Vojevůdce Stalin: Jak diktátorovy rozkazy ovlivnily vývoj války?
Nejen v Německu, ale i v Sovětském svazu velel ozbrojeným silám samotný diktátor. Josif Stalin zprvu vedl svá vojska nekompetentně a jeho chyby stály život desetitisíce mužů, avšak ve druhé polovině války se jeho schopnosti výrazně zlepšily.
Ačkoliv poválečná sovětská propaganda označovala německý vpád z 22. června 1941 za nečekaný, ve skutečnosti mu předcházela řada varování. Některá měla obecnější charakter (jako Hitlerova nenávist vůči komunismu), jiná byla zcela konkrétní – pouhý den před invazí několik dezertérů sdělilo Rusům, že Wehrmacht udeří. Informace putovala do Kremlu a ve Stalinově kabinetu se k jejímu vyhodnocení sešli armádní velitelé se členy politbyra.
Počáteční nerozhodnost
Náčelník generálního štábu Georgij Žukov a lidový komisař obrany Semjon Timošenko nechtěli nic ponechat náhodě a požádali diktátora, aby uvedl pohraniční vojska do pohotovosti. Stalin však stále věřil, že sovětsko-německý pakt o neútočení ze srpna 1939 má pro Adolfa Hitlera větší cenu než cár papíru. Vyjádřil názor, že pokud k invazi dojde, půjde o spiknutí generálů bez vědomí Berlína: „Takový pokyn nevydám – byl by předčasný a možná se vše vyřeší mírovou cestou. Naopak je třeba rozeslat stručný rozkaz, že hrozí vpád německých jednotek s cílem nás vyprovokovat. To nesmíme dopustit, aby nedošlo ke komplikacím.“
Zatímco někteří historici hodnotí toto rozhodnutí jako doklad Stalinovy neschopnosti posoudit situaci, jiní jsou shovívavější. Tajné služby totiž Moskvu už několik měsíců bombardovaly zprávami, které předvídaly německý útok během jednoho či dvou týdnů. Dokládaly postupné zhoršování vztahů mezi oběma zeměmi, ovšem k invazi zatím nedošlo. A Stalin se harašením zbraní v pohraničí nechtěl dostat do situace, z níž by Sovětský svaz mohl vzejít jako agresor.
Stalin zaspal
Další události nicméně daly Timošenkovi a Žukovovi za pravdu. Kolem třetí hodiny ráno se v Kremlu rozdrnčel telefon s informací, že Wehrmacht udeřil. Politici a generálové se sjeli znovu, jenže rozkaz k zahájení vojenských akcí prozatím nepadl. Diktátor chtěl mít jistotu a nařídil lidovému komisaři zahraničí Vjačeslavu Molotovovi navštívit německého velvyslance Friedricha von Schulenburg. Oficiální potvrzení, že se obě země nacházejí ve válečném stavu, Stalina zaskočilo. Nakonec přece jen souhlasil s vydáním rozkazu zničit útočícího nepřítele, ale „jen do té míry, aby žádné sovětské jednotky kromě letectva nenarušily německou hranici“. Informace se k útvarům dostala až čtyři hodiny po zahájení operace Barbarossa.
Stalin se natolik zdráhal uvěřit Hitlerovu porušení paktu, že odmítl o válce informovat lid a z rozhlasu musel zaznít Molotovův hlas. V následujících hodinách vyhlásil diktátor mobilizaci a vyslal na frontu několik emisarů, přičemž využívání zplnomocněnců se od nynějška stalo trvalou metodou jeho velení.
Strach a deprese
Dle pamětníků klesla Stalinova nálada v prvních dnech války k bodu mrazu. Věděl totiž lépe než kdokoliv jiný, že země není na rozsáhlý konflikt připravena. Během čistek ve 30. letech zdecimoval velitelský sbor a nechal zastřelit přes 20 000 důstojníků. Jejich nástupci se svému řemeslu teprve učili a diktátor tedy musel očekávat rychlý německý postup.
Přesto mu blitzkrieg způsobil takový šok, že za sebe nechal podepisovat rozkazy podřízené generály. Na vývoj bojů zprvu reagoval zmateně a diletantsky – například mnohé z jeho plánů protiofenziv situaci na bojišti spíše zhoršovaly. Z některých rozkazů přímo čišela Stalinovu nedůvěra, že Rudá armáda dokáže Němce zastavit – vedle přípravy nových defenzivních linií ve vnitrozemí nařídil i evakuaci osob a zásob z blízkosti fronty. Za neustálých ústupových bojů a těžkých ztrát si diktátor stále bolestněji uvědomoval, že jeho rozkazy postrádají účinnost.
Velení se ukazovalo jako mnohem obtížnější úkol, než předpokládal. Nakonec pod tíhou povinností opustil Kreml a uchýlil se na svou daču (venkovskou vilu). Centralizovaná mašinerie, kterou Stalin v minulých letech vybudoval, však bez jeho osoby nemohla v kritických chvílích fungovat. Iniciativy se chopil Molotov, který svolal nejvlivnější funkcionáře Beriju, Malenkova a Vorošilova. Měli vymyslet, jak „šéfa“ dostat zpět do Moskvy. Šlo o delikátní úkol, neboť nikdo neměl odvahu diktátorovi sdělit, že jeho deprese ohrožuje obranyschopnost státu.
Po dlouhých debatách se rozhodli Stalina navštívit (ačkoliv bez pozvání takový krok podléhal zákazu) a předložit mu návrh na ustavení nejvyššího orgánu dohlížejícího na vedení války: Státního výboru obrany (GKO). V čele by zasedl Stalin, zbytek by sestával ze čtyř navrhovatelů. Už 30. června vyslovil diktátor s tímto plánem souhlas.
Energický diletant
Vznik výboru se stal první z dlouhé řady změn. V polovině července se Vrchní velení Rudé armády (Stavka), v jehož čele stál Timošenko, přerodilo v Nejvyšší velení pod přímým Stalinovým vedením. Následně jmenovalo politbyro diktátora lidovým komisařem obrany i vrchním velitelem. Své obnovené sebevědomí Stalin demonstroval 3. července 1941 v proslulém rozhlasovém projevu, kdy válku nazval „všelidovou a vlasteneckou“.
Zároveň se nerozpakoval nalézt obětního beránka za selhání obrany v prvních dnech invaze. Stal se jím velitel Západního frontu generál Dmitrij Pavlov, jehož zatkli a zastřelili. Novou Stalinovu rozhodnost potvrdil i fakt, že od nynějška opět rozkazy podepisoval osobně. I když organizační novinky představovaly krok správným směrem, na frontě se v nejbližších měsících projevily pramálo a Rudá armáda do ledna 1942 odepsala 4,5 milionu mužů. Přes mnohé případy osobního hrdinství se v jednotkách šířila demoralizace.
Stalin se sice opět chopil iniciativy, jenže přijímal rozhodnutí pomalu a mnohdy zcela chybně. Velel nepružným způsobem, kdy většinu času trávil ve speciální místnosti, odkud vedl telegrafická jednání. Šlo o nepohodlný a neefektivní systém komunikace, v němž přetrvávalo řízení armády i týlu prostřednictvím zplnomocněných osob. Problémy generálům způsoboval též absolutní nedostatek Stalinových zkušeností s moderním válčením. Místo výstupů vojenské vědy spoléhal spíš na „selský rozum“ a kupříkladu lokálním velitelům osobně posílal rady, kam rozmístit tanky, děla a pěchotu.
Bič bez cukru
Angažovanost na taktické úrovni namísto určování celkové strategie dokresluje diktátorovu nekompetentnost v rané fázi války. Projevila se i ve způsobu, jímž se rozhodl zastavit všeobecný ústup Rudé armády. Sovětští velitelé většinou disponovali jen mizivými znalostmi, jak minimalizovat ztráty taktickým stažením do předem připravených pozic. Proto na ně Stalin začal vyvíjet nátlak, aby za jakoukoliv cenu hájili každý metr mateřské půdy – byť to v dané situaci nedávalo smysl.
Důstojníci nesměli ustupovat, a pokud k tomu svolení z Moskvy nakonec dostali, bývalo už pozdě. Wehrmacht totiž mezitím sevřel obránce ve smrtícím objetí a zajal statisíce mužů. Místo vlastním chybám Stalin tyto katastrofy obvykle připisoval panice, hromadným kapitulacím, dezerci nebo omylům velitelů. Jeho důvěra v důstojnický sbor klesala a rozhodl se vytvořit nové struktury, jež měly kontrolovat způsob velení přímo na frontě a dohlížet na indoktrinaci mužstva idejemi o kázni a vůdcovství.
Návrat komisařů
V létě 1941 tak obnovil zrušenou instituci vojenských komisařů – loajálních představitelů komunistické strany, kteří měli pracovat s veliteli všech úrovní. Opírali se o tajnou policii a disponovali značnou mocí, na jejich rozkaz byly pro údajnou zbabělost zastřeleny tisíce zoufalých a vyčerpaných vojáků. To však byl teprve začátek represivních opatření. Aby přiměl jednotky bojovat do posledního muže, postavil Stalin zajetí mimo zákon.
Rozkaz č. 270 z 16. srpna 1941 nařizoval, že rudoarmějce, kteří se nechali zajmout, je třeba zabít „jakýmikoli prostředky, pozemními i vzdušnými“. Rodinné příslušníky „záludných dezertérů“ měla policie odříznout od státních příspěvků, když šlo o velitele, tak rovnou zatknout. Brutální nařízení měla vyvolat vůli k trvalému odporu i v situacích, kdy byla bitva předem ztracena. S cynismem sobě vlastním využíval diktátor tuto vnucenou vlastnost svých vojáků jako politický kapitál při jednáních se západními Spojenci.
Dne 7. listopadu slavili komunisté 24. výročí uchopení moci, a ačkoliv Němci byli za humny, na diktátorův pokyn se konala tradiční přehlídka. V třeskutém mrazu se před Kremlem shromáždilo 28 000 vojáků, k nimž Stalin promluvil:
„Celý svět na vás hledí a očekává, že rozprášíte hordy vetřelců. Smrt okupantům, sláva naší vlasti, svobodě a nezávislosti! Vykročme pod Leninovým praporem vstříc vítězství.“
Úspěch i nové chyby
Oslavy se staly součástí propagandistické kampaně – defilující pluky i Stalinův projev zachytily kamery a film se obratem distribuoval do kin. Na morálku Sovětů měly záběry pozitivní dopad. Navíc se rudoarmějcům podařilo odrazit další německé pokusy o dobytí Moskvy a přejít do protiofenzivy, během níž začátkem ledna zatlačili nepřítele o 200 km.
První vítězství navýšilo Stalinův kredit doma i v zahraničí. Začal se zapojovat do záležitostí souvisejících s doplňováním vojsk a výběrem důstojníků, pustil se také do detailnějšího studia válečné teorie. Při vyhodnocení posledních bojů nešetřil kritikou vůči široce rozvinutým útokům podél celé fronty. Naléhal na důslednější podporu pěchoty dělostřelectvem a koncentraci sil v těžišti ofenzivy. Odmítal frontální údery proti opevněnému nepříteli, jež vedou ke zbytečným ztrátám. Později nicméně na tyto zásady mnohokrát rezignoval a ve snaze dosáhnout rychlých vítězství hnal vojáky do akce kdykoliv a kdekoliv.
V březnu 1942 schválil diktátor plán letní kampaně, který předpokládal posun ke strategické obraně a vytvoření rezerv pro budoucí ofenzivu. V praxi ovšem své rozhodnutí popřel rozkazy o přípravě útočných operací na Krymu, u Charkova, v centrálním směru i u Leningradu. Generálové kroutili hlavami a nechápali, jak se mají zároveň bránit i útočit.
Zpátky ani krok
Nekonzistentnost velení i nevhodné zásahy Kremlu přispěly ke krachu operací na Krymu i u Charkova. Stalin z neúspěchu vinil velitele, kteří však vnímali situaci zcela jinak. Kupříkladu maršál Konstantin Rokossovskij v pamětech napsal, že příčina letní porážky z roku 1942 spočívala v zopakování chyb vrchního velení z počátku konfliktu.
Místo, aby se jednotky postupně stahovaly na připravené linie, Moskva požadovala nové a nové protiútoky. V jižní části bojiště se německá převaha stala natolik výraznou, že diktátor vycítil nutnost zásahu. Opět zvolil postup sobě vlastní, jenž 28. července vtělil do nechvalně proslulého rozkazu č. 227, zvaného též „Zpátky ani krok!“ Velitelé, kteří by ustoupili bez rozkazu shora, měli být od nynějška považováni za zločince a zodpovídat se před vojenským soudem. Ani tentokrát represe nepřinesly kýžený účinek.
Bod obratu
Bylo zjevné, že místo sázky na brzké vítězství vynucené násilím musejí přijít organizační změny. V říjnu 1942 politbyro zrušilo instituci vojenských komisařů a soustředilo pravomoci v daném úseku fronty výhradně do rukou velitele. Důstojníci dostali nová privilegia včetně osobních pomocníků a několik nejvyšších důstojníků diktátor ocenil maršálskou hodností. Realita války zkrátka donutila Stalina začít znovu důvěřovat svým vojákům a také jim to dát najevo.
Poprvé se tyto změny – ruku v ruce se zlepšeným plánováním i komunikací – příznivě projevily u Stalingradu. Úpornost obránců, německé chyby i Stalinovo poučení z minulosti vyústily v únoru 1943 ve vítězství. Výsledek bitvy učinil z diktátora v očích celého světa prvního Hitlerova pokořitele, jenž má nyní právo i příležitost zahájit protiofenzivu. Ta mohla přijít po odražení útoku Wehrmachtu u Kurska v červenci 1943. Během těžkých bojů se vztahy mezi Stalinem a generalitou dále zlepšovaly – zejména proto, že jeho rozkazy konečně reflektovaly reálnou situaci na frontě. Moskevský vládce načerpal při obraně cenné zkušenosti a z jeho rozhodnutí už nečišel amatérismus.
Lepším velitelem
Zlepšení Stalinových schopností zaznamenal mimo jiné maršál Alexandr Vasilevskij – sám velmi schopný vojevůdce a kritik mnoha diktátorových rozhodnutí z první fáze války: „Po Stalingradu a Kursku se Stalin povznesl do výše strategického velení. Již uvažoval v kategoriích moderního vedení války a vyznal se v otázkách přípravy i realizace operací.“
Výsledkem byl návrh povýšit Stalina za „bezpříkladné úspěchy vojsk na frontách“ do šarže generalissima. Šlo o iniciativu nižších velitelů, kterou nejvyšší velení podpořilo. Diktátor ovšem vycítil, že by šlo o předčasný krok, neboť situace stále zůstávala tíživá a nepřítel silný. Proto zatím přijal „pouze“ maršálskou hodnost. Ve druhé polovině roku 1943 uskutečnila Rudá armáda operace na Ukrajině či Krymu a v listopadu osvobodila Kyjev. Během prvních pěti měsíců následujícího roku zatlačili rudoarmějci nepřítele na západ v severním i jižním sektoru bojiště.
Němci se úporně bránili zejména ve středu fronty, kam v létě Stalin nasměroval mamutí operaci Bagration. Po vítězství nechal přichystat opulentní propagandistickou akci – 17. července pochodovalo centrem Moskvy 57 000 německých zajatců včetně nejvyšších šarží. Kvečeru Sověti zajatce odvezli do táborů, zatímco dlažbu od „špíny“ symbolicky umyly kropicí vozy.
Síla Rudé armády mezitím přesáhla jedenáct milionů osob a její sebevědomí rostlo. Pro Stalina zůstávalo prvořadým úkolem vedení vojsk a upevňování osobní moci. I když se svými veliteli už vcelku vycházel, u nejlepších z nich se obával přílišné koncentrace moci. Proto v listopadu 1944 ustavil svým zástupcem na lidovém komisariátu obrany Nikolaje Bulganina. Dosavadní člen armádní rady několika frontů získal kompetence pro jednání s generály a měl tvořit „protizávaží“ ambicióznímu zástupci vrchního velitele maršálu Žukovovi.
Hitlerův pokořitel
Po dobytí Berlína a německé kapitulaci stanul Stalin na vrcholu moci. Na vítězné přehlídce, konané 24. června 1945 v Moskvě, se nechal velebit jako největší vojevůdce všech dob. O tři dny později konečně přijal titul generalissima – coby „ocenění výjimečných zásluh ve Velké vlastenecké válce“.
Zároveň byl dekorován Řádem vítězství a Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Následovala smršť oslavných filmů, románů, her i oper, jež měly zakrýt skutečnost, že Stalinem nařízené čistky v důstojnickém sboru i diletantské vedení armády v první části konfliktu přivedly SSSR na okraj propasti. Podle většiny historiků se vývoj bojů na východě obrátil v sovětský prospěch až poté, co Stalin uvolnil ruce svým generálům.
Velitelé v nemilosti
Přesto si po porážce Německa dokázal slávu přivlastnit a v době míru postupně eliminoval moc někdejších polních velitelů. Jako příklad může posloužit osud obou pokořitelů Berlína. Nejprve se v nemilosti ocitl populární maršál Žukov, jehož žárlivý diktátor na jaře 1946 sesadil z funkce hlavního velitele pozemních vojsk a přidělil mu podřadnou pozici šéfa Oděského vojenského okruhu. Žukovův post obsadil maršál Ivan Koněv, jenže i on se roku 1951 musel stáhnout do ústraní coby velitel Příkarpatského vojenského okruhu.
Stalin vytěžil z triumfu Rudé armády též politický kapitál. Při setkáních s představiteli Washingtonu a Londýna se projevily nejen diktátorovy vyjednávací schopnosti, ale i skutečná síla, kterou nyní Sovětský svaz – hlavní strůjce porážky nacismu – na mezinárodní scéně představoval. Díky výkonnosti průmyslu, neústupnosti vojáků i narůstajícím schopnostem generálů tak Josif Stalin završil válku jako nejdekorovanější ze všech vítězů.
