Vědci z NYU Langone Health – sítě několika špičkových nemocnic, ambulantních center, výzkumných ústavů a lékařské fakulty se sídlem v New Yorku, poprvé odhalili konkrétní mikroorganismy v lidských ústech, které mohou sehrát zásadní roli při vzniku rakoviny slinivky břišní – jednoho z nejzhoubnějších typů rakoviny vůbec.

Tým identifikoval 27 druhů bakterií a hub, jejichž přítomnost v ústní dutině souvisí s výrazně zvýšeným rizikem onemocnění. Lidé s tímto nebezpečným mixem mikrobů, mají 3,5× vyšší pravděpodobnost vzniku nádoru než běžná populace.

Největší studie svého druhu

Do výzkumu se zapojilo 122 000 zdravých Američanů z dlouhodobých preventivních studií. Vědci odebrali účastníkům vzorky slin na začátku sledování a pak je průměrně devět let monitorovali. Během této doby se u 445 lidí rozvinula rakovina slinivky; jejich vzorky byly následně porovnány s mikrobiomem 445 náhodně vybraných zdravých osob. Analýza zohlednila i faktory jako věk, kouření nebo etnický původ.

Ze shromážděných dat vyplynulo, že 24 druhů bakterií a hub ovlivňuje riziko rakoviny – některé jej zvyšují, jiné naopak snižují. K nim se přidaly další tři bakteriální druhy už dříve spojené s parodontózou, tedy zánětem dásní a kostí v okolí zubů.

Zvláštní pozornost vzbudily kvasinky rodu Candida, běžně žijící na kůži i ve střevech. Tyto houby byly nalezeny přímo v tkáních pankreatických nádorů, což naznačuje jejich přímou roli v procesu rakovinotvorby.

Vyšší šance na včasný záchyt

Rakovina slinivky je známá svou zákeřností – podle American Cancer Society přežívá pět let od diagnózy jen asi 8 % pacientů. V České republice každoročně onemocní zhoubným nádorem slinivky břišní přes 2 300 občanů a jejich počet neustále narůstá. Včasný screening je přitom dnes velmi obtížný. Nový výzkum však otevírá možnost, že běžné vyšetření slin by mohlo upozornit na lidi s vyšším rizikem dříve, než se objeví první příznaky. Lékaři by pak mohli zasáhnout a pacientovi například upravit složení jeho mikrobiomu.

Studie neprokazuje příčinnou souvislost, podle vědců jde ale o důkaz „silnější než kdykoli dřív“, že péče o zuby a dásně může chránit nejen před parodontózou, ale i před rakovinou. Objev také zapadá do rostoucího množství studií, které propojují zdraví ústní dutiny s dalšími chorobami – od Alzheimerovy nemoci až po deprese.

Studie publikovaná ve vysoce prestižním odborném časopisu JAMA Oncology se zaměřila na bakterie a houby (kvasinky) v ústní dutině. Nyní se stejný tým hodlá zaměřit také na viry v ústní dutině s cílem zjistit, zda mohou i viry zvyšovat riziko rakoviny. Další otázkou, na kterou budou badatelé hledat odpovědi je, zda složení ústního mikrobiomu ovlivňuje dobu přežití diagnostikovaných pacientů. Už v roce 2024 stejná skupina odhalila souvislost některých ústních mikrobů s karcinomem hlavy a krku.

Image

Čtěte také

Pravidelné užívání kombuchy příznivě mění mikrobiom lidí s obezitou

Tváří v tvář různým překážkám zůstávala Riva nekompromisní a statečnou ženou. Dlužno však dodat, že ona a její druhý manžel František Kriegel byli aktivními a také prominentními účastníky komunistické diktatury, která zvláště v padesátých letech rozhodně nesnese žádný romantizující étos idealistických budovatelů nového světa. Ona sama později prohlásila: „Věřila jsem, že komunisté chtějí dobro. Že svět může být lepší. Že je třeba bít se za ideály.“

Ironií osudu však i Krieglovi nakonec na vlastní kůži zakusili druhou stranu mince, když je komunistická strana po okupaci v roce 1968 vyloučila ze svých řad a oni museli až do pádu režimu čelit ústrkům a šikaně. Vraťme se ale k pozoruhodně dramatickému životu Rivy Krieglové.

Sirotek

Riva, tehdy se jmenovala Rifka, se narodila v židovské rodině Lubeckých na území dnešního Běloruska. O jejím dětství a dospívání takřka nic nevíme. Jen to, že jí poměrně brzy zemřeli oba rodiče a ona se sama vydala ve svých 23 letech do Palestiny, kde žila v kibucu. 

Toto rozhodnutí se ale dle jejích vzpomínek ukázalo být hlavně idealistické. Vedlo ji k němu její komunistické přesvědčení, ale možná i to, že byla prostě sama. „Pracovní kolektivy, které jsem v Palestině viděla, se na první pohled zdají být prototypy komunistické společnosti.“ Idealismus ji nakonec sice opustil, ale v Palestině se seznámila s podobně smýšlejícím mladým mužem – jihlavským rodákem Pavlem Friedem.

V Československu

S Pavlem devětadvacetiletá Riva přijela v roce 1937 do Československa a v dubnu téhož roku byl pár oddán v jihlavské synagoze. Pavel poté přebral od svého otce prodejnu s textilem. Idyla ovšem netrvala dlouho. V březnu roku 1939 se definitivně ukončila éra prvorepublikového Československa. Židovští občané se stali terčem nacistů. Pavel Fried musel zavřít obchod. Spolu s Rivou se přestěhovali do Prahy a přešli do protinacistického odboje. Riva pracovala jako dělnice ve správkárně punčoch a spolu s manželem se zapojila se do komunistického protinacistického odboje. Spolupracovali i  s Juliem Fučíkem. 

Celá skupina byla zatčena při schůzce 24. dubna roku 1942. Ironií bylo, že gestapo daný byt navštívilo náhodou. Odbojáři ale zároveň porušili základní pravidla ilegální práce – scházet se v takovém počtu bylo nejen velmi riskantní, ale nejspíš i zbytečné. Riva při zatčení prožívala tak silný otřes, že nebyla schopna dostat ze sebe ani slovo. Čekalo ji vězení v Terezíně a v lednu roku 1943 byla přesunuta do koncentračního tábora v Osvětimi.  Řada z jejích spoluvězňů vzpomínala, jak i tam zůstávala statečná, odhodlaná a pevná. Toužila přežít a stejnou touhu předávala i druhým, kteří to už chtěli vzdát. Na sklonku války byla převezena do dalšího koncentráku – Ravensbrücku. Tam se jí podařil husarský kousek: utekla. 

Ona sama o tom napsala toto: „Když jsem utekla už z osvobozeného lágru, šla jsem ještě s několika ženami do německé vesnice. Dvě hodiny na to tam byli Rusové. Prožila jsem radost z osvobození. Poprvé jsem se setkala s vojákem rudé armády. Nabídla jsem se veliteli, že budu tlumočit při domluvě s německými obyvateli vesnice. První, co Rusové chtěli od Němců, byly „časy“ – hodinky. To bylo mé první setkání s „novým člověkem“, kterým nás krmili před válkou propagátoři Sovětského svazu. Pak tento „nový lepší člověk“ začal v té vesnici Němky znásilňovat.“

A co pravda?

Válku přežila, ale zahynul jak její manžel Pavel, tak jeho rodiče, kteří byli spolu s ostatními Židy deportováni do koncentračního tábora. Riva zůstala opět úplně sama. Našla si práci na sekretariátu Komunistické strany Československa, a tam se potkala s legendárním lékařem a komunistou Františkem Kriegelem. Když se v prosinci 1948 brali, oběma novomanželům bylo čtyřicet let. Jejich společný život byl poznamenán válečnými zážitky, osamocením, ale také komunistickým přesvědčením. Schůzovali, brigádničili a budovali onu podle nich šťastnou budoucnost.

Příznačně Rivu charakterizuje historka z návštěvy tehdejšího ministra Davida. Týkala se protežované a vydávané Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, ve které cenzura pozměnila některé z textů a také samo Fučíkovo vyprávění údajně neodpovídalo skutečnostem. Jenže Riva jako jediná z tehdy zatčených válku přežila. Považovala za zásadní ohradit se proti tomu, že z Fučíka se nespravedlivě dělá nová modla. „Fučík se tehdy nechoval tak, jak by se pravý komunista chovat měl. Nestřílel na toho nacistu u okna, nestřílel na gestapo v kuchyni,“ vysvětlovala později. Odpověď ministra byla jasná: na pravdu se přece nikdo neptá. 

Nepřátelé státu

Okupace Československa v srpnu roku 1968 byla pro Rivu i jejího manžela Františka Kriegela šok. Pravověrní komunisté, kteří byli ochotní ignorovat i zločiny a vnitrostranické čistky padesátých let, se ocitli na pomyslné křižovatce. Kriegel byl tehdy jedním z nejvýše postavených představitelů KSČ a jako takový byl spolu s ostatními odvezen na jednání do Moskvy. I přes brutální nátlak ale Kriegel neustoupil a Moskevský protokol označující okupaci za bratrskou pomoc jako jediný odmítl podepsat. V té době Riva psala na všechny možné strany rozhořčené dopisy, ve kterých protestovala proti nezákonnému a protiprávnímu odvlečení jejího muže. 

Bála se o něj, František  Kriegel se však nakonec ze Sovětského svazu vrátil. Jenže události nabraly rychlý spád. Manželé byli z KSČ vyloučeni a stali se pro komunistický režim nepřáteli. Jejich další život provázely obtíže, šikana a estébácké výslechy. A samozřejmě i ztráta jakýchkoli iluzí a ideálů.

Pomyslnou korunu tomu nasadil fakt, že Kriegel podepsal Chartu 77. Riva, tehdy dáma kolem sedmdesátky, se podle svazku StB stala podezřelou z „nepřátelské činnosti, podvracení republiky a poškozování zájmů světové socialistické soustavy“. Obtíže, které zažívala, ale neměly konce. V roce 1979 František umřel a Riva se stala podruhé vdovou.

Její blízcí o ni po smrti manžela měli strach. Říkávala prý, že už nechce žít. Ale protože jí podobní se jen tak nevzdávají, smysl života si tedy nakonec našla: zpracovat a zachránit archiv jejího manžela. To se jí nakonec, po různých peripetiích, podařilo. Ona sama dožila v jistém osamocení, zbyla jí pouze hrstka jejích přátel. Dožila se i listopadu 1989. Právě díky ní se dochovalo unikátní svědectví jak o událostech spjatých s válkou a Juliem Fučíkem, tak i o letech následujících. Umřela v Praze v roce 2001 – v devadesáti třech letech.

Image

Čtěte také

Manželka vlastizrádce: Co čekalo Josefu Slánskou po zatčení manžela?

Vesmírný dalekohled Jamese Webba nedávno zacílil do relativně blízkého vesmíru, na potulnou exoplanetu SIMP-0136. Jde o super-jupitera v souhvězdí Ryb s hmotností zhruba 13 jupiterů, který se pohybuje vesmírem ve vzdálenosti okolo 20 světelných let od Sluneční soustavy.

Výjimečně výkonné a citlivé přístroje na palubě Webbova dalekohledu vědcům umožnily sledovat změny jasnosti této exoplanety v řádu minut, které lze využít ke zjišťování změn teploty, mraků nebo chemie. Některá z těchto měření jsou zatím nejpřesnější v historii pozorování atmosfér exoplanet.

Polární záře osamělé planety

Evert Nasedkin z Dublinské univerzity a jeho kolegové s překvapením zjistili, že z pozorování Webbova dalekohledu lze rovněž vyčíst silnou aktivitu polárních září, do značné míry podobnou polárním zářím u nás na Zemi nebo třeba na Jupiteru. Svá zjištění vědci publikovali v odborném časopisu Astronomy & Astrophysics.

Díky pozorováním Webbova dalekohledu víme, že teplota atmosféra potulné planety SIMP-0136 dosahuje přes 1 500 °C. Nasedkin a spol. dokázali detekovat změny teploty menší než 5 °C, které lze spojit s přítomností zmíněných polárních září, a také s chemickými změnami, které odpovídají mohutným bouřím, podobným Velké rudé skvrně na Jupiteru.

Dalším překvapivým zjištěním je, že potulná exoplaneta má velmi rovnoměrnou pokrývku mraků, které připomínají „peřinu“ zakrývající celou planetu. Vzhledem ke zjištěným teplotám ale mračna na SIMP-0136 určitě nejsou z vody jako ty pozemské, nýbrž ze zrnek křemene. Právě silikátová mračna podle vědců ohřívají horní atmosféru, což planetě dodává vizuálně ohromující, zářivou atmosféru.

Image

Čtěte také

Rodinka je kompletní: Všechny galileovské měsíce kreslí do atmosféry Jupiteru své polární záře

Podle Rodneyho Brookse, uznávaného odborníka na robotiku, průkopníka behaviorální robotiky a spoluzakladatele společností iRobot a Rethink Robotics, nebudou humanoidní roboti budoucnosti příliš podobní lidem. Podle Brookse lze v příštích 15 letech očekávat nástup řešení, která dnes možná působí poněkud odvážně.

Kola místo nohou a senzory budoucnosti

Za jednu z největších překážek považuje Brooks napodobení lidských rukou. Dnešní robotické ruce podle něj ani zdaleka nedosahují obratnosti a jemné motoriky člověka a aktuálně neexistuje žádný design robotických humanoidních rukou, který by našel skutečné uplatnění v reálném světě.

Budoucí humanoidní roboti podle Brookse přejdou z nohou na kola – nejprve na dvě, později možná více –, a jejich nohy tak již nebudou připomínat ty lidské. Změn doznají také paže robotů: někteří roboti budou mít jednu, dvě či tři paže a dlaně s paralelními kleštěmi nebo sacími přísavkami.

Brooks rovněž očekává, že roboti budou vybaveni aktivními senzory, které jim umožní zpracovávat světlo mimo lidské spektrum. Některé modely budou mít oči umístěné v rukou, jiné v oblasti pánve, což jim umožní lépe se pohybovat po nerovném terénu a sledovat při tom okolí.

Méně lidští, lépe využitelní

Další problém představují bezpečnostní rizika: humanoidní roboti velikosti dospělého člověka mají váhu a pohonné mechanismy, které mohou při pádu nebo nečekaném pohybu způsobit vážné zranění. Za bezpečnou zónu proto Brooks považuje alespoň tři metry, což do značné míry limituje využití humanoidních robotů ve světě plném lidí. Změnit by to mohla jen bezpečnější konstrukce humanoidních robotů.

Rodney Brooks v příštích letech očekává velké investice ve vývoji humanoidních robotů – současné modely postupně ustoupí novějším, a hlavně praktičtějším konstrukcím. Budoucnost podle něj směřuje k praktičtějším a účelnějším konstrukcím, které sice nebudou připomínat člověka (byť je budeme stále označovat jako humanoidní), a umožní jim bezpečnější a efektivnější pohyb i práci v reálném světě.

Image

Čtěte také

Kdy přijde revoluce v robotice? Rozhovor s výzkumníky z pražské ČVUT

Psal se 11. říjen 1944 a na jihoitalské základně v San Severu se k akci chystali američtí piloti 31. stíhací skupiny 15. letecké armády. V kokpitech mustangů měli zamířit nad protektorát Čechy a Morava a zasáhnout co nejvíce vojenských cílů. Šlo o první větší úder takzvaných hloubkařů na našem území a stíhači se měli zaměřit především na letiště a silniční či železniční dopravu. Do svého P-51B usedl i jednadvacetiletý poručík William Kiggins z 308. perutě, který vstoupil do letectva coby dobrovolník a přerušil kvůli tomu studium na univerzitě. 

Výpad z Itálie

Sedmatřicet letadel nejprve udeřilo na prostějovské letiště, poté se objektem zájmu Američanů stala základna Brno-Slatina a na 11 místech v okolí též nádraží a vlakové soupravy. Hloubkařům se dílo dařilo a jen v hlášení brněnského policejního ředitelství z následujícího dne stálo, že „piloti po 14. hodině zničili devět německých letounů, dalších sedm poškodili těžce a 12 lehce“. Celkem mustangy rozstřílely také 19 lokomotiv (bohužel přitom zahynulo 13 železničářů i cestujících a 40 dalších osob utrpělo zranění) a na zemi zlikvidovaly 56 strojů Luftwaffe. 

Také Kiggins zaznamenal pomyslný zářez na pažbě a na jednom z nádraží zničil čtyři vagonové cisterny plné pohonných látek pro letadla. Když se však od cíle odpoutal a začal stoupat, mustang inkasoval přímý zásah protiletadlovým granátem od děla pálícího ze zamaskované pozice v Tuřanském lese. Stíhačka nesoucí na počest pilotovy matky Elizabeth jméno „Miss Betty“ začala okamžitě hořet. Mladík neměl šanci se z pokrouceného kokpitu dostat a zřejmě zemřel ještě ve vzduchu. Podle svědků se hořící P-51B vzepjal, postupně ztrácel rychlost a nakonec se z několikasetmetrové výšky zřítil do pole mezi Tuřanským lesem a osadou Malá Slatina.

Do San Severa se kromě Kigginse nevrátil ještě podplukovník Victor Warford z 309. perutě, který akci celé 31. stíhací skupiny velel. Ten ale dotáhl svůj poškozený mustang až nad Maďarsko, kde západně od Balatonu nouzově přistál a upadl do zajetí. Kigginsovi tak náleží smutný primát, neboť se stal prvním a jediným Američanem, jenž za druhé světové války přišel o život během leteckých bojů nad Brnem a okolím. Na jižní Moravě padl o pět měsíců později ještě devatenáctiletý poručík Fred Clifgard, který 1. března 1945 v kokpitu stíhačky P-38 Lightning narazil do drátů vysokého napětí při útoku na osobní vlak v Pouzdřanech na Břeclavsku.

(Ne)známý pilot

Místo dopadu „Miss Betty“ uzavřeli příslušníci Wehrmachtu a protektorátní policie. Zásah, oheň a náraz zdevastovaly mustang i pilotovo tělo natolik, že úředníci nedokázali správně identifikovat ani státní příslušnost zesnulého. Do takzvaného Úmrtního protokolu města Brna pro rok 1944 byl tedy Kiggins zapsán pod pořadovým číslem 4792a jako „Unbekannter englischer Flieger“ (neznámý anglický pilot) s příčinou smrti „getötet beim Fliegerangriff “ (zahynul při náletu). 

Německé úřady pohřbily letce 14. října 1944 na hřbitově v Brně-Slatině, trosky mustangu odklidili dělníci a na celou událost se pozapomnělo. Když válka skončila, byly ostatky 17. září 1946 exhumovány a přeneseny na největší evropský hřbitov padlých Američanů ve francouzském městě Saint-Avold. Definitivní místo odpočinku však William nalezl až o další tři léta později, kdy jeho pozůstatky vyzvedli podruhé a uložili je do země v rodném Toledu ve státě Ohio. 

Klíčové svědectví

Tím ovšem příběh nešťastného stíhače neskončil. Němci totiž neodstranili z místa havárie všechny zbytky letadla a v roce 2007 po nich začali pátrat amatérští historici ze Slatinského historického klubu vedení Ivem Koukolou. Do prací se záhy zapojili též archeologové z Moravského zemského muzea i známá dvojice historiků – Vlastimil Schildberger starší a mladší, kteří se až do své  smrti dlouhodobě věnovali dějinám druhé světové války na jižní Moravě.

Nejprve se pátračům nedařilo, a tak Koukolu napadlo oslovit pamětníky s otázkou, zda by dokázali místo havárie označit. Ačkoliv se lokalita od válečných časů značně proměnila, pětasedmdesátiletá seniorka z Malé Slatiny k všeobecnému překvapení přesně ukázala, kam mustang dopadl. Historici se tam vydali s detektory kovu a záhy našli kulometný náboj. Po nadějném nálezu se do dalšího hledání zapojil také bagr a v dubnu 2007 pátrači v hloubce okolo 1,7 metru objevili přední část stroje. 

Dvojí výzkum

Největší nalezený fragment mustangu představuje reduktor o hmotnosti 70 kg. Kromě nejrůznějších drobností vykopali archeologové plexisklový střep z čelního skla kabiny nebo krytky a spínače. Ještě více vědce překvapilo, když nedaleko epicentra dopadu letadla našli kusy kostí. Antropologická expertiza nakonec vyhodnotila, že se jedná o části dolní končetiny nebohého pilota. Některé trosky Kigginsova P-51B byly v roce 2008 vystaveny v odletové hale mezinárodního letiště Brno-Tuřany – tedy jen pár desítek metrů od místa dopadu. O deset let později se fragmenty přestěhovaly do sbírek Moravského zemského muzea. 

Poslední kapitolu Kigginsova příběhu napsali pracovníci Ústavu archeologické památkové péče Brno roku 2020. Nedaleko letiště tehdy začala výstavba logistických hal a šlo tak o poslední příležitost lokalitu prozkoumat.

Výsledek výkopových prací popsal archeolog Jiří Kala: „Žádný převratný nález jsme po opakovaném prohledávání místa v minulosti neočekávali, což se záhy potvrdilo. Podařilo se nám sesbírat jednu krabici drobnějších trosek, vesměs poznamenaných žárem, energií nárazu a zubem času. Z nečetných přesněji identifikovatelných fragmentů to byla objímka vrtulového listu se segmenty pro nastavení úhlu náběhu, kohout regulace vytápění kokpitu nebo deformovaná část podavače nábojového pásu pro jeden ze šesti kulometů. Zbytek tvoří převážně změť duralových plechů potahu trupu a křídel, útržky tepelné izolace motorového krytu, fragmenty motorového bloku, rozvodů hydrauliky a elektroinstalace, natavené kousky gumových vložek samosvorných palivových nádrží a části pancéřování.“ 

Žulové křídlo

Ještě něco důležitého však archeologové před čtyřmi lety z Tuřan odvezli – a to další fragmenty letcových kostí. Dne 13. listopadu 2024 je z rukou ředitele Muzea města Brna Zbyňka Šolce osobně převzal velvyslanec USA Bijan Sabet a dopravil je do vlasti. Za oceánem je čekal odborný průzkum a spočinutí v Kigginsově toledském hrobě. Sabet už v Česku navštívil řadu pietních akcí, ovšem návratu ostatků vojáka do Spojených států se účastnil poprvé. Událost komentoval více než výmluvně: „Neměli bychom zapomínat, jakou cenu za svobodu zaplatili vojáci a odbojáři. Boj proti autoritářství ale neskončil před 80 lety a stále pokračuje například na Ukrajině.“ 

Přímo ve Slatině dnes na události z října 1944 upomíná žulový pomník odhalený v roce 2007 a financovaný jak zastupitelstvem obce, tak soukromými sponzory. Nachází se u kostela vedle hřbitova, kde byl Kiggins původně pohřben, a má tvar zmenšeného křídla stíhačky Mustang. V den výročí letcovy smrti se u pomníku každoročně konají pietní akty.

Image

Čtěte také

Republic P-47 Thunderbolt: Americký blesk na bojištích druhé světové války

Před 95 miliony let v období křídy se v zatopeném světě na velké části dnešní Severní Ameriky rozkládalo velké vnitrozemské moře. Na jeho březích žili v oblasti současné jihozápadní Montany drobní blízcí příbuzní krokodýlů z velké skupiny obratlovců, které říkáme krokodylomorfové.

Prvního z těchto spíše roztomilých, než hrozivých tvorů objevili paleontologové v roce 2021 při průzkumu geologické formace Blackleaf. Šlo o fosilii krokodýlího „teenagera“, který připomínal spíše přerostlou ještěrku a od nozder po špičku ocasu měřil jen zhruba 60 centimetrů. Ihned si získal sympatie vědců, kteří ho pojmenovali Elton, podle písně Eltona Johna z roku 1972 „Crocodile Rock“.

Norující krokodýl

Harrison Allen, doktorand paleontologie na Univerzitě Stony Brook v New Yorku a jeho kolegové Eltona odborně nazvali Thikarisuchus xenodenes podle jeho zvláštně tvarovaných zubů a zařadili ho do nově popsané severoamerické čeledi Wannchampsidae. 

Čelisti Eltona naznačují, že se zřejmě živil rostlinami a hmyzem. Jeho zvláštně tvarované zuby jsou odlišné od zubů krokodýlů a dalších jim blízkých krokodylomorfů. Ti mají totiž v čelistech jednoduché kuželovité zuby. Eltonovy zuby jsou naopak heterodontní, což znamená, že nejsou všechny stejné – mají různé tvary podle umístění v čelisti. Variabilita zubů podle vědců naznačuje schopnost zpracovávat rozličnou potravu. Podle stavby těla měl Elton i odlišný životní styl. Nežil v bažinách nebo v moři, ale nejspíš v norách vyhrabaných na souši, kde si také opatřoval potravu.

Spolu s podobnými miniaturními suchozemskými krokodýly z Eurasie by Elton mohl představovat doklad konvergentní evoluce, kdy se různé vzájemně nepříbuzné linie pod vlivem podobného prostředí vyvíjely podobným směrem. Podrobnosti objevu vědci popisují v odborné časopisu Journal of Vertebrate Paleontology.

Image

Čtěte také

Kostensuchus atrox: Patagonský dravec z konce křídy, který se nebál ani dinosaurů

Příběh této písně je velmi jednoduchý a připomíná pohádku O třech malých prasátkách. Most hlavního města se neustále bortí a je potřeba jej stavět z různých materiálů. Dřevo a hlínu však spláchne voda, cihly nevydrží a neosvědčí se dokonce ani železo či zlato. Pouze kámen přetrvá. 

Zlatá brána otevřená 

I ve skutečnosti chytlavý popěvek souvisí s dětmi. Provází totiž hru ne nepodobnou známé Zlaté bráně. I v tomto případě tvoří dvojice „most“ pomocí spojených rukou a ostatní pod ním procházejí. Nejedná se však o žádnou prostou hříčku, vždyť známou melodii bychom našli již v příručce The English Dancing Master Johna Playforda z roku 1651. Tato bible tanečníků pak byla znovu a znovu vydávána, protože obsahovala svod tehdy známých „English Country Dances“ s jejich popisy, takže podle ní tančila i Jane Austenová. Kořeny skladby jsou však ještě mnohem hlubší a možná také temnější. 

Z mýtů a legend 

To si alespoň myslela folkloristka Alice Bertha Gomme, podle které píseň popisuje lidskou oběť, kdy byl kvůli důležité stavbě zabit člověk, aby jeho tělo zabezpečilo pevnost a jeho duch ochranu. Tento přístup je nám důvěrně známý díky legendě o kouzelníku Merlinovi. I zde se setkáváme s věží, která neustále padá, až čarodějové králi doporučí zazdít do základů chlapce, který nemá otce. Los tehdy padl na samotného Merlina, ze kterého dělal vhodného kandidáta jeho nemanželský původ.

Fenomén lidské oběti se ale nachází i v našich pověstech. Například Jan Šembera Černohorský z Boskovic (zemřel 1597) prý narážel při stavbě zámku Bučovice na problémy s podložím. Stavba se neustále bortila a zedníci každé ráno nacházeli odhozené kameny až hluboko v údolí. Když už si šlechtic začínal zoufat, potkal moudrého poutníka, který se zrovna vracel ze Svaté země. Muž mu poradil, že je zapotřebí zazdít do základů stavby dobrého člověka. Šembera zajásal a nechal zavraždit samotného cestovatele. Stavba pak již nepadala. 

Oběti v historii 

Ve skutečnosti byli nejčastějšími oběťmi děti nebo mladé ženy, tedy lidé, kteří byli pro blahobyt společnosti nejdůležitější. Tento fenomén provází lidstvo již od paleolitu a prostupuje napříč kulturami. (Ne každý nebožtík uložený v nehrobovém objektu však byl kvůli dané stavbě usmrcen.) 

Pro vhodné příklady není nutné zacházet až do pravěku. Traduje se, že v jihočeských Borovanech byla roku 1867 nalezena dívka zazděná ve výklenku zdiva (údajně proto, aby zvýšila její pevnost) a v polovině minulého století byly ve vesnicích na Valašsku nalezeny oběti spojené s manismem – dávným kultem uctívání zemřelých předků. Ve venkovských usedlostech obecně pak bylo zvykem vyhrabávat kosti předků a tajně je umisťovat před prahem či pod pecí. 

Zajímavé je, že podobné rituály provádíme i dnes. Jen jsme živého tvora nahradili slavností, jako je položení základního kamene nebo přestříhávání pásky. Vždy však jde o to stejné. Nějaký člověk si nárokuje prostor a vymezuje jeho hranice. 

Krásná paní z písně by tedy mohla být žena obětovaná kvůli pevnosti mostu a zdánlivě kratochvilná píseň připomínka ztraceného života. Jedná se však jen o teorii, kterou nepotvrzuje konkrétní archeologický nález. Ostatně, není ani jisté, o který konkrétní londýnský most by mělo jít…

Image

Čtěte také

Krvavé oběti bohům (1): Jak vypadaly rituály dávných Slovanů

Malé děti vždy představovaly nejvíc ohroženou skupinu a jejich brzké odchody – ať už těsně po porodu, či ve věku kojenců, batolat, nebo již rychle rostoucích ratolestí – si lidé zvykli přijímat zcela samozřejmě. Ještě při pohledu do rodokmenů z 19. či počátku 20. století si však všimneme, že se dětí rodilo i několikanásobně víc, než se jich poté dožilo dospělého věku. Pokud chtěli rodiče zajistit pokračování rodu a mít někoho, kdo se o ně postará ve stáří, museli počítat s tím, že ne všichni jejich potomci překročí práh dospělosti.

Mezi chudými a šlechtou přitom neexistovaly velké rozdíly: Například císařovna Marie Terezie porodila 16 dětí, ale přežilo jich jen deset. A britská královna Anna Stuartovna ze svých 17 potomků neviděla vyrůst žádného. Jediný princ William se dožil 11 let, ale většina jeho sourozenců zemřela záhy po porodu a zbylá těhotenství skončila potratem.

Každé druhé

Podle odborných odhadů se dětská mortalita od pravěku až do raného novověku příliš neměnila. Pojmeme-li ji v širším smyslu jako „úmrtí před koncem puberty“, což se obvykle chápe jako smrt před dosažením 15. roku věku, pak se zřejmě po naprostou většinu dějin pohybovala kolem 50 %. Zajímavé je, že se uvedené číslo neměnilo v čase ani podle lokality, majetnosti rodiny či vyspělosti společnosti. Až do zrodu moderní medicíny si příroda žádala za oběť každé druhé dítě.

Max Roser, zakladatel internetového časopisu Our World In Data, poukazuje na překvapivé shody, k nimž průzkumníci dospěli. Ve Švédsku, kde se již před třemi stoletími vedly velmi důkladné záznamy, zemřelo v letech 1750–1780 celkem 40 % dětí do 15 roků. V Bavorsku se v téže době jednalo zhruba o 50 % a situace ve Francii se příliš nelišila. 

Průzkum koster z peruánského údolí Nazca, datovaných dva tisíce let do minulosti, ukázal hodnotu 48 %. Ve středověkém Japonsku šlo rovněž o 48 % a Římská říše se v dobách největšího rozkvětu dostala na polovinu, zatímco v provincii Egypt dosahovala daná cifra 57 %. Celkově se průzkum zaměřil na 21 společností napříč časem a zeměpisnou polohou, přičemž průměr činil 48 %. Rozdíly byly tedy až neuvěřitelně malé.

Osudné choroby

Co se týká nejčastějších příčin úmrtí dětí, opíráme se spíš o odhady než o tvrdá data. Dobové prameny nedokázaly zachytit všechny choroby známé dnes, pitvy nepředstavovaly po většinu historie běžnou věc, a i v dobách, kdy už se dětem vystavovaly úmrtní listy, se na ně zapisoval pouhý předpoklad, aniž by existovaly jasné definice chorob.

Například „psotník“, na nějž dle záznamů umírala zejména nemluvňata, se dal jen těžko jednoduše charakterizovat – zřejmě šlo o projevy různých chorob či potíží. Zpravidla se nemoc projevovala tak, že se kojenec začal otřásat v křečích, načež ve většině případů zemřel. Dnes usuzujeme na tetanické křeče, které navzdory svému názvu nesouvisejí s bakteriemi tetanu, ale vyvolává je nedostatek vápníku, případně hořčíku či draslíku. Mohlo se ovšem jednat rovněž o epileptické záchvaty nebo jinou nemoc. U nečekaně zemřelých miminek se také mnohdy uvádělo, že je matka ve spánku „zalehla“, kdežto dnes soudíme, že šlo spíš o syndrom náhlého úmrtí kojenců.

Výrazně se lišily i příčiny úmrtí mezi kontinenty. V Evropě děti doplácely především na nízké hygienické standardy, zatímco například v Africe se stala zabijákem malárie přenášená komáry. Ve všech koutech světa se však nad dospělými, stejně jako nad jejich potomky vznášel největší strašák v podobě podvýživy.

Rozšíření zemědělství z Blízkého východu do Evropy před devíti tisíci let sice přineslo větší množství jídla, než dokázali najít lovci a sběrači, bylo však jednotvárnější, chudší na živiny a podléhalo výkyvům počasí. Sběrači se při nedostatku určitého zdroje potravy prostě zaměřili na jiný. Nicméně farmáři při hladomoru postrádali nejen sběračské dovednosti, ale i vhodný typ krajiny, z jejíchž plodů by se dokázali uživit. Podvyživené děti přitom podléhají nemocem jako první.

Truchlení za potomky

Hodnota dětského života bývala dřív jiná než dnes, kdy by rodiče svým ratolestem snesli modré z nebe. Na druhou stranu řada výzkumů zpochybnila představu, že se v minulosti nad odchodem dětí příliš netruchlilo, protože se s ním jaksi počítalo a vazba na potomky nebyla tolik silná. Podařilo se totiž odhalit již pravěké dětské hroby, přičemž nejstarší a nejlépe zdokumentovaný nález si průzkumníci připsali před čtyřmi lety v Keni. Zhruba tříleté dítě pohřbené před 78 tisíci let pojmenovali archeologové Mtoto. Jednalo se zřejmě o chlapce a byl pochován přímo v jeskyni, kde lidé přebývali. Hlavu mu podložili listím či květinami a tělo přikryli pokrývkou ze zvířecích kůží, jako by se naposled odebral ke spánku. Mohlo jít samozřejmě o dítě náčelníka nebo jiné důležité osobnosti, nicméně jako projev úcty k dětskému životu a jeho hodnotě zůstává daný objev nezpochybnitelný.

Přeneseme-li se pak do relativně nedávné minulosti a podíváme se třeba do barokní Evropy, zjistíme z mnoha zdrojů – například z deníků vzdělaných žen – že ani zde nebylo ono pokorné přijetí boží vůle tak jednoznačné, jak se traduje. Křesťanská představa, že dítě půjde do nebe, „kde mu bude lépe“ a kde se bude přimlouvat za své rodiče, pochopitelně pomáhala. Neznamená to však, že by matky a otcové nad svými potomky netruchlili a odevzdaně přijímali, že museli odejít.

Na cestě k lepšímu

K výraznému poklesu dětské a zejména kojenecké úmrtnosti došlo s nástupem moderní medicíny, ačkoliv se změny neprosazovaly tak rychle, jak by se dnes mohlo zdát. Zpočátku totiž lidé přistupovali k vědeckým objevům s pochybami – a ani již zmíněná představa o andělíčkovi, kterému bude v nebi lépe, nepřispívala k tomu, aby se rodiče snažili své ratolesti zachraňovat za každou cenu pomocí „podezřelých“ nových metod.

Klíčovou roli nakonec sehrálo povinné mytí rukou u lékařů a porodních asistentek. Roku 1847 jej ve vídeňské nemocnici zavedl maďarský doktor Ignác Semmelweis, když si všiml, že porodnické oddělení obstarávané výhradně asistentkami vykazuje výrazně nižší kojeneckou úmrtnost než oddělení vedené lékaři. Ti tehdy běžně přecházeli z patologie od ohledávání mrtvol rovnou na porodní sály, aniž by si umyli ruce. Povinná dezinfekce u nich sice vyvolala odpor, ale jakmile se potvrdilo skokové snížení úmrtnosti, novinka se rozšířila. Nikdo však nevěděl, jak přesně se nemoci přenášejí.

Odpověď přišla s přelomovou prací Louise Pasteura z roku 1861, který položil rovnítko mezi bakterie, objevené o dvě století dřív, a rozvoj chorob. Obratem tak vznikla i myšlenka očkování, jež mělo ty nejmenší před nemocemi uchránit. Jako velký skok se potom v porodnictví ukázalo rovněž bezpečné provedení císařského řezu.

Naděje pro celý svět

Pokrok se ovšem týkal především vyspělých zemí, zatímco v rozvojových státech setrvávala dětská úmrtnost na vysokých číslech i v době nedávno minulé. Například ještě v roce 1950 dosahovala u dětí do 15 let celosvětově 27 %. Teprve v posledních dekádách začaly globální hodnoty dramaticky klesat, a to v důsledku osvěty a aktivní pomoci i v rozvojových zemích. Dnes má šanci oslavit 15. narozeniny kolem 96 % dětí, což znamená obrovské zlepšení oproti někdejším 50 %.

V Evropě či v Severní Americe se počty předčasně zemřelých dětí již dávno dostaly pod 1 % a konkrétně Česko zaujímá s 0,3 % jedno z nejlepších míst na světě. Nejhorší čísla vykazují vedle Pákistánu a Afghánistánu země střední Afriky. Nicméně i v Nigeru, který smutným statistikám vévodí, se jedná už „jen“ o 14 %. 

Dříve fatální nemoci dnes malí pacienti snadno překonávají, přestože stále existují výjimky. Strašákem v civilizovaných zemích se stal již zmiňovaný syndrom náhlého úmrtí kojenců, kdy naprosto zdravé miminko ve věku do jednoho roku zcela nečekaně „zapomene dýchat“ a bez okamžité pomoci, která může spočívat jen v pouhém zatřesení, zemře. Přesné příčiny syndromu dosud navzdory veškerému úsilí neznáme a podle odhadů na něj umírá až jedno dítě z tisíce.

Čísla klesají

Nyní však k optimističtějším statistikám. Podle nedávné zprávy fondu UNICEF zemřelo v roce 2022 na celém světě před dosažením pěti let 4,9 milionu dětí. Nejenže tedy číslo poprvé kleslo pod hranici pěti milionů, ale ve srovnání s nepříliš vzdálenou minulostí jsou hodnoty velmi příznivé, můžeme-li takové slovo u podobně smutných statistik použít: Od roku 2000 nastalo snížení o dalších 51 %, a oproti roku 1990 dokonce o 62 %. V zemích jako Malawi, Rwanda či Mongolsko pak dětská úmrtnost klesla od přelomu milénia více než o 75 %!

Podle UNICEF náležejí zásluhy jak porodním asistentkám a kvalifikovanému personálu, který matkám pomáhá bezpečně porodit, tak návštěvám v rodinách i očkování proti smrtelným chorobám. Zpráva uvádí, že 72 milionů ze 162 milionů dětí zemřelých za poslední dvě dekády skonalo do prvního měsíce života na následky různých komplikací po porodu. Za hlavní příčiny úmrtí starších dětí pak byly označeny infekce dýchacích cest a malárie.

Trend je však zajímavý i z jiného důvodu: Jelikož nyní přežívají téměř všechny narozené děti, celková porodnost globálně klesá. Rodiče už totiž nemusejí potomky „vyrábět do zásoby“ a doufat, že alespoň polovina přežije. Dokonce i v přelidněné zemi jako Bangladéš se tak nyní porodnost nachází na historickém minimu 2,1 dítěte na ženu.

Image

Čtěte také

Pijavice pro všechny: Pouštění žilou platilo za oblíbenou léčbu až do 19. století