Po loňských lesních požárech v Kalifornii skončili na stanici záchranářů dva medvědi, kteří měli na tlapách popáleniny třetího stupně. Bolest byla tak ukrutná, že nešťastní huňáči nemohli chodit, a lékaři proto sáhli po netradičním opatření: Jamie Peytonová kdysi četla článek o léčbě lidských popálenin pomocí štěpů kůže tilápií.

Rybí pokožka je totiž bohatá na kolagen a proteiny, které urychlují hojení. Veterinářka se proto rozhodla ji použít i u medvědů. Štěpy se ujaly takřka zázračně: Jedno ze zvířat se dokonce velmi záhy po zákroku postavilo a začalo zkoumat okolí. V polovině ledna pak medvědi absolvovali poslední převaz a mohli se vrátit do přírody.

Ivan IV. si přídomek „Hrozný“ nevysloužil náhodou, byl totiž nemilosrdný a krutý ke všem svým nepřátelům. K těm skutečným i domnělým. Pořád to byl ale na místní poměry jeden z nejschopnějších panovníků.

Jako vůbec první moskevský velkokníže se oficiálně nechal korunovat carem. Když v roce 1584 po jednapadesáti letech vlády umírá, země si vydechne úlevou. Kdo se ale stane dalším carem? Jistě to bude Fjodor I., protože z osmi Ivanových manželství se nezachoval další solidní mužský potomek. Tedy i kvůli tomu, že svého nejstaršího syna Ivana car vlastní rukou zabil. Další alternativou je osmiletý carevič Dimitrij Ivanovič, který ale za nešťastných okolností umírá v roce 1591 v Ugliči. Údajně se podřezal při epileptickém záchvatu… A přestože jej můžeme spolehlivě považovat za mrtvého, do historie carského Ruska ještě několikrát zasáhne. 

Lžidimitrij I.

Už proto, že místo bázlivého Fjodora ovládá širou Rus jeho rádce a švagr Boris Godunov, o kterém se tvrdí, že měl v podivné sebevraždě malého careviče prsty. Píše se rok 1600 a na rusko-polském pomezí se objevuje mladíček, který tvrdí, že je carevič Dimitrij Ivanovič. Že nástupce trůnu zemřel? Co vás nemá, je zdravý jako slaneček!

V časech, kdy Godunova spousta lidí nenávidí, je i znovuzrozený „falešný“ Dimitrij lepší variantou. Podporují ho polští kněží, kozáci i nespokojená ruská šlechta. V červnu roku 1605 už skutečně sedí na trůně!

Další měsíce si vede dobře. Reformuje zemi, uvolňuje otěže nevolníků. Jenže chybička se vloudí… Rozhodne se ruskou ortodoxní pravoslavnou církev sblížit s tou katolickou a zároveň se příliš druží s Poláky. Dav nespokojených Moskvanů ho pak doslova rozsápe! Popel z jeho těla nabijí do kanonu a vystřelí do povětří! Je od Dimitrije pokoj? Nikoliv. Postupně se objeví ještě tři další, ale žádný z nich není aspoň tak úspěšný jako Lžidimitrij I. Jimi vedená povstání skončila krachem.

Image

Čtěte také

Já jsem někdo jiný! Jak se mohl stát neznámý Lžidimitrij ruským carem?

Vznik jugoslávské válečné flotily se datuje k posledním hodinám existence Rakouska-Uherska, kdy císař Karel všechny své lodě jedním z posledních rozkazů předal do rukou jihoslovanské Národní rady v Záhřebu. Rakousko-uherské dědictví však Jihoslovanům zůstalo jen několik hodin, než si flotilu rozebraly vítězné mocnosti, a novému státu zbylo jen dvanáct torpédovek tříd Kaiman, Tb74T a Tb82F.

Dále si Itálie přisvojila chorvatské pobřeží od Terstu po Zadar, čímž Jihoslované přišli o tradiční loděnice v Terstu, Monfalcone, Pule a Rijece. O poznání lépe Jugoslávie dopadla na Dunaji, kde po monarchii zdědila monitory Vardar, Sava, Drava a Morava s hlídkovou lodí Bregalnica, což v podstatě stačilo na statut lokální dunajské velmoci.

Občané trvají na flotile

V polovině dvacátých let se na veřejnosti začaly probírat názory veteránských spolků, které žádaly existenci opravdové válečné flotily, a hlas lidu byl tak silný, že v roce 1925 parlament schválil zákon o ochraně pobřeží Jaderského moře. K 1. květnu 1925 vzniklo velení námořnictva a pod vedením ministra obrany Dušana Trofimoviće vypracovalo základní strategické plány, které parlament schválil v březnu 1926.

Personální jádro nové flotily tvořili ostřílení veteráni ještě z dob císaře pána; konkrétně 56 důstojníků, 70 poddůstojníků a 111 námořních specialistů, jimž připadl úkol vycvičit dorost. Základnami nové flotily se staly Kotor, Šibenik a Split, námořní akademie byla otevřena v Dubrovníku.

Chudé království si samozřejmě nemohlo dovolit držet eskadry velkých lodí, a tak strategické cíle nebyly nijak velikášské. V případné válce mělo námořnictvo bránit pobřeží minovými poli a pobřežním dělostřelectvem, o aktivní práci na moři se měly dělit ponorky, námořní letectvo a výpady torpédoborců. Mussoliniho Itálii se ale jihoslovanské aktivity podle očekávání příliš nezamlouvaly. 

Zastaralá vlajková loď

Čest stát se vlajkovou lodí nové flotily připadla korábu, který měl jít vlastně do šrotu. Německo totiž v polovině dvacátých let vyřadilo chráněný křižník Niobe třídy Gazelle z roku 1899, a právě Jugoslávie o jeho koupi projevila vážný zájem. Jistě, do boje se tak stará loď už dávno nehodila, ale dala se koupit za cenu starého železa a na výcvik rekrutů pořád ještě stačila, a tak byl starý křižník pod jménem Dalmacija 7. srpna 1926 zařazený do služby.

Zpočátku nenesl žádnou výzbroj, ale už v roce 1928 dostal šest protiletadlových kanónů Škoda vz. 22 ráže 83,5 mm, čtyři rychlopalné 47mm kanónky od téhož výrobce a vyzbrojení zakončila Zbrojovka Uherský Brod dodávkou dvou velkorážných protileteckých kulometů. Příběh Dalmacije do určité míry předznamenal, jakým způsobem Jihoslované svou flotilu budovali. Z finančních důvodů své námořnictvo lepili doslova jako vlaštovky hnízdo: kvůli poměru ceny a užitné hodnoty nakupovali v Německu, Francii, Velké Británii, USA a k tendru na ponorky vyzvali dokonce i Japonsko.

Francouzské torpédoborce

Časem se však poučili a některé lodě si v loděnici v Tivatu začali stavět sami. Na druhou stranu se přes různorodost konstrukcí snažili udržet unifikovanou výzbroj, která až na pár výjimek pocházela z Československa. Dá se říci, že se dílo celkem dařilo, protože na sklonku třicátých let už bylo námořnictvo čtrnáctimilionové Jugoslávie zhruba stejně silné jako třeba námořní síly čtyřicetimilionového Polska. Jádro flotily tvořila čtveřice torpédoborců Dubrovnik, Beograd, Zagreb a Ljubjana, které vycházely z francouzských projektů a ve své době patřily ke světové špičce.

Kromě toho měli Jihoslované čtyři ponorky, tři eskadry torpédovek a torpédových člunů, čtyři dělové čluny, tucet lodí pro minovou práci, hydroplánový tendr a jiné jednotky. Námořní letectvo čítalo stovku strojů a nechybělo ani pobřežní dělostřelectvo. Zdálo se, že Jugoslávie má mořskou hranici bytelně zajištěnou, zvlášť když diplomaté dokázali v prvních měsících války udržet výborné vztahy se všemi mocnostmi včetně Německa a SSSR; jedinou výjimku v tomto ohledu tvořila dlouhodobě nepřátelská Itálie.

Vnitřní protivník

Nepřítel číhal spíš doma v podobě národnostních a politických rozporů, které se nakonec staly královské Jugoslávii osudnými. Za počátek konce lze považovat 27. březen 1941, kdy vojenská klika kolem generála Simoviće provedla menší státní převrat; přesněji řečeno zplnoletila sedmnáctiletého krále Petra II., čímž svrhla vládu jeho strýce prince Pavla.

TIP: Vůdce chorvatského státu Ante Pavelić

V zahraniční politice to znamenalo konec tance mezi vejci a jednoznačný příklon k Velké Británii. A to si Hitler nenechal líbit. Nařídil Jugoslávii zahrnout do cílů balkánského tažení, které štáby pod názvem operace Marita připravovaly už od prosince 1940, a za několik dní nepřipravenému království uštědřil lekci z německého blitzkriegu. 

Pokračování v pátek 2. března

Ledové měsíce plynných obrů jsou zajímavými kandidáty na objev mimozemského života. Pokud jsou pod jejich ledovým krunýřem ohromné oceány, mohlo by v nich být něco živého?

Otázkou je, jak by v takovém podzemním oceánu mohl život dlouhodobě fungovat. Vše nasvědčuje tomu, že vnitřky ledových měsíců, kroužících kolem Jupiteru nebo Saturnu ohřívají slapové síly. A pravděpodobně k tomu svým rozpadem a vzniklým zářením přispívají i radioaktivní horniny.

Život na radioaktivním záření

Tým brazilských badatelů tvrdí, že i slabě ozářený podpovrchový oceán na Europě by mohl dlouhodobě udržet při životě mikroorganismy, které by využívaly energii z rozpadu radioaktivních materiálů.

TIP: Jak rychle a levně prozkoumat ledový měsíc? Co třeba do něj vší silou narazit?

Není to úplná sci-fi. Na Zemi známe takový organismus, bakterii s prozatímním jménem Desulforudis audaxviator. Tato bakterie byla objevena v jihoafrické zlatém dole, kde v hloubce několika kilometrů žije bez kontaktu s okolním světem, díky energii z přirozeného rozpadu radioaktivního uranu.

Kahau nosatý je opice z příbuzenstva kočkodanů, která žije na ostrově Borneo v porostech mangrovů. Své jméno i světovou proslulost získali díky nápadnému nosu, který je typický pro samce tohoto druhu.

Proč by ale opice, které žijí v křovinách na březích tropických řek a oceánu, kde se živí vegetariánskou stravou, potřebovaly tak veliký nos? Jak už to u podobných nápadných orgánů u samců bývá, podle vědců to má co dělat se sexem.

TIP: Nový druh makaka objeven v Tibetu. Díky neobvyklému penisu

Podle nového výzkumu mají samci tohoto druhu s větším nosem více samic ve svém harému. Jinými slovy kahau nosatý s větším nosem má více sexu. Není náhodou, že větší nos u těchto opic také znamená větší varlata. Samice těchto opic si vybírají samce podle velikosti nosu. Čím větší nos, tím jsou samci pro samice atraktivnější.

Nejlepším nástrojem v boji proti zločinu může být, poněkud překvapivě, sekačka na trávu. Takové jsou závěry nového výzkumu amerických vědců, kteří se snažili přijít na to, jak snížit zločinnost.

V chudých čtvrtích a předměstích amerických měst je mnoho opuštěných a zanedbaných pozemků. Když ale na nich někdo poseká trávu a vysbírá odpadky, tak už jenom tohle omezí násilné činy se střelnými zbraněmi v těchto místech o téměř 30 procent. Celková zločinnost přitom poklesne o více než 13 procent.

TIP: Legalizace marihuany vedla ke snížení počtu násilných trestních činů

Dosavadní výzkum ukazuje, že nové zákony a programy pro delikventy přispívají k omezení násilí jen v některých případech. Změna prostředí, v němž lidé žijí, má podle všeho hlubší účinek. Kolem upravených pozemků se lidé cítí bezpečněji a chovají se méně rizikově.

„Windsorské hučení“, které trápí obyvatele dvousettisícového města ležícího nedaleko Detroitu, přichází nepravidelně a stejně záhadně mizí. Různá je jeho intenzita i hlasitost. Někdy temné hučení trvá jen pár hodin, jindy je slyšet i několik dnů. Lidé si stěžují na bolesti hlavy, nespavost, podrážděnost a deprese. Několik obyvatel se kvůli tajemného hluku z raději odstěhovalo pryč. „Nedá se tomu uniknout, hučení je všudypřítomné – slyšíme je v práci, doma i venku. Je to vyčerpávající,“ popisuje jedna z obyvatelek Windsoru Sabrina Wiese.

Hluk lidé obvykle popisují jako zvuk subwooferu, nebo volnoběh dieselového motoru. Kvůli jeho proměnlivé intenzitě je prakticky nemožné jej nevnímat. 

Pátrání po tajemném zdroji

Skutečnou záhadu ale představuje zdroj hluku. Do pátrání se zapojili odborníci i lovci záhad. Původce trápení obyvatel Windsoru ale s jistotou nikdo najít nedokázal. Jak už to v podobných případech bývá obvyklé, kolem záhadného jevu se vyrojila spousta více či méně bláznivých a konspiračních teorií. Hluk lidé připisují ražbě tajných tunelů, rejdění mimozemšťanů i tajným vládním projektům. Jako nejpravděpodobnější původce bývá označován provoz vysokých pecí na nedalekém ostrově Zug.

Podle Colina Novaka z místní univerzity, který se podílel na vládním projektu pátrajícím po původu tajemného zvuku, je to velmi pravděpodobné. „Předmět doličný či kouřící zbraň jsme najít nedokázali, existuje ale řada indicií, které ukazují na provoz vysokých pecí na ostrově“.

Obyvatelé města se před dvěma lety snažili prosadit záruku soudní imunity pro provozovatele pecí, americkou US Steel, pokud by společnost dokázala problém vyřešit, nebo alespoň významně zmírnit. Firma ale nabídku nijak nekomentovala a k problému „windsorského hučení“ se veřejně takřka vůbec nevyjadřuje. Pátrání o jednoznačném důkazu a identifikaci tajemného hluku tak stále trvá.

Oživení staré mysli mladou krví, to zní jako elixír mládí pro vysloužilého upíra. Není to ale žádný výmysl. Vědci před časem zjistili, že injekce krve mladých myší omladí mozky myších seniorů.

Nový výzkum potvrdil, že takový postup funguje. A také vystopoval příčinu. Injekce mladé krve vede ke zvýšení hladiny enzymu Tet2 v mozku starých myší. Tento enzym přitom podporuje regeneraci mozku, zvláště pokud jde o schopnost učení a paměť.

TIP: Zázračná léčba? Krev mladých lidí snižuje riziko rakoviny a Alzheimera

Odborníci se domnívají, že právě úbytek enzymu Tet2 je jednou z příčin poklesu duševních schopností ve stáří. Teď se zdá, že v krvi mladých myší a nejspíš i lidí koluje nějaká látka, která dokáže změnit hladinu enzymu Tet2 v mozku.

Hranice římského impéria nebyly zpočátku pevně stanovené, protože země se s výboji prvních císařů neustále roztahovala a smršťovala. S postupnou stabilizací dobytých území ale nastala potřeba zajistit říši skutečnou ochranu pomocí soustavy valů, zdí, příkopů a pevností osazených vojáky, kteří se mezi jednotlivými posty přesouvali po souběžné silnici.

Hraniční linie však měla i jiný efekt. Kromě kontroly pohybu osob přes hranice napomáhala i šíření římského vlivu, tedy postupné romanizaci. V její blízkosti totiž vznikaly obchodní stanice a původní vojenské pevnosti se společně s civilními sídlišti rozrůstaly v kolonie s vlastní infrastrukturou, z nichž později vznikla významná města.

Mocní strážci Rýn a Dunaj

Římský limit vznikal postupně, v závislosti na pokračující invazi. Za vlády císaře Oktaviána Augusta na počátku 1. století dosáhla svého maxima římská expanze za Rýnem, avšak po zničení tří legií v Teutoburském lese roku 9 n. l. se Římané stáhli zpět. Právě v této době se začala utvářet linie římských hranic na Rýnu a Dunaji, která chránila provincie Germania Superior a Inferior, Raetia a Pannonia. Přibližně z tohoto období také pocházejí velké pevnosti a budoucí města Bonna (Bonn), Mogontiacum (Mohuč) či Vindobona (Vídeň).

Řeky Rýn a Dunaj se staly trvalou oporou germánského a pannonského limitu, systematicky budovaných zejména za vlády flaviovské dynastie (69–96) a císařů Traiana, Hadriana a Antonina Pia. Klíčový byl především nechráněný úsek mezi oběma řekami, přibližně mezi dnešní Mohučí a Řeznem. Právě zde bylo zapotřebí nejmohutnější opevnění. Podél pomyslné hraniční čáry, dělící území svobodných germánských kmenů od provincií Říma, vyrostlo v celkové délce 568 km na šedesát pevností, větší zvané castra a menší castellum, a devět set strážních věží, zvaných burgus.

Na tuto hranici pak navazovala další až k Černému moři. Hraniční opevnění bylo poměrně jednoduché, po vzoru římských táborů jej tvořil příkop a val opevněný palisádou. Jen místy byla prostá kamenná zeď. Věže byly rozmístěny na dohled jedna od druhé a tak, aby mohly signalizovat nebezpečí do některé z pevností.

Zeď proti barbarům

Roku 117 se stal císařem Aelius Hadrianus, který v zájmu ochrany impéria strávil převážnou dobu své vlády na cestách po provinciích, kde inicioval řadu okázalých staveb a projektů, z nichž ten „nej“ vznikl na severu dnešní Anglie: Hadrianův val. Tato ojedinělá a vlastně i experimentální kamenná zeď se táhla od pobřeží k pobřeží v délce 118,6 km. Když císař roku 122 nařídil její stavbu, doufal v konzolidaci získaného území a hlavně zamezení reálných i potenciálních hrozeb, které s železnou pravidelností přicházely z dnešního Skotska.

Hadrianův val byl komplexem hradeb, pevností, věží, obranných valů a příkopů, silnice a předsunutých pevnůstek. Výsledkem byla monumentální stavba o šířce 2,4 metrů a výšce přes 6 metrů. Souběžně se severní stranou zdi se táhl 8–12 m široký a 3–4 m hluboký příkop s šestimetrovým náspem. Vojenské posádky tvořili výhradně vojáci pomocných sborů, jichž bylo odhadem osm až devět tisíc.

Po Hadrianově smrti se roku 138 stal prvním mužem říše Antoninus Pius, jenž „přemohl Britanny ... a dal navršit z hlíny další val“. Nová hranice byla budována od zálivu Forth k zálivu Clyde v délce téměř 59 kilometrů, nejednalo se však o kamennou zeď, ale o val navršený z drnů, pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou. Tato hranice se však ukázala za vlády Marca Aurelia neudržitelnou a pevnou hranicí římské Britannie se stal až do přelomu 4. a 5. století jižněji položený Hadrianův val.

Na hranici pouště

Ani východ říše nebyl bezpečný. Zde byla největším soupeřem Říma mocná říše Parthů a poté její nástupnický stát Sasánovců. S Parthy Římané bojovali se střídavým úspěchem už od 1. století př. n. l., jejich říši ale dobyl až císař Traianus roku 116. Tehdy římské impérium dosáhlo své největší rozlohy. Toto skvělé vítězství však bylo neudržitelné, a tak nový císař Hadrianus rozhodl o ustavení hranice západněji na řece Eufrat.

Za jeho vlády byla rovněž dokončena silnice Via Nova Traiana, která zajišťovala snadný přesun zboží i vojáků podél pouštní hranice Arabie, dlouhé až 1 500 km. Arabský limit se táhl od severní Sýrie až do severní Arábie k Rudému moři, nešlo však o souvislou hranici, pevnosti a strážní věže byly v nevelkém počtu rozmístěny jen na strategických místech, kde chránily říši před arabskými pouštními kmeny. Římští vojáci Limes Arabicus opustili až v polovině 6. století.

Významnou částí říše byla i severní Afrika. Značná část římských držav byla chráněna Saharou, avšak tam, kde hrozilo nebezpečí od pouštních nomádských kmenů, byly vybudovány římské pevnosti. Fakticky šlo o obranu významných měst Leptis Magna, Oea a Sabratha na území dnešní Libye a Tuniska, proto se též mluví o tripolitánském limitu. Jeho vznik se datuje do poloviny 1. století, významného zesílení se dočkal za císařů Hadriana a Septimia Severa a přečkal až do časů Byzantské říše, kdy byl v 6. století přebudován. Specifickým prvkem limitu byla tzv. centenaria, což byly opevněné farmy, vybudované a spravované vysloužilými vojáky.

Hranice neplatí

Situace na římských hranicích se od 3. století ztěžovala. Velkému tlaku byl limit vystaven zejména mezi Rýnem a Dunajem a v Británii. Kořistnické nájezdy některých germánských kmenů byly jen předehrou, přesto Římany přiměly k tomu, aby se stáhli z takzvaného hornoraetského limitu a posílili hraniční linii Rýna, Illeru a Dunaje. Barbarské výpady za hranici však neustávaly, a tak bylo některým kmenům umožněno usadit se na římském území. To byl případ Franků, Gótů i Vandalů. Hranice však fungovala dál a usazení barbaři se mnohdy podíleli na její obraně.

TIP: Legionář ve službě: Jak vypadal život vojáků v římském táboře

Jestliže dříve byly v příhraničních pevnostech usazeny prakticky všechny legie, ve 4. století byla nezbytná i obrana vnitrozemí. Hranice nyní střežily jednotky zvané limitanei, zatímco větší střety a průlomy hranic řešily oddíly zvané comitatenses a palatini. S příchodem Hunů a jimi tlačených kmenů v 5. století však hranice postupně přestávaly existovat. S pádem západořímské říše pak vznikly hranice nové, opisující poměr sil v raně středověké Evropě.