Italsko-francouzský anarchista Luigi Lucheni hodlal v Ženevě zabít francouzského prince, aby se pomstil za krvavé potlačení dělnického povstání v Itálii. Mladíkovi vůbec nevadilo, že princ s ním neměl nic společného a králové ve Francii již dávno nepanovali. Prince ve švýcarském městě nezastihl, a protože neměl peníze na jízdenku do Itálie, rozhodl se zabít první celebritu, která se mu připlete do cesty. V sobotu 10. září 1898 Lucheni probodl nešťastnou a duševně labilní předposlední rakouskou císařovnu Alžbětu pilníkem. Blankytné Ženevské jezero se stalo svědkem jednoho z nejabsurdnějších atentátů všech dob.

Bavorské dispozice

Lucheni totiž zaútočil na nešťastnou, osudem zmítnou ženu, která ve snaze nalézt duševní klid korzovala Evropou sem a tam. Císařovnin sklon k trudomyslnosti ale vysvětlovalo mnoho současníků nejen životními tragédiemi, ale také dědičným zatížením ze strany bavorské rodiny. Především její silná duševní spřízněnost s bratrancem, podivínským bavorským králem Ludvíkem II. jim jakoby dávala za pravdu. Také Ludvíkův bratr a následník Oto zcela propadl duševní chorobě, takže ho museli držet v ústraní královských rezidencí.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Ludvík II., který panoval od osmnácti let, se místo vládě raději věnoval hudbě a umění. Adoroval skladatele Richarda Wagnera i jeho hudbu a zatěžoval státní pokladnu budováním pohádkových, fantaskních zámků, kde si hrál na postavy z Wagnerových oper.

S Alžbětou navázal přátelství v roce 1864 v Bad Kissingenu. Tehdy mu císařovna zcela učarovala, byl jí fascinován a nechtěl se od ní vzdálit. Miloval její krásnou duši. Alžbětě to bylo až nepříjemné a svému synovi o tom napsala: „Včera mě poctil král předlouhou návštěvou. Kdyby nebyla konečně přišla babička, byl by snad ještě tady (…). Tolik mi líbal ruku, že se mě tetička Žofie, která nakukovala dveřmi, potom ptala, jestli ji vůbec ještě mám.“

Oba spojovalo vědomí vlastní výjimečnosti a též odpor k politice, vládnutí a reprezentaci. Nejraději byli sami a toulali se po Alpách, kde se oddávali snění a samotě. Také vyjížďky na koních pro ně znamenaly možnost uniknout od dvora a normálního života. Jak napsal historik Schäfer: „Oba se cítili jako pohádkové bytosti, které touží uniknout z tupé šedé skutečnosti, zahalit se do aury záhadnosti a neobyčejnosti, aby se k nim svět neodvažoval přiblížit – Sissi jako královna víl Titánie, Ludvík jako Lohengrin.“ Někdy ji nazýval Elsou, což byla bájná princezna začarovaná v labuť, kterou zachránil krásný rytíř Lohengrin ve stříbrné zbroji. 

Rány osudu

Alžbětu fascinovaly duševní choroby. Pravidelně navštěvovala psychiatrické kliniky, rozprávěla s pacienty a jejich lékaři. Svému předčitateli jednou sdělila: „Nevšiml jste si, že u Shakespeara jsou jedinými rozumnými lidmi šílenci? Ani v opravdovém životě člověk neví, kde se nalézá rozum a kde šílenství, stejně jako nevíme, zda je realita snem nebo sen skutečností. Jsem nakloněna předpokládat za rozumného každého člověka, kterého označili za šílence. Vlastní rozum je totiž považován za nebezpečné bláznovství.“ Nepochybně byla přesvědčena, že „žádný velký duch není bez trošky bláznovství“.

Ludvík II. byl v roce 1886 prohlášen za nesvéprávného a zbaven vlády. Za záhadných okolností zemřel ve Starnberském jezeře. Podle oficiální verze chtěl spáchat sebevraždu, v čemž se mu snažil zabránit doprovázející lékař. Oba bohužel utonuli. Císařovnu zpráva o bratrancově smrti neobyčejně zasáhla. Její okolí hovořilo o Alžbětiných „zmatených pohledech, trudomyslnosti a výrazu rozrušení“. Dlouhou dobu se utápěla v hlubokých depresích, jež se marně snažila zahnat četbou poezie nebo účastí na tehdy módních spiritistických seancích, při kterých hodlala navázat mimosmyslový kontakt se zemřelým přítelem.

Tři roky po smrti obdivovaného bratrance postihla císařovnu další tragická rána. Její jediný syn, třicetiletý korunní princ Rudolf, spáchal sebevraždu společně se svou milenkou na loveckém zámečku Mayerling. Zcela jistě by císařovna souhlasila s názorem: „Spousta lidí si myslí, že smrt je to nejhorší, co je může potkat, ale to je omyl. Ještě můžete zůstat naživu.“

Alžběta si dávala vinu za tragický konec svého milovaného dítěte a její melancholie a zádumčivost se dále stupňovaly. S Rudolfovým činem se nikdy nedokázala vyrovnat, již neodložila černé šaty a každý den myslela na smrt. Stala se z ní stárnoucí zlomená žena, která se zbavila všech „iluzí o naději, neboť zrazuje, o lásce, neboť unavuje, o životě, neboť přesycuje a neukojí, ba i o smrti, neboť přináší víc, než se chce, a míň, než se doufá“.

TIP: Šťastná princezna, nešťastná císařovna: Ani oddaný manžel nedokázal Sissi zadržet

Po synově smrti se Alžbětin život změnil v neustálý útěk a přesun z jednoho místa na druhé v marné snaze nalézt klid. Ani chvíli jí nepřišlo na mysl, že by měla stát po boku svého manžela a dětí, aby jim pomohla vyrovnat se s Rudolfovým odchodem i dalšími životními problémy. Nikde neměla stání, nikde se necítila v bezpečí, stal se z ní rozervaný štvanec. 

Pětatřicetiletý Němec Marc Wübbenhorst trpí velmi vzácným metabolickým onemocněním diabetes insipidus, kterému se v češtině říká úplavice močová, nebo také žíznivka. Toto onemocnění je způsobené nedostatečnou tvorbou antidiuretického hormonu ADH, případně necitlivostí receptorů na tento hormon v ledvinách. Příznakem tohoto onemocnění je takřka trvalý pocit žízně. Mark proto musí denně vypít okolo 20 litrů tekutin.

Se zákeřnou nemocí se Mark potýká po celý svůj život – pocit žízně u něj nemizí po vypití sklenice vody tak jak je to běžné u zdravých lidí. Jeho tělo v důsledku hormonální poruchy takřka okamžitě všechnu tekutinu vylučuje. Na toaletu tak musí i padesátkrát za den.

V noci může spát maximálně dvě hodiny na jeden zátah. Pak ho vždy čeká návštěva toalety a nutnost doplnit tělu tekutiny. Bez objemné lahve s vodou neudělá přes den ani krok. I pouhá hodina bez pití mu způsobuje vážné komplikace – popraskají mu rty, zažívá pocity dehydratace, dezorientace a závratí. Podle odhadů postihuje tato nemoc zhruba 1 čkověka z 25 000 

Fatální následky může mít pro pacienty trpící žíznivkou i běžná cesta z práce. Stačí neočekávané zdržení v důsledku poruchy, či nečekaná dopravní zácpa. Sám Mark zažil na vlastní kůži situaci, kdy málem zkolaboval žízní kvůli zpoždění vlaku.

Způsob léčby tohoto onemocnění závisí na jeho typu. V některých případech pomáhá podávání antidiuretického hormonu, diuretik, nebo úpravou pitného režimu spojenou dietou s nízkým obsahem soli.

Přestože již uplynulo více než století od doby, kdy Alois Alzheimer popsal symptomy onemocnění dementia praecox, jde stále o nemoc, kterou nikdo nedokáže vyléčit. Přesná čísla o počtech lidí trpících demencí v České republice sice k dispozici nejsou, kvalifikované odhady a statistické údaje ale naznačují, že počty pacientů s Alzheimerovou chorobou či jinými typy demence se u nás pohybují okolo 200 tisíc lidí.

Demence začíná zpravidla pozvolna. Nejdříve se u nemocného zhoršuje krátkodobá paměť a není schopen se postarat o některé věci v domácnosti. Později má nemocný čím dál větší problémy s vyjadřováním, rozhodováním, nedokončuje myšlenky, je dezorientovaný. Mění se celá jeho osobnost. V posledních stádiích nemoci už vůbec není schopen se sám o sebe postarat. Rychlost, kterou nemoc postupuje, se u každého postiženého liší.

Nečekaný manželský benefit

Jak ukazuje nová sdružená analýza údajů z 15 relevantních studií, riziko vzniku demence hrozí mnohem častěji lidem, kteří žijí celý život osaměle. Riziko vývoje demence je u samotářů o 42 % vyšší než u lidí žijících v manželství. U vdov a vdovců je zase pravděpodobnost vývoje demence o 20 % vyšší, než u vdaných žen a ženatých mužů.

Proč tomu tak je? Předchozí výzkum ukázal, že ženatí lidé mají zdravější životní styl. Dalším vysvětlením by podle vědců mohlo být, že manželé obvykle mají pestřejší sociální vztahy, což je chrání před rozvojem demence. Na podobný benefit ostatně nedávno poukázali i vědci z Harvardské univerzity. Jejich výzkumu zase ukázal, že sezdaní lidé trpící rakovinou mají větší šanci na přežití než svobodní.

Dřívější výzkumy zase naznačují, že s demencí souvisí i míra spánku. Podle profesorky neurologie Sudhy Seshadriové, ze střediska pro výzkum Alzheimerovy nemoci při Bostonské univerzitě, je u lidí, kteří pravidelně spí déle než devět hodin, až šestkrát vyšší pravděpodobnost, že se u nich během deseti let objeví demence než u lidí, kteří spí kratší dobu.

Kromě nadbytku spánku souvisí se vznikem demence ještě další faktory, například míra znečištění ovzduší a poměrně překvapivě i místo, kde dotyčný člověk žije.

Biologové z univerzity v kanadském Torontu zkoumali, jak živočichové reagují na přítomnost velké dávky stresu. Ten je mimo jiné důležitým faktorem ovlivňujícím vzájemné chování predátorů a jejich obětí. Shannon McCauley a Marie-Josée Rowe vytvořili v umělé nádrži ideální prostředí pro vývoj mladých larev vážky Leucorrhinia intacta. Mělo to ovšem jeden háček – v nádrži byly přítomny i ryby, které se těmito larvami živí. Ačkoli se rybí predátoři nemohli ke své kořisti dostat a pozřít ji, jejich pouhá přítomnost měla na vyvíjející se vážky citelný vliv.

TIP: Mravenčí ubytovny aneb Soužití mravenců a "mravencomilných" rostlin

Kanadští biologové s překvapením zjistili, že za trvalého „dohledu“ predátorů rapidně klesaly životní šance hmyzího dorostu. Pravděpodobnost přežití stresovaných larev byla 2,5 až 4,3krát nižší než v prostředí, kde nebyli predátoři přítomni.

Ve druhé části pokusu zemřelo v nádrži s rybami 11 % larev snažících se metamorfovat v dospělé vážky. Míra úmrtnosti v prostředí bez predátorů byla naproti tomu jen dvouprocentní. Vědci se domnívají, že jejich poznatky lze aplikovat na všechny organismy a mohly by posloužit v budoucích experimentech zkoumajících smrtící účinky stresu.

„Čím víc se dozvídáme o vlivu stresu na zvířata, ať už jde o vlivy vyvolané člověkem nebo jinými tvory, tím je jasnější, že tento faktor pro ně znamená větší nebezpečí smrti. Například při vystavení infekci, kterou by za jiných podmínek překonaly,“ uzavřela výsledky výzkumu Marie-Josée Rowe.

Ať už jako první postaví základnu na Marsu americká NASA nebo třeba vizionář Elon Musk, budoucí kolonizátoři se zřejmě neobejdou bez vlastních vypěstovaných plodin. Na Marsu přitom není zrovna útulná krajina, nýbrž vyprahlá a zmrzlá poušť.

Plodiny na Marsu nebudou potřebovat k růstu jen organickou hmotu. Jsou také závislé na půdních organismech, především na bakteriích a žížalách, které unikátním způsobem promíchávají a kypří půdu.

Žížaly v simulované půdě z Marsu

Jak by si tedy na Marsu vedly žížaly? Nizozemští odborníci s nimi provedli experiment, během něhož umístili žížaly do simulované půdy z povrchu Marsu. A žížaly to zvládají podle všeho dobře. Dokonce tak dobře, že se v simulované půdě Marsu množily.

TIP: Zemědělci trénují na Mars: Vypěstovali 10 plodin v simulované marťanské půdě

Vědci si v tomto případě vyrobili imitaci půdy rudé planety ze suti havajské sopky, kterou namíchali se substrátem z Mohavské pouště. Před zahájením experimentu půdu kompletně sterizilizovali, aby byla skutečně jako z pustiny Marsu.

Příroda nepřestává inspirovat umělce, vědce ani inženýry. Mezi nejnovější výtvory inspirované přírodou se zařadil nový typ cementu, jehož předobrazem jsou nanostruktury ostnů ježovek.

Jak dobře ví každý milovník moře, ostny mořských ježovek jsou nebezpečně tvrdé. Tvoří je přitom hlavně kalcit, tedy uhličitan vápenatý, který je obvykle dost křehký. Tvrdost a pevnost jim totiž zajišťuje nanostruktura, díky které mohou ostny ježovku skutečně chránit.

TIP: Beton odolný vůči zemětřesení zajistí, aby budova zůstala stát

Němečtí vědci detailně prozkoumali strukturu materiálu z ostnů ježovek a se získanými znalostmi vytvořili nový typ cementu, se kterým kze vyrobit beton, 40× až 100× pevnější, než jsou dnes používané směsi.

Mars měl kdysi hustý plynný obal, jenž umožňoval, aby se na povrchu planety vyskytovala kapalná voda. V důsledku dramatických klimatických změn však značná část ovzduší vymizela. Sonda NASA nazvaná MAVEN provádí rozhodující měření úniku plynů, které nám poskytne klíč k chybějící atmosféře Marsu a k její historii. 

Na počátku byly příznivé podmínky 

Už při analýze snímků pořízených orbitálními moduly sond Viking, jež startovaly v roce 1975, dospěli astronomové k závěru, že v minulosti rudou planetu opakovaně pokrýval oceán. K výlevům vody na povrch docházelo zřejmě v důsledku mohutného vulkanismu, který rovněž uvolňoval do atmosféry oxid uhličitý. Teplota pak rostla vlivem skleníkového efektu. A tak si můžeme Mars v době jeho rané existence představit jako planetu podobnou Zemi. 

Významný pozůstatek zmíněné etapy, kterou vědci označují jako Noachian Age, představují suchá koryta a jejich rozvětvená údolní síť. Na snímcích Marsu pořízených kosmickými sondami se podařilo identifikovat přibližně čtyřicet tisíc říčních údolí. Astronomové dospěli k závěru, že na rudé planetě – podobně jako na Zemi – existoval globální hydrologický cyklus, včetně oblačnosti, dešťových srážek, tekoucích řek, ukládání depozitů a podpovrchové vody.

Podle studií vědců z University of Colorado se před 3,5 miliardy roků rozkládal přibližně na třetině Marsu oceán. Z výpočtů vyplývá, že se na rudé planetě vyskytovalo asi desetkrát méně vody než v pozemských oceánech, nicméně třetí člen Sluneční soustavy má v porovnání se Zemí zhruba poloviční průměr. Uvedené množství vody by přitom stačilo na oceán o hloubce 550 metrů pokrývající celou planetu. 

Oceán na severní polokouli?

Evropská sonda Mars Express, jež odstartovala 2. června 2003, získala o někdejší existenci oceánu na rudé planetě přesvědčivé důkazy. Palubní radar MARSIS neboli Mars Advanced Radar for Subsurface and Ionospheric Sounding sbírá od roku 2005 data o tamních povrchových a podpovrchových strukturách. Jérémie Mouginot získané údaje analyzoval a dospěl k závěru, že nížiny na severní polokouli pokrývá hornina o nízké hustotě. „Podle nás z toho vyplývá, že přítomné usazeniny mohou být bohaté na vodní led,“ vysvětluje astronom. „Jde tedy o důkaz, že se v této oblasti v dávné minulosti nacházel velký oceán.“

Astronomové předpokládají na Marsu existenci dvou časově oddělených oceánů: Jeden se na jeho povrchu rozkládal přibližně před čtyřmi miliardami let, kdy na planetě převládalo teplé období. Druhý se objevil před třemi miliardami roků, poté co nejspíš v důsledku zvýšené vulkanické aktivity roztál podpovrchový led, načež vzniklá obří koryta odváděla vodu do níže položených míst. Pozdější oceán však přetrval jen dočasně. 

Jak odhaduje Jérémie Mouginot, maximálně během několika milionů let voda buď znovu zamrzla do hornin v podpovrchových vrstvách, nebo se změnila v páru a pozvolna stoupala do atmosféry. „Tento oceán se zřejmě na Marsu nerozkládal dost dlouho, aby se v něm mohl začít vyvíjet život,“ vysvětluje Mouginot.

Historie marsovské vody

O přítomnost vody na rudé planetě se astronomové zajímají již desítky let a díky sondě Mars Express se podařilo mnoho dosavadních spekulací nahradit fakty. „Nyní přepisujeme historii Marsu,“ objasňuje Gerhard Neukum z Freie Universität Berlin, vědecký pracovník týmu kamery HRSC na palubě zmíněné družice. „Obraz teplé a vlhké planety není úplně správný. Tato perioda trvala pouze několik set milionů let a před čtyřmi miliardami roků skončila.“

Sonda Mars Express nese tři přístroje, které by nám měly pomoct uvedenou problematiku osvětlit. Kromě již zmíněného radaru MARSIS se jedná o spektrometr OMEGA, jenž pracuje v oboru viditelného a infračerveného záření a má za úkol hledat na povrchu rudé planety minerály vzniklé za přítomnosti vody. 

„Dokázali jsme, že voda se mohla na Marsu vyskytovat trvale, avšak nikoliv příliš dlouho,“ vysvětluje Jean-Pierre Bibring z francouzského L’Institut d’Astrophysique Spatiale. Přístroj OMEGA skutečně detekoval jílům podobné minerály, které vznikly během dlouhodobého působení životodárné tekutiny – avšak jen v nejstarších oblastech Marsu.

Z toho vyplývá, že kapalná voda se na planetě nacházela pouze v období prvních několika stovek milionů let. Poté sice občas pronikla na povrch z hlubších vrstev, pomalu se však zase vypařovala za vzniku sulfátů, jejichž výskyt OMEGA rovněž potvrdila. Jakmile skončila i tato éra a zbývající voda na povrchu zamrzla, objevoval se v půdě v důsledku působení atmosféry oxid železitý a planeta postupně „zčervenala“.

Fotografie pořízené kamerou HRSC zřetelně ukazují extrémně staré oblasti Marsu, které erodovaly vlivem tekoucí vody. Zachycují také obrovská údolí vyhloubená gigantickým ledovcem v období, kdy teplota příliš poklesla, než aby se na planetě mohla vyskytovat voda v kapalném stavu. Neukum navíc doplňuje: „Objevili jsme spojitost mezi sopečnými regiony a oblastmi, které poznamenal příliv vody.“ 

Všude, kde na Marsu probíhala vulkanická činnost, totiž roztál podpovrchový led a voda se pak valila v proudech. Některá z identifikovaných říčních koryt přitom vznikla z geologického hlediska nedávno. „Například na úpatí sopky Olympus Mons jsme pomocí kamery HRSC objevili důkazy tekoucí vody z období před třiceti miliony let,“ uzavírá Neukum.

Proč zmizela atmosféra?

Na palubě sondy Mars Express se nachází také přístroj ASPERA-3 neboli Analyser of Space Plasma and EneRgetic Atoms, jehož úkolem je studovat vzájemnou interakci slunečního větru a marsovské atmosféry. Vědci totiž předpokládají, že právě částice slunečního větru, které doslova bombardovaly ovzduší planety po miliardy let, způsobily současný stav: Mars přišel možná až o 99 % své původní atmosféry, která je nyní přibližně stokrát řidší než ta pozemská. Astronomové se domnívají, že poté co vychladlo planetární jádro a následně vymizelo magnetické pole, byl plynný obal postupně vymetán do kosmického prostoru.

Před 3,5 miliardy roků měl Mars pravděpodobně silné magnetické pole, které však z ne zcela jasných příčin „zmizelo“, a planeta tak zůstala bez ochrany před slunečním větrem. Nabité solární částice pak bezprostředně interagovaly s atmosférou: molekulám ovzduší při tom předávaly část své energie a urychlovaly je natolik, až překonaly gravitační pole planety a následně unikaly do kosmického prostoru. Pokud by podobný osud stihl Zemi, důsledky by byly podobné.

Nejnovější objevy 

Nejnovější informace nám však poskytly pozemní dalekohledy. Mezinárodní vědecký tým po šest let monitoroval vlastnosti vodní páry v atmosféře Marsu pomocí dalekohledů ESO/VLT, přístrojů na Keckově observatoři a teleskopu Infrared Telescope Facility (NASA).

Skutečně se zdá, že zhruba před čtyřmi miliardami let mohlo na mladé planetě existovat dost vody, aby vznikl globální oceán. Kapalina pravděpodobně stékala do níže položených oblastí, kde se následně zformoval rezervoár pokrývající polovinu severní hemisféry, s hloubkou až 1,6 km. „Náš výzkum poskytuje spolehlivý odhad objemu vody na Marsu v minulosti. Vycházíme přitom z množství vody, které postupně uniklo do vesmíru,“ vysvětluje Geronimo Villanueva z Goddardova kosmického střediska NASA.

Nové výsledky ukazují, že rané marsovské oceány obsahovaly minimálně dvacet milionů kilometrů krychlových vody. Je možné, že v minulosti měla planeta životodárné tekutiny ještě víc, přičemž část zásob se mohla uložit do podpovrchových vrstev. „Pokud Mars ztratil tak velké množství vody, byla planeta pravděpodobně vlhká mnohem déle, než jsme si mysleli, a mohla tedy i déle poskytovat vhodné podmínky pro život,“ uzavírá vědecký pracovník NASA Michael Mumma.

Pterosauři, létající příbuzní dinosaurů, nepřestávají udivovat odborníky ani veřejnost. Do dnešních časů nezanechali žádné potomky a naše informace o nich jsou stále velice kusé.

Vědci proto nadšeně uvítali nový objev celých stovek fosilních vajec těchto podivuhodných okřídlených tvorů v Číně. Objevené snůšky po sobě zanechali pterosauři rodu Hamipterus, kteří žili počátkem období křídy, asi před 120 miliony let. Nález přinesl přes 200 vajec těchto pterosaurů, a také 16 embryí.

TIP: Ohromní pterosauři byli vrcholovými predátory. Jako okřídlení T. rexové

Pterosauři létali, a proto byli velmi lehcí a křehcí. Jejich nálezy nejsou nijak moc časté a nebývají v dobré stavu. Nálezy mláďat, embryí a vajec pterosaurů bývají ještě vzácnější, takže zatím nevíme mnoho o tom, jaké měli pterosauři dětství, a jak rostli. To se teď nejspíš změní. První výsledky například ukazují, že čerstvě vylíhlí pterosauři nebyli schopni letu.

Hostitel kladl důraz hlavně na vybrané pokrmy a nápoje. Skvostný oděv býval až na druhém místě, ale i tak hrál podstatnou roli. Neméně důležité pak bylo vybavení hodovní síně, nádobí a jídelní náčiní. Hody se od pradávna spojovaly s významnými životními událostmi, jako je křest, svatba, pohřeb či korunovace. Strojily se o významných svátcích a slavnostech, tedy na Vánoce, Velikonoce, posvícení a masopust, a v městském prostředí se tradičně pořádaly jednou do roka na svatého Havla, kdy byli voleni a potvrzováni konšelé, čelní představitelé městské samosprávy. Na nejhonosnějších hostinách se mohlo podávat až několik desítek chodů a trvaly několik dní.

Stylové hodování

Jak by tedy měla vypadat pamětihodná a bohatá hostina na panovnickém dvoře? Na stole nesměly chybět  cínové či luxusnější stříbrné talíře, lžičky a pohárky, tenké vysoké skleněné číše z lehce nazelenalého skla, cínové konvice s dováženými rakouskými, uherskými a italskými víny, lněné ubrousky, nože a slánky. Stoly pokrývaly čistě bílé lněné ubrusy, které mohly mít vytkávané vzory nebo byly ozdobně vyšívané či vzorované modrými pruhy. Stěny mohly pokrývat drahé gobelíny s vyobrazením mytických tvorů, rostlin a zvířat.

Místnosti dominoval dlouhý stůl na vyvýšeném pódiu, za nímž sedával na nejčestnějším místě uprostřed panovník. Po stranách jej obklopovali hosté podle jejich urozeného původu. Stůl se obvykle umisťoval před krb, aby v chladnějších dnech hřál hodovníkům záda. Sál osvětlovaly lojové svíce či výrazně dražší voskovice. V rohu místnosti měli své místo hudebníci, ve francouzském prostředí byly pro ně dokonce budovány balkony.

TIP: Dvakrát a dost: Najedli byste se ve středověku dosyta?

Na velkých servírovacích mísách se podávaly v postních dnech ryby, jinak především zvěřina, která patřila mezi panskou stravu.  Dováženým kořením se rozhodně nešetřilo. Ve vrcholném středověku znali citrony, rozinky a fíky, někdy se dokonce dovážely mořské ryby a ústřice. V pozdějším období si našly na hodovní stůl cestu rýže a třtinový cukr jako luxusní dovážená potravina.