Kelley se mohl sice pohybovat volně po celém hradu, přesto pro něj hněvínské zdi zůstávaly žalářem. Do vězení ho přivedl značně bouřlivý život, ve kterém nejednou nasazoval život a často se střetal se zákonem, ať už světským nebo božím. Přestože velice rád užíval univerzitního titulu (ostatně je všeobecně znám jako magistr Kelley), studia na oxfordské univerzitě nedokončil. Vyučil se lékárníkem a velmi záhy se zapletl s magickými naukami. Stal se učedníkem věhlasného mága Johna Dee, osobního mystika královny Alžběty I.

Císařovo odmítnutí

Kelley s Deem odjeli roku 1584 na kontinent a dostali se až do Prahy, kde na přímluvu Tadeáše z Hájku získali audienci u samotného císaře Rudolfa II. Ten je však proti očekávání přijal dosti chladně. Legenda praví, že Dee a Kelley měli ve skutečnosti za úkol vetřít se do císařovy přízně coby špioni Alžběty I. a Rudolf tento jejich záměr odhalil. Krátce nato byli Dee s Kelleym obviněni papežským nunciem z čarodějnictví (není divu, když se skutečně zabývali nekromancií) a museli z Prahy prchnout.

Oba mágové našli útočiště u Viléma z Rožmberka, který v jejich přijetí viděl mimo jiné dobrou příležitost, jak císaři provést něco na truc. V Třeboni pokračovali ve svých kejklích a také prohlubovali vzájemný vztah. Deemu prý andělé sdělili, že mají s Kelleym sdílet vše, včetně svých žen. Když se devět měsíců nato narodil Deemu syn, nebylo tak zcela jisté, kdo přesně je jeho otcem...

Zatímco Dee opustil pevninu a dožil v chudobě v Anglii, hvězda jeho kolegy stoupala. Kelleymu se dařilo: získal řadu statků, žil na Dobytčím trhu ve Faustově domě a nakonec se dostal do přízně císaře Rudolfa díky zázraku. Předvedl před ním tinkturu, kterou nazýval rtutí a přisoudil jí vlastnost transmutace kovů ve zlato. Návod prý získal od jakési prazvláštní duchovní bytosti vyvolané z jiného světa.

Z výsluní do vězení

Přesto byl Kelley roku 1591 uvězněn, oficiálně za zabití dvorního úředníka Jiřího Hunklera. Možná za tím stálo i to, že nebyl schopen císaři vyrobit další zlato. Nejprve byl uvězněn na Křivoklátě, odkud se pokusil utéct. Ale lano, po kterém se spouštěl ze skály, se mu přetrhlo a Kelley si při pádu rozdrtil nohu. Lékařům nezbylo, než mu ji amputovat. Krátce na to byl slovutný alchymista převezen stále jako vězeň na mostecký Hněvín.

TIP: Pražská alchymistická akademie aneb Jak podvést císaře

Tento kriminál však byl značně fešácký, dokonce se za ním přestěhovala i jeho manželka. Ta mágovi jedné noci propašovala do vězení nový provaz a Kelley, nepoučen z předchozího nezdaru, zkusil znovu utéct. Ani napodruhé ho však andělé nepodrželi, a když pod jeho váhou prasklo i toto lano, spadl do příkopu a zlámal si druhou nohu. Ačkoliv jej císař omilostnil, Kelley zůstal na Hněvíně a pokoušel se zotavit ze zranění. Týrali ho však úporné bolesti a také vědomí, že do konce života zůstane mrzákem. A tak 1. listopadu 1597 požil jed, čímž ukončil svůj život.

Před dvěma lety přinesla Su Jün domů štěňátko tibetského mastifa, což je plemeno, které může vážit přes 70 kg a dorůstá výšky 70 cm. I s přihlédnutím k jeho rozměrům však mazlíkova spotřeba žrádla postupem času překročila všechny meze: Když denně spořádal bednu ovoce a dva kbelíky nudlí, vytušila rodina zradu.

Posléze se pes začal stavět na zadní a Číňanům konečně došlo, že mají ve skutečnosti doma medvěda. Přivolaní ochránci přírody jim sdělili, že jde o ohroženého medvěda ušatého, chlupáče uspali a převezli do rezervace Yunnan Wildlife Rescue Centre.

Escuaín je město duchů. Najdete ho v národním parku Ordesa y Monte Perrdido ve španělských centrálních Pyrenejích. Kamenné domky jsou téměř všechny napůl zbořené. Jen na malé zahrádce jednoho zachovalého domu okopává  shrbený stařík záhonek. Je to jediný obyvatel vesnice. Nebýt malého parkoviště s několika auty turistů, kteří se přijeli podívat na vyhlídku do dech beroucí soutěsky Rio Yagy, byl by Escuaín zapomenutou vesnicí z počátku minulého století.

Rokle na dno soutěsky je strmá a hluboká a kolmé vápencové stěny po obou jejích stranách vypadají dost hrozivě. Vrcholky štítů na východě jsou ozářeny zapadajícím sluncem. Celý ten výjev vyvolává v příchozích představy, jak tady mohl vypadat život před více než půl stoletím. Tehdy byl onen starý muž, jediný zbylý obyvatel Escuaínu, ještě malý chlapec.  Vypadá to, jako by na městečko padla kletba a všichni ostatní obyvatelé se proměnili v hnědé krávy, které si ze zápraží kamenných stavení nedůvěřivě prohlížejí příchozí. Někdejší smích hrajících si dětí vystřídalo všudypřítomné cinkání zvonců.    

Sestrales Alto   

Na druhý den z Escuaínu zamíříme na západ přes hřeben. Stezka jde zprvu lesem přímo nahoru, bez sebemenších serpentin, poté strmými loukami, sežehnutými nemilosrdně pálícím sluncem. Sedlo porostlé nažloutlým trávníkem připomíná krajinu slovenských Roháčů. Za jeho hřbetem se otevírá strhující výhled do srdce národního parku, na divoce zvrásněné vápencové masivy, jimž vévodí ledovci pokrytá hora Monte Perdido.  Jejíž vrcholek se vypíná do výše 3355 metrů nad mořem. Na druhé straně údolí se z malebně travnatých kopečků prořezávají drsné terasy Sestrales Alto a Sestrales Bajo.

Cesta do sedla Collado de la Plana Canal trvá další hodinu.  Tamní útulna je dosud prázdná, tato část národního parku totiž není na rozdíl od kaňonu Ordesy příliš častým cílem turistů.

Útulna má ideální polohu. Místo obklopují nedozírné zelené pláně a kopečky s pasoucími se stády krav a polodivokými koňmi. Kousek na západ se otvírá hrůzostrašný chřtán kaňonu de Ańisclo, který jako by tenhle pohádkový kus země násilím rozerval.  

Na okraji zemské průrvy

Vytrvale stoupáme planinami, suchými svahy a mořem zelených bochánků pichlavých keřů, jež na lýtkách dělají krvavé šrámy. Okolní neposkvrněná krajina je úchvatná. Mám dojem, že jsme překročili časoprostor a nějakým záhadným způsobem se ocitli v jedné z odlehlých částí Mexika, pár set kilometrů daleko od nejbližší civilizace. Každou chvíli čekám, že musíme narazit na chřestýše, dvoumetrový kaktus, mexickou divotvornou šalvěj nebo indiánskou. Opravdu nemůžu uvěřit, že bychom se pořád ještě nacházeli na starém kontinentě. I naše vyprahlá hrdla  tomu nasvědčují. I když fouká slabý vánek, je spalující vedro a nikde žádná voda. Zmije aspisová vyhřívající se na slunci nám kvapně vyklízí cestu. 

Při putování Pyrenejemi jsou setkání s hady častá, žije zde několik druhů neškodných užovek (girondská, maurská, hladká, stromová, obojková) a štíhlovek (žlutozelená, podkovní), ale i tři jedovaté druhy – krom zmije západní ještě zmije Latesteova a šírohlavec ještěrčí.

Z okraje plošiny Sestrales Alto se naskýtají nezapomenutelné rozhledy na drsně vyhlížející pohoří Monte Perdida, na zvlněnou zem travnatých prérií náhle se rozlamující do obří, ničivé průrvy odhalující útroby naší planety, na skalní věže a sousoší opracované větrem za miliony let k dokonalosti. Pohled z okraje útesu do kaňonu, jenž je tak hluboký a úzký, že není vidět na jeho dno, je opravdu velkolepý – jakoby se zem právě rozevřela následky apokalyptického zemětřesení a chtěla nás spolknout. Supi krouží nad svým rajónem a hledají něco k snědku.

Rozmanitost pyrenejské přírody je nesmírná. Hlavní příčinou jsou dva rozdílné typy podloží, které se v některých regionech vyskytují současně. V západních Pyrenejích převažuje barvitější vápencové podloží, východní část je naopak tvořena granitem. Obrovské výškové rozdíly mezi hlubokými a úzkými údolími, jejichž dna se nacházejí v nadmořské výšce pod tisíc metrů, vytvářejí s okolními štíty, dosahujícími výšek přes tři tisíce metrů, jedinečný ekosystém alpínské vegetace. Široký rozptyl teplot během roku i dne v různých nadmořských výškách dává specifický ráz místní flóře a fauně a vytváří tak druhově bohatou rostlinnou a živočišnou říši.

Sestup do kaňonu

Kaňon de Ańisclo se začíná čím dál víc rozevírat naším pohledům. Pohled dolů do kaňonu bere dech, přestože jsou tady stěny o dost nižší než v jeho dolní části u Sestrales.

Obavy z horolezení a závratí se ovšem nenaplňují. Stezka je protkána hustými serpentinami, po nichž se jde poměrně bezpečně. Bujná vegetací nás tu a tam úplně pohltí stinnými komnatami hustě spletených zimostrázů. Na okamžik si pro změnu připadáme jako v exotickém pralese.

Nedaleko na strmém svahu před námi si všímáme dvou kamzíků. Když nás zaregistrují, opatrně se dají na ústup za skalní římsu. Tady na stěně si nepočínají vůbec tak jistě, jak u nich bývá zvykem. Když jednomu z nich sjede kopýtko po skále a tak tak se zachytí, uvědomíme si, že tu asi smrtelné pády těchto zdánlivě dokonalých horolezců nejsou žádnou vzácností. Dravci kroužící v kaňonu pod námi jakoby takovou událost už dychtivě očekávali.

Dole už se leskne hladina říčky Rio Bellós. Těsnost kaňonu na jeho dně působí téměř klaustrofobicky. Strmé skalní stěny vypínající se až k nebi jsou velmi blízko sebe. Rio Bellós se v kaskádkách přelévá z jedné tůňky do druhé a mizí v ohybu kaňonu. Vytváří nesčetné tůňky a kaskády vodopádů, v nichž si otužilci mohou osvěžit. Sotva šlápnu do vody, rozeznávám nehybnou siluetu půl metru ode mě. Prohlížím si deset centimetrů dlouhé, šedavé mločí tělo s charakteristickou žlutou čárou uprostřed odpočívající pod hladinou na kameni. Málem bych ho přehlédl, jak je maskovaný.

Užíváme si putování liduprázdným kaňonem, jehož masivní vápencové stěny se od sebe pomalu rozestupují. Najednou si všimneme impozantního orlosupa plachtícího nad námi. Mohutné pařáty a načechrané rezavé peří na břiše se nedají splést. Majestátnost největšího dravce Evropy můžeme obdivovat především zde v národním parku Ordesa y Monte Perdido, kde v současnosti hnízdí přes dvacet  párů z celkové hnízdící populace Pyrenejí, která je odhadována na šedesát párů.   

Začínáme velmi prudce stoupat. Smrky a borovice řídnou a my lezeme po vápencových skalních terasách rozpálených doběla. Odpolední slunce opět začíná žhnout v plné síle. Dlouhé náročné stoupání je zpestřeno lehkým závěrečným lezením a my se ocitáme v široké pánvi nad evropským Grand Canyonem – impozantním kaňonem Ordesy. O tom však zase někdy příště. Krásy Pyrenejí jsou totiž téměř nekonečné.

Na zemi leží nemocný muž. Má zavřené oči a jeho mysl se propadá krok za krokem do prázdna současně s údery bubnu. Údery jsou jediná věc, na kterou se soustředí. Sklouzává s nimi do transu a následuje rytmus, jako by to byl žebřík do jiného světa. Sestupuje do podsvětí a současně ke zdroji vlastní nemoci. Tam dole se setká s duchem podzemí, a pokud ho v zápase přemůže, vrátí se zdravý. Pokud ne, možná zahyne. Naštěstí má po ruce mocného průvodce – šamana. To on buší do bubnu, to on zpívá písně, které otvírají bránu do jiného světa. Kde to jsme? V africké savaně? V severoamerické prérii? Nebo na Sibiři? Ne, jsme doma. Konkrétně v Brně, jenže dvacet jedna tisíc let před naším letopočtem…

Prastaré učení

Zdá se neuvěřitelné, že šamanismus na některých místech planety přežil až do dnešních dní. Podle všeho jde o nejstarší duchovní učení a jeho zárodek může sahat až do středního paleolitu, který se datuje zhruba mezi roky 250 000 a 40 000 př. n. l. V té době žily v Evropě početné komunity neandertálců, u nichž ovšem nedisponujeme důkazy o rozvinutém duchovním světě. Víme, že pohřbívali své mrtvé, ale můžeme si jen domýšlet, co přesně si mysleli o životě po smrti. Žádné „slušné“ neandertálské umění se nedochovalo a je možné, že podobně chudý byl také jejich náboženský svět. 

Opravdový rozvoj šamanismu přišel až s člověkem moderního typu, ke kterému patříme i my. Tento člověk vykročil z afrických savan někdy okolo roku 130 000 př. n. l. a v průběhu pouhých několika tisíc let osídlil Asii i Evropu. Právě v období zmíněné průzkumné exploze se zrodilo jisté společné dědictví lidstva – a na mnoha místech přežil šamanismus dodnes, ale jak se zdá, moderní doba urychluje jeho konec. 

Posvátné je všechno

Odborníci se jen s obtížemi shodnou, jak přesně vypadal šamanismus doby kamenné. I když si vypomohou srovnáním s dnešními šamany, třicet tisíc let vývoje se nedá ignorovat. Přesto v šamanismu přetrvává několik rysů, které jsou všem tradicím světa společné a pravděpodobně v něm figurují od samotného počátku. 

Pro šamana je posvátná příroda i všechno, co se v ní nachází. Zabil člověk zvíře? Měl by se omluvit jeho duchu a poděkovat mu, že lidem obětoval tělo, ve kterém sídlil. Pokácel strom? Měl by se jeho duchu omluvit a poděkovat mu, že mu poskytl možnost si vydlabat kánoi. Skrze šamanismus tak lze jako oknem vhlédnout do psychologie člověka doby kamenné. V jeho mysli nebylo posvátné a všední nijak odděleno. Dnes, když vcházíme do kostela, víme přesně, kde končí svět nákupů, televize a dvou piv po práci a kde začíná „dům boží“, ve kterém se nehvízdá, sundává se čepice, a pokud jste věřící, měli byste pokleknout. Takové rozdělení však před dvaceti tisíci let neexistovalo. 

Každý váš čin byl napodobováním něčeho, co už udělal nějaký hrdina z mýtů před vámi. Rozdělání ohně, vyvržení zvěře, sex, a dokonce i chození na záchod mělo svůj pravzor. Například australští šamani zvaní Karadži se dodnes při močení staví do zvláštního postoje, jaký prý zaujali legendární hrdinové, kteří přinesli civilizaci. Pokud jste učinili jakékoliv gesto, uváděli jste do života kus mýtu. Umíte si dnes představit, že byste dělali malý rituál před každým dosednutím na mísu? 

Zbytky v lidové magii?

Šamanismus měl v Evropě velmi silné postavení a různé jeho prvky se v lidové magii a folkloru udržely až dlouho do novověku. Čarodějnické procesy se často točily okolo schopnosti duše cestovat ven z těla, což představuje typickou šamanskou praktiku. Klanění se Satanovi a tance s ďábly na sabatech jsou samozřejmě výmysly inkvizitorů, podsunuté obětem a vynucené mučením. Avšak na výletech do jiných světů pomocí tajemných mastí vyrobených z durmanu, rulíku nebo blínu (všechny rostliny obsahují silné halucinogenní látky) může být alespoň v některých případech víc než jen zrnko pravdy. Drogy usnadňující trans, jež pomáhají při opuštění těla, tvoří typickou šamanskou pomůcku a například psychotropní ayahusca se užívá napříč celou Jižní Amerikou.  

V okrajových oblastech Evropy, například na Islandu, se pak šamanské prvky zachovaly ještě v jasněji čitelné podobě. Když i do této odlehlé oblasti dorazily v 17. století v důsledku konání několika horlivých protestantských rodů čarodějnické procesy, dostaly se do záznamů zajímavé místní praktiky. U řady lidí byly nalezeny magické grimoáry s runami, které hojně užívali severští kouzelníci, přičemž tyto značky měly prazáklad v šamanské tradici. Obvinění je prý vyrývali na dveře lidí, jimž chtěli ublížit. Ještě zajímavější ovšem je, že na rozdíl od zbytku Evropy a Severní Ameriky byla z jednadvaceti zdejších upálených lidí pouze jediná žena. Historii islandského čarodějnictví dokumentuje místní Muzeum magie, kde můžete kromě chýše čaroděje vidět dokonce takové zázraky, jako jsou „nekrokalhoty“ Nábrók. 

Morava, země šamanů

Zemí zaslíbenou šamanům je u nás především jižní Morava. Teplejší klima a dostatek zvěře zde před dvaceti až třiceti tisíci let mimořádně napomohly rozvoji umělecky zdatné kultury lovců mamutů. Právě někdy v uvedeném období vznikla legendární Věstonická venuše i neméně slavná venuše z nedalekého rakouského Willendorfu. 

Díky této kultuře máme dnes přístup k jedněm z nejlépe dochovaných důkazů o šamanských praktikách doby kamenné. V roce 1951 objevili archeologové v Dolních Věstonicích pozůstatky chatrče, která stála odloučená na okraji vesnice. Uvnitř našli řadu nástrojů, pec a také množství nedokončených nebo pokažených sošek. Ty byly v životě prehistorických lidí mimořádně důležité, protože sloužily jako kultovní a obětní předměty a jejich autoři měli bezpochyby výjimečný status. Je pravděpodobné, že zmíněná dílna patřila právě šamanovi. 

Ještě důležitější jsou ale hroby. Pohřbívání do země bylo v paleolitu vyhrazeno téměř výhradně důležitým osobnostem, protože vykopat díru do permanentně zmrzlé hlíny permafrostu vyžadovalo obrovské úsilí. Proto je možné, že tzv. Žena s křivou tváří, nalezená ve stejné lokalitě, byla šamanka. Její zvláštní jméno jí dala deformace obličeje s viditelnými následky obrny. Ještě zajímavější však je, že žena svírala v ruce vyřezanou sošku se shodně pokřivenou tváří. Pravděpodobně jde tedy o nejstarší portrét na světě. 

(Ne)šťastná trojice

Mimořádný je u nás také nález společného hrobu tří lidí. V jeho středu leží mladá žena a napravo, tváří dolů, mladý muž. Na levé straně se pak nachází další muž s rukou položenou v jejím klíně. Proč je hrob tak zajímavý? Společné hroby jsou totiž vzácné a uložené lidi obvykle spojuje buď pokrevní pouto, nebo příběh. Všechny tři postavy byly zasypány silnou vrstvou okrového prášku, který se obvykle spojuje s magickými praktikami. 

Co přesně se mezi nimi odehrálo, se nejspíše nedozvíme. Je možné, že jejich pozice odkazuje k nějakému mýtu, ale objevilo se také vysvětlení, podle kterého spíše vypráví příběh: muž vlevo je šaman a muž vpravo jeho pomocník nebo žák. Oba byli jako porodníci zodpovědní za porod důležitého dítěte – možná z rodiny vůdce klanu. Nějakým způsobem jej ale nezvládli a matka zemřela. Chtě nechtě pak muži putovali do hrobu s ní a pozice jejich těl naznačuje, jak moc porod pokazili. Odborníci by na tomto výkladu asi našli nejednu mouchu, ale s trochou fantazie... 

Konec starého učení?

A jak se daří českým, potažmo evropským šamanům v dnešní době? Překvapivě dobře. Od 60. let minulého století, kdy éra hippies přinesla zájem o alternativní duchovní nauky, prožívají šamani v Evropě renesanci. Dnes si můžete vybrat v množství kurzů, na kterých se setkáte s moudrými muži ze všech koutů světa – není problém si zazpívat se šamanem z Mexika, Peru, Mongolska nebo Sibiře. Každý z nich nabízí jiný typ zážitku od bubnování u ohně přes saunu a chůzi po uhlí až po skutečné šamanské praktiky cest do jiných světů. Při některých si dokonce můžete – ale nikde to neříkejte – vyzkoušet přírodní psychotropní drogy. 

TIP: Ve znamení Rohatého boha: Historie a současnost moderního čarodějnictví

Pokud se snad chcete učit od někoho s podobnou mentalitou, jako je ta vaše, můžete využít služeb bezpočtu českých šamanů. Ti lepší svoje vědomosti nečerpají z knih, ale skutečně jezdí za mistry do dalekých zemí, kteří jim rady často předávají velmi rádi, protože v mnoha komunitách (například na Sibiři nebo u severoamerických indiánů) mají šamani namále. Jejich tradiční úloha totiž kromě mluvení s duchy spočívá hlavně v uchovávání příběhů a mýtů vlastního etnika, ale to o ně ztrácí zájem. I v případě, že mají šamani štěstí a jejich jazyk nevymírá (odborníci odhadují, že každých čtrnáct dní vymizí ze světa jeden jazyk), narážejí na jiný problém: jejich vlastní lidé je často považují za zbytečné, za záležitost minulosti, která jejich komunitám v cestě k prosperitě nijak nepomáhá. Budoucnost tohoto „prvního náboženství“ tak paradoxně možná leží tam, kde v ryzí podobě dávno vymizelo – v Evropě. 

Deset kilometrů nad zemí prasklo letadlu čínské společnosti Sichuan Airlines přední sklo. Jeden z pilotů málem „vypadl“ ven, druhý však se strojem zázračně přistál.

Letadlo vystoupalo do výšky necelých 10 km a pohybovalo se rychlostí zhruba 800 km/h, když se podle pilota Liou Čchuan-ťiena zničehonic ozvala prudká rána a kabinou zaburácela vichřice: „Najednou prasklo sklo: Ohlušil mě vítr, a když jsem se podíval na kolegu, trčel napůl ven z poškozeného okna. Naštěstí ho zachránily pásy.“

TIP: Přistání na hladině: Rozhoduje zkušenost a intuice pilota

V nastalém chaosu prý nebylo možné spoléhat na palubní desku, v kabině navíc klesla teplota i tlak. Liou se tedy řídil instinktem: Během dvaceti minut se strojem zpomalil tak, aby mohl nouzově přistát, a nakonec bezpečně dosedl na zem. Všech 128 lidí na palubě přežilo.

K úloze vladaře vás může předurčit vysoký původ, dědičné právo nebo třeba výhodný sňatek. Když nic z toho nemáte? Musíte na to jít od lesa, a vytrvale lhát. Třeba se vydávat za zázračně přeživšího následníka!

Adepti na cara

Ivan IV. si přídomek „Hrozný“ nevysloužil náhodou, byl totiž nemilosrdný a krutý ke všem svým nepřátelům. K těm skutečným i domnělým. Pořád to byl ale na místní poměry jeden z nejschopnějších panovníků. Jako vůbec první moskevský velkokníže se oficiálně nechal korunovat carem. Když v roce 1584 po jednapadesáti letech vlády umírá, země si vydechne úlevou. Kdo se ale stane dalším carem? Jistě to bude Fjodor I., protože z osmi Ivanových manželství se nezachoval další solidní mužský potomek. Tedy i kvůli tomu, že svého nejstaršího syna Ivana car vlastní rukou zabil.

Další alternativou je osmiletý carevič Dimitrij Ivanovič, který ale za nešťastných okolností umírá v roce 1591 v Ugliči. Údajně se podřezal při epileptickém záchvatu… A přestože jej můžeme spolehlivě považovat za mrtvého, do historie carského Ruska ještě několikrát zasáhne. Už proto, že místo bázlivého Fjodora ovládá širou Rus jeho rádce a švagr Boris Godunov, o kterém se tvrdí, že měl v podivné sebevraždě malého careviče prsty. 

Dimitrij z hrobu povstane. Čtyřikrát

Píše se rok 1600 a na rusko-polském pomezí se objevuje mladíček, který tvrdí, že je carevič Dimitrij Ivanovič. Že nástupce trůnu zemřel? Co vás nemá, je zdravý jako slaneček! V časech, kdy Godunova spousta lidí nenávidí, je i znovuzrozený „falešný“ Dimitrij lepší variantou. Podporují ho polští kněží, kozáci i nespokojená ruská šlechta. V červnu roku 1605 už skutečně sedí na trůně! Další měsíce si vede dobře. Reformuje zemi, uvolňuje otěže nevolníků. Jenže chybička se vloudí…

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Falešná Johanka z Arku

Rozhodne se ruskou ortodoxní pravoslavnou církev sblížit s tou katolickou a zároveň se příliš druží s Poláky. Dav nespokojených Moskvanů ho pak doslova rozsápe! Popel z jeho těla nabijí do kanónu a vystřelí do povětří! Je od Dimitrije pokoj? Nikoliv. Postupně se objeví ještě tři další, ale žádný z nich není aspoň tak úspěšný jako Lžidimitrij I. Jimi vedená povstání skončila krachem.

Gekon nevděčí za svou jedinečnou schopnost ani tak materiálu končetiny, ale tvarování jejího povrchu. Na každém čtverečním milimetru nášlapné plochy vyrůstá asi 15 000 mikroskopických vlásků dlouhých 100 mikrometrů. Na šířku měří chloupek pět mikrometrů, což znamená, že do průřezu lidského vlasu by se takových chloupků vešlo asi dvacet. Každý chloupek je na konci pokryt až tisícovkou výběžků dlouhých 0,2 mikrometru. Díky tomu má gekonovo chodidlo obrovskou styčnou plochu a při jeho kontaktu s povrchem materiálu se uplatní tzv. van der Waalsovy síly.

Jde o síly poměrně slabé, jimiž se vážou molekuly keratinu z gekoního chodila na molekuly povrchu. Na většině materiálů ovšem stačí celkový souhrn van der Waalsových sil k tomu, aby gekona udržel. Kdyby gekon zapojil na omítce stropu do akce všechny chloupky na svých chodidlech, potřebovali bychom k jeho utržení sílu asi 300 kilogramů. Na površích se slabými van der Waalsovými sílami, například na teflonu, by však gekon beznadějně klouzal.

Povrch gekoního chodidla má i další podivuhodné vlastnosti. Přestože je extrémně „lepivý“, nedrží se na něm nečistoty. Gekonovi všechna špína už po několika krocích z chodidla zase odpadne. Také tato schopnost je dána povrchovým uspořádáním chodidla.

Materiáloví inženýři povrch gekoního chodidla zdárně imitují. Vytvořili tak „nálepky“, které se uchytí na většině materiálů, lze je snadno sundat a opětovně přilepit někde jinde. Nálepka o velikosti malého notýsku udrží na stěně bez velkých potíží tři metráky. Nejnovější materiály se vyrovnají gekonímu chodidlu i samočisticí schopností a k povrchům lnou silou dokonce desetkrát větší než přírodní originál.

Jako kryovulkaniku nebo kryovulkanismus označujeme soubor pochodů, které připomínají sopečnou činnost – pracovní látka však není horká, nýbrž chladná (přinejmenším z hlediska lidské zkušenosti). Nejčastěji se proto nejedná o natavené horniny jako na Zemi, ale o těkavé látky: například vodu, dusík či amoniak. Jinak si ovšem tato činnost s klasickým sopečným vulkanismem nijak nezadá. Na Titanu zřejmě najdeme sopky chrlící metan, na Tritonu zas gejzíry tekutého dusíku. Povrchy ledových měsíců Europa či Enceladus pak přetvářejí výrony směsi vody a ledu. 

TIP: New Horizons má možná svůj největší objev: Dvě kryovulkanické sopky

Aby mohl kryovulkanismus fungovat, je zapotřebí do tohoto procesu dodávat energii, jež přemění skupenství pracovní látky v nitru tělesa z pevného na kapalné či plynné. V případě měsíců planet je tímto zdrojem nejčastěji slapové tření; u jiných objektů – například některých ledových planetek – jím pak může být rozpad radioaktivních prvků v jejich nitru.

Nemocniční infekce jsou strašákem dnešní doby. Smutným paradoxem je, že právě používání antibiotik v nemocnicích přispělo k šíření rezistentních bakterií, které jsou za nemocniční infekce zodpovědné. Odborníci proto hledají cesty, jak s těmito infekcemi zatočit bez antibiotik.

Britští vědci vymysleli nové lékařské rukavice, které nepotřebují žádná antibiotika, a přesto zabíjejí bakterie dotykem. Ve spolupráci s výrobcem lékařských rukavic Hartalega Malaysia a výzkumnou společností Chemical Intelligence UK zabudovali do materiálu rukavic novou molekulu, která aktivně likviduje mikroby.

TIP: Světélkující „živé“ rukavice pomohou kriminalistům na místě činu

V laboratorních testech tyto rukavice pozabíjejí 99,9 procent mikroorganismů, které s nimi přijdou do kontaktu, za pouhých 5 minut. Rukavice by měly být levné, což by je mělo dostat do nemocnic po celém světě, včetně rozvojových a chudých oblastí. 

Tento krásný sněhobílý japonský hrad se vypíná nad stejnojmenným městem nedaleko Kjóta na západě ostrova Honšú. Je to jedna z nejstarších zachovalých staveb japonského středověku. V roce 1993 byl Himedži zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO a je zároveň japonským Národním kulturním pokladem. Společně s hradem Macumoto a hradem Kumamoto tvoří tzv. „Tři slavné hrady“. Je také nejvíce navštěvovaným hradem v Japonsku. Někdy je také nazýván Hakurodžó nebo Širasagidžó – „Hrad bílé volavky“, a to díky svému zářivě bílému exteriéru.

Himedži představuje skvělý příklad japonského opěvnění s typickými obrannými a architektonickými prvky. Jedním z nich je matoucí labyrint cest vedoucích k hlavní věži. Brány, nádvoří a vnější hradby jsou uspořádány tak, aby nutily útočníky postupovat k hradní věži po spirále kolem hradu. To je vystavovalo neustálé palbě obránců po celou dobu jejich cesty k hlavní věži a navíc měla tato přístupová cesta mnoho slepých konců.

Za dobu své existence byl hrad sídlem 48 pánů a nebyl nikdy dobyt. V roce 1945, koncem druhé světové války, byl také bombardován. Ačkoli vedle stojící škola byla vypálena do základů, hrad přežil prakticky nepoškozen. Himedži je často využíván pro natáčení filmů – jmenujme např. Ran od Akira Kurosawy a film Poslední samuraj a snímek o Jamesi Bondovi Žiješ jenom dvakrát. Jedinečné je také okolí hradu, za povšimnutí stojí elegantní kompozice devíti zahrad známá jako Kokoen postavená ve stylu období Edo.