Georgij Konstantinovič Žukov: Maršál, který porazil Hitlera

17.07.2016 - PhDr. Ivan Brož

Maršál Žukov byl jako hasič všude, kde hořela fronta – u obklíčeného Leningradu, pod Moskvou a ve Stalingradě. Řídil skvělou tankovou operaci u Kurska a nakonec to byl právě on, kdo dovedl vítěznou Rudou armádu až do Berlína

<p>Polní maršál <strong>Bernard Montgomery</strong>, maršál <strong>Georgij Konstantinovič Žukov</strong>, maršál <strong>Konstantin Konstantinovič Rokossovskij</strong> a generál <strong>Vasilij Danilovič Sokolovskij</strong> v poraženém Berlíně 12. června 1945.</p>

Polní maršál Bernard Montgomery, maršál Georgij Konstantinovič Žukov, maršál Konstantin Konstantinovič Rokossovskij a generál Vasilij Danilovič Sokolovskij v poraženém Berlíně 12. června 1945.


Reklama

„Jeho rozhodný zásah u Moskvy, jemuž pomohla tvrdá a předčasná zima, vetřelce zastavil a pak ho přinutil k ústupu.“

Slova francouzského generála a prezidenta de Gaullea z jeho knihy Mémoires de guerre (Válečné paměti) jsou jen dalším potvrzením, že sovětský maršál Žukov byl nesporně nejlepším ruským vojákem po Michailovi Tuchačevském, kterého nechal žárlivý Stalin v roce 1937 popravit.

Syn venkovského příštipkáře

Georgij Konstantinovič Žukov se narodil 19. listopadu 1896 ve vesnici Strelkovka v Kalužské gubernii. Na otce si vzpomínal jako na prostého venkovského příštipkáře, jenž se musel doprošovat, aby syna vzali do učení na řemeslo. S vojenským životem, který se mu stal osudem, se Žukov poprvé seznámil přímo v průběhu první světové války. Za odvahu byl vyznamenán dvěma Válečnými kříži svatého Jiří. Díky svému velkému talentu, který jeho nadřízení okamžitě poznali – a samozřejmě i vzhledem k projeveným organizačním schopnostem a pevnému charakteru – byl mladý Georgij vybrán do poddůstojnické školy.

Za občanské války bojoval v řadách jezdectva Rudé armády a po jejím skončení zůstal vojenskému životu natrvalo upsán. V období mezi válkami prošel všemi velitelskými stupni od velitele čety až po velitele vojenského okruhu. S výtečným prospěchem absolvoval válečnou akademii generálního štábu. V únoru 1931 se stal zástupcem inspektora jezdectva maršála Semjona Buďonného, jenž nad ním od té doby držel ochrannou ruku, což se příznivě projevilo zvláště za „čistek“ a procesů v letech 1937 a 1938. 

Od jara 1933 velel jezdecké divizi, která nesla jméno lidového komisaře (ministra) obrany Klimenta Vorošilova a pod Žukovovým velením se stala nejlepším svazkem v armádě. A byla to právě přízeň obou těchto významných činitelů, která mu nejen umožnila kariérní růst, ale uchránila ho před represemi, jejichž obětí se stali přední důstojníci v čele s maršálem Tuchačevským. 

Nejvíce však na sebe Žukov upozornil v srpnu 1939, když byl velitelem formace, která porazila Japonce na pohraniční řece Chalchin-Gol ve východním Mongolsku. Podle smlouvy mezi SSSR a Mongolskem z roku 1934 pomohla Rudá armáda odrazit útok japonské 6. (kvantungské) armády proti mongolskému území, kde chtěli Japonci vybudovat opevněnou linii chránící plánovanou výstavbu železnice strategického významu, jež měla vést k sovětským hranicím.

Vojevůdcem v nejtěžší chvíli 

O tom, jak si Žukov vedl za druhé světové války, svědčí shora uvedené bitvy, které pod jeho přímým velením Rudá armáda vyhrála. Jestliže jeho nadřízený maršál Timošenko hned v prvních dnech přepadení vydával nesmyslné rozkazy k zahájení všeobecné ofenzivy proti valící se německé smršti s úkolem zahnat německá vojska zpět za sovětskou hranici, pak Žukov v určitých situacích navrhoval vlastně naprosto opačný postup. Podnikal to, co dělají v podobných situacích jen nesmírně odvážní, realisticky a daleko kupředu uvažující stratégové

Řeč je o Kyjevu. Stalin, silně znepokojený prudkým tahem Němců napříč Ukrajinou, vyslal „na pomoc“ tamním sovětským vojskům maršály Vorošilova a Buďonného. Oba nesvedli naprosto nic. Proto musel opět nastoupit Žukov. Po návratu z Ukrajiny 29. července 1941 podal Stalinovi hlášení, ve kterém poukázal na několik nebezpečí. Především upozornil na bod dotyku mezi Západním a Jihozápadním frontem, kde německá vojska mohla snadno prorazit. Pak by hrozilo smrtelné nebezpečí jak Kyjevu, tak Moskvě. 

Proto Žukov navrhl zvolit menší zlo: stáhnout celý Jihozápadní front za Dněpr, což ovšem znamenalo vyklidit i Kyjev, a za oním chatrným stykem frontů soustředit zálohy o síle alespoň pěti zesílených divizí a na moskevský směr přesunout z Dálného východu nejméně osm zcela bojeschopných divizí. Žukov tehdy správně odhadl, že je třeba všemi silami, především těmi, které se získají odchodem z Ukrajiny, okamžitě organizovat protiúder, aby bylo možné zlikvidovat výběžek, kterým se Němci vklínili do sovětské obrany u Jelni a z něhož mohli vést úder na Moskvu. Stalin se velice rozčílil, když Žukov trval na vyklizení Kyjeva, a označil jeho návrh za nesmysl. Ani Žukov se tehdy neovládl a odsekl:

„Když se domníváte, že náčelník generálního štábu neumí nic jiného než říkat nesmysly, pak tu nemusí být.“ A požádal o zproštění funkce a vyslání na frontu. „Jen se neukvapujte,“ odpověděl Stalin a dodal: „Když už jste to ale nakousl, tak my se bez vás obejdeme.“

Geniální hrubián

Novým náčelníkem generálního štábu jmenoval Stalin maršála Borise Šapošnikova a Žukova velitelem Záložního frontu. Brzy se však ukázalo, že se Hlavní stan bez Žukova nemůže obejít. Došlo totiž na generálova slova – Kyjev stejně padl (18. září 1941) a s ním do zajetí na 655 000 sovětských vojáků, což mohla být výrazná posila při obraně přístupů k Moskvě. Ale ještě předtím – konkrétně to bylo 8. září 1941 – se německá vojska armádní skupiny Sever dostala k předměstí Leningradu. Stalin si 13. září Žukova povolal a dal mu stručně formulovaný úkol: zachránit Leningrad. Žukov tento nesmírně těžký rozkaz dokázal splnit.

A tak se nabízí otázka, byl Žukov génius? Nutno říci, že měl především tak obrovskou vůli, vytrvalost a houževnatost plus odvahu pouštět se po neznámých a neprošlapaných cestách, že tím až provokoval své okolí a zpanikařil nepřítele. Nebyl však bez chyb, někdy byl velice hrubý a příšerně přísný. Bývaly prý chvíle, zejména v bojích pod Moskvou, kdy doslova sahal po pistoli, když se věci nedařily vinou nerozhodnosti či lajdáctví neschopných podřízených generálů

I kdyby šlo o svědkovu „autorskou licenci“, faktem zůstává, že Žukov patřil k těm vojevůdcům, kteří s chybami dokonce programově pracují. Sám totiž říkával, že omylu se nedopouští pouze ten, kdo pracuje podle rozkazu shora a neprojevuje ve své činnosti tvůrčí iniciativu. Nejde přece ani tak o chyby, jako spíše o to, jak rychle jsou zpozorovány a odstraňovány.

K nedostatkům, o kterých věděl a ke kterým se později poctivě přiznal, náležela i občas projevovaná netolerance vůči přirozeným lidským slabostem. Mnohdy ho dokázal vyvést z míry i nepatrný projev nesvědomitosti v práci nebo chování podřízeného. Nikdy však nebyl zákeřný. Dokázal „vynadat“ z očí do očí a tím to končilo. Snad to byla tato jeho příslovečná tvrdost a smysl pro chlapský výklad událostí, které z něj později udělaly muže, jenž se jako jeden z mála, ne-li vůbec jediný, dokázal postavit i Stalinovi. 

Přelom u Kurska

Talent maršála Žukova se naplno projevil při řízení bitvy v kurském oblouku, která byla svedena v době od 5. července do 23. srpna 1943 ve výběžku fronty mezi městy Kursk a Orel. V první etapě – tedy do 11. července – byla sovětská vojska v obraně. Němci zde totiž plánovali útok (operace Zitadelle), který jim měl získat ztracenou strategickou iniciativu. Žukov správně odhadl možnosti nepřítele a rozhodl nejdříve pečlivě připravenou obranou vyčerpat jeho síly a pak v pravém okamžiku přejít do všeobecného útoku. A to se ve druhé etapě bitvy (od 12. července 1943) podařilo dokonale.

Bitva u Kurska vyústila ve strategickou a operační smrt pojmu Blitzkrieg, aneb bleskové války. Poprvé německý Blitzkrieg nezapracoval, jelikož Sověti omezili německý postup pouze na mělké operační hloubky. Skutečnost, že se Němcům nepodařilo prorazit hluboko do sovětské obrany, měla psychologický účinek na obě strany. Nejenže to otřáslo německou sebedůvěrou, beztak již podlomenou porážkou u Stalingradu, ale zbavilo sovětské vojáky obav z Němců, jaké zažívali v letech 1941 a 1942.

Kursk rovněž ukázal na taktický konec Blitzkriegu. Od začátku války se Němcům dařilo prorážet hluboké průlomy do nepřátelské obrany soustředěným úsilím dobře organizovaných tankových a pěchotních skupin podporovaných bombardéry typu Stuka. I když měli Němci technicky dokonalejší tanky a protitankové zbraně než Sověti, nedokázali se u Kurska prosadit. Sověti u Kurska předvedli, že dokážou vybudovat obranu, která vydrží každý útok na způsob Blitzkriegu.

Bitva u Kurska se stala obratem, jak z hlediska strategie, tak i operačního a taktického umění. Sověti se z ní v mnohém poučili. Vyvinuli techniku nasazení kombinovaných sil, kterou pak úspěšně používali v dalších taženích. Zatímco se sovětská taktika rozvíjela za pochodu, tedy během bojů, německá stagnovala. Když Žukov u Stalina prosadil, aby jeho velitelé měli více prostoru v řízení jak obranných, tak ofenzivních aspektů bitvy, Hitler naopak stále více omezoval rozhodování německých generálů a polních maršálů. Bitva u Kurska prokázala, že porážka Německa je záležitostí času, a zároveň rozbila mýtus, že německý válečný stroj je nepřemožitelný. 

Pád Berlína

Koordinací útoku na Berlín nemohlo nejvyšší moskevské vedení pověřit nikoho kompetentnějšího, než byl opět maršál Georgij Žukov. Zajímavé ovšem bylo, že Žukov v té době rovněž velel 1. běloruskému frontu, který měl útočit na německé hlavní město z předmostí u Küstrinu (Kostřín). Operace se účastnily také 2. běloruský front maršála Konstantina Rokossovského a 1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva.

Ofenziva Rudé armády, která měla nad nepřítelem několikanásobnou převahu v počtu vojáků, tanků, děl i letadel, začala 16. dubna 1945. Avšak vlastní útok vojsk 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu byl zahájen 26. dubna. Sovětské jednotky se postupně prokousávaly do centra Berlína, a když ho dosáhly, spáchal Adolf Hitler ve svém bunkru sebevraždu. Téhož dne zavlál rudý prapor nad budovou říšského sněmu a odpor berlínské posádky prakticky ustal.

Dvakrát nepohodlným

Po skončení druhé světové války se Žukov stal nepohodlným. Stalin se obával, že maršálova popularita zastíní jeho vlastní, a tak ho v červnu 1946 přeložil z postu hlavního velitele sovětských pozemních vojsk do Oděsy a pak mu „svěřil“ velení nad Uralskýmu vojenským okruhem. V roce 1948, tedy při třetím výročí dobytí Berlína, o které se Žukov osobně velkou měrou zasloužil, se v moskevské Pravdě dokonce objevil článek pojednávající o tom, že celou berlínskou operaci plánoval a řídil „vojenský génius“ generalissimus Stalin.

Ihned po Stalinově smrti v roce 1953 nastaly v SSSR velké změny. Nejvyšším stranickým šéfem se stal Nikita Chruščov. Maršál Georgij Žukov byl znovu potřebný. Chruščov nyní potřeboval Žukova do bitvy s obávaným ministrem vnitra Lavrentijem Berijou. Právě za pomoci Žukova a tankové divize, která nedala početným a dobře vyzbrojeným Berijovým přívržencům žádnou šanci, byl obávaný Berija neutralizován a posléze postaven před soud za zločiny, jichž se dopustil za své patnáctileté kariéry v čele tajné policie. V únoru 1955 byl Žukov jmenován ministrem obrany.

Ale pak přišly pro trojnásobného hrdinu SSSR trpké chvíle, třebaže jeho popularita narůstala. Žukov se totiž nehodlal smířit s tím, že by měl být jen převodovou pákou strany při zajišťování úkolů obranyschopnosti země. A tak není divu, že se Chruščovovi brzy stal tím, čím se po válce stal Stalinovi. Nepohodlným.

Báli se ho? Těžko říci, ale faktem zůstává, že i když o stranickou pozici Žukov nestál, na státnickou funkci vůbec nebyl starý. Ještě mu nebylo šedesát. V polovině října 1957 podnikl maršál cestu do Jugoslávie a Albánie. Jak už se to dost často stávalo i stává, a nejen v jeho zemi, než se vrátil, už nebyl ve funkci. Na plenárním zasedání ústředního výboru KSSS bylo oznámeno, že ho ve funkci ministra obrany nahradil maršál Rodion Malinovskij. 

Proč? Z maršálova osobního popudu se údajně začal v ozbrojených silách „zahnízďovat kult jeho osobnosti“. Vytýkali mu okázalost. V oblečení. Ve vystupování. I to, že se nechal malovat v parádní uniformě na bílém koni. Z nedostatku stranické uvědomělosti ztratil stranickou skromnost, vykládal si to všechno falešně a přesvědčoval sám sebe, že pouze on je hrdinou dosažených vítězství.

Žukov byl nakonec vyloučen i z předsednictva ústředního výboru KSSS a dokonce obviněn z bonapartismu. Žukov totiž zcela logicky požadoval, aby hlavní slovo při výcviku a výchově vojáků měl velitel. Odpovědnost za úroveň vycvičenosti přece nemůže mít žádný stranický výbor, byť je to kolektivní orgán, a tedy zdánlivý nositel moudrosti podle rčení více hlav, více rozumu. V systému přísně organizovaného řízení se nemůže šéf s nikým dělit podle zásady „já řídím, ale odpovědnost máš ty“. Když si „to“ maršál nechtěl „uvědomit“, byl prostě ve vhodném okamžiku odvolán.

A tak jméno slavného maršála mizí z první scény. I když se po odchodu Chruščova v roce 1964 jeho jméno opět začíná objevovat a v zapomenutí upadají nálepky typu kult osobnosti a bonapartismus, už to nejsou návraty protagonisty, ale veterána. V labyrintu vzpomínání v prostředí Vojenské vědecké správy generálního štábu sovětských ozbrojených sil a Ústavu vojenských dějin to ani jinak už nešlo. Maršál Georgij Žukov zůstal svěží mysli i dobré nálady až do své smrti. Zemřel 18. června 1974.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Celkově téměř šedesát metrů vysoký obrys nahého muže s kyjem se nachází na svahu nedaleko obce Cerne Abbas, v jihoanglickém hrabství Dorset.

Zajímavosti
Vesmír
Historie

Sameček dudka spěchá nakrmit mláďata, která jsou i po opuštění hnízda nějakou dobu dokrmována.

Příroda
Věda

Křižáci v Sidónu zbudovali Mořský hrad a ve 13. století také Hrad svatého Ludvíka. Během křížových výprav bylo město několikrát dobyto a vydrancováno. Ve výřezu nalezené ostaky z masového hrobu.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907