
Tajemný výrobce barev: Hlubokomořský červ a jeho zbroj z toxického zlata
V hlubinách Tichého oceánu objevili vědci červa, který si z arsenu vyrábí vlastní zářivě žluté brnění – minerál, jenž kdysi zdobil plátna Rembrandta či Cézanna.
V hlubinách Tichého oceánu, kde ze dna tryskají vroucí sirnaté a jedovaté prameny, žije nenápadný hrdina – drobný červ Paralvinella hessleri. Tento obyvatel hydrotermálních průduchů v japonském okinawském příkopu je prvním známým živočichem, který dokáže vytvářet auripigment – zářivě žlutý, ale prudce toxický minerál obsahující arsen. Právě ten byl po staletí vyhledávaným pigmentem malířů od antiky až po Rembrandta či Cézanna.
Brnění z jedu
Auripigment se běžně vyskytuje v sopečných a hydrotermálních ložiscích. Paralvinella hessleri si jej však vytváří sám – na povrchu těla i uvnitř orgánů se mu ukládají mikroskopické částice arsenu, které v reakci se sulfidem přítomným ve vodě krystalizují v drobné shluky auripigmentu. Ty pak tvoří jakousi mikroskopickou ochrannou zbroj, jež ho chrání před jedovatým prostředím.
Vědce tento objev zaskočil – v temnotách hlubokomořských pramenů nedává tvorba barevných pigmentů na první pohled žádný smysl. Většina obyvatel těchto hlubin je totiž šedavě bílá či načervenalá. Červ si ale našel způsob, jak proměnit jed v obranný mechanismus – doslova bojuje jedem proti jedu.
Tajemství zůstává
Jak přesně Paralvinella hessleri dokáže transportovat arsen až do svých vnitřních tkání, zatím vědci netuší. Podobné strategie se ale v přírodě vyskytují: například mořský plž Chrysomallon squamiferum žije v symbióze s bakteriemi, které přeměňují sulfidy na železné minerály a tvoří mu tak ochranný pancíř.
Další výzkum červa z Okinawského příkopu však nebude jednoduchý. Extrémní podmínky v hloubce a nemožnost chovat tento druh v laboratoři z něj činí tajemného specialistu na přežití, který si zatím své tajemství nechává pro sebe.
Další články v sekci
Jak jasný je den na Marsu v porovnání se Zemí?
Pokud bychom někdy chtěli osídlit rudou planetu, bude nás zajímat, jak vypadají tamní dny. V prvé řadě si budeme muset zvyknout na jiné barvy a odlišnou intenzitu slunečního záření.
Den na Marsu je mnohem méně jasný než na Zemi, a to kvůli větší vzdálenosti od Slunce a časté přítomnosti prachových částic v atmosféře. První zmíněný faktor přitom hraje rozhodující úlohu: Rudá planeta leží od centrální hvězdy asi 1,5krát dál než Země, takže přijímá zhruba jen 43 % záření, neboť zářivý tok se čtvercem vzdálenosti klesá.
Rozdílnost atmosfér má naopak jen zanedbatelnou roli. Mars sice obklopuje tenčí plynný obal, ale prachové částice přidávají na „optické tloušťce“, takže je vliv atmosfér ve výsledku srovnatelný. Jestliže tedy osvětlení na Zemi za letního poledne dosahuje přibližně 100 tisíc luxů, na rudé planetě bychom za podobných podmínek naměřili pouze okolo 40 tisíc luxů, což zhruba odpovídá světlu za pozemského soumraku či zamračeného dne.
V průběhu prachových bouří, jež se na sousední planetě vyskytují často, může intenzita osvětlení výrazně klesnout až k podmínkám připomínajícím velmi tmavý soumrak nebo šero. K celkovému dojmu méně jasného dne pak přispívá rovněž fakt, že má Slunce na marsovské obloze zdánlivě menší úhlový průměr.
A panoramic view from the surface of Mars captured by Curiosity rover. pic.twitter.com/bK6mVF604U
— Wonder of Science (@wonderofscience) June 14, 2024
