Salvador Allende a tisíc dnů, které změnily dějiny Latinské Ameriky
Příběh chilského státního převratu z roku 1973 odhaluje, jak se sociální nerovnosti, boj o měď a půdu i geopolitické zájmy propletly do dramatického pádu demokracie a nástupu diktatury generála Augusta Pinocheta.
V posledních letech rychle stoupá poptávka po surovinách potřebných k výrobě baterií a elektroniky. Jejich těžba je však v mnoha ohledech kontroverzní. Například kobalt v Kongu z nezpevněných toxických šachet častokrát dobývají děti bez ochranných pomůcek a lithium v Chile zpracovává firma částečně patřící zeti Augusta Pinocheta, který ji získal v divoké privatizaci za vlády svého tchána. Jakými dalšími důsledky státního převratu ze září 1973 si musela země na západě Jižní Ameriky projít?
Půda a měď
Přibližně od třicátých let 20. století v hlavních zemích Latinské Ameriky předávali chtě nechtě velkostatkáři a velcí podnikatelé politickou moc skupinám důstojníků žijících v přesvědčení, že jsou dějinami povoláni, aby vzali osud národa do vlastních rukou. Státy sice měly demokratické ústavy a formálně zachovávaly právní a parlamentní řád, ale to nevyvažovalo krajní sociální nerovnosti, bariéry pro kariéru na základě rasy či třídy, korupci a zvůli. Tyto fenomény provázely každé volby, a hlavně každý převrat.
V samotném Chile panovaly obrovské rozdíly mezi hornickým severem, městy a zemědělským středem a jihem, kde velkostatkáři udržovali rolníky na hranici přežití. Zemi také charakterizovala vysoká koncentrace obyvatelstva do metropole Santiago, které mělo v roce 1970 už 3 miliony obyvatel, a blízkého přístavu Valparaíso. V centru hlavního města stál prezidentský palác La Moneda, odkud se vládlo.
V Chile totiž od roku 1925 fungoval prezidentský systém, v němž byl prezident hlavou státu i vlády a byl většinou vybíraný ve dvoukolové volbě. Pokud kandidát nezískal v prvním, přímém kole voleb nad 50 % hlasů, volil vítěze ze dvou nejúspěšnějších uchazečů parlament. V chilských městech žila docela početná, vzdělaná a hodně kritická střední vrstva. Její nespokojenost se týkala dvou hlavních témat: půda a měď.
Potřeba změny
Těžbu a zpracování mědi, největšího přírodního bohatství země, měly v rukou americké společnosti. Latifundisté vlastnili čtyři pětiny zavlažované půdy, kdežto malorolníci jen 1 %. Již od šedesátých let se mluvilo o nutnosti pozemkové reformy i proto, že s vysokými zisky spokojení velkostatkáři klidně nechávali ležet množství půdy ladem, takže Chile přestalo být potravinově soběstačné.
Další časovanou bombou byl rychlý růst Santiaga i dalších měst, který vedl ke krizi bydlení a vzniku chudinských ghett. Přilít peníze do státní pokladny mělo hlavně znárodňování dolů, k němuž ve větší míře přistoupila právě v šedesátých letech administrativa křesťansko-demokratického prezidenta Eduarda Freie Montalvy (1911–1982). Křesťanští demokraté se v Chile řadili k levici, a oslovovali se dokonce soudruzi, ovšem znárodnění dolů a přerozdělení velkostatkářské půdy prosazovala i ostatní politická uskupení, jak socialisticko-komunistická aliance Salvadora Allendeho (1908–1973), tak pravice.
Freiovým programem byla „revoluce na svobodě“, tedy hluboké změny v sociální, politické a ekonomické oblasti za dodržování ústavy, tedy jakási třetí cesta mezi kapitalismem a marxismem. Prezident navázal kontakty se sovětským blokem, vyhlásil válku analfabetismu a chudobě, kterou platil ze státního podílu výnosů měděných dolů. Avšak levicová frakce křesťanských demokratů vnímala reformy jako nedostatečné a v roce 1969 se odtrhla, aby nakonec zakotvila v Lidové frontě. Jejím kandidátem v prezidentských volbách roku 1970 se stal veřejnosti dobře známý socialista Salvador Allende.
Kandidaturu přijal Allende bez velkého nadšení možná i proto, že ve volbách neuspěl už čtyřikrát. Popáté nakonec těsně zvítězil v druhém kole i díky hlasům křesťanských demokratů, kterým musel garantovat svobodu tisku a dodržování ústavy. Ačkoliv pak administrativa amerického prezidenta Nixona zvažovala „zachránit Chile“ vojenskou akcí a tradičním generálským pučem, Bílý dům a CIA musely pozornost soustředit jinam, na Blízký východ, Vietnam nebo Čínu. V La Monedě tedy podruhé v dějinách země usedl socialistický prezident, byť Carlos Dávila zde v roce 1932 vydržel jen několik měsíců.
Tisíc dnů Salvadora Allendeho
Salvador Allende se narodil v Santiagu do dobře situované rodiny advokáta, a jak velela rodinná tradice, vystudoval medicínu, ačkoliv ho od mládí přitahovala politika. Vládl v rozdělené zemi, kterou tížila vysoká inflace a nezaměstnanost kolem 8 %. Jeho zvolení způsobilo mezi dělníky a levicovými intelektuály nadšení, mezi latifundisty paniku. Na druhou stranu všechny relevantní politické strany podporovaly dotažení nacionalizace měděných a ledkových dolů, ovšem za náhradu pro americké či britské majitele.
Během dvou let byly znárodněny stovky podniků včetně hutí a bank, které produkovaly asi 60 % HDP, a současně došlo k rozšíření pozemkové reformy. Allende rád mluvil o chilské demokratické cestě k socialismu, čímž chtěl zklidnit obavy, že by se mohl vydat Castrovou cestou poté, co kubánský soudruh zemi v listopadu 1971 navštívil a zdržel se celý měsíc! Široké sociální programy sice nasytily chudý lid, ale nevýkonné zemědělství nestačilo pokrýt zvýšenou spotřebu, takže rapidně stoupal dovoz potravin hrazený nejen ze státních rezerv a sovětské podpory, ale také krátkodobými úvěry ze Západu.
Napětí ve společnosti zvyšovaly stávky či zavedení přídělového systému a ústavní soud varoval před erozí právního státu. Allende se rozhodl snížit rostoucí nespokojenost jmenováním nového kabinetu, v němž dostali místo i důstojníci, předsedou se stal generál Carl Hugo Prats a ministry admirál Huerta a generál letectva Sepúlveda.
To ale rozzuřilo radikální prokubánské Hnutí revoluční mládeže (miristé), vyzbrojené zbraněmi z Československa a Kuby. Země se ocitla na pokraji občanské války, před níž varovali i komunisté, oproti zvyklostem v Chile umírněnější než vládní socialisté. Allendeho „via chilena“ se dostala do slepé uličky, když neuspěla v hledání kompromisu mezi reformami založenými na konsensu a krajní miristickou levicí. Kvůli zabavování soukromých domů i půdy mimo rámec pozemkové reformy či pouličním „výborům bdělosti“ přicházel prezident o podporu středních vrstev.
Had na prsou
Rozhodující byl však posun mínění v chilských ozbrojených silách, který lze datovat do jara 1972. Allendemu dlouho pomáhal zmíněný generál Carlos Prats, který sjednal účast tří armádních zástupců ve vládě. Nyní ale převládlo přesvědčení, že smírné východisko nelze najít. Slábnoucí Allendeho režim se poprvé pokusila svrhnout tanková jednotka 20. června 1973 útokem na prezidentský palác, rebelie byla ovšem po několika hodinách potlačena rázným zásahem vrchního velitele pozemních ozbrojených sil generála Pratse. Situace se přesto dál vyhrocovala, roční inflace dosahovala až 300 %, zásobování potravinami bylo katastrofální.
V srpnu byl Prats, jeden z posledních provládních generálů, donucen rezignovat. Allende na místo něj na klíčový mocenský post v zemi nominoval konzervativního generála Augusta Pinocheta (1915 až 2006), jemuž důvěřoval. Pinochet totiž dokázal tajit své kontakty s fašizující organizací Vlast a svoboda a záměrně se při svých vystoupeních nezajímal o politiku. Ještě 9. září 1973, dva dny před vojenským pučem, Allende přijal Pinocheta ve svém vlastním domě. Tušil vůbec levicový prezident, že Pinochet jako profesor logistiky na Vojenské akademii publikoval knihy o geopolitice, kde se pochvalně zmiňoval o španělském vůdci Francisku Frankovi, který se stal jeho celoživotním vzorem, i o Hitlerovi?
Vojenský převrat v Chile začal v úterý 11. září 1973 ve Valparaísu, Pinochetově rodišti a jednom z nejdůležitějších přístavů v zemi vzdáleném jen asi 120 kilometrů od metropole Santiaga. V časných ranních hodinách dostal Allende zprávu o povstání námořníků, kteří ostřelovali přístav. O pár hodin později se ke vzpouře připojily i jednotky v hlavním městě, obsadily rozhlas, vysílače a obklíčily La Monedu.
Allende, na hlavě s helmou a v ruce se samopalem, odmítal opustit prezidentský palác a ve svém posledním projevu se obrátil na lid s výzvou, aby zabránil svržení demokraticky zvolené vlády a odsoudil zrádce z řad armády, mezi něž ovšem stále nepočítal Pinocheta.
Pod palbou
Palác mohly po dohodě opustit všechny ženy a děti včetně Allendeho rodiny. Jelikož ale došlo k porušení tohoto ujednání, musely i obě Allendeho dcery prchat ostřelovanými ulicemi. Pučisté nedodrželi ani slib o nedotknutelnosti vyjednavačů, kteří byli zatčeni, jakmile vyšli s bílým praporem z budovy. Všichni čelní představitelé levicového režimu pak skončili v internačním táboře na dalekém jihu, konkrétně na chladném a vlhkém ostrově Dawson blízko Ohňové země, kde strávili přibližně první rok svého věznění.
Kolem poledne 11. září 1973 začalo letecké bombardování La Monedy a poté se přidaly tanky a dělostřelectvo. Střecha hořícího sídla se propadla, Allende se stáhl do Sálu nezávislosti a zemřel mezi 14.15 a 14.25 h. Dodnes není jasné, zda se těžce raněný prezident zastřelil sám, nebo byl zabit pučisty při dobývání paláce. Doplňme, že takto brutální převrat byl v Chile zřídkavým jevem, posledním státníkem zabitým z politických důvodů byl ministr Diego Portales, jehož v roce 1837 unesla a zavraždila skupina důstojníků.
Odpor proti vojenskému puči byl minimální, omezil se na aktivisty z řad miristů. S převratem totiž souhlasila valná část veřejnosti i občanských politiků, většina se totiž bála chaosu občanské války. Málokdo předpokládal, že budou následovat tak tvrdé represe a dlouhé roky života ve strachu.
