Už více než půl století leží na dně oceánu u Los Angeles tisíce rezavých sudů průmyslového odpadu. Znovu se o nich začalo mluvit v roce 2020, kdy se objevily znepokojivé záběry sudů, obklopených podivnými prstenci v mořském sedimentu. Dlouho se předpokládalo, že jde o stopy po pesticidu DDT, zakázaného už v 70. letech. Nový výzkum ale ukazuje, že pravda je ještě složitější – a možná i znepokojivější.

Tajemné sudy na dně oceánu

Tým z oceánografického institutu Scripps v San Diegu zjistil, že některé z těchto sudů neukrývaly DDT, ale blíže neupřesněný silně zásaditý odpad, který se postupně uvolnil do okolí. Ten reagoval s mořskou vodou a vytvořil ony světlé kruhové nánosy kolem sudů.

Zásaditý odpad vznikal nejen při výrobě DDT, ale i v ropném průmyslu. Přesto je překvapivé, že se vůbec ukládal do sudů – kyselý odpad z výroby pesticidu totiž firmy prostě vypouštěly přímo do oceánu. „Co bylo tak nebezpečné, že se to rozhodli raději zavřít do sudů, zatímco kyseliny vypouštěli přímo do moře?“ pokládá si znepokojivou otázku Johanna Gutlebenová, hlavní autorka studie publikované v odborném časopisu PNAS Nexus.

Když se tým vědců v roce 2021 vydal na výpravu s výzkumnou lodí Falkor, jejich cílem bylo odebrat vzorky sedimentů poblíž ostrova Catalina. Používali k tomu dálkově ovládané podmořské zařízení ROV SuBastian, které jim umožnilo pracovat v hloubkách stovek metrů.

Výzkumníci sbírali sediment v přesně odměřených vzdálenostech u celkem pěti sudů, přičemž tři z nich obklopovaly nápadné bílé prstence. Ukázalo se, že právě tyto sudy s prstenci představují zvláštní problém: půda kolem nich byla natolik ztvrdlá, že do ní nebyly běžné sondy schopné vůbec proniknout. Mořské dno se zde změnilo v něco podobného betonu.

Nakonec museli použít robotickou paži ROV, aby odštípli kousek ztvrdlé krusty a mohli ho dopravit na palubu k analýze. Tento nečekaný objev – že sediment ztvrdl a proměnil se v pevnou vrstvu – byl prvním vodítkem, že se kolem sudů děje něco podivného.

Laboratorní překvapení

Když se vzorky dostaly do laboratoře, čekalo vědce další překvapení. Johanna Gutlebenová se snažila z odebraných sedimentů izolovat mikrobiální DNA, ale opakovaně se jí to nedařilo. Po sérii neúspěšných pokusů ji napadlo změřit pH vzorků – a výsledek byl šokující.

Zásaditý odpad změnil místa kolem sudů na zvláštní extrémní prostředí – půdu zde tvoří tvrdá krusta s pH okolo 12, což znamená extrémně zásadité prostředí. Ukázalo se, že právě tohle vysoké pH je důvodem, proč bylo v sedimentech tak málo DNA a proč zde žije jen minimum druhů bakterií. Ty, které se přece jen podařilo identifikovat, patřily do skupin specializovaných na zásadité prostředí – podobně jako mikrobi známí z hydrotermálních průduchů nebo alkalických horkých pramenů.

Minerální analýzy ukázaly, že hlavní složkou bílé krusty je brucit (minerální forma hydroxidu hořečnatého), vznikající reakcí zásaditého odpadu s hořčíkem v mořské vodě. Tento proces udržuje vysoké pH a zároveň pomalu uvolňuje bílé prachové usazeniny, které tvoří viditelné prstence.

Dlouhodobá hrozba

Překvapivé je, že zásaditý odpad nezmizel ani po více než 50 letech. Teoreticky se měl rychle neutralizovat v mořské vodě, místo toho ale přetrvává a stává se dalším „perzistentním znečišťovatelem“ po boku samotného DDT.

Jde ale jen o část celého příběhu. Od 30. let až do začátku 70. let se do hlubokomořských skládek u Kalifornie vyhazovalo všechno možné – od ropných kalů přes chemický odpad až po vojenskou munici, a dokonce i radioaktivní materiál. Kolik sudů na dně skutečně je, nikdo přesně neví.

Vědci navrhují využít bílé prstence jako ukazatele přítomnosti zásaditého odpadu a rychle tak mapovat rozsah problému. Paralelně zkoumají možnost využití mikroorganismů schopných rozkládat DDT přímo v usazeninách – fyzické odstraňování sedimentů by totiž jen rozvířilo toxický prach a situaci zhoršilo.

Výzkum vědců Schmidtova oceánského institutu tak opět ukazuje, že moře si pamatuje víc, než bychom čekali. To, co bylo kdysi považováno za „praktické řešení“ průmyslového odpadu, se o desítky let později vrací jako ekologická hrozba.

Image

Čtěte také

Zcela nový ekosystém: Badatelé objevili v Tichém oceánu život pod hydrotermálními průduchy

Prince svých snů potkala stejně jako pohádková Popelka na bále. Dílem náhody se jednadvacetiletá Astrid octla uprostřed plesové sezony roku 1926 v kodaňském zámku Amalienborg. Tam na pozvání svých dánských příbuzných zavítal i mladý a pohledný belgický korunní princ Leopold. Byla to láska na první pohled, a tak celý večer protančili už jen spolu. Pikantní bylo, že Astrid neuměla francouzsky či vlámsky a o čtyři roky starší Leopold zase nemluvil dánsky ani švédsky. A tak si lásku vyznávali anglicky. Tento jazyk znali oba od dětství.

Prvotřídní původ

Princezna Astrid se narodila jako vnučka dvou králů, švédského a dánského. Její dětství jako nejmladší dcery švédského prince Carla a dánské princezny Ingeborg však rozhodně prosluněnou pohádku nepřipomínalo. Její rodiče totiž přišli téměř o všechen majetek při krachu jedné z největších dánských bank v roce 1923, a tak své čtyři děti vychovávali ke skromnosti. Co rodině nechybělo, byla láska a harmonie. Z kdysi bohaté nevěsty se však Astrid podobně jako její sestry stala rázem chudou příbuznou.

I přes tento hendikep považovali princeznu díky jejímu skvělému původu i atraktivnímu vzhledu za potenciální nevěstu pro řadu evropských princů. Hovořilo se mimo jiné i o budoucím anglickém králi Eduardovi, který nakonec skončil v náručí rozvedené Američanky Wallis Simpsonové, či o norském korunním princi Olafovi.

Svatba z lásky

Po seznámení na plese celá romance nabrala rychlé obrátky. Po několika tajných návštěvách prince Leopolda došlo už v září 1926 k zásnubám a k oficiálnímu oznámení na veřejnosti. Leopoldova romantická matka Alžběta Gabriela Bavorská, neteř císařovny Sissi, neopomněla zdůraznit, že se nebude jednat o žádnou domluvenou svatbu, nýbrž o svazek z čisté lásky.

Skutečně se museli moc milovat, protože i při oficiálních událostech na veřejnosti se Leopold s Astrid stále drželi za ruce. Tvořili spolu krásný pár. Astrid se navíc pilně učila francouzsky a holandsky.

Velkolepý církevní obřad se konal v hlavním bruselském chrámu sv. Michala a Guduly a účastnili se ho všichni, kdo mezi evropskou aristokratickou smetánkou něco znamenali. 

Šťastná rodinka

Netrvalo dlouho a v mladé královské domácnosti se začal ozývat dětský smích. Následnickému páru se narodily tři děti. Po první dceři Joséphine-Charlotte přišli na svět dva chlapci Baudouin a Albert. A princezna Astrid? Patřila k veskrze moderním a praktickým ženám. Starala se o domácnost, i když nejspíš s pomocí služebnictva. Chodila nakupovat a občas pro rodinu vařila. Na procházky s dětmi vyrážela většinou bez ochranky, čímž pobuřovala mnohé zastánce striktního protokolu. Kromě toho pomáhala manželovi při plnění jeho státních povinností a věnovala se i charitě.

Do samého centra pozornosti se pár dostal v okamžiku, kdy se Leopold III. stal v únoru 1934 králem. Na trůn postoupil nečekaně brzy – jeho otec Albert I. totiž tragicky zahynul během horolezecké výpravy. V té době vrcholila hospodářská krize. Astrid zřídila veřejnou humanitární sbírku pro chudé a nezaměstnané. Takzvaná Královnina výzva se setkala s velkým ohlasem a inspirovala k podobné činnosti i další organizace či jednotlivce. Belgičané svou královnu skutečně milovali a hluboce si jí vážili.

Život královské rodiny se zdál být až pohádkově krásný a ideální. Stačila ovšem chvilka nepozornosti a jedna z nejkrásnějších romancí 20. století skončila velkým neštěstím.

Osudná dovolená

Léto roku 1935 se královští manželé spolu s dvěma staršími dětmi rozhodli strávit ve vile Halishorn ve Švýcarsku. Nacházela se v kouzelném prostředí v blízkosti Lucernského jezera a belgické královské rodině sloužila už několik desetiletí jako letní rezidence. Král byl podobně jako jeho nedávno zesnulý otec nadšený horolezec. K tomu měl ve Švýcarsku ideální podmínky. Den před návratem do Bruselu se Leopold s Astrid rozhodli strávit společný den v horách sami bez dětí, které poslali s doprovodem vlakem do Bruselu.

Vyrazili 29. srpna patnáct minut po deváté hodině. Vůz Packard 120 řídil král Leopold a Astrid sedící vedle něj ho navigovala. Řidiče posadili do sklápěcího prostoru pro zavazadla. V jednom momentě se královna, která byla počtvrté těhotná, manžela na něco zeptala. On otočil hlavu a sklonil se nad mapu. Tato malá chvilka nepozornosti stačila k tomu, aby luxusní, leč nepříliš dobře ovladatelný kabriolet prorazil svodidla a řítil se plnou rychlostí dolů směrem k jezeru. 

Poslední sbohem

Vůz čelně narazil do jediného stromu v okolí. Náraz vymrštil královnu z vozu. Ta s tříštivě zlomenou lebkou a proraženým hrudním košem v následujících minutách skonala v náručí zoufalého manžela.

Vesnička, kde k nehodě došlo, má příznačný název Küssnacht, tedy Polibek na dobrou noc. Král vyvázl s polámanými žebry, poraněným obličejem a přeraženou rukou. Již tehdy existovali paparazzi, i když se jim tak ještě neříkalo. Ani ne za hodinu byli na místě a vedli rozhovory nejen s očitými svědky, ale i s těmi, co nic neviděli.

Jeden z nich, student medicíny Willy Rogg, stihl bez jakýchkoli skrupulí pořídit fotografie havarovaného vozu, osudového stromu i královnina těla. Ihned je prodal agentuře Associated Press, a ta je se ziskem prodávala dál. Hyenismus, ale bohužel výhodný…

Leopold nechal svrhnout osudný automobil do Lucernského jezera, aby mu nepřipomínal nejhorší den jeho života. Belgie vyhlásila třídenní smutek, během nějž se mohli občané poklonit své královně. Počet návštěvníků se odhadoval na půl milionu, a to v době, kdy Belgie celkem čítala osm milionů obyvatel. Královnino tělo spočívalo na loži z bílých květin. Oblékli ji do volných šatů z černého hedvábí, obličej a čelo měla ovázané obvazy zakrývajícími rány. Tisk nešetřil srdceryvnými historkami o bezmezném zoufalství zraněného krále, či o třech malých princátkách, která nechápou, proč je maminka nepřichází pohladit a obejmout…

Samotný smuteční obřad se konal 3. září 1935. Leopold navzdory protokolu odmítl nastoupit do připraveného kočáru, a ač sám zraněn, doprovodil svou milovanou ženu pěšky do místa jejího odpočinku v kryptě královského zámku v Laekenu. Aby alespoň na čas ochránil jejich tři děti, zakázal, aby se o Astrid byť jen promluvilo. Její komnatu v zámku nechal zamknout.

Vilu ve Švýcarsku král prodal a na místě dopravní nehody v Küssnachtu nechal postavit vzpomínkovou kapli. V měsících následujících po tragédii Belgii doslova zachvátila „astridmánie“, ne nepodobná té po smrti princezny Diany v roce 1997. Mládí, krása a smrt – to jsou témata, která odjakživa táhnou – a nejen bulvár… 

Image

Čtěte také

Princezna skandalistka: Ostýchavou Louisu Belgickou zkazil její vlastní manžel

Vznik vody a života ve vesmíru vás jako fyzikálního chemika fascinuje již dlouho. Nedávno vám na dané téma vyšel článek v prestižním časopise Astrophysical Journal. Našli jste možný původ vody na Zemi?

Dlouhá léta se zabývám studiem polovodičových materiálů. Celá řada z nich se vyskytuje v podobě minerálů na Zemi i na planetách, včetně meteoritů, a často v hojné míře. Fascinují mě vlastnosti daných materiálů a jejich přesah, funkce v přírodě kolem nás i mimo naši planetu. Ve zmíněné studii o vzniku vody ve vesmíru a jejím původu na Zemi jde v pořadí již o třetí jev, který mě nadchl a inspiroval k aplikacím spojeným s vesmírnou chemií. 

Nejprve se jednalo o výměnu kyslíku mezi pevnými oxidy kovů a oxidem uhličitým, poté o metanogenezi, kdy dochází v kyselém prostředí k redukci oxidu uhličitého na metan. A nyní je to interakce hvězdného větru s kyslíkovými atomy vázanými v minerálech za následného vzniku vody. Chtěl jsem se proto laboratorními experimenty dostat k objasnění původu vody na naší planetě.

Z kosmických dálav

Zjistit původ vody na Zemi je pro vědce velice důležité. S jakými teoriemi se dnes pracuje? 

O původu vody na Zemi existuje řada teorií. Podle jedné z nich se na naší planetě vyskytuje od počátku, tedy od formování Sluneční soustavy z protoplanetárního disku. Odpůrci zmíněné teorie však argumentují, že zhruba před čtyřmi miliardami let došlo k oddělení tělesa Měsíce od Země po impaktu asteroidu o velikosti Marsu. A představa, že voda na naší planetě setrvala i přes obrovské teploty při popsané srážce, je málo pravděpodobná. Jiné vysvětlení tedy pracuje s transportem vody vázané na povrchu různých těles, včetně asteroidů a komet, v době formování naší soustavy.

Dá se dokázat, že k tomu skutečně došlo?

Náš výzkum a pátrání stavějí na principu izotopického zastoupení vodíku – ať už těžkého, či lehkého – v různých vesmírných materiá­lech. Podle něj lze potom usoudit, odkud takový materiál pochází, čímž bychom mohli původ vody na Zemi vystopovat.

Mohl byste nám daný postup přiblížit? 

Dokážeme zkoumat vesmírná tělesa na základě izotopického poměru těžké vody, respektive deuteria (D), a vodíku (H). Platí obecná rovnice izotopické rovnováhy mezi HD molekulou a vodou, z níž vyplývá, že čím nižší teplota v prostoru, odkud objekt přichází, tím větší zastoupení deuteria. Přichází-li objekt naopak z teplejších oblastí vesmíru, třeba z blízkosti Slunce, má voda mnohem větší zastoupení vodíku oproti deuteriu. Na základě zmíněných faktů se dá usuzovat na původ materiálu.

Nejstarší ve vesmíru

Než se však voda dostala na Zemi, musela nějakým způsobem ve vesmíru vzniknout. Známe daný mechanismus?

Voda může vznikat řadou způsobů. Ve vesmírných molekulárních plynových mračnech převažují iontové procesy, ve hvězdách za vysokých teplot převládá rozklad na atomy a jejich následné slučování mezi sebou. Další způsob zahrnuje procesy spojené s reakcemi na povrchu prachových částic.

Víme také, kdy se voda ve vesmíru poprvé objevila?

Několik sekund po Velkém třesku se jako první v gluon-kvarkovém plazmatu objevily atomy vodíku. Ale jak všichni víme, ke vzniku vody potřebuje vodík jako partnera kyslík, který je však produktem termonukleárních reakcí ve hvězdách. Jenže první hvězdy vznikly až čtyři sta milionů let po Velkém třesku. Poté musely projít početnými procesy vzniku a zániku, při nichž se teprve utvořily těžší prvky, včetně kyslíku. A teprve pak se mohla objevit voda.

Jaké jsou nejstarší důkazy o její existenci v kosmu?

Asi nejstarší důkazy získala observatoř ALMA, měřící v mikrovlnné a milimetrové spektrální oblasti. Jedná se o astronomická data z galaxie SPT0346-52, která prošla mimořádným obdobím intenzivní tvorby hvězd. Dělí ji od nás 12,7 miliar­dy světelných let, takže ji pozorujeme přibližně miliardu roků po Velkém třesku. Jde tedy o jednu z nejstarších identifikací vody ve vesmíru.

Na vnitřních planetách

V různém skupenství se voda vyskytuje i na jiných planetách Sluneční soustavy, přesto se život vyvinul pouze na Zemi… 

Ve Sluneční soustavě se v obyvatelné zóně, kde se může vyskytovat kapalná voda umožňující existenci života, nacházely původně tři planety – Venuše, Mars a Země. První z nich má velmi hustou atmosféru, sestávající převážně z oxidu uhličitého coby skleníkového plynu. Na tamním povrchu panuje devadesátkrát větší tlak než na Zemi a teplota se pohybuje okolo 460 stupňů. Otázka, zda voda na Venuši za popsaných podmínek existuje a v jakém skupenství, zůstává otevřená a diskutabilní. Na povrchu Marsu pak vidíme dokonce stopy po říčních korytech, takže tam voda kdysi zřejmě tekla, a to v poměrně velkém množství. Současné místní podmínky neumožňují její dlouhodobou existenci v kapalné podobě, ale nachází se například v pověstných bílých čepičkách na marsovských pólech, tvořených vodním a suchým ledem neboli oxidem uhličitým.

Země si na rozdíl od Marsu a naštěstí pro nás životodárnou tekutinu udržela. Dá se specifikovat, odkud která zdejší voda pochází?

Jak už bylo řečeno, jednou z možností je sledovat izotopické zastoupení ve vodě přicházející z odlišných oblastí vesmíru, tedy v meteoritech či různých minerálech. Můžeme v nich měřit poměr deuteria a vodíku. Pokud takto prozkoumáme jakoukoliv vodu na Zemi, dojdeme vždy ke stejnému výsledku, a sice že na každých deset tisíc molekul vody připadá jedna molekula vody těžké. Říká se tomu oceánský standard.

Studií týkajících se poměru deuteria a vodíku existuje celá řada. My jsme ho porovnávali v různých tělesech a výsledný graf ukazuje, že například složení vody většiny komet se od pozemského oceánského standardu značně liší – zatímco voda vázaná na asteroidy a meteority se mu naopak jednoznačně přibližuje.

Všechna voda z asteroidů

Dalo by se tedy zjednodušeně říct, že vodu na Zemi přinesly asteroidy?

Víme, že asi před 3,8 miliardy let nastalo takzvané velké pozdní bombardování, kdy naše planeta čelila velice četným dopadům těles z vesmíru. Právě této těžké fázi její existence možná vděčíme za vznik života, a s největší pravděpodobností i za vodu v oceánech. Předpokládá se, že v uvedeném období zasáhlo rané terestrické planety ve vnitřní Sluneční soustavě poměrně velké množství asteroidů a pozůstatkem popsaných událostí se stal také Měsíc. Jeho povrch téměř kompletně pokrývají dopadové krátery a lze přitom usuzovat, že stejný či ještě větší počet těles zasáhl i rozměrnější Zemi. A protože jsou všechny lunární krátery relativně dobře zmapované, dá se spočítat velikost objektů, které je vytvořily. 

Existuje tedy odhad, kolik materiálu se při velkém pozdním bombardování na Měsíc dostalo. Po extrapolaci na velikost Země pak vychází, že v jejím případě se jednalo zhruba o 1,1 × 10²⁰ kilogramů.

Můžeme podle této odhadované hmotnosti materiálu určit i množství vody, která se s ním na Zemi dostala?

Na základě našich předchozích laboratorních experimentů lze jednoduchým způsobem spočítat, kolik kilogramů impaktů musí na Zemi dopadnout, aby se naplnily všechny oceány. Samozřejmě musíme znát procento vody navázané na povrch takových těles. Z našich měření vycházelo, že v průměru bychom v rámci jednotlivých minerálů potřebovali přibližně 9,2 × 10¹⁹ kilogramů. Naše experimentálně získaná data se tudíž řádově shodují s výše uvedeným odvozeným množstvím impaktního materiálu z doby velkého pozdního­ bombardování.

Lze tedy potvrdit, že množství vody, které se na Zemi vyskytuje, přinesly asteroidy?

Ano, náš výsledek se shoduje s množstvím vody na Zemi. Na základě provedených experimentů tak můžeme říct, že se veškerá voda dostala na naši planetu až po jejím vzniku, a to prostřednictvím asteroidů v období velkého pozdního bombardování.

Image

Čtěte také

Rozhovor s odborníkem z ČVUT: Dokážeme na Zemi zažehnout jadernou fúzi?

Dějiny Finů a jejich země se – stejně jako historie řady dalších malých národů – po většinu času utvářely ve vztahu k mocnějším sousedním velmocem. Dlouhá staletí kontroloval kraj tisíce jezer i jeho obyvatelstvo Stockholm. Po švédsko-ruském konfliktu (1808–1809) se země stala součástí carské říše, jíž zůstala až do první světové války. Cestu k samostatnosti otevřela teprve bolševická revoluce, po níž senát v Helsinkách 6. prosince 1917 vyhlásil odtržení od Ruska a vznik nezávislého Finska.

Již krátce nato se rozhořely bratrovražedné boje mezi stoupenci komunismu a jejich odpůrci, do nichž se na obou stranách zapojily i sousední státy. Zatímco finské rudé síly se těšily podpoře bolševiků, bílí spoléhali hlavně na pomoc Švédů, Estonců a Němců. Právě v té době se zrodilo letectvo mladé republiky.

První stroje

Ve chvíli vypuknutí občanské války síly loajální vládě (označované tradičně jako „bílé“) žádnými letouny nedisponovaly. Sousední Švédsko sice oficiálně odmítalo poslat jakoukoliv pomoc, ale s ohledem na dlouhou společnou historii se v zemi našla řada spolků i jednotlivců odhodlaných Finy v jejich boji za samostatnost podpořit.

Vůbec prvním strojem, který vzdušné síly stojící na straně bílých v únoru 1918 získaly, se stal průzkumný letoun NAB Type 9 Albatros. Složili se na něj švédští občané sdružení ve spolku Finlands vänner. Piloti John-Allan Hygerth a Per Svanbäck s ním přeletěli do sousední země, ale již po cestě se letadlo porouchalo a na místo určení – do Vaasy – dorazilo až po několika mezipřistáních a se značným zpožděním.

Oficiálně tak letectvo vzniklo až 6. března 1918 (ten den je v zemi státním svátkem, protože tamní vzdušné síly jsou nejstarší samostatné letectvo na světě), kdy Finové od švédského hraběte Erika von Rosena obdrželi průzkumný stroj Thulin typ D. Tento aristokrat do Finska přeletěl navzdory zákazu stockholmské vlády, za což jej později ve vlasti potrestali pokutou 100 korun.

Křídla svého „ptáka“ předtím vyzdobil znakem, který mu měl přinést štěstí – modrou svastikou. Tento symbol potom finské letectvo přijalo za svůj a používalo jej až do roku 1945. Osudy thulinu označovaného jako F.1 však příliš šťastnými cestami nevedly, neboť již o několik dní později havaroval a v jeho troskách zahynula celá osádka. 

V následujících týdnech a měsících se finské vzdušné síly rozrůstaly o další letouny, většinou dary ze spřátelených států, nebo ruská letadla, jejichž piloti dezertovali i se svými stroji. Ze zahraničí ale pocházela také velká část pilotů a pozemního personálu. S ohledem na nedostatek domácích odborníků proto v prvních týdnech v rámci Ilmavoimat sloužili pouze čtyři finští piloti z celkového počtu 27. Zbytek tvořili Švédové, Rusové a příslušníci dalších národů.

Bolševici v kokpitech

Souběžně s bílým vzniklo záhy po vypuknutí občanské války také rudé letectvo, disponující asi 12 stroji různých druhů (o celkovém počtu se s ohledem na fragmentovanost letectva vedou diskuse a údaje v literatuře se liší). Letouny a také většina pilotů i pozemního personálu přicházeli ve směs z Ruska. Tyto vzdušné síly ovšem nebyly nijak centralizované a podléhaly jednotlivým frontovým velitelům.

Letectvo finských bolševiků se od počátku své existence potýkalo především s nízkou morálkou ruských pilotů, kterým se příliš nechtělo riskovat krk v cizím konfliktu, zatímco boje zuřily i u nich doma. Vzdušné síly také limitoval špatný technický stav strojů i obecně nedostatečná koordinace akcí s pozemními jednotkami. S problémy podobného charakteru ale zápasili i na druhé straně fronty. Již 18. dubna 1918 byl z funkce kvůli příliš častým nehodám a špatným výkonům odvolán dosavadní velitel bílého letectva švédský poručík John-Allan Hygerth. Jeho místo zaujal Němec kapitán Carl Seber.

V ohni války

Ruské carské letectvo operovalo ve Finsku již před vyhlášením nezávislosti a v zemi se tedy nacházela vojenská letiště a základny. Přesto dosud velká část vojenské činnosti bílých i rudých vzdušných sil stála na improvizaci a piloti tak často startovali z provizorně upravených polí nebo zamrzlých hladin jezer.

První letecká základna bílých vznikla na břehu jezera poblíž Kolho, odkud vzlétaly na průzkumné mise do okolí až tři stroje. Bolševici vybudovali vzletové dráhy u Helsinek, Tampere a Vyborgu. Vojenská činnost obou stran vesměs spočívala právě v průzkumu, navádění dělostřelectva a shozu propagandistických letáků. Objevily se ale i ojedinělé případy bombardování nepřátelských pozic – první zaznamenaný shoz pum provedli rudí 10. března ve Vilppule.

Zároveň je třeba dodat, že význam leteckých sil zůstával během finské občanské války téměř zanedbatelný a průběh bojů zásadním způsobem nijak neovlivnily. Nakonec se jasně ukázalo, že za „delší konec provazu tahají“ bílí. I díky posunům fronty se jim podařilo ukořistit řadu nepřátelských letadel (zbytek rudí zničili) a na konci války disponovali asi 40 stroji různé provenience a kvality. Zlepšovala se také organizace. Vzdušné síly od počátku fungovaly jako samostatná formace nezávislá na pozemní armádě či námořnictvu. Později pouze došlo k jejich rozdělení na dvě velitelství – jedno operující z Kolho, druhé z Antrea v provincii Vyborgu, navíc se rozšiřovala síť letišť a základen. 

Berlín, Paříž, nebo Londýn?

Rozvoj finských vzdušných sil (označovaných dodnes jako Suomen Ilmavoimat) ještě nabral na obrátkách po skončení občanské války v květnu 1918 a stabilizaci situace v zemi. Limitovala jej ale obrovská různorodost strojů a především nedostatek vlastních odborníků – letců, techniků i zkušených důstojníků. Na přelomu jara a léta proto zamířila skupina pilotů do císařského Německa, kde prodělali odborný výcvik od zkušenějších kolegů – ostatně až do prosince 1918 stál v čele letectva německý důstojník.

Po skončení první světové války a pádu vilémovského režimu Finsko hledalo nové instruktory především ve Francii. Na nátlak Paříže Ilmavoimat také zrušil již domluvený nákup stíhaček Fokker D.VII a průzkumných albatrosů a místo nich nakoupil tři desítky strojů Breguet 14. Tyto letouny se pak v roce 1919 dostaly do ostré akce, když v říjnu prováděly průzkum v oblasti Petrohradu a jeden z nich utrpěl poškození v souboji s bolševickým strojem. Finské letectvo pak monitorovalo situaci za jihovýchodní hranicí až do roku 1921. 

Navzdory nepochybným pokrokům, které Ilmavoimat od doby svého vzniku učinil, Finové stále nebyli spokojeni. Jejich vzdušné síly představovaly na začátku 20. let svébytnou formaci, které však i přes snahy Němců a Francouzů chyběla jasná koncepce. Ukazovalo se, že spolupráce s pozemními silami vázne a chybí strategické ukotvení. V případě konfliktu by tak letectvo pravděpodobně nedokázalo provádět jakékoliv rozsáhlejší operace a stejně jako v minulosti by se muselo omezit na průzkumné lety a víceméně nahodilé bombardovací mise. 

Proto Finové v polovině 20. let vsadili do třetice na nového partnera, jenž měl s rozvojem vzdušných sil pomoci – Velkou Británii. Do země tisíce jezer zamířila vojenská mise, která výrazně posunula plány letectva směrem k rozvoji bombardérů a bližší podpoře pěších a námořních sil. Ačkoliv i kroky britských poradců představovaly důležitý posun kupředu, na přelomu 20. a 30. let již letectvo postupně zastarávalo. V důsledku zkušeností ze španělské občanské války čekala Ilmavoimat před vypuknutím nového světového konfliktu ještě celá řada zásadních reforem.

Image

Čtěte také

Raději císař než car: Finští dobrovolníci v německé armádě

Australským koalům, dlouhodobě ohroženým nemocemi, požáry a ztrátou přirozeného prostředí, konečně svitla naděje. Po více než deseti letech výzkumu byla schválena první vakcína proti chlamydiím určená speciálně pro tento druh vačnatců. Vakcína má potenciál zásadně snížit utrpení nemocných zvířat a odvrátit jejich směřování k vyhynutí.

Vysilující nemoc, která ničí celé populace

Chlamydie (konkrétně druh Chlamydia pecorum) jsou u koalů rozšířenou nákazou, která způsobuje bolestivé záněty močových cest, slepotu, neplodnost a v mnoha případech i smrt. V některých divokých populacích je chlamydiemi nakaženo až 70 % jedinců a mnohé z těchto skupin čelí reálnému riziku vyhynutí. Podle vědců může nemoc stát až za polovinou všech úmrtí koalů ve volné přírodě.

Dosud jedinou možnou léčbou bylo podávání antibiotik. Antibiotika však u koalů narušují specifickou střevní mikroflóru potřebnou k trávení eukalyptových listů. Výsledkem bylo, že zvířata často umírala hlady. Navíc antibiotika nechrání před opakovanou nákazou.

Vakcína jako průlom v ochraně druhu

Nově schválená vakcína, vyvinutá vědci z University of the Sunshine Coast (UniSC) a mezinárodním týmem za podpory nadace Billa a Melindy Gatesových, představuje zásadní pokrok. Očkování má tři úrovně ochrany: snižuje riziko nákazy, zabraňuje přechodu infekce do klinického stádia a v některých případech dokáže zvrátit již existující příznaky.

Podle mikrobiologa Petera Timmse z UniSC bylo cílem vyvinout jednoduchou a účinnou vakcínu na jedno podání, která nevyžaduje posilující dávku – což je klíčové zejména u volně žijících zvířat.

Cesta k vakcíně zahrnovala nejrozsáhlejší dlouhodobé sledování volně žijících koalů, jaké se kdy uskutečnilo. Během deseti let bylo monitorováno 680 zvířat a vakcínu v pěti klinických studiích dostalo 165 z nich. Výsledky jsou slibné: vakcína snížila výskyt příznaků během období rozmnožování a úmrtnost v důsledku chlamydií poklesla o více než 65 %.

Šestisložková ochrana v jediné dávce

Vakcína obsahuje šest klíčových složek – tři z nich jsou proteiny samotné bakterie, které pokrývají různé kmeny chlamydií rozšířené napříč Austrálií. Zbylé tři složky tvoří unikátní látky zvyšující účinnost vakcíny, které umožňují efektivní jednorázové očkování bez nutnosti přeočkování. To je zásadní pro zvířata, která se nedají snadno opakovaně odchytit. „Pro divoká zvířata, jako jsou koalové, je jednorázová vakcína prakticky jediným realistickým řešením,“ potvrzuje profesor Timms.

Schválení vakcíny veterinárními úřady je jen prvním krokem. Tím dalším je distribuce a aplikace ve volné přírodě, což pochopitelně přináší řadu výzev. Koalové jsou samotářská zvířata, která většinu dne prospí v korunách stromů a aktivní jsou převážně v noci. Jejich rozptýlený výskyt ve volné krajině komplikuje hromadné očkovací kampaně.

Kromě logistiky bude třeba vyřešit i otázku dalšího financování, aby bylo možné vakcínu plošně nasadit a zachránit co nejvíce zvířat. I přes všechny překážky ale vědci věří, že jde o zásadní krok k ochraně tohoto ikonického australského druhu.

Image

Čtěte také

Pravda o koalím HIV: Dlouhá historie nemoci roztomilých medvídků

Král Judeje Herodes I. Ukrutný prý na svou druhou manželku, překrásnou princeznu Mariamné, chronicky žárlil. I na všechny okolo: svého bratra a její příbuzné. A tak je jednoho po druhém nechával vraždit. Nakonec se rozhodl, že zabije i Mariamné, stejně jako své syny, o jejichž otcovství pochyboval. Její posmrtná krása mu ale nedala spát. Proto nechal její tělo zakonzervovat do medu, a takto je udržoval dlouhých sedm let. Podle Talmudu s ní celou tu dobu i obcoval! A nebyl zřejmě jediný...

Až za hrob

Římský císař Karel Veliký a sklony k nekrofilii? V jeho životopise se o tom nedočtete, svou zesnulou ženu Gerbergu ale prý miloval až za hrob. Doslova. Pocit viny ho přece jen tížil. Dokonce se mu zjevil anděl a pravil, že mu dá rozřešení, pokud svých praktik nadobro zanechá. Němečtí kronikáři ze 13. a 14. století se pokouší Karlovo chování ospravedlnit „kouzlem“. Gerberga mu prý darovala zakletý prsten a on ji musel podléhat, dokud se její tělo neobrátí v prach…

Jana I. Kastilská řečená Šílená, princezna Leónu a Kastilie, neměla zrovna lehký život. Pro svého muže Filipa I. Kastilského byla jen sexuální hračkou, kterou bez uzardění podváděl. Dělala mu na oplátku žárlivé scény, ale o to více k němu přilnula. Takže když roku 1506 Filip umírá, ztratí její život smysl. Původně prý chtěla jen převézt jeho ostatky do Granady. Nakonec tělo po tři léta převážela s sebou a konala s ním procesí napříč městy. Postupně ztrácela příčetnost, zanedbávala osobní hygienu a nakonec se dočista zhroutila. Její vlastní otec ji pak nechal zavřít do doživotní izolace.

Mrtvým pro radost

U jihoamerických Močiků byla nekrofilie věcí celonárodní zábavy. Toto etnikum ovládalo severovýchodní pobřeží Peru přibližně mezi roky 100 až 800. Po krvi nepřátel údajně žíznili i proto, aby jí mohli nakrmit své mrtvé. Vedle obětin jim radost dělali i jinak – fyzicky.

Malby na dochované keramice zachycují Močiky v objetí se zesnulými a zvířaty a není pochyb, že provádějí jakési sexuální rituály. Močikové z podobných pohnutek kradli i zesnulá těla protivníků. Chtěli tím získat jejich sílu a zároveň podlomit morálku. Nikdo nechce vidět dvacet let mrtvou příbuznou, jak si užívá s dobyvatelem… 

Image

Čtěte také

Chtíč a smilstvo našich předků: Co bylo v sexu dovoleno a co se přísně trestalo?

Náš způsob chůze po dvou je unikátní – ačkoli mají pánev všichni obratlovci, jen člověk ji využívá k plně vzpřímené bipedální chůzi. Evoluční přechod k tomuto způsobu pohybu je starý zhruba pět milionů let, ale až donedávna zůstávalo záhadou, jak přesně se naše pánev změnila, aby nám umožnila chodit po dvou a zároveň nebránila ženám rodit.

Nový výzkum publikovaný v časopisu Nature odhaluje klíčové kroky, které během embryonálního vývoje lidské pánve oddělily naši evoluční dráhu od ostatních savců. Palaeoantropoložka Tracy Kivellová z institutu Maxe Plancka v Lipsku popisuje, že celá lidská kostra – od lebky po prsty na nohou – se přizpůsobila bipedalismu. Nová studie ale poprvé ukazuje konkrétní vývojové změny na pánvi, které chůzi po dvou umožnily.

Pánev jako klíč ke vzpřímené chůzi

Výzkum vedený Terencem Capellinim z Harvardu se zaměřil na embryonální vývoj pánve u lidí a jeho porovnání s vývojem u myší a u primátů, včetně gibonů a šimpanzů. Výzkumníci analyzovali nejen anatomii, ale i histologii (tkáňovou strukturu) a genetiku.

Ukázalo se, že klíčové změny se týkají kosti zvané ilium (kyčelní kost), která je důležitá pro stabilitu při chůzi, protože ukotvuje hýžďové svaly a chrání vnitřní orgány. Tou první je rotace chrupavky o 90 stupňů v 7. týdnu těhotenství. Zatímco u ostatních primátů zůstává ilium vertikální, u lidí dochází k její rotaci. Díky tomu je naše pánev dostatečně široká a zároveň nízká, což je zásadní pro stabilní vzpřímenou chůzi.

Druhou důležitou změnou je její zpožděná osifikace (přeměna chrupavky na kost) ve 24. týdnu těhotenství. U lidí trvá vývoj chrupavky déle než u jiných primátů, což umožňuje zachování specifického tvaru během růstu pánve, a tedy i její funkčnost pro chůzi. Tyto dva vývojové kroky podle vědců spoluvytvářejí pánev v podobě, která je ideálně tvarovaná pro bipedalismus.

Tím ale pátrání vědců neskončilo. Podařilo se jim identifikovat pět klíčových genů, které fungují jako spouštěče uvedených změn – regulují růst chrupavky a její přeměnu na kost. Tyto geny zajišťují nejen vznik specifického tvaru pánve, ale představují i nový nástroj pro zkoumání evolučních změn lidské kostry jako celku.

Zjištění podle Tracy Kivellové a jejích kolegů otevírá zcela nové možnosti dalšího výzkumu. Nově bude možné zjištění aplikovat například na DNA fosilních homininů, jako byli Denisované nebo neandertálci. To by mohlo ještě více osvětlit evoluční vývoj lidské pánve, ale i dalších částí kostry v čase.

Jedno je ale již nyní jisté – lidská schopnost chodit vzpřímeně po dvou evidentně není jen otázkou silných nohou. Je to výsledek sofistikovaných embryonálních změn řízených přesnými genetickými instrukcemi.

Image

Čtěte také

Pozůstatek ocasu: K čemu v lidském těle slouží kostrč?

Komety nepředstavují žádná zvláštní tělesa – ve skutečnosti se jedná jen o obří kusy špinavého ledu. Zajímavými se stávají až v okamžiku, kdy se dostanou do blízkosti Slunce.

Sluneční záření přinutí led sublimovat, do okolí kometárního jádra se uvolňuje prach a na něm se rozptyluje světlo. Vzniká koma a později i ohon, tedy to, co dělá kometu kometou. Každým průletem kolem naší centrální hvězdy však vlasatice přijde o značnou část své hmotnosti. Například Halleyova kometa ztrácí podle odhadů v maximu aktivity až 60 tun hmoty za sekundu a při jednom průletu přijde celkově asi o 6 × 10¹¹ kg látky. Při její hmotnosti to znamená, že se zcela vypaří zhruba za sto průletů.

Čím blíž ke Slunci se vlasatice dostane, tím rychleji o hmotu přichází. Komety Kreuzovy rodiny, tzv. „lízači Slunce“, pronikají dokonce tak blízko, že typicky nepřežijí ani jediný průlet a někde v hlubinách sluneční atmosféry se vypaří již při prvním přiblížení. 

Některé vlasatice se rozpadnou na menší úlomky: Příčinou může být slapové působení naší hvězdy nebo velkých planet, případně vysoká aktivita komety samotné. Velké planety mohou rovněž vlasatici gravitačními „šťouchy“ ze Sluneční soustavy vystrčit. V neposlední řadě se pak komety, podobně jako planetky, mohou srážet s dalšími tělesy solárního systému – jako třeba Shoemaker-Levy 9, která v roce 1994 nepřežila setkání s Jupiterem.

Image

Čtěte také

Proč mají komety někdy dva ohony?

Na začátku letošního září se v americkém Kongresu uskutečnilo slyšení s výmluvným názvem „Zlá budoucnost na obzoru: Proč musí Kongres a NASA zmařit plány Číny v kosmickém závodu,“ na kterém nepanovala příliš optimistická atmosféra. Čína se netají úmyslem přistát s lidmi u jižního lunárního pólu do roku 2030, zatímco americký program návratu na Měsíc Artemis se topí v problémech.

Zmíněného slyšení se zúčastnil i bývalý ředitel NASA Jim Bridenstine, kterého shodou okolností jmenoval do funkce Donald Trump v dubnu 2018 a v úřadu byl do ledna 2021. Brandestine stál u zrodu programu Artemis a určitě to pro něho nebylo jednoduché, když se na slyšení vyjádřil, že pokud rychle nedojde k zásadním změnám, je vysoce pravděpodobné, že Spojené státy tento druhý lunární závod, tentokrát s Čínou, prohrají.

Když nemůžeš vyhrát, změň cíl

Příčin tohoto pro Ameriku nepříznivého stavu je celá řada. Brandestine a další účastníci kritizovali především příliš složitý a problematický koncept lunárního landeru, založeného na kosmické lodi Starship společnosti SpaceX, se kterým NASA počítá jako s prostředkem pro přepravu astronautů na lunární povrch a zpět. Tento koncept mimo jiné zahrnuje doplňování paliva pro lunární Starship větším počtem speciálně upravených tankerů na nízké orbitě Země. Podle Bridenstina je tento systém „mimořádně komplikovaný“ a zdržuje celý program.

„Je vysoce nepravděpodobné, že Spojené státy porazí Čínu v závodě o návrat lidí na Měsíc,“ prohlásil Jim Bridenstine, nabízí ale alternativu: nesoustředit se na „vlajku a stopy v měsíčním prachu“ jako v 60. letech, ale vybudovat u Měsíce trvalé zázemí. Lunární orbitální stanice Lunar Gateway by se tak mohla stát základnou, ze které budou mít USA i jejich partneři přístup kamkoliv na měsíčním povrchu.

Je to pochopitelně poněkud kyselé „vítězství“, obzvlášť pokud zní z úst jednoho z původních architektů programu Artemis, který v minulosti prohlásil, že NASA vysadí na Měsíci první ženu a osobu jiné barvy pleti do roku 2024.

Možná je to ale i pragmatické řešení: pokud už nelze být prvním, mohou si Spojené státy alespoň nárokovat „vyšší pozici“ – v tomto případě doslova. Z oběžné dráhy Měsíce bude mít NASA na Měsíc skvělý výhled… třeba i na čínské tchajkonauty, jak budují svou základnu u jižního pólu.

Image

Čtěte také

Program Artemis v problémech: Návrat lidí na Měsíc se opět vzdaluje

Na letních festivalech je možné nejen poslouchat hudbu a trávit čas s přáteli, ale také dělat vědu. Felixe Hola z nizozemské Univerzity Radboud v Nijmegenu a jeho tým zajímalo, proč někteří lidé přitahují komáry a jiným se útoky krevsajícího hmyzu vyhýbají.

Aby našli odpověď, uspořádali zajímavý experiment, který se stal součástí letního hudebního a uměleckého festivalu Lowlands. Ten se každoročně odehrává v nizozemském Biddinghuizenu u pobřeží Severního moře. Holův tým na tomto festivalu v roce 2023 zřídil mobilní laboratoř v upravených přepravních kontejnerech.

Účastníci experimentu nejprve vyplnili dotazník týkající se hygieny, konzumovaného jídla a chování před festivalem. Pak přišel čas na zkoušku: každý vložil ruku do speciálního boxu, kde na ně čekaly samičky komára rodu Anopheles. Hmyz nemohl dobrovolníky bodnout – box měl jen malé otvory, kterými mohl krvemilný hmyz pouze nasávat lidský pach. Kamery pak sledovaly, kolik komárů přilétlo k lidské paži ve srovnání s návnadou se sladkým roztokem.

Pivo, postel a opalovací krém

Výsledky byly překvapivě jednoznačné: lidé, kteří na festivalu pili pivo, byli pro komáry o 35 % atraktivnější než ti, kteří se mu vyhýbali. Dalším lákadlem se ukázalo být i to, zda člověk předchozí noc sdílel postel s někým jiným. Naopak čerstvá sprcha nebo použití opalovacího krému komáří zájem výrazně snižovaly. „Komáři mají jednoduše slabost pro požitkáře,“ shrnují vědci svá zjištění v doposud nerecenzované studii uveřejněné na serveru bioRxiv.

Komáři nepředstavují jen letní nepříjemnost – přenášejí vážné choroby, jako je malárie nebo horečka dengue. Proto i zdánlivě odlehčený festivalový výzkum má svůj zásadní význam. Odhaluje totiž, jak se před těmito nezvanými hosty chránit: pravidelně se mýt, používat ochranné krémy a – pokud možno – omezit konzumaci piva.

Takže až příště vyrazíte na festival, vyplatí se nejen použití repelentu, ale i zvážení, co si dáte k pití.

Image

Čtěte také

Novou zbraní proti komárům by se mohly stát geneticky upravené bakterie