Ve srovnání s Německem či SSSR se Velká Británie výzkumem raket pro vojenské použití dlouhou dobu prakticky nezabývala. V období těsně po Velké válce sice proběhlo několik základních experimentů s raketovými motory na tuhé palivo, ty ale nepřinesly žádné konkrétní výsledky a v následujících letech špičky britských ozbrojených sil nevěnovaly tomuto druhu zbraní téměř žádnou pozornost. To se změnilo až v polovině 30. let, kdy se jedna z větví rozvoje britské protiletecké obrany soustředila i na neřízené rakety. 

Rakety po anglicku

Zodpovědnost za ni nesl Alwyn Crow, toho času ředitel laboratoře pro balistický výzkum ve Woolwichi. Pod jeho vedením začali konstruktéři pracovat na neřízené protiletecké raketě o průměru dva palce (50,8 mm), která by dokázala dosáhnout výšky 15 000 stop (4 572 m) stejně rychle jako konvenční projektily kalibru 76,2 mm. Již v roce 1937 ale padlo rozhodnutí přerušit vývoj dvoupalcových raket ve prospěch výrazně větších verzí ráže 3,7 palce (83 mm). Pro zakrytí skutečného účelu programu se rakety označovaly jako Unrotated Projectile (nerotující projektil). 

Výsledná raketa (označovaná taktéž jako UP-3) měřila na délku 190 cm a při celkové hmotnosti 24,5 kg nesla hlavici s necelými dvěma kilogramy výbušniny. Alwyn Crow původně pro rakety plánoval využít vysoce moderní vzdálenostní roznětku, ty se ale v dané době nacházely v rané fázi vývoje a nebyly připraveny pro bojové využití. Po neúspěšných experimentech s fotoelektrickými zapalovači aktivovanými stínem cíle se tak nakonec konstruktéři rozhodli pro standardní časované roznětky nastavené na určitou výšku. V roce 1940 pak továrna Vickers-Armstrong vyvinula i první odpalovače označené Projector, 3-inch Mk.1.

Šlo o velmi jednoduchou konstrukci, kde se raketa umisťovala mezi dvě vodicí kolejnice. Obsluha seděla na levé straně zařízení a před zášlehem raketového motoru ji chránil pancéřový štít. Pro zacílení sloužil jednoduchý optický zaměřovač, o zážeh rakety se staral elektrický zapalovač. Lafeta umožňovala plný 360° odměr při maximálním náměru 70°. Celé zařízení vážilo sotva 50 kg a jeho obsluhu zvládali i příslušníci domobrany se základním výcvikem.

Baterie Z

Do září 1940 vzniklo 1 000 odpalovačů a o měsíc později již bylo vyrobeno přes 2 600 kusů nové zbraně. V téže době vznikla testovací baterie, která provedla první zkoušky s létajícími terči. Během následujících měsíců pak začaly vznikat takzvané Baterie Z (Z Battery). Každou z nich tvořilo 64 odpalovačů rozdělených do čtyř sekcí po 16 zbraních. První baterie se rozmisťovaly v okolí důležitých přístavů a loděnic; nejčastěji šlo o dvojici sekcí ve vzdálenosti ne více než pět kilometrů od sebe v zájmu koncentrace palby. Nastavení roznětek se odvíjelo od povahy cíle – zatímco proti střemhlavým bombardérům šlo o výšku 3 500 stop (1 000 m), u výše létajících strojů mohly obsluhy navolit výbuch ve výškách až do 20 000 stop (6 000 m).

Praxe nicméně ukázala, že odpalovače mají nízkou kadenci. Zatímco protiletecký kanon lze s vycvičenou obsluhou nabíjet v řádu vteřin, původní odpalovače Baterií Z měly jednorannou konstrukci vyžadující po každém výstřelu upevnění nové rakety. Vzhledem k nutnosti změnit náměr a odměr zbraně v závislosti na rychlosti a kursu cíle tak měly obsluhy na zásah nepřátelského letounu pouze jediný pokus. Pro maximalizaci šance na zničení cíle proto měly baterie vypouštět své rakety ze všech zbraní naráz v mohutných salvách. 

Řeč čísel

Současně s vývojem raket pokračovaly i práce na odpalovací platformě. V září 1941 přišla do služby nová verze Projector, 3-inch, No. 2 Mk.1 schopná odpalovat dvě rakety naráz. Tato varianta se záhy stala nejpočetnější a do konce roku 1943 již tvořila 97 % celkového stavu 6 265 odpalovačů po celé Británii. Jen pro představu – v okolí hlavního města se nacházelo ne méně než 874 raketometů, Birmingham bránilo 346 kusů a například důležitá loděnice v Clyde disponovala 256 raketomety. Minimálně jedna baterie putovala i do severní Afriky, kde ji Britové nasadili při obraně Tobruku. V následných letech vznikly i varianty odpalující devět nebo 20 raket.

A jaké byly bojové výsledky britských protileteckých raketometů? Z celkem 833 nepřátelských letadel sestřelených během války protivzdušnou obranou nad ostrovy jich na Baterie Z připadala jen mizivá část. Hlavní vinu na tom nesl fakt, že odpal salvy raket byl ze vzduchu velmi dobře viditelný a dával tak letcům dostatek času na změnu kursu. O to silnější ale měly rakety účinek psychologický – dle britských operačních výzkumů totiž nepřátelská letadla v oblastech bráněných raketomety často kličkovala ve snaze ztížit střelcům zamíření, což ale na druhou stranu výrazně snižovalo přesnost bombardování.

Miny unášené větrem

Samostatnou vývojovou větev britských protileteckých raketometů představovaly jejich námořní deriváty. Velkým zastáncem těchto zbraní byl Winston Churchill, jenž z pozice 1. lorda admirality po vypuknutí války prosazoval umístění protivzdušných neřízených střel na všechny válečné lodě. Praktickým výstupem této vize se stal v roce 1940 mohutný dvacetikomorový raketomet určený pro projektily ráže 180 mm. Ty místo konvenční výbušné hlavice nesly vzdušnou minu, která se uvolnila ve vzdálenosti zhruba 300 m od lodi a následně se snášela k hladině zavěšena na trojici 122 m dlouhých ocelových lanek spojených s trojicí padáčků. Při hromadném odpalu takto mělo vzniknout pomyslné vzdušné minové pole, v němž by útočící torpédové letouny minu zachytily křídly a přivedly k explozi.

Během roku 1940 byly odpalovače umístěny na paluby řady válečných plavidel; mezi nejznámější takto vyzbrojené lodě patřil bitevní křižník Hood a bitevní lodě tříd Nelson a King George V. Již testovací odpaly ale ukázaly fatální chybu celého konceptu – stačilo, aby se po odpalu změnil směr větru a miny se odpalující lodi „vrátily“ zpět. Vytvoření minového pole navíc zabralo příliš dlouhou dobu a zkušení piloti se mu dokázali snadno vyhnout. Během let 1940–1941 byly proto odpalovače postupně nahrazovány rychlopalnými protileteckými kanony ráže 40 mm.

Britské protiletecké rakety sice nedosáhly žádných závratných úspěchů, potvrdily ale hodnotu raketové výzbroje. V roce 1941 pak z iniciativy Henryho Tizarda padlo rozhodnutí využít sérii UP k vývoji leteckých protitankových raket. Inspirováni sovětskými RS-82 následně britští inženýři vytvořili sérii projektilů RP-3. Ty mohly nést tříštivotrhavé a kumulativní protipancéřové hlavice a během války je používala celá řada britských letounů.

Image

Čtěte také

Smrtící raketová baráž: Americký raketomet T34 Calliope v akci

Doba největšího rozkvětu hornictví v Čechách přišla v průběhu 12. a 13. století. Byla spojena s vládou Přemysla II. a zejména později Václava II. (1271–1305). Právě on v roce 1300 vydal první horní zákon s názvem Jus regale montanorum, jež znamenal významný milník v dějinách hornictví.

Rozmach hornictví

Uzákonil jím totiž horní a mincovní regál (právo), svobodu báňského podnikání a v neposlední řadě pravidla pro řízení dolní činnosti. Právě tato reforma přispěla kromě rozvoje hornictví také k celkové hospodářské prosperitě země i uznání autority českého státu. Připravila tak půdu pro vládu Karla IV., jenž tak roku 1346 mohl ve slavné zlaté bule potvrdit právo českého krále na horní i mincovní regál. 

Období tohoto velkého rozmachu souvisí také s otevíráním velkých ložisek zlatých a stříbrných rud. Vznikly tak doly v Jihlavě, Jílovém, Písku, Německém Brodě a zejména pak Kutné Hoře. Právě v posledním zmiňovaném městě se nacházely ve své době možná nejslavnější středověké doly vůbec. Před husitskými válkami šlo dokonce o druhé nejvýznamnější město českých zemí, hned po Praze.

Z obecných dějin je známo, že kutnohorští, z nichž velké procento tvořili Němci, byli k husitům velmi nepřátelští; nechvalně proslulý je případ údajného zavraždění 1 600 husitů, jejichž těla měli zlostí horníci naházet do kutnohorských šachet. V dalším průběhu válek však věhlas města postupně upadal. 

Naději na zlepšení situace navíc zmařil i  objev Nového světa v roce 1492, zakrátko po němž evropské trhy zaplavilo levné zlato a stříbro z amerických dolů. V dalších stoletích tak doly neschopné konkurence pouze živořily a místo cenných rud se zde dobývaly spíše vitriolové břidlice a grafit (tzv. černá země), které tehdy sloužily například k výrobě ozdobných předmětů.

Dolar podle tolaru

Porážka českých stavů na Bílé hoře v roce 1620 a následná Třicetiletá válka zdevastovala velkou část českého i tehdejšího německého území a znamenala pro rozvíjející se hornictví velký krok zpátky. Jedinou světlou výjimkou se stal Jáchymov, který dosáhl na krátkou dobu světového jména. Není bez zajímavosti, že od slova Joachimsthaler, v překladu jáchymovský tolar, pochází označení dnešní americké měny, dolaru. V době největšího lesku navíc v Jáchymově pracovalo údajně až 12 000 horníků.

Osudným se ovšem městu stal fakt, že patřil rodu Šliků, jejichž majetek byl po Bílé hoře těžce zasažen. Věhlas této bašty hornictví částečně obnovil až objev radiových rud na konci 19. století. 

Image

Čtěte také

Horník tvrdý chleba má: Jak se žilo kovkopům v dobách Otce vlasti?

Astronomové pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) objevili něco, co otřásá dosavadními představami o atmosférách cizích světů. Exoplaneta TOI-561 b – je malá, rozpálená a nesmírně stará. Pozorování JWST ale také odhaluje, že tento rozpálený svět má nejspíš hustou atmosféru. Přitom by podle všech učebnic už dávno žádnou mít neměla.

Hororový svět

TOI-561 b váží jen asi dvojnásobek Země a obíhá svou oranžovou trpasličí hvězdu tak blízko, že rok tam trvá méně než jeden den. Povrchová teplota na ní přesahuje 2 000 °C – dost na to, aby se na ní tavily horniny. Exoplaneta je navíc dvakrát starší než Sluneční soustava.

Obecné pravidlo říká: velké a chladné planety atmosféru mají (nebo ji alespoň mohou mít), malé a horké ji nemají. TOI-561 b ale tohle pravidlo boří. Vědci již dříve zaznamenali známky atmosféry na podobné super-Zemi 55 Cancri e. Na rozdíl od TOI-561 b šlo ale o nedostatečně přesvědčivá data.

Atmosféra, která neměla existovat

TOI-561 b krouží kolem své mateřské hvězdy ve vázané rotaci (podobně jako například Měsíc a Země). Její trvale přivrácená strana by proto vzhledem k malé vzdálenosti od hvězdy měla doslova žhnout. Povrchová teplota, kterou zaznamenal Webbův dalekohled je ale nižší, než by měla být.

Jako jediné smysluplné vysvětlení se proto podle vědců nabízí, že chybějící teplo transportuje na její odvrácenou stranu nějaký plyn. To by ovšem znamenalo, že TOI-561 b disponuje nějakou formou atmosféry.

Z čeho se tato hypotetická atmosféra skládá a jak mohla přežít miliardy let v pekelných podmínkách, zatím není jasné. Podle jedné z hypotéz je možné, že plyn uniká přímo z roztaveného nitra planety – podobně, jako kdysi na mladé Zemi či Venuši. Pokud tomu tak je, TOI-561 b by mohla být živým oknem do pradávných dob, kdy se formovaly atmosféry planet v naší Sluneční soustavě.

Image

Čtěte také

Vědci zřejmě konečně odhalili původ nepatrné atmosféry Měsíce

Klasické Nobelovy ceny jsou symbolem prestiže, objevů měnících svět a nesmrtelného věhlasu. Svět vědy ale má i svou hravou stránku, a tu už od roku 1991 připomínají ceny Ig Nobel. Ocenění se každoročně uděluje výzkumům, které pobaví a zároveň donutí zamyslet se, co může vzejít z obyčejného „co kdyby…?“.

Letos to byl opět pořádný rej: papírová letadélka létala sálem, vítězové dostali minutu na prezentaci a skuteční nobelisté jim předávali ceny. A publikum? Přes tisíc lidí, kteří se přišli pobavit a trochu se poučit.

Opilí netopýři a jazykový odvaz

Jedním z vrcholů letošního ročníku byla studie o tom, jak alkohol ovlivňuje netopýry. Ukázalo se, že alkohol u nich způsobuje potíže s letem i echolokací, což vysvětluje, proč se vyhýbají přezrálému ovoci.

V podobném duchu se nesla i Ig Nobelova cena za mír, která míří do Německa. Psycholog Fritz Renner a jeho kolegové zjistili, že malá dávka alkoholu zlepšuje schopnost mluvit cizím jazykem.

Tým z Barcelony se pro změnu rozhodl přijít na kloub tomu, proč se omáčka na těstoviny cacio e pepe tak snadno srazí. Studovali „fázové přechody“ v sýru a pepři a nakonec přišli na recept, který funguje téměř pokaždé. Důkaz, že frustrace v kuchyni může vést k seriózní fyzice – a lepší večeři.

Letošní ceny ale pokryly i jiné lahůdky. Třeba výzkum, že ještěrky z Toga dávají přednost pizze Quattro Formaggi, nebo že krávy natřené bílými zebřími pruhy obtěžuje méně much. Do toho studie o tom, co cítí kojenec, když jeho maminka jí česnek, a práce, která zkoumala, jestli by se dal jíst teflon. Inženýři se také zabývali otázkou, jak zapáchající boty ovlivňují design botníku. Ano, i toto se dá zkoumat vědecky.

Image

Čtěte také

Letošní vítězové Ig Nobelových cen: Transport nosorožců hlavou dolů nebo korupce obézních politiků

Rakovina tlustého střeva, neboli správně kolorektální karcinom, stále patří k nejběžnějším typům nádorů. Proto je určitě dobré vědět o postupech, které snižují riziko rozvoje tohoto nádoru nebo případně zmírňují jeho průběh. Kromě klasických doporučení souvisejících se zdravým životním stylem, jako je více pohybu a zdravé stravy nebo méně alkoholu a kouření, se také ukazuje, že příznivý vliv mohou mít i konkrétní látky.

Tableta s velkým efektem

Anna Martlingová ze Karolínského ústavu ve švédské Solně s početným týmem kolegů prostudovala záznamy 1 103 pacientů s diagnostikovaným nádorem tlustého střeva, kteří měli mutaci v signální dráze PI3K, což obvykle vede k intenzivnějšímu bujení nádoru a komplikovanějšímu průběhu.

Výzkum proběhl v rámci rozsáhlé studie označované ALASCCA. Na výzkumu se podílelo celkem 33 nemocnic ze Švédska, Norska, Dánska a Finska. Šlo o dvojitě zaslepený experiment, v němž 626 pacientů užívalo denně 160 mg aspirinu po dobu tří let a ostatní pacienti placebo, aniž by pacienti nebo vědci věděli, kdo jakou látku užívá.

Výsledky experimentu, které uveřejnil odborný časopis New England Journal of Medicine, ukazují, že užívání aspirinu u pacientů s mutací v signální dráze PI3K, snižuje pravděpodobnost opětovného objevení kolorektálního karcinomu po úspěšné léčbě o 55 procent v porovnání s placebem.

Jak může aspirin chránit pacienty před návratem nádoru? Martlingová s kolegy věří, že to souvisí s jeho působením proti zánětům, tlumením funkce krevních destiček, a také přímým potlačováním růstu nádorů. Celkově lze říct, že aspirin mění prostředí v těle pacienta tak, že méně vyhovuje nádorům a zlepšuje situaci ve prospěch pacienta. 

Image

Čtěte také

Prevence nádoru: Sklenice mléka denně snižuje riziko rakoviny tlustého střeva

Celých dvacet let Anastasio García Somoza terorizoval svou zemi a současně si uzurpoval ohromující majetky. Pokud si ale Nikaragujci mysleli, že se několika výstřely despotického diktátora navždycky zbavili, zakrátko vystřízlivěli. Ještě než Somoza zemřel, nastoupil na jeho místo jeho nejstarší syn Luis. Jak se tato rodina dostala do čela země?

Zavraždění protivníka

Anastasio García Somoza se narodil v roce 1896 v San Marcos jako syn bezvýznamného majitele kávové plantáže. Rodiče ho ale poslali do severoamerické Filadelfie, kde studoval na Pierce School of Business Administration. Po absolvování vykonával několik obyčejných profesí. Například cestoval po USA jako obchodník s automobily, čistil toalety a podle některých se živil také jako padělatel. V této době se oženil se Salvadarou Debayle, která pocházela z významné nikaragujské aristokratické rodiny.

V roce 1926 se tehdy dvacetiletý Somoza vrátil do Nikaraguy a zanedlouho se začal prosazovat na tamní politické scéně. Připojil se k liberálům, opozici proti tehdejšímu nikaragujskému prezidentu Adolfu Díazovi. V zemi to vřelo. Prezident dokonce povolal k řešení situace Američany. Ti domluvili příměří a mimo jiné jmenovali Somosu velitelem Národní gardy.

Novou hlavou státu se stal Juan Baptista Sacasa, ale Somoza se okamžitě chopil příležitosti a začal připravovat plán na svržení současné vlády a na odstranění politického odpůrce, vůdce revolučních gerilových skupin Augusta C. Sandina. Ten totiž kontroloval velkou část nikaragujského území a stál v čele armády zhruba tří tisíc plně vycvičených a výborně vyzbrojených vojáků. Somoza tedy musel postupovat velmi obezřetně. Aby se svého rivala zbavil, nalíčil past.

Sandino se 21. února 1934 účastnil spolu s dalšími čtyřmi muži večeře pořádané prezidentem Sacasou. „Bylo téměř deset hodin večer, když prezidentovy hosty odváželi z paláce. Jakmile přijeli ke kasárnům, zjistili, že silnice je zablokovaná hlídkou gardy. Všech pět cestujících bylo přinuceno vystoupit. Nahnali je na korbu náklaďáku a odvezli do noci. Po několika minutách auto zastavilo. Gardisté je vystrčili ven, bez cirátů postavili do řady a zastřelili.“

Somoza se nespokojil se zavražděním samotného Sandina. Přikázal příslušníkům gardy, kteří byli rozmístěni kolem Sandinovy vojenské základny na severu země, aby zmasakrovali všechny obyvatele tábora. Krveprolití uniklo jen několik málo mužů. Somosovi se jedním tahem podařilo zlikvidovat nepřítele číslo jedna.

Boj o moc s prezidentem

Po zavraždění Sandina přinutil prezident Sacasa všechny své armádní velitele, aby mu přísahali věrnost a zavázali se, že Sandinovy vrahy dostanou před spravedlnost. Somoza hrál tuto komedii také. Předstíral dokonce, že vede vyšetřování atentátu, ale potají šířil zvěsti, že Sandinovo zabití odpovídalo nejlepším zájmům Nikaraguy a schvaluje ho i Washington. Zároveň za sebe loboval v kongresu. Jakmile se cítil pevný v kramflecích, veřejně přiznal, že to on nařídil Sandina zabít. A gardisté, kteří rozkaz provedli, by měli být nejen oceněni, ale také by jim měla být zajištěna plná beztrestnost. 

Riskantní krok se vyplatil, protože kongres s návrhem okamžitě souhlasil. Prezident rozhodnutí kongresu vetoval, ale ten ho schválil znovu. Somoza, povzbuzený tímto projevem podpory, rozhlásil, že se chce v příštích volbách ucházet o prezidentský úřad. Sacasovi jeho příznivci radili, aby okamžitě odstranil svého soka z pozice vrchního velitele Národní gardy. Jenže on se namísto toho zaměřil na získávání politické podpory v kongresu.

Mezi oběma politiky se rozpoutal nesmiřitelný boj. V té době dolehla na Manuguu, hlavní město Nikaraguy, krize z nedostatku pohonných hmot. Řidiči vstoupili do stávky, demonstrovalo se. Prezident přikázal vládě, aby s nepokoji skoncovala – v krajním případě i za použití střelných zbraní. Tento rozkaz samozřejmě Somoza neopomněl okamžitě rozhlásit mezi lid.

Garda ale na rozkaz nereagovala. Namísto toho Somoza uspořádal setkání se stávkujícími, a aby si zajistil další podporu lidu, slíbil jim, že zavede přídělový systém pohonných hmot tak, aby každý dostal svůj díl. To byl prozíravý tah, díky němuž stávkující své protesty ukončili. Somoza získal kladné body u nikaragujského obyvatelstva a využil úspěchu k dalšímu posílení gardy o skupinu mladých fašistů Camias Azules neboli modrokošiláčů. S těmito jednotkami v zádech podnítil nepokoje v několika nikaragujských městech a vesnicích. Poté poslal gardu, aby protesty ukončila, a v předstírané snaze nastolit právo a pořádek zavedl vojenskou kontrolu nad místními vládními úředníky. Takto postupně převzal moc nad celou zemí, a jakmile cítil, že jeho postavení nemůže nic ohrozit, oznámil svou kandidaturu na prezidenta.

Konečně vítězství

V cestě Somozovi stála jediná překážka: ústava nepřipouštěla, aby se důstojník v činné službě ucházel o funkci prezidenta. Vyřešil to po svém. S jednotkou gardy zaúto­čil na pevnost v Léonu, která byla prezidentovou hlavní baštou. Zatímco se u pevnosti bojovalo, zaútočil Somoza na prezidentský palác. Sacasa uprchl do exilu a Somozovi už nic nestálo v cestě.

V souladu s ústavou rezignoval na velení Národní gardy a čekal na výsledky voleb. Oficiální sčítání skončilo 79 tisíci hlasy pro Somozu – opozice jich získala jen 169! Jakmile Somoza nastoupil do úřadu prezidenta, okamžitě se znovu ustanovil šéfem Národní gardy. S armádou tak držel zemi absolutně pod kontrolou. Garda totiž byla nejen skvěle vycvičená a vyzbrojená, ale hlavně to byla jediná ozbrojená síla v celé Nikaragui. Vykonávala také práci policie, kontrolovala všechny obchodní licence a patřila jí jediná rozhlasová stanice slyšitelná po celé zemi.

Pouze majitelé kávových plantáží si zachovali ekonomickou nezávislost. Patřila jim nejúrodnější půda v zemi, což Somoza nemohl snést. Několik měsíců po uchopení moci začal s „přesvědčováním“. Některé pozemky koupil za polovinu jejich tržní ceny, zatímco ostatní dostal „darem“. Ani to neuspokojilo jeho hrabivost. A tak vydal prohlášení, že každý státní zaměstnanec musí odevzdávat pět procent svého platu do ústředního fondu Národní liberální strany, ke kterému posléze přistupoval jako ke svému osobnímu bankovnímu kontu.

Druhá světová válka

Navzdory obrovským zpronevěrám státních peněz probíhalo prvních několik let vlády poklidně. Až do roku 1939, kdy si Somoza uvědomil, že mu ze čtyřletého volebního období zbývá poslední rok. Umínil si tedy „zmodernizovat“ ústavu. Volební období se nově prodloužilo ze čtyř na šest let.

Poté, co Japonci napadli Pearl Harbor, postavil se Somoza čistě z vypočítavosti na stranu Američanů a vyhlásil válku nejen Japonsku, ale také Německu a Itálii. Toto rozhodnutí přineslo kýžené ovoce. Jakmile Somoza deklaroval proamerickou orientaci Nikaraguy, začala z Ameriky proudit vojenská pomoc pro Národní gardu. Na konci války, přestože nikaragujská armáda za celou dobu nehnula ani prstem, disponovala leteckou technikou, nevelkým vojenským loďstvem a novým vybavením pro pozemní armádu v hodnotě dvou milionů dolarů. Jmění samotného Somozy podle odhadů v roce 1945 přesahovalo pět milionů dolarů.

Avšak Somoza měl i nepřátele, či přinejmenším politickou opozici. Všechny problémy ale nakonec ustál, také díky tomu, jak okázale dával najevo, že má plnou podporu Spojených států. Ty s ním však ztrácely trpělivost. Aby Somoza ukonejšil americké diplomaty, podepsal v roce 1945 prohlášení, že se nejen vzdá kandidatury pro třetí prezidentské období, ale obnoví všechna občanská práva, která zrušil. A propustí všechny politické vězně.

Zástěrka

V nadcházejících prezidentských volbách Somoza prosadil jako kandidáta sobě oddaného Leonarda Argüella. Starce, o němž se domníval, že ho bude snadno ovládat. To se ale spletl. Ukázalo se, že vůbec nepůjde o loutkového prezidenta. Hned zpočátku odstranil Somozovy lidi ze všech klíčových funkcí v Národní gardě, ve správní radě i ve veřejných službách. Do nové vlády vybral muže, kteří stáli spíše proti bývalému prezidentovi.

To si ale Somoza nenechal líbit. Argüello se stal terčem útoku už tři týdny po svém zvolení. Nejprve ohluchly všechny telefonní linky vedoucí do prezidentského paláce. Za svítání garda komplex přepadla, zatkla všechny loajální vojenské důstojníky a uložila jim domácí vězení. Samotnému Argüellovi se podařilo utéct na mexické velvyslanectví. Šokovaným členům kongresu Somoza oznámil, že Argüello osnoval diktaturu. Nikomu z přítomných neušla ironie toho prohlášení, nikdo se ale neodvážil Somozovi protivit. Ten nechal ustanovit prozatímního prezidenta dle své volby.

Ve Washingtonu z těchto novinek neměli radost. Jenže se schylovalo ke studené válce a Somoza nabídl Američanům nikaragujské území, aby na něm vybudovali své vojenské základny. To nebylo možné odmítnout, a tak se roku 1948 Nikaragua znovu těšila z těsného spojenectví s USA.

Popáté

Somoza vyměnil prozatímního prezidenta za svého vlastního strýce. Poté přepsal ústavu tak, aby mohl znovu kandidovat. A když strýček nečekaně zemřel na infarkt, kongres, který netoužil po žádných třenicích, tupě odsouhlasil, aby Somoza zaskočil za nebožtíka do konce jeho funkčního období.

V padesátých letech se Somoza věnoval především svému obchodnímu impériu. Založil obchodní lodní společnost, několik textilních továren, národní aerolinky a nový kontejnerový přístav v Tichém oceánu poblíž Managuy, který pojmenoval Puerto Somoza. V té době ekonomiku v zemi silně ovlivňovaly mezinárodní trhy. Somoza se to pokusil změnit, ale jen devalvoval hodnotu nikaragujské měny. Tím nečekaně a velmi tvrdě zasáhl příjmy celé velké skupiny příslušníků střední a dělnické třídy. Nejhůř dopadli ti, co si založili malé živnosti. Rozpoutala se vlna všeobecné nespokojenosti, ale Somoza, namísto aby uznal chybu, oznámil, že bude popáté kandidovat na úřad prezidenta…

„Drahá maminko, i když jsi o tom nevěděla, byl jsem vždycky zapletený do všeho, co se týkalo útoků proti tomu příšernému režimu, který vládne v naší otčině. Když jsem uvážil, že všechny pokusy udělat z Nikaraguy zase (nebo poprvé) svobodnou zemi selhaly, a přestože se mnou moji soudruzi nesouhlasí, rozhodl jsem se stát tím, kdo bude na začátku konce této tyranie.“ 

Nikaragujský exulant Rigoberto Lopéz Pérez žil v San Salvadoru. Básník a novinář viděl dlouhá léta svou zemi trpět pod Somozovou zvůlí a usoudil, že už to tak dál nejde. Onoho 21. září 1956 proměnil slova v čin. Hned vzápětí ho rozstříleli prezidentovi osobní strážci.

Somozu okamžitě helikoptérou přepravili do nemocnice. Střely ale neohrožovaly Somozův život – tedy až na jednu, která poranila páteř a musela být vyjmuta. Jenže tento typ operace v Nikaragui neznali. A když Somozu převezli do americké nemocnice v Panamě, místní lékaři se spletli a podali mu celkovou anestezii, po níž coby diabetik, navíc obézní, upadl do těžkého kómatu. O pět dní později zemřel. Jeho smrt veřejně oznámili 29. září 1956. To už ale otěže moci pevně třímal nejstarší Anastasiův syn Luis Somoza Debayle… 

Image

Čtěte také

Chile Augusto Pinocheta: Tvrdá diktatura, vraždy, strach a ekonomické experimenty

Už tři desítky let objevujeme planety v cizích planetárních systémech. V těchto dnech překročil počet potvrzených exoplanet šest tisíc. Podle odborníků nelze přesně říct, která z exoplanet byla číslo 6 000, protože vědci přidávají potvrzené exoplanety průběžně. Počet exoplanet monitoruje Institut vědy o exoplanetách NASA (NExScl), který sídlí v kalifornské Pasadeně.

Vědci rovněž vědí o dalších více než osmi tisících kandidátských exoplanetách, z nichž, podle dosavadních zkušeností, bude většina potvrzena. „Je to významný milník, který by nebyl možný bez vesmírných teleskopů NASA,“ upozorňuje úřadují ředitel divize astrofyziky NASA Shawn Domagal-Goldman. „Výzkum exoplanet změnil pohled lidstva na noční oblohu.“

Exoplanety na špičce ledovce

Podle Domagala-Goldmana se krůček po krůčku blížíme k řešení otázky, zda jsme ve vesmíru sami. Teď přijdou na řadu teleskopy příštích generací – Vesmírný teleskop Nancy Grace Romanové, který by měl vyrazit do vesmíru v roce 2027 a jeho následovník, vesmírný teleskop známý pod jménem Habitable Worlds Observatory (HWO, Observatoř obyvatelných světů), s jehož startem se předběžně počítá někdy okolo roku 2041.

Šest tisíc je úctyhodný počet a je za ním spousta náročné práce. Přesto jde ale jen o špičku obrovského ledovce. Podle odborníků jsou v Mléčné dráze miliardy exoplanet. Pátrání po nich ale dál zůstává velmi obtížnou disciplínou. Po spuštění nových teleskopů bychom se měli dostat v průzkumu exoplanet zase o něco dál.

Co výzkum exoplanet přinesl? Na základě již potvrzených exoplanet jsme se dozvěděli, že nás Sluneční soustava příliš nepřipravila na to, s jakými exoplanetami se ve vesmíru setkáme. Za hranicemi Sluneční soustavy astronomové objevili horké jupitery, cirkumbinární planety, které obíhají kolem dvou hvězd současně, lávové světy, planety s hustotou polystyrenu nebo planety, na kterých prší drahokamy.

Image

Čtěte také

Úspěšná spolupráce: Profesionálové spolu s fanoušky astronomie objevili vzácnou exoplanetu

Hroši se na první pohled zdají být opravdovými milovníky vody. A skutečně, povalováním v mělkých afrických řekách a jezerech tráví většinu dne a k životu ve vodním prostředí jsou skvěle vybavení. Oči, uši i nosní dírky mají na horní části hlavy, tudíž mohou být téměř kompletně ponoření, a přesto si udržovat dokonalý přehled o okolí. Díky průhledné ochranné membráně na očích vidí i pod hladinou, zatímco nozdry se jim ve vodě uzavírají, tudíž zvládnou zadržet dech na pět minut i déle. Hroši umějí v řece či jezeře dokonce spát, a to díky reflexu, který jim umožňuje se vynořit, nadechnout a znovu se potopit, aniž by se probudili.

Je proto velmi zajímavé, že navzdory všem popsaným dovednostem vlastně plavat nedokážou – mají na to jednoduše příliš těžké tělo. Spíš se tedy odrážejí ode dna nebo se jej při pomalé chůzi lehce dotýkají prsty, mezi nimiž mají plovací blány.

Image

Čtěte také

Obojživelní zabijáci: Roztomilí hroši jsou nebezpečnější než lvi

Do Izraele přivedly Davida Těšínského fotky – tentokrát však nejen jejich pořizování, ale především vystavování. „Jel jsem otevírat výstavu v Tel Avivu ve spolupráci s Českým centrem, šlo o výběr mých nejlepších fotek a průřez mojí tvorbou. A když už jsem tam byl, rozhodl jsem se trochu rozhlédnout okolo.“ 

Navštívil tak nejen Izrael, ale rovněž palestinská území. „Projel jsem Tel Aviv, Jeruzalém a pak jsem se přesunul na Západní břeh Jordánu a podíval jsem se do Ramalláhu,“ vypráví. Fotit v Izraeli však znamená, že se nemůžete vyhnout probíhající válce a nemůžete s nikým mluvit, aniž byste se jí dotkli. „Spousta lidí, které jsem potkal, měla kamaráda nebo rodinu na tom festivalu v Negevské poušti, kde se odehrál masakr. Je to malá země.“

Dva břehy

Právě tam, na vyprahlém kousku země asi pět kilometrů od izraelsko-gazské hranice, postříleli teroristé z Hamásu 378 především mladých lidí z celého světa, kteří se přišli pobavit na hudební techno festival Supernova. „Na dálnici, která tou oblastí vede, stála rozstřílená auta celé měsíce. V době, kdy jsem tam dorazil já, už se je povedlo odklidit na jedno velké vrakoviště, fungující vlastně jako memoriál,“ popisuje Těšínský. „Když ho navštívíte, pocítíte tu tíseň.“

Mluvit o válce je prý snazší v Izraeli než v Palestině. „Mladí Izraelci většinou nad celým konfliktem vyjadřují únavu, říkají, že by bylo nejlepší, kdyby to celé skončilo. Naopak mladí Palestinci byli velice radikální. Do střetu jsem se dostal už ve chvíli, kdy jsem zmínil slovo ‚konflikt‘ – pro ně se jedná výhradně o genocidu,“ vzpomíná Těšínský.

Řešení vleklého sporu, na němž si vylámalo zuby několik generací světových politiků, však zůstává v nedohlednu. „Izraelci říkají, že na ten masakr nikdy nezapomenou. A Palestinci přiznávají, že to nebylo úplně hezké, ale jedním dechem dodávají, že by klidně zopakovali totéž, protože jsou utlačovaní. Na to Izraelci vyloví z paměti spoustu dat, kdy na ně někdo zaútočil nebo provedl teroristický útok, na což Palestinci kontrují vlastními daty. Jde o takovou hru na to, co kdo komu udělal první.“ 

Těšínský vzpomíná na Palestinku, která mu na kameru vytvořila z prstů srdíčko, symbol míru. „Ta mladá krásná holka mi ale současně tvrdila, že by celý útok zopakovala klidně stokrát bez ohledu na to, kolik Palestinců při něm umře. Mladí v Palestině jsou prostě mnohem radikálnější než jejich izraelské protějšky.“ 

Whisky z Ramalláhu

Tři noci strávil Těšínský focením v palestinském Ramalláhu. A přestože je Západní břeh mnohem liberálnější než Gaza, kterou až donedávna spravovali islámští extremisté, na určitá setkání prý fotograf připravený nebyl. „V Ramalláhu existuje intenzivní noční život: Najdete tam třeba hudební techno párty. Rozhodl jsem se taky navštívit nějaké lokální hospody. Šel jsem podle Google Maps, a ty putyky byly skvělé – naprosto undergroundové a současně hrozně populární. Potkal jsem tam i místní holky, které popíjely tequilu a pivo. A v hospodě s názvem Garáž jsem dostal pozvánku na panáka whisky. Ostatně vznikly z toho fotky.“

Alkohol tam není zakázaný, a jeho výrobě se dokonce daří. Může za to především komunita palestinských křesťanů, kteří v nedaleké vesnici Taybeh založili před třiceti lety mikropivovar – vůbec první na Blízkém východě. Pivo pojmenované jednoduše Taybeh je přitom naprosto unikátní, protože ho pijí jak umírnění muslimové, tak židé. Podnik vznikl díky záštitě bývalého palestinského vůdce Jásira Arafata a rabín z komunity Ofra jeho produkci současně certifikoval jakožto košer.

Těšínský však upozorňuje, že z několika hospod by si turista neměl o Západním břehu dělat větší obrázek. „Všichni mi dokola opakovali, že zbytek území není jako Ramalláh. Takže třeba v Jerichu bych to s alkoholem otevřeně nezkoušel,“ dodává. 

Image

Čtěte také

Na hranici dvou světů: Původní reportáž Davida Těšínského ze srdce Pákistánu

Dnešní nizozemské město Cuijk, které se nachází poblíž hranic s Německem, bývalo zhruba v letech 50 před naším letopočtem až 400 našeho letopočtu součástí Římské říše. Tehdy se jmenovalo Ceuclum a obýval ho germánský kmen Batavů, který doprovázela pověst zdatných bojovníků.

Součástí Ceucla byl i relativně velký hřbitov, kde v současnosti probíhají archeologické vykopávky. Archeolog Johan van Kampen a jeho spolupracovníci tam nedávno objevili zvláštní olejovou lampu, která zřejmě znázorňuje římského boha vína a nevázaného veselí Baccha.

Lampa na cestu do podsvětí

Otvor na lampě, sloužící k plnění lampy olejem, připomíná komicky velká otevřená ústa na tváři božstva, zatímco držadlo lampy má tvar ozdobného listu. Podle van Kampena jsou takovéto bohatě zdobené lampy v této části bývalého římského impéria velice vzácné, natož když jsou objevené v perfektním stavu jako tato.

V době nálezu lampy bylo na hřbitově v Cuijku odkryto zhruba 70 z odhadovaného počtu 350 až 400 hrobů. Lampa, která pochází ze 2. století našeho letopočtu, byla nalezena společně s jídelní soupravou. Pravděpodobně šlo o výbavu zemřelého na cestu do podsvětí a pro posmrtný život.

Tvar lampy může představovat divadelní masku, což opěr souvisí s Bacchem. Tento bůh, v řecké mytologii známý jako Dionýsos, byl rovněž patronem divadla. Jeho uctívači často nosili masky, které připomínaly nalezenou lampu. Archeologové očekávají, že na hřbitově římského Ceucla objeví ještě mnohem více cenných římských artefaktů.

Image

Čtěte také

1 700 let stará olejová lampa osvětluje historii Jeruzaléma během římské nadvlády