Krystaly zirkonu jsou nejstarší známé krystaly na Zemi. Geologové je používají k datování hornin, protože obsahují stopová množství uranu a thoria. Díky izotopům, které krystaly zirkonu obsahují, je také možné získat informace o velmi dávných dobách. Nedávný výzkum, zveřejněný odborným časopisem Physical Review Research ukazuje, že zirkony mohou prozradit i dávné informace o okolním vesmíru.

Kronika Země ukrytá v krystalech

Chris Kirkland a Phil Sutton z australské Curtinovy univerzity díky krystalům zirkonu objevili pozoruhodnou souvislosti mezi vývojem zemské kůry a strukturou Mléčné dráhy. Zjistili, že se zemská kůra zřejmě nevznikala jen díky pozemským geologickým procesům, ale že ji také utvářely dopady meteoritů související s tím, jak se Sluneční soustava pohybovala Mléčnou dráhou.

Podle výsledků Kirklandova a Suttonova výzkumu je v prastarých krystalech zirkonu uložený rytmus toho, jak Sluneční soustava procházela spirálními rameny naší Galaxie. Izotopy kyslíku v zirkonu podle badatelů odrážejí míru toho, jak moc byla zemská kůra roztavená dopady meteoritů.

Jde o to, že spirální ramena Mléčné dráhy jsou oproti okolnímu vesmíru plná hvězd a kosmického plynu. „V těchto oblastech působí více gravitačních sil, které mohou narušit dráhy ledových komet na okraji Sluneční soustavy,“ vysvětluje Kirkland. „Některá z těchto těles se pak mohla dostat na dráhy, které je přivedly ke srážce se Zemí.“

Podle Kirklanda v takových dobách docházelo k častým nárazům kosmických těles do zemského povrchu a uvolňovalo se při nich ohromující množství energie, která roztavila části zemské kůry a vytvořila spoustu magmatu. Jak se zdá astrofyzikální procesy mohou zasahovat do pozemské geologie. 

Image

Čtěte také

Meteoritická „Černá kráska“ odhalila gigantickou srážku v minulosti Marsu

Nejstarší známé lidské mumie nepocházejí z Egypta ani Jižní Ameriky, ale z jihovýchodní Asie a jižní Číny. Nový výzkum ukazuje, že už před 10 000 lety místní lovci a sběrači záměrně konzervovali těla svých mrtvých pomocí kouře a ohně – techniky, která předcházela egyptským balzamovacím postupům o tisíce let.

Archeologové prozkoumali v Číně, na Filipínách, v Laosu, Thajsku, Malajsii a Indonésii desítky hrobů. V mnoha z nich našli kostry uložené ve skrčené poloze, často se stopami působení ohně a sazí, které ale neodpovídaly kremaci. Pomocí moderních metod – například rentgenové difrakce a infračervené spektroskopie – badatelé odhalili, že kosti byly vystaveny nízkým teplotám a dlouhodobému působení kouře.

Kouřem k věčnosti

Tento objev navazuje na současné praktiky některých komunit, například Dani a Pumo v indonéské Papui. Ti ještě dnes své zesnulé svazují, vystavují nad ohněm a po dlouhém procesu sušení v kouři mumie zčernalé na kost uchovávají. Podobnost naznačuje, že už dávné společnosti využívaly stejný postup – ať už šlo o záměrné zpomalení rozkladu, nebo o rituál s hlubším duchovním významem.

Zatímco egyptské mumie známe jako těla zabalená do plátna a uložená do hrobek, asijské kouřem vysušené ostatky nebyly uzavřené v žádných schránkách. Proto se jejich zachování pohybovalo spíše v řádu desetiletí až staletí – což bylo v horkém a vlhkém klimatu jihoasijského regionu pravděpodobně tou nejúčinnější metodou, jak mrtvé uchovat alespoň na čas „mezi živými“.

Objev má i širší význam: podporuje tzv. „dvouvrstvý model“ migrace, podle něhož přišli do jihovýchodní Asie první lovci a sběrači už před 65 000 lety, tedy dávno před přílivem zemědělců. Kouřové mumifikace mohou být dokladem kontinuity kulturních i biologických tradic, která sahá až do raných období expanze Homo sapiens. Někteří vědci dokonce nevylučují, že technika může mít kořeny staré až 42 000 let.

Image

Čtěte také

Ztracené fotografie odhalily nejstarší případ cílené mumifikace v Evropě

Iquitos vzniklo v 17. století coby tzv. jezuitská redukce, tedy malá indiánská obec zvaná San Pablo de Napeanos. Proslavilo se pak hlavně během kaučukové horečky na přelomu 19. a 20. století, kdy představovalo vstupní bránu do Amazonie. Právě tehdy tam vyrostla plejáda významných a kulturně důležitých budov, včetně majestátní rezidence Casa de Fierro, kterou projektoval sám Gustave Eiffel. Nicméně zmíněné zlaté časy minuly a svým způsobem je to dobře, protože Evropané s domorodci rozhodně nezacházeli v rukavičkách – naopak je mnohdy v podstatě zotročili a nutili pracovat v otřesných podmínkách. Nutno však dodat, že ani lokální „podnikatelé“ se k místním nechovali zrovna dobře: Například nechvalně proslulý Julio César Arana, který svého času ovládal Peruvian Amazon Company, se nebál mučit ani vyvražďovat…

V současnosti do Iquitos přijíždějí především zájemci o přírodní medicínu a kouzelnou nedotčenou krajinu. Jde totiž o vynikající výchozí bod pro několikadenní výlety do divočiny, jejichž pořádání zajišťuje celá řada agentur. Jestliže tedy toužíte po autentických zážitcích, můžete si snadno najmout průvodce a domluvit si s ním vlastní program. Ať už vás láká prohlídka památek, chytání piraní či kajmanů z kánoe, návštěva indiánského kmene, nebo lenošení na plážích se zářivě bílým pískem, nic není nemožné.

Americké Benátky

Vynechat byste každopádně neměli čtvrť Belén, které se přezdívá „Benátky Latinské Ameriky“. Jakmile totiž po silných deštích stoupnou hladiny řek, zaplaví ji voda, a ulicemi se tak musí proplouvat na lodích nebo chodit po nepříliš širokých lávkách ze dřeva – pokud tedy máte dostatek odvahy a smysl pro rovnováhu. Pulzující srdce Belénu tvoří rozsáhlé tržiště, kde seženete vše, co si jen umíte představit, včetně ilegálního zboží. K mání jsou třeba ohrožená zvířata, popřípadě různé výrobky z jejich kůže, zubů, drápů a podobně. Může se dokonce stát, že vám někdo nabídne roztomilou opičku s tím, že pokud mu za ni nezaplatíte, prostě si ji uvaří k večeři. Ne vždy jde navíc o účelovou lež…

Součást tržiště tvoří také Pasaje Paquito, jakási amazonská lékárna pod širým nebem, kde je mimo jiné k dostání mnoho tradičních alkoholických likérů s afrodiziakálními či léčivými účinky. Přestože vám jejich názvy nic neřeknou, prodejci vždy ochotně poradí a rovnou dají i ochutnat. Zajíce v pytli tak kupovat nebudete. Pokud se však na tržiště vypravíte, měli byste si dávat pozor na peníze, doklady a další osobní věci. Čtvrť se totiž řadí mezi ty nejchudší a cizinci se tam relativně často stávají obětí nejrůznějších kriminálních živlů.

Jedno jídlo denně

K Iquitos náleží rovněž řada osad zvaných „caserías“, přičemž v mnoha z nich dosud není zavedena ani elektřina, což movitější obyvatelé řeší pořízením benzinového generátoru. Vaří se tam buď na plynu, který se prodává ve velkých, těžkých a drahých bombách, nebo na dřevě či dřevěném uhlí. Peruánci totiž velice rádi grilují, zejména pak v neděli. Prádlo se pere ručně, očistu zajišťuje dešťovka a toalety mají podobu děr vykopaných v zemi.

Nejdrsnější podmínky panují v caseriích v záplavových oblastech, kde se domy stavějí na kůlech. Bez kánoe ovšem nezbývá než se během kritického období brodit po pás ve vodě. Třeba jen každodenní cesta dětí do školy se tak mění v adrenalinový zážitek. Problémy ovšem mohou nastat, i když naopak udeří velká sucha. Obyvatelé vzdálenějších caserií, kam nevede žádná pozemní komunikace, zůstávají v takových dnech prakticky odříznutí od světa. Často navíc nemohou ani rybařit, což znamená zásadní problém, jelikož se obvykle jedná o jejich hlavní zdroj obživy: Spousta dětí z chudých rodin dostává maximálně jedno jídlo denně a běžně jde o rybu s nějakou přílohou.

Co je doma, to se počítá

Iquitos sice tvoří pomyslný ostrov v zelené krajině, přesto není od okolí odříznuté úplně. Dobrý příklad nabízí zhruba stokilometrová silnice do města Nauta, v jejíž bezprostřední blízkosti se nachází mnoho turistických komplexů. Můžete se tam tedy vykoupat v přírodních rezervoárech i v bazénech, věnovat se nejrůznějším sportům, nebo jen tak lenošit na dece. Oblibě se těší také zoologická a botanická zahrada Quistococha, kde najdete rovněž velkou lagunu s půjčovnou člunů či šlapadel.

Zajímavější zážitek však nabízejí místní, kteří jsou ochotní pozvat vás na návštěvu své „chacry“. Jedná se o pozemek, na němž pěstují zemědělské plodiny a kde také často vyrábějí nealkoholické i alkoholické nápoje z cukrové třtiny, juky či medu. Prodejem svých produktů si tam může přivydělat v zásadě každý, stejně jako mohou domácí navařit a podělit se o svůj oběd s platící klientelou: Přední část domu jednoduše přestavějí na jídelnu, nálevnu nebo malý obchod s nezbytným zbožím a mohou začít „podnikat“, aniž by se museli obávat nějaké kontroly z hygienické stanice či úřadů.

Omamná past

Do malého městečka Tamshiyacu se z Iquitos dostanete naopak po řece lodí. Vyhledávají jej zejména ti, kdo touží strávit nějaký čas v pralese a pokud možno v naprostém klidu – bez mobilního signálu, internetu a dalších vymožeností, včetně elektřiny či tekoucí vody. Právě v Tamshiyacu lze poznat opravdovou Amazonii bez anglicky mluvících průvodců, skupinových výletů nebo organizované zábavy. A zároveň jde o ideální místo, kde podstoupit šamanskou ceremonii.

Většina cizinců chce samozřejmě vyzkoušet legendární halucinogenní nápoj ayahuasca, připravovaný z liány Banisteriopsis caapi a dalších rostlin s vysokým obsahem dimethyltryptaminu. Jedná se o velmi lákavou zkušenost, neobejde se však bez rizik. Výběru šamana je proto třeba věnovat velkou pozornost. V Iquitos totiž narazíte na řadu podvodníků, pro něž jde o skvělý způsob, jak si vydělat slušné peníze – i za cenu toho, že vám z nedostatku erudice přivodí nemalé psychické či fyzické problémy. 

Nejlepší je proto se ještě před odletem spojit s někým důvěryhodným, kdo v oblasti dlouhodobě žije, a požádat ho o radu. Důkladná příprava by pak měla mimo jiné zahrnovat několikatýdenní speciální dietu, jež dokonale pročistí organismus. V opačném případě se totiž může obřad změnit v extrémně nepříjemný zážitek…

Image

Čtěte také

Brazilský rituál kambo: Zázračný všelék, nebo bohapusté šarlatánství?

V roce 2019 jsme díky virtuálnímu radioteleskopu Event Horizon Telescope (EHT) mohli poprvé spatřit obraz černé díry M87*, vzdálené od nás 55 milionů světelných let. Nyní přichází druhé dějství. Nově zveřejněné snímky odhalují dynamické a do značné míry i záhadné procesy za hranicí tzv. horizontu událostí.

EHT nefunguje jako běžný teleskop – shromažďuje obrovské množství rádiových signálů, které se pak roky složitě skládají dohromady superpočítači. Proto mezi pořízením dat a publikací snímků bývá velký časový odstup. Přestože první snímek černé díry M87* vědci zveřejnili v roce 2019, data k němu pocházejí z pozorovací kampaně zahájené již v roce 2017. V následujících letech EHT zacílil ještě dvakrát – v roce 2018 a 2021.

Kosmický sochař

Nejnovější snímky ukazují, magnetická pole kolem černé díry během pouhých čtyř let změnila svůj směr. Zatímco v roce 2017 proudil superžhavý, vysoce magnetizovaný plyn jedním směrem, o rok později se situace do jisté míry uklidnila. V roce 2021 se ale divoká spirála obrátila opačným směrem, aniž by změnila velikost samotného „stínu“ černé díry.

„Tohle jsme opravdu nečekali,“ přiznává Jongho Park z jihokorejské Kyunghee University. „Naše modely to nezvládají vysvětlit, což ukazuje, že prostředí u horizontu událostí je extrémně turbulentní a složité.“

Další novinkou je, že EHT vůbec poprvé zachytil základ obřího výtrysku částic, který tryská z M87* téměř rychlostí světla. Tyto jety, formované magnetickými poli, představují zásadní mechanismus, jak černé díry ovlivňují vývoj celých galaxií – doslova pumpují energii do svého okolí a formují jeho podobu.

Stále lepší EHT

Nová zjištění by zřejmě nebyla možná bez technologického posílení samotného EHT. V roce 2021 se k síti připojily dva nové teleskopy – Kitt Peak v Arizoně a francouzské pole NOEMA. Díky nim jsou snímky ostřejší a detailnější než kdykoli dříve. A další vylepšení EHT se připravují: modernizace čeká Grónský teleskop i dalekohled Jamese Clerka Maxwella na Havaji. Aktuálně EHT sdružuje celkem 11 radioteleskopů z 8 zemí.

„Je to stále jen začátek,“ říká Mariafelicia De Laurentis z univerzity v Neapoli. „Každý rok EHT posouvá naše poznání – od fyziky plazmatu až po roli černých děr při utváření kosmické krajiny.“

Image

Čtěte také

Astronomové odhalili silné magnetické pole vířící na okraji černé díry ve středu Mléčné dráhy

Útočné obojživelné vozidlo oficiálně značené AAV-1A1 představuje základní obojživelný transportér námořní pěchoty Spojených států a je používáno také ozbrojenými silami zhruba desítky dalších zemí. Do služby vstoupil tento stroj v roce 1972 pod názvem LVT-P7, může převážet až 21 vojáků. Samotnou osádku tvoří tři muži: velitel, řidič a střelec. 

Více variant

Na zadní straně vozidla se nachází sklopná rampa, po které mohou vojáci vstupovat dovnitř a vycházet, v interiéru jsou podél obou stran umístěny lavice. Motor zaujímá prostor v přední pravé části a vzhledem ke své velikosti poskytuje i dodatečnou čelní ochranu osádce. Schopnost plavby zajišťují dvě čerpadla umístěná v zadní části korby, která nasávají a vytlačují kapalinu rychlostí 53 000 litrů za minutu. 

Kromě základní varianty pro přepravu výsadku (AAVP-7A1) vznikla i velitelská (AAVC-7A1) a vyprošťovací (AAVR-7A1). V roce 1982 došlo k modernizaci vyrobených vozidel, jichž dodnes získala námořní pěchota kolem 1 300 kusů, a dalších asi 300 šlo na export. Bojového nasazení se plovoucí transportéry dočkaly například v 80. letech v Libanonu, na Grenadě či na Falklandských ostrovech, později v Somálsku, Perském zálivu či v Iráku.

Image

Čtěte také

Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník

Asi není nutné zdůrazňovat, že běhání je přínosné pro zdraví. Je to jednoduché cvičení, k němuž nepotřebujete žádnou zvláštní dovednost ani zdatnost. Řada dřívějších výzkumů potvrdila, že běh funguje jako prevence nemocí, zlepšuje duševní zdraví, a také zpomaluje procesy biologického stárnutí.

Jak ale připomíná Christopher Gaffney z Lancasterské univerzity na platformě The Conversation, zhruba každý třetí člověk zanedbává dostatečný pohyb, včetně běhání. Nejčastějším uváděným důvodem přitom je nedostatek času. Lidé v dnešní době často zvažují každou minutu svého času a nebývá snadné najít dost prostoru například pro běhání v parku.

Úspora času s intervalovým během

Gaffney nabízí pozoruhodné řešení, díky němuž lze získat slušný zdravotní přínos běhání za zlomek času, než je obvykle nutné. Trik podle něj spočívá v tom, zařadit do cvičení, v tomto případě do běhání, intervaly. Intervalový běh je přitom velmi jednoduchý a zvládne to nepochybně každý, kdo může běhat.

Stačí do klasického běhání přidat úseky, v nichž se sprintuje nebo naopak jde chůzí. Existuje například metoda „10-20-30“, kdy běžci začínají 30 sekundami chůze či klusu. Po nich následuje 20 sekund běhu střední intenzity a sekvence končí 10 sekundami sprintu. Tento postup pak lze několikrát zopakovat.

Další možností je původně švédská metoda fartlek (česky „hra s rychlostí“). Nejčastěji jde o běhání na delší vzdálenosti v členitém terénu, kdy běžec podle svých pocitů prokládá souvislý pomalejší běh úseky se sprintem. 

Podle Gaffneyho je intervalový běh natolik přínosný, že významně podpoří zdraví již 18 minut takového běhání třikrát týdně. To si určitě může dovolit téměř kdokoliv, i když lidé, co proseděli řadu let u počítače, by s takovým během měli začínat opatrně.

Image

Čtěte také

Kolena běžců jsou zdravější než se myslelo – a platí to i ve stáří

Trpasličí planeta Makemake je jedním z největších a nejjasnějších transneptunických těles. Obíhá Slunce ve vzdálenosti 38 až 53 AU, čili jen o něco málo dál než Pluto a stihne to za 308 let. Podle nedávných pozorování je možné, že se na Makemake nachází podpovrchový oceán, čímž by pro nás tento svět byl ještě mnohem zajímavějším.

Metan na trpasličí planetě

Silvia Protopapaová z Jihozápadního výzkumného institutu a její kolegové zacílili na Makemake Webbův dalekohled a s jeho pomocí objevili stopy metanu. Tato trpasličí planeta se tím pádem stala (po Plutu) teprve druhým transneptunickým tělesem, u něhož byla potvrzena přítomnost nejen metanu, ale vůbec nějakého plynu. Podle Protopapaové může existovat na Makemake (zřejmě velmi řídká) atmosféra, která je ve fyzikální rovnováze s povrchovým ledem, podobně jako na Plutu.

Existuje ale i možnost, že na Makemake sledujeme výsledky spíše jen přechodné aktivity, podobné sublimaci na kometách anebo výtryskům kryovulkánů. Oba dva tyto scénáře jsou na Makemake fyzikálně možné a jsou v souladu s dosavadními pozorováními. Objev metanu na Makemake uveřejnil preprintový server Astrophysical Journal Letters.

Pokud by platil scénář s trvalou atmosférou, mohla by mít podle vědců teplotu kolem mínus 233 stupňů Celsia. Tlak u povrchu trpasličí planety by přitom byl asi 10 pikobarů, asi 100miliardkrát nižší než atmosférický tlak na Zemi a „atmosféra“ Makemake by byla asi milionkrát řidší než extrémně řídká atmosféra Pluta.

Image

Čtěte také

Dalekohled Jamese Webba rozplétá záhadu atmosféry Pluta

Naše periferní nervová soustava (PNS) je pro život zcela zásadní – umožňuje nám chodit, pohybovat očima a vysílá také do mozku varovné signály, když třeba šlápneme na kostku lega. Na rozdíl od centrální nervové soustavy (CNS), která je tvořená mozkem a míchou a zpracovává informace a řídí činnost organismu, periferní nervová soustava je síť nervů mimo CNS, která přenáší signály mezi mozkem, míchou a zbytkem těla, včetně svalů a orgánů. Přesto až doposud neexistovala žádná úplná mapa PNS u žádného savce, člověka nevyjímaje.

Tým vědců z několika univerzit a laboratoří v Číně, Hongkongu a na Novém Zélandu publikoval v prestižním časopise Cell první trojrozměrný atlas všech nervových vláken, která procházejí tělem myši. Výsledek je označován za vůbec první savčí konektom mimo oblast mozku a míchy, tedy kompletní mapu periferních nervů.

Mapa nervové soustavy

Vědci nejdříve geneticky upravené myši „zprůhlednili“ – odstranili jim tuk, vápník a další tkáně, které brání průchodu světla. Následně je po vrstvách o tloušťce 400 mikrometrů snímkovali speciálním mikroskopickým systémem. Každé tělo zabralo přibližně 40 hodin práce, což by klasickými metodami trvalo celé měsíce či roky.

Aby získali co nejdetailnější obraz, použili různé techniky: pro svou práci využívali geneticky upravené myši se zářícími neurony, některá vlákna zobrazili pomocí kontrastních látek a protilátek. Virová metoda trasování axonů (dlouhých výběžků nervových buněk) pro změnu umožnila zmapovat celé délky nervových výběžků, zejména bloudivého nervu (nervus vagus).

Právě u bloudivého nervu vědci zjistili překvapivou věc – jednotlivá nervová vlákna vždy směřovala jen k jednomu konkrétnímu orgánu v trávicí soustavě, místo aby se větvila do více míst, jak se dříve předpokládalo.

Podle spoluautora studie Guo-Qianga Biho z Čínské univerzity vědy a techniky přináší tato mapa zcela nový rámec pro pochopení toho, jak periferní nervová soustava ovlivňuje fungování těla. V budoucnu by metoda mohla pomoci například při plánování vysoce precizních chirurgických zákroků a přispět k terapiím nervových onemocnění, včetně například chronické bolesti.

Image

Čtěte také

Bludný nerv: Kam všude zasahuje tajemný nervus vagus?

Francouzskému království nemohly ženy, na rozdíl od Anglie či Ruska, nikdy vládnout přímo, přesto jeho dějiny výrazně ovlivnily. Jednu z nejvýraznějších stop zanechala Marie Medicejská, toskánská princezna a vnučka císaře a českého a uherského krále Ferdinanda I. ( 1526–1564). Přestože ji osud od dětství podroboval mnoha těžkým zkouškám – záhy osiřela, přežila silné krvácení z nosu, jemuž její sestra podlehla, několikrát do jejího pokoje uhodil blesk a jednou ji v řece strhl silný proud –, Marie vše překonala.

V roce 1600 se v pětadvaceti letech provdala za Jindřicha IV., o jednadvacet let staršího prvního Bourbona na francouzském trůně. Záhy pochopila, že „manželství nemá se štěstím nic společného“, neboť nepříliš kultivovaný hulvát a křupan Jindřich sice proslul ukončením náboženských válek, ale rovněž strašným zápachem z úst a nenapravitelným sukničkářstvím. 

Marie nicméně splnila svou roli a v rychlém sledu porodila šest dětí. Jako pobožnůstkářská katolička těžce snášela manželovy nevěry, proto se pozvolna stupňovala její svárlivost a mrzutost. Vůči svým potomkům, kteří v ní žádnou něhu nevyvolávali, se chovala chladně. V roce 1610 její trápení ukončil atentátník, který Jindřicha IV. probodl. Z odstrkované a bezvýznamné královy manželky se Marie stala regentkou za prvorozeného nedospělého syna Ludvíka XIII.

Panovačný italský trojlístek

Marie velmi toužila po moci, ale podle historika Georgese Bordonoveho neměla vlastnosti dobré vladařky: „(…) byla mrzutá, výstřední, chladná a tvrdá, pověrčivá jako pravá Italka, neschopná vidět věci vcelku a ještě neschopnější dělat něco pravidelně, měnila názory podle nálady (…) ale ve svých rozhodnutích byla zatvrzelá až k hlouposti.“ Kromě toho se vlády chopila ve složité době, kdy Francií zmítalo napětí mezi katolíky a protestanty zvanými hugenoti, hrozila povstání nejvyšší aristokracie proti ústřední vládě a nepřátelé na hranicích zbrojili o sto šest. Ignorovala předchozí manželovu politiku, takže se vysokou šlechtu snažila pacifikovat tím, že ji zahrnula zlatem, a s nejnebezpečnějším nepřítelem Španělskem sjednala spojenectví. Dokonce domluvila sňatky svého syna a dcery se španělskými příbuznými.

Francouzi těžce nesli, že nejvyšší moc přešla na neoblíbenou „tlustou Florenťanku“, ovládanou její neurozenou soukojenkou a nejbližší přítelkyní Leonorou Doriovou Galigaiovou. Ta královně doslova diktovala svou vůli, a to dle vlastních slov „vlivem, který uplatňuje silná duše na hňupa“. Ji samotnou nicméně ovládala vášeň ke krasavci a prostopášníkovi Concino Concinimu. Tento proradný, ctižádostivý a ješitný hejsek s bystrým duchem z méně významné toskánské šlechty se pro kariéru „obětoval“, když pojal ošklivou, lstivou a hysterickou královninu důvěrnici trpící epilepsií za choť. Díky ní to nicméně dotáhl na markýze, maršála, několikanásobného guvernéra a člena královské rady. 

Manželé se dychtivě chopili příležitosti, aby se obohatili, a doslova hrabali peníze ze všech stran. Jejich řádění neustalo ani po formálním ukončení regentství, když byl Ludvík XIII. v roce 1614 prohlášen plnoletým. Otěže moci nadále svírala panovačná královna-matka, již manželé Conciniovi ovládali. Všichni tři se chovali k mladičkému monarchovi s despektem. Matka o něm prohlašovala, že má „příliš slabého ducha, nedostatečný úsudek, jeho zdraví není dost pevné, aby na sebe mohl vzít vládní starosti“. Když se dostavil do královské rady, klíčového vládního grémia, nařídila mu přede všemi členy, aby se šel raději proběhnout.

Nelze se proto divit, že se Ludvík XIII. svěřil svému oblíbenci vévodovi de Luynesovi, že by se rád „toho Itala“ zbavil. V létě 1617 mu dvořané vyhověli, nepopulárního a nenáviděného Conciniho zastřelili a jeho ženu nechali popravit za čarodějnictví. Patnáctiletý král dospěl a ukončil matčinu sedmiletou ubohou vládu vykázáním od pařížského dvora na zámek Blois.

Horlivý biskup

Jeden z francouzských šlechticů, kteří za svůj vzestup vděčili regentce Marii, byl Armand-Jean du Plessis de Richelieu. Z dnešního pohledu působí symbolicky, že se jeho křtu v roce 1585 zúčastnila Kateřina Medicejská, ona pověstná matka posledních tří králů z rodu Valois a osnovatelka Bartolomějské noci. Obě toskánské princezny, které se provdaly za francouzské panovníky, tak osudově zasáhly do života jednoho z nejznámějších Francouzů všech dob. 

Richelieuovi se dostalo kvalitního vzdělání, kromě řečtiny a latiny se učil i španělsky a italsky. V jednadvaceti letech se musel vzdát snů o kariéře v armádě a převzít biskupství v Luçonu. V roce 1615 se blýskl na zasedání generálních stavů jako zdatný řečník, přičemž neopomněl pochválit regentku za údajně úžasnou vládu a navrhl udělit jí titul „matka království“. Očividně nadaný, elegantní, štíhlý a bledý prelát s protáhlou tváří, zahnutým velkým nosem, bradkou a knírem Marii Medicejskou zaujal, takže ho povolala ke svému dvoru a stala se jeho strážným andělem. Biskup se chopil této příležitosti a horlivě panovnici sloužil, stejně tak i manželům Conciniovým. Roku 1616 byl sice jmenován členem královské rady, jenže po necelém roce byl z Olympu svržen spolu s Marií Medicejskou, kterou musel doprovázet do vyhnanství. 

Ludvík XIII. si nemohl dovolit zůstat s bývalou regentkou dlouhodobě ve sporu, neboť byla nadále vlivnou politickou figurou a mohla se postavit do čela opozice. Navíc po celý život trpěl kvůli její neopětované lásce, ctil ji a upřímně si s ní přál harmonické soužití. Richelieu vyjednal jejich smír. Král v zájmu zachování klidu v rodině a pro demonstrování skutečného a trvalého smíření plnil mnohá matčina přání. 

Například v roce 1622 vymohl pro jejího vrchního intendanta, kancléře a prvního rádce Richelieua jmenování kardinálem. Ludvík XIII. oceňoval, že kardinál radí jeho matce k poddajnosti. Proto do vlády nejdříve povolal Marii a v dubnu 1624 i jejího hlavního rádce. Během necelých čtyř měsíců prokázal Richelieu tak velké nadání, pracovitost i loajalitu, že povýšil na prvního ministra. Jeden z vévodů uznale prohlásil, že na nejvyšším místě státní správy králi konečně slouží „svědomitý, čestný, poctivý, duchaplný a soudný“ muž.

První ministr Francie

Richelieu si vytyčil tři hlavní cíle: odstranit ze státní správy odbojné prince a vysokou šlechtu, podřídit je stejně jako příliš nezávislé hugenoty královské moci a porazit Habsburky, kteří se vměšovali do francouzské politiky a jejichž území svírala Francii v tíživém objetí. Kardinál byl rozený státník i mistr mocenských pletich a tajných aktivit, vybudoval skvěle fungující vlastní klientelu u dvora a ve státní správě i špionážní síť. Kromě toho ovlivňoval veřejné mínění prostřednictvím novin, letáků a dalších aktivit. Taktéž hodlal ovládnout moře a proměnit Francii v rovnocenného soupeře Nizozemí a Anglie, tehdejších titánů zámořského obchodu. 

Ludvík XIII. zjistil, že jeho o 16 let starší hlavní spolupracovník je vynikající administrátor a stratég, který se plně věnuje své funkci a vždy mu projevuje nejhlubší úctu. Prelát prohlásil, že „s králi je třeba hovořit hedvábnými slovy“, a neustále mluvil o „králově zájmu“. Současně byl navýsost diskrétní a nikdy nezpochybnil zdání, že panovník má vše pod kontrolou.

Ludvík nebyl rozeným vůdcem ani energickým či schopným státníkem. Kvůli své ostýchavosti a koktání mluvil na veřejnosti co nejméně. Byl ale noblesní, udatný, vynikající jezdec a sokolník, rád vařil a pracoval rukama. Jeho okolí oceňovalo i panovníkovu jemnost, laskavost a zdvořilost, ale mátla je jeho vážnost, přísnost, melancholie a současně občasná impulzivnost a přetvářka. Možnost reálně řídit státní záležitosti limitovalo též jeho chatrné zdraví: „Měl horečnaté oči, těžkou hlavu, bledou pleť a neustálou žízeň.“ O tom, že mu tehdejší lékaři mohli těžko pomoci, dokládá skutečnost, že za jeden rok protrpěl 47 puštění žilou, 212 projímadel a 215 klystýrů.

Kardinál pokračoval v politice Jindřicha IV. Podařilo se mu omezit moc nejvyšší šlechty, zřídit tajnou policii a podporovat koloniální politiku na Floridě a v Kanadě. V rámci třicetileté války uzavřel spojenectví s protestantskými mocnostmi Anglií, Nizozemím, Švédskem a všemožně podporoval boj německých knížat proti Habsburkům. Uvědomoval si, že „pokud bude (protestantská) strana rozdrcena, dopadne hlavní nápor síly rakouského domu na Francii“. Razantně vystoupil proti hugenotům, kteří ze svých pevností a měst vybudovali „stát ve státě“, dokonce osobně dohlížel na obléhání a dobytí vzpurné La Rochelle. Neustále bojoval proti skryté i otevřené opozici, čelil intrikám i vražedným spiknutím. Zůstával ostražitý, neboť hrozby číhaly na všech stranách, včetně nejbližšího králova okolí.

Trnem v oku mocných

V letech 1624–1630 tak vládl Francii triumvirát tvořený Ludvíkem XIII., jeho matkou a kardinálem, avšak vztahy mezi Marií a Richelieuem se postupně zhoršovaly. Ovdovělá královna nelibě nesla, že ji její „výtvor“ začal politicky zastiňovat, neradil se s ní a snažil se stát pro panovníka nepostradatelným. Kardinál oslaboval její vliv na syna a sledoval politické cíle, které se diametrálně lišily od jejích. Jako bigotní katolička a příbuzná Habsburků odmítala zahraničněpolitickou konfrontaci se Španělskem i podunajskou monarchií ve válce o mantovské dědictví a měla blízko k takzvané straně zbožných vedené kardinálem Bérullem a strážcem pečeti Michelem de Marillakem. 

Kardinálovi zavilí protivníci nelenili a stupňovali kritiku i žlučovité narážky, čímž lehkověrnou, stárnoucí a stále „málo prozíravou a nepříliš rozvážnou“ královnu-matku utvrzovali v její žárlivosti na muže, kterého „vytáhla z díry“, protežovala ho a on si dovolil „vzlétnout na vlastních křídlech“. Nakonec došla k závěru, že kardinál má všechnu moc a ona je „úplně zbytečná“, a že to tak nenechá.

Napětí v královské rodině a nejvyšších vládních místech kulminovalo v roce 1630. V létě se Ludvík XIII. vydal za svou armádou do Itálie, ale cestou v Lyonu vážně onemocněl. Obě královny využily příležitosti a vymámily z něj slib, že propustí Richelieua. Marillac dokonce prohlašoval, že by kardinála měli popravit, jeden z dvořanů radil „roztříštit mu hlavu ranou z pistole“. Jenže král se uzdravil. Po návratu do metropole Marie počítala s tím, že syn dodrží slovo, a zahrnula prvního ministra výčitkami.

V neděli 10. listopadu zašla ještě dále a oznámila kardinálovi, že mu odebírá všechny tituly a funkce vázané k jejímu dvoru. Ludvík XIII. se jí to pokusil vymluvit, ale Marie před ním strašlivým způsobem ponížila svou dvorní dámu, kardinálovu neteř, zahrnula ji sprostými nadávkami a vyzvala syna, aby zlotřilce propustil. Monarcha ale odmítl, odešel a pravděpodobně o všem informoval Richelieua. Ten se na druhý den odebral do Lucemburského paláce, aby se pokusil Marii udobřit. Jenže všechny dveře byly na královnin příkaz zamčeny, proto mu nezbylo nic jiného než použít soukromou chodbu vedoucí z kaple přímo do její ložnice. Do pokoje vstoupil bez ohlášení právě v okamžiku, kdy panovník hovořil soukromě se svou matkou. Kardinálův příchod zapůsobil jako bomba. Takové porušení etikety si nikdy nikdo nedovolil.

Výstup nedůstojný královny

První ministr se ihned začal omlouvat a prohlašoval, že se domníval, že hovoří o něm a že chtěl pokorně požádat o dovolení ospravedlnit své činy. Marie přešla k přímé konfrontaci a nenávistně na něj vychrlila záplavu obvinění a urážek. Mimo jiné mu vytkla, že zneužívá panovníka pro své záměry, chce ho vehnat do neštěstí a uloupit mu korunu, že je bez kousku cti v těle a udržuje milenecký poměr se svou neteří. Křičela: „Vyženu vás! Běžte! Zakazuji vám se přede mnou ještě někdy ukázat!“ 

Kardinál nevěřícně vyslechl prudkou a absurdní obžalobu, načež mu selhaly nervy, padl na kolena a rozplakal se. Když královně došel dech, Richelieu požádal o prominutí a ubezpečil ji o své vděčnosti. Ona se k němu otočila zády a svému synovi, který se odmítl prvního ministra vzdát, vmetla do tváře: „Dáváte přednost sluhovi před matkou? Nebudu se moci zúčastňovat schůzí vaší rady ani chodit na místa, kde by byl pán de Richelieu! Nutně nás tedy musíte oddělit jednoho od druhého!“ Král ukončil navýsost trapnou scénu, nařídil kardinálovi, aby odešel, a pak odjel do Versailles. 

V Paříži převládlo přesvědčení, že královna-matka zvítězila, převezme otěže vlády a prvním ministrem se stane Marillac. Kardinál se již připravoval na vyhnanství, když k němu dorazil králův posel, že je očekáván ve Versailles. Panovník ho po příjezdu ihned přijal se slovy: „Pane kardinále, mám ve vás vynikajícího služebníka, schopného a věrného, takže považuji za svou povinnost vás ochraňovat.“ A bylo rozhodnuto. Kardinál zůstal a stoupenci Marie Medicejské prohráli. Událost byla později nazvána „dnem zklamaných“, což mělo odkazovat na neúspěšné protivníky kardinála Richelieua.

Sfinga v rudém hávu

Pokus zbavit se prvního ministra uprostřed třicetileté války a ukončit protihabsburskou politiku mohl být chápán jako velezrada. Pokud by královna-matka dosáhla Richelieuova odvolání, nepochybně by se dějiny Francie a jejích sousedů vyvíjely jinak. Král tentokrát odhodil zábrany, odmítl se s matkou setkat a nechal její důvěrníky včetně Marillaka a jeho bratra velícího armádě na italském bojišti zatknout a některé i popravit. Kardinálova pozice se upevnila, přestal být „sluhou dvou pánů“ a byl povýšen na vévodu. O jeho úspěchu svědčí i fakt, že zanechal majetek v hodnotě 20 milionů livrů (roční příjem královniny pradleny činil 24 livrů). Až do své smrti svíral jako „sfinga v rudém hávu“ kormidlo vlády, ale každý den si jistě vzpomněl na osudy Conciniho, Marillaka a své dobrotitelky.

Marie Medicejská prohrála, nebyla ovšem volána k odpovědnosti, pouze se oficiálně vyhlásilo, že podlehla radám špatných rádců. Nadále se vzpěčovala podřídit se synově autoritě, intrikovala, a nakonec odešla do exilu. Zemřela na gangrénu v Kolíně nad Rýnem, opuštěná a bez peněz, v roce 1642 – pět měsíců před Richelieuem a necelý rok před svým synem Ludvíkem XIII. Po jejich odchodu vstoupila na scénu Anna Rakouská jako regentka za vymodleného syna Ludvíka XIV., narozeného v roce 1638. Po jejím boku zazářil na postu prvního ministra jeden z Richelieuových nejbližších spolupracovníků Mazarin, další Ital a další kardinál. Díky politice obou kardinálů byla Francie přichystána stát se nejmocnější evropskou monarchií.

Image

Čtěte také

Mušketýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav