Na odlehlých poloostrovech Jamal a Gydan v západní Sibiři se v posledních letech objevily obrovské krátery, které vypadají, jako pozůstatky mohutné exploze. Tyto „krátery výronů plynů“ (Gas Emission Craters, GECs), poprvé zdokumentované v roce 2014, fascinují nejen svou velikostí – mohou být hluboké až 164 metrů a široké přes 30 metrů – ale i tím, jak náhle a dramaticky vznikají. Přes dlouhodobé spekulace teprve nyní vědci z Univerzity v Oslu spolu s ruskými kolegy přišli s vysvětlením, které dává celý příběh do nového světla.

Permafrost jako zátka šampaňského

Až dosud se mělo za to, že za vznikem kráterů stojí především tání svrchní vrstvy permafrostu – podobně jako u Batagajského kráteru, známého jako „Sibiřská brána do pekla“. Mezi hlavní podezřelé odborníci řadili kryopegy – podzemní slaná jezírka, která při rozpínání vytvářejí dutiny, metanové hydráty – nestabilní sloučeniny vody a metanu, které se mohou rozpadat při oteplení a tání plynem nabitého podzemního ledu.

Všechny tyto procesy ale probíhají i v jiných částech Arktidy a krátery vzniklé explozí se zatím vyskytly pouze v západní Sibiři. To naznačovalo, že v tomto regionu musí hrát roli něco speciálního.

Vědci se rozhodli nahlédnout pod pokličku – doslova. Pomocí jednoduchého fyzikálního modelu představili permafrost jako těžkou „zátku“ v láhvi s tlakovaným plynem. Spočítali, jak velký tlak by musel vzniknout v různých typech dutin, aby se vytvořil výbuch takového rozsahu, jaký vidíme u kráterů.

Ukázalo se, že malé a mělké kapsy plynu nestačí – než by vůbec došlo k explozi, plyn by unikl nebo se tlak rozptýlil. Skutečnou sílu mohou dodat pouze hlubší dutiny, kde se hromadí plyn – zejména metan – a tlak roste dlouhou dobu, než permafrost nad nimi náhle praskne.

Země praskající pod tlakem

Jamalský a Gydanský poloostrov se nachází nad rozsáhlými zásobami zemního plynu. V horninovém podloží se navíc nacházejí zlomy a pukliny, kterými může metan i teplo unikat směrem k povrchu. A právě tam, kde tyto zlomy kříží řeky, jezera a tzv. taliky (oblasti, kde půda nezamrzá ani v zimě), je permafrost nejtenčí a nejslabší. Když tlak pod touto oslabenou „zátkou“ překročí kritickou mez, dojde k výbuchu. Výsledkem je vertikální šachta, která se později naplní vodou, ledem a stane se z ní jezero – často nerozeznatelné od běžných jezírek vzniklých táním permafrostu.

Nová studie, zveřejněná v časopisu Science of the Total Environment, přináší i nový pohled na roli globálního oteplování. Tání permafrostu není podle vědců hlavním spouštěčem výbuchů, funguje ale jako urychlovač. Teplejší klima znamená více jezer, více taliků a větší oslabení „víka“ nad hlubšími zásobami metanu. Tím se zvyšuje pravděpodobnost exploze. Navíc, když k výbuchu dojde, do atmosféry se uvolní koncentrované množství metanu, silného skleníkového plynu. To následně ještě více přispívá ke globálnímu oteplování – a kruh se uzavírá.

Vědci upozorňují, že klíčem ke vzniku těchto kráterů není jen tání, ale kombinace přítomnosti podzemního plynu, zlomových struktur a oslabeného permafrostu. V tomto kontextu může být západní Sibiř unikátní, nelze ale vyloučit, že by podobné krátery mohly vzniknout i jinde, kde jsou podobné podmínky.

Výzkum norských a ruských vědců přináší dosud nejucelenější fyzikální a geologické vysvětlení vzniku plynových kráterů na Sibiři. Klíčem k jejich pochopení není jen povrchová změna klimatu, ale hlubinné procesy, které mohou způsobovat exploze v doslovném i přeneseném smyslu slova. Sibiřské krátery tak nejsou jen vizuálně fascinujícím jevem, ale i mementem toho, jak komplexní a nečekané mohou být důsledky změn v klimatu a geologii planety.

Image

Čtěte také

Na mořském dně Arktidy se kvůli tajícímu permafrostu otevírají obří závrty

Ibn Battúta se v rámci svých cestovatelských výprav dostává do Číny až v první polovině 14. století. „Říční“ cestu z Chang-čou do Pekingu absolvuje několik dní. „Je to vzdálenost šedesáti dnů cesty...“ zapíše si nejprve do deníku a následně i do svého cestopisu. Velký kanál ho vskutku oslní. Zřejmě ani netuší, že s vodním veledílem začali pracovití Číňané už během 6. století před naším letopočtem.

Příhodné podmínky

Oblast Velké čínské nížiny je jako stvořená pro vznik velké prosperující civilizace. Prostor ohraničený tokem Žluté řeky na severu a vrchovinami oddělujícími nížiny řeky Jang-c’-ťiang na jihu se stane kolébkou čínských národů, které dají v pozdějších letech vzniknout proslulé Říši středu.

Zemědělství zajišťuje obživu nejprve stovkám lidí, později i několika set milionům. K uživení příslušníků vzmáhající se říše je nezbytná rýže a obilí. Právě k jejich pěstování je vláha dvou velkých veletoků a desítek menších říček velmi příhodná, čehož si jsou vědomi i panovníci. Aby zefektivnili zásobování jednotlivých koutů země, přistoupí k systematickému budování říčních cest a kanálů.

Miliony dělníků 

Hlavní říční systémy v Číně: Jang-c’-ťiang a Žlutá řeka – tečou ze západu na východ. Většinu zamýšlených kanálů a průplavů je tak třeba budovat z jihu na sever a spojit jimi jednotlivé říční systémy a jezera. K ambicióznímu kroku se odhodlá císař Jang-ti během krátkého panování dynastie Suej (581–618). Do počátečních prací na vodním díle povolá na pět milionů dělníků a dělnic. 

Císař si stavbu může dovolit, dostává se totiž k moci v poměrně klidné době, a tak může zmobilizovat značné zdroje pro své obří stavební projekty. Kromě říčního systému přistoupí také k výstavbě mohutných sýpek, z nichž každá se pyšní kapacitou třiatřicet milionů bušlů. Pro srovnání: 1 bušl pšenice činí zhruba 27 kilogramů zrní! 

Velký císařský průplav, jak je později dílo nazvané, je postaven na základě staršího a kratšího systému budovaného již od 6. století před naším letopočtem. Jedná se tak o nejstarší a nejdelší uměle vybudovaný kanál na celém světě, který se chlubí celkovou délkou 1 776 kilometrů. Ta jün-che, jak se Velký průplav označuje v čínštině, vede z města Chang-čou na sever do města Lin-čchingu.

Prvotním záměrem císaře je především propojení tehdejší poměrně izolované metropole Luo-jang s úrodnou deltou dolního toku Jang-c´-ťiang. Oblast pěstování rýže je na jihu Číny, hlavní město ale leží na severu. Císař chápe, že jde o zásadní věc. A nejen hospodářsky – kanál má zajistit rychlý přesun vojsk po celé zemi. Tak může být vbrzku zjednán pořádek všude, kde to bude nutné. 

Vybudováním hlavní části Velkého průplavu zefektivní dynastie Suej dopravu těžkého zboží. To se dopraví až padesátkrát rychleji než za pomoci soumarů po souši!

Kilometrové flotily

Po dynastii Suej přichází k moci silná dynastie Tchang (618–907). Její císaři se ochotně pouští do rozšíření sítě říčních kanálů – hodlají na Velký kanál napojit zejména nové hlavní město v dnešním Si-anu. Právě v této době dojde k propojení dvou životadárných veletoků.

Nad dílem se v 9. století podivuje i známý japonský mnich Ennin (794–864). Ve svých spisech líčí pohled na „míli dlouhou flotilu člunů se solí spoutaných k sobě boky po třech až pěti“.

Říční systém zajišťuje efektivní přepravu obilí, které je hlavní potravou pro období bídy. Navíc se v podobě obilí vybírá většina příjmů nutných pro fungování čínského byrokratického aparátu. Megalomanská stavba má ale i své kritiky. Jsou jimi konzervativní konfuciánští historici, kteří kritizují, jak obrovské náklady padly na její dokončení. 

Zbraň i nástroj rozvoje

Přes kanál putují zejména stovky menších lodí a bárek. Velké lodě volí pomalejší, ale vhodnější trasu po moři. Nadmořská výška vodní cesty kolísá mezi osmi až pětapadesáti metry. Aby tak mohly lodě průplavem plynule proplouvat, je nutné stavět různé typy propustí a zdymadel. O nich se čínské prameny poprvé zmiňují sice už v roce 36 před naším letopočtem, jejich stavební boom ale přichází až v 10. století za vlády dynastie Sung. Ta se chtě nechtě musí smířit i s častými záplavami způsobenými Žlutou řekou, které s železnou pravidelností ohrožují funkčnost i bezpečnost díla.

Během několika válek jsou navíc vysoké hráze Žluté řeky záměrně protrženy, aby spláchly nepřátelská vojska. Kanály pochopitelně chátrají a v některých letech nejsou vůbec využívány. Přesto až do moderních dějin Číny představují stavbu, která zrychluje rozvoj domácí ekonomiky a usnadňuje spojení mezi jednotlivými obchodními centry.

V mongolském období (od roku 1271) dojde k přesunu hlavního města do Pekingu. I on je následně napojen na síť průplavů. V roce 1411, kdy už Říši vládne dynastie Ming, se masivně budují nové přehrady a nádrže. Jsou vystavěny kvalitní mosty, regulují se toky řek, některá koryta se prohloubí. V té době žijí v metropolitních oblastech čínských nížin miliony lidí.

Skutečnost, že právě Velký císařský kanál má lví podíl na vzestupu čínské civilizace, si lze ověřit pohledem na dnešní mapu Číny. Snad žádná jiná země světa se nemůže pochlubit sítí tolika milionových megapolí, jako oblast nížin.

Image

Čtěte také

Baťův kanál: Splněný sen o velké vodní cestě

Vázaná rotace vzniká jako důsledek působení slapových sil mezi dvěma tělesy, například mezi planetou a jejím měsícem. Slapy se objevují proto, že jsou obě tělesa prostorově rozlehlá, a gravitace tak na různé body sousedního objektu působí rozdílně. Uvedené rozdílové síly pak menší těleso deformují, tudíž nabývá protáhlého tvaru a objevuje se tzv. slapová výduť.

Pokud menší objekt rotuje rychleji nebo pomaleji, než obíhá, „stahují“ se slapové boule neustále do směru gravitačního působení většího souputníka. Zmíněné tření spotřebovává rotační energii menšího tělesa a upravuje jeho otáčení, dokud se nevyrovná s oběžnou dobou. Při zpomalování rotace současně v důsledku zachování celkové energie roste oběžná vzdálenost, takže se od sebe dvojice vzdaluje, a navíc se obvykle tvar orbitální dráhy přibližuje kružnici. Výsledkem se stává, že menší těleso ukazuje svému rozměrnějšímu protějšku vždy stejnou stranu. A jelikož slapy působí vzájemně, synchronizuje se podobně i rotace většího objektu; vlivem rozdílných velikostí k tomu ovšem běžně dochází ve výrazně nižší míře.

Ve Sluneční soustavě mají vázanou rotaci všechny velké měsíce planet, včetně našeho průvodce. Pozoruhodný pár pak tvoří Pluto a Charon: Rozměry i hmotnost trpasličí planety a jejího měsíce jsou obdobné, takže slapy efektivně působily na obě tělesa. Dvojice má vzájemnou vázanou rotaci – nejenže tedy Charon ukazuje stále stejnou hemisféru Plutu, ale také trpasličí planeta nastavuje neustále tutéž „tvář“ svému souputníkovi. K podobné cirkularizaci drah přitom dochází u těsných dvojhvězd se srovnatelnými hmotnostmi složek.

Image

Čtěte také

Žádný ze známých měsíců Pluta neobíhá kolem této trpasličí planety

Zatímco v minulosti se kultura považovala za něco výlučně lidského, ba přímo za jeden z definujících rozdílů mezi člověkem a ostatními živými tvory, s rozvíjejícím se vědeckým zkoumáním přírody se čím dál jasněji ukazuje, že je zmíněný názor neudržitelný (viz Člověk není výjimečný). O významu sociálního učení u nonhumánních, tedy nelidských živočichů se už ve druhé polovině 19. století zmiňoval Charles Darwin. Mnohem větší zájem o daný typ chování však zavládl až v polovině století minulého v souvislosti s několika přelomovými výzkumy: Jednalo se například o objev ptačích dialektů u pěvců čili zjištění, že se zpěv opeřenců téhož druhu může v různých oblastech lišit a že se ptáci konkrétní projev učí od jiných svých příbuzných.

Smetana a batáty

Dalším podnětem ke zvýšenému zájmu o sociální učení se stalo chování britských sýkorek, které přišly na to, že když odstraní uzávěr skleněné láhve, najdou pod ním chutnou smetanu. Zatímco zpočátku k tomuto „vandalismu“ na láhvích ponechaných přede dveřmi domů docházelo jen na několika místech, časem se výrazně rozšířil po celé zemi.

Možná ještě zásadnější byl případ makaků červenolících v Japonsku: V 50. letech vědci pozorovali samici Imo, jak si omývala batáty od nečistot. Zvyk od ní časem odkoukaly další opice, a navíc si sladké brambory namáčely v mořské vodě, zřejmě kvůli příjemné slané chuti. Právě v souvislosti s uvedeným chováním, které tamní makakové vykazují dodnes, začali odborníci poprvé hovořit o „kultuře živočichů“ či „zvířecí kultuře“ – fenoménu, jehož zkoumání se v posledních dekádách zařadilo mezi nejrychleji se rozvíjející odvětví etologie neboli vědy zabývající se chováním živých tvorů.

Jak ji vymezit?

Intuitivně samozřejmě tušíme, co kultura znamená, přesto není snadné ji definovat. Například podle Wikipedie se jedná o „označení pro veškeré jednání člověka oceňující možnosti života“. Pod slovem „kultura“ si obvykle představíme především lidské zvyky, tradice, vědomosti, náboženství, umění, etické principy, zákony a tak dál. Většina jejích definic každopádně zahrnuje člověka, a pro živočichy tak nejsou plně použitelné.

V případě zvířecí kultury se proto uplatňuje obecnější vymezení z 80. let minulého století, podle nějž tvoří kulturu „veškeré projevy chování a znalosti získávané a předávané v rámci generace i mezi generacemi prostřednictvím sociálního učení“. Aneb jak se lidověji vyjádřil britský zoolog Andrew Whiten, je to vše, „co se jedinci naučí od ostatních a co se tímto způsobem dál přenáší, čímž vznikají tradice, které lze předat do následujících generací“.

Někteří badatelé sice uvedenou definici kritizovali, protože podle nich by kultura měla být normativní a kumulativní nebo by se měla týkat pouze chování předávaného napříč generacemi. Jenže nic z toho nutně neplatí ani pro kulturu lidí. Výše zmíněné vymezení, které evoluční bioložka Caroline Schuppliová a primatolog Carel van Schaik označují jako „minimální definici kultury“, tak nadále zůstává tím nejlepším, neboť se vztahuje na celou živočišnou říši.

Mezi přírodou a laboratoří

Možná ještě větší potíž než definování zvířecí kultury představuje její zkoumání. Zatímco první poznatky pramenily spíš z anekdotických pozorování, postupně se vědci snažili kulturní chování – od používání nástrojů u lidoopů po výběr partnerů u ryb – studovat ve volné přírodě i v laboratorních podmínkách. Podařilo se tak sice získat ohromné množství informací o kultuře nejrozmanitějších tvorů, nicméně ohledně vhodných metod výzkumu stále nepanuje shoda. 

Například podle Schuppliové a van Schaika umožňuje současná metodika rozpoznat pouze nejkomplexnější či nejosobitější kulturní projevy, takže ve skutečnosti vidíme jen pomyslnou špičku ledovce. Podle jejich názoru je „kultura u nonhumánních živočichů mnohem rozšířenější a hlouběji zakořeněná, než se běžně myslelo, a tvoří důležitý způsob, jak se adaptovat na místní podmínky“. V podstatě by se dalo říct, že ji v nějaké podobě najdeme téměř u všech sociálních druhů. K danému tvrzení je však potřeba přistupovat opatrně mimo jiné proto, že chování sledované v laboratoři se nutně nemusí shodovat s tím v přírodě.

Dědictví po šimpanzích

Rozšířenost sociálního učení, tvořícího podmínku zrodu kultury, každopádně až tak nepřekvapí – neboť těm, kteří jsou ho schopni, skýtá značnou výhodu: Například dovednost rozlousknout ořech či svést pohlavního partnera totiž nemusí každý jedinec „vynalézat“ sám. Znalosti se však také mohou kumulovat a vést ke vzniku komplexnějšího chování.

Právě kumulativní kulturou, jež hrála klíčovou roli v evoluci člověka, se zabývali autoři článku publikovaného koncem roku 2024 v časopise Science. Prozkoumali rozmanité způsoby obstarávání potravy, k němuž docházelo bez nástrojů a pomocí jednoduchých i složitějších pomůcek. Sledovali několik desítek šimpanzích populací ze střední a západní Afriky, přičemž zároveň zjišťovali, nakolik jsou geneticky spřízněné – jinými slovy nakolik jsou vzájemně propojené díky migrujícím jedincům. Zatímco v případě jednoduchých strategií zajišťování potravy nehrálo podobné spojení důležitou roli, u chování obnášejícího použití složitějších postupů či nástrojů se ukázalo jako stěžejní. Zřejmě totiž umožňuje předávat jednotlivé inovace mezi jedinci a postupně kumulovat dovednosti.

Rypcem po dně

Nejen uvedená studie, ale také samotná „všudypřítomnost“ kultury v přírodě dokládají, že i když je lidská kultura výrazně rozvinutější a složitější než tradice jiných živočichů, nezrodila se z ničeho. Naopak stojí na mohutných základech sociálního učení, které sahají hluboko do minulosti. Otázkou zůstává, jaký zlomový okamžik vyslal člověka na trajektorii, jež ho dovedla tam, kde se nachází dnes. Autoři zmíněné práce se domnívají, že na rozdíl od svých šimpanzích bratranců byli raní lidé sociálnější, vytvářeli větší populace a při hledání potravy si počínali mobilněji, takže se během života setkávali s výrazně vyšším počtem jedinců než šimpanzi. Lépe tak mohli předávat své dovednosti a jejich kumulativní kultura se rozvíjela dynamičtěji.

Kulturní přenos každopádně vědci popsali také v souvislosti s pozoruhodným chováním delfínů žijících ve Žraločí zátoce v Austrálii. Zástupci tamní dlouho sledované populace spoléhají při hledání potravy na více než desítku různých strategií, z nichž jedna obnáší používání nástrojů: Některé samice se nejprve vydají ke dnu, kde utrhnou kousek mořské houby, nasadí si ho na rypec a s takto chráněným „čumákem“ v substrátu pátrají po rybách.

Zpívající velryby

Další zajímavé příklady kulturního chování uvádí ve své přehledové práci z roku 2021 již zmiňovaný Andrew Whiten. Popisuje například písně keporkaků, které bývají pro každou skupinu specifické, ale čas od času projdou proměnou, jež se poté velmi rychle rozšíří napříč populací. Kulturní povahu má u dotyčných kytovců rovněž volba migračních tras, kterou mláďata odpozorovávají od svých matek. 

Možná ještě působivější doklad kultury keporkaků nabízí neobvyklý způsob lovu: Někteří jedinci před samotným honem za rybami několikrát udeří koncem ocasu o hladinu. Proč? Spekuluje se, že vzniklé bublinky zabrání kořisti pláchnout, a hostina je tak bohatší. Je úžasné, že se uvedené chování během pouhých pár dekád rozšířilo od svého „objevitele“ na stovky dalších jedinců.

S faktem, že vedle člověka disponují kulturou i jiní tvorové – třebaže není tak komplexní – se pojí mnoho otázek: Jak například dané zjištění zohlednit v ochraně druhů? Na stránkách časopisu Vesmír se Tereza Vlasatá ptá: „Nemělo by být kulturní dědictví zvířat chráněno podobně jako jejich genetická diverzita?“ Měli bychom při rozhodování o ochraně zohledňovat kupříkladu způsob, jakým konkrétní zvířecí populace používá nástroje, nebo dialekt, jakým zpívá při lákání pohlavních partnerů? Odpověď prozatím nemáme. 

Image

Čtěte také

Jak se staví postel: Malí orangutani se učí budovat hnízda pozorováním a hrou

Bez fotosyntézy by Země nebyla živoucí planetou. Většinu kyslíku na ní produkují rostliny, řasy a sinice – celkově se tyto mořské mikroorganismy na produkci kyslíku podílejí ze zhruba 50 %. Zcela nezastupitelnou roli v tomto procesu hraje nejhojnější fotosyntetický organismus na Zemi – jednobuněčná sinice Prochlorococcus. Tento mikroskopický mořský mikroorganismus, který je ještě menší než typické sinice, zajišťuje téměř třetinu produkce kyslíku a představuje tak zásadní článek ekologických potravních sítí.

Více tepla, méně sinic

Nová studie bohužel ukazuje, že Prochlorococcus a organismy, které na něm závisí, mohou být vůči oteplování oceánů zranitelnější, než se doposud předpokládalo. Tyto sinice obývají více než 75 % povrchových vod, především v tropických a subtropických oblastech, kde jsou adaptované na teplé a na živiny chudé prostředí.

Přestože se zdá, že teplo by jim mohlo svědčit, ani zdaleka to tak není. Oceánografové z Washingtonské univerzity během 13 let trvajícího výzkumu mapovali v rámci 90 expedic množství sinic Prochlorococcus. Rozsáhlý výzkum ukázal, že rychlost jejich dělení se liší podle teploty vody.

Ideální teplotní rozsah pro tyto mořské mikroorganismy je 19 až 28 °C. Při teplotách nad 30 °C jejich dělení zpomaluje až o dvě třetiny. Vedle teploty vědci zkoumali také vliv slunečního záření a množství živin, obojí má ale na rychlost dělení sinic menší vliv než teplota. Adaptace sinic Prochlorococcus na prostředí chudé na živiny je podle vědců mohlo připravit o původní geny, díky kterým byly odolnější vůči vyšším teplotám.

Nejistá budoucnost

Sinice Prochlorococcus pochopitelně nejsou jediné, které se o fotosyntézu a tím i produkci kyslíku starají. Jejich místo by mohly zaujmout tropické sinice Synechococcus, které jsou vůči vyšším teplotám odolnější. Ty jsou ale ve srovnání se sinicemi Prochlorococcus náročnější na živiny.

Jak přesně by taková změna ovlivnila potravní sítě, zatím není jasné. Studie publikovaná v odborném časopisu Nature Microbiology naznačuje, že do konce století by produktivita Prochlorococcus mohla v tropických oblastech klesnout o 17 % při mírném oteplování a o 51 % při extrémnějším scénáři, zatímco globálně by to mohlo znamenat pokles 10 až 37 %. Z pozemského prostředí ale sinice Prochlorococcus podle vědců nezmizí, jen by se mohly v budoucnu posouvat blíže směrem k pólům.

Image

Čtěte také

Moře stoupá rychleji, než jsme čekali. A zastavit to bude skoro nemožné

Prásk! Dřevěné kladívko udeří do měděného dláta. A znovu! Třetí rána dopadá se stejnou razancí. Ne, pořád to není ono. Přibudou další dvě rány, jenže při těch se z podkladu odštíplo víc materiálu, než bylo záhodno. Vytvářený reliéf tím ztratil svou jemnost, zahloubil se příliš… Učedník rozmrzele a trochu bojácně volá svého mistra. Určitě nebude mít radost z toho, že musí přepracovat další část výzdoby…

Úchvatná výzdoba

Dér el-Bahrí čili Severní klášter je významné egyptské archeo­logické naleziště. Stojí nedaleko Luxoru, na místě někdejších západních Théb. Největší pozornosti se dostává hlavně trojici zádušních chrámů: jeden byl určen pro Mentuhotepa II., druhý pro Thutmose III. a terasovitá stavba Džeser-Džeseru byla věnována králově Hatšepsut. A právě na ni se zaměříme. Vznikala mezi lety 1473 až 1458 př. n. l. a díky svým dvaadvaceti sloupům nesoucím čelní chrámovou stěnu patří ke skutečně nepřehlédnutelným dílům. Překrásné zahrady, jež zdobily všechny tři plošiny, už jsou sice pryč a struktura stavby byla v roce 1893 silně poničena, ale pořád se tu dochovala vnitřní výzdoba, která si svou krásou a rafinovanými detaily nezadá s pohřebními komnatami pyramid.

Právě na tuto sochařskou výzdobu se zaměřila výzkumnice Anastasia Stupko-Lubczynska, archeoložka Varšavské univerzity. „Umění starověku je obvykle zkoumáno z hledisek estetických, nebo pro svou historickou výpovědní hodnotu,“ říká. „Mě tu ale zajímá spíš technické řešení díla.“ Nástěnné malby a reliéfy zkoumá optikou tzv. chaîne opératoire, tedy ne toho, co zobrazují, ale spíše podrobnou analýzou, jak vlastně vznikaly. Je pozoruhodné, že tuto otázku si nejspíš položí každý, kdo něco z výzdoby egyptských chrámů zahlédne. Ale polská archeoložka se svými kolegy je vůbec první, kdo se do hledání odpovědi pustili. Jak si problém, který řeší, nejlépe představit?

Najdi rozdíl

Uvnitř centrální galerie Hatšepsutina chrámu je k vidění série reliéfů zachycující přinášení darů k poctě královny. Na stěnách dlouhých 13 metrů se nachází celkem 200 figurálních zobrazení. Jejich měřítko, styl vykreslení a barvy jsou shodné, provedení téměř totožné. Slůvko „téměř“ je klíčové. I když každý obraz zrcadlově rozvádí předchozí výseč vápencového reliéfu, neshodují se zcela. Liší se v nepatrných detailech, které vyniknou v dobře nasvíceném prostředí a pod lupou. Někde na reliéfu uvidíte neuvěřitelně jemně tesanou paruku, vykrouženou z kučeravě nepatrných obloučků. Vedle je ta samá vytesána vlnovkou a jinde zase jen velmi neuměle a surovými liniemi. Dělali je různě dovední řemeslníci.

Oko husy má jednou podobu kosočtverce, jinde je v detailu celé zorničky. Na jednom reliéfu uvidíte kýtu obětního býka, která jakoby vypadla z učebnice veterinární anatomie. O kousek vedle už připomíná jen hrubě nedokonalý náznak téhož. Někde má lajdáctví či neumětelství podobu převrácených kloubů a prstů rukou, které by z dané perspektivy být vidět neměly. Například v šířce útlých zápěstí postav se chybovalo docela často. Někdo poté musel přijít, aby po nešikovných pracantech ladil nepovedené drobnosti. Díky tomu si repetitivně vyvedená zobrazení zachovávají proporce, hloubku i objem.

„Vznosná výzdoba chrámů tedy nebyla sólo prací jednotlivých mistrů, ale týmová záležitost,“ dodává polská archeoložka. „Všichni pracovali bok po boku. Mistři pak dílo kontrolovali, dodělávali retuše, opravovali chyby.“ Odlišit práci mistrů od jejich učedníků není až tak těžké. Postačí mechanoskopický rozbor. Jemnou křivku vlásků paruky na reliéfu dokázal mistr vykroužit dlátkem třemi údery kladívka a vytvořil přitom dokonale plastický prvek. Jejich asistenti potřebovali úderů více, a přesto je výsledek vnitřně plochý. K tak důkladnému zhodnocení si pochopitelně archeologové museli dopomoci tím, že ze všech 200 figur odebrali otisky do jemné plastové termofólie – pořídili jejich kopie. Ty pak naskenovali a dále podrobně zkoumali. 

Sedm kroků

Odhalili přitom celý postup, jak dílo před 3 500 lety vznikalo. Mělo sedm fází a započínalo tím, že se na podkladovou vápencovou desku nakreslila čtvercová síť. Na ni se pak překreslovaly základní prvky výjevu. Pro prvotní práci s dlátem se používala jako vodicí prvek červená a černá barva. Vyznačovaly se tak zóny, kde se měl vytvářet negativní reliéf, a kde se naopak nemělo tesat moc do hloubky. Vytvořily se hrubé obrysy a pak nastupovala mravenčí práce na detailech. Dozorující mistři po každé fázi kontrolovali kvalitu díla. Před závěrečným vybělením a nanášením barev ještě jednou ladili drobnosti.

Pracovalo se přitom za dost bídných světelných podmínek – buď v místnosti, do níž světlo odrážela zrcadla, nebo v noci za svitu pochodní. Ne každou chybičku proto mistři opravili. Stupko-Lubczynska identifikovala na podkladu zbytky červeno-černých črtů i průvodní čtvercovou síť dělící třináctimetrový reliéfní výjev na pracovní parcely. Po stovkách hodin práce už sama v některých případech rozpoznávala, kdo nejspíš vytvářel jakou část reliéfu.

Jak v dílně

„Vyhodnocení detailů provedených reliéfů nabourává dosavadní teorii o tom, že na vnitřní výzdobě chrámů mohli pracovat jen školení profesionálové,“ dodává Stupko-Lubczynska. „Spíš to vypadá, že pracovali podobně jako v renesanční dílně. Učedníci zajišťovali základní přípravné práce a nenáročné části díla, například větší části torza, kde nebylo moc co pokazit. Mistr pak vytvářel celkový dojem. A na detailech občas pomocníky učil nové věci, třeba to, jak dodat tváři konkrétní výraz.“

Jaký má výzkum smysl? Pochopení organizace práce, ergonomie pracovního prostoru a jednotlivé sekvence postupu díla jsou klíčové pro případné rekonstrukční zásahy. A s trochou invence mohou být postupy, zjištěné polskými archeology v Egyptě, aplikovány na další podobná díla v ostatních částech světa.

Image

Čtěte také

Malí hrnčíři: Část keramiky z Levanty je dílem osmiletých dětí

Německo o neřízené rakety dlouho nejevilo zájem, neboť pozornost inženýrů v čele s Wernerem von Braunem se soustřeďovala na naváděné zbraně. Neřízené rakety se tak dostaly na pořad dne až v druhé polovině války, kdy se třetí říše ocitla v problémech a začala hledat jednoduchá a rychle realizovatelná řešení. Jedním z nich se v roce 1944 stala také raketa Taifun navržená inženýrem Klausem Scheufelenem. Ten se účastnil vývoje řízené střely země-vzduch Wasserfall, později jej ale začal považovat za příliš složitý a nespolehlivý. Přišel proto s levnou alternativou v podobě neřízených raket.

Nenáročný projekt z Peenemünde

Jím navržené projektily měly délku 193 cm, průměr 100 mm a při celkové hmotnosti 21 kg nesly 500g výbušnou hlavici s kontaktní roznětkou. Původní verze využívala motor na kapalné palivo, paralelně ale Scheufelen vyvinul i variantu na palivo tuhé. Rovněž rozpracoval dvě menší alternativy kalibru 50 a 70 mm, ty ale podle všeho zůstaly jen ve stadiu návrhu. Jako odpalovací platforma měl sloužit třicetikomorový raketomet navržený pro montáž na upravené lafety 88mm protileteckých kanonů. 

Design taifunu byl předložen zástupcům říšského ministerstva letectví v září 1944, první zkušební odpaly ale proběhly teprve v listopadu stejného roku. Během testů rakety dosáhly maximální rychlosti 3 300 km/h a do výšky 10 000 metrů vystoupaly za 14 vteřin – tedy jednou tak rychle oproti 88mm granátu. V té době měl Taifun stále nízkou prioritu, po zrušení řady programů v lednu 1945 ale konečně získal povolení k zahájení výroby.

Uvedení do služby se očekávalo 1. září 1945 a kontrakt na výrobu 10 000 raket byl zadán továrně Mittlewerk – podzemnímu komplexu skrytému pod kopcem Kohnstein nedaleko Nordhausenu. Ve službě se pak počítalo se zformováním 400 baterií po 12 raketometech. Německá kapitulace v květnu 1945 ale tyto plány zhatila a do konce konfliktu vzniklo jen okolo 600 raket. Informace o tom, zda byl taifun někdy nasazen v boji, se nedochovaly, nejspíše se tak ale nestalo.

V obraně mostu u Remagenu

Velmi málo spolehlivých informací máme o lehkém protiletadlovém raketometu Föhn-Gerät, který odpaloval střely Henschel Hs 297 Föhn označované též jako 7,3 cm Raketen-Sprenggranate. Jednalo se o kompaktní odpalovač s 35 komorami, jenž byl určen pro munici kalibru 73 mm – podle dostupných zdrojů se používaly upravené rakety Propagandawerfer 41 původně určené pro rozptylování propagandistických letáků. Projektily neměly stabilizační plošky a rotaci jim uděloval systém malých otvorů, které pod určitým úhlem odváděly část spalin. Odpalovač se pak mohl otáčet v plném rozsahu 360° při maximálním náměru 90° a mohl být použit pouze pro jedinou salvu. Jednočlenná obsluha pak měla své místo v částečně chráněném kabině na levé straně komplexu.

Maximální dostřel činil 4 500 metrů, avšak účinný jen zhruba 1 200 metrů, což zbraň omezovalo na nasazení jen proti nízko operujícím letadlům. Podle některých zdrojů ale bylo možné raketomet použít i proti pozemním cílům.

Do začátku roku 1945 údajně vzniklo minimálně 50 kusů Föhn-Gerät, z nichž zhruba polovina v únoru stejného roku zamířila do výzbroje 3. roty protileteckého výcvikového a zkušebního oddílu 900 dislokovaného u Remagenu. Tam byly odpalovače minimálně jednou nasazeny proti americkým stíhacím bombardérům, nejsou ale zaznamenány žádné sestřely. Po dobytí Ludendorffova mostu a ústupu německých vojsk z oblasti pak několik odpalovačů padlo Američanům do rukou. Další exempláře Föhn-Gerät nalezli spojenečtí vojáci i u jiných přechodů přes Rýn, například u Unkelu nebo Hahnu. Němci však tyto zbraně hodlali použít i jinde – minimálně šest odpalovacích stanovišť bylo připraveno třeba i na ostrově Helgoland.

Zapomenutý průkopník

V samém závěru války představilo výzkumné oddělení lipské továrny HASAG z ramene odpalovaný protiletecký raketomet Luftfaust (či později Fliegerfaust), který měl německé pěchotě dodat účinný prostředek pro ničení nízko operujících bitevních letounů. Zbraň tvořil svazek čtyř tenkostěnných trubic o délce 1,3 metru a malý elektrický generátor převzatý z ručního protitankového raketometu RPzB 54 Panzerschreck. Jako střelivo sloužily upravené 20mm projektily z leteckého kanonu MG 151/20 opatřené malým raketovým motorkem a stabilizačními ploškami. Do zbraně se náboje vkládaly zezadu ve speciálních zásobnících a při stisknutí spouště se odpalovaly ve dvou salvách v rozmezí asi 0,2 vteřiny, a to kvůli snížení rozkmitání zbraně.

První polní zkoušky provedené v listopadu 1944 ukázaly, že zbraň je velmi lehká a snadno se přenáší i nabíjí. Při střelbě ale vykazovala jen velmi nízkou přesnost, kterou nezlepšila ani vylepšená varianta Luftfaust B vybavená devíti hlavněmi, které byly navíc delší. Projektily tentokrát neměly stabilizační plošky, místo toho se do stěny motoru vyvrtal jeden hlavní rovný otvor v ose a čtyři menší šikmé na okrajích dna, kterými za letu unikala část spalin a dodávala tak projektilu rotaci podobně jako vývrt hlavně.

Raketky ale vykazovaly jen malou úsťovou rychlost a dosahovaly účinného dostřelu méně než 500 metrů. To zbraň limitovalo na použití jen proti cílům letícím v přízemních výškách. Vzhledem k zoufalé situaci třetí říše ale dostala továrna HASAG povolení zahájit sériovou výrobu – údajně bylo objednáno 10 000 raketometů a čtyři miliony raket. Do konce ledna 1945 vzniklo prvních 100 kusů. Kvůli váznoucí produkci střeliva se ale k jednotkám údajně dostalo sotva 80 raketometů a již se nedochovaly údaje o případném bojovém nasazení. Několik kusů se však dochovalo až do dnešních dnů a jeden exemplář je i ve sbírkách Vojenského historického ústavu.

Image

Čtěte také

Hitlerova pozemní stuka: Německé raketomety druhé světové války (1)

Bullet Cluster (1E 0657-56) je úchvatná kupa galaxií vzdálená přibližně 3,7 miliardy světelných let od Sluneční soustavy. Vlastně jde o dva shluky galaxií, které se před 100–200 miliony let srazily obrovskou rychlostí – kolem 4 000 kilometrů za sekundu, tedy více než 1 % rychlosti světla. Menší, kompaktnější podshluk doslova prorazil větším a zanechal po sobě charakteristický „rázový kužel“ žhavého plynu, připomínající vlnu za přídí lodi. 

Na první pohled by se mohlo zdát, že taková kolize musela mít pro jednotlivé galaxie katastrofální následky. Galaxie samy o sobě jsou ale ve srovnání s celým klastrem poměrně malé a vzdálené, takže většina z nich srážku nijak zásadně nepocítila. Jiný příběh ale zažil horký plyn, který tyto galaxie obklopoval. Ten se při srážce srazil čelně, zpomalil a zůstal soustředěn mezi oběma shluky, zatímco samotné galaxie pokračovaly dál. Rentgenová pozorování navíc ukázala, že teplota tohoto rozžhaveného plazmatu dosahuje desítek milionů stupňů Celsia.

Právě tento rozdíl mezi chováním galaxií a plynu je pro vědce fascinující. Temná hmota, která tvoří většinu hmotnosti klastru, se totiž chová jako galaxie – během srážky totiž prošla skrz bez zastavení. Díky tomu je Bullet Cluster jedním z úplně nejdůležitějších objektů ve vzdáleném vesmíru, pokud jde o výzkum temné hmoty. Bullet Cluster je jako vesmírné „pískoviště“, na němž si vědci testují různé hypotézy a představy a studium gravitačních čoček, které tato kupa galaxií díky své hmotnosti vytváří, nabízí jedny z nejpřesvědčivějších astrofyzikálních důkazů existence temné hmoty. 

Co odhalil Webbův dalekohled? 

Mezinárodní tým astronomů nedávno namířil na Bullet Cluster Webbův dalekohled a získal snímky tohoto významného objektu s větším rozlišením než kdy dříve. Díky tomu mohl James Jee z jihokorejské Univerzity Yonsei a jeho spolupracovníci pozorovat mnohem více vzdálených galaxií za kupou Bullet Cluster a zmapovat gravitační čočkování temnou hmotou této kupy v mnohem větším detailu. Výsledky nových pozorování vědci popisují v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.

Zorné pole Webbova dalekohledu je relativně malé, takže pozorování nezachytila úplně celou kupu galaxií. Přesto se vědcům povedlo odhadnout, že Bullet Cluster jako celek váží několik set bilionů sluncí. Tento údaj je nižší než předešlé odhady, takže vědci ještě budou zjišťovat, který z odhadů více odpovídá realitě. Rovněž se ukázalo, že struktura kupy Bullet Cluster odpovídá možné další srážce, ke které v ní v minulosti došlo.

Image

Čtěte také

Při ohromující srážce kup galaxií došlo k oddělení temné a běžné hmoty

Které haploskupiny jsou ve střední Evropě nejběžnější? A liší se střední Evropa od té jižní či západní?

Ve střední Evropě jsou nejběžnější mužské Y-DNA haploskupiny R1a, R1b a I2, zatímco v mateřské linii mtDNA převládají H, U, K a T. Haploskupina R1a se často spojuje s východní Evropou a slovanskými populacemi. Naopak R1b je dominantní ve většině západní Evropy, zejména v oblastech historicky osídlených Kelty a Germány, ale vysoký podíl má i na Pyrenejském poloostrově. I2 se častěji vyskytuje na Balkáně, nicméně se objevuje také ve střední Evropě, což naznačuje dávné migrační spojení mezi uvedenými regiony.

Střední Evropa tak představuje jakousi genetickou přechodovou zónu: Nacházíme zde kombinace východoevropských, západoevropských i balkánských linií. Díky své poloze v centru kontinentu, blízkosti velkých řek jako Dunaj či Labe a historickému významu těchto cest ovlivňovaly střední Evropu opakovaně migrační vlny – od prvotního osídlení a poslední doby ledové přes neolitickou expanzi zemědělců z Anatolie, šíření indoevropských jazyků, období stěhování národů až po středověkou německou kolonizaci či novověké pohyby Romů a židovských komunit.

Liší se výrazně to, co se dozvídáme o původu předků z mtDNA po matce a Y-DNA po otci?

Na počátku archeogenetického výzkumu se častěji analyzovala mtDNA. Jednak se její potenciál podařilo objevit dřív a také je mnohem kratší než jaderná DNA, tudíž lze její variabilitu snáz studovat i interpretovat. Později se do výzkumu zapojil také chromozom Y a poskytl podobný obraz o velkých migracích i osídlení kontinentů, ale zároveň odhalil odlišnosti. Některé migrační vlny či trasy jsou lépe viditelné v mtDNA datech a naopak. Nicméně v hrubých rysech nejsou rozdíly nijak zásadní. 

Částečně může jít o náhodu – některé linie v mtDNA či Y-DNA se jednoduše nedochovaly až do současnosti a z populace vymizely. V jiných případech se jejich stopy překryly nebo oslabily pozdějšími událostmi. Určité migrace či původy skupin lze tedy zachytit pouze díky celogenomovým přístupům, které využívají části DNA přenášené od obou rodičů.

Rozdíly mezi mtDNA a Y-DNA nám zároveň pomáhají chápat specifika migrací, například že v některých obdobích byli muži mobilnější – v rolích vojáků, dobyvatelů či kolonizátorů – takže se jejich genetické stopy v chromozomu Y objevují výrazněji, viz třeba expanzi Indoevropanů nebo příchod Avarů. Naopak „pomalé“ migrace žen mimo jiné v rámci sňatků mezi sousedními vesnicemi mohly dlouhodobě efektivně rozšířit mateřské linie, které dnes pozorujeme v mtDNA. Zjednodušeně lze říct, že mtDNA je historicky konzervativnější a často lépe odráží usazené, méně mobilní obyvatelstvo. Y-DNA zas ukazuje na expanze a pohyby mužských linií.

Geneticky vzato, ke kterým dnešním národům máme nejblíž?

Je důležité si hned na začátku uvědomit, že evropské národy – přes všechny kulturní a jazykové rozdíly – jsou si z hlediska genetiky velmi podobné. Jde o důsledek několika faktorů: Ke kolonizaci Evropy došlo relativně pozdě, osídlení bylo poměrně husté a migrace byly často sdílené mezi různými oblastmi. Navíc si s sebou populace, které opustily Afriku, odnesly jen malý výsek původní genetické rozmanitosti. Jak se někdy s nadsázkou říká, celou genetickou diverzitu mimo Afriku byste mohli sestavit z jedné tamní vesnice. Obyvatelé České republiky mají geneticky nejblíž ke svým sousedům – Polákům, Slovákům, části Rakušanů a Němců, zejména z Bavorska a Saska, ale rovněž ke Slovincům či Ukrajincům. Sdílíme s nimi geografický prostor i společné historické migrace a jazykové vlivy.

Existuje nějaká příbuznost, která laika překvapí?

Překvapivá může být stepní genetická složka z Asie, která se do střední Evropy dostala během expanze indoevropských skupin z Pontsko-kaspické stepi před více než čtyřmi tisíci let a která zde tvoří výraznou součást dnešního genofondu. Mnoha lidem se to může zdát zvláštní, protože v učebnicích a tradičních představách stále převládá mylný obraz masových přesunů národů, s ostrými genetickými hranicemi mezi etniky.

Ve skutečnosti však většinu kulturních a jazykových změn doprovázely pouze malé skupiny migrantů, které ovlivnily místní populaci – často spíš šířením kultury, technologií či politické moci než početní převahou. Genetika nám tak ukazuje, že je historie lidstva příběhem neustálého mísení, nikoliv jasně oddělených skupin.

Co si myslíte o současné snaze identifikovat „slovanský gen“? Má reálný základ?

Nejprve je důležité připomenout, co vlastně gen znamená v biologickém smyslu. Jedná se o úsek DNA, který kóduje určitý protein – tedy konkrétní funkční součást organismu. Všichni lidé mají prakticky stejný soubor genů a tyto úseky jsou po celém světě velmi málo variabilní. Důvod spočívá jednak v tom, že lidský druh vznikl relativně nedávno a z malé zakladatelské populace, a jednak v tom, že většina změn v těchto funkčních genech by vedla k poruchám či nemocem – proto jsou silně evolučně „hlídány“.

Naopak oblasti DNA, které využívá archeogenetika – včetně mtDNA a Y-DNA – se nacházejí mimo tyto funkční části a nejsou zásadně ovlivněny přírodním výběrem. Právě díky tomu uchovávají informaci o předcích a migracích, aniž by měly přímý vliv na naše biologické vlastnosti. Z daného pohledu tedy nemůže existovat „slovanský gen“, lze mluvit nanejvýš o určitých haploskupinách, které jsou dnes častější ve slovanských populacích, ale rozhodně ne výhradní. Například R1a se vyskytuje i v Pobaltí, Skandinávii, Střední Asii a severní Indii.

Ve skutečnosti se současné národy staly výsledkem dlouhodobého mísení lidí, jazyků a kultur. Takzvaná slovanská expanze znamenala spíš rozšiřování kultury mezi starousedlíky, nikoliv masový přesun jedné „čisté“ populace. Snahy najít slovanský gen často vycházejí z ideologických motivací, z touhy potvrdit nějakou národní výlučnost, čistotu nebo původ prosazováním mýtů o „starých Slovácích“ či „původních Árijcích“. Vědecky jsou však taková tvrzení nesmyslně zjednodušující. Genetika nezná národnosti. Zná pouze příbuznost, četnost výskytu určitých variant a pravděpodobné směry migrací.

Image

Čtěte také

Slované sotva napůl: Pravda o genetickém původu české populace

Archeologové v Izraeli narazili na výjimečný objev. V Galileji nalezli pozoruhodný poklad 1 600 let starých měděných mincí. Samo o sobě by to nebylo tak zvláštní, v Izraeli se podobné nálezy objevují poměrně často. V tomto případě jde ale o poklad z doby často přehlížené poslední známé židovské vzpoury proti Římanům.

Badatelé narazili na celkem 22 mincí ukrytých v prasklině v tunelovém komplexu, který se nachází hluboko pod kibucem Chukok, který navazuje na židovské sídlo Chúkok, zmiňované v Bibli. V těchto tunelech se ukrývali Židé během několika povstání, včetně První židovské války (66 až 70 n. l.) a povstání Bar Kochby (132 až 135 n. l.).

Mince z hlubin

Jak se ale ukázalo, datování mincí z nového pokladu neodpovídá ani jednomu z těchto židovských povstání. Na mincích jsou vyobrazeni císaři Constantius II. (337 až 361 n. l.) a Constans (337 až 350 n. l.), kteří vládli jako spoluvladaři ještě s Konstantinem II. To znamená, že byly ukryty během Gallova povstání (351–352 n. l.) – méně známého, ale historicky významného povstání, protože šlo o poslední židovskou vzpouru proti Římu. Podle Izraelského památkového úřadu (IAA) jde o unikátní důkaz, že skrýše vybudované staletí předtím byly znovu využívány i v tomto pozdějším období. 

„Tento poklad je pravděpodobně jedinečným svědectvím, že tunelový komplex sloužil i během Gallova povstání – události, o níž máme jen velmi málo historických pramenů,“ uvedli archeologové Uri Berger z IAA a profesor Yinon Shivtiel ze Zefatské akademie.

Podzemní místnosti chukockého komplexu nebyly jen nouzovými úkryty, ale také prostorem, kde mohli Židé tajně vykonávat každodenní náboženské úkony mimo dohled Římanů. Mince byly nalezeny v jámě, která byla záměrně vyhloubena na konci klikatého tunelu – naznačuje to, že majitelé úkrytu plánovali svůj návrat, až krize pomine.

Gallovo povstání, pojmenované po římském „caesarovi“ Constantiovi Gallovi, bratrance císaře Constantia II., bylo nakonec krvavě potlačeno. Římané tehdy vypálili a zničili řadu židovských měst. Objev mincovního pokladu tak připomíná dramatickou kapitolu, která ukazuje na houževnatost a odhodlání místních obyvatel tváří v tvář opakovaným neúspěchům.

Image

Čtěte také

Izraelští archeologové objevili v Judské poušti 1 900 let staré židovské mince