Inženýři Massachusettského technologického institutu MIT vyvíjejí kompozitní materiál, který má pozoruhodné vlastnosti, slibující rozmanité využití v budoucích aplikacích. Nový materiál PCM (z anglického Phase Change Material) je tvořený směsí mastných kyselin a dalších organických látek. Tento materiál pohlcuje teplo ze slunečního záření a dalších zdrojů, a je-li osvícený světlem, nashromážděné teplo naopak uvolní.

TIP: Solární pasti na komáry: Nová zbraň proti obávané malárii

Jednoho dne by zařízení s tímto materiálem mohlo fungovat jako kamna na solární energii pro obyvatele chudých oblastí. Přes den by si nashromáždili dostatek tepla a večer by si s ním zajistili večeři nebo také vytápění.

V poslední době se roztrhl pytel s malými satelity a také s projekty systémů, které je mají dostat na oběžnou dráhu. Do rozšiřujícího se trhu se starty malých satelitů se teď hlásí i Švédsko. Švédská vláda připravuje adaptaci švédského národního kosmodromu Esrange Space Center právě k tomuto účelu.

Kosmodrom Esrange se nachází na severu Švédska a byl oficiálně otevřen v roce 1966. Podle údajů státem vlastněné kosmické agentury Swedish Space Corporation (SSC) z kosmodromu od té doby vzlétlo asi 520 stratosférických balonů a více než 550 sondážních raket.

Sondážní rakety a malé satelity

Sondážní rakety (anglicky sounding rocket) jsou rakety, které nesou přístroje pro experimenty a měření během suborbitálního letu. Tyto rakety jsou pro vědce i inženýry výhodné nízkou cenou, krátkou dobou přípravy ke startu, a také schopností provádět výzkum ve výškách, které nejsou běžně dosažitelné pro horkovzdušné balony ani orbitální satelity.

TIP: Poloviční úspěch: Novozélandští Rocket Lab vypustili svou první raketu

Právě Esrange Space Center se loni v dubnu stalo místem, odkud vzlétla zatím největší sondážní raketa Evropy. Pokud Švédsku vyjdou jeho plány, mohlo by se brzy přidat k více než desítce zemí, které již dnes vypouštějí na oběžnou dráhu malé satelity.

Voda je pro život našeho typu nezbytná. Co když je ale planeta v obyvatelné zóně prakticky celá pokrytá ohromným oceánem? Je v takovém případě možné, že by tam vznikl život?

Podle Tessy Fisherové z Arizonské státní univerzity v Tempu a jejích kolegů by oceánské světy mohly být pro život naopak dost nevhodné. Na nedávné konferenci Habitable Worlds v Laramie, stát Wyoming, představili výsledky svého výzkumu, podle nichž na oceánských planetě mohl panovat kritický nedostatek fosforu.

Fosfor a oceány

Fosfor je pro život velice důležitý. Atomy fosforu se významně podílejí na tvorbě kostry molekul DNA a jsou součástí i dalších základních molekul živých organismů. Problém je v tom, že fosfor není tak snadné získat.

TIP: Polystyrenová exoplaneta prozrazuje mnoho zajímavého o atmosférách planet

Na Zemi se fosfor obvykle nachází vázaný v horninách. Dostupným se stává dostupným obvykle tehdy, když ho z hornin vyplaví srážky a ve vodě se pak dostane k mikroorganismům. Na oceánských planetách je zřejmě problém v tom, že slaná mořská voda na rozdíl od srážek příliš mnoho fosforu nevyplaví. Když na planetě schází souš, tak má dost možná na dostupný fosfor smůlu.

Ceny nájmů vyhnaly hongkongské kuchaře z restaurací do bytů, ale nemyslete si, že jde o nějaká tmavá doupata. V těchto luxusních bytech se podávají jen ta nejvytříbenější jídla. Vypátrat je však není jednoduché. Hledání je součástí cesty za dobrým jídlem – restaurace totiž bývají ukryty na nejrůznějších místech, nikdy ne na těch známých a viditelných. 

Vypadá to v nich naprosto normálně, zkrátka běžný dům, vůně však neomylně láká do jednoho z bytů v prvním patře. Po vřelém uvítání si v obývacím pokoji s názvem Si Jen (Xi Yan) u kuchaře Jackyho Yu objednávám pití. Menu je dopředu stanoveno: v nabídce jsou dvě verze, ta menší se skládá z deseti chodů. „V běžných restauracích si vybíráte z jídelníčku. Náš kuchař Jacky každý týden vytvoří podle přání hostů a podle nabídky čerstvých potravin jedno až dvě stálá menu,“ vysvětluje číšník Edie. 

Menu o deseti chodech 

Ceny jsou tady fixní a pohybují se okolo 300 až 500 hongkongských dolarů. V přepočtu vás tedy menu o několika chodech a nealko pití vyjde na 800 korun a více. Poslední chody ovšem vypouštím – nejsem schopna pozřít už ani drobeček. 

Po hodování nás přichází navštívit i šéfkuchař a majitel podniku Jacky. „Otevřel jsem v roce 1997, kdy začaly ceny nebytových prostor v Hongkongu šplhat do neúnosných výší. Na město tenkrát dopadla finanční krize,“ vzpomíná. Hongkongská vláda však přivírá nad těmito podniky oči. Pravděpodobně si uvědomuje, že to byly právě její restrikce, které kuchaře vyhnaly z běžných restaurací do bytů.  

Rezervace nutná 

Soukromé kuchyně se tak po letech staly vyhlášenými podniky. Vlastní je přední hongkongští kuchaři a nabízejí v nich ta nejlepší jídla, která se v tomto kulinářském ráji dají najít. „Ve své kuchyni mohu vařit mnohem originálněji než v běžné restauraci. Experimentuji a lidé, kteří mají odvahu zkoušet novinky, sem chodí rádi,“ vysvětluje Jacky. 

TIP: Tradiční „dinery“ po americku: Jak se baští za velkou louží

Když se jednoho z „odvážných“ hostů ptám, proč jí právě tady, tvrdí, že mu vyhovuje jídlo i domácká atmosféra. „Je to tady jako v kterékoliv jiné restauraci. Jídlo bylo skvělé, i když asi ne tak sofistikované jako v předních podnicích,“ uvažuje. Přestože se tyto kuchyně chtějí vyhýbat hlavním proudům, fronty zákazníků se často nevyhýbají jim. Vydáte-li se do některé z nich, určitě si stůl nebo židli v obýváku raději rezervujte dopředu.  

Koráli vypadají masivně a tvrdě, ve skutečnosti jsou ale dost zranitelní. Kvůli globálnímu oteplování, znečištění oceánů nebo změnám pH mořské vody opouštějí korály jejich symbiotické řasy. Koráli pak blednou a umírají.

Australští vědci se rozhodli, že tomu nebudou jenom nečinně přihlížet. Nedávno si připsali velký úspěch, když se jim podařilo transplantovat malé korály z jednoho místa australského Velkého bariérového útesu na jiné, které bylo postižené blednutím.

TIP: Nový podvodní mikroskop zobrazuje detaily z intimního života korálů

Badatelé nejprve získali velké množství vajíček a spermií korálů, které se uvolnily do vody při masovém rozmnožování v listopadu 2016. Potom vychovali larvy korálů, které následně rostly po dobu osmi měsíců ve speciální pěstírně. Po uplynutí této doby malé korály umístili zpět do oceánu na ta místa, kde mohou přispět k obnově odumřelých útesů.

Termínem kopi luwak se v indonéštině označuje cibetka - kunovité zvíře, jehož nejvýznamnější teritoria se nacházejí na Sumatře, Jávě a Bali. Cibetka se živí hmyzem a tropickými plody a také plody kávovníku, které jejím zažívacím traktem procházejí bez porušení.

TIP: Kofeinový zabiják Black Insomnia: Tohle je nejsilnější káva na světě!

Právě cibetčí trus pak pro mnohé tamní obyvatele představuje zajímavý obchodní artikl. Plody kávovníku se v něm totiž dají najít, odstraní se z nich obal a zrna se poté praží klasickým způsobem.

Chuť cibetkové kávy, která byla uvedena na trh koncem 19. století, je velmi kořeněná, s velice příjemnou a lehkou chutí čokolády a karamelu. Kvůli složitému hledání se však cena této kávy pohybuje v závratných výškách, kolem dvaceti tisíc korun za kilogram. Za jediný šálek si pak v lepších českých podnicích účtují kolem šesti set korun. 

Německý filmový týdeník nabízí záběry z bojů na východní frontě. Záběry na letouny Luftwaffe či dechberoucí snímky panzerů zatím nedávají příliš tušit, že v nedávné době došlo k zásadnímu obratu ve válce. Video doplňuje nezbytný dobový komentář v němčině ujišťující všechny soukmenovce, že Wehrmachtu i SS se daří a je jen otázkou času, kdy SSSR padne.

I v dnešním globálním a relativně probádaném světě je ještě řada míst, která stojí za to prozkoumat a hledat tam nové živočišné druhy. V roce 2014 vyrazila vědecká expedice do odlehlé oblasti tropických deštných lesů jihoamerické Guyany, která se může pochlubit úžasně vysokou mírou biodiverzity.

V Národním parku Kaieteur a na horním toku řeky Potaro se snažili odborníci zdokumentovat faunu a flóru místních pralesů. V Guyaně stále ještě existují velké rozlohy nenarušených lesů, a zároveň víme jenom málo o jejich obyvatelích, ať už rostlinách nebo živočiších.

TIP: Sedm nových miniaturních žab z brazilského Atlantického pralesa

Badatelé tam objevili třicítku nových druhů. Jsou mezi nimi doposud neznámí vodní brouci, krásně kovově modrý sklípkan a malá žába, která vypadá, jako kdyby ji někdo ulil ze žhavého zlata. 

Na úpatí Himálaje, kde zalesněné kopce přecházejí v louky i tropické lesy, se rozkládá jedna z nejkrásnějších chráněných oblastí Indie. Obývá ji celá řada ohrožených druhů – v národním parku Manas tak při troše štěstí ještě dnes natrefíte na tygry, nosorožce, levharty, leopardy, slony, divoké vodní buvoly i vzácné druhy opic. 

Nejohroženější v Indii

Chráněná lokalita se nachází na území státu Ásám na severovýchodě Indie. Park dostal jméno podle řeky Manas, jejíž název se zas odvozuje od bohyně hadů Manasy. Hlavní přítok Brahmaputry se vine srdcem oblasti a významně tamní krajinu formuje. Ostatně právě unikátními scenériemi rezervace proslula. Na severu ji ohraničují impozantní kopce Bhútánu a břehy zmíněné řeky lemují druhově bohaté lesy. Rozlehlou plochu parku pokrývají i savanovité porosty, tropické traviny či alpské louky. Pestrá flóra na úpatí Himálaje zahrnuje 543 rostlinných druhů, včetně 15 druhů orchidejí. 

Rezervace Manas však uchvátí především nebývalým bohatstvím fauny: Koruny tamních stromů obývá 500 druhů ptáků a v oblasti žije také 42 druhů plazů či 60 druhů savců. Ve 22 případech se přitom jedná o nejohroženější živočichy v Indii – například o tygra indického, černého pantera, jelena barasingu, divokého vodního buvola, levharta obláčkového, nosorožce indického či slona indického. Ze vzácných opic pak v parku našli útočiště třeba makaci ásámští či kočkodani hulmani chocholatí.

Na seznam a zpátky

Chráněným parkem se oblast stala už v roce 1928 a od roku 1985 figuruje na seznamu UNESCO. O sedm let později se ovšem ocitla mezi ohroženým dědictvím, především kvůli pytláctví. Zatím se naštěstí zdá, že snahu ochranářů korunoval úspěch – v roce 2011 totiž Manas seznam ohrožených památek zase opustil.

Jeden z prvních zákonů, se kterým nově vzniklý stát přišel, těžce postihl někdejší společenskou elitu. Už v prosinci 1918 přijalo Národní  shromáždění republiky Československé zákon číslo 61 o zrušení šlechtictví, řádů a titulů. Používat se tak mohly z dob minulých pouze akademické tituly. Mladá republika si zkrátka potvrzovala, že v demokratické zemi jsou jakékoliv šlechtické výsady nepřípustné. Všichni občané si byli v novém právním státě rovni, žádná privilegia tak neměla platit ani pro šlechtice, ani pro kohokoliv jiného.

Šlechtic, vlastenec, mecenáš

Česká šlechta nesla tento fakt dotčeně. Vždyť mezi ní byli zapřisáhlí vlastenci a četní národní obrozenci devatenáctého století mohli svou činnost vykonávat právě díky jejich mecenášství. Navíc někteří bojovali za budoucí stát i na frontách první světové války. Čím se tedy tolik provinili, že jejich šlechtictví mělo být smazáno z českého povrchu zemského? Se šlechtou a jejími privilegii první českoslovenští zákonodárci radikálně zatočili.

Aristokracie ztrátu svých titulů vnímala jako velkou křivdu, které však nezbývalo, než se podřídit. To ještě netušila, že ji v dalších desetiletích čekají podstatně větší ztráty. Pozemková reforma z roku 1919 značně zredukovala její majetky. I když ta byla namířena proti všem vlastníkům rozsáhlých pozemků, nejen těch s titulem.

Titul a trest

Brzy se ukázalo, že formulace zákona z prosince 1918 není úplně nejšťastnější. Mezi řády jaksi spadly i ty, které byly uděleny za válečné zásluhy a budování nového státu. Proto byl zákon za necelé dva roky, 10. dubna 1920, novelizován. Uvádělo se v něm nově, že „se nevztahuje na čestné odznaky zavedené na paměť šťastně skončených bojů za svobodu československého národa nebo jako uznání za zásluhy a vznik a vývoj zřízení samostatného státu československého.“

Další změna jeho znění pak nastala v roce 1936. Tehdy byl zákaz navíc rozšířen i na použití erbů a šlechtické tituly nesměly být užívány ani v tisku. A zatímco v jeho předchozích verzích o žádných sankcích za nedodržování nebyla řeč, tato novela už přinesla tresty. Za záměrné veřejné užití šlechtického titulu mohl viník dostat pokutu do dvaceti tisíc korun. Případně mohl skončit ve vězení až na dva měsíce. Není však známo, že by byl někdo za takový prohřešek skutečně potrestán, i když k porušení tohoto zákona běžně docházelo.

Během protektorátu šlechtici své tituly opět dostali zpět. Po válce se však zákon obnovil v jeho původním znění bez uvedených sankcí. Jeden rozdíl tu však přece jenom byl. Šlechtě bylo umožněno používat zahraniční šlechtické tituly, pokud jsou zahrnuty v legislativě příslušného státu. Horší  pro šlechtu však bylo, že po válce přišla i o veškerý majetek. Nejdříve v rámci Benešových dekretů, v případě kolaborace s nacisty. Po roce 1948 se z někdejších šlechticů stali nepřátelé socialistické společnosti a nebylo jim nic platné, že se ke svému šlechtictví otevřeně nehlásili.

Šlechtici bez papíru

I dnes, téměř sto let po zrušení šlechtických titulů, vnímáme šlechtu jako existující společenskou vrstvu. Z toho je patrné, že pouhé zrušení titulů skutečně nemůže zrušit historickou tradici či rodinnou paměť. Šlechta spravovala své majetky i nadále a nezapomněla na ně ani v dobách, kdy o ně byla po roce 1948 připravena zcela. Některé z nich nastalá situace donutila k opuštění vlasti, jiní zůstali nablízku svých rodinných sídel alespoň jako řadoví zaměstnanci. Po restitucích v devadesátých letech právě dědici šlechtických rodů neváhali investovat nemalé obnosy i energii do uvedení rodinných držav do jejich původní podoby. Zákon o zrušení titulů nicméně platí i dnes, neexistují však za jeho porušení žádné sankce.