Jaké to bylo v pekle? Vzpomínky českých vojáků na první světovou válku
Někdo, kdo nikdy neprošel bitevní vřavou, dokáže jen těžko pochopit, co muži pod palbou zažívali. Řada veteránů se přesto pokusila své zážitky popsat svým blízkým i další generaci. Ze vzpomínek na válku mrazí i po více než sto letech.
Po vyhlášení všeobecné mobilizace se měl u pěšího pluku č. 18 hlásit záložník Josef Vaněk (1886–1968). Své pozdější paměti sepsal na základě deníku, který si vedl v průběhu války, takže jsou autentičtější a detailnější než některé memoáry z pozdějších let. Hned zpočátku vzpomínal na náladu mezi budoucími spolubojovníky, z nichž někteří vyzývali ostatní, aby „nestříleli na bratry Srby či Rusy“. O měsíc později, po vystrojení a výcviku, vyrazil s II. pochodovým praporem na východní frontu.
Pryč za každou cenu
Dne 9. října se Vaněk dostal poprvé – a zároveň naposled – do boje. Kvůli průjmu se však ztratil své jednotce a záhy potkal jiného vojáka a poté, co se řádně seznámili, smluvili se, že se navzájem postřelí, aby se dostali z fronty: „Postavil jsem se asi 10 kroků od něho natáhl levou ruku a naznačil, aby mě střelil do dlaně. Chlapík chvíli mířil, střelil – nic. Mířil znovu, střelil – zase nic. Měl jsem již dopal a chlapíkovi jsem řádně vynadal po vojensku nevybíravými slovy… Také jsem již ztrácel trpělivost a pohrozil mu, že ho zastřelím jako kočku, jestli mě teď řádně netrefí.“
Muž nakonec Vaňkovi prostřelil dlaň a po chvíli byla řada na něm, aby spolubojovníkovi „službu“ oplatil: „Říkám mu, aby se připravil a aby ukázal, kam chce být střelen. Ukázal na střed zápěstí. Namířil jsem a rychle střelil. Mládenec začal naříkat a brečel, že to bolí a že vykrvácí. Střelil jsem ho přesně tam, kde ukázal. Asi měl přeraženou kost a silnější žílu, poněvadž velmi krvácel. Chlapík naříkal až běda, že jsem ho zničil, že zemře, až jsem musel naň spustit vojenskou hrubostí: ‚Ty vole, vždyť jsi to chtěl a ukázals mi, kam mám mířit, (…) jestli tu budeš řvát, nebo něco žvanit, tak tu bouchačku o tebe přerazím.‘“
Po vzájemném ošetření a několika hodinách hledání se dvojice rozdělila a každý zamířil na jiné obvaziště. Lékař po ošetření vydal Vaňkovi potřebné dokumenty a zamířil zpět do Hradce Králové. Po této zkušenosti se zařekl, že už se na frontu nevrátí, a skutečně se mu to podařilo. Díky opakovanému simulování či píchání petroleje do žil sloužil po zbytek války jako telefonista a bitevní vřavě se vyhnul.
Muži v nejistotě
Zatímco příslušníci řadových a zeměbraneckých jednotek mířili v létě 1914 bez otálení přímo do pole, vojáci domobraneckých pluků zpočátku věřili, že nasazeni za hranicemi nebudou. To byl i případ Josefa Šefla, jenž uposlechl mobilizační vyhlášku a počátkem srpna se hlásil u domobraneckého pluku č. 28 v Písku: „Byl jsem s několika přáteli toho názoru, že přes hranice nepůjdem, ani do linie bitevní, protože jsme domobrana; a potom se mluvilo, že síla vojska aktivního dostačuje ku rychlému konci války. Klamali jsme se všickni. Objevení se muničních vozů na nádvoří kasáren a jiné přípravy potvrdily, že jdeme do pole proti nepříteli. Dne 10. srpna věděli jsme, že ráno odjíždíme; kam, to se nám neřeklo. Bez hudby, tiše dopraven byl náš pluk v síle asi 4 000 mužů na hlavní nádraží. S největším chvatem jsme byli naloženi do nákladních vozů.“
Regiment zamířil na východní frontu a po vyčerpávajícím několikadenním pochodu dorazil 30. srpna v rámci 21. domobranecké divize před městečko Opole Lubelskie západně od Lublinu. Šefl vzpomínal na napětí toho dne, kdy nikdo nepochyboval, že ten den pluk prodělá křest ohněm: „Upozorňuji přítele Janala, aby se dnes držel těsně u mne, aby se v případném boji neztratil. Nápadná zamlklost a nejistota i u důstojnictva překvapuje, tušíme něco neočekávaného. Jdeme stále kupředu a nepřítele nelze nikde spatřiti. Snad tam naproti v těch tmavých lesích nás očekává. Jdeme, ani nemluvíme, jeden na druhého pohlížíme tázavými pohledy.“
Rakousko-uherské jednotky vstoupily do města, kde je ale záhy přepadli Rusové, a vypukl zmatek umocněný ještě faktem, že mezi prvními padl velitel „osmadvacátníků“. Na zmatečný ústup pak Šefl vzpomínal: „Náhle vyráží z ulic několik mužů 29. pluku domobrany se dvěma důstojníky. Vypravují mně, že za městem zuří boj muže proti muži, že bitva jest prohraná, a proto pryč odtud. Jdeme s nimi, avšak nestačíme jim. Nastává nesmírná panika. I naše dělostřelectvo odjíždí ze svých pozic a zaujímá postavení vzadu na okraji lesa. Utíká již kde kdo v dešti dělových kulí. Našemu dělostřelectvu nařízena uzavírací palba. Probíháme dvojím ohněm, granáty a šrapnely hvízdají nad hlavou…“
Šefl nakonec peklo u Opole jakož i celou válku přežil. Několik měsíců však kvůli své někdejší politické činnosti a protirakousky vedeným řečem strávil ve vězení, a dokonce se musel zodpovídat před stanným soudem.
Válečné paměti
Ondřej Kypr vydal své paměti ještě před koncem konfliktu v roce 1917 a je z nich lehce patrná autocenzura. Neobsahují na každé straně protirakouské obraty a omezují se na striktní vylíčení bojů. Kypr se coby příslušník IX. pochodového praporu jihlavského pěšího pluku č. 81 dostal na frontu až na jaře 1915, kdy se stal v Karpatech svědkem průlomu Centrálních mocností.
Atmosféru všeobecného postupu popsal: „Zde teprve se nám rozvíjí úchvatný obraz postupující armády. Cítíme zde tlukot srdce, dech milionů. Vše se šíleně žene kupředu. Nespočet dělostřelectva táhne silnicí. Deset párů koní zapřahá se do jednoho děla, aby rychle vyvezeno bylo na poslední kopce ovládající haličskou rovinu. V kotoučích zvířeného prachu objevuje se jako přízrak oddíl jízdy, který přeletí kolem nás šílenou rychlostí a mizí. A mezi tím jede náš trén a postupuje pěchota.“
Počátkem srpna 1914 se hlásil u olomouckého zeměbraneckého pluku č. 13 Bedřich Opletal (1891–1948). Jako student lékařské fakulty a nedávný jednoroční dobrovolník u téže jednotky dostal přidělení k sanitní hlídce, s níž zamířil 9. srpna vlakem na východní frontu. Koncem měsíce se pak na plukovním obvazišti poprvé setkal s následky války: „Práce na obvazišti vysiluje tělesně i duševně a pohled na různá bizarní zranění působí drtivě. Stále mám před očima jednoho z prvních, mladého praporčíka, jehož prsa byla úplně zbavena kůže a svalstva, žebra byla obnažena a měkké části jako by byly uměle odpreparovány. Zřetelně vidím, jak plíce vykonávají dýchací pohyby. Sem tam vyskakují vzduchové bublinky.“
Pole mrtvých
S příchodem tmy Opletal dokončil úkoly na obvazišti a se sanitní hlídkou vyrazil na bojiště hledat dosud žijící muže: „Jeden z raněných mě žádá, abych ho na místě zastřelil, cítí prý, že nemá naději, a bolest je ukrutná. Těším ho a dávám uložit do nosítek. Vzdychá těžce a naříká při každém kroku nosičů. Mrtvoly leží zkroucené v poloze, v jaké ukončily svůj poslední smrtelný zápas. Pohled na jejich otevřené oči a stopy utrpení v sinalých tvářích ve mně budí stále novou a novou hrůzu. V jednom z padlých poznávám svého krajana a dobrého známého – poručíka 16. zeměbraneckého pluku Ondřeje Hocha. Když jsem se s ním setkal naposledy v Krakově těsně před odjezdem na frontu, vyslovoval se o výsledku tažení krajně optimisticky. Tehdy mne také seznámil se svou sličnou polskou nevěstou.“
Opletal se už v prvních dnech války rozhodl, že jakmile k tomu nastane příležitost, dobrovolně se vzdá Rusům. To se mu také v půlce podzimu 1914 podařilo, když s několika dalšími vojáky zůstal pozadu za ustupujícími rakousko-uherskými jednotkami a počkal na zajetí. Později se přihlásil do čs. legií, kde se dokonce setkal s Radolou Gajdou. Toho ve svých pamětech vykreslil jako skvělého kamaráda s velkou ctižádostí, jenž svým skromným vystupováním získával přátele, kteří mu pomáhali v kariérním postupu.
Zdravotník na Balkáně
Po mobilizaci v létě 1914 se u své jednotky hlásil také dvacetiletý Jaroslav Janda (1884–1969). Sloužil u 11. zdravotnického oddílu, který působil celý podzim 1914 na srbské frontě. Od prvních dní tak Janda pracoval v různých polních nemocnicích – jednou ve škole, jindy na dvoře kasáren.
Zpočátku se přímo do bitevní vřavy sice nedostal, jeho vzpomínky však dávají nahlédnout, jak to v takových zdravotnických zařízeních fungovalo: „Raněných stále přibývalo. Někdy se silnice netrhla raněnými po celý den. Všichni oči ‚na vrch hlavy‘, vyděšeni, nekonečná procesí. Vypravovali s hrůzou o šrapnelech, o tom, jak Srbi umějí dobře střílet. Avšak dobrá čtvrtina ‚raněných‘ byli simulanti nebo ti, kteří se poranili sami. (…) Kasárny byly barákové a uvnitř nacpané raněnými, velké množství lehce raněných leželo venku. Měl jsem komando nad dvaceti muži a konali jsme službu jako výpomoc. Byli jsme na dvoře ve stálé pohotovosti, určoval jsem lidi na různé výpomocné práce. Když přijel transport těžce raněných, tak ovšem pracovali všichni, ať to bylo ve dne, nebo v noci. Při odpočinku jsme seděli na balech presovaného sena a v noci i v seně spali.“
V prosinci 1914 utrpěly rakousko-uherské armády porážku během bitvy na Kolubaře a ze srbského území zahájily kvapný ústup. Ve Valjevu se tou dobou nacházela polní nemocnice, kde zůstalo mnoho raněných. Postarat se o ně měla Jandova jednotka. V podstatě jen čekali na příchod Srbů a zajetí.
Jakmile se habsburské jednotky z města stáhly a dorazily tam oddíly nepřítele, zdravotník se vydal za prvními vojáky: „Nedaleko stál komita (partyzán – pozn. red.) v civilu, měl jen šajkačku, čepici s odznakem. Ten prohlásil všem, mně se dívaje do očí: ‚Češi by měli být postříleni ze všech první, že proti nám šli. Že prý jsme měli udělat povstání, a ne jít na ně. Vykládal jsem mu, že Němci by to byli také rádi viděli, aby měli záminku nás zničit, majetek nám pobrat. Že jsme byli Němci obklopeni. On ale trval na svém.‘“
Jaroslav Janda v následujícím roce absolvoval dlouhý ústup ze Srbska a vstoupil do čs. legií ve Francii. Jeho paměti vyznívají značně protirakousky a je z nich znát také to, že je sepsal až ve 30. letech.
Vzpomínka na dragouny
V řadách pražského zeměbraneckého pluku č. 8 se prvních dvou tažení do Srbska koncem léta 1914 účastnil také Emil Mácha. V jeho vzpomínkách se mísí pohled na „rytířskou“ válku jako z minulého století se syrovým líčením jejích hrůz. Takto popsal statečný zásah jednotky dragounů, která se vypravila krýt ústup svých kamarádů bojujících na planině Cer: „Ve dvě hodiny se začlo střílet. Troubili, křičeli, že prý jsou naši – zmatek nad zmatek. Potmě běhal jeden přes druhého. Toho právě využili Srbové a pálili do nás jako do zvěře. Snad by se byl z nás ani jeden neuchránil, ale ti dragouni (…) ti se obětovali. Nezapomenu to nikdy – rytmistr první poklekl, sundal helmu a pak za ním všichni. Modlili se. Pak všichni vyhoupli se na koně, šavle se zablýskly a hromové ‚hurá‘ zaznělo kolem. Jako déšť sypaly se kule na ně a my rychle ustupovali. Z těch ubohých hrdinů však nezůstal ani jeden.“
Po kvapném ústupu se rakousko-uherské jednotky opět převalily přes hraniční řeku a pokusily se Srbsko pokořit podruhé. Vojáci však cestou vídali zmar, jejž po sobě zanechal nedávný útěk: „Po silnici válelo se všechno možné. Pytle s moukou, bedny od konzerv, pláště, torny, patrony, telefonní materiál a mnoho jiných předmětů. Na mnoha místech byly také povaleny a rozbity vozy, ležely zdechliny koní, které již nesnesitelně zapáchaly, a na některých místech viděti bylo i mrtvoly vojáků.“ Mácha pár dní poté, co pořídil tyto řádky, padl do srbského zajetí a válku přežil.
Palba do vlastních
Někteří autoři vzpomínek s prožitými hrůzami otupěli a často šokující události pak papíru předávali s dnes takřka nepochopitelným klidem. Podobně Josef Aust z Poličky, který sloužil u zeměbraneckého pluku č. 30 ve Vysokém Mýtě a od prvních týdnů se zúčastnil tažení proti Rusku. Rakousko-uherské regimenty pálily ze zákopů na postupujícího nepřítele, když nalevo od zeměbranců vyrazili do protiútoku jejich kolegové z čáslavského zeměbraneckého pluku č. 12. Když pak padla tma a vraceli se zpět do svých zákopů, došlo k palbě do vlastních, kterou Aust popsal:
„Vraceli se však naneštěstí proti nám, proti pravému křídlu a dříve byli na levém křídle. Jak jsem již psal, byla úplná tma a my stříleli na naše hochy od čáslavského regimentu, mysleli jsme, že jsou to nepřátelé. Byl velký hluk, rámus, čáslavští hoši křičeli: ‚Feuer einstelen, Hoch ‚osterreich, nestřílejte, jsme vaši.‘ Ale v tom hluku se jim nerozumělo, až teprve přišli blíže a bylo zpozorováno, že je to naše vojsko, palba proti nim přestala. Ovšem když k nám naši kamarádi přišli, naříkali, že mají velkých ztrát z naší strany.“
Jindy zase vzpomínal na případy, kdy proti vojákům stříleli civilisté: „…z jednoho stavení bylo vystřeleno na majora z uherského regimentu, a když v tom stavení nechtěli otevříti, bylo stavení zapáleno. Když stavení vyhořívalo, bylo slyšeti, jak praskaly v ohni patrony. Byl dán rozkaz později, aby se zapálila celá vesnice. Lidé naříkali, plakali, ale nic nepomohlo, vesnice celá byla zapálená a vyhořela. Ten major byl postřelen.“
