Nástup Harryho Trumana: Nečekané předání otěží v nevhodnou chvíli
Náhlá změna v Oválné pracovně na samém konci druhé světové války již vývoj konfliktu zásadně neovlivnila. Nový americký prezident Harry Truman však musel se spojenci zajistit nové uspořádání světa a hlavně předefinovat vztahy své země k Sovětskému svazu.
Odpoledne 12. dubna 1945 americký viceprezident Harry Truman právě odpočíval po náročném dni, kdy předsedal senátu, když byl urgentně povolán do Bílého domu. Poté, co dorazil na místo, čekala jej zdrcující novina: třiašedesátiletý prezident Franklin Roosevelt utrpěl náhle mozkovou mrtvici, které podlehl, a Truman tak právě stanul v čele Spojených států amerických. Vůbec poprvé v historii USA se nový prezident ujímal úřadu v průběhu války. „Cítil jsem se, jako by na mne právě spadl měsíc, hvězdy i všechny planety,“ poznamenala později nová hlava světové velmoci. Bylo teď na něm, aby dovedl svou zemi k vítězství, a hlavně zajistil poválečné uspořádání světa.
Jako den a noc
Truman se přitom ocitl v nezáviděníhodné situaci. Nejenže zdědil složitě rozehranou zahraničněpolitickou partii, v níž jeho předchůdce vyjednával zejména s britským premiérem Winstonem Churchillem a sovětským diktátorem Josifem Stalinem, ale v mnoha věcech se ještě dostatečně neorientoval. Funkci viceprezidenta totiž vykonával teprve od ledna 1945, kdy v ní nahradil Henryho Wallace. Na seznámení se s administrativou prezidentské kanceláře tak měl necelé tři měsíce a o spoustě důležitých informací – například o běžícím projektu Manhattan – se dozvěděl až po nástupu do Oválné pracovny. Byl také nováčkem ve světě diplomacie a v prvních týdnech a měsících úřadování tak do značné míry závisel na radách spolupracovníků.
Od svého předchůdce se přitom nový prezident zásadně lišil jak svou osobností, tak přístupem k politice. Roosevelt byl charismatický lídr, který se těšil oblibě jak u veřejnosti, tak u představitelů ostatních mocností. Vynikal velkorysostí v politickém i ekonomickém ohledu a neváhal štědře podporovat každého, kdo se mu jevil jako vhodný spojenec proti nacistickému Německu. Výborně vycházel se Stalinem, kterého familiárně oslovoval „Joe“, a několikrát se postavil na jeho stranu ve sporech s Brity.
Truman naproti tomu ztělesňoval jakýsi stereotyp „obyčejného Američana“ té doby – syn farmářské rodiny v Missouri vynikal především pracovitostí a šetřivostí, pro jeho politickou kariéru byla typická ostrá kritika válečného plýtvání. Na rozdíl od jeho předchůdce mu byl vlastní pragmatismus a tam, kde Roosevelt snil o velkých nadnárodních organizacích a věčných přátelstvích, dělal Truman reálnou politiku. Typickou se pro něj stala též podezíravost, se kterou hleděl na komunistický Sovětský svaz. Také tyto jeho vlastnosti poznamenaly proměnu politických postojů Spojených států i světového uspořádání.
Držet kurs?
V politické linii Truman zprvu pochopitelně v mnoha ohledech navázal na Roosevelta. Ještě v den smrti bývalého prezidenta svolal jednání kabinetu, na němž si ujasnil současné priority. Hlavním cílem bylo co nejrychleji vítězně ukončit válku a uklidnit spojence i veřejnost. Večer vyšlo oficiální prohlášení Bílého domu, v němž stálo: „Svět si může být jistý, že budeme v této válce pokračovat, jak v Evropě, tak v Pacifiku, se vší vervou, jakou máme, a to až do vítězného konce.“ Po této stránce nebylo co řešit a Truman také navázal na Rooseveltovy dřívější snahy o zapojení Sovětského svazu do války s Japonskem.
Právě vztahy s Moskvou se měly stát jednou z hlavních částí agendy nové hlavy USA. Když 23. dubna 1945 navštívil Washington lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov, v žádném případě neočekával, že jej nový americký prezident během jejich prvního setkání tvrdě konfrontuje kvůli postupu Sovětů ve střední a východní Evropě a porušování dřívějších dohod. Překvapený Molotov se ohradil, že není zvyklý, aby s ním někdo takto jednal. „Tak začněte dodržovat dohody a nikdo s vámi takto jednat nebude,“ odvětil tvrdě Truman.
Příležitost poprvé se setkat s vrcholnými zástupci Spojenců se americkému prezidentovi naskytla na červencové konferenci v Postupimi. Své dojmy si zaznamenal do deníku: „Několik minut před dvanáctou jsem vzhlédl od stolu a ve dveřích stál Stalin. Vstal jsem a vyšel mu vstříc. Natáhl ruku a usmál se. Udělal jsem to samé... Po obvyklých zdvořilostních frázích jsme se pustili do práce. Řekl jsem Stalinovi, že nejsem diplomat a jsem zvyklý odpovídat ano nebo ne na otázky poté, co si vyslechnu všechny argumenty. Potěšilo ho to. Zeptal jsem se ho, jestli má program schůzky. Řekl, že ano a že má ještě nějaké další otázky, které chce předložit. Vyzval jsem ho, ať to udělá, a on přišel s věcmi, které jsou výbušné jako dynamit. Ale já mám taky svůj dynamit, který ale odpálím ve správný čas… Se Stalinem si nějak poradím. Je čestný – ale mazaný jako čert.“
Konec mazlení se Sověty
V té době však americký prezident netušil, že Stalin již o jeho „dynamitu“ díky svým špionům dávno ví. Když potom na téže konferenci oznámil svému sovětskému protějšku, že USA disponují ničivou zbraní schopnou v dohledné době ukončit válku v Tichomoří, diktátor se jen pousmál a poděkoval za informaci. Pokud tedy Truman chtěl – jak se někteří historici domnívají – nahnat Stalinovi strach a přimět jej k ústupkům, v tomto případě neuspěl.
Není ale pochyb o tom, že vlastnictví atomové bomby zlepšilo vyjednávací pozici Spojených států a jejich role ve hře vítězných mocností se začala proměňovat. Dříve představoval hlavního oponenta Stalinových požadavků hlavně Winston Churchill, zatímco Roosevelt a jeho administrativa vystupovali spíše smířlivě. Po 27. červenci 1945 však „britský buldok“ putoval do opozice a jeho místo v čele londýnské vlády zaujal nevýrazný labourista Clement Attlee. Ostrovní království se navíc potýkalo s vážnými ekonomickými problémy a stále jasněji se ukazovalo, že na vyrovnanou hru se Sověty mu již nezbývají síly. Za tohoto stavu musely převzít roli ochránce demokratického světa Spojené státy.
Situace eskalovala v průběhu roku 1945 a prosincová konference v Moskvě jen ukázala na neslučitelnost postojů Sovětského svazu a USA. Když potom americký ministr zahraničních věcí James Byrnes předložit prezidentovi balík návrhů na kompromis s Moskvou, Truman jej smetl ze stolu a okomentoval to následujícími slovy: „V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou skutečnost a pod tíhou okolností donuceni souhlasit jak s ruskou okupací Východního Pruska, tak s polskou okupací části Německa na východ od řeky Odry. (...) Vůbec nepochybuji o tom, že Sověti zamýšlejí vpadnout do Turecka a zmocnit se průlivu z Černého do Středozemního moře. Dokud Rusko nenarazí na železnou pěst, bude nazrávat nová válka. Nebudeme už uzavírat žádné kompromisy. (...) Přestal jsem se mazlit se Sověty.“ Obrat v americké politice byl dokonán, začala studená válka.
