První 40mm protiletadlová děla Bofors získala armáda Spojených států od Britů, a protože se nedařilo úspěšně dokončit vývoj dostatečně výkonného automatického kanónu domácí konstrukce, padlo rozhodnutí zahájit urychleně sériovou výrobu švédské zbraně. Produkce zbraní podle podkladů dodaných Brity se rozeběhla ilegálně bez obdržení licence a teprve v červnu 1941 došlo k podepsání oficiální dohody.

Předchozí část: Nestárnoucí protiletadlový kanon Bofors: Strašák pilotů Luftwaffe (1)

Pod hvězdami a pruhy 

Spojené státy dokázaly využít svého obrovského průmyslového potenciálu a v krátké době vyrábělo boforsy hned několik firem, z nichž nejvýznamnější byla společnost Chrysler. Roztříštění produkce, do níž se zapojilo i více než 2 000 subdodavatelů, však zároveň způsobovalo značné logistické obtíže. I přesto ale již v okamžiku vstupu Spojených států do války mohla armáda a námořní pěchota použít stovky 40mm protiletadlových kanónů a postupně se americké ozbrojené síly spolu s námořnictvem staly největším uživatelem těchto zbraní.

Údaje o počtech vyrobených kanónů se liší, ale pouze firma Chrysler „vychrlila“ přibližně 60 000 děl a 120 000 hlavní. V americké armádě sloužily boforsy především k protivzdušné obraně pozemních vojsk. Prapory protiletadlového dělostřelectva zařazené u divizí disponovaly třiceti dvěma kanóny ve čtyřech bateriích, k divizi námořní pěchoty pak náležely dvě baterie. Američané jako první také použili 40mm kanóny Bofors coby protitankovou zbraň, neboť si ověřili, že průbojné projektily si na vzdálenost zhruba 450 m dokáži poradit až s 50 mm silným pancířem.

Proti samurajům

V Tichomoří došlo i k úspěšnému nasazení boforsů proti polním opevněním a pevnůstkám. Samostatnou kapitolou historie zbraně je nasazení 40mm kanónů na palubách lodí amerického námořnictva. Od roku 1941 tvořila protiletadlovou výzbroj střední ráže plavidel výhradně děla Bofors a v průběhu oprav a rekonstrukcí je obdržely i starší lodě. Kanóny se dodávaly v řadě modifikací, které se lišily především lafetací.

Nejúčinnější protiletadlovou zbraní křižníků, bitevních a letadlových lodí se stala sestava čtyř kanónů na jedné platformě, která svou rychlostí palby a účinkem dokázala okolo napadených lodí vytvořit téměř neprostupnou přehradu. Například při vylodění na Okinawě jen v průběhu odpoledne 6. dubna 1945 zaútočilo na invazní flotilu 182 japonských letounů s mizivými úspěchy. Třicet pět z nich zničila lodní protiletadlová obrana a drtivou většinu sestřelů měly na svém kontě právě 40mm kanóny dopravních a doprovodných lodí. 

Také mohutná protiletadlová výzbroj amerických těžkých plavidel umožnila do značné míry eliminovat nebezpečí hrozící od letounů kamikaze. V posledním válečném roce měla například bitevní loď South Dakota na palubě úctyhodných 17 čtyřčat ráže 40 mm. Americké letadlové nosiče, kterým hrozilo největší nebezpečí, měly v té době na palubě zpravidla 40 dvou- a čtyřhlavňových variant děl Bofors. 

Ve službách Osy

Wehrmacht získal první boforsy spolu s jejich vycvičenými obsluhami v březnu 1938 pohlcením rakouského Bundesheeru. Ten disponoval 132 kanóny, které Němci převzali pod označením 4-cm-Flak Bofors (ö). Další zbraně jim padly do rukou po porážce Polska a desítky kanónů se podařilo ukořistit také Britskému expedičnímu sboru stejně jako holandské a belgické armádě. Mnoho boforsů získal Wehrmacht rovněž po obsazení Norska, protože v této zemi probíhala jejich licenční výroba. Ukořistěné zbraně pak sloužily především u pobřežní obrany, která v červenci 1941 disponovala 247 kusy. Desítky kusů používala také Luftwaffe k obraně svých letišť. Pozadu nezůstalo ani námořnictvo a protiletadlovou výzbroj křižníku Admiral Hipper v průběhu války posílilo šest 40mm kanónů.

Významným uživatelem protiletadlových děl Bofors se stalo také Maďarsko, které zakoupilo licenci na jejich výrobu již v předválečném období. Od roku 1936 do počátku roku 1945 dodala firma MÁVAG maďarské armádě 934 děl, z nichž 135 bylo v samohybné verzi na tankovém podvozku. Ty se nazývaly 40M Nimród. Celkem 150 kanónů z poslední výrobní série odebrali také Němci. Boforsy z britských dodávek ale používala na opačné straně fronty také Rudá armáda.

TIP: Ještěrka PLDvK: Protiletadlový komplex z Brna bojoval na Balkáně, v Libyi i v Kongu

Pozoruhodné je, že kanóny nebojovaly na obou stranách fronty pouze v Evropě, ale také v Tichomoří. Japonská armáda totiž ukořistila desítky QF 40 Mark I po obsazení Singapuru a na jejich základě zkonstruovala vlastní protiletadlovou zbraň, označovanou jako Type 5. Pro úplnost musíme uvést, že licenci na výrobu kanónů obdržela také Francie a Rumunsko. Výčet uživatelů 40mm kanonů Bofors však zahrnuje prakticky všechny armády bojující na frontách druhé světové války, protože pouze mizivá část z nich nezařadila tyto vynikající zbraně do své výzbroje alespoň v počtu několika kusů. 

Saturnův ledový měsíc Enceladus již delší dobu přitahuje velkou pozornost. Pod jeho ledovým příkrovem se pravděpodobně skrývá ledový oceán a fantazie pozemšťanů pracuje na plné obrátky. Co by tam asi všechno mohlo být?

Kouzlu Enceladu podlehl i ruský miliardář a mecenáš výzkumu vesmíru Jurij Milner, který hodlá financovat průzkumnou misi k tomuto měsíci. Milner se v současné době podílí na financování několika dalších známých projektů výzkumu vesmíru, jako je Breakthrough Starshot s vysláním miniaturních sond do systému Proximy Centauri anebo Breakthrough Listen zabývající se pátráním po signálech mimozemských civilizací.

Milner míří na Enceladus

Milner se před několika dny nechal slyšet na konferenci New Space Age v americkém Seattlu, že zvažuje vyslání soukromé meziplanetární sondy, která by pátrala po stopách života u Enceladu. Milner už své plány řeší s odborníky, vše je ale zatím ve velmi rané fázi příprav.

TIP: Podpovrchový oceán na Enceladu je jen pár kilometrů pod ledem

Díky misi sondy Cassini víme, že skrz led na Enceladu tryskají do vesmíru ledové gejzíry. NASA se je chystá zkoumat a připravuje hned několik projektů, včetně sondy Enceladus Life Finder (ELF). Potrvá jim to ale nejspíš déle než 10 let. Milner chce být u Enceladu dříve.

Letos v březnu slíbil Elon Musk, šéf společnosti Tesla, že během 100 dní postaví v Jižní Austrálii obrovské baterie pro větrnou farmu Hornsdale Wind Farm. Odhodlání podpořil slibem, že pokud se nepodaří lhůtu dodržet, zaplatí náklady ze svého.

Odpočet začal Muskovi v září a jeho termín vyprší už za pár dnů - 1. prosince. Premiér Jižní Austrálie Jay Weatherill už ale v těchto dnech oficiálně potvrdil, že Musk svou baterii postavil, a že je připravena k uvedení do provozu.

TIP: Tichomořský ostrov Ta'u je kompletně poháněný solární energií

Masivní baterie systému 129 MWh Powerpack vlastně představují největší nabíjitelnou Li-Ion baterii na světě. Momentálně probíhají nezbytné testy. Až bude baterie v ostrém provozu, zvládne dodávat energii pro více než 30 tisíc domácností.

Snímek, který v infračerveném světle pořídila družicová observatoř NASA WISE (Wide Field Infrared Survey Explorer), zachycuje nádhernou scenérii mlhoviny NGC 7822 s jejími žhavými hvězdami a pilíři prachu a plynu. Zvláštní tvary hustých pilířů má na svědomí záření mladých hvězd, které způsobuje jejich erozi. Uvnitř pilířů by mohly stále gravitačním smršťováním vznikat nové hvězdy, jakmile ale zářením a kosmickými větry tyto pilíře dostatečně zerodují, zmizí i zásobárna hvězdného materiálu a vznik hvězd se zastaví.

Tato zářící hvězdotvorná oblast se nachází na okraji obřího molekulárního mračna v severním souhvězdí Kefeus ve vzdálenosti asi 3 tisíce světelných let od Země a měří asi 40 světelných let. 

Turecké jezero Van, ležící ve výšce 1 750 metrů nad mořem, má vlivem rychlého odpařování, způsobeného místním klimatem, tak vysoce alkalickou vodu, že se v něm prakticky nelze utopit. Kromě toho je ale také známé legendou o podvodní příšeře, ne nepodobné slavné Nessie ze skotského jezera Loch Ness.

Podobně jako její skotská sestřička je i monstrum z jezera Van předmětem zájmu amatérských lovců záhad i seriózních vědců. Tím posledním, kdo se na průzkum přes 3 700 km² velkého a místy až 457 metrů hlubokého jezera vydal, byl Tahsin Ceylan z Univerzity Van Yüzüncü Yıl a jeho tým potápěčů a archeologů. Podle tureckých médií byl jejich výzkum kounován nečekaným úspěchem. Ne snad, že by se vědcům podařilo objevit stopy po podvodní příšeře, jejich čerstvý objev je ale neméně zajímavý.

TIP: U skotského ostrova Skye byl objeven bratranec Lochnesské příšery

Vědci pod hladinou jezera narazili na pozůstatky 3 000 let staré pevnosti, postavené pravděpodobně obyvateli starověkého arménského království Urartu. Království existovalo v letech cca 860 př. n. l. až 585 př. n. l. a je považováno za první známé arménské království.

Objevená pevnost měří na délku asi kilometr a její zdi dosahují až do čtyřmetrové výšky. Dobrou zprávou je, že vzhledem ke složení vody je pevnost ve velmi zachovalém stavu.

Bývalý automobilový závodník Hyun-Woo Lee, který se dnes naplno věnuje výzkumu coby sportovní psycholog na Floridské univerzitě, zjistil, že lyžaři mají ze svého sportu větší potěšení než snowboardisté. V průzkumu totiž hodnotili vlastní potěšení z lyžování pětkrát výše než snowboardisté či vyznavači obou sportů.

TIP: Zapomeňte na lyže i snowboard: Pravou adrenalinovou jízdu slibuje AirBoard

Je ovšem rovněž možné, že mají snowboardisté odlišnou povahu spojenou s tendencí znevažovat navenek vlastní potěšení. Ať je tomu jak chce, Lee komentuje zmíněný výzkum slovy: „Z obou zážitků pramení pozitivní emoce. Hravost u dospělých lidí může ovlivnit jejich pocit štěstí. A platí to i u těch, kteří se sportu věnují pouze příležitostně.“

Mnozí si to už dlouho mysleli. Zpívají se o tom písně. Ale nikdo na to neměl vědecká data. Teď ale i vědci potvrdili, že typ alkoholu, který lidé pijí, ovlivňuje jejich náladu. Rozsáhlá studie britských odborníků nedávno dospěla k závěru, že když lidé pijí tvrdý alkohol, tak mají sklony k agresi. Červené víno naopak zase své konzumenty uvolňuje a uklidňuje.

TIP: Vědecky ověřeno: Jedna sklenice piva podporuje kreativitu

Zatím není jasné, jestli se na tomto efektu nějak podílejí vlastnosti samotného nápoje a jeho složení anebo zda jde spíše o výsledek očekávání, jaká mají lidé již předem, a která se pak mohou promítat do jejich nálady. Nebo snad záleží na množství vypitého etanolu za určitý čas? To možná vědci zjistí v některém z dalších výzkumů. 

Vincent van Gogh je od malička zvláštní a uzavřený. A zůstane takový až do své dobrovolné smrti. Narodil se 30. března 1853 v severním Holandsku do rodiny evangelického faráře. Až jako sedmadvacetiletý se definitivně rozhodne pro malířství. Zásadní místo v jeho osamělém a běsy zmítaném světě zastávají, kromě nešťastných lásek, dva muži. Milovaný i nenáviděný mladší bratr Theo, který kupuje jeho obrazy a finančně ho drží nad vodou. A blízký přítel, pravděpodobný svědek či příčina jeho strmého pádu, malíř Paul Gauguin.

Sami mezi slunečnicemi

V březnu 1886 se Vincent objeví v Paříži, v galerii svého úspěšného bratra Thea. A nastane zlom v jeho životě i kariéře. Seznámí ho se skupinou impresionistů. Konečně nalézá malířský výraz svých pocitů a vnitřních napětí. Uchýlí se z hlučné Paříže do jihofrancouzského Arles. Maluje a plánuje své utopické vize o založení umělecké komunity s obdivovanými kolegy, zejména s Gauguinem, jehož obrazy cení nad své vlastní a kterého k sobě opakovaně zve.

Vincent zažívá ve své osamělosti tvůrčí muka i štěstí. Ale chce se o ně s někým podělit. Nechce být sám. Prosí Gauguina, aby ho navštívil. Dočká se v říjnu 1888. Vincent se na přítele neskonale těší, ubytuje jej ve „žlutém domě“. Do ložnice mu věší dvě svá zátiší se slunečnicemi. Představuje si jejich společné soužití. Bude se učit od mistra a přítele. Idyla? Ne nadlouho.

Dvě temperamentem odlišné, silné a svébytné osobnosti se střetnou na poli lidském i uměleckém. Oleje do ohně přileje i pravidelná a nezřízená konzumace absinthu, kterému se oba rádi oddávají. Vincent se dostane až na pokraj vyčerpání. Probouzí se v něm úzkosti, vztahovačnost a paranoia. Hází na Gauguina lahve a pak ho honí s břitvou v ruce. Dominantní malíř to nechce snášet. Krátce před Vánocemi dochází k prudké hádce, po které Gauguin mizí z Arles. Výsledkem tohoto střetu zůstává záhadami opředené uříznuté ucho.

Ostrý řez

Nabízí se několik hypotéz, co se mezi malíři vlastně odehrálo. Podle jedné verze si van Gogh v záchvatu šílenství boltec při malování sám uřízne břitvou. Mučí ho nesnesitelné bolesti hlavy? Podle jiné teorie mu kus ucha usekne šavlí Gauguin při hádce před nevěstincem. Bere Vincent vinu na sebe, aby Gauguin unikl stíhání?

Další teorie tvrdí, že malíř sáhne k drastickému kroku poté, co se dozví o sňatku bratra Thea. Bojí se, že teď ztratí jeho přízeň? Jediným jasným výsledkem je to, že Vincent přichází o ucho a z otřesu se nikdy pořádně nevzpamatuje. Stejně jako jeho oblíbená prostitutka Rachel, které je doručí. A Gauguin? Odjíždí na Tahiti, kde vytvoří svá nejlepší díla.

Pijáci absinthu

Se svým divokým životním stylem by van Gogh pravděpodobně nežil příliš dlouho ani  v případě, že by si nesáhl na život sám. Silná závislost na kávě a tabáku a vášeň pro absinth ho ničí. Pravděpodobně se nakazil také pohlavními chorobami. A hlavně: celý svůj život podřídil malování. Když tvoří, zapomíná na jídlo, často se celé dny cíleně postí. Poté zase nemůže jíst, i kdyby chtěl. Podvyživený a vyčerpaný si stěžuje na horečky, halucinace, noční můry a nespavost.

Do barev se v tehdejší době přidávalo olovo, těžký jed způsobující nejenom fyzickou zhoubu, ale také šílenství. Vincent mačká barvu na plátno přímo z tuby, k malbě používá prsty a správnou směs barev testuje ochutnáváním. Ruce má neustále potřísněné barvami - čerstvou olízne, suchou prostě okousává. Otrava olovem na sebe nenechá dlouho čekat. 

TIP: Příběh Dámy s hranostajem: Je na obraze milenka vévody Lodovika Sforzy?

Vincentovy problémy se stupňují. Několikrát se pokusí otrávit terpentýnem používaným k ředění barev. Sužovaný záchvaty a nočními můrami nastupuje na několik měsíců do ústavu pro duševně choré. Po propuštění namaluje v domě svého ošetřujícího lékaře za pouhých pár týdnů osmdesát obrazů. Extatická tvorba ale nepomáhá. Mám pomatený mozek a k životu už se nehodím, tvrdí. V hluboké depresi se malíř na procházce sám střelí do hrudníku. Trápí se celé dva dny. Jeho život vyhasne 29. července 1890 ve věku třiceti sedmi let... 

Vzhledem k tomu, že se podstatná část válečných operací odehrála na českém území, dochovalo se do dnešních dnů velké množství materiálů, které nám dokladují, jak prožilo válku obyvatelstvo i vojsko. Přestože se lze stále setkat s „obrozeneckým“ diskursem, který ve svých extrémních polohách nahlíží na český život pod rakouskou nadvládou jako na úpění pod cizáckým jhem, jež zabraňuje českému národu v rozkvětu, realita byla jiná. Češi stáli roku 1866 pevně za svým císařem. Český Sokol dokonce nabízel, že sám bude organizovat dobrovolnické jednotky, a k císařskému dvoru docházely neustále veřejné dopisy oznamující podporu ve válečném tažení proti Prusům.

Běžný život na bojišti

Přestože vojáci byli oproti dnešním měřítkům schopni a ochotni podstoupit mnohem větší útrapy než dnešní populace, situace v armádě byla tristní. Poměry v rakouských ozbrojených silách se totiž nevykazovaly silnou a fungující organizací, a naopak odhalovaly veliké problémy zejména v administrativě. O té se koneckonců ve své době hovořilo a psalo jako o instituci prolezlé korupcí snad stejně jako ruská armáda. Vojákům chybělo téměř vše – stěžovali si na nedostatek jídla, výzbroje i výstroje.

TIP: Rakouské Waterloo: Bitva u Hradce Králové

Vše v roce 1866 vznikalo velmi narychlo a improvizace se kromě velitelských štábů dotkla i vojáků. Ti mnohdy absolvovali zbytečné přesuny o délce klidně i 20 km denně s plnou polní na zádech. Muži nedostávali vodu, protože se věřilo, že by jim v době pochodu mohla ublížit. Když někdo omdléval, mohl se svézt maximálně na káře, ale často si mohl ulevit jen odložením torny. Zbraň a náboje nesměl voják odložit nikdy. Pokud se pěšákovi roztrhla bota, nebyl to důvod ke zpomalení, prostě pokračoval dál naboso.

Věčný hlad

I když se vojáci přepravovali po železnici, zažívali martyrium. Jeden z řadových vojáků vzpomínal ve svých denících: „Naložili nás do těch vozů, v nichž se obyčejně vozí koně nebo krávy. Do každého vozu nás přišlo sedmdesát pět mužů. Byli jsme stlačeni jako herinci. Měli jsme tam jen takové nízké lavičky.“ K utrpení mužstva se často přidával i hlad. Docházelo k paradoxním situacím, kdy se míjeli vyhladovělí vojáci s kolonami jídla směřujícími opačným směrem za jinou hladovějící jednotkou, která však již byla v čase příjezdu jídla odvelena jinam. Často se stalo, že jídlo zůstalo ve skladech na nádražích a spotřebovali je až Prusové, když město dobyli.

Řadoví vojáci tak byli zhusta odkázáni na nakupování či zabavování zásob od civilního obyvatelstva. Sedláci trpěli jak řáděním pruských vojsk, tak i rakouských jednotek, které je měly chránit. Za války také docházelo k některým nečekaným setkáním. Josef Volf vzpomíná: „Pojednou vykřikne z řady vojín: ‚Strejčku!‘ Otec po hlase poznal synovce a mého bratrance Jana Volfa. Otec nabral do nádoby vody a běželi jsme za ním. Leč bratranec ani napíti se v chůzi nemohl, ač měl velikou žízeň (…) Cestou po vsi nám bratranec jen napověděl, jak se měli v bitvě u Náchoda, kde byli na hřbitově ve Václavicích, co jich padlo, jak řádí pruské jehlovky.“ 

Všudypřítomná kanonáda

„To, že hned po ránu začala kanonáda,“ vzpomínal v denících další voják rakouské armády, „bylo pro nás něco tak běžného, že jsme tomu ani nevěnovali pozornost. Ve spěchu nám byl vydán soudek etapní pálenky (Etappenbrantwein – téměř čistý líh, pozn. red.), kterou mužstvo dostalo poprvé. Každý si plnil polní láhev a napil se, co hrdlo ráčilo. Mezitím kanonáda houstla a přešla do trvalého dunění. Uchopili jsme pušky a vyšli za zvuků plukovní hudby. Vpravo i vlevo, kam oko dohlédlo, bylo vidět valící se nekonečné masy vojska, že se srdce smálo, a byli jsme přesvědčeni, že s takovou spoustou lidí dobudeme svět.“

Takové vzpomínky na začátek války nebyly ojedinělé. Velmi rychle vojáci na tyto idealistické a optimistické nálady zapomněli a začali vnímat spíše krutost bojů. V průběhu války veteráni posilovali svou náladu alkoholem, zpěvem vojenských odrhovaček či nadávkami, zatímco nově naverbovaní zelenáči naříkali nebo dostali strachem z hrozící řeže (podpořeným duněním děl) třesavku. Málokdo se dokázal tiše soustředit či modlit.

Do boje s optimismem 

Český kadet-dobrovolník z 62. řadového pěšího pluku si později zaznamenal svou náladu před bitvou takto: „Pohled na bitvu, daleko více však naslouchání stále prudší palbě, jako u Hradce Králové, je úchvatné a velkolepé. Tu myslí člověk na Boha, vzpomíná na své příbuzné, své přátele a říká si potichu mnohokrát „Sbohem“. V božích rukou leží osud; on rozhoduje, kdo bude žít a kdo musí zemřít.“

Při začátku útoku kadet později vzpomínal na bojový zápal, který pocítil: „Začal jsem blouznit. Začala se mně krev vařit bojechtivostí. A jsem čekal s dychtivostí na dané znamení – dopředu!“ Tato lačnost po boji byla však rychle vystřídána hrůzou: „Ze všech stran slyším válečný řev. Napravo byl les, z něhož jsme utekli. Nalevo louka, tam jsme viděli černo Prušáků. Za námi křik a strašná střelba. Proti nám kopec; tam jsme při svitu slunce viděli, že se země zvrub obrací, naši dělostřelci tam dávali největší oheň (...) Dívám se na oběti války. Tolika mladých lidí. Někteří tam bez vlády volají o pomoc. Nemohl jsem snést ten pohled.“ To ještě nevěděl, že někteří ranění musí často čekat až několik dní, než se k nim dostane záchrana. 

V žáru bitvy 

Když se bitevní vřava rozpoutala naplno, byl v tom každý voják sám za sebe. Jeden pěšák později popisoval své odloučení od jednotky: „Moje stanoviště bylo pro mne kritické. Snad každodenně na ně vzpomínám. Za mocným kmenem dobře ukryt vyhlížím, kdy se objeví některý Prušák. Vtom proti sobě na konci paseky za hustým podrostem zahlédnu jezdce. Vezmu ho na mušku a vypálím. Kůň se vzepjal a za podrostem se točil. Domníval jsem se, že kůň byl trefen. Rychle jsem nabil. Kůň z podrostu vyskočil a vtom naň střelím. Kůň s jezdcem se svalil. Vzpružilo mne to. Po pádu jezdce zanedlouho vyrazila četa pruská na paseku a postupovala ve čtyřech řadách směrem proti mně.

Vypálím opět. Zdálo se mi, že některý klesl. Jak se blížili, opustila mne odvaha a nabíjení se mně před obličejem mátlo. Přišli proti mně na cestu, ani ne 10 kroků ode mne, čtyři řady. Já proti nim střelím bez měření, protože byli tak blízko. Sám jsem se viděl na onom světě. Ukryl jsem se těsněji za strom a vtom do něho střely lupaly. Jedna zasáhla moji kolbu (pažbu – pozn. autora). Nevím, zda vystřelili všichni. Mně to však v tom okamžiku bylo jedno. Bez uvažování opustil jsem náhle strom a prudce kvapil z lesa. Co se za mnou dělo, nevím, neohlédl jsem se.“

Když prší granáty 

Jeden z vojáků vzpomínal na příchod svého pěšího pluku k Hradci Králové, kde se odehrála rozhodující bitva války takto: „Ke tři čtvrti na deset se ozvalo ‚Do zbraně!‘ a vyrazili jsme vpravo příč k Sadové, vlevo jsme nechali malou říčku Bystřici a ves Benátky. Před Sadovou nejméně čtvrthodinová přestávka a pak povel: Torny odložit! Plechovky s náboji do chlebníku, přilbu sejmout! Várnice k plášti připnout! Následoval namáhavý běh obilním polem a brzy jsme opět stáli na silnici Sadová–Hradec Králové. Ale tady najednou začaly pršet místo vody granáty, a sotva jsme se vzpamatovali, byla již Sadová pod silnou palbou.

Jak jsme postupovali po rozměklé půdě vlevo od silnice, míjel nás důstojník a volal na našeho: ‚Držte se, od našeho praporu už jich tam hodně zůstalo!‘ On sám měl ránu v pravé noze. Za ním se vlekl vojín, jemuž granát zohavil celý obličej. To vše na nás tísnivě zapůsobilo, ale pochodovali jsme dále, až k Bystřici. Za lesem se prapor, později pluk, brigáda a divize (rakouské vojsko roku 1866 divize nepoužívalo – pozn. aut.) znovu formovaly a brzy jsme se opět ocitli v našem útvaru. Jen jsme se tak dali do pořádku, dopadla na nás nesnesitelná sprška granátů a znovu zavládla stísněná nálada.“  

Pouhých 11 světelných let od Země objevili vědci planetu o velikosti Země s příznivými teplotními podmínkami. Objev si připsal spektrograf HARPS, který bývá označován jako lovec exoplanet. Nově nalezené těleso dostalo označení Ross 128 b. V současnosti se jedná o druhou nejbližší známou extrasolární planetu s příhodnými teplotními podmínkami a vůbec první, která obíhá kolem málo aktivního červeného trpaslíka. To významně zvyšuje pravděpodobnost, že by těleso mohlo mít na povrchu vhodné podmínky pro udržení života.

„Náš objev je založen na více než desetiletém monitorování hvězdy pomocí spektrografu HARPS a unikátních metodách redukce i analýzy dat,“ vysvětluje Nicola Astudillo-Defru, spoluautorka článku prezentujícího výsledky.

Extrasolární soused

Červení trpaslíci jsou jedny z nejchladnějších, nejslabších, ale zároveň nejběžnějších hvězd ve vesmíru. Díky tomu jsou také vhodným cílem pro hledání extrasolárních planet, proto je vědci zkoumají stále častěji. Mnozí červení trpaslíci, včetně Proximy Centauri, jsou aktivními hvězdami s mohutnými eruptivními projevy, které vystavují jejich planety smrtícímu ultrafialovému a rentgenovému záření. Jak se však zdá, hvězda Ross 128 je mnohem klidnější, a tak by její planety mohly být nejbližším známým bezpečným útočištěm života.

Ačkoliv se hvězda Ross 128 v současnosti nachází ve vzdálenosti 11 světelných let od Země, pohybuje se směrem k nám a podle současných znalostí se za nějakých 79 tisíc let (což je z kosmického hlediska doslova okamžik) stane naším nejbližším hvězdným sousedem. Planeta Ross 128 b tak od Proximy b převezme pomyslnou korunu „Zemi nejbližší extrasolární planety“.

Na základě dat získaných pomocí HARPS členové týmu zjistili, že planeta Ross 128 b obíhá kolem své hvězdy 20× blíže než Země kolem Slunce. Přes tuto malou vzdálenost dostává planeta jen asi 1,38× více energie než Země. Díky chladné a slabé mateřské hvězdě, jejíž povrchová teplota je ve srovnání se Sluncem sotva poloviční, se odhadovaná rovnovážná teplota planety Ross 128 b pohybuje v rozmezí od -60 °C do +20 °C.

I když vědci, kteří se na objevu podíleli, pokládají planetu Ross 128 b za těleso „s vhodnými teplotními podmínkami“, zůstává otázkou, zda planeta leží uvnitř, vně, nebo na okraji takzvané obyvatelné zóny – oblasti kolem hvězdy, kde by na povrchu planety mohla existovat kapalná voda.