Když tekla krev: Likvidace vysokých důstojníků v Rudé armádě
Ve druhé polovině 30. let si v Sovětském svazu nemohl být nikdo jistý svým životem. Poté, co bezpečnostní služby zatkly první příslušníky Rudé armády, se situace ještě vyostřila. Na řadu měli brzy přijít i špičky bolševického vojska.
Okolo mladých vojenských teoretiků Rudé armády se začala stahovat počátkem jara 1937 stahovat neviditelná smyčka. V ústředí NKVD, ovládaném fanatickým Nikolajem Ježovem, se z výpovědí dříve zatčených důstojníků i členů strany pomalu rodila osnova procesu. K zasazení rozhodného úderu vrchnímu velení vojska se ale Stalin ještě neodhodlal.
Rudá armáda jako jediná síla v zemi disponovala mocí skutečně ohrozit generálního tajemníka a jeho věrné. Útok proto musel být připraven pečlivě a proveden velmi rychle, aby se armáda případně nezmohla na obranu svých velitelů. Plíživé náznaky blížící se pohromy se nicméně projevovaly stále zřetelněji a vše dosáhlo vrcholu v květnu.
Případ Tuchačevskij
Nejprve Michailu Tuchačevskému politbyro zrušilo cestu do Londýna na korunovaci krále Jiřího VI. To byl však jen začátek, krátce nato Vorošilov pokořil nenáviděného podřízeného tím, že jej zbavil funkce svého zástupce a přeložil na pozici velitele bezvýznamného Povolžského vojenského okruhu. Zavržený Tuchačevský se podle rozkazu odebral do Kujbyševa, ale ani se nestačil seznámit s novým působištěm, když ho 22. května v tajnosti zatkli a dopravili do Moskvy.
Nejednalo se zdaleka o jedinou personální změnu – celá plejáda vojenských reformistů, jako Jona Jakir, Jeronim Uborevič či Boris Feldman, byla v té době odsunuta z exponovaných funkcí velitelů klíčových vojenských okruhů nebo vysokých míst na lidovém komisariátu obrany. Tento postup v období Velkého teroru zpravidla znamenal, že se blíží zatčení takto postižených osob.
V následujících dnech proběhla nejvyššími patry Rudé armády vlna zatýkání. Jona Jakir se dozvěděl o uvěznění Tuchačevského na konferenci Kyjevského vojenského okruhu a zpráva jej velmi zasáhla. Následně dostal 27. května příkaz, aby se dostavil do Moskvy. Uposlechl, ale do hlavního města již svobodný nedorazil, jelikož v Brjansku jeho soukromý vagon odstavili na vedlejší kolej a hrdinu občanské války zadržela NKVD. Ve stejné době si policie přišla pro Uboreviče. Význam těchto zatčení rychle pochopil vedoucí Politického oddělení Rudé armády Jan Gamarnik, který v předtuše, že i u jeho dveří zabuší muži v kožených kabátech, raději spáchal 31. května sebevraždu.
Výslechy na Lubjance
Ve dnech 1. až 4. června 1937 se na lidovém komisariátu odehrálo mimořádné zasedání Vojenské rady, kterého se osobně zúčastnil i Stalin. Hlavním tématem se stalo odhalení kontrarevoluční vojensko-fašistické organizace, o čemž přítomné osobně zpravil sám generální tajemník. Mezitím se na Lubjance odehrávaly výslechy, jež měly posloužit za hlavní důkazy spiknutí.
Stalin na přípravu procesu, který neměl mít formu monstrózního představení jako v předchozích dvou případech, osobně dohlížel. Role soudců připadla kolegům zatčených důstojníků v čele s maršály Buďonným a Vasilijem Bljucherem, velitelem Dálnovýchodního frontu. Ten se ještě před Gamarnikovou sebevraždou svému kolegovi svěřil, že mnozí členové tribunálu dostali nabídku, kterou nešlo odmítnout: buď převzít roli soudců a vyřknout požadované verdikty, nebo se ocitnout mezi obviněnými.
Na lavici obžalovaných usedl mimo Tuchačevského, Uboreviče a Jakira ještě velitel moskevského vojenského okruhu August Kork i jeho zástupce Boris Feldman. Ke skupině dále přiřadili šéfa Osoaviachimu (dobrovolnická organizace pro podporu ozbrojených sil) Roberta Eidemana, k propojení Tuchačevského s dřívějšími spikleneckými centry posloužili Vitovt Putna a Vitalij Primakov zatčení již v předchozím roce.
Obžaloba v procesu, který se odehrál 11. června, přisuzovala výše zmíněným zosnování plánů na svržení vlády komunistické strany, zavraždění Stalina, Molotova i dalších členů politbyra a spojenectví s Německem i Polskem. Tribunál se ale vypořádal i s teoretickými pracemi těchto reformátorů a představitelé caricynské skupiny si nenechali ujít příležitost zcela pokořit a dehonestovat své teoretické oponenty. Buďonnyj přímo napadl obžalované, že zločinně zdůrazňovali význam tanků a upřednostňovali je před jezdectvem. V podstatě tak došlo k úplnému odmítnutí koncepce hluboké operace i degradaci role mechanizace v armádě, jelikož obžalované vinili i ze snahy o sabotáž sovětského zbrojního průmyslu. Technická selhání některých tanků (zejména nepovedeného T-35) pak byla předložena coby důkaz jejich rozvratné činnosti.
Krátký proces
Třebaže o skutečném provinění obžalovaných lze s úspěchem pochybovat a neexistují náznaky, že by se dopustili čehokoliv z toho, co přičítali žalobci, jejich osud byl dávno zpečetěn. Pod přísnou taktovkou Vasilije Ulricha, předsedy Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR, se soudci stali jen diváky procesu, který během jediného dne celé přelíčení uzavřel osmi rozsudky smrti. Vykonání ortelů se odehrálo vzápětí – důstojníky vyvlekli na dvůr budovy NKVD v Dzeržinského ulici a jednoho po druhém zastřelili. Stručná tisková zpráva o jejich odsouzení vyšla ještě 11. června.
Ani v okamžiku svého triumfu ovšem Vorošilov, Buďonnyj a ostatně ani sám Stalin neměli náladu k umírněnosti. Jakir se ještě před jednáním soudu dopisem obrátil na lidového komisaře obrany s žádostí, aby vzhledem k jeho službě a čestné práci v Rudé armádě ušetřil rodinu odsouzeného. Mstící se Vorošilov k dopisu jen připsal stručnou větu: „Obecně pochybuji o čestnosti nečestného člověka.“
Rodinní příslušníci zastřelených proto putovali do vyhnanství v Astrachani, kde se shledali s příbuznými dalších popravených důstojníků. Odtud je převezli do táborů na Sibiři, děti do dětských domovů a později v dospělosti coby potomky nepřátel lidu také do gulagu.
O nic lépe se nezachoval ani Stalin. Na jeho výslovný příkaz byla zastřelena Tuchačevského matka, sestra i dva bratři a jeho dcera odeslána do táborů na Sibiři v den, kdy dovršila plnoletosti. Pomstychtivost vítězů dopadla i na manželky Korka a Gamarnika, které také skončily svůj život na popravišti.
Rozkaz č. 00447
Likvidace části velení Rudé armády otevřela dveře k masivní čistce v celém důstojnickém sboru. Její nejrozsáhlejší etapa se časově překrývá s hlavním obdobím Velkého teroru, který v SSSR začal 30. července 1937 vydáním rozkazu č. 00447, v němž Stalin a Ježov požadovali zásah proti nepřátelům režimu a stanovovali orgánům NKVD závazné kvóty zatčených a popravených, které musely splnit, nechtěli-li sami příslušníci tajné policie čelit obvinění z protistátní činnosti.
V důsledku rozsáhlých čistek došlo v průběhu roku 1937 k propuštění 18 658 důstojníků, což tvořilo 13 % celkového stavu důstojnického sboru. Z toho 2 194 mužů patřilo mezi politické pracovníky (politruky), což souviselo se snahou o politické ovládnutí vojska. V následujícím roce pak bylo postiženo dalších 16 362 důstojníků, tedy 9 % příslušníků sboru. Zásadní oslabení čistek přinesl rok 1939, kdy armádu opustilo 2 473 důstojníků. Nejčastěji byla příčina propuštění politického rázu: z 21 168 propuštěných mezi 1. březnem 1937 a 1. březnem 1938 muselo celých 17 413 odejít z politických důvodů.
Stoupenci Trockého na mušce
Celkem v průběhu nejhoršího období teroru – takzvané ježovštiny – muselo odejít z armády, letectva a orgánů politické správy armády 34 301 důstojníků, z čehož 24 190 bylo propuštěno kvůli politickým motivům. Hlavní pozornost při politickém pronásledování se přitom zaměřovala na skutečné nebo domnělé stoupence Lva Trockého. K obvinění z trockismu stačilo málo – třeba jen přátelství s osobami dříve odsouzenými coby nepřátelé lidu.
Propuštění z armády tvořilo předpoklad pro další perzekuce. Mezi březnem 1937 a březnem 1938 tribunály a mimořádné komise odsoudily celkem 5 329 bývalých důstojníků k různě vysokým trestům, nejčastěji na tři až pět let vězení. Rozsudky smrti byly méně časté, mezi roky 1938 až 1940 jich soudy vynesly 692.
Hlavní vlna teroru se vyčerpala v roce 1938, kdy se její obětí stal sám šéf NKVD Ježov (v listopadu odvolán z funkce, v příštím roce zatčen a v únoru 1940 popraven). Nicméně navzdory tomuto uklidnění perzekuce v omezené míře pokračovaly až do německé invaze do SSSR a jejími posledními oběťmi se stali generálové Pavel Ryčagov a Ivan Proskurov, popravení i se svými spolupracovníky v říjnu 1941.
Masové perzekuce
V celkových číslech se teror podepsal na důstojnickém sboru méně, než se dříve předpokládalo. Z důvodu razantního rozmachu velikosti armády rostl i počet důstojníků, kterých v roce 1937 sloužilo v pozemních silách asi 144 300, z čehož bylo kvůli politickým důvodům propuštěno a jinak perzekvováno 11 034 tedy 7,7 %. Menší podíl vidíme v následujících letech, kdy ze 179 000 důstojníků v roce 1938 z politických příčin odstranili 6 742 (3,7 %). Obdobná procenta platila i v letectvu. Celkem se mezi roky 1937 až 1940 perzekuce dotkla minimálně 38 527 osob.
Teror se výrazně promítl především v nejvyšších patrech armádní hierarchie, když jen od jeho zahájení v létě 1936 do listopadu 1937 bylo odvoláno z funkcí nebo zatčeno sedm velitelů vojenských okruhů a 12 jejich zástupců, 20 velitelů sborů, 36 velitelů divizí, 19 velitelů brigád a 134 velitelů pluků. Rozměr a bezohlednost čistek v nejvyšším velení jasně dokumentuje skutečnost, že z devíti soudců procesu s Tuchačevským se konce čistek dožili ve zdraví pouze tři: Stalinův dávný spojenec maršál Buďonnyj, loajální profesionál Boris Šapošnikov a předseda tribunálu Ulrich.
Čtyři ze soudců (Jakov Alksnis, Ivan Bělov, Pavel Dybenko, Nikolaj Kaširin) byli v létě 1938 popraveni, maršála Bljuchera pak umlátili během výslechů příslušníci NKVD. Jelisej Gorjačov ve strachu ze zatčení v prosinci 1938 spáchal sebevraždu.
Krev ve všech patrech
V důsledku těchto perzekucí stanuli na popravišti nebo z jiných příčin zemřeli tři z pěti maršálů, 13 z 15 armádních velitelů, osm z devíti admirálů flotily a admirálů 1. stupně, 50 z 57 sborových velitelů, 154 ze 186 divizních velitelů, všech 16 armádních politických komisařů, 25 z 28 sborových politických komisařů. Dále 58 ze 64 divizních politických komisařů, všech 11 náměstků lidového komisaře obrany a 98 ze 108 členů Nejvyššího vojenského sovětu.
Zásadním důsledkem čistek a teroru se stalo, že Rudá armáda byla na konci 30. let výrazně oslabena, zastánci myšlenek motorizované a mechanizované války popraveni a ke slovu se dostali tradicionalisté. To mělo za následek nejednoznačnost v otázce využití tanků a naddimenzované zastoupení jezdectva v celé armádě.
Procesy také vyvolaly strach nižších důstojníků projevit vlastní úsudek a iniciativu – stali se jen slepými vykonavateli vůle svých nadřízených. Tyto rány se jen obtížně hojily a jejich ozvěny se krvavě projevily v průběhu zimní války (1939–1940) a zejména pak po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941.
