Když si k fyzickým charakteristikám baobabů přičtete jejich vysoký věk, který podle odhadu odborníků může u některých jedinců dosahovat až 2 000 let, není divu, že v některých regionech lidé dodnes stromy vnímají jako božstvo a chodí k nim s dárky a prosbami o splnění svých přání.

Dnes lze sotva uvěřit, že tyto stromy po velmi dlouhou dobu unikaly pozornosti vědců. Poprvé se o baobabech ve svém cestopisu zmínil arabský cestovatel Ibn Batúka ve 14. století, ale podrobnější seriózní botanické informace o nich se do Evropy dostaly až na přelomu 19. a 20. století.

TIP: Sekvoje a sekvojovce: Mrakodrapy mezi rostlinami

Dnes víme, že v suchých oblastech subsaharské Afriky, v severozápadní Austrálii a na Madagaskaru se vyskytuje celkem osm druhů baobabů. V těchto místech se střídají období srážek a i deset měsíců dlouhého sucha. Baobaby tyto změny skvěle zvládají. Měkké pórovité dřevo dokáže nasát a zadržet vodu a udává se, že nejmohutnějších kmeny absorbují až 2 000 litrů tekutiny. V suchém období pak baobab vodu spotřebovává a „hubne“ až o několik desítek centimetrů.

Ve čtvrtek 26. července 1973 vzlétl motorový větroň JOB vídeňského aeroklubu ke kondičnímu letu. V jeho kabině seděli Johan Weiser a Alfred Winter. Vinou navigační chyby se dostali až nad naše území. Proti narušiteli vzlétl major Miroslav Říčka, pilot 8. stíhacího pluku v Brně v kabině letounu Aero L-29 Delfín.

Taranující delfín

Tyto původně cvičné stroje se tou dobou začaly užívat k záchytu pomalých cílů, k čemuž byly vhodnější než nadzvukové migy. K tomuto účelu dostaly dodatečnou výzbroj dvou německých kořistních kulometů MG-17 ráže 7,92 mm. Poté, co se čs. stíhači podařilo rakouský větroň nalézt, pokoušel se ho přinutit k následování. Rakouský pilot se však snažil uniknout směrem domů. Major Říčka se přiblížil ke sportovnímu letounu, když vtom Rakušan provedl náhlý úhybný manévr a oba letouny se srazily. Sportovní letoun se zřítil nedaleko obce Šatov a nikdo z osádky nepřežil.

Nevyvázl ale ani delfín. Prudký úder mu odtrhl pravé křídlo a Miroslav Říčka se v poslední chvíli katapultoval. Na událost později vzpomínal: „Byl jsem v hotovosti a čekal, že opět nebude co dělat, ale před obědem mě zvedli. Prý nějaký pomalý cíl. Byla krásná dohlednost. Když mě lokátor navedl, viděl jsem již z dálky, že je to nějaký sportovní letoun. Dal jsem mu najevo, že je narušitel a že mě má následovat. Dál ale letěl jakoby nic. Při druhém náletu jsem mu před čumákem vypálil rakety, on však na moje pokyny nereagoval a začal se vracet do Rakouska.

To mě ovšem dopálilo, a tak jsem mu chtěl zkřížit cestu a na to přistání jej dotlačit. V posledním okamžiku však naklonil svůj letoun na mne a já měl co dělat, abych se vyhnul. Z jeho manévrů bylo vidět, že se jedná o zkušeného pilota. Předlétávám jej, otáčím a malým okruhem, abych jej neztratil, jdu do nového útoku se sníženou rychlostí. On to však opakoval. Minuli jsme se o chlup a mně se zdálo, že se dokonce směje. Řekl jsem si, tak to, hochu, ne, když bude někdo uhýbat, budeš to ty, já jsem tady doma a nálet jsem již prováděl s úmyslem neuhnout. Prda to byla pěkná, zdálo se mi, že jsem jim přežehlil kabinu. Točím se jak čamrda a padám dolů. Zkouším reflexivně vyrovnat, ale vidím, že nemám čím, protože mi schází kus křídla. ‚Jdu z toho ven,‘ říkám si a odepínám spojení přilby s letounem. Nechce se mi ani věřit co se najednou stalo. Katapultuji se.“ 

Poslední české eso

V neděli 2. září 1973 narušil čs. vzdušný prostor rakouský sportovní stroj Scheibe SF-25B Falke, v jehož kabině seděla dvojčlenná osádka Friedrich Hammer a Ludwig Illeschko. Proti narušiteli se postupně zvedly z českobudějovického letiště dva letouny L-29 Delfín pilotované majorem Jiřím Nelibou a nadporučíkem Václavem Preslem. Sportovní letoun nereagoval na výzvy našich hotovostních letounů a snažil se o únik. Presl na něj i vystřelil z kulometů, šlo však jen o výstražnou palbu mimo cíl. Při jednom z úhybných manévrů došlo ke srážce s delfínem Václava Presla a rakouský letoun při neřízeném pádu dopadl do vedení vysokého napětí a vzplanul. Lehce poškozený letoun nadporučíka Presla doletěl na domovskou základnu v Českých Budějovicích, Rakušané bohužel neměli šanci přežít.

K další události se smutným koncem došlo 16. července 1975, kdy se pokusil přes Československo o úlet do Rakouska polský pilot s dvouplošníkem Antonov An-2. Stíhačka Aero L-29 Delfín pilotovaná kapitánem Vlastimilem Navrátilem jej po udělení souhlasu z polské strany poslala k zemi. K incidentům na západní hranici nadále docházelo velmi často, a to až do listopadu 1989.

TIP: Nevinné oběti vojenských letounů: Sestřely civilních letadel během studené války

K žádné podobné tragédii však již naštěstí nedošlo. Piloti, kteří na naše území omylem vlétli, vždy uposlechli povelů stíhačů a následovali je na některé naše letiště. I těchto případů se do konce studené války událo několik desítek a pilot MiGu-15 Václav Havner od 1. stíhacího pluku na přelomu 70. a 80. let donutil k přistání pět narušitelů. Někteří autoři jej proto považují za poslední české stíhací eso. 

Vulkány soptí, ale také si při tom vytvářejí svoje vlastní počasí, které je stejně zajímavé, jako i nebezpečné. Během erupce se můžeme stát svědky vulkanických bouří a blesků, vulkanické mlhy, vulkanických oblaků zvaných pyrokumuly, a dalších jevů.

Přehlídkou podobných pozoruhodných událostí je i právě probíhající erupce sopky Kilauea na Havaji. Lidé, kteří erupci sledují, si tam nedávno všimli i vzácného jevu, kdy se kvůli sopečné erupci objevují silně rotující víry horkého vzduchu. Jsou to vulkanická tornáda nebo také lávanáda.

TIP: Ohnivá tornáda: Nebezpečné divadlo přírody

Lávonádo vzniká tak, že horká láva prudce ohřeje vzduch nad sebou, který pak rychle stoupá vzhůru. V některých případech přitom dochází k intenzivní rotaci vzduchu a vytvářejí se přízračně rudé a rychle rotující víry. A lávanádo je na světě. 

Odborníci se shodují, že objev je významným krokem v hledání minulého či současného života na Marsu, ačkoli ho zatím nedokazuje. Nález organických látek, které jsou považovány za stavební kameny života, je totiž možné vysvětlit geologickými procesy.

„Pravděpodobnost, že se během budoucích misí najdou známky dávného života, pokud tam život byl, se tím zvýšila,“ uvedl Ashwin Vasavada z JPL amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír.

Aktuální nález organických látek není první, který si rover Curiosity připsal, obdobný úspěch si připsal už v roce 2014. Oba objevy bohužel spojuje fakt, že ani v jednom případě vědci neznají zdroj nalezených látek. 

Curiosity také zjistil, že v průběhu času se zvyšoval a snižoval obsah metanu v atmosféře Marsu. Vědci nevylučují, že změny hodnot měly biologický zdroj, potvrdit to ale nemohou. Většina metanu v atmosféře Země pochází z rostlinného a živočišného života.

TIP: Astronomové objevili základní ingredienci života 400 světelných let od Země

V reakci na nadějný nález vědci hovoří o tom, že ke zjištění, zda organismy, například ve formě bakterií, na Marsu v minulosti skutečně žily, je nutné vyslat na planetu ještě lepší robotické zařízení. Jako nejlepší možnost pak zmiňují dopravení vzorků přímo na Zemi.

Datová centra jsou věčně hladoví konzumenti energie. Podstatnou část nákladů přitom spolkne jejich chlazení. Internetoví a počítačoví giganti se proto snaží nalézt řešení, která by jim ušetřila finance za chlazení těchto center. 

Jednou z možností je provozovat podmořská datacentra, v pokud možno co nejchladnější mořské vodě. S podmořskými datacentry experimentuje i společnost Microsoft, která nedávno po úspěšných testech u pobřeží Kalifornie zahájila 2. fázi Projektu Natick.

TIP: V Atlantiku dokončili podmořský datový kabel s rekordní kapacitou

Do ledových vln oceánu u skotských Orknejských ostrovů spustili podmořské datacentrum v podobě válce o délce 12 metrů, které obsahuje celkem 864 serverů. Datacentrum sedí na mořském dně v hloubce 36 metrů a skrz jeho chladicí systém protéká zdejší mořská voda. Datacentrum je spojené se světem optickým kabelem a energii, která je stoprocentně zelená, mu dodávají z Orknejských ostrovů.

Severní Karolínu na samém kraji amerického jihu omývají na jedné straně vody Atlantiku a na té druhé ji ohraničuje Apalačské pohoří. Pro neznalce je stát na východním pobřeží USA zapadákovem, pro zasvěcené jde o region, kde mohou neustále objevovat něco nového. 

Záhada v počátcích

Vůbec první anglické osídlení v Novém světě vyrostlo roku 1587 právě na území dnešní Severní Karolíny. Poměrně brzký konec kolonie na ostrově Roanoke však dodnes halí tajemství. Víc než sto původních osadníků záhadně zmizelo a dosud nevíme, zda se přesunuli jinam, nebo je zmasakrovali domorodí obyvatelé.  

Dějiny státu se začaly psát roku 1663, kdy anglický král Karel II. Stuart udělil osmi věrným šlechticům právo k založení nové kolonie. Zrodila se tak provincie pojmenovaná na počest panovníkova otce Karla I. Ohromný kus země zahrnoval navíc území dnešní Jižní Karolíny, Georgie, Alabamy, Tennessee, Mississippi i části Floridy a Louisiany. Již roku 1669 se ovšem kolonie rozdělila na severní a jižní, a v roce 1712 vznikly dvě samostatné Karolíny. 

Severní oblast mimořádně prosperovala, především díky těžbě borového dřeva, dehtu, pryskyřice a terpentýnu. Za nejstarší město se považuje Bath s kořeny sahajícími do roku 1705, víc však proslul přístav New Bern při ústí řeky Neuse, založený o pět let později. Právě tam směřovaly lodě se zásobami i s kolonisty, kteří pak osídlovali široké okolí. 

Stát mnoha „nej“

Dnešní stát má téměř dvakrát větší rozlohu než Česká republika a o pozoruhodnosti tam rozhodně není nouze. Například ve městě Asheboro se nachází jedna z největších zoologických zahrad světa. Rozkládá se na ploše 810 hektarů a vyjmenování všech 1 600 tamních zvířat by vydalo na samostatný časopis i s přílohou. Zoo se pyšní také dalším světovým rekordem: Loni 15. dubna prošlo jejími branami za jediný den 15 250 návštěvníků. 

Asi 300 kilometrů vzdálené Asheville drží poněkud jiný primát – a sice největší počet hospod a pivovarů na hlavu. Kdo neholduje alkoholu, může si návštěvu zpestřit prohlídkou unikátní stavby zvané Biltmore Estate. Budovu připomínající francouzské zámečky nechal na sklonku 19. století postavit magnát George Washington Vanderbilt II. S 255 pokoji a obytnou plochou přes 12 000 m² jde o největší panství v USA. 

Rodiště Pepsi-Coly 

V již zmíněném New Bernu kdysi jistý přičinlivý lékárník Caleb Brandham tak dlouho experimentoval s recepturami, až roku 1893 vynalezl sladký načernalý nápoj. O pět let později jej nechal úředně zaregistrovat pod názvem Pepsi-Cola. Dnes rodiště slavné limonády připomíná nárožní krámek proměněný v muzeum, u nějž se tlačí zástupy milovníků nápoje z kofeinu a cukru. 

Ani o jiné rekordy ovšem není v zemi nouze: Severní Karolínu například protkává nejhustší dálniční síť v USA a v roce 1994 spustilo místní rádio WXYC vůbec první vysílání po internetu. Dellview na západě představuje s pouhými deseti obyvateli nejmenší obec Spojených států, zatímco na východě v Kitty Hawk se začala psát éra létání. 

Ráj kempování i aligátorů 

Severní Karolína láká do svých 39 národních parků a přírodních rezervací. Nejnavštěvovanější je Great Smoky Mountains, zasahující i do sousedního Tennessee. Šest desítek tamních jezer představuje oblíbenou destinaci pro rybaření a kempování, v místě se však zabydleli také hadi a aligátoři. 

Na proslulé vinařské kraje v údolích Yadkin a Haw River vás upozorní každý průvodce. Fajnšmekři si mohou navíc udělat exkurzi po bavlníkových polích a zavzpomínat na neslavnou otrokářskou historii. Přírodní perlu tvoří kaskádovité Whitewater Falls – nejvyšší vodopády na východním pobřeží. 

Budete-li křižovat jih USA autem, rozhodně byste neměli minout Blue Ridge Parkway. Dvouproudová silnice vede v délce 400 km napříč Virginií a Severní Karolínou a odhaluje úchvatná panoramata panenské přírody. Zejména na viaduktu Linn Cove u Linnville stojí za to přinejmenším přibrzdit.

Pod dozorem CIA 

Bariérový pás ostrůvků Outer Banks nabízí řadu malebných pláží. Okolní vody však zároveň budí respekt u zkušených mořských vlků: Kvůli silným proudům a zrádným mělčinám tam totiž kleslo ke dnu na tisíc lodí. 

Nedaleko, při ústí řeky Perquimans, se ukrývá nenápadná vojenská základna Harvey Point z druhé světové války. Později ji převzala CIA a postavila v místě přesnou maketu jistého domu v pákistánském Abbotábádu. Speciální protiteroristická jednotka tam pak v přísném utajení trénovala likvidaci kdysi nejhledanějšího muže světa, Usámy bin Ládina. Jak známo, 2. května 2011 absolvovali Američané úspěšnou akci naostro.   

Jižanská líheň mozků 

Hlavní město Raleigh a nejlidnatější sídlo Charlotte nevybočují z řady amerických metropolí. V prvním zmíněném se o zábavu stará hokejový tým NHL Carolina Hurricanes. Jeho název odráží skutečnost, že Severní Karolínu v průměru jednou za 3,5 roku zasáhne ničivý hurikán. 

Raleigh je také domovem Shaw University – historicky první vysoké školy pro černošské studenty. O pár kilometrů dál na severovýchod se nachází tzv. Research Triangle Park, trojice kampusů předních univerzit Duke, UNC Chapel Hill a NC State. Vedle kalifornského Silicon Valley jde o nejznámější americkou líheň mozků a odborníků v technických oborech. 

Poslední dva, tři roky mají mnozí Češi za to, že lidé přicházející odjinud jsou nebezpeční asociálové, kteří přišli vysávat sociální systém a brát práci zároveň. Nejspíš jsme jako národ zapomněli, že jsme sami po dlouhou dobu utíkali před pronásledováním či odcházeli za lepším životem do zahraničí. Mylný je přitom pocit, že emigranti z českých zemí byli jen samý Komenský, Kundera a Navrátilová, které všude vítali s otevřenou náručí. 

Vídeň Čechům zaslíbená?

Z Čech a hlavně z Moravy však lidé vyráželi především do hlavního města, rozuměj Vídně. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se o městu na Dunaji říkalo, že je vůbec největším českým městem. Při sčítání lidu v roce 1910 udalo 23 % obyvatel tehdy dvoumilionové metropole za místo narození Čechy nebo Moravu. Podle odhadů se ve Vídni do první světové války trvale usadilo celkem šest set tisíc Čechů a Moravanů, dvě třetiny z nich českého a třetina německého mateřského jazyka, nejvíce z jižní a střední Moravy a jižních Čech. Z Libavé u Olomouce do města přišel například Ignaz Czapka, v letech 1838 až 1848 starosta Vídně. Mezi moravské rodáky patří také Sigmund Freud nebo Leo Slezak, ve své době v Evropě i zámoří oslavovaný tenor. Od něj se traduje výrok, že každý Vídeňák, který je co k čemu, pochází z Brna. 

Obyčejný člověk z Moravy se ovšem v metropoli habsburské říše živil hlavně jako dělník nebo řemeslník, respektive jako služebná či kuchařka. Často šlo o náctileté, které jejich chudí rodiče nedokázali zajistit. V nablýskaném hlavním městě pak živořili v otřesných podmínkách, dřeli od rána do večera a mnohdy ani nechodili do školy. Z českých zemí kupříkladu pocházeli tři z pěti stolařských učňů ve Vídni v roce 1860. Nejznámějším byl jistý Klement Gottwald, který do učení nastoupil jako dvanáctiletý v roce 1908. „Jednou, když jsem byl vyvolán a odpovídal se svou špatnou němčinou, vysmáli se mi všichni spolužáci a učitel s nimi,“ vzpomínal už jako prezident. „Zařekl jsem se, že do konce roku nepromluvím německy (…) a také jsem to vydržel.“ 

„Cihločeši“ a služtičky

Také každá druhá ve Vídni zaměstnaná služebná v roce 1880 přišla z Českého království. Mladé dívky si toto povolání vybíraly proto, že v překotně rostoucím městě panoval nedostatek bydlení. Kamrlík pro služku byl sice stísněný a neútulný, ale dívka nemusela s bůhvíkým sdílet přeplněnou místnost v činžáku – běžně se pronajímaly jen postele na osm hodin denně, kdy se v jedné střídali tři lidé s různými směnami ve fabrice. Zato však byla více či méně vystavena libovůli pána domu. „Chvíli jsem sloužila u velice pobožné rodiny v devátém okrsku. Paní domácnosti byla milá, ale on byl naprostý prasák,“ vzpomínala na sklonku života Barbara Spirik, ročník 1882. „Co a jak bylo, to vám ani nemůžu vypovědět.“ 

Česky se mluvilo i na stavbách, na sezónní práce ve stavebnictví z jižní Moravy přicházely často celé rodiny. Především v cihelnách běžně dřely deseti či dvanáctileté děti po boku svých rodičů. Byla to vyčerpávající práce s vážnými následky na zdraví a takzvaní Ziegelböhm, tedy „cihločeši“, tvořili skutečné dno společnosti. Tak či onak lze jen s malou nadsázkou říct, že to byly hlavně moravské ruce, které postavily majestátní Ringstrasse, a způsobily, že je rakouská kuchyně tak podobná té české. A podunajská němčina plná slov jako „Pawlatsche“ nebo „Buchteln mit Powidl“.

Nepouštět na radnici

Našince Vídeňáci vnímali jako noční můru starousedlíků nasupeně přihlížejících, jak se jim „jejich“ město mění před očima. Navíc se příliš neasimilovali, spíše pěstovali svoji paralelní společnost. „Hodně se mluvilo česky. Vždyť já německy neuměla,“ vzpomínala Spirik. „Když jsem s paní chtěla něco vyřídit, zašla jsem za jednou českou ženou, aby jí to převykládala. Ale práci jsem rozuměla, to mi nikdo nic říkat nemusel.“ Češi se brzy začali organizovat, už v roce 1868 byl v dělnické čtvrti Favoriten založen Česko-slovanská Dělnická jednota a v roce 1883 otevřel vzdělávací spolek Komenský první ze svých škol a školek. Jeho snahy i agenda organizací jako byl sociálnědemokratický kulturní spolek Občanská Beseda, Spolek střadatelů Žižka či různých tělocvičných jednot byla především sociální.

Jenže vysvětlete to křesťanským sociálům vládnoucím městu. Starosta Karl Lueger, za jehož třináctileté vlády v letech 1897–1910 Vídeň vyrostla do dnešní krásy, je považován za prvního moderního populistu, který obratně hrál na strunu nenávisti proti Židům a také Čechům. Ti nejenže neměli zastoupení mezi konšely města, Luegerův magistrát navíc vytvářel silný tlak na jejich asimilaci. Kupříkladu musel každý žadatel o domovské právo z českých zemí odpřísáhnout, že bude „udržovat německý charakter Vídně“, a do služeb města Češi ani nebyli zaměstnáváni. Úřady vcelku běžně konfiskovaly české noviny ve městě vycházející, a jeden čas dokonce zavíraly jejich čtenáře posbírané po kavárnách přes noc do šatlavy.

Rudým hadrem bylo národovcům především české školství. Od roku 1896 se dolnorakouský zemský sněm každoročně snažil přijmout zákon, který by z němčiny udělal jediný povolený vyučovací jazyk také ve Vídni, která tehdy s Dolními Rakousy tvořila jednu zemi. Císař jej pokaždé smetl ze stolu, ale Lex Kolisko, pojmenovaný po svém předkladateli, pravidelně zavdával důvod k tomu, aby se politici mohli předvádět ve výpadech vůči Čechům. Institucím spolku Komenský alespoň nikdy nedovolili získat statut veřejných škol, takže závěrečnou zkoušku v českém jazyce museli jejich žáci skládat v Břeclavi. Magistrát zmařil otevření několika českých škol, a když jednu čerstvě zřízenou na podzim 1911 ze zástupných důvodů zavřel, v ulicích se konaly mnohatisícové demonstrace na podporu tohoto kroku.

Po rozpadu Rakousko-Uherska

S koncem války a zrodem Rakouské republiky získali vídeňští Češi na základě Brněnské dohody s ČSR právo na veřejné školství v českém jazyce. A česká sociální demokracie měla za podpory sesterské SDAP od roku 1923 vyhrazeny dva mandáty v městském zastupitelstvu. Po zřízení austrofašistického režimu kancléřem Dollfußem v roce 1933 však pánové Machát a Vavroušek museli vyklidit svoje kanceláře. Zakázány ostatně byly všechny sociálnědemokratické strany a organizace, jejichž předáci utekli do Brna. Opět také začala úřední šikana českých škol, která se po anšlusu ještě zintenzivnila. Za Hitlera bylo nebezpečné už jen mluvit na ulici česky, a po válce pustila české Vídni žilou vlna masové reemigrace do ČSR.

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Příliv Čechů do metropole na Dunaji se obnovil po okupaci v srpnu 1968, kdy se do Rakouska uchýlilo na 162 tisíc Čechoslováků, z nichž zhruba sto třicet tisíc se do ČSSR více či méně dobrovolně vrátilo, a další šli dále do Evropy. Uprchlíků z pod pásy tanků semletého Československa rakouské úřady totiž přijaly jen asi tři tisíce. Příliv českých žadatelů o azyl však v následujících dvou desítkách let nepolevoval, v osmdesátých letech šlo o téměř dva a půl tisíce běženců ročně. Exulanti ve Vídni pěstovali malou komunitu, čeština z ulic ovšem dávno vymizela. Český příběh města ale stále připomínají kupříkladu vývěsní štíty, ať už legendárního Café Hawelka, vyhlášeného krejčovství Knize nebo knihkupectví Morawa. 

Země a Měsíc spolu už miliardy let tančí jemně vyladěný gravitační balet. Měsíc obíhá kolem Země a společně putují na oběžné dráze kolem Slunce. Tyhle gravitační hrátky mají své důsledky. Měsíc je se Zemí ve vázané rotaci a nastavuje nám stále stejnou stranu. A Měsíc také pozvolna brzdí rotaci Země.

Podle nové studie Stephena Meyerse z Wisconsinské univerzity v Madisonu a jeho kolegy se před 1,4 miliardami let Země otočila zhruba jednou za 18 hodin. Dnes to je téměř 24 hodin. Vědci k tomu dospěli pomocí astrochronologie, která kombinuje astronomická pozorování s geologickým záznamem.

Měsíc je kosmická brzda

Měsíc se zrodil v ohromné srážce protozemě s protoplanetou velikosti Marsu před 4,5 miliardami let. Na počátku byl Měsíc mnohem blíže Zemi, než je dnes a za úplňku to musel být naprosto fantastický pohled. V dnešní době se Měsíc vzdaluje od Země rychlostí 3,82 centimetry za rok a při vzájemném působení gravitačních sil dochází k tomu, že Země zpomaluje svoji rotaci. Je to podobné, jako když krasobruslařka roztahuje paže při piruetě.

TIP: Planeta Země se ve srážce, během níž vznikl Měsíc, téměř vypařila

Budoucnost není nikdy úplně jistá, ale podle toho, co víme, se rotace Země bude působením Měsíce ještě dlouho zpomalovat. Pro kamennou planetu typu Země je takto velký měsíc výjimečný a zpomalování rotace je jednou z věcí, kterými za to platíme.

Ukřižování bezpochyby patří k těm nejhorším způsobům, jak odejít z tohoto světa. Soudě podle historických záznamů byly tímto způsobem popraveny desetitisíce, ne-li statisíce lidí. Je ovšem s podivem, že archeologové doposud nenašli prakticky žádné věrohodné doklady o ukřižování.

V severní Itálii nedávno při kladení potrubí odkryli izolovaný hrob s kostrou třicetiletého muže z doby Římské říše. A na jeho těle archeologové objevili stopy, které jsou podle nich neklamnou známkou ukřižování. Nejnápadnější z nich je díra velikosti mince, která prochází přímo patou pohřbeného muže. Zřejmě šlo o otroka, kterého nechal popravit jeho pán nebo místní společenství.

TIP: Děsivý nález. V Itálii vykopali hrob středověké čarodějnice teenagerky

Je to teprve druhý nález lidských pozůstatků v historii, které by mohly patřit ukřižovanému člověku. Jediným dalším nálezem, podle odborníků ale méně přesvědčivým, je kostra z hrobu v Jeruzalémě, pocházející z 1. století našeho letopočtu, která má poraněnou nohu. 

Společnost Tesla dodává své solární systémy a zařízení pro ukládání solární energie nejen své vlastní síti Superchargerů, ale jejich výrobky využívají i provozovatelé ostatních nabíjecích stanic, kteří tak umožňují využívat technologie společnosti Tesla vozům, které nejsou z dílny této automobilky.

Jak informuje portál TeslaFan.cz, jeden takový systém byl nedávno nainstalován i v Nizozemsku, kde byl na dobíjecí stanici připojen Tesla Powerpack a zároveň byly přidány solární panely. Díky této inovaci mohou místní majitelé elektromobilu využívat sluneční energie pro své vozy jak ve dne, tak i v noci.

Nová nabíjecí stanice je součástí projektu Smart Solar Charging společnosti LomXnet a několika dalších partnerů, kteří poskytli své finance pro výstavbu této supermoderní dobíjecí stanice v Utrechtu. Ta je vybavena dvaceti nabíjecími místy, solárním systémem tvořeným 200 panely a Tesla Powerpackem 400 kW/800 kWh.

Ve dne v noci

Stanice je schopna poskytovat vozům energii jak ve dne, tak i během noci a to právě díky Powerpacku, do kterého je ukládána přebytečná energie získaná během dne. Aby stanice co nejlépe demonstrovala svůj potenciál, pozvala 20 elektrických vozů společnosti Renault, které všechny najednou nabíjela ve večerních hodinách z uložené energie.

Na video z celé instalace solárních panelů a akumulátorových zařízení se můžete podívat v tomto videu:

Projekt přinášející pohodu řidičům i životnímu prostředí

Stanice je součástí již deset let probíhajícího projektu jménem Smart Solar Charging, který prozatím vedl k výstavbě celé řady dobíjecích stanic a také instalaci více jak 6 tisíc solárních panelů na dvaceti různých střechách.

Podle výzkumů mají tyto projekty velmi pozitivní dopad a to nejen z ekonomického hlediska, ale zároveň je balzámem na psychiku řidičů. Těm se prý řídí mnohem lépe, když ví, že je jejich vůz poháněn elektrickou energií získanou z obnovitelných zdrojů, jako je právě sluneční, větrná či vodní energie. Zároveň tento způsob získávání elektrické energii výrazně přispívá k ochraně životního prostředí.

Sama Tesla počítá s tím, že do budoucna bude solárními panely osazovat stále větší počet jejích vlastních dobíjecích stanic, k čemuž přispěje i nová technologie Superchargeru V3, jejíž instalace by měla být zahájena během tohoto léta.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.