Masivní americký nálet na Berlín v březnu 1944 ukázal sílu bombardérů a bohužel i cenu, kterou za ni posádky zaplatily

Počátkem roku 1944 představovala 8th Air Force zdaleka největší americkou vzdušnou armádu. Prvního března měla ve stavu 1 412 Boeingů B-17 Flying Fortress a 553 nově zaváděných Consolidated B-24 Liberator. V pondělí 6. března na základnách zazněl budíček již ve 3.00. Po snídani se muži určení pro nadcházející misi sešli v operační místnosti. Důstojník vedoucí briefing roztáhl závěs zakrývající mapu a osádky letounů spatřili cíl náletu: Berlín!

Image

Čtěte také

Americká „Mocná osmá“ vsadila na létající pevnosti B-17 a nálety, které měly zlomit německý průmysl i morálku

Mezitím mechanici tankovali palivo, doplňovali munici a zavěšovali pumy. Piloti začali nahazovat motory krátce po 7.00 a řadili se na start. Ten neproběhl úplně hladce, neboť jeden liberator od 392. bombardovací skupiny nedokázal nabrat výšku a zřítil se. Nikdo z mužů na palubě nepřežil. 

Nad hlavní město Říše se nakonec vydalo 731 bombardérů a jejich ochranu mělo na starost 916 stíhaček. Svazu trvalo velmi dlouho, než se uspořádal do boxů a pobřeží tak přelétl až v 10.53. 

Tommas Hayes od 357. stíhací skupiny o tom napsal: „Počasí při startu bylo dobré, což se v Anglii nestávalo často. Průnik probíhal přes nízkou rozptýlenou oblačnost, což mně a dalším velitelům bránilo v přesné navigaci. Ve skutečnosti jsem od Zuyder Zee v Holandsku neviděl ani jediný rozeznatelný orientační bod. Hustota oblačnosti se později ještě zvýšila.“ 

První výstřely

Německé radiolokátory nepřítele brzy zachytily a na základnách Luftwaffe zavládl čilý ruch. Ke startu se připravovalo téměř 600 Messerschmittů Bf 109 a Focke-Wulfů Fw 190. Dalších 200 dvoumotorových strojů pak poskytlo noční stíhací letectvo.

K prvnímu střetu došlo přesně v poledne nad malým německým městem Haselünne poblíž nizozemských hranic. Piloti Luftwaffe zvolili čelní útok na bombardéry, u kterých se zrovna nenacházeli žádní doprovodní stíhači. Seržant Van Pinner, horní střelec v B-17 ze 100. bombardovací skupiny později uvedl: „Všude kolem nás prolétali stíhači. Zdálo se, že útočili po čtyřech. Střílel jsem na první tři, ale pak přilétl čtvrtý a byl u nás dřív, než jsem na něj mohl namířit své kulomety.“

Dokud byl box kompaktní, dařilo se útoky odvracet. Lehkým cílem se stávaly poškozené stroje, které z něj vypadly. Poručík Lowell Watts ze 388. bombardovací skupiny popsal boj, ke kterému došlo: „Asi tři nebo čtyři kilometry před námi letělo 13. bombardovací křídlo. Jejich formace se od chvíle, kdy jsem se na ně naposledy podíval, trochu roztáhla. Malé tečky, které byly němečtí stíhači, se vrhaly na tuto formaci, kroužily a znovu útočily. Z jedné vysoko letící perutě se oddělil jeden B-17 a pomalu klesal, celé pravé křídlo v plamenech. O vteřinu později jsem se podíval znovu. Byl tam jen záblesk. Pak už nic víc než padáky, které se pomalu snášely dolů. O několik sekund později se další bombardér naklonil na křídlo, převrátil se a začal střemhlav padat k zemi. Pod námi se začaly vznášet malé bílé obláčky padáků a pak mizet hluboko za námi, když jsme letěli k našemu cíli.“

Berlínský flak

Přímo nad městem svaz střežilo 80 mustangů ze 4. a 354. stíhací skupiny. Jakmile se Američané dostali do oblasti palby protiletadlových děl chránících nacistickou metropoli, útoky stíhačů Luftwaffe ustaly. Kapitán Ed Curry od 401. bombardovací skupiny napsal: „Nikdy jsem neviděl tak těžký flak, jaký měli nad Berlínem. Nebyly to jen samostatné černé obláčky, byl to úplně hustý koberec. Nejen v jedné výšce, ale vysoko i nízko. Říkalo se, že jde vidět jen kouř po výbuchu, ale ten den jsme skutečně viděli úplné rudé moře výbuchů.“

Uhýbat palbě nad Berlínem už nešlo. Bombometčíci zaujali postavení u svých zaměřovačů a piloti otevřeli vrata pumovnic. Krátce po 13.00 začaly na město „pršet“ bomby. Poručík Watts později uvedl: „Náš druhý pilot nesledoval nic jiného než přístroje, i když čekal, že brzy někdo ohlásí poškození nebo zničení motoru. Ale stále jsme pokračovali ve svém přímém letu. Stroj se otřásal z blízkých výbuchů flaku. Ty se přibližovaly tak blízko jako nikdy a nabývaly na intenzitě. Napravo od nás se z našeho vedoucího letounu oddělila řada bomb. Současně náš stroj vyskočil nahoru, zbavený těžkého nákladu, když se z palubního telefonu ozvalo volání: ‚Bomby shozeny!‘“ 

Počasí bombometčíkům ale příliš nepřálo. Nejdřív se zdálo, že vedoucí stroje v čele každé formace mohou provést vizuální zaměření. V kritickém okamžiku ale orientační body zakryly mraky a už bylo příliš pozdě na návrat a k dalšímu zacílení podle údajů radaru. Pumy proto většinou dopadly jinam, než měly. Pouze několik liberatorů z 2. bombardovacího křídla, které útočilo jako poslední, shodilo svůj náklad přesně na jejich primární cíl – závody na výrobu leteckých motorů Daimler-Benz. 

Krvavá stá

Palba „flaku“ přímo nad Berlínem poslala k zemi jen čtyři bombardéry. Jeden z nich patřil k 482. bombardovací skupině a za jeho řízením seděl slavný držitel Medaile cti poručík John Morgan. Výbuch jeho B-17 doslova roztrhl, a to právě v okamžiku, kdy si bral svůj padák. Vypadl z letounu s padákem v ruce a během volného pádu si ho dokázal nasadit, zapnout popruhy a několik vteřin před dopadem i otevřít. Po seskoku byl Morgan spolu s několika dalšími spolubojovníky zajat a zbytek války strávil v německém internačním táboře. Stal se tak jediným držitelem Medaile cti, který upadl do zajetí.

Jakmile se bombardéry vynořily z husté protiletadlové palby, vrhlo se na ně 14 nočních Messerschmittů Bf 110 od 5. noční stíhací eskadry (Nachtjagdgeschwader 5, NGJ 5). Doprovodné mustangy však dokázaly nepřítele odrazit. Jejich piloti ale už museli myslet na návrat a u pocuchaného svazu je po pár kilometrech vystřídaly P-47 Thunderbolty. Celá formace se pak shromáždila nad městečkem Kyritz v Braniborsku a vydala se na zpáteční cestu. 

Ve 14.40 vracející se letouny opět napadly stroje Luftwaffe. Při koncentrovaných ztečích mnoha stíhaček proti bombardérům se často stávalo, že nejtěžší ztráty se omezily na několik málo nešťastných útvarů. Nejhůře to odnesla 100. bombardovací skupina, která toho dne ztratila 15 ze 36 letadel. Jednotka tak opět potvrdila, proč se jí přezdívalo „krvavá stá“. 

Masakr jen dál posílil legendu o tom, že se na ni nepřátelé zaměřují úmyslně. Vyprávělo se, že jeden poškozený stroj během souboje po poruše hydrauliky vysunul podvozek. Stíhači Luftwaffe si to vyložili jako signál, že se vzdávají, a přilétli blíž. V tom okamžiku střelci B-17 zahájili znovu palbu, Němci to vzali jako zradu a jednotce se později mstili. Žádné oficiální zdroje však historku nepotvrzují.

Strastiplný návrat domů

Osádky čtyř poškozených fortressů se rozhodly zamířit do neutrálního Švédska, kde vyskákaly nebo nouzově přistály. Cestou od Berlína se zřítilo ještě 21 bombardérů. Jakmile se ale svaz dostal nad Severní moře, útoky ustaly. Jednotlivé letouny se vydaly ke svým základnám, kde už čekaly sanitky a hasičské vozy. Jako první mohly přistát poškozené stroje a ty, které měly na palubách těžce raněné.

Téměř hodinu po dosednutí posledního bombardéru se v 17.45 nad letištěm v Knettishallu ve východní Anglii objevil B-17 nesoucí jméno Little Willie. Letěl jen na dva motory a zcela osamocen dokázal ve výšce 20 m nad zemí urazit vzdálenost 600 km, aniž by si ho němečtí stíhači všimli. 

Jak se později ukázalo, jednalo se o vůbec nejkrvavější nálet 8th Air Force. K zemi šlo 69 bombardérů a dalších 102 utržilo vážná poškození, akci nepřežilo 229 členů osádek a 411 mužů po seskoku nebo nouzovém přistání skončilo v zajetí. Jeden B-17 se vrátil bez čtyř letců, kteří v husté palbě nepřítele zpanikařili a opustili poškozený stroj na padácích.

Sčítání skóre

Palubní střelci dostali po vyhodnocení přiznaných 97 sestřelů a doprovodní stíhači přidali dalších 81, ačkoliv výsledné německé ztráty byly o něco nižší. Sami přišli o 11 lightningů, mustangů a thunderboltů. Pokud šlo o vyřazení či omezení výroby tří hlavních továren v Berlíně, byl útok ze 6. března neúspěšný. Ani jednu z nich se totiž nepovedlo vážněji poškodit. Nicméně obrovské škody, konkrétně 67 stíhaček (podle jiných zdrojů 62), utrpěla i Luftwaffe, která si je oproti USAAF už nemohla dovolit. 

Němci své nároky o něco nadhodnotili, velení nakonec protiletadlovým dělostřelcům a pilotům přiznalo 108 zničených bombardérů. Tato mise zahájila dlouhou řadu amerických náletů na hlavní město Říše. Na jejím konci se nacistická metropole nacházela v naprostých troskách. Těžké ztráty Luftwaffe při pokusech útokům zabránit měly značný vliv na další průběh války. Kobercové bombardování B-17 a B-24 navíc vedlo k naprostému kolapsu německé zbrojní výroby.