Tváře z minulosti: Jak vypadali muži z dávné civilizace Keeladi
Díky digitálním rekonstrukcím a analýze DNA se vědcům podařilo vrátit tváře dvěma mužům z tajemné civilizace Keeladi, kteří žili v jižní Indii před 2 500 lety.
Představte si, že se díváte do očí lidí, kteří žili před 2 500 lety. Díky moderní vědě je to dnes do jisté míry možné: vědci dokázali digitálně zrekonstruovat podoby dvou mužů z tajemné civilizace z oblasti dnešního státu Tamilnádu na jihu Indie.
Kdo byli lidé z Keeladi?
Oba muži pocházeli z lokality zvané Kondagai, která sloužila jako pohřebiště blízkého starověkého města Keeladi. To bylo kolem roku 580 př. n. l. vyspělým urbanistickým centrem: lidé zde žili v cihlových domech se střechami z tašek, psali ranou podobou tamilského písma, obchodovali se vzdálenými regiony a zvládali i technicky náročné vodohospodářské systémy. O existenci Keeladi se vědci dozvěděli teprve v roce 2013 a zatím byla odkryta jen malá část města i jeho pohřebiště.
Pohřební urny a zapomenutí obyvatelé
V roce 2021 zde archeologové našli desítky pohřebních uren. Uvnitř dvou z nich spočívaly lebky mužů, kteří zemřeli ve věku 50–60 let. Spolu s nimi byly uloženy i typické pohřební dary – keramika, šperky či jídlo. Příčinu smrti se zatím zjistit nepodařilo.
Lebky byly naskenovány pomocí CT a na základě 3D modelů vznikly digitální rekonstrukce v britské laboratoři Face Lab. Tým vedený profesorkou Caroline Wilkinsonové vytvořil realistické podoby, doplněné o svaly, tuk a kůži. Barva očí, vlasů i pokožky odpovídá průměrným charakteristikám dnešních obyvatel jižní Indie. Vědci ale zdůrazňují, že jde o „první návrh“ – další zpřesnění by měla přinést analýza DNA.
Z kosterních pozůstatků se podařilo získat starověkou DNA, která nyní prochází podrobným výzkumem. První výsledky ukazují, že muži z Keeladi byli geneticky blízcí dnešním populacím jižní Asie. Je proto možné, že někteří současní obyvatelé Tamilnádu jsou jejich vzdálenými příbuznými. Pro jasnější odpovědi ale zatím chybí podrobnější databáze DNA specifická pro jižní Indii.
Další články v sekci
Za hranice představivosti: Jak velká může být teoreticky černá díra?
Černé díry dokážou vyrůst do gigantických rozměrů, i jejich zdánlivě nekonečný apetit ale má své hranice dané fyzikou i samotnou historií vesmíru. Jak moc velké mohou černé díry být?
Černé díry patří k nejzáhadnějším a nejextrémnějším objektům ve vesmíru. Některé z nich mají hmotnost milionkrát nebo dokonce miliardkrát větší než naše Slunce. Existuje ale vůbec nějaký horní limit velikosti černé díry?
Objev kosmického monstra
V 60. letech 20. století astronomové objevili objekt s označením 3C 273 v souhvězdí Panny, který vydával silné rádiové vlny, jinak byl ale „neviditelný“. V místě, kde se nacházel zdroj těchto vln, později vědci objevili slabě zářící objekt, který zpočátku vypadal jako hvězda. Další pozorování ale ukázalo, že se nejedná o hvězdu, nýbrž o kvazar – extrémně jasné jádro vzdálené galaxie napájené supermasivní černou dírou. V tomto případě šlo o černou díru s hmotností kolem 900 milionů Sluncí – monstrum na hranici tehdejší představivosti.
Dnes víme, že většina velkých galaxií má ve svém středu podobnou supermasivní černou díru. Díky Hubbleově a dalším teleskopům víme, že takových gigantů mohou být biliony jen v pozorovatelném vesmíru.
Kosmičtí otesánkové
I když černá díra může pohltit vše, co se k ní přiblíží, většina hmoty se k ní nikdy nepřiblíží na dostatečně krátkou vzdálenost. Navíc i samotné „krmení“ má svá fyzikální omezení.
Materiál, který se k černé díře přiblíží, do ní nezačne padat přímo. Místo toho se roztočí v divoké spirále a vytvoří tzv. akreční disk, ve kterém se zahřívá na miliony stupňů. Právě tento rozžhavený disk jasně září, což umožňuje černé díry detekovat.
Během ohřívání vyzařuje akreční disk silné záření a magnetická pole, které může další materiál odfouknout. Vzniká tím tzv. Eddingtonův limit – přirozená hranice toho, kolik materiálu může černá díra v daný okamžik pozřít, než začne být okolní materiál odpuzován. K tomu je třeba připočíst i omezený čas – vesmír je starý „jen“ 13,8 miliardy let. Černé díry vznikly po Velkém třesku a měly tak jen omezený čas na svůj růst.
Kalorie pro nenasytné jedlíky
Rychlost, jakou černá díra roste, závisí i na tom, zda se okolní hmota otáčí ve stejném směru jako samotná černá díra. Pokud ano, materiál může být „stráven“ rychleji. Pokud se otáčí opačně, pohlcování je pomalejší – a snižuje se tím i maximální možná hmotnost černé díry.
Černé díry ale nerostou jen „pojídáním“ okolní hmoty. Při srážkách galaxií může docházet ke slučování černých děr. Tento „kosmický kanibalismus“ může výrazně urychlit růst černých děr. Jedná se ale o relativně vzácný jev – opravdu obří černé díry jsou samy o sobě vzácné, a jejich slučování je tím pádem ještě vzácnější.
Kam až sahá hranice představivosti?
Některé černé díry mají hmotnost i několika miliard Sluncí. Jak velké ale vlastně mohou být? Změřit hmotnost černých děr není jednoduché – často se to dělá nepřímo a s velkou porcí nejistoty. Přesto se zdá, že v reálném vesmíru černé díry dosahují maximálně desítek miliard hmotností Slunce.
Podle studie publikované v roce 2015, by mohla černá díra v ideálním případě dosáhnout hmotnosti až 270 miliard hmotností Slunce. V praxi ale spíše platí realističtější strop kolem 50 miliard.
Jednou z největších známých černých děr je TON 618, která se z našeho pohledu nachází ve vzdálenosti 18,2 miliardy světelných let na hranici souhvězdí Honicích psů a souhvězdí Vlasů Bereniky. Jde o jednu z mála známých černých děr, jejíž hmotnost pravděpodobně přesahuje 50 miliard Sluncí (některé odhady uvádějí 66 miliard Sluncí).
Přes veškeré výpočty a odhady je pochopitelně možné, že někde v hlubinách vesmíru existuje ještě větší černá díra. Pokud by se taková našla, vědci by museli přehodnotit dosavadní teorie – což je ale přesně to, co mají nejraději. Každý nový extrémní objev totiž posouvá hranice našeho poznání dál. A na rozdíl od černých děr, naše poznání žádný horní limit nemá.
Další články v sekci
Poslední Lucemburkovna: Eliška Zhořelecká byla nejžádanější nevěstou Evropy
O tom, že Lucemburkové zanechali v českých dějinách nesmazatelnou stopu, i když u nás vládli pouhých 127 let, nikdo nepochybuje. Co jim zlomilo vaz?
Problémy měl už Karel IV. Zpočátku „uměl“ jen dcery. Situaci nakonec zachránila Anna Svídnická, ale především poslední choť Alžběta Pomořanská. Tato zdravím kypící žena byla pro budoucnost dynastie doslova požehnáním! Karlovi porodila šest dětí, z toho čtyři syny, byť dva zemřeli v batolecím věku. Poslední syn přišel na svět rok před Karlovou smrtí. Jenže další generace si o takové úrodě mohla nechat jen zdát!
Nevyjasněné rodiště
Poslední legitimní příslušnicí císařské větve rodu Lucemburků se stala Eliška Zhořelecká. Přesné datum narození této polozapomenuté princezny historikové neznají. Ví se ale, že přišla na svět za sychravého říjnového či listopadového dne roku 1390 ve středočeském městečku Hořovice. Proč zrovna tam? Byla to náhoda?
Její matka, dcera švédského krále Albrechta I. Meklenburského, tudy údajně projížděla na cestě za svým manželem Janem Zhořeleckým, nejmladším synem Karla IV. A děťátku vskutku královského původu se nejspíš nechtělo čekat do cíle cesty. To je asi ta pravděpodobnější verze.
Podle druhé varianty se sem osmnáctiletá manželka dvacetiletého Jana Zhořeleckého uchýlila záměrně, aby unikla pozornosti. Byla vdaná více než dva roky a konečně čekala potomka. Janovi starší bratři Václav IV., ani Zikmund totiž zatím žádné děti neměli. Napjatě se tedy čekalo na pokračovatele rodu, protože v plození dětí nebyli úspěšní ani moravští Lucemburkové – markrabata Jošt a Prokop, synové Karlova bratra Jana Jindřicha. Narození dcery bylo určitým zklamáním, přece jen všichni doufali, že se narodí syn.
Opečovávaný sirotek a žádaná nevěsta
Eliška si rodičů moc neužila. Jan Zhořelecký zemřel za nevyjasněných okolností v necelých šestadvaceti letech v roce 1396. A když kolem roku 1400 zemřela i Eliščina matka, osiřelého desetiletého děvčátka se ujal strýc Václav IV., který se stal jejím poručníkem. Bylo mu už skoro čtyřicet let, a protože neměl ani se svojí druhou ženou Žofií Bavorskou žádné děti, k Elišce se chovali jako k vlastní a náležitě ji rozmazlovali.
Nejspíš se už právě tehdy formovaly její ne zrovna kladné charakterové vlastnosti: sebestřednost a marnotratnost. Podobně jak tomu bylo u jiných panovnických dcer, také Eliška se stala velmi brzy předmětem sňatkových spekulací a žádanou nevěstou.
Čtvrtý pokus
Hledání co nejvhodnějšího ženicha nebylo zrovna nejjednodušší. Nejprve Elišku zasnoubili v šesti letech s třináctiletým synem míšeňského markraběte. Už za rok se ale konaly zásnuby nové, tentokrát s Karlem, sedmiletým synem vévody orleánského. Že se za tím skrývaly politické důvody a ze strany „ženichů“ především zájem o Lucembursko, netřeba zdůrazňovat.
Ani jednání s dalším nápadníkem, synem nového římského krále Ruprechta Falckého, kterého se snažil prosadit moravský strýček Prokop, neskončilo úspěšně. Povedlo se to až napočtvrté – uspěl vévoda Antonín Brabantský, příslušník pobočné linie francouzského královského rodu. Protože byli snoubenci příbuzní do třetího kolena, bylo nutné vyžádat si papežský dispens. Rodiny neponechaly nic náhodě a dispens získali pro jistotu od obou tehdejších papežů.
Dědičkou Lucemburska
Před svatbou v roce 1409 prohlásil Elišku její strýc Václav IV. za dědičku nástupnických práv v Lucemburském vévodství. Jedinou podmínkou bylo, že ho odkoupí od markraběte Jošta za cenu 64 tisíc zlatých. Eliška se tak stala lucemburskou vévodkyní.
Její manželství bylo relativně šťastné, leč krátké. Antonín Brabantský chránil Elišku před lucemburskou šlechtou a v manželství se narodily dvě děti, syn Vilém a dcera neznámého jména. Obě ale zemřely brzy po narození.
V jedné z kapitol stoleté války, v bitvě u Azincourtu roku 1415 ale Antonín umírá. Ani potom neměla Eliška zůstat „na ocet“. Když podruhé ovdověl polský král Vladislav II. Jagello, uvažovalo se o tom, že by se jeho další manželkou mohla stát právě Eliška Zhořelecká. K této svatbě ale nedošlo.
Život na vysoké noze
Eliščiným druhým manželem se stal roku 1418 Johann Bavorský, který se kvůli sňatku dokonce vzdal úřadu lutyšského biskupa. Žili spolu v luxusu na zámku Binnenhof v Haagu (dnes sídlo holandské vlády). Jejich štěstí ale netrvalo dlouho, neboť Johann byl roku 1425 zavražděn. Po manželově smrti se Eliška ocitla v těžkých dluzích. V Lucembursku, kam se pak vrátila, byla krajně neoblíbená, protože se o správu země nestarala. Měla nelichotivou pověst pyšné, sebestředné a marnotratné ženy prostopášných mravů. Neustále prchala před svými věřiteli, a dokonce musela zastavit rodové statky, aby získala peníze. Slibovala nástupnictví v Lucembursku tomu, kdo dá víc…
Eliščiny neoblíbenosti využil burgundský vévoda Filip III. Dobrý, který si dělal na její panství už delší dobu zálusk. V jeho prospěch se Eliška nakonec musela vévodství v roce 1443 z finančních důvodů vzdát, a tak se stalo Lucembursko součástí bohatého Burgundska. Eliška odešla do Trevíru, kde zemřela v roce 1451. Do konce života však používala titul lucemburské vévodkyně…
Další články v sekci
S Wehrmachtem za humny: Jak se Británie připravovala na Hitlerovu invazi
Slovo invaze vyvolává v obyvatelích Británie odedávna hrůzu a nejinak tomu bylo i roku 1940, kdy se už pár týdnů po porážce Francie ozvaly hlasy varující před německým vyloděním. Celá země se ihned začala chystat na odražení nepřítele.
Vzhledem k vývoji války si Britové v létě 1940 uvědomovali, že očekávanému německému náporu musejí čelit sami, ač s mocným impériem za zády. Na mnohé tato situace doléhala tíživě, ale v některých kruzích zavládl pocit úlevy. Vyjádřil ho i sám král Jiří VI., když koncem června matce řekl: „Připadám si šťastnější teď, když nemáme žádné spojence, na něž je třeba být zdvořilý a hýčkat je.“
Zastaralá výzbroj
Vojáci ovšem názor panovníka nesdíleli. Royal Navy sice mělo nad Kriegsmarine drtivou převahu a letectvo přes ztráty utrpěné nad Francií rostlo, ale pozemní armáda se po evakuaci od Dunkerku ocitla v kritickém stavu. Na začátku července 1940 disponovala pouhými 200 tanky a 900 děly, navíc většinou zastaralými. Docházelo k absurdním situacím, kdy se do výzbroje zařazovaly kanony z muzeí nebo kdy obrněné oddíly namísto chybějících strojů cvičily s pekařskými vozíky.
Továrny sice chrlily novou techniku, nicméně doplnit její stavy nemohly stihnout. Jediná šance na rychlé zlepšení spočívala v nákupu ze zahraničí. V této situaci zasáhl ministerský předseda Winston Churchill a obrátil se přímo na amerického prezidenta. Dopis vyzníval tak naléhavě, že Franklin Roosevelt reagoval okamžitě.
Zbraně z Ameriky
Podle mezinárodního práva však vláda USA – státu, jenž se nenacházel ve válečném stavu – nesměla prodat válečný materiál bojující Británii. Přesto se cesta našla. Spojené státy provedly kontrolu zásob zbraní a munice, které nebyly vyhrazeny pro bezprostřední použití vlastními ozbrojenými silami. Tento materiál pak Washington za 37 milionů dolarů prodal americké Společnosti pro export oceli, která jej obratem za stejnou cenu poskytla Londýnu.
Šlo o půl milionu pušek Springfield M 1903 ráže 7,62 mm (většina se nacházela v původních pouzdrech z roku 1918 a olej v nich byl tak ztuhlý, že se před použitím musely rozehřát) a devět stovek 75mm děl s tisícovkou nábojů na kus. Opakovačky obdržela domobrana, díky čemuž se přes 300 000 standardních britských pušek Lee Enfield ráže 7,7 mm mohlo uvolnit pro armádu. Kanony putovaly do narychlo budovaných dělostřeleckých postů v pobřežních oblastech.
Rodí se domobrana
Vedle výzbroje se pozemním silám nedostávalo ani mužstva. Němci při plánování invaze do Anglie počítali v první vlně s nasazením 11 divizí, které mělo následovat dalších 14. Proti nim mohla Británie nasadit pouhých šest divizí, z nichž se část vzpamatovávala z bojů z Francie a část tvořili nováčci. Jednu z možností, jak co nejrychleji navýšit stavy mužů ve zbrani, představovalo zapojení civilistů. Při motivování občanů vláda označila za největší hrozbu německé výsadkáře, kteří při napadení Beneluxu seskočili za hlavní obrannou linií.
Londýn se obával, že se tento scénář bude opakovat, a tisk přinášel četná varování před padákovými myslivci. Záhy se metody likvidace parašutistů staly tématem číslo jedna v kancelářích, hospodách i továrnách. Veteráni búrské i Velké války nabízeli vládě své služby, poslancům chodily tisíce dopisů od dobrovolníků. V této atmosféře se ministři a generálové rozhodli založit oficiální domobranu nazvanou Local Defence Volunteers (LDV). Vstoupit do ní mohl každý Brit mezi 17 a 65 lety věku, který už někdy držel v ruce zbraň a neměl tělesné postižení. Délku služby armáda stanovila na deset hodin týdně.
Zatímco stravu si každý měl nosit sám, generalita se postarala o základní výzbroj a výstroj: dvacet puškových nábojů, čaj, slamník, celtu a trojici přikrývek. Po ujasnění formalit oznámil ministr války Anthony Eden 14. května 1940 založení domobrany v rozhlase a vyzval dobrovolníky k registraci na nejbližší policejní stanici. Následovala typicky britská reakce, kdy se první zájemci vydávali na cestu ještě během proslovu a další ráno policisty zavalily davy nadšených mužů. Během jediného týdne se přihlásilo 250 000 osob a další statisíce následovaly, k 31. červenci pak Britové organizaci přejmenovali na Home Guard.
Enormní zájem Britů o obranu vlasti dokládá fakt, že jen v Londýně vzniklo šedesát praporů domobrany. Oddíly často utvářely skupinky lidí, kteří se dobře znali – dělníci z jedné továrny, taxikáři či popeláři. Svůj prapor měla též BBC nebo obě sněmovny parlamentu. Na Temži dokonce hlídkoval říční prapor sestavený majiteli motorových člunů.
Výcviku domobrany se ujala armáda. Rozčlenila ji na pluky, prapory, roty a čety, přičemž velikost jednotek se region od regionu lišila – kupříkladu stav rot kolísal mezi 300–400 muži. Veliteli se stávali bývalí důstojníci s válečnými zkušenostmi, pod jejichž vedením se příslušníci domobrany pustili do práce se vší houževnatostí. A to i přesto, že služba nebyla placená a výcvik probíhal po pracovní době. Hlavní překážkou se zpočátku stal nedostatek výzbroje. Pušky měla k dispozici pouze třetina mužů, a proto se cvičilo s loveckými zbraněmi, vidlemi, golfovými holemi či podomácku vyrobenými píkami. Situaci zlepšila až zmíněná dodávka amerických zbraní.
Vedle základního výcviku se gardisté učili i další dovednosti. Nechyběl trénink frází v němčině („Stůj!“ nebo „Odlož zbraň!“) ani cvičné střelby na nízko letící letadla, kdy výsadkové stroje Luftwaffe simulovaly letouny RAF. Mezi hlavní povinnosti Home Guard patřilo budování pozorovatelen, střežení důležitých budov, křižovatek, železnic a továren či patrolování v pobřežních oblastech. Koncem července 1940 v domobraně už sloužilo okolo 1,5 milionu mužů, kteří si hrdě říkali „odstřelovači parašutistů“.
Oslavovaní i opovrhovaní
Ačkoliv domobrana nakonec do boje nezasáhla, její přínos válečnému úsilí je nezpochybnitelný. V měsících, kdy Británie očekávala invazi každou hodinou, odlehčila armádě od strážních povinností a nejmladší hochy pomáhala připravit na regulérní vojenskou službu. Významu Home Guard si byli vědomi i vrcholní představitelé státu a Churchill s Jiřím VI. při inspekcích vyjadřovali gardistům podporu i vděk. Příslušníci domobrany se ovšem dopustili také řady přehmatů a z přehnané touhy po uplatnění se nerozpakovali kontrolovat kohokoliv a kdykoliv.
Z legitimovaných osob se obvykle vyklubali ornitologové pozorující ptactvo, malíři-krajináři, milovníci letadel potloukající se kolem letišť nebo zamilované páry. Dobrovolníci neváhali zastavovat ani policejní hlídky a vyžadovali, aby jim strážci zákona ukázali průkazy. To si policisté nenechali líbit a došlo k ostrému sporu mezi nadřízenými ministerstvy. Výsledkem byla dohoda, že gardisté mohou legitimovat policisty, ale na vyzvání jim musí i oni předložit své průkazky Home Guard.
K podstatně horším situacím docházelo, když horliví gardisté, střežící silniční uzávěry či přidělené úseky terénu, začali na domnělé Němce či špiony bez varování střílet. Desítky lidí zahynuly poté, co na ně domobrana zahájila palbu, protože se „podezřele pohybovali“ po krajině. A tak zatímco pro část obyvatelstva představovala Home Guard inspiraci, jiní tvrdili, že nadělá víc škody než užitku.
Beton kolem měst
Hlavní břímě obrany však stále leželo na armádě, konkrétně na Home Defence Executive (HDE), v jejímž čele stál generál Edmund Ironside. Přípravné práce se zaměřily na pobřežní opevnění podpořená hloubkovou obranou v podobě protitankových zátarasů. General Headquarters Line, nejmohutnější a nejdelší z těchto linií, tvořila obranu hlavního města a průmyslového srdce země. Další významná města pak chránily kratší „stop lines“.
V armádních kruzích se však záhy ozvaly kritické hlasy. Hovořily o zastaralé a statické koncepci a obviňovaly Ironsida, že připravuje zemi pouze na obléhání, aniž by vytvářel mobilní rezervy. Ať už výtky byly oprávněné, nebo ne, vláda dosadila v červenci do čela HDE generála Alana Brooka. Ten se s premiérem shodl na novém pojetí, které spoléhalo na pohyblivé a dobře vycvičené jednotky rozmístěné podél pobřeží.
Místo dlouhých linií se budovaly opevněné body a bunkry na důležitých místech a dopravních uzlech. Zatímco v tuzemsku se pro tento typ fortifikace vžil název řopík (od ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací), v Anglii se vzhledem ke specifickému tvaru objektů rozšířil výraz pillbox (krabička na léky). Britská obdoba ŘOP nazvaná Directorate of Fortifications and Works vytvořila několik modelů pillboxů různých velikostí. Nejvíce se rozšířil Type 24 se šestiúhelníkovou základnou a stěnou o minimální tloušťce 30 cm, zodolněná varianta se mohla pochlubit stěnami silnými až 127 cm. O rychlosti výstavby pillboxů svědčí fakt, že jich v roce 1940 vyrostlo na 28 000. Součástí opevnění se staly i speciální pasti, například zamaskované jámy s naostřenými kůly na dně.
Ropa, miny a plyn
Generalita si uvědomovala, že fortifikační práce nemusejí stačit, a přistoupila k dalším opatřením. Ve snaze dezorientovat nepřítele nařídilo ministerstvo vnitra koncem května 1940 odstranit ukazatele a místní názvy z nádraží, pošt a policejních stanic. Další krok spočíval v budování zátarasů, které civilisté nadšeně vršili i v sebemenších vesničkách. Při stavbě barikád posloužilo vše, co bylo po ruce – zatímco v Chillinghamu místní použili klády, v Newing Green zatarasili cestu pluhem, parním kotlem a popelářským vozem.
Uplatnění nacházely i pytle s pískem, dlažební kostky či sudy. Barikády téměř zastavily silniční provoz, k čemuž přispělo i označení většiny čerpacích stanic cedulkami „benzin není“. Někteří majitelé neváhali své benzinky zaminovat, jiní si nachystali kádě s vodou, která měla palivo v případě dobytí oblasti nepřítelem znehodnotit. Pro vlastníky automobilů platilo přísně kontrolované nařízení: při zaparkování odstranit palec rozdělovače, aby vůz nemohl zneužít špion nebo parašutista.
Sázelo se také na vojenské využití ropných produktů a zrodilo se dokonce specializované oddělení Petroleum Warfare Department, jehož experti vyráběli improvizované plamenomety a nastražovali ohnivé pasti. Kromě statických léček vznikla i jejich mobilní podoba, kdy nákladní auta měla vypustit obsah cisterny do jámy a zapálit ho. Velkého rozšíření se dočkala zařízení zvaná „flame fougasse“ – miny, jež využívaly explozi nálože k vržení hořící kapaliny na cíl. Armáda jich po Anglii a Skotsku rozmístila více než 50 000. Neúspěchem skončily pokusy o ochranu pláží podmořským potrubím vypouštějícím ropu, jež měla být při přiblížení invazních plavidel zapálena. Vzhledem k nedostatku konvenčních zbraní Brooke uvažoval též o využití otravných plynů přímo na plážích, kam by yperit či fosgen dopravily bombardéry.
Bez tanků proti tankům
Jak čas běžel, místo výsadkářů se největší hrozbou v britských očích stávaly německé tanky. Vlastních obrněnců i protitankových děl měli Britové stále málo, a tak veteráni španělské občanské války přišli s osvědčeným nápadem v podobě Molotovových koktejlů. Šlo o levný a účinný prostředek, s nímž dokázali bojovat i narychlo cvičení příslušníci Home Guard. Improvizovaný charakter výroby explozivních zbraní odpovídal intenzitě strachu z invaze.
Vojáci objížděli města a vybírali láhve od limonád, octa či whisky (pivní láhve prý měly příliš silné stěny), které se pak plnily zkapalněným dehtem smíchaným s petrolejem. Aby se Molotovovy koktejly v protitankovém boji uplatnily, museli se je vojáci i gardisté naučit vrhat na nejcitlivější místa obrněnců. Důstojníci kreslili na zdi siluety tanků s vyznačenými průzory, na které se při výcviku házelo. Protože koktejlů nikdy nebylo dost, používaly se cvičné dřevěné láhve. Jinde vojáci opatřili stará auta „pancéřováním“ z plechů a tahali je za traktorem, aby domobranci mohli trénovat ničení tanků za pohybu.
Odborníci na guerillu
Paralelně s výcvikem Home Guard i vojáků se v utajení formovaly také partyzánské oddíly skryté pod záměrně matoucím označením Auxiliary Units (pomocné jednotky). U jejich zrodu stál sám Churchill, který tímto úkolem pověřil plukovníka Colina Gubbinse – experta na guerillový boj s praxí z občanského konfliktu v Rusku i irské války o nezávislost.
Do výcviku nováčků se zapojil též cestovatel Peter Fleming (bratr Iana Fleminga, autora Jamese Bonda), který měl zkušenosti o přežívání v přírodě. Partyzáni se rekrutovali z civilistů – obvykle členů Home Guard – a v případě obsazení Británie měli vést guerillovou válku v týlu nepřítele.
V Auxiliary Units vyrostla řada špičkových diverzantů, kteří později přešli ke zvláštním oddílům SAS. Žádná z popsaných opatření nakonec nemusela prokázat svou (často pochybnou) účinnost v reálném boji. Němci sice od 2. července 1940 invazi pod označením operace Seelöwe (Lvoun) chystali, avšak nikdy nepatřila mezi Hitlerovy priority. Když stíhací piloti RAF nedovolili Luftwaffe ovládnout oblohu nad Anglií a v září se zhoršilo počasí, diktátor se rozhodl odložit vylodění na neurčito. A poté zcela zrušit, neboť jeho zrak se už upíral k Moskvě.
Další články v sekci
Pod loukou u Rechnitzu se skrýval neolitický komplex starší než Stonehenge
Pod nenápadnou rakouskou loukou se ukrývaly 6 500 let staré kruhové stavby, které jsou o dva tisíce let starší než Stonehenge a egyptské pyramidy.
Na nenápadném poli u rakouského města Rechnitz se dlouhá staletí skrývalo tajemství, které nyní přepisuje učebnice historie. Archeologové zde odhalili pozůstatky čtyř obřích kruhových staveb, starých přibližně 6 500 let – tedy o dva tisíce let starších než kamenný kruh Stonehenge z 3. tisíciletí př. n. l. nebo pyramidy v Gíze.
Kruhy skryté pod trávou
Na první pohled šlo jen o běžnou louku. Teprve letecké snímkování a geofyzikální měření v letech 2011–2017 ukázalo, že se pod povrchem nachází pozůstatky monumentální stavby. Nedávné vykopávky potvrdily existenci čtyř kruhových areálů, z nichž tři jsou takzvané Kreisgrabenanlagen – více než stometrové kruhové příkopy.
Podle odborníků šlo o významné centrum středního neolitu. Jak vysvětluje Nikolaus Franz, ředitel Archäologie Burgenland: „Přítomnost hned tří monumentálních staveb v těsné blízkosti naznačuje, že Rechnitz byl nadregionálním centrem s kulturním a společenským významem.“
Okno do doby kamenné
Kromě kruhů archeologové objevili také dvě sídliště z neolitu. Nejstarší domy spadají do období tzv. „neolitické revoluce“, kdy lidé začali přecházet od lovu a sběru k zemědělství a chovu dobytka. Několik příbytků pak pochází přímo z doby, kdy byly kruhy budovány.
Nálezy keramických střepů, jam a kůlových děr dokládají, že tu žila širší společenstva, která si osvojovala nové techniky hospodaření. Podle Franze jde o „okno do doby kamenné“, umožňující nám nahlédnout, jak se zde lidé před 6 000 lety postupně usazovali a vytvářeli stálé komunity.
Zástupci spolkové země Burgenlandsko plánují v Rechnitzu vybudovat archeologický park a návštěvnické centrum, které má sloužit nejen k popularizaci vědy, ale i jako místo odpočinku a kulturní turistiky.
Další články v sekci
Město bohů Tenochtitlán: Čím aztécká metropole ohromila španělské dobyvatele?
V šestnáctém století patřilo jezerní město Tenochtitlán, s populací čítající až tři sta tisíc obyvatel, k největším na světě. Jeho nádhera a promyšlené plánování ohromily dokonce i španělské dobyvatele.
Legenda praví, že když Aztékové dorazili po dvousetletém putování do Mexického údolí (viz Pouť plná útrap), rozkládaly se tam již desítky městských států, mezi nimiž si teprve museli nalézt a vydobýt své místo. Vedeni božstvem války a Slunce Huitzilopochtlim došli na malý bažinatý ostrov uprostřed slaného jezera Texcoco, kde spatřili orla sedícího na kaktusu. Protože zmíněné majestátní zvíře považovali právě za vtělení boha Slunce, pokládali tuto událost za znamení a v roce 1325 tam založili své město.
Mýtus je zaznamenán v různých podobách v řadě písemných i obrazových pramenů – nachází se například vytesaný na tzv. Moctezumově trůnu. A později se stal dokonce základem státního znaku Mexika, neboť se o něj opírá i moderní legenda o mexickém národu.
Příchod nových bohů
Když na počátku 13. století doputovali Aztékové do zmíněného Mexického údolí, setkali se tam s vyspělými etniky a velmi rychle si osvojili jejich výdobytky – včetně intenzivního zemědělství založeného na pěstování kukuřice, dálkového obchodu či zájmu o astronomii a matematiku. Do své kultury začlenili důmyslný kalendář i malované kodexy, stejně jako přijali za své původní prvky náboženství, zejména boha deště Tlaloca či stvořitelská božstva Tezcatlipocu a opeřeného hada Quetzalcoatla. Jejich příběhy si upravovali a spojovali je s mýty o svých starých bozích v čele s Huitzilopochtlim, aby byli na stejné úrovni.
Postupem času si podmaňovali další etnika, přijímali i jejich božstva a zároveň na dobytých územích šířili svou kulturu a ideologii. Tak jako další velké národy i Aztékové přepisovali dějiny, uzpůsobovali je svému vidění světa či vlastním politickým cílům a ambicím. Nikoliv náhodou datum založení Tenochtitlánu odpovídá významné astronomické události, jež měla v očích obyvatel Mexického údolí legitimizovat nárok Aztéků na moc a nadřazenost vůči ostatním etnikům. Ve skutečnosti bylo město pravděpodobně založeno dřív, jak napovídají místní vykopávky, a na zmíněné datum padla volba až později ze strategických důvodů.
V srdci moci a víry
Když Aztékové v 15. století porazili Azcapotzalco coby nejmocnější městský stát v údolí, stal se Tenochtitlán faktickým centrem Aztécké říše, v rámci trojspolku s Texcocem a Tlacopánem. Na pravoúhlém náměstí v srdci města se nacházel posvátný okrsek, respektive nejdůležitější rezidenční, správní a náboženské budovy – například palác nejvyššího mluvčího, ústřední chrám, tržiště či školy. Šlo tedy o politické, náboženské a hospodářské centrum, odkud se zajišťovala správa rozsáhlého impéria, jež stavěla na centralizaci moci, systému tributů a šíření aztéckého náboženství, kultury i jazyka.
Jakmile se Aztékům podařilo omezit vliv Texcoca a Tlacopánu a proměnili se ve skutečné vládce říše, posilovali svou moc rovněž skrz diplomacii. Od té doby do Tenochtitlánu mířili synové vazalských šlechtických rodin, aby tam studovali a osvojovali si aztécké vědění. Vytvářela se tím loajalita elit z podrobených měst, takže klesala pravděpodobnost vzpoury.
Legendární sídlo sloužilo také jako poutní centrum přitahující návštěvníky z celého impéria, což umocňovalo kulturní a náboženskou jednotu. Tzv. Velký chrám platil za symbolické srdce světa, reprezentující kosmos a jeho zrození. Tamní velkolepé náboženské obřady s lidskými oběťmi měly udržovat vesmírnou rovnováhu a zajistit přežití říše založené na síle války a zemědělství. Dané dva zásadní atributy aztécké symboliky pak zastupovala dvojice chrámů zasvěcených Tlalocovi a Huitzilopochtlimu, jež se tyčily na vrcholu ústřední pyramidy.
Na tradičním trhu
Hospodářská moc Tenochtitlánu stavěla na obchodu a na zmíněném systému tributů. Provincie musely do města posílat zemědělské, živočišné i řemeslné produkty, textilie, peří, obsidián, otroky či kakao. Z tributu přitom těžila nejen elita, ale také běžní obyvatelé a jeho vybírání s následným přerozdělováním posilovaly obraz metropole coby centra moci.
Těžiště aztéckého hospodářství tvořil trh tianguiztli, kde se zboží směňovalo nebo se za něj platilo ceněnými kakaovými boby. Aztékové tam prodávali přebytky z domácí výroby textilií, keramiky, šperků, ale také ovoce, zeleninu, různorodé pochutiny či ptactvo. Kupci tak získávali produkty, jež si sami nedokázali vyrobit nebo vypěstovat. Na spravedlivý průběh dohlíželi vojáci a případné spory mezi trhovci a zákazníky řešili úředníci a soudci. Zatímco obchodování s domácím zbožím a potravinami spočívalo většinou v rukou žen, dálkový obchod s luxusními artikly ovládali muži. Na daný druh směny se specializoval největší trh na hlavním náměstí v nedalekém Tlatelolcu, kam dle popisů svědků mířily desetitisíce lidí.
Nakonec fatální pád
Zlom v historii Tenochtitlánu nastal s příchodem Hernána Cortése. Španělský dobyvatel dorazil do města v listopadu 1519 spolu s domorodými spojenci – zejména Tlaxcaltéky – a přivítal je aztécký panovník Moctezuma II. Mocenské napětí v mnohonárodnostní říši, kulturní rozdíly mezi Evropany a domorodci i ničivý dopad nemocí, které první zmínění do Ameriky zavlekli, však nakonec vedly k dobytí města.
Tradiční podání prezentuje conquistu jakožto výsledek Cortésova strategického génia a technologické výhody Španělů. Současní badatelé nicméně vyzdvihují iniciativu domorodých obyvatel a vleklost konfliktu, jenž trval dva roky. Každopádně Tenochtitlán padl 13. srpna 1521 po tříměsíčním obléhání, během nějž podlehl téměř kompletní zkáze.
Systematické vykopávky na území Ciudad de México započaly až ve 20. století, v souvislosti s výstavbou metra. Po objevu monolitické kruhové skulptury znázorňující bohyni Měsíce Coyolxauhqui následoval v roce 1978 projekt zvaný Templo Mayor: Během něj se postupně podařilo odhalit Velký chrám, který lze v současnosti vidět v severovýchodní části náměstí Zócalo. Objekt zahrnuje sedm vrstev, mezi něž byly vkládány obětiny pocházející z celé Mezoameriky, umožňující datovat jednotlivé etapy aztécké historie až do 14. století a lépe pochopit vývoj říše, její hospodářství a rozmach.
Vykopávky v centru mexické metropole pokračují dodnes a přinášejí stále nové poznatky. Lze se s nimi seznámit v Museo del Templo Mayor a za návštěvu stojí i náměstí Tří kultur v Tlatelolcu, někdejší rivalské součásti Tenochtitlánu.
Pouť plná útrap
Původní domovinu Aztéků představovala oblast Aztlán, která podle ústní tradice ležela někde na severu dnešního Mexika. Úrodný region však zasáhla blíže nespecifikovaná katastrofa, zřejmě ničivé sucho, a sedm kmenů hovořících jazykem nahuatl se vydalo na dlouhý pochod k jihu hledat nový domov. Cestou museli překonávat nejen nepřístupný terén džungle, ale také území nepřátel. Na pouti lemované útrapami a válkami si tudíž museli průchod buď vynutit, nebo se nechávat najímat coby žoldnéři do cizích konfliktů. Nomádský život a trvalé nebezpečí je proměnily ve vynalézavý, ale tvrdý a nemilosrdný národ. Později tak naplno rozvinuli kulturu války a smrti, jež zajistila následný rozkvět jejich impéria.
Další články v sekci
Kočka v barvě lékořice: Za vzácný vzor kočičí srsti může genetická mutace
Zdá se vám, že barevných variant kočičí srsti existuje tolik, že už vás nic nepřekvapí? Omyl! Výzkumníci z Helsinské univerzity nedávno popsali zcela nový vzácný vzor. A pojmenování dostal po oblíbené finské pochoutce.
Zvláštně zbarvené divoké kočky se podařilo ve středním Finsku poprvé pozorovat už v roce 2007. Jejich chlupy vyrůstaly u kořínků jako černé a postupně bledly do bílých špiček. Neobvyklý žíhaný vzhled připomíná oblíbenou sladkoslanou lékořici salmiakki, a kočkám s „finskou mutací“ se proto začalo říkat salmiak.
Chybějící dílek DNA
Do hledáčku vědců se divoké kočky s žíhanou srstí dostaly v roce 2019, kdy se výzkumníci z Helsinské univerzity rozhodli porozumět jejich původu. Prostřednictvím celostátních novin požádali veřejnost o pomoc s hledáním dalších jedinců s uvedeným zbarvením a vybaveni genetickými vzorky se pak obrátili na věhlasnou kočičí genetičku Heidi Andersonovou. Po letech bádání tým loni publikoval svá zjištění v časopise Animal Genetics a potvrdil, že netypický kožich nezpůsobuje žádný ze známých genů, nýbrž nově objevená mutace.
Dlouhodobá studie začala typizací koček salmiak pomocí testu DNA. Bílý vzor se totiž u malých šelem obvykle vysvětluje dvěma běžnými variantami genu zvaného KIT. V tomto případě však nemělo světlé zbarvení chlupů žádné známé genetické vysvětlení. Výzkumný tým se proto rozhodl sekvenovat celý genom dvou salmiakových koček a zjistil chybějící kousek genetické informace, který odhalil novou, dosud nezdokumentovanou mutaci.
Po testování dalších 181 jedinců vědci potvrdili, že příčina postupného bělání chlupů koček salmiak spočívá právě v chybějící sekvenci DNA. A protože je mutace recesivní, musejí být nositeli oba rodiče, aby se projevila i u potomků. Jde o hlavní důvod, proč je uvedený vzor srsti tak vzácný.
Dobrá zpráva
Netradiční „kabátky“ vzbuzují u milovníků koček obdiv už léta. Podle Andersonové je skvělé, že nyní existuje také genetické vysvětlení zmíněné anomálie. Nejenže tedy objev prohlubuje naše znalosti o genetice koček, ale také může chovatelům pomoct přenést popsanou jedinečnou vlastnost na budoucí generace chlupatých společníků.
Další články v sekci
Chile Augusto Pinocheta: Tvrdá diktatura, vraždy, strach a ekonomické experimenty
Chile se po vojenském převratu v roce 1973 a nástupu Augusto Pinocheta změnilo v diktaturu, v níž se spojila bezohledná represe s radikálními ekonomickými reformami.
Státní převrat z 11. září 1973 znamenal konec chilské „cesty k socialismu“ a začátek jedné z nejtvrdších diktatur moderní Latinské Ameriky. Zatímco předchozí roky se nesly ve znamení politických experimentů, znárodňování a hlubokých sociálních konfliktů, po nástupu generála Augusta Pinocheta se země ponořila do období násilných represí, drastických hospodářských změn a systematické likvidace opozice.
Už 13. září 1973 junta, která vzešla z důstojníků chilské armády a námořnictva, rozpustila parlament, převzala vládní i legislativní pravomoci, a dokonce zrušila ústavu. Ministerské posty obsadili hlavně vojáci a dostalo se také na ředitele velkých státních podniků. V samosprávách i státní správě probíhaly čistky, odbory byly výrazně omezeny, levicové strany raději úplně zakázány. Generalita prohlásila, že země se nachází v situaci „vnitřní války“, a byl vyhlášen výjimečný stav.
Vaše Excellence Augusto
Zprvu čtyřčlennou juntu brzy ovládl do té doby obezřetně taktizující Pinochet. Při cestě na vrchol mu přálo štěstí, ale záhy se osmělil ukázat také sílu. Jeho největší konkurent, generál Oskar Bonilla, zahynul při havárii vrtulníku, kdežto klíčového realizátora puče, generála Sergia Arellana, nechal Pinochet se všemi poctami penzionovat. Pak už se mohl nazývat Jefe Supremo de la Nación, tedy Nejvyšší hlavou národa, respektive prezidentem a vrchním velitelem ozbrojených sil v jedné osobě. Stejně jako španělský diktátor Franco si nechal říkat také Vaše Excellence a vyznamenával sám sebe desítkami řádů, z nichž si mnohé sám vymyslel.
Z jakých poměrů vlastně Augusto I., jak se o něm ironicky mluvilo, vzešel? Víme, že pocházel z úřednické rodiny s francouzsko-baskickými kořeny a byl průměrným žákem katolických škol, který neměl rád umění a intelektuálně založené spolužáky. Chvíli sice uvažoval o kněžském rouchu, od mala však nejvíce inklinoval k armádě. V širší rodině se mluvilo o tom, že Augusto by mohl být advokátem, otec zase chtěl mít ze syna lékaře (kdyby k tomu došlo, Augusto preferoval pediatrii). Ovšem rozhodla matka, která syna od dětství viděla v uniformě.
Konzervativní katolík Pinochet se s podporou velkých podnikatelů rozhodl za každou cenu „vyříznout nádor marxismu z těla chilského národa“. První týdny a měsíce jeho režimu provázela masová zatýkání, popravy a „zmizení“ nebo „zastřelení na útěku“. Řada skutečných či údajných nepřátel junty byla zatčena a odvlečena na nechvalně známý Národní stadion v Santiagu – nejdůležitější fotbalový stadion v hlavním městě, který se po převratu proměnil v obrovskou mučírnu. Armáda sem svážela vězně a došlo zde k mnoha zvěrstvům. Mezi zavražděnými byl mimo jiné i levicový písničkář Víctor Jara, kterému vojáci nejprve pažbami pušek polámali zápěstí a pak na něj pokřikovali „zpívej, komunisto, zpívej“.
Krvavá diktatura
Vojenské soudní tribunály, které soudily retroaktivně za zločiny spáchané před 11. zářím 1973, vedly politické procesy připomínající komunistické monstrprocesy s mučením, nazpaměť naučenými přiznáními fantastických zločinů proti národu a bezmocnými advokáty. Později vyšlo najevo, že Pinochetovy vězně přiměla k doznání směs fyzické a psychické brutality, k níž patřilo trhání nehtů, zavádění elektrického proudu do varlat či vagíny, opakované znásilňování, přikovávání vyslýchaných vestoje až na tři dny a vyhrožování, že budou ztýrány také manželky a děti zatčených. Aby vláda udržovala strach a pasivitu ve společnosti, vypustila v létě 1974 dezinformaci, že „extremisté se ve spolupráci s podsvětím připravují na vyvolání všeobecného chaosu“. V Santiagu pak bylo během jediného dne zatčeno na 10 000 lidí.
Po pádu režimu ustavená Národní komise pro pravdu a smíření spočítala, že Pinochetova diktatura provedla více než 2 000 politických vražd, takže byla krvavější než například ta československá po roce 1948. K tomu je nutné připočítat ještě přes 2 000 „zmizelých“ osob a přibližně 200 000 Chilanů, kteří emigrovali. Mezi exulanty byla i celá Allendeho rodina, z níž ztrátou postavení traumatizovaná dcera Beatriz spáchala v kubánském exilu sebevraždu, kdežto manželka Hortensie Bussi se na sklonku Pinochetovy diktatury do země vrátila.
Symbolem represí se stala Národní informační správa (DINA), což byla koordinační centrála tajných služeb podřízená a odpovědná pouze Pinochetovi. V santiagském Tejas Verdes zřídila největší mučírnu na západní polokouli. Později Pinochet ustavil další tajnou službu, Národní informační centrum (CINA), které proměnil v pretoriánskou gardu svého režimu.
Tajná policie pronásledovala sympatizanty a členy Lidové fronty a podporovatele Allendeho. Její dlouhé ruce dosáhly i do zahraničí, jak dokládá smrt generála Carlose Pratse, jehož v roce 1977 v argentinském exilu zabila bomba nastražená v zaparkovaném autě před jeho domem. Stejný osud stihl o rok dříve bývalého ministra Orlanda Leteliera ve Washingtonu. Tato zvůle přinesla ochlazení vztahů mezi Spojenými státy a chilskou diktaturou, která se stejně jako ty komunistické musela na mezinárodním poli potýkat s helsinským procesem za dodržování lidských práv, který byl zahájen v roce 1975.
Potlačení politiky, kultury i vědy
Po prvních měsících krutostí se junta normalizovala a v něčem se podobala husákovskému režimu v Československu. Pinochet přirozeně nemohl pronásledovat všechny, kdo smýšleli jinak. Zaměřil se na politické vůdce a známé osobnosti, ale obyčejným lidem i tak dokázal život hodně znepříjemnit. Ti, kteří nesympatizovali s režimem, měli výrazně omezené kariérní možnosti. Obecně panoval strach z „všudypřítomné“ tajné policie, její spolupracovníci mohli být na univerzitě i na pracovišti, a otevřeně se dalo hovořit jen doma nebo s ověřenými přáteli. Televizi a rádio zaplavil banální pop, progresivní hudba byla zakázána.
Konzumní způsob života měl nahradit politiku, veřejné debaty a polemiky v tisku. Známější socialisticky smýšlející interpreti byli buď zabiti, anebo skončili v emigraci. Někteří umělci vytvořili undergroundové hnutí, ale to působilo v ilegalitě. Oficiální umění muselo deklarovat loajalitu k novému režimu. Pinochet a jeho lidé byli totiž spojeni s velmi konzervativními proudy v katolické církvi a živou kulturu v podstatě zabili. Zaváděli jakousi „morální revoluci“ a vnucovali lidem novou konzervativní ideologii. Kultura se začala probouzet až v osmdesátých letech.
Pinochet vyhlásil válku také svobodné vědě. Okamžitě po dobytí prezidentského paláce nastalo pouliční pálení „nevhodných knih“. Největší vlna represí zasáhla univerzity, řada profesorů a studentů byla popravena, jiní „zmizeli“. Fakulty byly rušeny – za zvlášť nebezpečné obory byly považovány sociologie, historie a žurnalistika. Novými rektory se stali důstojníci, učit se muselo podle předem schválených osnov a jednou týdně se musel na kampusech veřejně vyjadřovat vděk armádě a policii. Junta také posílila privilegia bělochů. Dala změnit tradiční názvy provincií, zakazovala nosit ponča a používat hudební nástroje původních obyvatel. Lidové svátky a veselice nahradily vojenské přehlídky.
Hospodářská laboratoř
Recept na ekonomické problémy viděla junta ve „volné ruce trhu“. Do země přišla známá parta ekonomů, kteří studovali v USA a jimž se přezdívalo „Chicago Boys“. Využili diktaturu jako svou ekonomickou laboratoř, kde nebylo nutné se obtěžovat veřejným míněním a sociálními dopady jejich šokové terapie. Milton Friedman zásoboval juntu bonmoty typu: „Je lépe zbavit psa ocasu jedním řezem, namísto aby trpěl příliš dlouho.“ A tak byly seškrtány veřejné výdaje o 20 %, propuštěno 100 000 zaměstnanců a proběhla masivní privatizace. Pokud nebylo privatizaci možné provést, jako v případě dolů, zahraniční těžařské společnosti dostaly alespoň desítky milionů dolarů bolestného za znárodnění.
Režim též zavelel k agrární kontrareformě, kdy 30 % půdy bylo vráceno latifundistům a drobní zemědělci měli hned splatit úvěry na techniku, jež dostali od Allendeho vlády. Plateb neschopní rolníci prchali do Argentiny nebo do měst, kde tím jen rozšířili městské slumy. Po otevření celních hranic nebyli domácí producenti schopni konkurovat levnému dovozu. Zmrazení mezd a uvolnění cen snížilo kupní sílu do roku 1981 o 40 %, inflace zůstávala podobně astronomická jako v Allendeho éře a nezaměstnanost dosahovala v roce 1978 téměř 20 %.
Také vojenská diktatura sáhla k půjčkám a země se vyšvihla mezi nejvyšší dlužníky na světě. Privatizace tvrdě zasáhla rovněž veřejný sektor včetně vysokého školství. Rodiče museli vyvinout velké úsilí, aby se zalíbili vlivným lidem a dostali děti například na katolickou střední školu, a pak i na univerzitu. Vzhledem k vysokému školnému ovšem studující preferovali obory jako je ekonomie, právo, medicína nebo geologie, jinak neměli šanci školné splatit.
Za řečmi o liberální ekonomice se skrývala oligarchizace. V první řadě se obohacovali Pinochet, jeho rodina a jim věrní. Přebudovali zemi pro sebe tak, aby vydělávali co nejvíce peněz. Po letech drsných hospodářských experimentů se Chile rozdělilo na stát pro bohaté na jedné straně, kteří si žili na úrovni západní Evropy s vynikající soukromou zdravotní péčí a kvalitním vzděláním. Na druhé straně přežívalo v celkem nuzných podmínkách 85 % populace. Možností, jak se vymanit z chudoby a nezaměstnanosti, bylo málo.
Nevyhnutelná krize
Stávky Pinochetův newspeak nazýval „bojkot výroby“ a stávkující mohli dostat až několikaletý trest, protože civilní soudy ztratily jurisdikci nejen nad politikou, ale i ekonomikou. Nakonec v březnu 1981 začala největší ekonomická krize režimu. Krach firmy Crav odhalil, že dosud vychvalované podniky jsou na tom ve skutečnosti špatně. Před kolapsem je chránily sanace státu, ty ale byly činěny na základě korupce a klientelismu. Pinochet byl tehdy donucen opustit neoliberální dogma a pak nastala jistá hospodářská stabilizace (viz Ekonomický zázrak?).
Jestliže v prvních letech občané kvůli výjimečnému stavu nesměli vycházet po setmění z domovů a báli se, že je za porušení zákazu zastřelí, osmdesátá léta už byla trochu volnější. Zeslábla cenzura, plně kontrolovaná zůstávala jen televize, a od poloviny osmé dekády můžeme mluvit o režimní perestrojce, takže byl ukončen výjimečný stav nebo umožněn návrat některým exulantům. Ostatně v polovině osmdesátých let byla obnovována demokracie v Brazílii, kterou dvacet let také ovládala junta.
Odpor proti režimu dále rostl, opoziční aktivity posilovala dokonce i část katolické církve, jež odmítala porušování lidských práv. Sílící disent vyvolal zuřivou reakci armády, policie a ultranacionalistů, a tak nastalo určité utahování šroubů a někteří zatčení už z věznic nevyšli živí. Maskování vojáci rozháněli všechna shromáždění, například v dubnu 1986, kdy mládežnické organizace politických stran vyzvaly občany, aby se dostavili do centra Santiaga k „veřejnému pozorování Halleyovy komety“.
Nevyrovnané účty
Augusto I., který v září 1986 přežil pokus o atentát, se ovšem stále domníval, že je spasitelem země vybraným Prozřetelností a že ho Chilané milují. Ale nové a nové korupční skandály Pinochetovy rodiny, obrovské sociální rozdíly a geopolitická situace jeho režim výrazně oslabovaly. Podle nové ústavy byl v roce 1988 vypsán plebiscit o důvěře v Nejvyšší hlavu národa, a pokud by voliči Pinocheta dál odmítli snášet, měly se konat řádné prezidentské volby, do nichž nesměl kandidovat.
Možnost svrhnout režim spojil roztříštěnou opozici pod jednoduchým „Ne“ a sloganem „Radost už přichází“. Pinochet si věřil, přesto do kampaně nalil miliony dolarů a termín vybral podle astrologa. Ten však neměl šťastnou ruku a 5. října 1988 záporně hlasovalo přibližně 55 % voličů. Pinochet vypadal dost zaskočeně a zmateně, ale myšlenky na nový puč opustil, když zjistil, že by ho tentokrát podpořilo jen málo generálů a Američané ho před takovým krokem varovali. Nicméně se nevzdával, změnil image, odložil tmavé brýle i metály ověšené uniformy, které vyměnil za košile s veselými kravatami. Nezabralo to a výzkumy veřejného mínění ho odsouvaly z čelných pozic chystaných prezidentských voleb, takže to nakonec vzdal. Roku 1989 odešel z prezidentského úřadu, ale ponechal si velení pozemních sil mimo jiné jako záruku osobní bezpečnosti.
V Chile začal pozvolný přechod k demokracii, kdy moc převzala levicová koalice křesťanských a sociálních demokratů. Roku 1989 křesťanský kandidát Patricio Aylwin vyhrál prezidentské volby, do nichž Pinochet ani nekandidoval. Jakkoliv se Allende v roce 1990 dočkal oficiálního pohřbu, Pinochet měl i dál příznivce kolem sdružení Vlast a svoboda či Aliance pro Chile. Vyrovnávání se s minulostí bylo velmi váhavé a omezené, Pinochet nikdy nebyl souzen. Když v roce 1995 slavil 80. narozeniny, létalo nad Santiagem letadlo s transparentem: „První osmdesátka, blahopřejeme, dědečku.“ K Pinochetově rakvi se roku 2006 přišlo poklonit 60 000 lidí, protestujících byly jen 3 000.
Ekonomický zázrak?
Augusto Pinochet je osobnost výrazně kontroverzní, o jejíž diktatuře se i v Česku vedla řada diskusí. Odborník na dějiny Latinské Ameriky Jiří Chalupa shrnul hlavní argumenty obhájců a odpůrců Pinochetova „ekonomického zázraku“ takto:
Pinochetovi obhájci:
- Úspěšná hospodářská reforma
- Dobrovolně se vzdal moci
- Zachránil Chile před marxismem, kubánským scénářem a občanskou válkou
Pinochetovi odpůrci:
- Bankovní a ekonomický kolaps počátku osmdesátých let byl největší hospodářskou krizí v zemi od třicátých let
- Obrovský zahraniční dluh přesahující 60 % HDP
- Ekonomická a sociální devastace nižších a části středních vrstev
Další články v sekci
Skvrny na kamenech z kráteru Jezero: Možné stopy dávného života na Marsu
Skvrny na kamenech, objevené roverem Perserverance během cesty do kráteru Jezero, podle výsledků analýz obsahují organické látky a mohly by být stopami dávného života. Ve hře jsou ale i méně senzační vysvětlení.
Americký rover Perseverance, který od února 2021 operuje na povrchu Marsu v oblasti kráteru Jezero, zhruba před rokem objevil kámen, který dostal přezdívku Chevaya Falls. Na tomto kameni, a také na dalších podobných ve formaci zvané Bright Angel, se nacházejí skvrny připomínající leopardí vzor.
Podle analýzy týmu odborníků, kterou vedl geolog a planetární vědec Joel Hurowitz z Newyorské státní univerzity ve Stony Brooku, je nejlepším vysvětlením přítomnosti „leopardích skvrn“ nějaký biologický proces. Pokud by to byla pravda, šlo by o jeden z nejvýznamnějších objevů v dějinách hledání života ve vesmíru.
Leopardí skvrny na kamenech
Vzhledem k tomu, že na naší planetě neprobíhají bujaré oslavy, to není zatím tak horké. Problém je v tom, že leopardí skvrny sice připomínají pozemské horniny se stopami působení dávných mikroorganismů, ale současně jsou stále ve hře nebiologické procesy, které nabízejí sice méně atraktivní, ale stále jednodušší vysvětlení.
Výzkum leopardích skvrn na kameni Chevaya Falls a na dalších kamenech u kráteru Jezero na Marsu, jehož výsledky zveřejnil vědecký časopis Nature, pravděpodobně nepřinese definitivní verdikt, zda jde o stopy živých organismů či nikoliv. Bude to možné zjistit, až vzorky z těchto hornin dostanou do rukou vědci a budou mít možnost je důkladně prozkoumat.
Data, která získal rover Perseverance ukazují, že leopardí skvrny obsahují organický materiál. To ale ještě tolik neznamená. Podobný organický materiál se najde například na planetkách a na Marsu je ve skutečnosti dost běžný. Tento organický materiál přitom často vzniká zcela nebiologickými procesy. Výzkum pokračuje dál a vědci zjišťují, které konkrétní biologické či nebiologické procesy se mohly podílet na vzniku leopardích skvrn.
Další články v sekci
USA mohou přijít o svou vlajkovou loď polárního výzkumu, varují odborníci
Američtí vědci bijí na poplach: jediný výzkumný ledoborec USA má kvůli rozpočtovým škrtům skončit už v roce 2026. Podle odborníků to může ohrozit klíčový výzkum klimatu v Antarktidě.
RVIB Nathaniel B. Palmer je aktuálně jediný výzkumný ledoborec Spojených států. Na vodu byl spuštěn již v roce 1992 a od té doby operuje u Antarktidy. Ledoborec patří společnosti Edison Chouest Offshore, od níž si jej dlouhodobě pronajímá americká vládní agentura Národní vědecká nadace (NSF). Kromě 22 členů posádky se na něm plaví až 45 vědců a techniků, kteří se věnují výzkumu polárních končin.
Konec jediného amerického ledoborce?
Nyní se ale zdá, že se nad budoucností tohoto výzkumného plavidla stahují černá mračna. Trumpova administrativa navrhuje pro rok 2026 Národní vědecké nadaci významně snížit rozpočet. Návrh z letošního května obsahuje škrty ve výši více než 5 miliard dolarů, což by znamenalo snížení rozpočtu proti rokům 2024 a 2025 o zhruba 55 %.
Celkem 170 vědců proto zaslalo na konci července dopis Národní vědecké nadaci a americkému Kongresu, v němž naléhavě ve jménu vědeckého pokroku požadují, aby americká administrativa své rozhodnutí přehodnotila. Vědci zdůrazňují, že bez výzkumného plavidla není možné systematicky odebírat vzorky z hlubin oceánu ani z oblastí pokrytých ledem. Automatizované sondy či satelity sice poskytují důležitá data, ale plně je nenahradí. Výzkum Jižního oceánu je přitom podle nich klíčový: právě zde dochází k intenzivní výměně oxidu uhličitého mezi atmosférou a oceánem.
„Jediný způsob, jak zkoumat mořský led, je přímo z lodi,“ říká například oceánograf Robert F. Anderson z výzkumného centra Lamont-Doherty Earth Observatory (LDEO) při Kolumbijské univerzitě. „Z pevniny to nejde. Pokud chceme pochopit, jak ledovce reagují na oteplování nebo jak ovlivňují přísun živin do oceánu, musíme tam doplout.“
Podle Andersona zároveň hrozí, že bez výzkumného ledoborce přestanou být Spojené státy významným hráčem ve výzkumu Antarktidy a propadnou se hluboko za Jižní Koreu Čínu, Velkou Británii, Německo nebo Itálii. To vše v době, kdy strategický význam výzkumu polárních oblastí roste.
NSF uvádí, že výzkum polárních oblastí bude pokračovat. Finanční prostředky se mají nyní soustředit na údržbu a provoz tří stálých amerických antarktických stanic – McMurdo, Amundsen-Scott South Pole a Palmer Station. Pokračovat má také vývoj výzkumného ledoborce nové generace.
Pokud NSF své rozhodnutí nezmění, pronájem Palmeru skončí už v říjnu 2026. Vědci však zdůrazňují, že se osvědčil jako máloco. Ledoborec Palmer podle vědců sehrál klíčovou roli v průlomových studiích o Thwaitesově ledovci – jednom z nejrychleji tajících ledovců světa, který by mohl významně přispět ke globálnímu vzestupu hladiny moří. „Přínos Palmeru pro americkou vědu je obrovský. Byla by ostuda o něj přijít,“ dodává Anderson.
