Často slýcháme o tom, jak antibiotika skvěle působí proti bakteriím a jsou pro ně smrtící, jak si poradí s infekcemi a jak ohromné riziko přináší rozvoj bakteriálních rezistencí vůči antibiotikům. Až doposud se ale jen málokomu poštěstilo vidět na vlastní oči, co vlastně antibiotika s bakteriemi dělají.

Profesor Andrew Edwards z britské univerzity Imperial College London a jeho spolupracovníci využili biochemické experimenty a mikroskopii atomárních sil, při které nepatrná jehla o průměru pouhých pár nanometrů vytvořila snímky bakteriálních buněk tím, že detekovala jejich tvar. Badatelé aplikovali antibiotikum na bakterie E. coli a poté je snímkovali po uplynutí 15, 30, 60 a 90 minut.

Antibiotikum v akci

Edwards s kolegy zvolili relativně nově používané antibiotikum poslední záchrany polymixin B, které se používá v jinak beznadějných případech. Vědci zhruba věděli, jak toto antibiotikum funguje, zatím ho ale ještě detailně nepozorovali v akci. Pozoruhodné snímky účinku antibiotika na bakterii uveřejnil vědecký časopis Nature Microbiology. 

V rámci experimentu vědci sledovali, jak aplikace polymixinu B u bakterie E. coli vyvolává masivní tvorbu mnoha zvláštních výrůstků na bakteriální buněčné stěně. Minuty po objevení výrůstku začaly bakterie uvolňovat lipopolysacharidy z buněčné stěny, což vedlo ke vzniku otvorů, jimiž molekuly antibiotika pronikly dovnitř a bakterii zlikvidovaly.

Pro vědce šlo o nesmírně cennou zkušenost. Zjistili, že vnější membrána bakterie se po aplikaci antibiotika nerozpadne ani neodpadá. Účinky antibiotika připomínají spíše „chirurgický zákrok“ nebo použití „páčidlu“, které „vylamuje cihly“ z obranné zdi bakterie.

Spící protivník

Experiment přinesl i důležitou odpověď na otázku, proč polymixin B nefunguje vždy stoprocentně. Ukázalo se, že zabírá pouze u aktivních a rostoucích buněk. Pokud je bakterie ve spícím (dormantním) stavu, což je obranný režim při nepříznivých podmínkách (například při nedostatku živin), antibiotikum ji nedokáže zničit – protože bakterie v danou chvíli neprodukuje „brnění“ z lipopolysacharidů.

I pro takové stavy ale existuje řešení. Když vědci přidali do prostředí cukr, bakterie se během 15 minut „probudily“ a opět začaly stavět svůj obranný obal – čímž se opět staly zranitelnými vůči polymyxinu.

Toto řešení ale není podle Edwardse příliš šťastné. „Nechcete nutně bakterie v místě infekce probouzet a stimulovat jejich množení,“ varuje molekulární mikrobiolog. Lepším řešením by podle něj bylo nasazení kombinace léků, které by pomohly překonat hibernaci bakterií – bez jejich probuzení.

Objev detailního mechanismu, jakým polymyxin „otevírá“ bakterie, přináší nové možnosti vývoje účinnějších antibiotik a kombinovaných terapií, které si poradí i s odolnými infekcemi. V době rostoucí antibiotické rezistence je to více než dobrá zpráva.

Image

Čtěte také

Kvasinka z naší kůže působí jako přirozený zabiják zlatého stafylokoka

Být ženou není v mnoha ohledech snadné. V 19. století to platilo dvojnásob. Mladá intelektuálka Světlá, která tehdy nosila ještě své dívčí jméno Johanna Rottová, to měla pocítit na vlastní kůži. Její otec měl české kořeny, ale předci její matky pocházeli z Německa. Už tato skutečnost ji učila nevidět věci jako zcela samozřejmé, ale naopak o všem přemýšlet. Část příbuzných tíhla ke katolictví, její čeští předci v ní naopak vzbudili respekt k tradici české náboženské reformace. Právě tento odkaz hrál důležitou roli i v pozdějším autorčině díle. Ke spisovatelské dráze však vedla velmi dlouhá cesta, a na začátku vypadaly její vyhlídky jako nulové.

Psát zakázáno

Její první literární pokusy spadají už do let studií. Jako žena ale nemohla za podobnou snahu čekat žádnou pochvalu – ba právě naopak. Sešity s prvotinami budoucí ikony českého literárního nebe se nedopatřením dostaly do rukou profesorů. Těm se jevilo zcela nevhodné, aby se dívka věnovala takovým věcem. Muži se mohli stát slavnými básníky, ale v tehdejších představách patřila žena do domácnosti a k dětem.

Dokonce i otec Rott, který jinak ve své dceři probouzel zájem o staré pověsti české, nemohl něco takového připustit. Zvlášť když nešťastné děvče otisklo do rukopisu jistý vlastenecký tón. Taková provokace! To muselo přestat. Psaní Johanně zapověděli, ale ona si nedala říct. Nakonec ji rodiče ze studií stáhli úplně.

Svůj literární hlad tak konejšila alespoň četbou zakázané literatury. Opatřovala si ji, ač to zní možná paradoxně, od policejního komisaře! Přesně podle hesla, že pod svícnem bývá největší tma. Dokonce si revoluční básně vlastnoručně opisovala, jak víme z dochovaných písemností z pozůstalosti. A celou svou absurdní zkušenost s policejním komisařem horujícím pro nelegální autory dokonce později využila jako vděčný námět.

Neštěstí

U Rottů se scházela tehdejší česká literární smetánka. Tak se stalo, že se zvídavá Johanna setkala s již publikující a v českých kruzích uznávanou Boženou Němcovou. Ty dvě spolu zabředly do dlouhých hovorů a kupodivu nelze tvrdit, že šlo o jednostranný vliv, jak by se dalo čekat. Jistě, Němcová mohla být pro Johannu Rottovou vzorem, ale i budoucí spisovatelka Světlá měla své „učitelce“ mnoho co říci. Mezi oběma ženami vznikalo přátelství, které trvalo několik let. Zrodilo se však ještě jedno pouto: domácí učitel Petr Mužák se stal Johanniným manželem.

Štěstí mladého páru naneštěstí netrvalo dlouho. Obdiv, který chovala k manželovi, se nakonec vytratil, ale zkázu manželské lásky zapříčinila nepochybně i tragická událost. Přitom vše vypadalo tak dobře! Rok po svatbě porodila Johanna holčičku. Božena Němcová jí šla za kmotru a dalo by se říci, že skoro patřila do rodiny. Němcová se dokonce o novorozeňátko starala, když prvorodička stonala. Všechno ale bylo marné, dcerunka zemřela. Tehdy se Mužák rozhodl odvést svou nešťastnou manželku na venkov. Pocházel z Podještědí a právě tam měla Johanna najít svůj druhý domov. Toto místo každopádně od základu změnilo její život.

Nové jméno

Na tomto místě je nutné připomenout, že ač ženy-spisovatelky neměly v té době na růžích ustláno, i Johannina mladší sestra Žofie se vydala na tuto dráhu. Příjmení Podlipská, pod nímž se proslavila, přijala po svém manželovi. Ten působil jako lékař a své švagrové Johanně po ztrátě dítěte poradil, aby se začala podobně jako jeho žena věnovat psaní. Mělo ji to přivést na jiné myšlenky. Johanně se plán líbil, vždyť se mohla vrátit k dávnému snu.

Publikovat pod svým jménem se ale bála. Zvolila raději pseudonym, a tak na české literární nebe vstoupila Karolina Světlá. Poeticky znějící příjmení si nevybrala náhodou. Obec Světlá pod Ještědem se totiž od této chvíle stala místem, kde se cítila doma. Trávila zde léto, ale především tu získávala náměty pro své romány. Dá se bez nadsázky říci, že nebýt kontaktu s venkovským světem a se silami přírody, které zde někdejší pražská měšťanka objevila, nikdy by se jí v literatuře nepodařilo docílit takové originality a přesvědčivosti.

Češka?

Světlá poprvé publikovala na stránkách známého almanachu Máj, který vyšel v roce 1858. Pozoruhodné však je, že své první dílko musela do češtiny teprve přeložit! Napsala si ho totiž ve francouzštině. V češtině se naopak vůbec necítila jistá. Venkovské prostředí na horských svazích jí tedy kromě námětů nabízelo také nenahraditelnou studnici ryzí češtiny, jaká ani mezi pražskými vlastenci nezaznívala. Vesnice Světlá pod Ještědem sice leží na severu Čech, kde vládl německý živel, ale jižní svahy hřbetu zůstávaly české. 

Karolina Světlá nejprve mezi místní nezapadala a lišila se již od prvního pohledu oděvem, v němž se do přírody moc chodit nedalo. Rychle se ale přizpůsobila a hledala si cestu ke svérázným usedlíkům. Ti jí brzy otevřeně vyprávěli své rodinné příběhy a ona si je zapisovala – včetně nezvyklých jazykových obratů.

Není bez zajímavosti, že o něco podobného se nedlouho před ní pokoušela i její velká učitelka, ale také vlastně konkurentka Božena Němcová. I ji služební povinnost jejího muže na čas zavála na českoněmecký sever, konkrétně do Liberce. Na rozdíl od Světlé ale Němcová neudělala dobrou zkušenost. Vesničané mlčeli a ona si nezapsala víc, než snad jen pár pohádek, které už beztak znala. Těžko říct, zda to nezpůsobila i rozdílná povaha obou žen. Pravděpodobně však ještědský lid neotevřel Němcové své srdce proto, že se obával jejího manžela a možné úřední zvůle. Raději tedy neříkali nic a cizí ženu považovali za cosi jako špicla, který se podezřele vyptává.

Vztahy

Světlá si předsevzala, že bude zachycovat nejen jednotlivé příběhy venkovanů, ale i to, co se opakuje a co je pro lidský úděl na světě neměnné. Její knížky jsou na hony vzdálené pouhé beletristické fikci. Mají často své reálné předobrazy. Zachycují místní obyčeje, zvyky a mluvu, ale také ozvěnu bratrské víry, která v jinak katolickém prostředí přežívala v utajení celá staletí. Ovšem Karolininým leitmotivem je odpíraná a nenaplněná láska. Jak toto téma souviselo s jejím vlastním intimním životem?

Manželství Karoliny Světlé si nepředstavujme jako nějaké vězení. Jistě, manžel se o její literární činnost nezajímal tak, jak by chtěla. Ale už to, že jí v činnosti nebránil, znamenalo na svou dobu velmi pokrokový postoj. Nebyl to typ „žalářníka“. Problém byl patrně do jisté míry spíš opačný – pro svou ženu přestával být autoritou, které by si vážila. Světlá jej pravděpodobně intelektuálně převyšovala. A ačkoliv vztah mezi nimi zřejmě nikdy nevyhořel zcela, nešlo o oboustranně naplněné partnerství. Nevíme přesně, kdy vznikla vzájemná přitažlivost mezi Světlou a mladým básníkem Janem Nerudou. Jisté je, že po této dvojici zůstala rozsáhlá korespondence svědčící o hlubokém vztahu, který nebyl, ani přes Nerudovo velké naléhání, naplněn. Bylo to ale tak?

Zdánlivě jasná fakta mají jednu zásadní trhlinu. Dopisy, které se nám dochovaly, totiž nejsou originály. Máme k dispozici pouze opisy vzájemné korespondence. A vznikaly proto, aby se Světlá mohla o své tajemství podělit se sestrou, s níž svůj turbulentní vztah sdílela. Tím ovšem vzniká jedna velká potíž. Je vše, co Světlá sestře předkládala, autentické? Nevynechala něco? Nebo si snad naopak něco přibásnila? Nemohla Nerudovu vášeň poněkud zveličovat? Odolávala jeho návrhům, jak o tom svědčí dochované písemnosti, nebo ve skutečnosti došlo i k něčemu dalšímu než jen k důvěrnému písemnému styku?

Záhadné dopisy

Pokud můžeme listům, jež máme k dispozici, věřit, Světlá působila ve vzájemném vztahu dominantně. On prahne, ona jej odmítá. Cítí kromě vzájemných sympatií také odpovědnost za zneuznaný talent svého nápadníka – ambiciózního spisovatele. Chce na něj působit a přimět ho k zodpovědnějšímu životu, který by zasvětil práci, ne bujarému životu, k jakému tíhl. Korespondence ale obsahuje také výpady, které si zhrzený mladík vůči zkušenější kolegyni i ženě dovolil. Na její odmítání reaguje tím, že ji v podstatě nazývá starou pannou. A neopomene také zaútočit na její dílo. Prý neumí napsat mužské postavy. Snad proto, že v jejím životě chybí muž, jako je on?

Světlá se ale zřejmě vůči oddanému ctiteli dopustila poměrně pikantní intriky. Patrně místo sebe vehnala do jeho náruče nezkušenou dívku. Byl to způsob, jak jej odmítnout a přitom zachovat jeho duševní rovnováhu? Nabízí se také otázka, jakou roli v této intrice hrála její sestra Žofie Podlipská. Ta totiž zažívala poměrně podobnou zkušenost. A i Podlipská si věděla rady. Básníka Jaroslava Vrchlického neodmítla tak zcela, ale přispěla k tomu, aby se poohlédl kousek vedle – po její vlasní dceři. Jak je vidět, zdánlivě velmi morálně úzkostlivé 19. století přálo i poměrně divokým milostným historiím. 

Když se však zpráva o úzkých stycích mezi Světlou a Nerudou dostala k jejímu manželovi, Mužák trval na tom, aby všechny vzájemné listy zlikvidovala. To je také důvod, proč se originály nedochovaly. Světlá svůj poměr s Nerudou, ať už byl jakýkoliv, utnula. Manžel ale na oplátku souhlasil, že se jeho choť napříště nebude muset starat o domácnost a bude se věnovat pouze tvorbě. Dost praktický a pragmatický výsledek romantické lásky...

Rozchod s Němcovou

Ani přátelství obou našich významných spisovatelek nevydrželo. Život ukázal, jak jsou obě různé. Němcová se nevyhýbala milostnému vzplanutí mimo manželství, ale Světlá se zřejmě něčemu podobnému bránila a se svou touhou bojovala. Nosila v sobě pochopení pro upřímnost citu, který komplikoval život mnoha jejím postavám, zároveň ovšem na sebe podle všeho kladla velké morální nároky. A snad ani neměla pozitivní postoj k sexualitě. 

Za práva žen

A když ty dvě srovnáme jako literátky? Dílo Karoliny Světlé se těšilo velké oblibě u ženských čtenářek. Nesmíme však snižovat její literární odkaz nálepkou „lidové“ či „ženské“ čtení – i takoví kritici jako F. X. Šalda jí podobně jako Němcové věnovali velkou pozornost. Obě se průkopnicky angažovaly v takzvané „ženské otázce“. Světlá se například aktivně snažila pomáhat válečným vdovám, které se po válce v roce 1866 dostaly do těžké situace. Práci a výdělek jim mělo poskytnout Ženské výrobní družstvo, v němž se Karolina angažovala. 

Funkce ve spolku ale Světlou stravovala. Těžko zřejmě přijímala jakoukoliv kritiku a „nevydýchávala“ spory s ostatními – vše vnímala jako útok na svou osobu, a někdy snad dokonce jako komplot. Raději tedy tohoto působení zanechala. Z veřejného života ale nezmizela. Velmi se zasloužila o zakládání knihoven ve svých milovaných severočeských horách. Řadu svazků do nich dokonce sama věnovala.

Smutná duše

Touto činností, ale vlastně i psaním samotným, se snažila o intelektuální pozvednutí i těch nejposlednějších obyvatel zapadlých vsí. Když se Světlá poprvé objevila v horách, zdálo se jí až směšné, na co všechno místní ženštiny věří. Jejich medicíny občas připomínaly spíš středověké zaříkávání. Ve svých románech se však už všem těmto jevům vesnického života nevysmívala. Pojala je za součást světa a jsou v jejích knihách stejně důležité jako realisticky vyznívající drobnokresba. 

V závěru života Karolina Světlá churavěla. Hrozilo jí dokonce oslepnutí. Když chtěla něco číst, potřebovala předčítače. Přesto v činnosti neustala. Několik let se ale do milovaných hor nedostala. Když zemřel Neruda i její manžel, trápila ji samota. Z její korespondence s básníkem Zeyerem vysvítá, že v této fázi života se zajímala nejen o filozofii, ale i o východní učení. Třeba o to, zda je možné dostat se blízko duším zemřelých. Ona sama zesnula jen pár měsíců před koncem starého století – 7. září 1899… 

Image

Čtěte také

Slavná spisovatelka a její patronka: Jak to bylo s věnováním hraběnce Kounicové?

Mléčná dráha vypadá na první pohled nehybně. Ve skutečnosti ale neustále rotuje a vykazuje i další pohyby. Už zhruba sto let víme, že se otáčí kolem svého centra a půlstoletí víme, že je její disk deformovaný. V roce 2020 navíc vesmírná observatoř Gaia zjistila, že se tento disk v průběhu času při rotaci kymácí, podobně jako se pohybuje káča. Ani to ale není všechno.

Eloisa Poggiová z italského Národního institutu astrofyziky (INAF) se svým týmem zjistila, že se naší Galaxií pohybuje mohutná vlna, která se šíří směrem ze středu ven. Pozorovat takovou strukturu zevnitř dotyčné galaxie je velmi obtížné. Dnes už neaktivní observatoř Gaia dokázala tento pohyb uvnitř Mléčné dráhy odečíst z přesného měření pozic hvězd.

Vlna v naší Galaxii

Z dat získaných observatoří Gaia vyplynulo, že dotyčná vlna, která se do jisté míry podobá mexickým vlnám vytvářeným diváky na stadionech, představuje značnou část galaktického disku. Ovlivňuje hvězdy až do vzdálenosti 30 až 65 tisíc světelných let od galaktického jádra. Výzkum galaktické vlny uveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Vědci použili k detekci tohoto překvapivého pohybu v Mléčné dráze velmi přesné údaje o poloze a pohybu hvězd, především mladých obrů a cefeid. V obou případech jde o proměnlivé hvězdy, jejichž jasnost kolísá vcelku pravidelným způsobem. Observatoře jako je Gaia mohou tyto hvězdy pozorovat i na velkou vzdálenost.

Pokud jde o původ této monumentální galaktické vlny, vědci zatím tápou. Jako možné vysvětlení se jeví například minulá srážka s trpasličí galaxií. Něco takového ale bude nutné potvrdit dalším pozorováním. S velkou galaktickou vlnou by mohly souviset další podobné jevy v Mléčné dráze, jako je například devět tisíc světelných let dlouhá Radcliffova vlna, kterou vědci objevili relativně blízko Sluneční soustavy.

Image

Čtěte také

Galaktické překvapení: Mléčná dráha je mnohem „hubenější“ než jsme si mysleli

Rudé moře, dnes známé jako ráj potápěčů s obrovskou biodiverzitou a korálovými útesy, mělo před miliony let úplně jinou tvář. Vědci z Univerzity vědy a technologie krále Abdulláha (KAUST) přišli s průlomovým zjištěním: před zhruba 6,2 milionem let se Rudé moře zcela vypařilo a proměnilo se v obrovskou solnou pánev, aby bylo následně během geologického okamžiku znovu zaplaveno vodami Indického oceánu.

Když moře zmizí

Původně bylo Rudé moře propojeno na severu se Středozemním mořem. Když se však tato spojnice přerušila, oblast se odřízla od přítoku čerstvé mořské vody. Kvůli extrémnímu výparu a špatnému proudění se voda postupně ztrácela a z kdysi živoucího moře zbyla pouštní pláň posetá solí a sádrovcem. Na jihu ho tehdy uzavíral sopečný hřbet poblíž dnešních Hanišských ostrovů, který bránil vodám Indického oceánu proniknout dovnitř.

Přibližně před 6,2 milionem let však přišel zlom: mořská voda z Indického oceánu prorazila vulkanickou hráz a v mohutné povodni zaplavila vyschlé dno Rudého moře. Tento geologický kataklyzmus během méně než 100 tisíc let znovu naplnil celý vyschlou proláklinu mořskou vodou, zatopil solné pláně a obnovil podmínky vhodné pro mořský život. Síla záplavy dokonce vyhloubila 320 km dlouhý podmořský kaňon, který je dodnes patrný na dně moře.

Zajímavé je, že tato událost předcházela o téměř milion let známější zankleánské záplavě, při níž se po vyschnutí opět naplnilo Středozemní moře.

Miliony let proměn

Historie Rudého moře sahá až 30 milionů let zpět, kdy se oddělovala Arabská deska od Afriky. Nejprve šlo o úzké jezerní údolí, které se před 23 miliony let zaplavilo vodou ze Středozemního moře a stalo se širším mořským zálivem.

V té době se dařilo mořskému životu, což dokládají fosilní útesy u saúdských měst Duba a Umlujj. Jak se však měnily proudy a vzrůstala jeho salinita, život mizel a mezi 15 a 6 miliony let se Rudé moře postupně měnilo v pustou, slanou pánev.

Laboratoř geologických extrémů

Návrat mořské vody z Indického oceánu přinesl znovuzrození ekosystému, jehož dědicem jsou dnešní korálové útesy Rudého moře. Objev KAUST zdůrazňuje, že právě tato oblast je unikátní přírodní laboratoří, na které lze studovat, jak vznikají oceány, jak se hromadí mohutné vrstvy soli i jak se klima a tektonika propojují v běhu milionů let. Podle hlavní autorky studie Tihany Pensaové šlo o „jeden z nejextrémnějších environmentálních jevů na Zemi, kdy celé moře vyschlo a poté bylo náhle zaplaveno“. 

Příběh Rudého moře je připomínkou, že i zdánlivě stabilní mořské oblasti dokážou během geologicky krátké doby projít dramatickými proměnami – a nakonec znovu ožít.

Image

Čtěte také

Znovuzrozené moře: Středozemní moře postihlo nevětší vymírání od zániku dinosaurů

Apokryfní příběh ze Stalinova života vypráví o rozhovoru mocného sovětského diktátora se svou starou matkou. Ta se jej ptá: „A co ty, Soso, vlastně děláš?“ „Pamatujete na cara, maminko? Tak já jsem něco jako car,“ vysvětluje poněkud rozpačitě její syn. „Měl ses raději stát farářem,…“ odtuší suše stařena. 

Farář, lapka nebo revolucionář?

Úsměvná a pravděpodobně smyšlená historka ilustruje pestrost Stalinova života. Narodil se v prosinci 1878 jako Josif Džugašvili do rodiny ševce v gruzínském Gori – přesné datum však dodnes zůstává předmětem diskusí. Všichni jeho starší sourozenci zemřeli v útlém věku, a tak se malý Soso, jak chlapci říkali, stal miláčkem matky i širší rodiny. Jinak všestranné rozmazlování budoucího diktátora narušoval pouze otec alkoholik, který syna i svou ženu často bil. Matka chtěla mít z Josifa kněze a ten proto po základní škole zamířil do bohosloveckého semináře v Tiflísu (dnešní Tbilisi).

Paradoxně právě tam se mladík seznámil s buřičskou a socialistickou literaturou a začal si říkat „Koba“ – podle lupiče a zbojníka z románu Patricida z pera Alexandera Kazbegiho. Přečetl také Marxův Kapitál a účastnil se tajných schůzek podobně smýšlejících členů semináře. Nakonec kněžskou dráhu nadobro opustil a zvolil raději úděl psance a revolucionáře. 

„Z protestu proti ponižujícímu režimu a jezuitským metodám, které panovaly v semináři, byl jsem odhodlán stát se a skutečně jsem se stal revolucionářem,“ uváděl na to konto on sám. V dalších letech pořádal demonstrace a protesty a podle všeho také ozbrojené loupeže zaměřené proti bankám či boháčům. Vstoupil do sociální demokracie, aby po jejím  rozštěpení odešel k radikálním bolševikům. 

Přichází revoluce

Stalina (pseudonym začal používat roku 1913) několikrát zatkla policie za protistátní činnost a on několikrát zamířil do vyhnanství na různá místa carského Ruska. Protože opakovaně utíkal a vracel se do hlavního města, úřady jej v březnu 1914 poslaly do zapadlé sibiřské vesnice Kurejka, ležící za polárním kruhem. Tam pobýval i v době vypuknutí první světové války. V důsledku tenčících se lidských zdrojů jej v říjnu 1916 odvedli do armády, ale lékař mladíka prohlásil za nezpůsobilého služby kvůli zmrzačené levé ruce. Stalin potom pobýval na Sibiři až do únorové revoluce (březen 1917), kdy se po pádu carského režimu s nadšením vydal do Petrohradu.

Tam se okamžitě zapojil do politického ruchu. Spolu se Lvem Kameněvem získal hlavní vliv v redakci bolševických novin Pravda a strana jej vyslala jako zástupce do městského sovětu. Rychle se stal jednou z nejvýraznějších osobností revolučních událostí a v červenci 1917 se zapojil do pokusu o převrat. Když jej prozatímní vláda potlačila a zároveň provedla několik razií v redakci Pravdy, Stalin pomohl Leninovi uniknout a zároveň zachránil části cenného vybavení novin. Poté nakrátko vedl bolševickou stranu, protože ostatní předáci museli uprchnout do exilu. V době říjnového převratu pak sehrál roli především jako politický zástupce partaje v sovětu.

Ve víru občanské války

Po bolševickém převzetí moci se budoucí diktátor stal podporovatelem radikálního kursu. Spolu s Leninem podepsal dekret o uzavření redakcí nepřátelských novin, vyslovil se pro vznik tajné policie (Čeky) a zavedení takzvaného rudého teroru. Z pozice lidového komisaře pro národnostní menšiny potom podepsal Deklaraci práv národů Ruska. Spolu s Leninem také podporoval okamžité uzavření míru s centrálními mocnostmi, protože si uvědomoval, že revolucí rozvrácené ruské ozbrojené síly již Němcům a Rakušanům nedokážou vzdorovat. 

Po vypuknutí občanské války však měl předvést také své organizační a velitelské dovednosti. V červnu 1918 jej nová vláda vyslala na jih Ruska do Caricynu, kde měl zajistit zásobování armády potravinami. Stalinovy ambice však výrazně přesahovaly zadané úkoly, takže okamžitě po svém příjezdu převzal velení místní Čeky. Začaly masové popravy skutečných i domnělých zrádců, často zcela bez soudu a jen na základě mlhavých podezření.

Aby zajistil plynulé zásobování potravinami, neváhal terorizovat venkovany a několik vesnic nechal srovnat se zemí. Aktivně se také podílel na vedení vojenských operacích. Spolu s pozdějším maršálem Klimentem Vorošilovem centralizovali velení nad všemi rudými silami v oblasti pod hlavičkou nově založeného Severokavkazského vojenského okruhu. Oba muži také ukázali tvrdou ruku, když „vyčistili“ vojsko od takzvaných specialistů – důstojníků a odborníků někdejší carské armády, kteří se po převratu přidali k bolševikům. 

Bitva o Caricyn

Všechna tato opatření však ve Stalinově podání představovala pouze prostředky k dosažení vítězství. Rudá armáda sice ovládala město a jeho okolí, nacházela se však pod tlakem donských kozáků, jimž se na konci června 1918 podařilo Caricyn obklíčit. Krátce nato začal také pozemní útok, který se však bolševikům díky masivní podpoře dělostřelectva podařilo odrazit. Pokusy o prolomení prstence obléhatelů nicméně selhaly  a situace se začínala komplikovat. 

Ve městě samotném mezitím houstla atmosféra a mezi rudými předáky docházelo ke kompetenčním sporům. Zatímco vrchní velitel Lev Trockij usiloval o co nejsilnější centralizaci vojska, Stalin opakovaně požadoval zvyšování pravomocí lokálním velitelům – tedy sobě. Gruzínský velitel navíc často projevoval neposlušnost, překračoval své pravomoci, choval se krutě k podřízeným i místnímu obyvatelstvu a neváhal krást zásoby směřující k jiným jednotkám. Vzájemně si na sebe s Trockým stěžovali u Lenina a tato antipatie předznamenala jejich budoucí konflikt. 

Za této situace kozácké vojsko zahájilo na konci září 1918 novou ofenzivu, kterou se i tentokrát podařilo zastavit jen s velkým vypětím sil. Ke změně situace došlo až v polovině října, kdy 1. „ocelová“ střelecká divize Dmitrije Žloby prolomila obklíčení. Z úspěchu se však Stalin neradoval příliš dlouho, protože jej záhy pro neposlušnost povolali zpět do Moskvy.

Hrdina, nebo hochštapler?

Navzdory své problémové povaze prokázal budoucí diktátor během bitvy o Caricyn vlastnosti, které z něj dělaly pro bolševiky nedocenitelnou postavu. Především jeho rozhodnost a krutost dokázaly v krizových okamžicích obnovit pořádek a získat cenné zásoby i tam, kde se zdánlivě žádné nenacházely. Již proto na něj v prosinci 1918 čekaly nové úkoly. Nejprve šlo o vyšetřování porážky Rudé armády u sibiřského Permu, kde bolševické síly až příliš snadno podlehly bělogvardějcům.

Se stejným posláním jej později vyslali na západní frontu k Petrohradu, kde docházelo k častým dezercím i případům přebíhání k nepříteli. Ani tentokrát Stalin nezklamal a jeho cestu občanskou válkou lemovaly veřejné popravy, mučení a kouř z vypálených usedlostí. Spolu s tím se objevovaly i další spory s nadřízenými, když temperamentní Gruzínec svévolně porušoval rozkazy, případně uraženě hrozil rezignací, nebylo-li po jeho. Celkově však bolševické vedení strany vyhodnotilo jeho roli v občanské válce jako pozitivní a v listopadu 1919 obdržel Řád rudého praporu. 

Varšavská otázka

Rudí však dosud neměli vyhráno. Když na začátku následujícího roku vypukla válka s Polskem, zamířil Stalin k Jihozápadnímu frontu. Tam z pozice člena revoluční rady nařídil silám Michaila Buďonného zaútočit na Lvov, zatímco jádro sovětských sil postupovalo k Varšavě. Právě v této fázi konfliktu došlo k jednomu z rozhodujících okamžiků první poloviny 20. století. Velitel Západního frontu Michail Tuchačevskij se obrátil na Buďonného nejprve s žádostí a poté s rozkazem pomoci jeho vojskům obsadit polské hlavní město. Stalin však podobný postup zamítl a trval na pokračování proti Lvovu, po jehož obsazení pravděpodobně hodlal postupovat směrem na jihozápad do Maďarska a případně i do dalších evropských zemí. Toto rozhodnutí se ukázalo jako osudové.

Rudá armáda utrpěla u Varšavy porážku a sovětský výpad na západ skončil fiaskem. Tuchačevskij poté Stalina obvinil ze strategické neschopnosti a právě jemu připsal hlavní zásluhu na válečném neúspěchu. Ke kritice se záhy připojil i Trockij s dalšími představiteli, a tak zhrzený Gruzínec na svou pozici v armádě rezignoval.

O významu Stalinova rozhodnutí se dodnes vedou spory. Řada historiků má ale za to, že pokud by se síly Jihozápadního frontu připojily k Tuchačevskému, vyvíjela by se bitva u Varšavy jinak. Pád polské metropole do rukou Sovětů potom mohl zásadním způsobit ovlivnit průběh moderních dějin. A ještě v jednom ohledu měla celá varšavská kauza vliv na chod historie. Stalin si dobře pamatoval, kdo jej v minulosti ponížil – Trockému i Tuchačevskému se později krutě pomstil.

Image

Čtěte také

Vojevůdce Stalin: Jak diktátorovy rozkazy ovlivnily vývoj války?

Nejprve nezbytná studená sprcha: astrologie na rozdíl od astronomie není exaktní obor. Vztahy vesmírných těles na váš osobní život reálný dopad nemají, pokud tedy náhodou nejste dinosaurus vyhlížející před pětašedesáti miliony lety padající kometu. Vzájemné postavení Slunce, Měsíce a dalších planet se do vašeho osudu nikterak nepromítá, a zakládat na jejich superpozici v době vašeho narození předpověď budoucnosti je pavěda. To ale neznamená, že by po tisíciletí neslavila úspěch.

Jasnozřivé předpovědi osudu a příslib nahlédnutí do nejisté budoucnosti zněly až příliš lákavě. Ani Vatikán nenechával vše v rukách božích. Hledal v horoskopech inspiraci pro zásadní politická rozhodnutí. Například papež Julius II., zastávající úřad mezi lety 1503 až 1513, vybral datum zahájení stavby baziliky svatého Petra na základě astrologických rad. A nebyl v tom sám.

Církev a hvězdy

Papež Lev X. si natolik považoval čerstvých zpráv z hvězdné oblohy, že na první slavné římské univerzitě La Sapienza nechal založit samostatný obor astrologie. Odejít jste odtud mohli i s diplomem profesora. Hodí se zmínit, že tohle opatření mu umožnilo nepřímo šířit mezi evropskými panovníky svou vlastní astrologicko-papežskou propagandu – předpovědi budoucnosti, které mu šly takříkajíc na ruku. A papež Pavel III. dal spíš než na zdravý rozum a zavedené mravy na úsudek astrologa, když jmenoval svého vnuka kardinálem. Čtrnáctiletého chlapce!

Po informacích a předpovědích z budoucnosti ale dychtila i světská veřejnost. Mocichtiví šlechtici se nestyděli ptát ani na to, jak dlouho ještě bude moc uzurpovat jimi neoblíbený papež. Zrovna takové zadání uložil svému astrologovi Ludovico Sforza. Hvězdopravec tehdy svého pána potěšil. Předpověděl, že papež Inocenc VIII. natáhne bačkory 10. srpna 1492. Pro úplnost – svou věštbou se netrefil, papež zemřel o šestnáct dní dříve. Sforza to drobné pochybení v odhadu ale velkoryse přehlédl, zpráva mu udělala radost a v porovnání s běžnými dohady a odhady astrologů vlastně situaci vystihla velmi přesně. Vlastně až tak děsivě přesně, že nebývale zvýšila reputaci astrologie.

Takže když byl Pavel IV. v roce 1555 slavně jmenován do papežského úřadu, jedním z jeho prvních počinů bylo vydání Index Librorum Prohibitorum – seznamu zakázaných, zapovězených a římskokatolické církvi nemilých knih. Do něj nezařadili ani tak díla kacířská, rebelská a náboženské morálce nepřístojná, ale spíše astrologická, která obsahují věštby a popisují události  z budoucnosti. A ten průběžně aktualizovaný seznam se rychle rozrostl poté, co se na nočním nebi objevila kometa a zdraví papeže Pavla IV. se pohoršilo. Spekulace o jeho blížícím se skonu se rozběhly naplno a poslední, co pontifik potřeboval, byly boje při řešení nástupnictví.

Nešťastný opat

Hvězdopravectví tedy bylo ještě v časech renesance velmi poptávanou a pro astrology výnosnou branží. Jenže Bernardino Morandi měl smůlu. Snad to měl vepsáno v planetách a špatně si to přečetl. Jemu totiž hvězdy astrologického bádání štěstí nepřinesly. O jeho dětství a mládí se ví jen málo. Nepochybně byl napojen na rod Morandiů z Bergama, s nimiž udržoval dobré styky. V roce 1590 promoval z práv na římské univerzitě La Sapienza. Světskou kariéru ale pominul. Místo toho přijal noviciát v opatství Vallombrosa poblíž Florencie, v sídle benediktinské kongregace, kde přijal řádové jméno Orazio. V klášteře netrávil čas jen modlitbami. Věnoval se studiu klasiků. Vynikal v platonské filozofii, byl v kontaktu s florentskou učenou společností Accademia degli Spensierati a zajímal se o poezii. A pod vlivem přátelství s Giovannim z rodu Medicejů pak objevoval i taje okultismu a astronomie.

Tyto široce rozprostřené zájmy přitom nekolidovaly s jeho vírou. Astrologii nepovažoval za hřích. Jeho zájem o ni pak ještě posílil pravděpodobný výskyt supernovy, jež zazářila na noční obloze v roce 1604. O této události se hojně mluvilo mezi mnichy, vědci i astrology. 

Přátelství s Medicejskými se mu vyplatilo. V roce 1613 ho díky jejich přispění povolali do Říma, aby se ujal postu opata v Santa Praxedes, tedy v opatství Boží pravdy. Kariéra mu umožnila dál doplňovat svou knihovnu, plnou literatury matematické, medicínské, chemické i filozofické. A pochopitelně i astrologické. Horoskopy sestavoval i kardinálům. A jak jeho hvězda stoupala, předepisoval budoucnost i úředníkům a aristokratům z širokého okolí Říma. Kvůli výkladu z planet se za ním vydávali i zahraniční velvyslanci. Hvězdopraveckou prací plně pohlcený Orazio Morandi se ale dopustil fatálního přešlapu.

Řekly to planety

V roce 1629 totiž sepsal astrologický komentář k předchozím papežstvím. Dílo to prý nebylo valné, ani přehnaně kritické. Orazio sice zmiňoval četné nedostatky předchozích pontifiků, ale v podstatě je omlouval tím, že: „nemohli jinak, protože tak to stálo ve hvězdách“. Naběhl si až v poslední kapitole, v níž tehdy úřadujícímu papeži Urbanovi VIII. předpověděl nejen to, že jeho profrancouzští spojenci zničí Itálii, ale i to, že sám papež velmi brzy utrpí velké násilí a poté smrt. 

Zní to výbušně, ale Orazio přitom nezabíhal do podrobností a detailů. Víceméně napsal jen to, že současný papež je, jaký je – a že už to s ním nebude trvat dlouho. Metodicky, z astrologického hlediska, nepochybil. Existuje totiž několik astrologických technik, jak předpovědět něčí smrt. A opat Orazio si vybral tu nejosvědčenější. V níž se poloha Slunce při narození významné osobnosti stává oním „dárcem života a let“.

Jen samo Slunce by do života papeže Urbana VIII. vneslo dlouhověkost, ale vliv ostatních planet se také počítá. A právě ty stály v krajně negativní konstelaci. Ať počítal, jak počítal, nevycházel opat z údivu, že (tehdy jednašedesátiletý) papež přečkal prvních sedm roků svého života a vůbec se ve zdraví dožil dospělosti. Slunce v jeho horoskopu ho skutečně muselo, podle astrologického učení, držet nad vodou. Jenže na příští rok 1630 se počítalo se zatměním Slunce. Délka života i vlády Urbana VIII. tím pro Orazia Morandiho jasně končila. Bohužel. I když jeho kniha astrologických komentářů nevyšla tiskem, ona finální zpráva se rychle rozšířila světem. A to tak mocně, že ze Španělska, Německa a Francie vyrazili kardinálové do Říma, aby přispěchali na přibližující se datum konkláve jako první.

Předpovídání smrti se zakazuje! 

Urban VIII. se o existenci proroctví nedozvěděl od svých informátorů, ale od mocného francouzského preláta kardinála Richelieua. A byl z něj rozezlen na nejvyšší možnou míru. Nejspíš i proto, že sám byl oddaným učedníkem astrologie. Jenže jeho vlastní předpovědi se v délce dožití vyjadřovaly o dost smířlivěji. Dne 13. července 1630 proto nařídil buřiče Morandiho a všechny jeho komplice zatknout a zahájil soudní vyšetřování aktivit v opatství Santa Praxedes. Pěkně zostra. 

Orazia Morandiho a jeho řádové bratry vydal inkvizici. Mučení netrvalo dlouho, protože prokurátor opatství (a potenciální Oraziův nástupce) Teodor svého představeného pohotově zradil. Vydal také vyšetřovatelům všechny spisky, včetně oné kritické kapitoly. S takovým usvědčujícím materiálem se připravovaný proces zprvu jevil jako soud nad kacířem a okultistou. Ale papež Urban VIII. ho zužitkoval i k tomu, aby zatočil s politickou konkurencí. 

Morandi byl mimo jiné obviněn z držení a četby zakázaných knih, z vměšování se do politiky i kuriózního přečinu: obchodování s vlivem. Soudní spis měl více než 2 800 stran. Rozsudek ale na konci fasciklů chybí. Opat prý ještě před hlavním líčením ve vězení ochořel a náhle zemřel. Spekulovalo se o zardoušení nebo otravě, ale k tomu důkazy chybějí. 

Papež tím neuzavřeným procesem dokázal všem potenciálním konkurentům, že má síly ještě dost. A úřad pak držel dalších čtrnáct let. Pro jistotu svou moc posílil hned po procesu mimořádným dekretem. V něm zapovídal pod trestem smrti předpovídání „života nebo smrti úřadujícího římského papeže, včetně všech jeho pokrevních příbuzných do třetího kolena včetně“… 

Image

Čtěte také

Prorokové starého světa: Jak se věštila budoucnost v antickém Řecku a Římě?

Měď v receptuře bronzu hraje naoko prim, tvoří sedm až devět dílů složení slitiny. Cínu nebývá víc než jeden až tři díly. Jenže rudné horniny, z nichž by bylo možné různými cestami extrahovat měď, jsou po světě rozesety o něco více než úzce situovaná a vzácná naleziště cínu. Archeologické nálezy z oblasti Středozemního moře přitom dokládají relativní hojnost bronzových zbraní, ozdob či nádob. Horniny obsahující měď tu mají. Co Středomoří ale vůčihledně schází, je cín.

Nejbližší ložiska se nacházejí v západní a střední Evropě (a ve Střední Asii). Ovšem ta zdaleka nejbohatší, nejvydatnější a především nejdostupnější leží na jihozápadě Británie – v dnešních hrabstvích Cornwall a Devon. Podle dochovaných archeologických nálezů z terénu ale na jihozápadě Anglie žily převážně jen malé zemědělské komunity – kovotepectví a kovolitectví vzdálené.

Mohli tedy v těch dávných časech doby bronzové obyvatelé z anglických „cínových“ regionů obchodovat se Středomořím? Nad tím archeologové bádají už dobře dvě staletí. A hloubali nad tím i výzkumníci z univerzit v Cambridge a Durnhamu, kteří své nové závěry publikovali v odborném žurnálu Antiquity.

Od Albionu k Judeji

K odpovědi vyrazili z opačného konce, respektive od pobřeží Izraele. Tady se totiž před lety podařilo nalézt vraky dvou lodí s nákladem cínových ingotů. Plavidla ztroskotala někdy kolem roku 1300 př. n. l. K nim pak přidali další nálezy téže komodity z pobřeží Francie (datované cca k roku 600 př. n. l.). A doplnili je o nově nalezené vraky s cínovým nákladem, spočívající na dně u jihoanglického Erme a Salcombe a francouzského Rochelongue.

Na všech nalezených ingotech provedli sérii tří různých analýz: průzkum stopových prvků, analýzu příměsí izotopů olova a cínu. A pro jistotu je doprovodili i podobným rozborem datovaných bronzových artefaktů ze Středozemního moře. Zjistili, že bronzové předměty ze Středozemí by nevznikly bez cínu z Cornwallu a Devonu. Tím se vynořily další otázky.

Analýzy dokládaly dávný obchodní řetězec. Ale kolik cínu jím prošlo? „Známe na stovku měděných dolů, od Irska přes Španělsko, Izrael až po Ural,“ vysvětluje Benjamin Roberts, docent archeologie z univerzity v Durnhamu. „A byť jich přímo v době bronzové fungovala jen malá část, úhrn celkové těžby v nich běžel v horizontech tisíců tun.“ 

Vezmeme-li v potaz, že bronz se obvykle vyráběl z 90 % mědi a 10 % z cínu, v praxi to znamenalo, že z jihozápadní Anglie muselo ročně odcházet „zboží“ po desítkách, možná až stovkách tun. To vše ve velmi sofistikovaném režimu přepravy na tisícikilometrové vzdálenosti. A kontinuálně, protože Středomoří cín poptávalo neustále a ve velkém.

Rychlé tempo

Podle výzkumníků se ruda nejspíš dostávala z Cornwallu a Devonu loďmo do Francie, kterou prošla „pěší cestou“ až na pobřeží Středozemního moře. Odtud na lodích zamířila na Sardinii a Kypr, než ji prodali na cílovém trhu kdesi na východním pobřeží Izraele. Předpokládanou cestu poněkud nedostatečně mapují již zmíněné nálezy lodních vraků. A také jeden zdroj písemný. Ovšem z druhé ruky. Jde totiž o citované poznatky zeměpisce Pýtheá­se z řecké kolonie Massalie (dnešní francouzské Marseille), který ve 4. století podnikl výpravu k britským ostrovům. Jeho zápisky se sice nedochovaly, ale útržky přečkaly v dílech dalších cestovatelů.

Pýtheás hovořil o tom, že cínová ruda zamířila nejprve na jakýsi přílivový ostrůvek u britského pobřeží. Nazýval jej Ictis. Odtud se dostala přes moře a po francouzských řekách až do ústí Rhony. Ta cesta měla lesklému měkkému kovu zabrat pouhých třicet dní. Toto bylo považováno za dosud nejsilnější argument, hovořící proti hodnověrnosti jeho díla. Archeologové se zdráhali zprávě o takové rychlosti přepravy z dávné minulosti uvěřit. Současný výzkum univerzit z Durnhamu a Cambridge ji ale přesně v takovém velkolepém rozsahu dokládá. A objevil se tím i nový směr bádání. Cílí na ostrov St. Michael's Mount, který by se podle mnohých měl překrývat právě s tím bájným přílivovým Ictis.

Drtiče a tavírny?

Univerzitní geologové nejspíš zodpověděli i poměrně zásadní otázku, jak mohly nepříliš vyspělé komunity hospodařících zemědělců bez potřebné těžební infrastruktury uspokojovat středomořskou poptávku po cínu v úhrnech desítek až stovek tun ročně. Podle nich se cínová ruda totiž přirozenou cestou geologických procesů a eroze „vypreparovala“ z žil tvrdých hornin, a usazovala se podél toků devonských a cornwalských řek. Ruda, o velikosti od zrnek až ke štěrku, se tu nacházela v hojných vrstvách, pohřbená pod sedimenty bahna a jiných naplavenin.

Obyvatelé tedy nepotřebovali žádné složité technologie, hluboké doly ani komplikované systémy na rozmělňování a drcení. Stačilo jim prostě odkrýt naplavenou zeminu a nakopat si cínu dosyta. Dopravili ho pak k pobřeží, kde ho výhodně zpeněžili. To, co bylo považováno za komplikované a v době bronzové nereálné, tu šlo velmi snadno. Teoreticky.

Autoři studie dále uvádějí, že zatímco pohyb cínu po moři se díky nálezům lodních vraků dá alespoň v hrubých obrysech vykreslit, přesné trasy pohybu po pevnině se dosud identifikovat nepodařilo. Nález pradávné lodice, zakonzervované bahnem řekněme někde na řece Touques, na níž by vědci nalezli náklad cínových ingotů, by se teď docela hodil… 

Image

Čtěte také

Bronzový válečník z doby železné potvrzuje sílu a umění Keltů

Po celá desetiletí se forenzní vědci snaží získávat otisky prstů nebo biologický materiál z nábojnic použitých při zločinu. Ukázalo se ale, že je to nesmírně obtížné. Stopy po pachateli jsou totiž obvykle zničeny do té míry, že je nebylo možné detekovat. Na vině je vysoká teplota, které je nábojnice při výstřelu vystavena, stejně jako tření a výstřelové spaliny.

Výsledkem mimo jiné bylo, že zločinci často zanechávali nábojnice na místě činu, protože je sice bylo možné spojit se zbraní, ale nikoliv s osobou pachatele. Jak říká forenzní specialistka Eithne Dempseyová z irské Univerzity Maynoothu, vždycky to pro ně v oboru byla svatým grálem představa, že se jim podaří získat otisky prstů z vypálených nábojnic.

Forenzní alchymie

Se svým doktorandem Colmem McKeeverem vyvinula novou elektrochemickou metodu, která dovoluje zviditelnit otisky prstů na nábojnicích, přestože prošly střelbou a byly vystavené vysokým teplotám. Podrobnosti nové metody vědci popisují v odborném časopisu Forensic Chemistry.

Badatelé pokryli vystřelené nábojnice vrstvou speciálních materiálů a získali tím otisky prstů. Jejich postup na rozdíl od dřívějších metod využívá dostupné netoxické polymery a malé množství energie. Testy potvrdily, že tento postup „zviditelní“ otisky prstů až 16 měsíců staré.

Jde o elektrochemický proces. Zkoumané nábojnic se umístí do elektrochemického článku. Po aplikaci elektrického proudu s nevelkým napětím vzniká kontrastní obraz původního otisku. Objev irského týmu by mohl mít značný vliv na budoucí a do jisté míry i minulé kriminalistické vyšetřování.

Image

Čtěte také

Kriminalistická revoluce: Nová forenzní metoda odhaluje povýstřelové stopy přímo na místě činu

Až do objevu tzv. paprsku X, později pojmenovaného na počest svého objevitele jako rentgenový, neměli lékaři prakticky žádnou možnost, jak do lidského těla nahlédnout neinvazivním způsobem. Přibližně od poloviny devatenáctého století začali používat různé endoskopy, tedy přístroje s konkrétním nástavcem uzpůsobeným pro zkoumání dané tělesné dutiny, jako například ezofagoskop pro „průzkum“ hltanu a jícnu nebo gastroskop, s nímž bylo možné vidět do žaludku. Neexistoval však způsob, jak proniknout skrz vrstvu tkáně. Tím, kdo se zasloužil o opak, se však nakonec nestal lékař toužící po změně nepříliš vyhovujícího stavu, nýbrž fyzik. A jak už to u velkých objevů historie bývá, šlo spíše o náhodu.

Hrůzný zvěstovatel smrti

Profesor Wilhelm Conrad Röntgen, působící na univerzitě v bavorském Würzburgu, se koncem roku 1895 zabýval zářením vycházejícím z katodové trubice (skleněné baňky s elektrodami pod napětím, mezi nimiž prochází elektrický proud). Osmého listopadu zjistil, že kromě dosud známého záření z katody proudí ještě jiný typ paprsků, které dokážou projít i kartonem, neboť dopadly až na fluorescenční stínítko náhodou umístěné za ním ve vzdálenosti asi jednoho metru.

Vědec okamžitě začal zjišťovat, co dalšího toto záření dokáže – a záhy věděl, že je ještě mocnější, než se domníval. Když totiž požádal svou manželku, aby mu před stínítkem přidržela jednu z kartonových desek, a namířil na ni katodou, na stínítku spatřil v ženině ruce zcela jasné kontury kostí obklopené rozostřenými měkkými tkáněmi. Podle vědeckého popularizátora Kendalla Havena Röntgen v tu chvíli „vykřikl hrůzou a pomyslel si, že tyto paprsky jsou hrůzným zvěstovatelem smrti“. 

V první linii

Svůj objev publikoval v roce 1896 a paprsky zatím pojmenoval X, podobně jako neznámou v matematické rovnici, neboť jejich původ i princip zůstávaly tajemstvím. Tehdy ještě nevěděl, že o pět let později za svůj přelomový přínos k vědeckému poznání obdrží první Nobelovu cenu za fyziku v historii. A bylo samozřejmě jen otázkou času, kdy se nový objev začne využívat i na poli medicíny. Zpočátku se vyšetřovaly pouze kosti, ale brzy se ukázalo, že takzvané rentgenové záření dokáže poměrně snadno odhalit třeba i žlučové nebo ledvinové kameny a cizí tělesa.

To přišlo vhod záhy: Když v roce 1898 vypukla španělsko-americká válka, měli vojenští lékaři poprvé v dějinách možnost diagnostikovat střelná zranění pomocí rentgenu a spatřit kulku v ráně, aniž by po ní museli pátrat manuálně nebo se rovnou uchýlit k amputaci. Ve válečných konfliktech se pak stalo přenosné diagnostické zařízení nepostradatelným pomocníkem. 

Zasloužila se o to například polská fyzička Marie Curieová, která byla během první světové války jedním z mála lidí na světě schopných pracovat s rentgenovými přístroji. S pomocí své tehdy sedmnáctileté dcery sehnala bezmála dvě desítky dodávek, vybavila je elektrickými generátory a instalovala do nich mobilní radiografické jednotky, takže vznikly pojízdné diagnostické sestavy, jež mohly fungovat v těsné blízkosti prvních linií.

Podceněné riziko

Celá metoda však zatím byla z technického hlediska v plenkách, už jen proto, že expozice jednoho snímku zpočátku trvala dlouhých 25 až 30 minut. Nemluvě o skrytých rizikách, která práce s rentgenem (takto familiárně se přístroji začalo říkat až později, když se jeho použití stávalo běžným) skýtala a o nichž zpočátku nikdo neměl ani tušení – lékaři i pacienti byli vystaveni obrovským dávkám radioaktivního záření bez ochrany, třebaže už Röntgen zjistil, že mu dokáže odolat olovo.

Také si povšiml, že nadměrně zvolená síla záření může způsobit popálení kůže, ztrátu vlasů nebo vředy na kůži – nicméně všechny symptomy lékaři považovali pouze za relativně neškodné a vratné, jako snesitelnou daň za pořízení tolik cenného snímku. Třebaže podezření na souvislost mezi paprsky X a rakovinou kůže se v odborné literatuře objevila už v roce 1902, až roku 1926 americký biolog Hermann Muller poprvé jasně a prokazatelně demonstroval, že rentgenové záření může v buňkách vytvářet mutace, čímž „oficiálně“ potvrdil, že je doslova smrtící.

Poprvé v Praze

Na skrytou hrozbu doplatil také český chirurg a pozdější zakladatel ústavu pro tělesně postižené Rudolf Jedlička. Ten byl Röntgenovým objevem natolik fascinován, že se rozhodl obstarat jeden takový přístroj i do Prahy; jen několik měsíců poté, co vyšel zmíněný popularizační článek, otevřel v pražském hotelu u Černého koně (dnešní Slovanský dům v ulici Na Příkopech) soukromý rentgenový kabinet. Jedličkovi se podařilo získat jako mecenáše majitele hotelu, neboť pořízení nákladného zařízení – prvního v celé habsburské monarchii – slibovalo mimořádnou atrakci pro hotelové hosty. Ti si zde ze zvědavosti a pro své potěšení nechávali pořídit snímky svých kostí.

Jedlička ale pochopitelně myslel i na pacienty, kteří rentgen potřebovali kvůli diagnóze svých potíží, a objednal pro ně přímo z Německa ještě jeden přístroj. Finance však tentokrát už nesehnal, a tak se musel zadlužit půjčkou v hodnotě přesahující dva roční platy. V roce 1897 se v Praze díky tomu mohla uskutečnit první operace na základě rentgenové diagnostiky. Jedlička od té doby manipuloval s rentgenovým přístrojem prakticky denně, a to bez nezbytné olověné vesty. Není divu, že časem se na něm nadměrné vystavení smrtící radioaktivitě začalo podepisovat: Postupně mu zčernaly články prstů a bylo nutné je amputovat, takže na levé ruce mu nakonec zůstal jen palec a část ukazováčku.

Slibná budoucnost

Spektrum možných využití „zázračného“ paprsku se mezitím značně rozšířilo – již v prosinci 1896 zjistil harvardský profesor Walter Cannon, že pokud podá laboratorním zvířatům bizmutovou sůl, může pak pod rentgenem pozorovat proces jejich trávení. Vyšetření pomocí kontrastní látky (konkrétně síranu barnatého) se jen o pár let později začalo standardně užívat i v lidské medicíně. Navíc se jevilo jako velmi slibné zjištění, že rentgenové paprsky mohou mít i léčivé účinky – například pokud se zacílí na rakovinné buňky, dokážou je zničit. 

Image

Čtěte také

Transfuze krve má za sebou historii plnou hrůzných experimentů, bludných představ a fatálních pokusů