Nová studie přepisuje plány japonské mise: Cíl sondy Hajabusa 2 je velký jen 11 metrů
Japonská sonda Hajabusa 2 míří k asteroidu 1998 KY26. Nová studie ale odhaluje, že cíl její vesmírné mise je menší a rychlejší, než se předpokládalo. Dokáže sonda na asteroidu přistát?
Astronomové využili observatoře po celém světě, včetně VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO), k výzkumu asteroidu 1998 KY26, a zjistili, že je téměř třikrát menší a rotuje mnohem rychleji, než se dosud předpokládalo. Asteroid 1998 KY26 je cílem prodloužené mise japonské sondy Hajabusa 2, ke kterému má doputovat v roce 2031. Nová pozorování poskytují klíčové informace pro průběh mise u asteroidu.
Riskantní přistání
„Zjistili jsme, že skutečná podoba tohoto objektu se zcela liší od toho, jak byl dosud popisován,“ říká astronom Toni Santana-Ros, výzkumník ze španělské Univerzity v Alicante, který vedl studii o objektu 1998 KY26.
Nové pozorování v kombinaci s předchozími radarovými údaji odhaluje, že asteroid má šířku pouhých 11 metrů, což znamená, že by se snadno vešel do kopule dalekohledu VLT, který byl použit k jeho pozorování. Otáčí se také asi dvakrát rychleji, než se dříve předpokládalo: „Jeden den na tomto asteroidu trvá pouze pět minut!“ říká astronom Santana-Ros.
Předchozí údaje naznačovaly, že asteroid má průměr asi 30 metrů a dokončí jednu otáčku za přibližně 10 minut. Výsledky pozorování vědci zveřejnili v časopise Nature Communications.
„Menší velikost a rychlejší rotace, které byly nyní naměřeny, učiní návštěvu sondy Hajabusa 2 ještě zajímavější, ale také náročnější,“ dodává spoluautor studie Olivier Hainaut. Manévr přistání, při kterém má sonda „políbit“ asteroid, bude o poznání obtížnější než se předpokládalo.
1998 KY26 je stanoven jako konečný cíl sondy Hajabusa 2 japonské kosmické agentury JAXA. V rámci své původní mise sonda Hajabusa 2 v roce 2018 prozkoumala 900 metrů velkou planetku 162173 Ryugu a v roce 2020 z ní dopravila vzorky na Zemi.
Díky zbývajícímu palivu byla sonda vyslána na prodlouženou misi do roku 2031, kdy se má setkat s 1998 KY26 s cílem získat více informací o nejmenších asteroidech. Bude to poprvé, co se vesmírná mise setká s malým objektem – všechny předchozí mise navštívily planetky o průměru stovek nebo dokonce tisíců metrů.
Nejmenší cíl v dějinách kosmických misí
Santana-Ros a jeho skupina pozorovali 1998 KY26 ze Země, aby podpořili přípravu mise. Protože je asteroid velmi malý, a tudíž velmi slabý, bylo pro jeho studium nutné počkat na jeho blízké setkání se Zemí a použít velké dalekohledy, jako je VLT ESO v chilské poušti Atacama.
Pozorování odhalila, že asteroid má jasný povrch a pravděpodobně se skládá z pevného kusu skály, který mohl pocházet z části planety nebo jiného asteroidu. Skupina však nemohla zcela vyloučit možnost, že asteroid je tvořen hromadami trosek, které k sobě volně přiléhají. „Nikdy jsme neviděli asteroid o velikosti deseti metrů na místě, takže opravdu nevíme, co očekávat a jak bude vypadat,“ říká Santana-Ros, který je také spojen s Barcelonskou univerzitou.
„Úžasné na tom je, že jsme zjistili, že velikost asteroidu je srovnatelná s velikostí sondy, která ho navštíví! A pomocí našich dalekohledů jsme byli schopni charakterizovat tak malý objekt, což znamená, že to v budoucnu můžeme udělat i u jiných objektů,“ říká Santana-Ros. „Naše metody by mohly mít dopad na plány budoucího průzkumu asteroidů v blízkosti Země nebo dokonce na těžbu asteroidů.“
„Nyní navíc víme, že můžeme charakterizovat i ty nejmenší nebezpečné asteroidy, které by mohly zasáhnout Zemi, jako například ten, který dopadl v roce 2013 poblíž Čeljabinsku v Rusku a který byl jen o málo větší než KY26,“ uzavírá Hainaut.
Další články v sekci
Bitva u Chlumce: Jak kníže Soběslav přelstil římského krále
Středověk neviděl moc zimních bitev, protože kovová zbroj rytířů je v mrazu nepříjemná. A kromě husitských válek neviděl ani moc velkých vítězství českých vojsk. I z toho důvodu je triumf českého knížete nad římským králem v průsmycích Krušných hor výjimečný.
Nešlo o nic menšího než o knížecí stolec v Praze. Po smrti knížete Vladislava roku 1125 na něj usedl jeho mladší bratr Soběslav. Mezi českými předáky byl poměrně oblíbený. Kronikáři vyzdvihují tyto jeho nevšední vlastnosti: „moudrostí nad zralé zralejší, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný…“. Navíc byl zjevně urputný a tvrdý, někdy až krutý a bezohledný, když chtěl dosáhnout svého cíle. To ovšem v raném středověku symbolizovalo silného a dobrého vládce.
Jenže problém byl v tom, že podle platného stařešinského řádu měl na trůn usednout nejstarší člen rodu Přemyslovců, což byl Ota Černý, bratranec předchozího i současného knížete. Jednu dobu už byl dokonce vyhlášen jako Vladislavův nástupce, a tak své opominutí těžce nesl. Jenže mezi Čechy měl málo stoupenců, proto se obrátil na římského krále Lothara III. ze Supplinburgu. I on usedl na trůn v roce 1125 a nutně potřeboval posílit své pozice v říši.
Ota Černý mu nabídl spoustu peněz a pevnou věrnost, když mu pomůže k vládě v Čechách. Lothar neváhal, chytil se příležitosti, připravil vojsko a očekával, že zahájí vládu velkolepým vítězstvím. Ota mu ostatně tvrdil, že má v Čechách spoustu příznivců, kteří se k němu přidají, když tam vstoupí s vojskem, a společně pak Soběslava vyženou.
Přípravy na válku
Snad i proto poslal Lothar českým předákům ultimátum, že mají zpupného Soběslava sami vypudit, jinak sám vtrhne s vojskem do země a knížete i jeho věrné potrestá. Jenže to se přepočítal. Češi obecně neměli rádi, když se jim římští králové či císaři vměšovali do vnitřních záležitostí. Přece si nenecháme diktovat potupné podmínky, řekl si Soběslav i jeho blízcí a všichni se začali svorně chystat na boj.
Knížecí kaplan Vít se rozjel do vsi Vrbčany, která kdysi patřila k panství Slavníkovců, a na zdi tamějšího kostela nalezl praporec svatého Vojtěcha, jenž z rodu Slavníkovců pocházel. Rozradostněný kaplan slavnostně připevnil prapor na kopí svatého Václava a Češi tím získali posvátnou standartu, aby mohli bojovat za podpory svých nebeských přímluvců. Bojová euforie dostoupila vrcholu, jenže to už udeřila zima. Jakékoliv cestování se kvůli mrazům stalo obtížným. Jak jsme už zmínili, v zimních měsících se ve středověku příliš nebojovalo. Rytířům totiž kovová zbroj přimrzala ke spodnímu odění a železná přilba se stávala téměř neúnosnou přítěží. Kníže Soběslav přesto neváhal a na jaro nečekal. Věděl, že se nepřátelská armáda shromažďuje v Sasku, a nechal proto veškeré pohraniční průsmyky v Krušných horách přehradit přeseky, tedy pokácenými stromy.
Ota Černý zatím už od prosince svolával v Lotharově jménu vojsko v dolnosaském Goslaru. Ten je od českých hranic dost vzdálený, ale právě tam dorazil někdy na přelomu ledna a února 1126 římský král Lothar. Pod jeho korouhví se tam shromáždily dva až tři tisíce bojovníků. Většinou pocházeli z Lotharova domovského Saska, ale byl tu i markrabě Severní marky (pozdějšího Braniborska) Albrecht Medvěd, durynský hrabě Ludvík von Lohra či syn holštýnského hraběte Hartung.
V polovině února se říšské vojsko rozložilo na německé straně Krušných hor a chystalo se ke vpádu do Čech. V únorovém mrazu byly ovšem hory neprůchodné a vydat se do jejich spárů by byla čirá sebevražda. Hned 16. února se ale na knížata z říše usmálo štěstí. Přišlo nečekané oteplení a silná obleva.
Král Lothar k sobě povolal Otu Černého a řekl mu něco v tomto smyslu: „Mám-li ti pomoci k tvému právu, musíš teď prokázat odvahu. Vezmi si 200 mých rytířů i s jejich doprovodem a najdi cestu skrz hory. Já tě budu s ostatními muži následovat.“ Ota bez výhrad souhlasil. Zdejší krajinu dobře znal, vzal určené muže a vydal se na obtížnou cestu.
Dva dny se vojska proplétala horskými průsmyky. Zima sice polevila, ale obleva způsobila velké rozvodnění toků a překračování horských potoků se tak stalo obtížnou překážkou. Další problém představovaly Soběslavovy přeseky, které bránily v cestě. Přechod hor musel být pro říšské vojáky noční můrou. Nad horami se vznášela mlha, v níž sám Ota několikrát zabloudil. Unavení muži si sundávali zbroj a nakládali ji na koně. Těšili se na to, až tahle hrůza skončí.
Ota i Lothar předpokládali, že Soběslav nic netuší a čeká v teple v daleké Praze, takže ho svým odvážným zimním přesunem překvapí a Čechy bez odporu zaberou. Když po dvoudenním pochodu konečně sestupovali z hor k hradišti Chlumec, rýsoval se před nimi konec strastiplné pouti. Předvoj vedený Otou procházel zřejmě údolím Telnického potoka, král Lothar s hlavním vojskem a zásobami buď za ním, nebo vedlejším pohodlnějším údolím Jílovského potoka. Všichni mysleli, že si v podhůří odpočinou, doplní zásoby a vydají se na Prahu.
Nám pomáhají svatí
Zatímco si Lothar s Otou naivně mysleli, že Soběslava překvapí, ten byl zjevně dost přesně informován o každém jejich kroku. Ať už měl v jejich táboře své lidi, nebo zapracovali rychlí zvědové (či obojí dohromady), český kníže byl připraven.
Přes Krušné hory nevedlo mnoho schůdných cest a kromě té chlumecké přicházely v úvahu vlastně jen mostecká a chomutovská. Ty však byly relativně daleko na jihozápadě a navíc byly horší, takže Soběslav mohl podle pohybu saského vojska dopředu určit, kde se vynoří. Rozložil se tedy se třemi až čtyřmi tisíci českých bojovníků u hradiště Chlumec a trpělivě čekal. Nad průsmykem nechal zbudovat několik válečných táborů, kde ukryl část jednotek, aby odtud mohly překvapivě zaútočit.
A pak se prý ve ztichlé zimní krajině ozval orel, což mělo být pro české vojsko znamení, že se nepřítel blíží. Jiní kronikáři tvrdí, že to Čechové poznali podle zkalené vody v horských potocích. Možná říšské vojsko prostě spatřili vhodně umístění čeští zvědové.
Kaplan Vít oděný v brnění měl na hlavě přilbu a vypadal prý jako hrdina Achilles. V rukou třímal kopí svatého Václava s praporcem svatého Vojtěcha. Náhle pronesl vzrušeným hlasem ke shromážděným vojákům: „Druhové a bratři, buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, an, sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje i za nás.“ Ostatní sice nic neviděli, ale kaplanovi věřili, takže odpověděli sborovým „Kyrie eleison!“
V pasti
Většina nic netušících rytířů Otova předvoje měla zbroj pořád složenou na koních, když zazněl český povel k útoku. Překvapení bylo dokonalé a sesypalo se na Sasy ze tří stran. Nejméně jeden šik zaútočil z připraveného vyvýšeného lesního tábora. Spíš než bitvu to připomínalo masakr. Zatímco stovky unavených Sasů byly bez milosti rozsekány a zbytek se obrátil na útěk, na české straně prý zahynuli pouze tři bojovníci. V krvavé řeži padl i sám Ota Černý.
Když utíkající Sasové přiběhli k hlavnímu vojsku krále Lothara, zachvátila panika i většinu zbylých vojáků. Sám král se však prý zachoval „zmužile jako lev“ a s chladnou hlavou zavelel k organizovanému ústupu na některé z blízkých návrší. Zpět přes hory utíkat nemohl a vpředu čekali Čechové. Na návrší ho obklopili jeho štítonoši a hodlali ho bránit do poslední kapky krve. Češi ho neprostupně obklíčili, takže neměl šanci uniknout.
V té chvíli mohl Lothar bojovat svůj poslední statečný a předem prohraný boj, nebo se uchýlit k jednání. Rozumně zvolil druhou možnost, protože po Otově smrti už stejně neměl o co bojovat. Kníže Soběslav na jednání přistoupil a k překvapení některých dokonce nekladl poraženému a zajatému králi žádné potupné podmínky. Nechtěl po něm nic jiného, než aby ho potvrdil jako právoplatného knížete, a dokonce od něj přijal Čechy v léno! Za to slíbil propustit jeho i všechny zajaté říšské šlechtice.
Král musel být dojat jeho velkorysostí. Získal v Čechách důstojného spojence, kterého pro svůj boj v říši potřeboval. Soběslav se vzdal možného tučného výkupného, jež by za Lothara určitě mohl požadovat, a odměnou mu bylo přátelství římského krále. A to nebyla malá cena. Hodila se mu pro zajištění pozice v Čechách vůči případným rebelům, a hlavně získal přední místo mezi říšskými knížaty.
Další články v sekci
Dělostřelec americkým prezidentem: Vojenská kariéra Harryho Trumana
Osobnost Harryho S. Trumana bývá spojována s koncem druhé světové války a nástupem té studené či svržením atomových bomb na Japonsko. Málokdo však ví, že byl jediným americkým prezidentem, který aktivně zasáhl do bojů ve Francii roku 1918.
Nedostatek peněz znemožnil mladému Harrymu Trumanovi, aby se přihlásil na vysokou školu. Později proto zvažoval studium na Vojenské akademii Spojených států ve West Pointu, kde se sice školné neplatilo, ale tam jej odmítli kvůli špatnému zraku. Proto se v roce 1905 přihlásil do Národní gardy v Missouri, kde sloužil až do roku 1911 u dělostřelců v Kancas City, a dosáhl hodnosti desátníka. V následujících letech se vrátil ke své rodině a věnoval se farmaření. Poté, co USA v dubnu 1917 vstoupily do války, Truman se znovu hlásil do služby.
V té době byl starší než většina jeho spolubojovníků, navíc musel nechat starosti o farmu na své matce a sestře. Mimo to byl zasnoubený s Elizabeth „Bess“ Wallaceovou, s níž během dlouhého odloučení udržoval alespoň pravidelný korespondenční styk. „Měl jsem pocit, že jsem Galahad na cestě za grálem, a nikdy nezapomenu, jak mi moje láska plakala na rameni, když jsem jí řekl, že odcházím,“ popsal Truman okamžiky, kdy Bess oznámil své rozhodnutí narukovat.
Do sladké Francie
V průběhu roku 1917 se Truman stal poručíkem missourské Národní gardy, konkrétně baterie F, která představovala jednu ze šesti takových jednotek 129. polního dělostřeleckého pluku přičleněného 35. divizi (pěší). Po osmiměsíčním výcviku v Oklahomě následovala cesta do Evropy, kde budoucí prezident navštěvoval školu polního dělostřelectva 2. sboru v Châtillon-sur-Seine, než se v červnu 1918 znovu připojil ke své baterii. O pár dní později byl povýšen na kapitána a převelen k baterii D.
Hned první den nového umístění si musel poradit se dvěma stovkami mladých mužů s kocovinou a špatnou náladou, které vojenská policie zavřela na ubikacích kvůli opilosti a výtržnostem. Pohrdali autoritou, nového velitele si pečlivě měřili a projevovali jen málo nadšení, jak konstatoval vojín Leigh: „Měli jsme už různé důstojníky a tohle byl jen další z nich…“ Také Trumanovi zůstala ona chvíle v paměti: „Několikrát v životě jsem měl velký strach a ráno 11. července 1918, kdy jsem převzal tu baterii, bylo jedním z těch okamžiků.“
Udělat si pořádek
Vojáci nebyli z nového kapitána zpočátku nadšeni. Četař McKim vzpomínal, že se mu „klepala kolena“, zatímco podle vojína Rickettse obrýlený Truman „působil spíše dojmem profesora než dělostřeleckého důstojníka“. Muži předpovídali, že u jednotky nevydrží déle než 90 dní.
Jednoho dne zinscenovali „falešné splašené koně“, následně se opili a vše vyvrcholilo rvačkou, čímž se snažili svého nového velícího vyvést z míry. Následujícího rána se ale na nástěnce objevilo oznámení o degradaci poloviny poddůstojníků a mužstva, načež se Truman nechal slyšet: „Nepřišel jsem sem, abych s vámi vycházel. Vy musíte vycházet se mnou. A jestli je mezi vámi někdo, kdo to nedokáže, ať se hned ozve a já ho hned vyrazím.“ Kapitán vyžadoval nekompromisní disciplínu a většina mužů následně pochopila, že Truman ví, co dělá, a tak jej po zbytek války loajálně následovala.
První boj
Autoritu u podřízených si sice vybudoval a zatím také udržel, ale sám Truman netušil, co se stane při prvním boji – nevěděl, jak na něj zapůsobí hrůzy války. Své obavy napsal v dopise Bess: „Mám pochybnosti o své statečnosti, až začne bombardování těžkými dělostřeleckými granáty a plynem.“ Dne 17. srpna celý 129. pluk zamířil vlakem na frontu nedaleko města Saulxures v pohoří Vogézy v Alsasku. Ve 20.00 dne 29. srpna baterie D vypálila ze svých čtyř francouzských 75mm kanonů první ostré rány na nepřítele v kopcích u vesnice Kruth. Leigh vzpomínal: „Stříleli jsme a zatraceně dobře jsme se bavili, dokud nezačali palbu opětovat.“
Vojáci pak zpanikařili během německého nočního útoku a začali utíkat z boje. Truman dělal vše pro to, aby udržel podřízené na místech, a začal všem velmi sprostě nadávat. „Vstal jsem a nazval je vším, co jsem znal,“ shrnul a prý kladl důraz na jejich statečnost a matky. Jeho slova se neminula účinkem a muži zanedlouho zase stáli u svých zbraní. Vojáci jej měli za neohroženého velitele, jak dokazuje vzpomínka vojína Leigha: „Myslím, že ani on nebyl nikdy předtím pod palbou, a ani trochu mu to nevadilo.“
Poslední výstřely
Počátkem září se pluk vydal vlakem na sever a následně absolvoval několik namáhavých pochodů, než dorazil do oblasti poblíž Saint-Mihiel. Odtud v polovině září pokračoval až do Argonského lesa. Dne 22. září se zastavil u vesnice Neuvilly v severovýchodní Francii a začal se připravovat na závěrečné boje světové války. O čtyři dny později se rozštěkalo téměř 2 700 dohodových děl a součástí tohoto „koncertu“ byly i čtyři Trumanovy kanony. Sehrané obsluhy pálily kadencí až 30 ran za minutu a podle Trumana „byla děla tak horká, že se na nich vařily mokré pytle, které jsme na ně dávali, abychom je ochladili“.
Následujícího dne velitel Truman spatřil dalekohledem nepřátelskou baterii, která se rozmísťovala za řekou na pozici, z níž by mohla ostřelovat sousední 28. divizi. Truman ignoroval rozkazy nadřízených okamžitě zaútočit a trpělivě čekal, dokud Němci neodvedli koně daleko od svých zbraní, čímž zajistil, že se nebudou moci přemístit z dosahu amerických dělostřelců. Poté nařídil svým mužům zahájit palbu, která nepřátelské postavení zničila.
Boje pokračovaly i v dalších dnech a Američané se pořádně zapotili 29. září, kdy proti nim Němci vrhli šest dalších divizí, které se podařilo odrazit jen s vypětím všech sil. Válka se však pomalu chýlila ke konci. Dne 11. listopadu asi v 8.30 obdržel velitel baterie D zprávu, že za dvě a půl hodiny vstoupí v platnost klid zbraní. Trumanovi muži vypálili poslední granát v 10.45 směrem na vesnici Herméville.
Pozdější prezident vzpomínal, že za celou válku baterie D vystřelila 10 000–12 000 granátů a v bojích neztratila jediného muže. Harry Truman se vrátil domů až v dubnu 1919, o měsíc později odešel z armády a následně se oženil s Elizabeth Wallaceovou.
Další články v sekci
Tisícileté postupy v moderním světě: Co technologie zatím nedokázaly nahradit
Přestože automatizace proniká do všech oborů, stále se najdou činnosti, s nimiž si stroje zatím neporadí nebo které zůstávají mimo dosah moderních technologií díky tradici. Vznikají tak keramické nádoby, mýdlo či třeba litinové konvice.
Další články v sekci
Astronomové přistihli bílého trpaslíka při vesmírné svačině
Hubbleův teleskop zachytil, kterak 260 světelných let vzdálený bílý trpaslík „požírá“ úlomek extrasolárního Pluta. Pozorování podle vědců nabízí zajímavou exkurzi do vzdálené budoucnosti naší Sluneční soustavy.
V kosmickém sousedství naší Sluneční soustavy se odehrává pozoruhodné drama: bílý trpaslík vzdálený asi 260 světelných let od nás si zde pochutnává na úlomku vesmírného tělesa. Díky unikátní schopnosti Hubbleova kosmického teleskopu se vědcům podařilo odhalit, z čeho se tato „vesmírná svačina“ skládá.
Hmotnost bílého trpaslíka s označením WD 1647+375 odpovídá zhruba polovině Slunce, svou velikostí se blíží velikosti Země. Svou gravitací tato vyhaslá hvězda přitahuje tělesa ve svém okolí, především trosky planetárního systému, které přežily zánik hvězdy.
Překvapivá ledová hostina
Snehalata Sahuová z britské Univerzity ve Warwicku a její kolegové zjistili, že přitažlivost bílého trpaslíka s velkou pravděpodobností trhá na kusy ledový objekt podobný Plutu, který se pohyboval v obdobě Kuiperova pásu Sluneční soustavy. Tým Sahuové z dat Hubbleova dalekohledu také vyčetl chemické složení objektu, jehož kusy padají na bílého trpaslíka. Ukázalo se, že zahrnuje řadu látek s nízkým bodem tání, včetně uhlíku, síry, dusíku, a také vysokého obsahu kyslíku, který ukazuje na přítomnost velkého množství vody. Jde o překvapivé zjištění, neboť podle teoretických modelů ledová tělesa během proměny hvězdy v bílého trpaslíka zničený planetární systém opouštějí.
„Překvapilo nás to. Nečekali jsme tam vodu nebo další látky, které tvoří led,“ vysvětluje Sahuová. „Během zániku hvězdy a její přeměny na bílého trpaslíka by mělo spíše dojít k tomu, že komety a ledové objekty odletí pryč z planetárního systému. V tomto případě jsme ale detekovali spoustu materiálu povahy ledu.“ Výzkum dramatu v cizím planetárním systému publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Dění v okolí bílého trpaslíka WD 1647+375 je ale také zajímavou exkurzí do vzdálené budoucnosti naší Sluneční soustavy. Za několik miliard let, až Slunce vyhasne a stane se bílým trpaslíkem, i jeho gravitace nejspíš stáhne naše vlastní objekty Kuiperova pásu. Z pohledu cizích astronomů by pak naše Sluneční soustava vypadala velmi podobně, jako okolí pozorovaného bílého trpaslíka.
Výzkum bílého trpaslíka WD 1647+375 tím ale ani zdaleka nekončí. Vědci nyní plánují využít také Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který by mohl v infračerveném světle odhalit ještě jemnější detaily – například vodní páru či uhličitany.
Další články v sekci
Kolébkou největšího dravého dinosaura světa byla patrně Evropa
Nové analýzy fosilií z Pyrenejského poloostrova ukazují, že obří africký spinosaurus mohl mít své evoluční kořeny v Evropě.
Když se řekne obří dravý dinosaurus, většině lidí se vybaví Tyrannosaurus rex. Jenže ten nebyl největším teropodem všech dob – tím byl Spinosaurus aegyptiacus – až osmnáctimetrový predátor, který před 95 miliony let vládl severní Africe. Nový výzkum ale ukazuje, že jeho evoluční příběh možná nezačal v Africe, jak by se nabízelo, nýbrž v Evropě.
Evropští příbuzní
V roce 2014 byla v severovýchodním Španělsku nalezena fosilie středně velkého dinosaura Camarillasaurus cirugedae, kterého vědci původně považovali za ceratosaura. Později se ale ukázalo, že patří spíše do příbuzenstva spinosaurů.
Mezinárodní tým odborníků, který vedl Oliver Rauhut z Bavorské státní sbírky paleontologie a geologie, nedávno znovu detailně analyzoval fosilie kamarillasaura a zjistil, že šlo o blízkého příbuzného samotného spinosaura. Vzhledem k tomu, že kamarillasaurus žil asi před 130 až 124 miliony let, tedy o více než 30 milionů let dříve než severoafrický spinosaurus, je možné říct, že africký spinosaurus měl evropské kořeny.
Evropský původ afrického spinosaura podporují i další fosilie spinosauridů nalezené v Evropě. Rauhut s kolegy v rámci nového výzkumu objevili více fosilií kamarillasaura (čelist, ocasní obratle, zub, stehenní kost a dráp), což jim jejich analýzy usnadnilo. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu Palaeontologia Electronica.
Fosilie spinosauridů – zejména zuby – jsou na Pyrenejském poloostrově poměrně časté. Většinou se nacházejí v kontinentálních usazeninách, což naznačuje, že tito evropští předci lovili na souši. Naproti tomu jejich africký „potomek“ spinosaurus je dnes vnímán jako polovodní dravec, specializovaný na ryby a schopný trávit většinu života ve vodě. Důkazy o podobném přizpůsobení vodnímu prostředí pocházející z Pyrenejského poloostrova vědci nemají. Je tedy možné, že po přesunu do severní Afriky, tito předkové gigantických spinosaurů změnili svůj životní styl.
Další články v sekci
Bez cizinců by to nešlo: Obchodníci jako páteř středověkých financí
Nedocenitelnou součást společnosti většiny středověkých měst tvořili cizí obchodníci. Nejenže přispívali do pokladny daněmi ze svých tržeb, ale panovníci je také využívali pro role, které by stát jinak musel horko těžko zajišťovat sám.
Vládci rádi sázeli na fakt, že se dlouhodobě usazení cizinci mezi sebou znali a nově příchozí pak obvykle vyhledávali společnost svých krajanů, kteří se v lokálních poměrech dobře orientovali. Místní uskupení cizinců tak obvykle dostalo formální strukturu a také dílčí privilegia, ovšem výměnou za to, že odpovídali za chování všech příslušníků dotyčného národa. Představení pak nesli zodpovědnost za výběr daní – zpočátku jen mezi „svými“, a později už i mezi domácí populací.
Jelikož neměli vazby na místní elity, hrozilo menší riziko, že část shromážděných peněz zpronevěří. Zároveň bylo lehké se cizinců zbavit. Společenství cizích kupců navíc mohlo daně vybírat efektivněji, neboť disponovali přesnými informacemi o struktuře obchodu, mohli snáz sankcionovat neplatiče odříznutím od tržiště a jako kolektivní těleso poskytovali veřejné moci spolehlivější záruky plateb než jednotlivci.
Italové na špici
Mezi popsanými výběrčími hráli obvykle prim Italové, a to po celé Evropě. Svými aktivitami usměrňovali a propojovali obchodní činnost v různých regionech a kromě jiného vystupovali coby prostředníci mezi vladaři a komunitou kupců. V přístavech při Černém moři vybírali Janované cla a daně pro Zlatou hordu, stejně jako to dělali Benátčané pro slábnoucí Byzantskou říši. Chánové jejich funkci výběrčích časem rozšířili na celé pobřežní oblasti a považovali ji za největší přínos kupeckých kolonií. V době výběru daní dal vždy chán uvěznit několik představitelů janovské obchodní komunity a propustil je výměnou za shromážděné peníze. Pokud ovšem vybraná částka meziročně klesla, nechal část kupců popravit.
Analogicky ručili zahraniční obchodníci vlastním životem za výběr daní také v islámských končinách. V Tunisu, Maroku a na Sicílii hráli takovou roli obvykle kupci z Pisy, kteří vybírali daně od křesťanských obchodníků a rovněž konfiskovali zboží Evropanům, kteří v místě zemřeli, čímž vytvářeli rezervu pro uplácení úředníků. V Egyptě plnili danou úlohu Benátčané spravující zvláštní fond, z nějž se platil tribut pro mamlúky za výsadu obchodování s Araby.
Vítaní věřitelé
Vedle kontroly nad zahraničním obchodem sloužili cizí podnikatelé vládcům také jako vítaní věřitelé. Korunované hlavy Evropy takto obvykle využívaly Židy, ale ještě častěji se obracely na italské bankéře, případně kláštery. Uvedené přitom neplatilo jen pro panovníky: Německá hanza na Baltu požadovala od cizích kupců ve svých městech speciální poplatky za uskladnění zboží, za vstup, za odplutí lodí, a dokonce i příspěvky na údržbu městského opevnění. V roce 1380 zas umožnily Benátky zahraničním kupcům, kteří bezúročně úvěrovali jejich válku v Chioggii, aby se podíleli na místním námořním obchodu – a dokonce jim dovolily koupit půdu na dobytém území.
Ne vždy ovšem dopadla finanční pomoc pro kupeckou komunitu tak pozitivně. Příliš výhodné půjčky pro krále Eduarda III. zruinovaly bankovní domy Bardiů a Peruzziů, neboť tyto nedokázaly anglickou korunu přimět ani k platbě úroků. A když ztratily kontrolu nad výběrem tamních cel, následoval jejich bankrot. Doplatila na to celá italská komunita, protože její výsady přešly na německé kupce.
Navzájem závislí
Symbiotický vztah, kdy si panovník a cizí kupci navzájem pomáhali v ovládnutí ekonomiky, často přerostl v oboustrannou závislost. Cizí obchodníci sice čelili nenávisti, ale vládce je před domácími konkurenty chránil. Na druhou stranu se panovníci stávali na svých věřitelích závislými. Například anjouovští vládci Neapole se pro rostoucí dluhy ocitli v područí Florenťanů, jejichž půjčky jim umožňovaly vydržovat vojsko. Podobně pak dánský dvůr závisel na německých hanzovních kupcích. Systém, v němž korporace cizinců zodpovídaly za státní příjmy, přitom v řadě evropských zemí přežil až do 19. století a zmíněnou tradici ukončil až vznik profesionální státní správy.
Další články v sekci
Arassari obojkový: Středoamerický pták s velkým smyslem pro rodinu
Arassari obojkový, středoamerický příbuzný tukanů, vyniká nejen výrazným zbarvením, ale i neobvykle družným rodinným životem, v němž o mláďata pečuje celé společenství.
Arassari obojkový (Pteroglossus torquatus), někdy označovaný také jako arassari pestrý, je středoamerický šplhavý pták z čeledi tukanovitých. Dospělí jedinci jsou kolem 40 centimetrů dlouzí a váží asi čtvrt kilogramu. Pohlavní dimorfismus u samců a samiček není nijak výrazný. Samičky jsou stejně pestře zbarvené, jen mají tmavší pruh na zátylku a kratší zobák. Nedospělí arassariové jsou však mnohem méně nápadní – s hlavou barvy sazí a hnědozeleně vybarveným tělem. Ostatní výrazné znaky dospělých ptáků jsou u nich téměř neviditelné nebo výrazně bledší.
Na rozdíl od jiných tukanovitých je tento druh výrazně společenštější. Až šest dospělých jedinců a čerstvě opeřených nedospělých kusů je schopno společně přebývat v jediném hnízdě vysoko na stromě, které bývá přirozenou dutinou nebo otvorem zanechaným po datlovi. Když přijde noc, sejdou se na společném stanovišti, poskládají se dovnitř dutiny a dlouhé ocasy složí na zádech.
Společenské chování se projevuje i v procesu udržování rodu. Samička většinou naklade tři vejce bílé barvy, na nichž se samiček i samička střídají v zahřívání po dobu 16 dní. Často jim v tom pomáhají i další dospělí arassariové. Dospělí se pak také společně starají o shánění potravy, kterou tvoří ovoce, hmyz a předtrávená masitá strava – například ještěrky. Mladí se opeří asi po šesti týdnech, ale ještě několik dalších týdnů jsou staršími zaopatřováni. Je běžné, že při další snůšce se o své mladší sourozence zase budou starat oni.
Další články v sekci
Eldorádo, keltský Ys, Camelot a Atlantida: Bájné světy, které nejspíš nikdy neexistovaly
Mýtus o ráji, z nějž museli odejít Adam a Eva, klade Bible na počátek dějin. Víra v existenci dokonalé země a v nejlepší z možných světů tvoří jakousi DNA lidského ducha. O jakých místech lidé snili?
Další články v sekci
Ostrov pohřbený lávou znovu ožil: Vědci zkoumají návrat rostlin na Nišinošimu
Na japonském sopečném ostrově Nišinošima, který v roce 2013 prakticky zanikl pod nánosy lávy a popela, se i přes zdánlivý konec života nečekaně objevily nové rostliny – a jejich DNA odhalila fascinující příběh návratu přírody.
Když v roce 2013 vybuchla sopka na odlehlém japonském ostrově Nišinošima, zdálo se, že život tu zcela skončil. Žhavá láva a vrstvy popela pohřbily původní pevninu a zničily prakticky všechnu faunu i flóru. Z kdysi zeleného ostrůvku v Pacifiku se stala černá, pustá krajina. Přesto se o několik let později objevilo cosi překvapivého – rostliny se na ostrov začaly vracet.
Ostrov, který znovu ožil
Nišinošima leží v Pacifiku asi 850 kilometrů jižně od Tokia. Eruptivní aktivita je tu častá, ale událost z listopadu 2013 byla výjimečná. Z podmořského sopouchu vytryskla láva, která nejprve vytvořila nový ostrůvek, a nakonec ho zcela překryla i s původní pevninou. Téměř vše živé bylo zničeno. Přesto příroda ukázala svou odolnost.
V roce 2019, těsně před další erupcí, se vědcům z Tokijské metropolitní univerzity podařilo na ostrově objevit šruchu zelnou (Portulaca oleracea), nenápadnou, ale houževnatou rostlinu známou z mnoha koutů světa včetně třeba Česka. Jak se sem ale dostala? A proč právě ona?
Nečekaný návrat rostlin
Genetická analýza ukázala, že rostliny z Nišinošimy jsou blízce příbuzné populacím z nedalekého ostrova Čičidžima. Nejsou však totožné – jejich DNA nese stopy tzv. „zakladatelského efektu“. To znamená, že celou novou populaci odstartovalo jen několik málo semínek, která na ostrov dorazila. Z tohoto geneticky omezeného „startovního balíčku“ pak vznikla zcela nová linie rostlin.
Semena šruchy jsou velká sotva jako zrnka máku, plochá a lehká. Díky svému tvaru se snadno šíří: mohou plout po oceánských proudech, nechat se unášet větrem, nebo dokonce přežít cestu v ptačím žaludku. To z nich dělá ideální kolonizátory nově vzniklých území.
Křehký ekosystém s nejistou budoucností
Přestože se rostliny dokázaly na Nišinošimu vrátit, jejich budoucnost je podle biologů nejistá. Ostrov i nadále zůstává velmi aktivní sopkou, jejíž erupce mohou během okamžiku přepsat celou mapu ostrova. Každý nový výbuch tak znamená potenciální konec i nový začátek zároveň.
Studie zveřejněná v časopise Plant Systematics and Evolution ale ukazuje, že i v extrémních podmínkách může příroda nalézt cestu. A že i drobné semínko může být zárodkem zcela nového ekosystému.
