Zařízení Glide s umělou inteligencí je jako bílá hůl na steroidech
Glide je robotická bílá hůl na kolečkách, která svého majitele bezpečně a interaktivně provede městem.
Bílá hůl představuje velmi užitečnou pomůcku pro lidi, kteří nevidí nebo vidí velmi špatně. Pomáhá při orientaci v temném světě a současně hraje roli univerzálního signálu, který kolemjdoucí informuje o hendikepu majitele bílé hole. Přesto je to ale jen hůl a v dnešní době postrádá velmi důležitou vlastnost – interaktivitu.
Mají to na paměti ve startupu Glidance se sídlem v americkém Seattlu, kde vyvíjejí zařízení Glide, které popisují jako „bílou hůl 2.0“. I když bílá barva zůstala, Glide má oproti tradiční pomůcce spoustu věcí navíc. Především má dvě malá gumová kolečka, které si poradí prakticky s každým typem běžného terénu.
Robotický průvodce
Na nastavitelné teleskopické tyči je umístěno ergonomické držadlo, které zajišťuje velmi snadné a pohodlné ovládání této robotické pomůcky. Zařízení váží jen 3,5 kg a na jedno nabití baterií vydrží v provozu až 6 hodin. Kromě mechanicky odolného designu je Glide také voděodolné a je možné se s ním procházet v dešti.
Hlavním úkolem Glide je provádět svého majitele po městě, a to jak fyzicky, tak i mluvenými pokyny. V navigačním módu Directed sleduje ústní instrukce nebo předem naprogramovanou cestu. Když si uživatel zvolí mód Freestyle, může si jít kam chce a se Glide jen stará o bezpečnou cestu.
Aby tohle všechno dokázalo, je Glide vybavené umělou inteligencí a nezbytnou soustavou senzorů, včetně stereoskopické kamery, která detailně obsáhne prostor do vzdálenosti 15 metrů. Glide si bude možné pořídit za 1 499 dolarů (přes 31 tisíc Kč), s měsíčním poplatkem 30 dolarů (zhruba 652 Kč) za pravidelné upgrady softwaru.
Další články v sekci
Expanze regenta Miklóse Horthyho: Maďarská armáda za druhé světové války
Budapešť měla před vypuknutím druhé světové války celou řadu územních nároků vůči svým sousedům, zároveň však nedisponovala dostatečnou vojenskou silou na jejich prosazení. Přesto se jí nakonec podařilo různými cestami většinu svých cílů naplnit.
Maďarsko jako jeden z poražených států první světové války bylo vázáno Trianonskou smlouvou, která omezovala jeho ozbrojené síly na 35 000 vojáků a přísně regulovala výzbroj. Změna nastala až ve druhé polovině 30. let, kdy v měnící se politické situaci v Evropě začali Maďaři chápat, že stanovená omezení nebude nikdo vynucovat. V roce 1938 se proto rozběhla rozsáhlá modernizace a rozšiřování maďarských ozbrojených složek v rámci programu Győr, jenž však přes své ambiciózní cíle nikdy nebyl zcela naplněn.
Invaze na Podkarpatskou Rus
Po mnichovské dohodě, která přinutila Československo postoupit část svého území nacistickému Německu, začalo své nároky prosazovat také Polsko a Maďarsko. Druhý zmíněný stát pak pro dosažení svých záměrů zahájil vysílání polovojenských jednotek na jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde tyto útvary útočily na československé ozbrojené složky, a výsledné střety Budapešť následně prezentovala jako důkaz údajného útlaku maďarské menšiny. Výsledkem tlaku na oslabené Československo se stalo podepsání vídeňské arbitráže v listopadu 1938, která přiřkla Maďarsku rozsáhlé oblasti jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Režim v čele s regentem admirálem Miklósem Horthym však usiloval i o další území. Jeho tlak vyvrcholil 14. března 1939, kdy maďarská armáda zahájila útok na Podkarpatskou Rus, kde však narazila na odpor československých jednotek. Ty sice zpočátku postup Maďarů zadržely, ale vzhledem k vývoji událostí v českých zemích, které obsadili Němci, byly do 21. března 1939 nuceny Podkarpatskou Rus opustit. Celé území tak padlo pod maďarskou kontrolu.
Další nepřátelé
Krátce poté Budapešť zahájila konflikt s osamostatněným Slovenskem. V takzvané malé válce se pokoušela získat další teritorium, což se nakonec v omezené míře podařilo, ale střetnutí brzy skončilo, neboť Němci tlačili na uzavření míru. Postupným sbližováním s třetí říší získalo Maďarsko možnost rozšířit své území a zvrátit důsledky Trianonské smlouvy. Dalším cílem se stalo Rumunsko, avšak v tomto případě se jednalo především o diplomatický boj o Sedmihradsko. Pod nátlakem Berlína a Říma byla v roce 1940 v rámci druhé vídeňské arbitráže Rumunsku odňata necelá polovina Sedmihradska ve prospěch Maďarska.
Významným milníkem se stalo září 1940, kdy byl podepsán pakt tří mezi Německem, Itálií a Japonskem, ke kterému se brzy připojili jejich spojenci včetně Maďarska. Následná fáze expanze přišla v dubnu 1941, když Německo napadlo Jugoslávii. I přesto, že existovala jugoslávsko-maďarská smlouva o „věčném přátelství“, se Budapešť zapojila do invaze a po pádu Jugoslávie zabrala další území.
Brána ke zkáze
Od roku 1938 probíhala již zmíněná modernizace a přezbrojování maďarské armády, nicméně tyto snahy narážely na řadu problémů, zejména nedostatek moderní techniky. Až do konce války se tak horthyovští vojáci museli spokojit s podstatně slabším vybavením, než jakým disponovali Němci nebo jejich protivník Sovětský svaz, s nímž se dostali do křížku po zahájení operace Barbarossa.
Jelikož se totiž Horthy obával, že neúčast na invazi by mohla vést k revizi vídeňských arbitráží, připojilo se také Maďarsko k válce se SSSR. Jako záminka posloužilo bombardování Košic neoznačenými letadly 26. června 1941, po němž Budapešť vyhlásila válečný stav a vyslala na frontu Rychlý sbor Karpatské armádní skupiny. Tím začala nová kapitola zapojení Horthyho ozbrojených sil do druhé světové války, která skončila až jejich kapitulací v květnu 1945.
Další články v sekci
Vesmírný unikát: Vědci zachytili nejvzdálenější a nejjasnější rádiový kroužek
Astronomové objevili dosud nejvzdálenější a zároveň nejzářivější „podivný rádiový kroužek“. Jde dokonce o vzácný pár překřížených kruhů, který může odhalit dosud neznámé procesy ve vesmíru.
Takzvané „podivné rádiové kroužky“ (ORC, z anglického „odd radio circle“), jsou relativně novým astronomickým fenoménem. Jde o ohromující struktury, které detekujeme v oblasti rádiových vln ve vzdáleném vesmíru. Mívají tvar kroužku 10 až 20krát většího než celá Mléčná dráha. Vědci stále poněkud tápou, pokud jde o mechanismus, jakým tyto kroužky vznikají.
Podivných rádiových kroužků známe jen pár. Indický astronom Ananda Hota z Univerzity v Bombaji a jeho spolupracovníci nedávno přidali další, a jak se zdá, jejich úlovek stojí za to. Nejde o jeden kroužek, nýbrž dva překřížené kroužky. Jde o teprve druhý takový známý případ.
Nejsilnější ze všech
Rádiový kroužek, který dostal označení RAD J131346.9+500320, je doposud nejvzdálenějším, jaký jsme objevili. Pozorujeme ho ve vzdálenosti asi 7 miliard světelných let, což představuje dobu, kdy byl vesmír oproti dnešku asi o polovinu mladší. Výjimečná je i jeho intenzita - v oblasti rádiových vln září nejsilněji ze všech známých kroužků.
K pozoruhodnému objevu, který publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, významně přispěla indická komunita občanských vědců RAD@home Astronomy Collaboratory, která se podílela na zpracování dat, a také soustava radioteleskopů LOFAR (Low-Frequency Array), která je největší a nejcitlivější v oblasti nízkých frekvencí rádiových vln (10 až 240 MHz). V obou případech to bylo pro rádiové kroužky poprvé.
„Náš výzkum jasně ukazuje, že profesionální astronomové mohou posouvat hranice vědeckého poznání díky spolupráci s občanskými vědci,“ chválí si Hota, který je zakladatelem platformy RAD@home Astronomy Collaboratory. „Rádiové kroužky patří k nejbizarnějším, a přitom také nejkrásnějším vesmírným strukturám, jaké jsme s kolegy viděli. Navíc mohou přispět k objasnění vztahu mezi galaxiemi a jejich černými dírami.“
Další články v sekci
Indiana Jones se mýlil: Jaký je skutečný původ křišťálových lebek?
Křišťálové lebky prosluly zejména díky dobrodružnému filmu Indiana Jones a království křišťálové lebky. Jeho děj se částečně odehrává v mytickém městě Akator v Peru a točí se okolo záhadných artefaktů. Odkud však ve skutečnosti pocházejí?
Tyto tajuplné předměty se objevují nejenom ve filmech, ale i v seriálech jako Hvězdná brána či počítačových hrách. Najdeme je také ve světoznámých muzeích, například ve francouzském Musée du Quai Branly, Britském muzeu nebo Národním přírodovědném muzeu Smithsonova Institutu v USA.
Z Německa, Francie, nebo Ameriky?
Křišťálové lebky jsou vyrobené z průhledného křemene. Jejich nálezci se sice odkazovali na údajný předkolumbovský původ předmětů, připisovaných nejčastěji Aztékům a Mayům, nicméně tato spojitost se nikdy neprokázala a moderní analýzy dosvědčily, že pochází až z 19. století. Vznikly tedy z době, kdy Evropa zažívala obrovský nárůst zájmu o Latinskou Ameriku a předkolumbovské kultury, který vedl k rozvoji trhu s pravými i nepravými artefakty z těchto končin.
Při bližším zkoumání křišťálových lebek se ukázalo, že byly opracovány nástroji používanými k výrobě šperků v 19. století a vznikly v městečku Idar-Oberstein v dnešním Německu. Zde se v té době zpracovával křišťál dovážený z Brazílie. Vystopování původu lebek ale bylo mnohem zamotanější: do světových muzeí se dostaly přes francouzského obchodníka se starožitnostmi Eugèna Bobana, který měl krámek nejprve v Paříži, posléze jej přestěhoval do Ciudad de México a nakonec do New Yorku. Právě odtud předměty později dorazily do Anglie či Francie. V tomto kontextu je zajímavé, že Národní antropologické muzeum Mexika lebku od Bobana již dříve odmítlo koupit, neboť pochybovalo o její pravosti.
Křišťálové lebky obklopovala od počátku řada legend. Lidé si je spojovali zejména s léčitelskými, ale také paranormálními schopnostmi. Ostatně právě s nimi se nejčastěji objevují v populární kultuře. Například v divadelní hře Paula Claudela Saténový střevíček (1931) španělský král Filip II. věští za pomoci křišťálové lebky prohru své armády, respektive španělského loďstva, které do té doby nebylo nikdy poraženo. Modely z drahokamové odrůdy křemene byly spojovány také s očekávaným koncem světa, který měl dle mayského kalendáře nastat v roce 2012, či s hnutím New Age, jež dává tyto lebky nejčastěji do souvislosti s bájnou Atlantidou a číslovkou 13.
Symbol smrti i znovuzrození
Jak to ale bylo s křišťálovými lebkami a předkolumbovskými kulturami Mezoameriky doopravdy? Asi nikoho nepřekvapí, že se s nimi v tradicích ani náboženství zdejších domorodců nesetkáme. Lebky jako takové však měly v mezoamerické společnosti hluboký symbolický i rituální význam. Nejčastěji ztělesňovaly smrt, ale také znovuzrození a věčný běh času, který pro místní obyvatele plynul v cyklech. Na obrazy této části kostry narazíme jak v aztéckém, tak v mayském umění.
Pravděpodobně nejznámější jsou takzvané tzompantli neboli oltáře s dřevěnými konstrukcemi, na něž Aztékové zavěšovali lebky rituálně obětovaných osob. V očích obyvatel západní civilizace poněkud makabrózní estetika měla význam zemědělské plodnosti. Aztékové věřili, že smrt živí život, čímž jej vlastně umožňuje. Lebky symbolizovaly také posmrtný život a božstva spojovaná se smrtí, jako byl bůh podsvětí a vládce říše mrtvých Mictlantecuhtli.
Koneckonců dodnes jsou lebky calaveras vyráběné z cukru nebo čokolády nedílnou součástí jednoho z největších mexických svátků známého Día de Muertos (Den mrtvých). Stejně jako v předkolumbovských časech i tyto novodobé mexické Dušičky reprezentují úctu k předkům a přijetí smrti jako přirozeného přechodu, nikoliv konce života.
Další články v sekci
Seržant Alvin C. York: Prostý dřevorubec, jehož odvaha vstoupila do dějin
Do historie americké armády se začátkem října 1918 svým odvážným útokem na německé kulometné postavení zapsal Alvin York. Vysloužil si tak nejvyšší americké válečné ocenění – Medaili cti.
První světová válka dala možnost vyniknout statečným mužům z celého světa. Někteří tahali z bitevní vřavy své kamarády, jiní osamoceně bojovali s nepřátelskou přesilou, další se zase neohroženě vrhali do zdánlivě beznadějného útoku. Odvážné činy většiny z nich se ztratily v propadlišti dějin tím spíše, že mnozí jejich aktéři ve válce zahynuli. To však není případ příslušníka US Army Alvina Yorka, který se svými skutky zapsal k nejznámějším americkým vojákům.
Rodným místem pozdějšího hrdiny byla osada Pall Mall ve státě Tennessee. Jeho rodiče rozhodně nepatřili k místním boháčům a malý Alvin přišel na svět v dřevěném srubu se dvěma místnostmi jako třetí z jedenácti dětí 13. prosince 1887. Otec pocházel z Jamestownu, zatímco matka se narodila v Pall Mallu a jeden z jejích předků, anglický osadník, tuto komunitu dokonce zakládal.
Chudý dřevorubec
Yorkovi třeli bídu s nouzí, a jak bylo v tamních končinách zvykem, děti do školy příliš často nechodily. Čekalo se od nich, že začnou přispívat do rodinného rozpočtu, jak jen to bude možné – přinejmenším svou prací na farmě a lovem drobné zvěře. V listopadu 1911 Alvinův otec zemřel. Jeho starší bratři už předtím odešli z domu, takže se mladík stal „nejstarším mužem“ rodiny a jako takový zemřelého otce zastupoval jak při výchově svých sourozenců, tak při obstarávání obživy. Tato povinnost ho přivedla nejprve k práci na stavbě železnice a později k dřevorubecké sekeře. Mladý York údajně patřil ke zručným pracantům a oddaně zajišťoval své rodině živobytí. Je však také známo, že měl sklony k pití a rvačkám, a dokonce ho několikrát zatkli.
V jeho vnitřním světě se však pití a rvačky nedostávaly do konfliktu s náboženským cítěním a Alvin York pravidelně navštěvoval místní protestantský kostel. Měl celkem hezký hlas a často předzpívával. V lednu 1915 pak u něj došlo k náboženské konverzi a mladý dřevorubec se stal silně věřícím člověkem. Yorkova víra měla jeden zásadní charakteristický rys. Místní kongregace vycházela z pacifistických kořenů a stavěla se proti veškerým formám násilí. Vypuknutí první světové války jej proto hluboce poznamenalo. Jak sám později přiznal: „Nechtěl jsem jít a zabíjet. Věřil jsem ve svou bibli.“
V uniformě navzdory přesvědčení
Pátého června 1917 se York, stejně jako všichni ostatní muži ve věku 21–31 let, zaregistroval u odvodní komise. Přestože vstup do armády s odvoláním na své náboženské přesvědčení odmítal, uniformě neunikl. US Army totiž takovým jedincům dávala umístěnky, které nebyly v rozporu s jejich protiválečným přesvědčením. V polovině listopadu 1917 se tedy mladý dřevorubec ocitl na nově zřízené základně Camp Gordon v Georgii (dnešní Fort Gordon), ale pochybnosti ohledně svého budoucího působení v ozbrojených silách měl i nadále. Po soustředěném tlaku nadřízených a určitém vnitřním boji však své postoje přehodnotil a právě tak, jako byl předtím horlivým pacifistou, se nyní zapálil „pro věc své země“.
Po ukončení základního výcviku ho přidělili k rotě G 328. pěšího pluku 82. pěší divize. Po přesunu do Francie se York 26. června 1918 poprvé dostal na frontu. Jednalo se o klidný sektor, kam přidělovali nové vojáky, aby je vycvičili, než je pošlou přes zemi nikoho. Svůj skutečně první boj zažil ve dnech 12.–17. září u Saint-Mihiel, potom ale přišla opravdová zkouška ohněm – ofenziva v oblasti Mása-Argonský les, kterou Američané spustili v součinnosti s Francouzi 26. září. Právě v bojích nedaleko Chatel-Chéhéry získal horal z Tennessee svou Medaili cti.
Seržant velitelem
Ráno 8. října se Yorkův prapor ještě před úsvitem vydal ke kótě 223, odkud měl v 6.10 zahájit útok směrem k místní úzkokolejce. Z jihozápadu se brzy ozvala těžká palba. Následující momenty York popsal: „Museli jsme útočit přes pár set metrů široké údolí a vzít ztečí kulometná postavení na hřbetě na vzdálenější straně. Kulomety byly i na svazích po obou křídlech. To údolí mělo tvar trojúhelníku, takže jsme to schytávali zepředu i z boků… Bylo to hrozné. Naše ztráty byly těžké… Nevěřím, že by (je – pozn. red.) mohl dobýt přímým útokem celý náš prapor, ani naše celá divize. Němci nás dostali. A to vám říkám, stříleli pěkně zostra. Naši chlapci padali jako ta dlouhá tráva před sekačkou u nás doma. S naším dělostřelectvem se něco stalo a my neměli žádnou baráž. A tak jsme tam jen tak leželi, zhruba v polovině toho údolí, bez baráže, a hezky to schytávali od těch německých kulometů i od velkých dělostřeleckých granátů, a proto jsme se rozhodli dostat je nečekaným útokem ze zálohy. Odhadovali jsme, že jich musí být přes třicet…“
Sedmnácti americkým vojákům včetně Yorka se následně podařilo Němce v nepřehledném terénu obejít. Prošli hustým porostem a nejprve narazili na nepřátelský štáb, kde zajali několik německých vojáků, mezi nimi i pár důstojníků. Rozruch v týlu ale německé vojáky upozornil na jejich příchod a Američané museli vzápětí čelit palbě několika kulometů, která šest z nich zabila a tři zranila. Desátník York se tak stal nejvyšší šarží a ujal se velení.
Střílení krocanů
Palbu německých vojáků opětoval (až později se dozvěděl, že v podstatě sám). Nejprve střílel vleže, potom se postavil: „Vystřílel jsem několik zásobníků. Hlaveň začala být horká a docházela mi munice.“ Po jisté době se na něj ze vzdálenosti pouhých 25 m pokusil zaútočit německý důstojník doprovázený pěti vojáky. Americký desátník odložil pušku a vytáhl pistoli. „Nejdříve jsem vyřídil šestého muže, pak pátého, čtvrtého, třetího a tak dále. Takhle doma střílíme divoké krocany. Nechceme totiž, aby ti vpředu věděli, že to od nás dostávají ti vzadu,“ popsal dramatické chvíle. Pak se vrátil k pušce a ostřelování kulometů.
Když se mu podařilo zneškodnit zhruba 20 nepřátelských vojáků, dostal od jednoho ze zajatých německých důstojníků, který shodou okolností pracoval před válkou v Chicagu a uměl dobře anglicky, nečekanou nabídku.
Němec mu slíbil, že když zastaví palbu, přiměje vojáky v nejbližším zákopu, aby se mu vzdali, což se nakonec také stalo, a počet zajatců tím narostl zhruba na stovku. Yorkovi a sedmi dalším Američanům se zároveň podařilo vyvolat dojem, že dohodových vojáků je mnohem více a že další jsou už na cestě. York následně seřadil zajaté Němce do dvojstupu a vyrazil vstříc zbývajícím kulometům. „Vzal jsem majora, postavil ho do čela kolony a stoupl si za něj. Použil jsem ho jako záštitu…“
York se svými muži obsadil druhou linii, zbývala však ještě první, která zadržovala postup Američanů. „A tak jsem je odvedl přímo k německému frontovému zákopu. Řekl jsem majorovi, ať zapíská na svou píšťalku, nebo že jinak ustřelím hlavu jemu i těm ostatním.“ Je až neuvěřitelné, že své zbraně odložili i další němečtí vojáci, a pouhým osmi Američanům se tak nakonec podařilo zajmout celkem 132 Němců. York měl jako hluboce věřící člověk v celé věci jasno: „Jsem svědkem toho, že mi Bůh pomohl z téhle těžké bitvy, protože keře kolem mne byly palbou celé očesané, a já neměl ani škrábnutí.“ Po této akci byl povýšen na seržanta a obdržel Vojenský záslužný kříž. Za několik měsíců následovala také Medaile cti.
Prostý hrdina
O Yorkově husarském kousku doma nikdo nevěděl. Teprve až v dubnu 1919, kdy noviny Saturday Evening Post otiskly článek popisující jeho hrdinství, se stal celonárodní celebritou. Když 22. května dorazil zpátky do USA, měl už zaplacený pobyt v newyorském luxusním hotelu Waldorf-Astoria. Po prohlídce města vyrazil do Washingtonu, kde ho Sněmovna reprezentantů odměnila potleskem vestoje. S prezidentem Woodrowem Wilsonem se ale nakonec nesetkal, protože se v té době v Paříži účastnil poválečných rozhovorů.
Jako jediný dar za svou vojenskou službu York přijal malou farmu. Články, publicitu a prodej autorských práv na svůj životopis odmítl. Zapojil se jen do kampaně na stavbu silnice, která měla jeho rodný kraj spojit s okolním světem. Výsledkem se stala Alvin C. York Highway, postavená v polovině 20. let. Ve stejné době také pomohl zřídit Fond Alvina C. Yorka, jehož zásluhou byl v Jamestownu založen Zemědělský institut Alvina C. Yorka, který funguje dodnes.
Po vypuknutí druhé světové války se York znovu přihlásil do armády, vzhledem ke svým zdravotním problémům se už ale k frontové jednotce nedostal. Nastoupil tedy ke spojovacímu vojsku. Navzdory hodnosti plukovníka Gardy státu Tennessee byl také pořád označován svou přezdívkou „seržant York“. Do širšího povědomí pak vstoupil jako vlastenecký horal s hlubokou vírou a skvělou muškou, který je sice málo vzdělaný a hovoří prostým jazykem, ale „intuitivně dělá vše správně“. Alvin Cullum York zemřel v Nashville 2. září 1964 ve věku 76 let.
Další články v sekci
Průplav bez vody: Změna klimatu ohrožuje dopravu v Panamském průplavu
Provoz Panamského průplavu je životně závislý na ohromném množství sladké vody z Gatúnské přehrady. V té je ale kvůli globálnímu oteplování stále méně vody.
Panamský průplav představuje úžasnou stavbu celosvětového významu, která v délce přes 80 kilometrů propojuje Atlantický a Tichý oceán. Od roku 1913, kdy byl v průplavu zahájený provoz, je jedním z klíčových bodů lodní přepravy a světového obchodu.
Ve fungování Panamského průplavu hraje klíčovou roli Gatúnská přehrada, která vznikla právě kvůli jeho stavbě, přehrazením řeky Chagres a zatopením původního tropického lesa. Každý průjezd přes systém šesti zdymadel Panamského průplavu spotřebovává přibližně 190 milionů litrů sladké vody z Gatúnské přehrady. Ta se při každém napouštění a vypouštění komor uvolňuje z do moře a už se do přehrady nevrací. Odhaduje se, že průplav spotřebuje denně 2,5krát víc vody než New York City.
Průplav bez vody
V době výstavby průplavu byla v této části světa sucha velmi vzácná. V posledních letech se ale situace mění. Kvůli globálnímu oteplování je Gatúnská přehrada ohrožovaná úbytkem srážek a vyšším výparem, což vede k poklesu hladiny přehrady. Nejde přitom jen o lodní dopravu – přehrada zásobuje pitnou vodou i metropolitní oblast města Panama, kde žije přibližně 55 % obyvatel země.
Samuel Muñoz z americké Severozápadní univerzity a jeho kolegové použili klimatické modely k simulování vlivu změny klimatu na hladinu Gatúnského jezera a zjistili, že s postupujícím oteplováním je velmi pravděpodobné, že hladina přehrady bude klesat.
„Čím více se otepluje v globálním měřítku, tím méně srážek spadne v Panamě, obzvláště během období dešťů,“ vysvětluje Muñoz pro platformu Live Science. „Současně také platí, že čím více je oteplená atmosféra, tím více se z Gatúnského jezera ztrácí voda kvůli rostoucímu výparu.“
Podle Samuela Muñoze je hlavní příčinou je oteplování Tichého oceánu, které snižuje množství srážek v Panamě během období dešťů a zvyšuje odpařování z Gatúnské přehrady. Do hry navíc vstupuje nevyzpytatelný klimatický jev El Niño, který přináší suchá léta. Podrobnosti svého výzkumu vědci popisují v odborném časopisu Geophysical Research Letters.
Průplav už v minulosti trpěl nedostatkem vody. Například v roce 2016 klesla hladina Gatúnské přehrady na historické minimum, což narušilo globální dodavatelské řetězce a vedlo k omezení ponoru lodí. Podobná situace nastala znovu během sucha v letech 2023–2024, kdy musela správa průplavu znovu zavést limity na průjezd lodí. Správa průplavu si je problémů s horšící se dostupností vody vědomá a plánuje proto výstavbu další přehrady. Nová přehrada na řece Indio má stát 1,5 miliardy dolarů a hotová by měla být do 10 let.
Další články v sekci
Čistit si zuby před snídaní, nebo až po ní? Ani věda nemá úplně jasno
Ranní kartáček před snídaní, nebo až po ní? Zubní lékaři prozrazují, proč má každá volba své plusy i mínusy – a proč nejde o tak jednoznačné rozhodnutí, jak se možná zdá.
Každé ráno stojíme před stejnou volbou: sáhnout po kartáčku hned po probuzení, nebo až po šálku kávy a chlebu s máslem? Odpověď není tak černobílá, jak by se mohlo zdát – oba přístupy mají své výhody i nevýhody.
Plak, bakterie a ranní dech
V ústní dutině se přes noc tvoří plak: lepivý biofilm složený z bakterií, zbytků jídla a slin. Tyto mikroorganismy způsobují zápach z úst, produkují ale také kyseliny, které narušují zubní sklovinu a podporují vznik kazů či zánětu dásní.
Kartáček s fluoridovou pastou dokáže po probuzení odstranit noční vrstvu plaku a zároveň na povrchu zubů zanechá ochranný film. Díky tomu jídlo i káva chutnají lépe a zubům se během snídaně dostává určité „předběžné“ ochrany.
Čištění zubů po jídle zase pomáhá zbavit se zbytků jídla zachycených na zubech, mezi nimi i u dásní. Pokud plak přijde do kontaktu s cukry a škroby ze snídaně, bakterie rychle produkují kyseliny, které zuby narušují. Proto většina odborníků doporučuje čistit si zuby dvakrát – před i po jídle.
Co dělat, když nemáte čas na dvojí čištění
Většina zubařů zdůrazňuje, že zásadní je čistit alespoň dvakrát denně – ráno a večer – a večer nezapomenout i na důkladné vyčištění mezizubních prostor (ideálně po posledním jídle a pití jiném než voda). Kdo má zvýšený sklon ke kazům, měl by zvážit i čištění dvakrát ráno, pokud mu to denní režim dovolí.
Po jídle není nutné čekat, než vezmete kartáček do ruky – výjimkou jsou kyselé potraviny a nápoje, jako jsou citrusy, víno nebo nápoje s octem a sycené limonády. Ty dočasně změkčují sklovinu. S čištěním zubů je tak lépe vyčkat 30–60 minut, aby kartáček nepoškodil povrch zubu. Káva však tak kyselá není, takže po ní lze čistit zuby i bez čekání. Pokud chcete kyseliny neutralizovat dříve, stačí si vypláchnout ústa vodou, případně použít žvýkačku bez cukru, která stimuluje tvorbu slin.
Jednoznačná odpověď na otázku, zda je lépe čistit si zuby před snídaní, nebo až po ní, zdá se neexistuje. Nejlepší je proto čistit si zuby před snídaní i po ní. Pokud to ale nestíháte, postačí ranní a večerní čištění doplněné péčí o mezizubní prostory. U těch záleží hlavně na technice. Stomatologové doporučují čistit mezizubní prostory hlavně večer, aby mezi zuby nezůstávaly zbytky potravy přes noc. Některé studie naznačují, že je lepší použít nit před samotným čištěním zubů, protože tak fluoridová pasta snáze dosáhne i do hůře dostupných míst.
Další články v sekci
Šest miliard tun za sekundu: Potulná planeta roste ohromujícím tempem
Astronomové odhalili, že bludná planeta Cha 1107-7626 vzdálená 620 světelných let roste rekordním tempem – pohlcuje plyn a prach rychlostí šest miliard tun za sekundu, což stírá hranici mezi hvězdami a planetami.
Astronomové zaznamenali rekordní růstový sprint u takzvané bludné planety. Na rozdíl od planet v naší Sluneční soustavě tyto objekty neobíhají kolem hvězd, ale volně plují vesmírem. Nová pozorování dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) odhalila, že tato potulná planeta pohlcuje plyn a prach ze svého okolí rychlostí 6 miliard tun za sekundu. Jedná se o nejrychlejší růst, jaký byl kdy zaznamenán nejen u bludných planet, ale i planet jakéhokoli druhu.
Planetární sprinter
„Lidé si možná představují planety jako klidné a stabilní světy, ale díky tomuto objevu vidíme, že objekty s planetární hmotností volně plující vesmírem mohou být vzrušujícími místy,“ říká Víctor Almendros-Abad, astronom z Astronomické observatoře v Palermu a hlavní autor nové studie.
Nově zkoumaný objekt, jehož hmotnost je pětkrát až desetkrát větší než hmotnost Jupiteru, se nachází ve vzdálenosti asi 620 světelných let v souhvězdí Chameleona. Tato bludná planeta, oficiálně pojmenovaná Cha 1107-7626, se stále formuje a je vyživována okolním diskem plynu a prachu. Tento materiál neustále padá na volně plující planetu, což je proces známý jako akrece. Skupina pod vedením Almendrose-Abada však nyní zjistila, že rychlost, jakou mladá planeta akreuje, není stálá.
V srpnu 2025 se planeta zvětšovala asi osmkrát rychleji než jen několik měsíců předtím, a to rychlostí šest miliard tun za sekundu! „Jedná se o nejsilnější akreci, jaká byla kdy zaznamenána u objektu planetární hmotnosti,“ říká Almendros-Abad.
Tento objev, který byl přijat k publikování v časopise The Astrophysical Journal Letters, byl učiněn pomocí spektrografu X-shooter na dalekohledu VLT ESO, který se nachází v chilské poušti Atacama. Skupina také využila data z vesmírného dalekohledu Jamese Webba a archivní data ze spektrografu SINFONI na dalekohledu VLT ESO.
Hvězda, nebo planeta?
„Původ bludných planet zůstává otevřenou otázkou: jde o objekty s nejnižší hmotností, které vznikly jako hvězdy, nebo obří planety vyhozené ze svých rodných systémů?“ ptá se spoluautor Aleks Scholz, astronom z University of St Andrews ve Velké Británii. Výsledky naznačují, že alespoň některé bludné planety mohou mít podobnou dráhu vzniku jako hvězdy, protože podobné výbuchy akrece byly již dříve pozorovány u mladých hvězd.
Jak vysvětluje spoluautorka Belinda Damianová, rovněž astronomka z University of St Andrews: „Tento objev stírá hranici mezi hvězdami a planetami a umožňuje nám nahlédnout do nejranějších fází vzniku bludných planet.“
Porovnáním světla vyzařovaného před a během výbuchu získali astronomové indicie o povaze akrečního procesu. Je pozoruhodné, že klíčovou roli při pohánění dramatického pádu hmoty patrně sehrála magnetická aktivita, což bylo dosud pozorováno pouze u hvězd. To naznačuje, že i objekty s nízkou hmotností mohou mít silná magnetická pole schopná pohánět takové akreční jevy.
Vědci také zjistili, že chemické složení disku kolem planety se během akrece změnilo, přičemž během ní byla detekována vodní pára, ale předtím nikoli. Tento jev byl doposud pozorován jen u hvězd.
„Myšlenka, že planetární objekt se může chovat jako hvězda, je úchvatná a vybízí nás k zamyšlení nad tím, jaké by mohly být světy mimo ten náš v počátečních fázích svého vývoje,“ uvádí astronomka Amelia Bayová z Evropské jižní observatoře.
Další články v sekci
Dobroty z nouze: Příběhy jídel, která vznikla z hladu a nedostatku
Když se vlivem válečných konfliktů naruší staré pořádky, dostaví se nouze a hlad. A právě období dvou světových válek dalo vzniknout pokrmům, bez kterých si dnes už neumíme život představit.
Další články v sekci
Archeologové v egyptské Sakkáře objevili zcela unikátní sošku ze Staré říše
Archeologové v Sakkáře objevili jedinečnou staroegyptskou sochu muže z páté dynastie se svou miniaturizovanou rodinou.
Archeologové učinili unikátní objev v nekropoli Sakkára, rozsáhlém pohřebišti starověkých Egypťanů: sochu, která podle odborníků nemá v historii staroegyptského umění obdoby. Dávný artefakt představuje muže, jehož jméno by mohlo být Messi, stojícího ve společnosti své miniaturizované manželky, a ještě menší dcery, která drží husu.
Socha, vysoká 103 cm, byla vytesána z vápence a podle studie uveřejněné v odborném časopisu The Journal of Egyptian Archaeology představuje ušlechtile vypadajícího muže s levou nohou nakročenou mírně vpřed, což v egyptské symbolice vyjadřuje mládí, sílu a vitalitu.
Vedle něj klečí jeho manželka, držící se jeho pravé nohy, a dcera stojící za levou nohou svírá husu s otevřeným zobákem. Tento motiv podle archeologů odkazuje na každodenní život, podobně jako fresky a reliéfy na stěnách hrobek. Mohl mít ale i symbolický význam: zachovat spojení rodiny i v posmrtném životě.
Odkaz odvážného umělce
Socha byla nalezena v roce 2021 skrytá pod pískem nedaleko falešných dveří s nápisem „Messi“. Falešné dveře byly v egyptských hrobkách běžné a věřilo se, že duše zesnulého jimi může vstupovat a opouštět hrob. Na základě stylu sochy ji odborníci datují do páté dynastie (cca 2 465–2 323 př. n. l.), období, kdy v Egyptě vznikaly pyramidy.
V sochařství té doby platilo pravidlo, že větší postava značí vyšší význam, což vysvětluje, proč je Messi vyobrazen výrazně větší než jeho rodina.
Podle Zahi Hawasse, bývalého egyptského ministra pro památky a spoluautora studie, je tato socha jediným známým příkladem svého druhu ze Staré říše. Na rozdíl od jiných rodinných soch jsou všechny postavy (kromě reliéfně ztvárněné dcery) vytesány plně trojrozměrně. Tato kombinace dvou sochařských postupů ukazuje experimentálního ducha umělce a dává soše status jedinečného mistrovského díla.
Socha podle archeologů nabízí unikátní vhled do rodinné symboliky starověkého Egypta a přináší nový pohled na kreativní postupy starověkých egyptských umělců.
