Přistání na hladině: Rozhoduje zkušenost a intuice pilota
Počátkem letošního března se v New Yorku zřítil do řeky vrtulník a všichni kromě pilota bohužel zahynuli. Jaká je pravděpodobnost, že k přistání na vodě skutečně dojde a že se povede? Jak posádka dosednutí na hladinu trénuje a jaká rizika hrozí cestujícím?
Říká se mu pravidlo „plus tří a minus osmi“: Nejrizikovější jsou totiž první tři a posledních osm minut letu. Přistání vrtulníku na newyorské řece East River letos 11. března vypadalo sice relativně nadějně, přesto nepřežilo pět lidí, kteří se pod vodou nezvládli vyprostit ze sedaček.
Na druhém konci města se však v lednu 2009 odehrál příběh se šťastnějším koncem. Možná vůbec nejslavnějšímu dosednutí letadla na vodu v historii letectví se přezdívá „zázrak na Hudsonu“. Letoun se krátce po startu střetl s hejnem hus, načež mu velmi nízko nad zemí vysadily oba motory. Kapitán Chesley Sullenberger se rozhodl pro nesmírně riskantní manévr – přistání na vodě. Nakonec díky němu přežilo všech 155 osob na palubě.
Rozhoduje intuice
Dá se však určit, jestli je bezpečnější dosednout na vodu, nebo na souš? Dopravní pilot Petr Bezděk vysvětluje: „Roli hraje mnoho okolností – zda máte supertěžké letadlo, jestli je plné paliva, jak vypadá terén… V danou chvíli rozhoduje kromě výcviku také pilotova zkušenost a intuice.“ Letecký publicista a pilot Ladislav Keller dodává: „U větších strojů je podle mě bezpečnější přistávat na vodu, protože letadlo zůstane celé a plave.“
Právě zkušenost kapitána letadlo na řece Hudson zachránila. Ještě nikdy v dějinách totiž nevysadily oba motory tak nízko a v tak hustě zalidněné oblasti. Husarský kousek proslul natolik, že se dnes trénuje na leteckých simulátorech po celém světě.
Kapitán Sullenberger přezdívaný Sully nepostupoval v cenných vteřinách podle manuálu, nýbrž intuitivně. Téměř čtyřicet roků létal na všemožných strojích, od větroňů po stíhačky. A právě zkušenost s malými letadly dělá podle odborníků z pilotů dopravních gigantů opravdové mistry. Výhoda tkvěla i v tom, že na Hudsonu nebyly velké vlny jako na moři. „Na vodě musíte přistávat rovnoběžně s vlnami. Při dosedání proti nim by hrozila destrukce trupu,“ vysvětluje Keller.
Tragédie etiopského letu
Opravdu děsivě naopak působilo přistání na moři, které absolvoval Boeing 767 společnosti Ethiopan Airlines v listopadu 1996. Letoun unesli tři Etiopané a dožadovali se, aby pilot změnil kurz na Austrálii. Posádka se jim marně snažila vysvětlit, že na takovou cestu nemají dostatek paliva – únosci pod vlivem drog trvali na svém. U Komorských ostrovů palivo skutečně došlo.
Riskantní přistávací manévr na hladině se sice zdařil a většina lidí na palubě přežila, jenže trup se nárazem rozlomil a začal se rychle potápět. Mnoha pasažérům se tak nafoukly plovací vesty a nedokázali se z klesajícího stroje vyprostit. Havárii nakonec nepřežilo 125 ze 175 cestujících.
Nejbezpečnější v dějinách
Po dosednutí na vodu je samozřejmě nutná rychlá evakuace, při níž hrají zásadní roli letušky. Piloti dopravních letadel nouzová přistání pravidelně nacvičují, obvykle jednou za půl roku. „Při současné technické kvalitě strojů považujeme přistání mimo letiště skutečně za poslední, krajní možnost. V případě závady jako požár nebo vysazení motoru je cílem letadlo zabezpečit, udržet v letuschopném stavu a dostat jej na nejbližší vhodné letiště,“ dodává Bezděk.
TIP: Přistání trochu jinak: Pět extrémních letišť
A zdá se, že se daří: Podle BBC dosáhla loni pravděpodobnost, že s vámi spadne letadlo, poměru jedna ku šestnácti milionům. Minulý rok se tak zapsal do statistik jako vůbec nejbezpečnější v historii komerční dopravy.
