Ačkoliv se říká, že americký lunární program skončil třeba kvůli nepříznivé ekonomické situaci dané válkou ve Vietnamu nebo ropnou krizí na počátku 70. let, skutečnost je jiná. Pouze připomínáme, že program byl původně koncipován jako velkolepější: Měl vést k dlouhodobým pobytům na Měsíci, k vybudování stanice na jeho oběžné dráze a v budoucnu i k pilotované výpravě na Mars.

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Jenže se zároveň jednalo o extrémně nákladný projekt, a dokonce i bohaté Spojené státy si podobné technologické a ekonomické vzepětí mohly dovolit jen krátkodobě. Vždyť v roce 1966 šlo na program Apollo skoro 5 % amerického HDP! A právě v uvedeném roce padlo rozhodnutí v něm nepokračovat, načež jeho rozpočet už jen klesal. Je to logické, neboť prakticky veškerý vývoj se podařilo dokončit a hardware vyrobit do poloviny roku 1968 – tedy rok před přistáním první výpravy na Měsíci. Po završení vývoje a výroby zbývalo mise „jen“ odlétat, což už nevyžadovalo takové finanční zdroje.

Rozhodnutí nepokračovat ve výrobě raket Saturn V bylo přijato v srpnu 1968, tj. v době, kdy Apollo teprve čekalo na svůj první pilotovaný start. Za „krátkým programem Apollo“ je tudíž skutečně nutné hledat peníze, rozhodnutí však padlo mnohem dřív než v 70. letech.

Svědectví o pozorování yettiho (zvaného také sněžný muž či sasquatch nebo bigfoot) se za poslední desítky let objevily tisíce. Hmatatelných důkazů však dodnes existuje velmi málo a kromě toho jsou všechny sporné. Až donedávna se za jeden z nejlepších považoval krátký filmový záznam, který spatřil světlo světa v roce 1967, ale vášnivé spory vyvolává dodnes. Natočili jej Roger Patterson a Robert Gimlin v oblasti Bluff Creek v Kalifornii.

Na roztřesených záběrech je vidět mýtina, po které se vzpřímeně pohybuje mohutná postava připomínající gorilu. Jde však opravdu o yettiho? Do debaty o pravosti filmu se pustily desítky nadšených amatérů i odborníků. O mnoho let později přiznal Pattersonův známý Bob Heironimus, že záhadný snímek zachycuje právě jeho: pózoval v opičím obleku za slíbenou odměnu tisíc dolarů (kterou nikdy nedostal). 

Zastánci existence yettiho však zmíněné přiznání nepřijali – tvrdili, že postava má na člověka příliš velký hrudník. Nicméně přinejmenším dva antropologové – David Daegling a Daniel Schmitt – na podvrhu trvali a zároveň zpochybnili, že by tvor chodil způsobem, který by člověk nedokázal napodobit. Většina odborníků tak dnes považuje Pattersonův film za podvod. Přesto na něm jeho autor vydělal slušné peníze, stejně jako na své knize. 

Za vším hledej medvěda

K popularitě yettiho výrazně přispěl i slavný horolezec Reinhold Messner, který prý historkám o tomto záhadném stvoření nejprve nevěřil a publikované fotky jeho stop ve sněhu považoval za podvod. Pak ovšem sněžného muže sám v roce 1986 potkal v Himálaji. Spatřil v dálce stín mohutné postavy, ale protože už se stmívalo, nevšiml si žádných detailů.

Záhadný tvor vzápětí zmizel, a když Messner přišel blíž k místu, kde jej viděl, našel páry stop svědčící o vzpřímené chůzi. Horolezec však později zjistil, že řešením záhady může být obyčejný tibetský medvěd: ve sněhu totiž klade zadní tlapy do otisků těch předních, které pak na první pohled vypadají jako stopy vzpřímeného živočicha. Podle Messnera odpovídá medvěd legendám o sněžném muži také svou výškou okolo 250 centimetrů. „Věřte mi, bigfoot je ve skutečnosti medvěd,“ uvedl horolezec v jednom rozhovoru.  

Zmíněná teorie ovšem hledače yettiho příliš neuspokojuje: obvykle se domnívají, že jde o neznámý druh primáta, možná dokonce o blízkého příbuzného člověka, jako byl například neandertálec. Nedá se popřít, že spoustu druhů, které s námi obývají modrou planetu, stále neznáme. Podle odhadu publikovaného před několika lety v časopise Science žije na Zemi přibližně 2–8 milionů druhů, ale pojmenováno jich zatím bylo jenom 1,5 milionu. To znamená, že stále máme co objevovat.

Je však zvláštní, že se vědcům nikdy nedostala do rukou žádná kostra či tělo yettiho. Jak napsal badatel Ben Radford, který se řadu let zabývá zkoumáním paranormálních jevů: „Historka, které máme věřit, zní tak, že tisíce obrovských, chlupatých, záhadných stvoření se neustále úspěšně vyhýbají chycení a objevení, a navíc se jim to daří sto či více let. V určité chvíli však musí štěstí bigfoota opustit. Jeden z těch tisíců musí zabloudit na silnici, načež ho srazí auto, nebo jej zastřelí lovec či zemře přirozenou smrtí a najde ho nějaký turista. S každým uplynulým týdnem, měsícem a rokem, kdy nemáme definitivní důkaz existence bigfoota, se jeho existence stává méně a méně pravděpodobnou.“ 

Konečně odhalen?

„Testy DNA dokazují, že bigfoot je skutečný!“ Podobné titulky se objevovaly na konci roku 2012 ve světových denících. Autorkou zmíněných tvrzení byla veterinářka Melba S. Ketchumová, která prý během pěti let prozkoumala více než sto vzorků údajné yettiho krve, chlupů a dalších nálezů. Se svým vědeckým týmem dospěla k závěru, že se nejspíš jedná o našeho příbuzného, který se vyvinul zhruba před patnácti tisíci lety jako výsledek křížení člověka s neznámým druhem primáta. 

Jedinou vadu na kráse celého příběhu představuje skutečnost, že uvedená analýza nevyšla následně v žádném vědeckém časopise. A v takovém případě jde vždy o varovné znamení. V odborných periodikách totiž každý publikovaný článek podléhá kritice vědecké obce a lze tak odhalit očividné chyby, které se u podobných studií mohou snadno objevit.

Když tedy doktorka Ketchumová zveřejnila, že má k dispozici důkaz existence yettiho, aniž by její studii mohli nejdříve zhodnotit jiní vědci, nejednalo se o příliš seriózní přístup. Americká organizace pro ochranu spotřebitelů Better Business Bureau navíc její laboratoři udělila nejhorší možné hodnocení – „F“. Seriózní vědecké časopisy její práci odmítly,a tak si ji nakonec vydala sama ve vlastním rádoby odborném plátku DeNovo Scientific Journal. 

Mnoho povyku pro nic

K materiálům Melby Ketchumové se mezi prvními dostal genetik John Timmer. Podrobně je analyzoval a dospěl k závěru, že záhadná DNA yettiho představuje nejspíš důsledek kontaminace, což bývá při podobných genetických analýzách palčivým problémem. Podle obvyklého postupu se totiž DNA namnoží a rozkouskuje na malé části, které se následně přečtou. V poslední fázi se pak počítač pokusí určit, kam asi jednotlivé kousky DNA patří – v podstatě jde o jakési obrovské puzzle. 

A teď si představte, že se vám do skládačky připlete například DNA personálu laboratoře nebo třeba jiných živočišných druhů – což se zřejmě ve zmíněném případě také stalo. „Výsledky, které tým z DNA získal, představovaly směs vnitřně rozporuplných informací a věcí, které zkrátka nedávaly žádný smysl. Ale doktorka Ketchumová tak moc věřila ve spolehlivost svých forenzních procedur, že pokračovala s výsledky bez ohledu na problémy,“ tvrdí Timmer. Vzorky následně analyzoval ještě genetik z jiné laboratoře a dospěl k závěru, že jde o lidskou DNA kontaminovanou dalšími živočichy, včetně vačice. Zdálo se, že případ je vyřešen. 

Pátrání pokračuje

Ve stejnou dobu se však do pátrání po DNA yettiho zapojil i druhý a podstatně serióznější vědecký tým, vedený Bryanem Sykesem, profesorem genetiky na Oxfordské univerzitě a autorem známé knihy Sedm dcer Eviných. Sykes vypustil do světa zprávu, že podrobí zkoumání vzorky DNA, které mu lidé pošlou a o nichž se domnívají, že patří sněžnému muži. Obdržel řadu materiálů z celého světa: mnohé pocházely od dlouholetých hledačů yettiho i od lidí, kteří jej údajně spatřili a byli ochotni dosvědčit, že se nemohlo jednat o medvěda ani o podobné známé zvíře. A protože se zmíněným nadšencům podařilo najít i chlupy těchto stvoření, bylo možné celou záležitost rozřešit vědecky. 

Navzdory přesvědčení svědků se ukázalo, že se ve většině případů skutečně jedná o medvědy a další všeobecně známé druhy. Záhadou však zůstaly dva vzorky: jeden pocházel ze severní Indie a druhý z Bhútánu – místa nálezu ležela téměř 1 300 kilometrů od sebe.

Sykes zjistil, že se oba vzorky shodují s DNA polárního medvěda, který žil možná až před 120 tisíci lety a jehož čelist se podařilo nalézt na Špicberkách v Severním ledovém oceánu. Kde by se však vzal prehistorický druh polárního medvěda v Himálaji? Podle britského genetika se nejpravděpodobněji jedná o hybridní druh – křížence polárního a hnědého medvěda. Máme tedy co do činění s nějakým dosud neobjeveným druhem tohoto jinak dobře známého zvířete? A je právě on tím záhadným stvořením, které považujeme za yettiho? Profesor Sykes říká, že bude nezbytné ještě další zkoumání, než dokážeme vyslovit definitivní závěr. 

Tajemná Zana

Mezitím se ale britský odborník dostal k další záhadě. V 70. letech 19. století chytili obyvatelé v lesích Abcházie podivnou „ženu“. Uvozovky jsme použili proto, že není jisté, zda se vůbec jednalo o člověka. Vešla ve známost jako Zana a místní jí přezdívali „divoká žena“. Byla prý velmi vysoká, silná a celé její tělo pokrývala srst. Údajně ji v odlehlé krajině věznili po dvě desetiletí a během té doby porodila tamním mužům čtyři děti. Hledači yettiho se přitom dlouho domnívali, že by se mohlo jednat o přímého potomka neandertálců, kteří v této oblasti dokázali nějak přežít až do moderní doby. 

V rámci natáčení třídílného dokumentu britské stanice Channel 4 nazvaného Bigfoot files se podařilo vypátrat šest žijících Zaniných potomků a také lebku jednoho z jejích synů. Následné testy odhalily překvapivou skutečnost: jejich DNA naznačovala původ ze subsaharské Afriky, přičemž k neandertálcům neměli o nic blíž než jiní lidé. „Zana nebo její předci byli zřejmě do Abcházie přivlečeni jako otroci z Afriky v období Osmanské říše, kdy se obchodovalo s námezdní lidskou silou,“ domnívá se Sykes. „Rusové sice otroctví zrušili v padesátých letech devatenáctého století, když oblast převzali, ale někteří Afričané tam zůstali.“ Byla Zana jednou z nich a žila v divočině v lese, než ji zajali? 

Takové vysvětlení však příliš neodpovídá dochovanému popisu „divoké ženy“. Profesor Sykes navíc zkoumal lebku jejího syna a všiml si, že vykazuje některé neobvyklé znaky jako široké oční jamky, zvýšené nadočnicové oblouky, a dokonce něco, co vypadá jako nadbytečná kost na zadní části lebky.

Podle britského genetika se předkové Zany mohli dostat na území dnešní Abcházie s dřívější migrační vlnou z Afriky. Víme, že se dávní příslušníci rodu Homo rozšířili do zbytku světa v několika vlnách právě z černého kontinentu. Opustili tedy předkové Zany před desetitisíci lety Afriku, načež se jejich kmen vyvíjel odděleně a nezávisle na zbytku lidské rasy? Jelikož Sykesovy výsledky nebyly zatím publikovány ve vědeckých časopisech, je namístě brát uvedené spekulace s rezervou. Fanouškům yettiho ovšem znovu svitla naděje, že na všech těch legendách o sněžném muži přece jen může něco být. 

Video z roku 2016 zachycuje podivné stvoření, které nápadně připomíná pověstného sněžného muže. Záběry pocházejí ze španělského lyžařského resortu Formigal. S velkou pravděpodobností se ale opět jedná o omyl, nebo úmyslný podvrh.

Jak populace a města rostou, rozšiřuje se i jejich vliv na přírodní prostředí. Podle nové studie vede neustálý rozvoj osídlení na řadě míst Země ke „ztrátě noci“.

Když odborníci analyzovali snímky satelitu NASA Suomi NPP, který mimo jiné snímá Zemi pomocí nočního senzoru Day/Night Band, tak zjistili, že uměle osvícená plocha zemského povrchu se mezi lety 2012 a 2016 rozšířila o 2 procenta ročně.

Nejvýraznější změny zaznamenaly podle vědců rozvojové země, kde podíl světelného znečištění roste. Naopak v případě Spojených států nebo třeba Španělska je jeho úroveň víceméně konstatní. Pokles zaznamenaly například Sýrie a Jemen, ten ovšem vědci připisují dramatické společensko-politické situaci a zničené infrastruktuře v důsledku válečného konfliktu.

TIP: Vánoční osvětlení v USA spotřebuje víc energie, než některé státy světa

Původní předpoklady přitom počítaly spíše s poklesem světelného znečištění, vzhledem k masivnímu rozvoji nových technologií – úsporných zdrojů světla a vysoce svítivých LED diod. Rozmach ovšem přinesl také nižší cenu a tím i násobně vyšší počet instalovaných svítidel. Místo aby se úroveň světelného smogu snižovala, dochází s úspornými technologiemi k jeho nárůstu. Světelný smog přitom podle vědců představuje poměrně závažný problém nejen pro přírodu ale i pro lidské zdraví.

Motivy rozhodnutí Marie Terezie souvisely s tehdy rozšířenými osvícenskými zásadami a s praktickými vojenskými, správními a hospodářskými potřebami rozsáhlé říše. Se školskými reformami panovnice i jejího pozdějšího spoluvládce a nástupce Josefa II. nesouhlasila řada odpůrců: počínaje církví, která ztrácela monopol na vzdělání, přes část vrchnosti, jíž reforma ukládala ve vztahu ke škole nové finanční povinnosti, až po rodiče, kteří tímto krokem přišli o možnost využívat své děti k různým pracím doma i v hospodářství.

Metla vyhání z pekla

Školní povinnost přinesla dětem, jejichž rodiče se v této věci nařízení úřadů podrobili, řadu změn v běžném životě. Vyrovnávaly se s novou učitelskou autoritou, která nemusela vždy souznít s rodičovskou. Škola a domácnost představovaly dva světy, ve kterých platila různá pravidla, někdy ovšem stejné donucovací prostředky. Oblíbená zásada „metla vyhání děti z pekla“ měla své přívržence mezi rodiči i učiteli, i když mnozí reformátoři se snažili ve škole podobně jako v armádě, ve službě, v rodině a jinde tělesné tresty zakázat.

Také časově se dětský den rozpoltil. Ve škole, zejména v triviálce, pobývali žáci poměrně krátce, zpočátku většinou tři hodiny dopoledne a jen některé dny odpoledne. Tehdy se často věnovali hudební přípravě nebo jiným, podle dobových představ méně významným předmětům jako třeba počtům. V jedné hodině se tak mohla výuka dělit různě podle věku dětí a představ kantora.

Doba, kterou strávili žáci ve škole, se postupně prodlužovala. Přibývalo předmětů zejména ve vyšších třídách. Dokonce ani v době starých triviálek se však nevracely děti domů příliš brzy. Do školy se docházelo často ze vzdálených obcí, ve kterých vlastní škola chyběla. Podle předpisů byla sice docházková vzdálenost omezená, v praxi se ale často překračovala. Hodina pěší chůze za pěkného počasí se navíc v zimě mohla protáhnout na dvojnásobek.

Už za Marie Terezie upozorňovali někteří lékaři, že přepínat dětské síly zejména časným vstáváním, škodí zdraví. Nedoporučovali zahajovat výuku především mladších žáků před devátou hodinou s tím, že po třech hodinách se měla ukončit. Delší souvislá duševní činnost podle nich škodila mozku. V hlavních školách a na gymnáziích připouštěli, že lze začínat o osmé hodině ranní, ale na tříhodinovém intervalu trvali. Postupně se smířili s delší přestávkou a odpoledním vyučováním.

Prázdniny a volný čas

Ráno docházel učitel s dětmi do kostela na služby boží, pokud se nacházel svatostánek příliš daleko nebo bylo špatné počasí, konala se ranní modlitba ve škole. V neděli se zejména starší žáci účastnili bohoslužeb samostatně, obsah kázání pak většinou měli za úkol zpracovat písemně. Čas věnovaný škole se prodlužoval o další práce, které venkovské děti vykonávaly z pověření učitele na jeho hospodářství. Ve středu nebo ve čtvrtek škola odpadala podobně jako o mnoha svátcích. Řídící učitel či ředitel mohl po dohodě s místními úřady vyhlašovat další dny i týdny volna v souvislosti s počasím, polními pracemi nebo třeba v den svého svátku.

Všemi očekávané byly prázdniny, jejichž délka se měnila od dvou po šest až osm týdnů, začátek kolísal od srpna po listopad. Prastarý listopadový termín souvisel s vojenským rokem a odvodem branců. Většinou však patřily prázdninám letní měsíce. Pozvolna se jako v případě vyučování sjednocoval i jejich termín, který se v českých zemích ustálil na polovině července.

Zodpovědnost učitelů za žáky většinou nekončila s vyučováním. K učitelským povinnostem patřilo dohlížet na jejich chování i ve volném čase. Podle doby a místa nesměly děti a mládež navštěvovat kavárny, nemluvě o pochybných podnicích – zákazy se vztahovaly mnohde i na divadla, cirkusy a podobné atrakce. Některé školy bránily svým svěřencům ve sportovní činnosti, často se zdůvodněním, že sport přináší rizika úrazu nebo přispívá k úpadku mravů. Ke konci 19. století a později se regulace týkající se volného času dětí a mládeže ukázala jako neúčinná a škola se postupně zbavovala nepopulárního dohledu.

S hvězdami se to má stejně jako s budovami v zimě: Nezáleží ani tak na zásobách paliva, jako spíš na zateplení. Obálky málo hmotných stálic jsou neprodyšné a představují velmi dobrou tepelnou izolaci. Do okolí z nich tedy uniká jen malé množství energie a takové hvězdy si vystačí po dlouhou dobu se skromnými zásobami paliva. Trpasličí stálice žijí nejdéle – desítky miliard let. 

Naproti tomu horké obří hvězdy ztrácejí řídkými rozepnutými obálkami energii plnými hrstmi. Uvedené tepelné ztráty dokáže nahradit teprve překotná funkce termojaderného kotle v jádru stálice. Cena za takovou nerozvážnost je však vysoká: Během několika stovek milionů let rozhazovačné hvězdě palivo dojde. Horké obří hvězdy, které současně představují nejhmotnější stálice ve vesmíru, mají tedy nejkratší život – obvykle trvá nanejvýš miliardu let. 

Pod mikroskopem vypadají karbonová vlákna jako obyčejné „roury“. Jenže právě díky těmto „nitkám“ tenčím než lidský vlas vznikají v poslední době pro potřeby cestovatelů neobyčejné předměty z dílen českých tvůrců – například elegantní ultralehký a neprůstřelný kufr budoucnosti.  

Trošku jiná zavazadla

„Karbonový kufr každého upoutá: Spousta lidí se hned ptá, o co se jedná a k čemu to slouží. Asi nejzajímavější nápad zněl, že se uvnitř nachází uran,“ popisuje reakce na první setkání s karbonovými zavazadly jejich výrobce Šimon Knotek. S karbonem pracuje už čtyři roky a přivedla ho k němu přítelkyně Natálie, která ze zmíněného materiálu vytváří sochy. 

Knotek má ovšem obchod a výrobu v genech: „Můj pradědeček Vladimír Procházka založil v roce 1930 firmu, která se zabývala velkoobchodem a maloobchodem s papírnickým zbožím. Zůstaly mi po něm právě kufry, což mě přivedlo na nápad vyrobit i dnes podobnou praktickou věc, ovšem trochu jinak.“ 

Pro agenta 007

Jak speciální zavazadlo přesně vzniká? Forma na kufr se nejdřív vyloží karbonovou tkaninou, a to hned v několika vrstvách. Vnitřek se pečlivě vyrovná a následně se zalije tekutou směsí, která kombinuje karbon a kevlar. „Kevlar totiž dodá kufru určitou pružnost, aby nebyl křehký jako samotný karbon,“ vysvětluje Knotek. 

Také tvar zavazadla zaujme na první pohled: Návrhář se prý inspiroval světem zvířat, přesněji řečeno stavbou těla brouka kozlíčka. I díky tomu váží kufr pouhých 966 gramů. Jedno z nejlehčích zavazadel na trhu může být navíc neprůstřelné, a je tedy jako stvořené pro agenta 007. 

Luxus z umělé hmoty

Proměny luxusních materiálů vnímá i návrhářka Eva Vontorová. Po letech šití exkluzivních kabelek z kůže se odhodlala vyrábět batohy z polyamidového vlákna. Dnešní muži i ženy se totiž podle ní změnili v městské nomády, což je třeba v nabídce zohlednit.

„Příběh mého batohu začal tím, že jsem chtěla pro sebe vytvořit něco do města,“ vysvětluje designérka. Její batožina je nepromokavá, ale zároveň zevnitř větrá. Snoubí v sobě luxus, vytříbený design i praktičnost. „Vyvinula jsem zvláštní ramenní popruhy bez jediného švu, takže netlačí. Navíc je část, která se dotýká ramene, ohebná a měkká, tudíž se nositeli plně přizpůsobí,“ dodává návrhářka. 

Absolutně voděodolné 

Mezi cestovatelskými produkty na bázi nejmodernějších technologií najdeme například i outdoorovou bundu, která se „bojí vody“. Navrhla ji Michaela Vrátníková, ale její kolekce zahrnuje i další materiály, jež doslova vyzývají k výletu. 

„Používám i Polartec, což je velmi kvalitní látka, která se standardně využívá hlavně v outdooru. Dál například Ventile, tedy stoprocentní bavlnu. Tento materiál se původně vyvíjel v Anglii pro letectvo. Když zvlhne, tak jeho membrány jakoby nabobtnají a nepropustí žádnou vodu,“ vysvětluje návrhářka. 

Na dešti v suchu

Základ unikátní kolekce ovšem tvoří látka zvaná Gore-Tex: Designérka pracovala s jediným materiálem, který je pro Česko certifikovaný. Díky němu lze outdoorovou bundu klidně i polévat proudem vody, aniž by promokla. 

„Na nových materiálech je hodně příjemné, že jsou opravdu velice kvalitní a vypadají na pohled dobře. Představují tedy výbornou startovní pozici pro to, začít dělat design,“ uzavírá Vrátníková. Design bez účelu dnes už jednoduše není v kurzu, a v cestování to platí dvojnásob. Možná tak brzy nastane čas, kdy se obyvatelé měst promění v „agenty“ a budou cestovat daleko za hranice stávajících možností. 

Chtěli byste bydlet ve Švýcarsku? Radní z malé vesničky uprostřed Alp nabízí novým dospělým rezidentům příspěvek 25 000 švýcarských franků (přes 500 tisíc korun). Zkrátka nepřijdou ani děti – těm hodlá radnice vyplatit příspěvek ve výši 10 000 franků (zhruba 220 tisíc korun).

Věc má pochopitelně malý háček – podmínkou je, abyste v Albinenu trvale bydleli příštích nejméně 10 let. Zároveň vám musí být méně než 45 let a musíte si v obci postavit (nebo koupit) nemovitost v minimální hodnotě 200 000 švýcarských franků (asi 4,3 milionu korun). Maximální výše příspěvku je předběžně stanovena na 70 000 franků na jednu rodinu. Definitivní posvěcení návrhu rezidenčních pobídek musí ještě schválit radní na svém zasedání naplánovaném na 30. listopadu. Předpokládá se ale, že návrh bude přijat. Pro návrh se vyslovila nadpoloviční většina stávajících obyvatel.

Návrh pochopitelně počítá i s variantou nedodržení stanovených podmínek – pokud byste chtěli Albinen opustit dříve než za 10 let, budete muset vrátit veškeré prostředky, které do vás radnice investovala.

Víska Albinen leží na jihu země v nadmořské výšce 1 300 metrů, na dohled od Matterhornu – sedmé nejvyšší hory Alp a populárního lyžařského střediska. Trvale v ní v současné době žije jen okolo 240 obyvatel. V samotném Albinenu není podle švýcarských médií příliš mnoho pracovních příležitostí, na druhou stranu jen půlhodinku cesty od vesnice leží třicetitisícový Sion, a také hospodářské centrum regionu - sedmitisícové město Visp.  

Čtveřice čínských studentů univerzity v Che-feji přišla se zajímavým nápadem – rozhodli se, že vyrobí šaty. Materiálem jim bylo listí ze stromů a inspirací šaty herečky Bingbing Fan, ve kterých se představila na filmovém festivalu v Cannes.

Nejen výroba šatů, ale i samotná příprava byla mimořádně náročná. Aby jim listy neseschly, máčeli je dvě hodiny ve vroucí lázni připravené z uhličitanu sodného a dalších přísad. Celkem na výrobu spotřebovali přes šest tisíc kusů listí z několika druhů stromů. Zatímco některé listy byly snadno dostupné ve školním parku, pro jiné museli studenti vyrazit do národního parku Tchien-ču. Samotnou výrobou listových šatů studenti strávili přes čtyři měsíce.

Mor dokázal rozpoutat jedny z nejvražednějších epidemií v lidské historii. V jednom případě se mu povedlo vyhubit 30 až 60 procent obyvatel Evropy. Němečtí vědci nyní přišli s tvrzením, že mor možná udeřil na Evropu už během pozdní doby kamenné. V rozsáhlém výzkumu zkoumali více než 500 lidských zubů a vzorků kostí, které pocházely z Německa, Maďarska, Chorvatska, Lotyšska, Estonska, Litvy a Ruska. Hledali přitom stopy přítomností původce moru, bakterie Yersinia pestis.

TIP: 6000 let Černé smrti: Mor je dvakrát starší, než jsme si mysleli

Nakonec se jim povedlo vytáhnout celé sekvence DNA původce moru z pozůstatků 6 lidí z různých zemí, kteří žili asi před 4 800 až 3 700 lety, tedy během přechodu mezi dobou kamennou a dobou bronzovou. Morové bakterie si byly navzájem velmi příbuzné, i když pocházely z různých zemí. Podle odborníků mor buď vždy přišel ze stejného zdroje, anebo přišel do Evropy jednou v době kamenné a už tam také zůstal.

V listopadu dochází svého naplnění mufloní láska, kterou provázejí líté boje samců. Ti do sebe robustními čely a mohutnými rohy narážejí jako rozjeté nákladní vagóny. Nemilosrdné souboje kurážných muflonů připomínají středověké rytířské turnaje.

Starověcí gladiátoři

V prehistorické době obývali mufloni celou Evropu, v době historické pak už jen Sardinii a Korsiku. V pravěku byla tato zvířata domestikována a stala se základem chovu domácích ovcí. Muflony chovali i staří Řekové a Římané. Druzí jmenovaní si byli dobře vědomi mufloní odvahy a bojovnosti a jejich zápasení se stalo součástí programu římských her. Římané je stavěli i proti lvům a v muzeu ve švýcarské Basileji se dokonce dochovalo starořímské sousoší představující souboj muflona se dvěma lvy.

TIP: Sloupsko-šošůvské jeskyně aneb Podzemní kronika věčné tmy

Jako lovnou zvěř se muflony poprvé pokusil chovat v oborách Evžen Savojský. Od 18. století byli intenzivně a úspěšně vysazováni v Německu, ve Francii, v Rakousku, na Slovensku, v Maďarsku a v Bulharsku. Mimo Evropu se dostali i do jihozápadní Asie, Ameriky, Austrálie a dokonce na Havaj.

Nejlepší mufloni jsou Češi

Nelze vyloučit, že v českých zemích se první mufloni chovali již během 18. století. Patrně se však u nás objevili až v padesátých letech 19. století, kdy bylo do Staré obory u Hluboké nad Vltavou přivezeno několik zvířat z oborového chovu u Vídně.

S ohledem na jejich rozšíření je potřeba zdůraznit, že v lesním prostředí mufloni dorůstají větších rozměrů i hmotnosti než v místech svého posledního přirozeného výskytu, tedy v horách Sardinie a Korsiky. V chovu mufloní zvěře je světovou špičkou bezpochyby Česká republika. V současné době u nás žije asi třetina světové populace a mufloni v Česku evidentně skvěle prospívají. Vždyť z lesního závodu v Židlochovicích u Brna pochází osm z deseti největších mufloních trofejí na světě.

Bez ohledu na následky

Muflon je lovným druhem, jehož odstřel je u nás povolen v posledních pěti měsících roku. Každoročně tak lovecké vášni padne za oběť šest až osm tisíc muflonů, ale tento fakt se nijak neprojevuje na nebojácnosti rohatých bojovníků. V zimě u krmelců se mezi ostatní spárkatou zvěří chovají velmi hrdě a sebevědomě. Staří berani neuhnou mohutným jelenům ani o krok a respekt mají pouze před černou zvěří.

Listopadová říje muflonů je v lesích nepřehlédnutelná. Dva soupeřící samci od sebe nejprve poodejdou na dvacet až třicet kroků. Poté obřadně skloní hlavy a na pokyn neviditelného sudího se vyřítí proti sobě. Následuje příšerný náraz čely. Hlasitý třesk je v tom okamžiku slyšitelný do vzdálenosti stovek metrů. Není proto divu, že podle zjištění nedávných výzkumů se po takových střetech projevuje u velkého procenta mufloních samců různý stupeň otřesu mozku.